SEN (Předurčený konec)

Anotace: (9.3.2009) ...chutná vám to?

„Skřítku můj drahý, myslíš, že jsme si předurčeni?“ zeptala se ostýchavě kárová devítka a zahleděla se na malého skřítka stojícího opodál.
Skřítek se pousmál a otřel si malou ručičkou nos – to jen aby získal čas na promyšlení odpovědi, nebyl to žádný nezdvořák.
Po chvilce řekl: „Za předpokladu, že vesmír je nekonečný a –
„Parchante!“ vykřikla kárová devítka a přebila károvou sedmu. Najednou se ozvala kvíkavá rána a z nebe spadla červená náušnice o rozměru tak velkém, že pro něj neexistuje žádné vyjádření. Zavalila celou naší galaxii a odřela si zlatou vlečku o sluníčko.
Je to konec? Konec všeho? Odpověď na otázku ohledně naší existence tedy vykreslí jedna unikátní náušnice? Počkejte, něco slyším! Ona si zpívá. Skutečně, ona si prozpěvuje!
Mamiii, dones mi kašiii!
A taky čistou košiliii!
Už chci bejt v raušiii!
Ať tatínek zašílííí!
Zašil, zašil, zašil!
A tohle, vážení, si prozpěvovala stále dokolečka dokola. „Kdo to má vydržet?“ zařval někdo.
Ať je to možné či nikoliv, na náušnici byl celý komplex různých staveb v neopsychotropním stylu a u těch staveb postávali různobarevní mužíci a zacpávali si uši. Ano, pokud si myslíte, že je to ona bezvýznamná, ale dokonale proslavená Obří zpívající planeta barevných trpaslíků, pak máte naprostou pravdu.
…Černá oblaka se rozprostřela nad celou náušnicí a pokryla ji do posledního detailu. Skrz tlustou clonu prosvítal lehoulinký paprsek. Zabodl se do planety svým jasně prozíravým rudě mihotavým světlem. Třináct malých Kuliček se po něm spouštělo jako po skluzavce dolů.
První Kulička se zabořila do tvrdého povrchu planety a další se zastavila o ní. Řetězovou reakcí rozbily celou náušnici na padrť a vytvořily Kulitární soustavu… A ta pomalu mizela. Ne v dálce, nýbrž se jakoby rozplývala…

---Už se probouzí---Bude v pořádku?---Myslím, že ano---To doufám, zítra s ním pořádám oslavu Margaretiných narozenin---Nedoporučuji---Neboj se toho, kámo---Dobře, jak myslíš---

„Ježiši, co to bylo? Mám pocit, že mi pukne hlava!“ vykřikl muž připoutaný k lůžku.
„Byl to jen sen, jenom sen…,“ sdělila mu žena v průsvitném oblečku, sedící metr od něj.
„Vážně? Mně to přišlo docela skutečný! To nebyl sen, nemohl…,“ vykoktal ze sebe prošedivělý muž.
„Doktore?“ zašeptala žena a slzy se jí řinuly po opálených tvářích.
„Ano, madam?“ přiskočil pohotově doktor.
„Odpojte ho, nic se nezměnilo, je pořád v něm… Už to dál nevydržím, zabíjí mě to!“ řekla žena a dívala se do doktorových očí, jakoby v nich hledala záchranu.
„Je mi to vážně moc líto, dělali jsme co se dalo. Jenže jeho choroba je vskutku ojedinělá, pokud nezabral náš pokus, nevidím již žádnou naději. Je pro lidstvo příliš nebezpečný!“
„Hej, co se to děje? Loiro!?“
„Odpojte ho už!“ vykřikla žena a odvrátila od připoutaného muže svůj mrtvolný pohled.
„Dobře…,“ řekl smutným tónem doktor.
„Co to děláte? Jak odpojit? Loiro! Co se děje, Loiro!!“ řval muž a snažil se vyprostit z řemenů, kterými byl upoután k bílému loži.
„Nedělej mi to ještě těžší, Frederiku!“ vykřikla Loira a zhroutila se na zem.
„Doktore! Nedělejte to, prosím!“ řval Frederik a z úst mu tryskala bílá pěna.
„Je mi líto, sbohem,“ dostal ze sebe bledý doktor a postupně vypínal všechny přístroje.
Je mi hrozná zima… Letím někam pryč, pryč od tepla… Mrznou mi ruce, lámou se mi ztvrdlé vlasy… Už – nemů – žu – mlu – vit - - mu – sím – to – říct - - - - - - - zi – ma - - -