Kuropění

Anotace: Pokus o "surrealismus." Psal jsem na Šumavě, během nemoci. Děj pojednává, jak jinak, o mně a - světe div se - o kohoutovi. O tom, jaký mezi námi byl vztah, a co všechno jsme spolu zažili, se už dozvíte z povídky. NUŽ ČTĚTE, CO HRDLO RÁČÍ!

Sbírka: Ludmilovy kafkárny a jiné prózy a příběhy

I.

Řekli mi doma: „Tu máš kohouta, a jdi do světa.“ Rozloučil jsem se tedy se svými blízkými a vydal jsem se s kohoutem na dlouhou pouť. Kohout mi byl dobrým společníkem, tichý, skromný a pyšný jako páv.
Nerozuměl jsem kohoutímu kokrhání; to opeřené zvíře se tedy se mnou muselo domlouvat jinak, skrze moji samomluvu. Když jsem mluvil já ke kohoutu, byl to regulérní dialog, ale když mluvil kohout ke mně, dálo se tak prostřednictvím monologu, tedy mými ústy. (Kohout sám často kokrhal, někdy pohrabával drápkem v hlíně, ale tím mi nechtěl nic říct, vždyť i já šlapu po téže zemi a občas vzdychám, snad tedy přebral tyto zvyky ode mne – na oplátku já jsem od něj převzal vytahování žížal z pole, na kterémkoli jsme zastavili.)
Po měsíci cest, kdy už jsme byli příliš špinaví, jsme se vydali do hostince, obyčejné hospody v spleti ulic malého města, se zeleným vývěsním štítem; kohout objednal pokoj. Osprchovali jsme se, vyspali se a ráno jsme zas pokračovali za cílem naší cesty, kterým prozatím byla matička Praha.
Jednoho večera se mě kohout zeptal: „Jaký je můj pán?“ Měl na mysli mého praotce, který se doma o všechna zvířata staral a kohouta mi věnoval, a k němuž se kohout dosud cítil poután.
„Tvůj pán je nemilosrdný,“ odpověděl jsem popravdě, „dal by tě podřezat, oškubat a upéct, kdybys nemohl jako statný běhoun vyrazit se mnou do světa.“
„To se děje slepicím, snad, že jsou zabíjeny,“ namítl kohout s odfrknutím.
„I pyšnému kohoutovi se to může stát,“ pravil jsem vážně, „když je jeho pán nemilosrdný. A ten tvůj je,“ dodal jsme po chvíli. Kohout zrozpačitěl a nechal se přejet autem, nic se mu ale nestalo, neboť kohouti jsou nižší než podvozek auta a hravě jej podběhnou. Celý uřícený ze sebe vysypal: „Však ale ty jsi teď můj pán, ne on. Není moc pravděpodobné, že bych se k němu někdy vrátil. Dřív zahynu na cestách, na cestách s tebou.“
Za tento příval drzostí jsem zastavil a u příkopu jsem kohoutovi přistřihl hřebínek. Opravdu to ale již nebyl ten mladý, silný kohout, se kterým jsem si hrával na dvorku. „Chybí ti slepice?“ zeptal jsem se, „ba ne, ty kdákají, samé nesmysly říkají a po ránu se musejí budit hřmotným hlasem,“ odpověděl jsem si s pousmáním.
Nehledě na neshody šli jsme s kohoutem dál a dál, i v zimě. Ke konci února se před námi již rýsovaly pražské věžičky, ale tu přihodila se zvláštní věc: z toho města zazněl celý chór kohoutů, kohoutů městských, mocnějších, než byl ten můj. Ten nevydržel a zhroutil se do sněhu.
„Jsem v Praze, drahý praotče, a jsem v pořádku, jen o kohouta svého jsem přišel, leč nespočetně jiných a lepších kohoutů nachází se tu,“ psal jsem v dopise domů, vyhřívaje se při sklenici grogu v hospůdce na Koňském trhu.

II.

Když zemře kohout, nastanou potíže. Já jsem poznal až teď, jak hodně mi na tom mém záleželo.
Byli jsme takřka nerozluční bratři, svorní v každém čase, i podobní jsme si byli...
První přišli funebráci, a, strávivše se mnou značný čas, byli i těmi, kdo odcházeli naposled. Vedle funebráků přišlo velké množství nahodilých lidí, které jsem neznal a kteří se smrtí kohouta neměli nic společného.
Přijel nakonec i děd sám, což mě ale překvapilo nejvíce, nebylo mi příjemné se s ním vidět.
Ležel jsem, celý zdeprimovaný, na chodníku v ulici Celetné; kde kdo mě mohl podezírat, že žebrám. Praotec mě tam našel a zpustil zhurta: (díval jsem se při tom do zdi, k níž jsem byl obrácen)
„Co tě, prosím tebe, zdeprimovalo? Vytahám tě za uši, kluku ušatá!“ a shýbnuv se, zatahal mi za levé ucho, k němu přivrácené a bedlivě jej poslouchající. „Že ty jsi zase pil? Ale počkej! Já ti ty nekalosti z hlavy vyženu, jednou provždy!“ pokračoval. Převalil jsem se a pohlédl na praotce, chtěje mu pouze říci, že nijak zvlášť zdeprimován nejsem, že trocha vína ještě nikoho nezabila, ovšem praotec už tam nebyl, a tak nemohl vyslechnout ani tuto lež.
Vstal jsem a šel jsem se projít k Prašné bráně. Čekalo tam několik dalších lidí, kteří se mnou chtěli mluvit. Mám ve zvyku upřednostňovat v hovoru krásné dívky, stáčet k nim oči a mluvit pouze s nimi, ale v zájmu spravedlnosti jsem se tentokrát musel věnovat všem stejně. V takovém diskuzním kroužku se sice mluvilo páté přes deváté, všelijaké otázky různého druhu a důležitosti padaly bez hlavy a paty, ale já jsem svou povinnost splnil, a, vyslechnuv všechny strany, když se přepozdilo, rozloučil jsem se s těmi lidmi zdvihnutím klobouku a pospíchal jsem, abych stihl pohyb kostlivců na orloji. Z dálky na mě ještě doléhaly zmatené hlasy, ale já jsem se už kochal skvělou řemeslnou prací českých mistrů, sleduje kostlivce nahoře i kostlivce dole.

