Za hranicemi života

Anotace: ...co se mi honí hlavou..

,,Amelie! Ne!“, křičí vyděšená matka. Nemá daleko do mdlob, není schopná uvědomit si, co se stalo. Před očima má tmu. Jako by někdo zhasl slunce. 'Rozsviťte! Chci to vidět!'. Cítí tupou ránu do týla. To ji probudí. Otevře oči, tma je pryč. Omdlela. Zvedá se a vidí to, co si nikdo nedokáže představit. Je při plném vědomí, oči má dokořán, ale Amelie stále leží na posteli, a její tělo s žílami, ve kterých před několika hodinami přestala téct krev se už nikdy nepohne. Na tváři stále nezaschla poslední slza a srdce přestalo bít. Jak dlouho tu jen může takhle ležet? Snad hodinu, dvě. Udělala to přesně jak chtěla. Dala si dostatečné množství, aby jí to zabilo a s dostatečným předstihem, aby jí nemohl nikdo zachránit. Matka volá ze dveří o pomoc, přiřítí se vysoký, tmavovlasý muž, ale i jemu na tváři zjihne úsměv. Volá 'Vrať se. Vrať se, holčičko'. Sedí v koutě, očí nepřítomných, hledá dívku, jenž tu před pár hodinami otevírala krabičku s pilulkami, láhev tvrdého alkoholu a rozhodla se odejít.

Mám tolik chutí ji obejmout. Zkouším se jí dotknout. Ale jakmile na ni jen sáhnu, propukne v šílený pláč. Cítí, že tam jsem, ale nevidí mě. Ví, že jsem u ní, že ji líbám na tvář. Pozoruji chaos. Najednou mají všichni péči. Je to zvláštní, je to tu podle mých představ. Koukám na své tělo a ani se mi nechce plakat. Cítím se jako nikdy v životě. Dokážu vidět sama sebe bez zrcadla, připadám si krásnější. Skoro jako by mi na tváři utkvěl lehký úsměv, způsobený zřejmě úlevou. Přesně tou, kterou jsem cítila, když jsem své tělo opouštěla.
Není to štěstí. Tenhle pocit má k těm pozemským daleko. Jenom ho umět přirovnat. Zkuste si představit. Byla jsem ještě dítě, byly Vánoce a já dostala přenádhernou panenku se zlatými vlásky. Přála jsem si jí jako nic v životě. Hrála jsem si s ní dlouho do noci, až jsem samou únavou usnula. Ráno, ještě než jsem se stačila probrat, měla jsem pocit, že se mi včera stalo něco úžasného. Z rozespání jsem si nemohla na krátkou chvíli vzpomenout co. Až když jsem otevřela oči dokořán a uviděla svou panenku, zaplavil mě krátký záblesk neskutečného štěstí a radosti. Zkuste si jenom představit tenhle pocit, který ale trvá. Tak se cítím já. Jsem mrtvá.
Celý zbytek života jsem čekala, až tenhle pocit budu mít znova. Čekala jsem, až dostanu krásnější dárek než tu panenku. Kdo by tušil, že přijde v takovéhle podobě. Kdo by tušil, že můj nejkrásnější dárek, vysvobození, přijde v podobě smrti.
Zvedají mé bezvládné tělo a pokoušejí se ohledat stopy po násilí. 'Hledáte špatně', říkám si, tyhle rány jsou na duši, ne na těle. Doktor si všímá tetování za krkem. Nechala jsem si ho udělat docela nedávno. Padlý anděl, tajemství, krása. Znázorňuje mojí duši. Na památku vší bolesti a smutku.
Mé mrtvé tělo nakládají do rakve. Černo-zlatá s vyřezávanými anděly a temným křížem navrchu. Je nádherná. Černé auto odjíždí, ve tmě zasvítí červená světla a má matka se za pomoci vysokého tmavovlasého mladíka zvedá a křičí 'Ne! Vraťte mi mojí holčičku!'.
Zkusím zavřít oči, co bude dál? Světlo na konci tunelu?
Zatím jen květiny. Vzhledem podobné orchidejím. Zajímavých barev a tvarů. Jejich vůně je omamující. Kdyby snad svět tam dole znal takovou vůni, neměl by už nic jiného, pro co by žil. Slyšet ten potok, který teče skrze mě, opovrhne hudbou. Vidět ty slastné barvy, i malíř by se zastyděl. Tady není žádné 'jak má být', tady je pouze ,jak si jen představíte'. Cesta, která ani nevím kam vede se otevírá, tvoří, doplňuje. A já se vznáším jen pár palců nad cestou. Už je mi lépe. Ale co mě čeká? Jak dlouho půjdu? Necítím nohy, necítím hlad. Cítím jen žízeň. Žízeň po té nadpozemské kráse, po té vůni, po té nebeské hudbě. Jak pošetilou vlastnost jsem si ze života odnesla. Kdo by na tom ale byl lépe?

