Letter for my love

Anotace: Jestli je to fikce nebo realita ví ten, kdo mne zná a miloval.

Má nejdražší lásko.
Píšu ti z naprostého zoufalství. V okamžiku kdy už sama nevím čím doopravdy jsem. Slzy stále musí lemovat mou tvář když vzpomenu, že ještě včera si tu seděl a prosil mně abych byla s tebou. Líbal si mé rty, tak jemně přitom jsem cítila mráz po zádech. Doteky když si mi pohladil pramínky mých vlasů a řekl mi, jak moc mě miluješ. Ptal ses mě proč s tebou nejsem jestli tě miluji, jenže já jsem slíbila, že ho nikdy nezklamu. Že i když nebude mít tvou tvář, budu třeba jednou milovat. A však ne jako tebe. I když si mi možná někdy udělal věci, které mi nebyli zrovna příjemné, vím, že bych udělala všechno proto abych byla teď s tebou, abych držela tvojí ruku, a objímala tvou hruď. Abych byla v bezpečí pod tvými rameny a navždy se mohla dívat na ten tvůj úsměv.
Vzpomínky tak bolí, že už nemohu pomalu ani přemýšlet. Noc nespím a říkám co jsem to udělala. Co s lidmi dělají city, a co znamená opravdu se rozhodnout. Řekl si mi „poslouchej své srdce“. Jenže to nejde. Jak mám být s tím koho miluji, a nezklamat. Já, ta špatná osoba, která jenom každému dokázala lhát a klamat? Proč teď cítím tolik pocitů viny, za všechny skutky co jsem udělala? Že si nikdy neodpustím, že jsem ti zlomila srdce.
Potom jsi mi řekl „zvládneš to?“. Ty, že prý ano, ale nevíš jestli já. Moje odpověď je ne. Já to nezvládnu. Nemůžu se denně dívat na něj a vědět, že v tenhle okamžik myslím jen na tebe. Že vím, že moje myšlenky jsou jen vzpomínky a výčitky proč jsem ti dala to smutné sbohem. To, že jsem chtěla začít nový život byla lež. Taková, která způsobí mnoho ran v lidských srdcí. A dnes jsem zase tady. Na mrtvým bodě. Vždycky jsi byl a budeš moje láska, i když časem přijdou další. Jenže tohle byla opravdu pravda. I když jsem mnoho lhala. Opravdu tě z celého mého srdce miluji a nemůžu zapomenout. Možná to omývám pořád dokola. Ale nikdy jsem si neuvědomila jak to moc dokáže bolet. Teď to vím, ale ty tu nejsi. Nesedíš vedle mě na mém gauči, už mi neříkáš „miluju tě moc“. Už mě neprosíš, abych byla s tebou. Jsi někde sám, nebo s někým, ale přesto si smutný. Nechápeš proč nejsem s tebou. Já taky ne. Říkám si, nikdy jsem nepotkala kluka jako ty. Sic ses mi zdál moc dokonalý a já myslela, že mě opravdu nemáš rád. A teď když to vím je pozdě.
Někdy si říkám, proč se nám do těchto věcí pletou rodiče. Ale to co udělala moje máma, bylo pro jednoho z nás smutné a možná drastické. Vidět tě a muset ti říct, že my spolu nebudeme. Vidět jak moc chceš být semnou. Proč? Ptám, se proč chceš být semnou? I přesto kolik špatných věcí jsem ti udělala? Že semnou chceš být každý den? Ty slova mi zní pořád v hlavě a říkají ještě není pozdě. Ještě je nějaká naděje, že se vrátíš k němu. Ale čas ubíhá čím dál víc, a já vím, že už nikdy, už nikdy tě nepolíbím.
Jednou až se dostanu z tohohle trápení. Budu vědět, že jsem udělala největší blbost v mém životě. Budu znát jméno toho kdo byl mou pravou láskou. Budu vědět jak vypadá můj anděl. Budu mít sny v nichž spolu budem. Sny v kterých se mne dotýkáš, tak jako nikdy jiný.Budu litovat, budu se nenávidět… Ale nikdy nezapomenu jak jsme šli na zastávku a ty jsi mi říkal „Hanke prosím nedělej to“ A vždy jsme se zastavili a já vždy odpověděla „to nejde“. A pak si chytl mou ruku a tak pevně jí svíral jako bys jí nikdy nechtěl pustit. A já jsem věděla, že ty polibky, to objímání je poprvé od srdce. Čas byl neúprosný a my už byli na zastávce. Po té si mě objal a pořád říkal abych to neděla. Že nikdy nebudu sama, že semnou budeš pořád, že budeme dělat co já chci. Ale já musela říct ne. Na tvých očí jsem viděla takovou bolest, a můj žaludek se tak sevřel. Bylo chladno, sněžilo a já ani ten chlad necítila.
Věděla jsem, že tohle jsou naše poslední minuty. A tak jsem znovu a znovu políbila tvé rty. Pak zazněl nějaký zvuk, který značil příjezd tramvaje. Pustil si mou ruku a řekl mi „sbohem“. Já se otočila a viděla jak pomalu tramvaj ujíždí a ty jdeš pořád dozadu a díváš se na mě. Moje tělo se sesulo do množství sněhu, nohy se mi tak podlomily, že jsem asi pět minut nemohla stát.
A když jsem šla domů tak moc jsem brečela. Tak, že jsem nevnímala nikoho. Ani štěkot, ani to, že jsem promrzlá. Věděla jsem, že dnes to už nejsou ty dny kdy za tebou půjdu, pustíme si film, a ty mě budeš hladit po vlasech. Ne tohle je opravdu Konec. Takový, který bolí a nikdy nepřestane bolet.
Slova „budeš moje holka, byla jsi moje přítelkyně ani jsi o tom nevěděla, miluji tě skoro dva roky“… To jsou spojení slov, která mi vždy vytvoří slzy. Slzy, které budou jenom pro tebe. Pro člověka, který bude navždy mou láskou, mým životem, který jsem žila. A jestli chci něco zpátky tak jsi to jenom ty.

Miluji tě, s bolestných rozloučením, těžkostí ti říkám poslední sbohem moje lásko…
Tvoje Hankičke