Nezastavíš

Anotace: Hodiny čas pouze měří. Pány jsme my. V horším případě někdo jiný...

Byla hluboká zimní noc. Kolem malebného rodinného sídla se táhly závěje sněhu a z těžkých mraků se stále sypal další. Sněhové vločky padající k zemi neustále poletovaly kolem, jak si s nimi vítr hrál svou podivnou hru.

Z jednoho z oken vycházelo mdlé světlo z lampy, která osvětlovala vkusně zařízený obývák a mladého muže, stojícího u okna. V ruce třímal sklenku naplněnou kvalitní whisky a ve tváři se mu míhaly emoce nejistoty, obav a strachu. Sem tam se ale i pousmál. Oči však zůstávaly vážné, zahleděny do sebe. Občas ale prozřely a zahleděly se do temného lesa, který se jako temná hradba zdvíhal na obzoru a bránil spatřit to, co skrýval.

Jsi tam někde, že?

Muž upil ze své sklenky.

Tam někde. Skrytá a trpělivě čekající na svou příležitost. Na svou chvíli.

„Tik-ťak. Tik-ťak.“

Starožitné bijící hodiny vydávaly svůj monotónní zvuk.

„Tik-ťak. Tik-ťak.“

Muž se na hodiny podíval. Bylo krátce před půlnocí.

Tak moc bych chtěl spát. Ležet v teplé náruči postele a necítit chlad, který mě obklopuje. Chlad, který nezpůsobuje zima venku, ale Ty. Chlad, který pochází z mého strachu, kvůli němuž nemůžu spát.

Cítím to nebezpečí sálající zvenku. Ze tmy. Tu zlověstnou atmosféru, která Tě jako aura obklopuje a dává mi najevo, že tu jsi. A s Tebou…

Upil.

O co by to bylo jednodušší. Spát a nemít strach. V teple a bezpečí měkkých přikrývek čekat na to, co se má stát, i když nikdo netuší, co by to vlastně mělo být.

„Tik-ťak. Tik-Ťak.“

Ten zvuk hodin mi drásá nervy. Tikají. Stále. Bez přestávky. Ručičky běží dopředu a více a více ukusují z mého koláče času, jež mi ještě zbývá. Připadá mi, jakoby se mi tím zvukem vysmívaly.

„Tik-ťak. Tik-ťak.“

Stejně jako já ví, že toho času mi zbývá žalostně málo…

Opět chtěl upít, ale zjistil, že sklenička je prázdná. Dolil si z lahve, která stála vedle na skříňce, na které nebylo smítku prachu.

Díval se na ty ručičky, jak se posunují. Vteřinová rychle.

„Tik-ťak. Tik-ťak.“

Minutová pomaleji a hodinová skoro vůbec.

Chci vás zastavit. Na chvíli. Získat čas, který nemám a vy mi ho nedáte.

Čelem se opřel o sklo okna. Bylo chladné, jako počasí venku. Bylo mrazivé, jako strach pohlcující jeho nitro.

Chci vás zastavit. Zastavit ručičky, abych zastavil čas. Kdybych zastavil čas, méně bych se bál. Kdybych zastavil čas, zastavil bych i Tebe.

Venku přestávalo sněžit a muž si všiml, že z temné hradby lesa k němu míří stopy. Stopy, které patří té, kterou si přál již nikdy více nespatřit.

„Bim-Bam. Bim-Bam.“

Hodiny začaly odbíjet půlnoc.

Prosím stůj. Já vás prosím – stůj!

„Bim-Bam. Bim-Bam.“

Poslední zabimbání dozněla.

„Nebo kdybys alespoň chvíli počkal…“

Dveře za jeho zády se s klapnutím otevřely a v nich stanula žena v jeho věku. Ležérně se opřela o rám dveří. Na hezkých rtech jí pohrával krutý úsměv.

„Kdo by měl chvíli počkat?“ zeptala se melodickým hlasem. Přimhouřenýma očima se rozhlédla po místnosti. Při pohledu na starožitné hodiny se v jejím pohledu toužebně zablesklo.

„Starožitný kousek?“

Nečekala na odpověď. Lehce se na něj usmála a vešla dovnitř.

Muži neuniklo, že i přes úsměv zůstaly její oči chladné. Dvě ocelové dýky zabodávající se mu do hrudi.

Měřil si ji pohledem a žasnul, jaká strašná změna se s ní udála.

Příchozí si jeho zamračeného pohledu všimla. A všimla si i strachu, který se mu nedařilo skrýt.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to ty,“ kývl jejím směrem. Konečně se mu podařilo uvolnit si stažené hlasivky.

Nezvaná se na něj chvíli dívala, hlavu nakloněnou na stranu. Náhle se zasmála. Smích byl prost jakýchkoli radostných emocí, které dělají smích smíchem. Sypaly se z něj kostky ledu, které ho na duši mrazivě pálily.

Chrystell… prolétlo mu hlavou bolestně.

Dosmála se. Opět nastalo ticho, rušené jediným zvukem.

„Tik-ťak. Tik-ťak.“

Mraky za oknem se trochu protrhaly a nad krajem se rozlila měsíční záře, která zalila kraj stříbrným svitem. Působilo to tak kouzelně, že člověk stojící u okna by se zatajeným dechem čekal, že z lesa vyběhne jednorožec doprovázen svým mládětem a o kousek dál, na volném prostranství spatří tančit víly svůj pozdravný tanec měsíci.