Proč jen tu nikdo není? Ptám se sama sebe. Proč nemám někoho, kdo by kráčel vedlě mě? Není tu pohybu. Ve chvíli kdy si pokládám svou otázku, přichází mi vstříc postava malé dívky se třpytivými vlásky. Je mi povědomá. Jsem to snad já? S každým mým krokem se za ní rýsují velké dveře. Jsou červené a ten materiál - jako zaschlá pečeť. Chvíli mám pocit deja vu, ale jak můžou z pečetící hmoty být dveře? Dojdu k nim když se na mě holčička podívá a říká 'To já tady ty dveře hlídám.' V tu chvíli si vzpomenu. Když jsem byla ještě živá, mívala jsem sny. Hodně snů, každou noc nějaký. Jednou se mi zdálo o starém domě, byly tam velké červené dveře z pečetící hmoty a před nimi stála malá dívenka. Říkala jemným hláskem to samé. Kam se ale poděla souvislost? Dívka otevírá dveře a nechává mě projít.
Když procházím dveřmi, uvědomuji si, že dívka nejspíš není jediná, kterou ze svých snů potkám. Nebo se pletu? Všechny sny, které se mi zdály, tvořily celý život mou druhou osobnost. Kdybych jen věděla, že jsem si ve svých snech tvořila vlastní říši, vlastní svět, ve kterém budu po životě. Tahle myšlenka mi vykouzlí na tváři úsměv.
Za dveřmi se ale otevírá nové prostředí. Je temné, jen tmavá cesta, seschlé stromy. Vrhají strašidelné stíny, ale já jdu cestou dál. Vidím jemnou siluetu oběšeného muže. Proč by se v tomhle ráji někdo chtěl zabít? Visí na stromě, okolo ucha mi prolétne meluzína, vyschlá torza stromů se ohýbají ve větru. Mrtvý zůstává nehybný. Zírá skrze mě, ale nemá oči. Mrtvý se totiž dívá celou hlavou. A to je příšerné. Poznávám tohle místo. Není ale z mého snu, je z mé kresby. Neděsí mně, posílá mě dál.
Tam, kde se větve rozbíhají do stran, tam končí temná atmosféra smrtelného výjevu a objevuje se nová. Ještě temnější. Mám pocit, jako bych snad měla jít do pekla. Nemá to tak být? Nejdou sebevrazi do pekla? Na velkém černém plášti, který kdysi byl nebem září do té tmy měsíc. Skoro to vypadá jako by byla noc, jenže tady zřejmě den a noc neexistuje. Tady je jen světlo. Světlo, které září, bodá do očí jako čerstvě napadlý sníh za bílého dne. Úzká cesta, která vede ke světlu se pomalu rýsuje přímo přede mnou. Na úpatí této cesty leží malá dívka s křídly. Anděl. Malý, křehký, zařící v měsíčním svitu. Má lesklé světlé vlasy, leží v prachu, slza jí stéká z očí a podmáčí její sametový obličej. A já ji opět poznávám. Má kresba. Já, jako malý anděl ležící před branami smrti. Ty brány jsou stále otevřené, volají mě, tíží, tlačí, stávají se vzduchem, který nelze dýchat. Nechce projít, ale myšlenka na smrt ji vhání slzy do očí. Teď jsem to já. Podávám andělovi ruku, vystrašeně zvedá hlavu, ale zlehka se usmívá. Vede mě cestou k bráně s křížem, ze které vychází to bolestivé světlo. Tentokrát už konečně projdeme 'Už utíkat nemusím.' říkám ústy malé andělské dívenky.
Světlo mě celou pohltí a probouzím se v rozlučkové síni. Má rakev je zahlcena květinami. Z každé místo vůně stoupá bolest. Cítím pláč a smutek. Vychází ze všech, kteří přišli. Vychází z pohledu, z šatů, z celého těla. Je jich nečekaně. Snad každému stéká slza po tváři, snad každý je černě oděný. Jsou tu, přišli se mnou rozloučit. Klopí oči, skrývají bolest, nikdo nekouká mým směrem, neviděli by mně, ale vím, že mě každý cítí. Zůstávám v jejich srdcích a pouze ti, kteří mě milovali vědí, že takhle je mi lépe. Čtu v myšlenkách svých kamarádů a kamarádek, svých známých a příbuzných a každý se ptá 'Proč?' Už není čas na odpověď. Teď je všechno jinak. Jsme tu spolu, jen já už nejsem to, co jsem bývala. Jsou ze mě sny a páry, vzpomínky a slzy.
A teď když si všímám, že nestojím nohama na zemi, cítím na zádech křídla. Ta andělská, ta ochranitelská, ta, jež dají mému dalšímu bytí nový rozměr. Jsem tu, abych je chránila, ty co miluji. Oni mě budou nosit v srdci a já jim budu navěky andělem strážným.