Romance

Anotace: Věnováno Kačeně B.

Sbírka: Ludmilovy kafkárny a jiné prózy a příběhy

>>10. 3. 2009, Hořovice

Gino, pojedeme spolu na Šumavu, všechno už je zařízeno. Budeme mít dům na Modravě, budeme si topit dřívím a v pondělí ráno budeme jezdit autobusem do Sušice na nákupy. Zjisti si, prosím, kdy Ti jede vlak z Ostravy a v Praze nasedni na rychlík Albert Einstein, já přisednu v Hořovicích a ve vlaku si Tě najdu, obleč se prosím tak, abych Tě poznal, a můžeš mě vyhlížet na perónu a zamávat mi z okénka, abych hned věděl, kde jsi. Tolik k organizaci. Malířská plátna si s sebou neber, jestli nepotřebuješ nějaká zvláštní, tak už tam jsou. Vezmi si jen barvy a nějaké jídlo na cestu, jestli nebudeš ale mít, já beru pomeranče a chleba se šunkou, tak Ti kdyžtak dám. Gino, na Modravě budeme žít alespoň pět let, připrav se na to. V domě jsou dvě oddělené ložnice, Ty budeš spát v té větší, kde je pro Tebe manželské dvojlůžko, já budu v té menší, kde je jen jedna menší postel; dále je v obýváku rozkládací pohovka, kdybychom měli hosty. Já myslím, že bychom mohli pozvat Rózu, někdy, ale musela by asi přijet i s Tobiášem, a s ním teď nejsem v dobré míře, tak ještě uvidíme.
Už se těším, až budeš malovat a já budu psát, myslím, že to může být krásné; to, že budeme žít v jednom domě spolu, bude mít hlavně tu výhodu, že kdyby Ti bylo smutno nebo kdybys chtěla někoho, kdo by ti chtěl naslouchat, můžeš přijít za mnou, stejně jako já můžu přijít za tebou. Slibuji Ti, Gino, že spolu vyjdeme dobře a že to bude hezké, že o nic nepřijdeš a že budeš mít klid na svou tvorbu.
Nu, kdyby sis to rozmyslela, tak mi napiš, a já se s tím smířím a pojedu tam sám. Jestli tě, Gino, už někdo do domu pozval, nebo jestli prostě chceš malovat v jiném prostředí, než na Šumavě, napiš mi to a já se podle toho zařídím; ale jinak se už těším na naše brzké setkání a cestu vlakem do Sušice, ten dům se Ti bude líbit, uvidíš.

S pozdravem Ludmil<<

>>12. 3. 2009, Ostrava

Pane Ludmile, promiňte, ale dnes jsme malovali bílé slunce a tak jsem neměla čas na pořádný dopis. Víte, Vaše nabídka je pro mě velmi lákavá, ale v současné době pracuji na portrétu Karla Plíhala, což je, hyhy, pěkná zakázka. Mám pro Vás návrh: jeďte sám, zabydlete zatím trochu dům a já za Vámi přijedu tak za.... jeden, dva měsíce, až si tu urovnám všechny záležitosti. Nelíbí se mi ale, že bychom v domě měli trávit pět let, raději bych tam strávila let deset. Nu, neměl byste nic proti tomu, snad? A odpusťe mi též, že Vám opět vykám, jsem totiž nepoučitelná a budu Vám v dopisech vykat stále, ale v přímé řeči Vám určitě vykat nebudu, neboť se již známe dobře a já nebudu při mluvení s Vámi tak svázaná, jako jsem v dopise.

Omlouvám se, ale již se těším, Gina

P. S. Napište mi někdy, jak to tam vypadá s počasím.<<

>>18. 6. 2009, Modrava

Gino,
strašně se nudím, kdy už přijedeš? Už roztál sníh a abych se nemusel dívat na turisty, kteří proudí do penzionů i do hotelů v tisících, sedím celé dny v domě se zavřenými okenicemi a čtu si Klostermanna. Ven vycházím jen v noci, na své prošlapané a dobře známé cestičky, znám nádherné místo u potoka, které je naprosto osamělé a kam se chodím modlit. Vždy se ale brzy vracím a doma popíjím alkohol. Mám tu několik známých, kteří mi chodějí na nákupy, komunikuji s nimi ale pouze přes práh zavřených dveří. Už jsem tu všechno zařídil, ustlal jsem Ti postel a přinesl Ti do ložnice barvy, plátna i štětce, sehnal jsem pro nás také spoustu knih, kromě Klostermanna zejména nějaké japonské poéty a básníky ruských stepí. Někdy mi přijde, že jsem šílený. Mluvím pro sebe a mám potíže se psaním, tento dopis, který Ti teď píši, je již desátou verzí jednoho a též dopisu. Někdy celé dny spím, jindy je mi nevolno, a, hehe, zvracím. Záchody ale zatím fungují, to neboj.
Gino, Gino, Gino, Gino, musíš již brzy přijet. Doufám, že máš vše zařízeno a že balíš. Napiš, prosím, kdy tě mám čekat a já za tebou dojedu do Sušice na nádraží.
Bude to vážně hezké, opravdu se na to těším, omluv prosím pravopisné chyby, špatně se mi soustředí a myslím na tisíc věcí.

S pozdravem Ludmil<<

>>23. 6. 2008, Ostrava

Ahoj Rózo, zítra odjíždím k Ludmilovi. Přišel mi od něj otřesný dopis a vzbudil můj soucit. Karel Plíhal je už domalovaný, přijeď se naň podívat na výstavu. Cítím se hrozně staře, mám dlouhé hnědé vlasy a jemnou kůži, to jsem dřív neměla. Opravdu jsem nějak děsivě vyrostla, snad se mě Ludmil nelekne. Hyhy. Nenosím již korálky všude po uších a rukou, Ty ještě ano? Hyhy, Ty jsi je nikdy nenosila, asi. Ty jsi byla jako ta paní s červenými vlasy na černém sedadle v divadle, kterou dojal herec, obracející proti sobě nůž. Nu, to nevadí, já jedu tedy k tomu Ludmilovi, už mám sbaleno. Vezu si ale jen dvě noční košile a jedny sandále, hyhy. Hyhy! Dneska se mi chce celý den smát, skoro jako za starých časů, kdy jsem byla ještě více pomatená, než dnes, a Ludmil mi říkal, že mé básně jsou nejapné. Nu, Rózo, měj se, a snad nás také poctíš svou náštěvou, chtěla bych Tě konečně na vlastní oči uvidět. Chy, chy, chy.

S pozdravem Gina<<

(24. 6. 2008, Sušice)

Postava zřetelně dívčí se vyloupla z vlaku a vytahovala z něj svůj veliký kufr, polepený samolepkami.
Z lavičky se zvedl Ludmil a zamíříl proti ní. Když seděl, měl ruce na kolenou a opíral si o ně hlavu.
Postava zřetelně dívčí konečně vytáhla kufr z vlaku a otočila se k příchozímu Ludmilovi a usmála se na něj, zatím ho ale nepoznávala.
"Á, to jste vy," zvolala pak náhle, když spatřila jeho dlouhé a bílé poustevnické vousy. Nejprve mu podala ruku, a tak si potřásli rukama, jako by on byl šéfem podniku a ona jeho zaměstnankyní. Poté si ale uvědomila, že Ludmil je její blízký přítel, a objala ho. Ludmil se, celý štastný, usmíval pod vousy a tiskl Ginu svým stařeckým stiskem.
"Dobře, že jste přijela," řekl. Ona mu ale nerozuměla a podivně zkřivila obličej. Ludmil to zpozoroval a tak se jí mlčky nabídl, že jí vezme kufr, namísto aby opakoval uvítání.
O padesát kroků dále zkusil Ludmil znovu navázat hovor. "Tak co, Gino? Říkala jste, že mi nebudete vykat, ale nějak se vám to nepodařilo, co? Che, che, che!"
Gina se znovu rozhorčila a znovu zkřivila tvář, hledíc na Ludmila, jakoby jí řekl, že používá špatnou značku vložek.
"Cože jste říkal? Oholte si raději ten plnovous!" řekla mu nepříjemným, pozlobeným hlasem.
Ludmil párkrát přikývl a zachmuřeně zrychlil. Gina se dala do běhu. Před nádražím stál autobus a oba do něj nasedli.
Autobus byl prázdný, sedli si na zadní sedadlo, na to, které má pět sedaček, a zavazadlo položili mezi sebe.
Ludmil hleděl zamyšleně a smutně a také rozladeně z okna, tiskna na něj tvář. Neklidně si hrál s rukama.
Gině se jí ho zželelo, ale nic neudělala. Beze slova dojeli až na Modravu, dovlekli se do domu a zavřeli za sebou dveře. A uvnitř byla tma.