Chrystell…

Její zelené oči se zabodly do jeho tmavých, téměř černých.

„Ano. Jsem to já. Bytost z masa a kostí. Žádný klam ani sen.“

Díval se na ni. Na svou přítelkyni z dětství. Na dívku…

Ne, už ženu. opravil se.

Díval se na ženu, se kterou toho tolik prožil. Díval se do těch dvou, jako jed zelených kruhů a přemýšlel, co to v nich je, co ho tak zneklidňuje a děsí?

„Víš, proč jsem tady, že?“

Opět úsměv. Krátké zablýsknutí bělostných zubů. Ta bělost mohla soupeřit s bělostí sněhu, když na něj dopadají sluneční paprsky.

Na její otázku nereagoval. Díval se na to zjevení před sebou a vzpomínky mu letěly hlavou, stejně jako letěl čas.

Hraní si na pískovišti… Školka… První roky na základce... První cigareta… Střední škola… První společně strávená noc… Konflikt se zákonem… Loupežná organizace… Bohatství… Zrada…

„Dneska nejsi moc hovorný,“ přerušila tok jeho myšlenek. „Položila jsem ti už třetí otázku a ty jsi mi ani na jednu neodpověděl. A taky to není taktní.“

Opět nic neřekl. Strach mu svíral hrdlo. Dokonce se bál na ni pohlédnout. Bál se, že uvidí něco, co vidět nechce.

„Takový jsi dřív nebyl.“

Chrystell chodila po místnosti a prohlížela si interiér. Chovala se naprosto bezstarostně. Jenom jakoby byla na návštěvě svého dlouholetého přítele a zašla jen na kus řeči a podívat se, jak žije.

Zrovna se zastavila před starožitnýma hodinami a fascinovaně si je prohlížela.

Ručičky hodin pro ni měly vždy nějaké kouzlo. Jako jediné šly vždycky popředu. Před ničím necouvaly, před ničím se nezastavovaly. Stále stejnou rychlostí se hnaly vpřed. Bylo to zvláštní, ale obdivovala je a chtěla být jako ony. Být paní času. Času, kterého měli někteří málo, jiní dost. Ona ho měla dost a On…

Čas je můj přítel. usmála se spokojeně.

„Děláš chybu,“ vypravil ze sebe.

„Já?“ podivila se.

Odtrhla zrak od hodin a pohled zabodla do jeho.

„Ale Terry…“ pronesla hlasem, kterým dala najevo, jak je naivní a pošetilý.

Vychutnávala si to. Tu moc, kterou nad ním měla. To vědomí, že je to ona, kdo určuje, kolik času mu ještě zbývá…

Možná pět minut, možná týden, možná roky… Je to jen na mně.

Nitro jí zaplavovala radostná a uspokojivá euforie, kterou jen stěží potlačovala a která se jí vkrádala do tónu hlasu.

A on konečně pochopil a viděl to, co vidět ani chápat nechtěl. To, že žena, která před ním stojí je někdo úplně jiný, než koho znal. Někdo, kdo se naprosto změnil. Někdo… Kdo?

Nezvaná udělala krok k němu.

„O tom, kdo z nás udělala chybu, by se dalo polemizovat, že?“

Polkl naprázdno.

„Tik-ťak. Tik-ťak.“

Nezadržitelně se k němu blížila. Její nohy se pohybovaly vpřed bez jediného zaváhání. Stejně jako ručičky u hodin. Bez možnosti, že by se jedno či druhé dalo zastavit.

„To ty jsi udělal chybu.“

Slova z jejích úst plynula tiše a zlověstně.

„A za chyby se platí,“ dodala a v jejím hlase a očích se opět objevil podtón zvráceného uspokojení.

„Tik-ťak. Tik-ťak.“

Udělalo se mu mdlo. Z toho tichého potěšení, které četl v jejích očích a které si uvědomil teprve před chvílí. Z té čiré kruté radosti, která sálala z jejího těla.

Z hrdla se mu vydralo zasténání.

„Chrystell…“

Při zvuku jejího jména jí tvář zkameněla.

„Tak to stačí,“ zazněl její hlas jako prásknutí bičem.

Rukou hmátla do kabelky, kterou měla zavěšenou na rameni. Vytáhla z ní pistoli a namířila mu na hlavu.

„Zradil jsi. Partu. Mě.“

Postoupila k němu blíž a chladná hlaveň se dotkla jeho potem zbroceného čela.

„Chrystell – počkej!“

Přimhouřila oči.

„Na co? Keců už bylo dost,“ prskla. „Máš snad něco ještě jiného na srdci? Chceš se snad omluvit? Říct, jak je ti to všechno líto?“

Ruka s pistolí se nezachvěla.

„Klidně to řekni. Ale mě je to jedno. Zradils – zaplatíš.“

Ukazováček začal pomalu tisknout spoušť.

„Nedostaneš se odtud,“ zachraptěl.

Medově se usmála.

„Proč ne? Nikdo o tom neví. Zase začne sněžit. Sníh zasype mé stopy. Až sem přijede policie, najdou už jenom tvou mrtvolu.“

K ránu se opět začal z oblohy snášet bílý sníh. Sněhové vločky tiše dopadaly na zem a zasypávaly místa, která byla porušena čísi nohou.

Vítr si s nimi opět hrál a některé skončili na okenním skle, kde tvořili kontrast k rudé krvi a částem mozku stékajících po skle z druhé strany.