Kresba ve skicáku

Kresba ve skicáku

Anotace: přišlo to nějak samo.

Vystoupil z autobusu přímo naproti ní a pohlédl jí do očí. Sklopila černý závoj řas a téměř neznatelně zčervenala. Byl to spíše jen o odstín tmavší nádech na jejích chladným větrem ošlehaných lících.
Odešel. Ale ne daleko. Jakmile přijel další autobus, ten, kterým měla jet, objevil se těsně za ní se skicákem a tužkou v ruce. Cítila ve vlasech jeho dech. Sedl si tak, aby dobře viděl na většinu cestujících. Ona zůstala stát nedaleko od něj. Všimla si ošumělého koženého kabátu i vytahaného svetru. Klidně seděl a rozhlížel se po lidech. Nakonec jeho pohled padl opět na ni.
Nevšimla si toho, protože byla zaměstnána sledováním západu slunce. Úplně ji fascinovaly syté odstíny oranžové a žluté, barvící v zimě tak neobvykle bezoblačnou oblohu. Jen prsty si pohrávaly se střapcem na konci šátku.
Rozhodl se. Pevněji sevřel tužku a jemnými tahy začal črtat její rysy. Nejspíš mu zbývalo jen pár minut, pokud vůbec to. I tak se na ni potřeboval dívat jen výjimečně. Vtiskla se mu do paměti už při prvním pohledu. A přesto, nebo právě proto, si nebyl jistý, jestli ji má kreslit. Ve chvilce měl všechno hrubě načrtnuto. Hrubě a přitom jemně, jako by se tužka papíru sotva dotkla.
Odvrátila pohled od okna, za nímž začaly míhat moderní stavby a spatřila jeho, jak zaujatě sleduje blok před sebou a vnímá jen tahy tužky. Najednou jí ruka strnula při rozhrnování jednotlivých šňůrek za uzlem v rohu palestiny. To když na ní na moment pohlédl, aby zkontroloval správný tvar jejích boků. Bylo to takřka zbytečné, protože ho odhadl přesně. Okamžitě se vrátil k práci, ale ona se ještě notnou chvíli ani nepohnula.
Vzpamatovala se až, když se zavřely dveře a autobus se dal do monotónního pohybu k další zastávce. Pozdě si uvědomila, že následně zastaví až o několik hodin později, v desítky kilometrů vzdáleném městečku, a zpátky jí dříve než příští ráno nic nejede. Ještě se pokusila protlačit k řidiči a prosit ho, aby na chvilku zastavil. Zprvu vůbec neposlouchal, co říká, a poté jí začal jmenovat desítky důvodů, proč by si měla sednout a nekřičet na něj. Ač nerada, přesvědčování vzdala a rezignovaně usedla na nejbližší sedadlo.
Zvedl hlavu, aby se podíval po původci onoho medového hlasu, vztekem okořeněného trochou chilli. Stála nad řidičem a směsicí nadávek a proseb s ho pokoušela přesvědčit, aby zastavil. Nakonec umlkla a sedla si tak, že ji neviděl. Přesto při umělém osvětlení, téměř nedostačujícím, pokračoval v práci na kresbě. Zbývalo mu sotva čtvrt hodiny do příjezdu do města, když začal pracovat na detailech. Ještě by ji potřeboval vidět. Ještě jednou si ji prohlédnout, jak zamyšleně sleduje zimní nebe. Teď už slunce vystřídaly tisíce jasných hvězd ve svých souhvězdích. A ona seděla tam někde vpředu, zapadlá do opěradla, zády k němu.
Nervózně si pohrávala s koncem šátku. Zapojila i druhou ruku a nepřítomně se dívala na první lampy značící vjezd do města. Přemýšlela, co udělá. Má jít do motorestu nebo zavolat rodičům? Možná, že by jí nechali přespat rodiče její kamarádky u nich doma.
Autobus zastavil na předmostí, a tak vystoupila. Nevšímala si ničeho kolem. Až po chvíli si uvědomila, že cítí teplo jeho dechu na šíji. Strnula a on do ní lehce vrazil. Zůstali stát. Ani jeden se neodtáhl. Sevřel v dlani její rameno a gestem se omlouval, ale jinak se ani nepohnul.
Všude bylo ticho, jen světlo pouliční lampy křičelo do noci své zašlé blues. Jako by ani nedýchali, jen obláčky páry sršící jim z úst se mísily jako vody Modrého a Bílého Nilu. Nejprve se držely u sebe, přesto každý zvlášť, a až po nekonečně dlouhých vteřinách splynuly v jeden.
Zachvěla se zimou. Chtěl něco říci, ale ještě než stačil promluvit, sklonila hlavu na souhlas. Všechno probíhalo jako v jiném prostoru. Jako by místo slov stačily jen myšlenky, které se sotva rodí, když je ten druhý pochopí.
Objal ji kolem pasu a ona se k němu přitiskla, stejně jako se kdysi tiskla do náruče svého otce, když hledala bezpečí. Přesto se cítila jinak. Poslouchala neslyšnou píseň jeho těla, duše. Poslouchala a nechala se unášet jejími tóny a jím samým do noci plné ticha.

Probudil se do ticha snášejícího se sněhu. Byla pryč. Jen zpola pomalované plátno a kresba ve skicáku připomínaly, že se to stalo. Na posteli vedle něj ležel smotaný šátek. Sevřel ho mezi prsty a ucítil její vůni. Všechny její vůně. Cítil z něj vše, čím byla.
Autor Kristine Clary-Aldringen, 19.02.2009
Přečteno 167x
Tipy 7 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: innominata, bosonožka, Lilly Lightová, enigman, voedor, qab
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

Moc se mi to líbí, takovýto styl mám ráda...

02.03.2009 21:37:00 | Lilly Lightováreagovat

Je to nádherné, jedinou výtku mám ke "zkondenzované páře" - působí to na mě moc hrubě, možná odborně, do tak jemného textu.

19.02.2009 16:10:00 | qabreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter