Deník princezny depresí 3.

Anotace: Pokračko

Kapitola III.

Kruci....asi sem zaspala...zase.....bolí mě hlava....po tom včerejším telefonu sem bulela jak želva...mrzelo mě to... Ale pak mě přepadla vlna vzteku..roztřískala jsem tři talíře....mlátila sebou o zem.... Už dlouho sem nebyla tak zuřivá....pak jsem sebou asi sekla.... Ležím na zemi v pokoji....musím rychle do školy... Naházím do sebe rohlík s máslem a kakao...poprvé bez chlastu...nejdřív běžím, ale pak zpomalím....kašlu na školu...k čemu mi je...ani do zasranýho kroužku mě nechtěj...sem na nic.... "Tě plesk Pando!" zavřískne mi opilej Damián (přezdívka) do ucha....nevím kde se tu vzal a je mi to jedno...hlavně, že má chlast...naex do sebe hážu frťana za frťanem....za chvíli jsem namol...je mi veselo..jsem lehká a pořád se směju....úžasnej pocit.... ale pak...najednou...je tma...nic nevidím a neslyším...

"Cos dělala ty kozo blbá?" mumlá nade mnou někdo v bílým plášti... Kde to sem? Sakra....ležím na záchytce....to zas bude doma řev..."Co asi blbečku..." odseknu....pak zjistím, že ruce i nohy mám přivázaný k posteli....."Okamžitě mě pusťte!!!" řvu a mlátím sebou až mám z toho křeče..."Až nebudeš opilá...taková hezká a takhle se zřídit....pfuj..." odplivne si ten namyšlenej doktůrek...je mi z něj blivno...musela sem bejt asi hodně namol, že mě čapli poliši....no co...se stane.... Když asi po hodině pořádně vystřízlivím leze na mě zase depka...zase sem to nezvládla....sem na nic....potřebuju se napít... Nejde to...doktor mě tam drží až než přifičí matka s fotrem...Ječí jak sirény....zase je nevnímám....jsou stejně nanic....všecko je nanic....po cestě domů autem si začínám vzpomínat co se dělo.....je to dost děsivý...

"A máš měsíc domácí vězení jasný? Až přestaneš chlastat zauvažujem o propustce...a ve škole to vyřídíme! Odsud se ani nehneš rozumíš? Seš jen hloupá husa...co si o nás pomyslí lidi??" ječí matka a mě její slova zasahují jako šípy....týden bez pití...a navíc vidím, že sem na howno....kruci......chci pryč....Zamknou mě v pokoji a jen mi sem tam přistrčí jídlo...nejím ani nepiju....nemám náladu...chci se napít...pořádně... Zase mě to napadne....vezmu nůžky...na ruce si udělám několik malinkých čáreček....krev z nich stéká pomalu....jsem fascinovaná její rudostí....a je mi líp...necítím psychickou bolest...jen bolest ruky...už na ní mám houfy tenkých jizev...začíná mi být mdlo....hlava se točí....motám se po pokoji...vidím vše dvojmo....hahaha.....směju se jako blázen....pak..padám na postel.....a zničeho nic se mi začínají kutálet slzy.....jsou horké a plné smutku, který ve mě je....je mi všechno líto...brečím dlouho do noci....ruce už zase ovázané kapesníky....chvílemi jsem klidná,ale pak si uvědomím další a další svý chyby....ale už nemám sílu ani podporu, abych se z toho dostala...leda...sama...od zítřka budu jiná...lepší....slibuju si,ale svědomí prostestuje..........nakonec vyčerpáním a hladem usínám...