Za skleněnými dveřmi

Anotace: omlouvám se...je to dlouhé a nečitelné a absolutně jsem ignoroval veškerou interpunkci nebo skládání do vět... a taky tam asi bude neuvěřitelné množství chyb... možná je někdy časem opravím...

šel domů
šel pomalu - celý svět ho drtil
šel rychle - utíkal
vytáhl klíče a otevřel ty skleněné dveře
věděl že pokaždé bude jen těžší se vrátit zpátky
a že ho potom jen svět bude drtit ještě víc
věděl to sakra dobře ale přesto znovu prošel těmi skleněnými dveřmi
sám do sebe a zároveň tak daleko od sebe a od všeho jak jen to jde
procházel se tak
žil tam vypůjčené příběhy a emoce a byl si vědom že je jednou bude muset vrátit
pokaždé tak zůstával o něco déle
pokaždé byl čím dál blíž dni kdy bude zastaven a vyhoštěn a bude se moct vracet jen kontrolovaně na krátké nahlédnutí
jen aby si připomněl co všechno ztratil a co nikdy neměl a co nikdy mít nebude
ale přes to všechno tam byl čím dál déle a zacházel čím dál hlouběji
chodil na místa kde už mu z očí začínala téct krev
ale on se nesnažil ji zastavil
jen am stál a sledoval jak se vše utápí v černých plamenech a jak z popela povstávají pokřivení fénixové
a oni zpívali a všude bylo ticho jen kapičky krve z jeho pološílených očí se mísily se slzami a malovaly stíny na jeho tváři
poslouchal tichoučké šepoty míhající se za tou bariérou kterou se nikdy neodvážil prolomit
ale pokaždé se vrátil
a ráno na něj dopadl svět a on věděl že realita je a že ho nepustí
že ovládá celé jeho tělo a že kdyby překročil tu bariéru tak by se mu vymstila krutěji než si kdo kdy dokázal představit
celý den se snažil jen neprohrát ten věčný souboj s touto příliš starou a nechutnou krvelačnou děvkou
jen aby v noci mohl znova roztříštit ty skleněné dveře - už se ani neobtěžoval je otevírat-
už dávno začal chodit k vitrínám až dokud se nedotkl nosem jejich chladné stěny která mu připomínala že tohle je to co ztratil to co nemá a to co nikdy mít nebude
a on se jenom usmíval a nechal krev tekoucí z jeho očí a konečků prstů aby pomalu vykreslovala jemné stíny a zachycovala rozmazané obrazy popela a písku hnaného větrem
a všech těch stvoření co tolik připomínala krystalicky čisté lidi
a těch osamělých kteří si můžou dovolit jen čekat a vždy se dočkají
jeho oči začínaly blednout a vyhasínat pro všechny a všechno co dokázala ta stará kurva ještě ovládnout
ale byly čím dál jasnější barvou krve která z nich vytékala a mísila se s jeho slzami a prachem a pískem hnaným větrem a barvou ohně mlčenlivých fénixů
pro všechny kdo žili v zemi za skleněnými dveřmi které se daly tak snadno rozbít a které mohly vést tam i zpátky a které tam někdy byly a někdy ne a které jako jediné ta vrásčitá šlapka nedokázala otevřít protože byly průhledné
a tehdy začala všechna skla mizet a on už nikdy nepocítil jak jeho nos pomalu naráží na chladivou stěnu vitríny a všechny bariéry zmizely protože on přestal chápat jaké a kde by mohly existovat
a krev tekoucí za konečků jeho prstů začala živit ty čisté a nedoutnající černé plameny
cítil jak se pomalu mění v popel a společně s prachem a pískem a stužkami a papírovými draky poletuje hnán tím tichým vánkem
a jak splývá a vůní čokolády a koření vlnící se kolem něj v neuvěřitelných barvách a tvarech a tónech ve stupnicích kreslených pramínky krve z jeho bledých očí plných žáru
ale potom už slyšel jenom ty stvoření nedokonalosti
ty otroky zpráchnivělé laciné společnice kterým kdysi říkal přátelé protože ještě nevěděl že žádné bariéry neexistují a že ty skleněné dveře nevedou do tajné skrýše v útrobách toho příšerného bordelu plného červených lamp ale že vedou ven do jasného světla a že jediný kdo těmi dveřmi neprojde je ta stará bordelmamá
a oni na něj volali slovem kterým na něj volali vždy - jeho jménem
a on se snažil je neposlouchat ale potom se jejich ruce spojily v jednu a vytrhly mu jeho krvavě rudé vše vidoucí oko
vše se rozpůlilo a on viděl ten svět za skleněnými dveřmi jen v jednoduchých černých konturách a jen ploše jako by mu někdo ukradl schopnost vidět polovinu jeho rozměrů
a také viděl strop ze kterého visela červená lampa a prázdné tváře jak se nad ním sklánějí
a pak natáhli znova tu ruku a vytrhli mu i jeho druhé krvavě plamenné a zářící oko
a on viděl jen lidi sklánějící se nad jeho postelí a kousek stropu ze kterého visela žlutobílá lampa
tváře se postupně projasňovaly a on znova uviděl své přátele a z lampy se k němu naklonila i překrásná mladá žena ve které spatřil realitu

za pár tisíců let už mohl vstát z postele a procházet se kam chtěl

za pár desetitisíců let se chodil dívat na skleněné dveře
ale už jimi nikdy neprošel
vždy jen jednou týdně přitiskl nos na jejich chladný povrch a pár vteřin se díval dovnitř
a pak šel dál