Tichá smrt part 2

Anotace: Napsala jsem k tomu pokračování i když možná treochu kratší

Šel jsem jako obvykle na zkoušku. U dveří jsem se potkal s Miyavim. „Ahoj jak je,“ zeptal se mě milým tónem.

Usmál jsem se, „ahoj, Miyavi… ale jo, jde to, zrovna jdu na zkoušku… a kam jdeš ty?“ Ta má zvědavost.

“Jdu si domů pro pár věcí a pak půjdu s klukama mimo město. Naděláme nějaký fotky trochu se pobavíme… bude sranda. Škoda že nemůžeš, byl bych tě vzal s sebou, aspoň bys myslel na něco jiného.“ Přikývl jsem a pak jsem se s ním rozloučil. Nechtěl jsem ho zbytečně zdržovat.

Jakmile jsem vešel dovnitř všichni zpozorněli. Ruki se postavil. “Tak a můžeme konečně začít,“ podtrhl to úsměvem. Dnes se to hodně protáhlo, takže když jsem čekal, že se domů dostanu před obědem, tak jsem se domů dostal až ve tři odpoledne. Už jsem otvíral dveře, když v tom na mě někdo volal. Otočil jsem se a spatřil jsem Miyaviho.

„Kai, to jste teprve skončili?“ ptal se zvědavě. Já pouze přikývl.

„Nechceš jít dál, pokud ovšem nikam nespěcháš,“ zval jsem ho. Miyavi se široce usmál, „nespěchám… zrovna jdu k autu, že pojedu domů.“

Pustil jsem ho dovnitř. Vyzuli jsme si boty, sundali bundy a sedli si do obýváku. Jen tak jsme na sebe koukali nic neříkali a ani nedělali. Chtěl jsem něco říct, abych přerušil to trapný ticho, ale nevěděl jsem co.

„Tak co, jak bylo,“ řekl Miyavi jako první.

„No, celkem dobře, až na chvíli, kdy jsme zkoušeli dokola jednu část songu, protože nám nešla. Co ty, jak jsi se měl,“ oplatil jsem mu otázku.

„Dobře, nemohlo to být lepší,“ zasmál se a hned mi vyprávět, co dělali, kde byli a kolik srandy si užili. Ten čas letěl tak rychle, že pokud byly tři odpoledne, tak už najednou bylo pět hodin. Nechtěl jsem ho nechat vyhladovět a tak jsem něco připravil. Donesl jsem to do obýváku na stůl a ještě odběhl pro trochu nějakého alkoholu, ať si trochu užijeme. Nepamatuji si, kdy jsme šli spát… vím jen to, že jsme toho hodně vypili a hodně dobře se bavili.

Raní probuzení bylo hodně nepříjemné. Vstát mě donutila šílená bolest hlavy, a když jsem otevřel oči, málem jsem dostal infarkt. Protřel jsem si oči, zda se mi to nezdá, ale nezdálo se mi to. Vedle mě si klidně podřimoval Miyavi! Sice jsem z toho byl překvapený, ale musel jsem si přiznat, že byl i roztomilý, když tak klidně spal. ‚Bože Kai vzpamatuj se vždyť je to kluk, i když moc roztomilý, ale i tak,‘ napomínal jsem se v duchu.

Pomalu se začal probouzet. Když otevřel oči, svůj pohled zaměřil na mě. „Dobré ráno, Kai,“ řekl příjemným tónem.

Okamžitě jsem znervózněl, „dobré,“ odpověděl jsem. Dále jsem neotálel a okamžitě se chystal vstát. Když jsem to chtěl udělat, tak jsem si všiml, že jsem nahý. Miyavi se mezitím posadil a dal se na mě díval. ‚Bože co se stalo,‘ říkal jsem si.

„Asi jsme to včera přehnali s tím pitím," poškrábal se na hlavě.

„Já si to pamatuji až do chvíle, kdy jsi mě objal a políbil. Pak ještě snad to, jak jsme spolu tančili a víc nic,“ vzpomínal jsem. Najednou mě Miyavi stáhl k sobě na klín. Koukal jsem na něj nechápavým pohledem. On se mezitím ke mně sklonil a políbil mě na rty. Usmál se a pak vstal z postele. Zůstal jsem ležet, stále se zaraženým pohledem. Pak jsem si uvědomil, že bych měl nejspíš vstát a tak jsem to také udělal. Rychle jsem se oblékl a vyšel z pokoje. Zamířil jsem do kuchyně, kde už byl Miyavi.

„Tak já už půjdu… mám sraz s klukama,“ chtěl jsem zmizet co nejdřív.

Miyavi se na mě podíval, “zůstaň tu na snídani, prosím,“ přemlouval mě. Přemýšlel jsem dlouho, ale nakonec jsem svolil a zůstal jsem. Snědli jsme snídani a Miyavi mi dal pak něco na bolest hlavy, protože se nedala vydržet. Pak jsem se už pomalu chystal k odchodu. U dveří mě ale Miyavi zastavil. Objal mě, “doufám, že se na mě nezlobíš,“ zašeptal.

„Ne, nezlobím,“ uklidnil jsem ho. Tak trochu jsem cítil, že si myslí, že mi asi ublížil. „Někdy to budeme muset zopakovat,“ zasmál jsem se. Miyavi přikývl a pustil mě.

“Brkni, kdyby jsi chtěl něco podniknout. Já musím za klukama… někam jdeme víš. Neudělej mi tu binec,“ pokáral jsem ho a odešel.

Když jsem se později vrátil domů, Miyavi už tam nebyl. Na stole v kuchyni jsem našel vzkaz. Vzal jsem ho do ruky a přečetl si ho. Miyavi odešel a děkuje za včerejší zábavu. Co se včera stalo? To by mě tedy zajímalo. Jak jsem se dostal do postele? A proč jsem byl nahý? Lámal jsem si nad tím hlavu, když v tom někdo zazvonil. Šel jsem otevřít. Kupodivu to byl Ruki.

„Co je,“ zeptal jsem se ho místo pozdravu. Ruki se na mě podíval a naznačil, jestli nemůže dál. Pustil jsem ho dovnitř.

„Kai, zítra jak se jdeme fotit do té továrny, či kam to vlastně jdeme. To jde i Miyavi nebo to byl jen výmysl Uruhy?“

„To nevím, ale mám taký pocit, že to není to, o čem ses se mnou chtěl bavit nebo se mýlím?“

Ruki zčervenal, “ne, není…. Já nevím, možná to bude znít divně, ale myslím, že jsem se asi zamiloval do Reity.“ Jméno řekl tak potichu, že skoro šeptal.

Já se pousmál, „všiml jsem si, že po sobě nějak pokukujete,“ řekl jsem a můj usměv se rozšířil.