Průvod

Anotace: Někdo pláče a někdo se směje, když někdo umře.

Koho to támhle nesou ve smutečním průvodu? Všichni ti lidé v černých, světlo nepropouštějících oblecích mi přijdou tak smutní, tak dokonale smutní. Zdá se, jakoby všechny obličeje byly stejné. Oči upřené kamsi do dálky a ústa sevřená v tenkou linku. Dámy v kloboučcích, páni s kravatami a ta rakev v popředí. Jak křehká porcelánová panenka. Stěny vypadají tence. Kdyby je snad řezbář udělal tenčí, dalo by se jimi do rakve nahlédnout jako přes sklo.
Toto procesí působí v nádherném slunečním dni, kdy se vše zelená a někde v dálce zpívají ptáci, jako kaňka na malířově obraze. A tak působí i ta křehká rakev v tomto procesí.
Jdu s průvodem jejich smutečním krokem. Dáma přede mnou má oko na černé punčoše, které se táhne vzhůru a končí kdesi pod sukní. Prošedivělé vlasy má rozpuštěné, klobouček jí chybí a krk jí zdobí ostře rudý šál z lesklého materiálu. Vybízí, aby se ho člověk dotkl a vyzkoušel jeho hebkost. V tu chvíli se šátek uvolní a sklouzne na zem.
Zvedám ho ze země a podávám ho ženě, které se octnu tváří v tvář. Z jejích očí srší život a energickým pohybem si upevňuje šál zpět na krk. Usmívá se na mě a děkuje mi. Prohlížím si jí jako přízrak. Průvod mezitím pokračuje vpřed a paní stále stojí. Vy nejdete za průvodem?“
„Za průvodem?“
„Jistě, myslela jsem, že jdete s nimi.“
„Ale s kým?“
„Támhle.“ Ukazuji, ale v tu chvíli mizí z dohledu poslední člověk v černém.
„Ne ne, já jdu tady doprava. Rovně už je jen pár opuštěných baráků a hřbitov. Nikdo tam nechodí, pokud nemusí. Každého tam stejně jednou donesou. Pokud hledáte průvod tak jděte určitě na hlavní náměstí, tam se často pořádají průvody při nějaké slavnosti.“
„A-ano, děkuji.“
Paní se otočí a vesele vykročí do postranní uličky. Loučí se se mnou jen oko na její punčoše.
Rozběhnu se tím směrem, kde mi zmizel z očí poslední člověk z průvodu. Když vyběhnu ze zatáčky, jakoby se čas zastavil. Já se však nezastavuji, i když vnímám šedivou tíseň a bezúčelnost mé cesty. Něco mě stále žene vpřed. Míjím liduprázdné a polorozbořené baráky, zahrady zanechané ladem a seschlé stromy v bývalé aleji. Nic mě ale nezajímá, nic nesleduji, soustředím se jen a pouze na bílý bod v popředí hloučku černých postav v dáli. Stále běžím, přestože nemohu popadnout dech. Ještě kousek. Vzhlédnu, abych zahlédla tytéž lidi, tytéž obličeje. Dobíhám a padám k zemi. Stihla jsem to.
Koho to nesou ve smutečním průvodu? Rakev bílá jako sníh a v ní leží, křehce, jako porcelánová panenka, dívka. Jakoby rakev byla dělaná přímo pro ni. Kdyby v ní nebyla, vypadalo by to, že jen odpočívá po namáhavém běhu.
Smutní lidé zmizeli. Jsou tu jen lidé v černých, světlo nepropouštějících oblecích. Dámy v kloboučcích a páni s kravatami. Oči mají živé a plné radosti. Úsměvy zdobí jejich ústa a smích je na této oslavě kapelou.
Rakev se zavře, spustí do země a zaháže hlínou. Nyní již zase smutní lidé se vracejí na počátek své cesty. Jdou pro novou rakev.