III.

Můj kohout dobře věděl, co je život zač. Budu teď živ jen z jeho moudrosti; ne lidé, ale kohouti svět správně nahlížejí.
Když kohout už byl pohřben, rázem jakoby se na něj zapomnělo. Můj praotec odejel zpátky domů, aniž by mi byl řekl, zda mám být ještě ve světě, nebo se vrátit s ním, či zda si mám už najít živnost a někde se usadit. Já, takový mladý sokolík – co si počnu? Naštěstí jsem si vzpomněl na starého kohouta. Ten říkával: „Když tě trápí lidé, procházej se u Vltavy a klovej, kde co najdeš.“
Vydal jsem se tedy na Střelecký ostrov a nořil nos do jemného bláta, hledaje nějakou chutnou, tlustou žížalu. Když jsem spatřil na mostě nad sebou strážníka, začal jsem kvokat, jakoby nic, ale střážník zbystřil, přeskočil z mostu na strom a slézal ke mně, řka:“ Ha, kvokající kohout, kohout transvesta! Já si na tebe posvítím, ty slepičko ztracená!“ Dal jsem se do hlasitého kokrhání, mávaje křídly a snaže se o let.
Doběhl jsem na kraj ostrova, zamával mocně křídly – střážník se po mně již natahoval – odrazil se a letěl jsem jako orel. Měl jsem takovou radost, že jsem doletěl až na Smíchov, nechav rozlobeného, prskajícího policistu stát na okraji Střeleckého ostrova, hrozit mi rukou a nadávat, naštěstí nestřílet.
Ze Smíchova jsem běžel k Andělu, směje se, lidé se vykláněli s oken a divili se, co je to za divného kura. Na Andělu jsem měl schůzku s myší Agátou. Vydali jsme se ulicemi k Vltavě. Agáta se divila, proč mám tak dobrou náladu, já jsem se div smíchy nepopukal.
„Ale, dneska letím rovnou ze Střeleckého ostrova, he, he, he,“ sděloval jsem, rozjařen, Agátě.
Agáta mi ukázala starý botel, kotvící na břehu řeky, na druhé straně visela nad Vyšehradem duha. Špinavé nábřeží bylo plné odpadků, starých kotev a provazů. Sedli jsme si s Agátou na schůdky, pod námi se třpytila a hýbala kalná voda. Myš Agáta tu byla jako doma; poděkoval jsem a odletěl jsem na Vyšehrad, kde jsem si vyryl malý hrobeček.
„Všeho s mírou,“ pomyslil jsem si. „Odešel starý, odejde mladý, na tom už se nedá nic změnit. Míti děti s myší Agátou nelze, to by byly bastardi, tudíž volím dobrovolný odchod, abych nebyl nikomu na obtíž. Můj starý přítel už dávno po nebi se prochází, a já se tu dosud svazuji světskými lapáliemi, no tfuj,“ odplivl jsem si. Do hrobu jsem si lehl na lačno, abych během umírání nemusel na záchod a abych příliš nepáchl. Po chvíli jsem se rozpadl a odešel do nebe.
Svatý Petr podřimoval na židli u brány nebeské, maje v ruce rozečtenou knížku. Na bráně bylo napsáno: „Spím, vcházejte sami, ceremonií nedbejte.“ Zatlačil jsem tedy na dveře a ty se rozlétly, povalily ale skupinu andělů za nimi sedících. „To nemůžeš dávat pozor?“ rozhorlil se na mě jeden z nich, prostlovlasý. „Omlouvám se, ale nemáte sedět hned za dveřmi,“ řekl jsem. Za trest mi odepřeli mé právo a neprovedli mě po ráji. Nu což, za chvíli jsem se stejně zabydlel. Jsem tam teď už jako doma.

IV.

Asi po týdnu mě našel můj nejvěrnější druh, starý kohout. Měl bílá pírka a zlatý chochol; užívaje mnohých poct, byl zde v nebi výše nežli já. Sám Pán Bůh si ho zamiloval. Ale on zůstal skromný a rád si se mnou popovídal, za což jsem mu byl neskonale vděčen.
„Inu, došlo na má slova, ať jsi kohout, slepice, nebo praotec, zhyneš něčí ranou, tak jako tak,“ pravil rozšafně.
„Baže,“ odpověděl jsem, „pravdu díš. Praotec chtěl mi mnohou starost naložit, když shledal, že smrtí tvou jsem vinen já, ale i tak na to zapomněl, a nakonec jsem tu v nebi dříve než on.“
„Hm, hm,“ přitvrdil můj druh, mrače se. „A co Agáta, taky už brzy pojde?“
„Baže, baže,“ rozhorlil jsem se při zmínce o Agátě, „jestli už nepošla, pojde v dnech nejbližších.“
„Ale to je výborné!“ rozzářil se můj druh, a, pozdraviv mě otřením zobáků, vydal se svou cestou.
Lehl jsem si na záda a zdříml jsem si. Později toho večera opravdu přišla Agáta do nebe, tak jsme ji tu uvítali.
Jak říkal můj starý přítel kohout: „Kokrhání je potřebné, ale otravné.“