Den nebyl horký, ba na červen to byl den vyloženě studený. Na všem, co je vidět, jakoby seděla mlha, rozkrajovaná nožem slunce. Chodníky byly posety žlutými skrvnami.
Ale uvnitř domu byla tma. Gina ležela ve svém pokoji na své posteli a mluvila ze spaní. U nohou jí ležel objemný kufr. Na stole byla svíce, ozařující zdi mihotavým plamenem. Odněkud z chodby se ozývaly šoupavé kroky a těžké oddechování.
Gina se vzbudila, protřela se oči a došla k zrcadlu, zasazenému do malířského stojanu.
Ludmil vstoupil a spatřil dvě Giny, jednu před zrcadlem, druhou za ním. Obě měly na sobě černou noční košili.
"Gina zestárla," zdálo se Ludmilovi. Nebyla již mladičkou dívkou, teď byla mladou dívkou. Kůže hebká, vlasy dlouhé, a zejména gesta vyspělá a okouzlující. V gestech dívky je vidět její moudrost. Podle toho, jak koulí očima a jak pohybuje obličejovými svaly, pozná se vše.
Gina se náhle otočila a oslovila Ludmila: "Jsem již stará, vidíš to?"
Ludmil zrudnul a Gina také zrudla.
"Ano, jsi, ale je to dobře," odvětil jí Ludmil, stále rudý jako rak.
"Nu, to rozhodně," řekla Gina, už vyblednuvší.
Ludmil si přikryl hlavu kapesníkem, aby nebylo vidět, jak se rdí víc a víc. "Dříve jsi vypadala příliš naivně, teď jsi žena," řekl šeptem, tlumeným látkou.
"Žena, žena," pošeptala Gina a zbledla jako stěna.
Ludmil pod kapesníkem těžce dýchal a Gina stála jako přimrazená k podlaze, ruce svěšeny podél těla. Svíčka se podezřele mihotala, pak zhasla.
Ludmil odešel do své postele, Gina ulehla také do své.

Přes noc Ludmil strašlivě zvrásněl. Dobelhal se za Ginou do pokoje o holi.
Gina stála u stojanu a malovala na zrcadlo. Štětku namáčela do barvy pro malování pokojů.
Ludmil si tiše sedl na pelest, opřel si hůl, složil ruce v klín a pohlédl na Ginina záda.
"Haróm, keróm," řekl. Gina se překvapeně otočila, a když spatřila vrásčitého Ludmila, projela jí tělem vlna děsu. "Nerozumím, dobrý den," řekla rozpačitě.
"Háróm, keróm," opakoval Ludmil. "Telefon, diktafon, suprafon, mikrofon, melefon," dodal k tomu.
Gina se podrbala ve vlasech, trochu se za ně zatahala, bolestí zkřivila ústa.
Z hnědavých kadeří padaly vši, opisovaly ve vzduchu spirály a mizely v podlaze.
Ludmil náhle sebou trhl, zasípal a zřítil se na zem.
Gina k němu přišla, otočila ho, pohlédla mu do tváře a sama upadla do mdlob.

>>26. 6. 2009, Modrava

Kozo Rózo!

Včera jsem zalehla Ludmila ve spaní. Pohřební služba mi ho vzala. Maluji tragické obrazy a nic mě na tomto světě netěší. Píši pateticky, říkáš? Ano, proto, že zemřel. Je tu nuda, nerozumím, jak mohl Ludmil celé ty dny tady vydržet. Budu asi číst Klostermanna. Jinak se vede dobře, ale venku je trochu moc turistů, proto bych Ti ani nedoporučovala, abys sem jezdila. Sousedi štěbetají, proto maluji dnem i nocí. Když v noci nemaluji, chodím na procházky do lesa, znám tu krásné místo u potoka. Je mi tu smutno, hrozně smutno, a nemám tu nikoho, komu bych to řekla, jen Tebe v dopise. Jsem asi šílená. Prozpěvuji si, když spím. Sousedům jsem snědla psa. Vše obracím naruby, nejčastěji žaludek. Záchody jsou již zaneřáděné. Chybí mi tu pán domu. Ludmil to přece jen špatně vymyslel. Miluješ ještě Tobiáše? Nemohla bys mi ho sem poslat, aby mi tu hospodařil? Jinak se vede docela dobře, dobře. Některé práce ujdou, netrhám je. Čtu Klostermanna, je to poučné a zábavné, ty příběhy o splavování dříví. Asi se sama nechám splavit, byla by to dobrá zkušenost.
Nu, buď zdráva, Rózo, a neteskni si příliš. Však obě bydlíme ve svých odlehlých, opuštěných domech. Já na Modravě, ty jinde.
A za deset let? Nu, pojedeme přece zase domů! A já se už těším.

S pozdravem Gina<<