Následky války

Anotace: Tahle povídka vznikla po shlédnutí posledního dílu amerického seriálu M*A*S*H... Aneb, co bylo po tom...

Seděl na kraji útesu. Dlouhé hodiny zíral bez hnutí do dáli. Tam, kde se voda slévala dolů přes okraj Země. Mořský vánek si pohrával s jeho vlasy havraní černě, které ostře kontrastují se světlem právě zapadajícího slunce. Po nebi a vodě se rozlévají nejrůznější odstíny červené, oranžové a žluté barvy.
Zafoukal jemný vítr. Pohladil ho po zarostlé tváři, občas pronikl i pod zelený vojenský kabátec. Ne, nebyl voják. Byl to jen lékař v armádních službách. A teď vzpomínal.
Topil se v vzpomínkách. Ve vzpomínkách na přátele z jednotky. Musel je všechny opustit. A kdoví, jestli je ještě někdy uvidí. Zůstaly mu jen fotky a pár zážitků, na které si už pamatuje jen matně. Ucítil chlad na tváři. Promnul si ji a nevěřícně si prohlížel mokrou dlaň. Pláče. Nikdy neplakal, tak proč teď? Ta jediná slza protrhla stavidlo dalších kapek. Nekontrolovatelně mu stékaly po tvářích, už se nesnažil je pochytat do dlaní, nechal je brodit si cestu po obličeji, kde ho opustily na bradě a dopadaly na košili, kde se začal vytvářet flek.

*Podobný vánek ho ovál, když vystoupil z letadla v Íráku. Tehdy se doslova těšil. Těšil se na generála Shemela, kterému měl dělat lékaře. Jenže pak se dozvěděl od jeho pobočníka, že ho převeleli do jednotky. Blízko frontě.
Nohy se mu podlomily. Nevěřil vlastním uším. Naštěstí tam byl muž, kterého potkal podobný osud. Hned se spřátelili. Byli ti nejlepší přátelé. Dokud George neodvolali do států a nenastoupil Artur, se kterým zažíval ještě humornější situace než s Georgem. Například když kapitánovi Emě vyprázdnili stan....
Byl dlouhých osmnáct měsíců ve válce. Pod rukou mu prošlo na tisíce těl. Některé poslal domů, některé zpátky na frontu, aby je za pár týdnů měl na operačním stole znovu a znovu. Někteří stateční vojáci však nedorazili domů živí.
Ty okamžiky, kdy nad ním vyhrála smrt, nemiloval, stejně jako ostatní lékaři z jednotky. Někdy se stalo, že mu nějaký pacient přirostl k srdci, poslal ho zpátky na to hrozné místo s přídechem smrti a on se dostali zpátky k němu – mrtev.
Ale pořád, i v těch nejhorších chvílích se snažil si udržet svoji morálku jednou z mnoha lidských zbraní - humorem. Ale i ten ho brzy přešel... *

Vztekle hodil do rozčeřené vody kámen a ponořil se opět do vzpomínek.

*Jednou, když tu takhle seděl, bylo léto a on se znovu dostal do deprese.
"Johne,pojď domů." oslovil ho ten večer známý, věkem poznamenaný hlas otce. Jmenovaný se otočil, ale nevypadal, že by ho hodlal poslechnout. Zavrtěl hlavou. Sedával tu vždycky. Den co den po příjezdu domů a vzpomínal na přátele. Přátele? Co je to za přátele, když se mu neozvali, ačkoliv si vyměnili telefonní čísla a adresy? A nedodrželi slib, že ho navštíví... Chtěl jim ukázat tohle místo, seznámit s ostatními lidmi z vesničky...
Stýská se mu.
"Johne," zazněl do křiku racků a šumení moře znovu pan Trust. "Pojď domů prosím."
To byla poslední slova, která od něho slyšel. Druhý den ráno, když John vstal, aby přichystal snídani, našel otce ještě v posteli. Byl mrtvý. Skonal tiše ve spánku.
Na Johna dopadla poslední rána osudu. Po pohřbu chodil po jeho rodném městečku ve státečku Meine jako tělo bez duše. Snažil se dovolat někomu z jednotky. Marně. Nikdo asi již nechtěl mít nic společného s válkou. Nevydrží to. Tady ne. *

Probudil se z myšlenek. Zahleděl se před odchodem naposledy na moře a tiše se s ním loučil. Loučil se i s ptáky, kteří křicí kolem něho, loučil se se sluncem, s celým světem, načež na zem položil běloskvoucí obálku a zatížil ji kamenem a přívěšky z války, kde bylo vyraženo jeho jméno, číslo a hodnost.

"Johne?" rozlehl se opuštěným domem hlas. Mužský a hluboký, mající v sobě radost, že navštíví svého dlouholetého kamaráda. Kolem běhaly děti.
"Tati? Kde je strýček John?" křičeli a nahlíželi do každého z pokojů, ve snaze ho objevit. Doufaly, že je někde schovaný, že o nich ví a každou chvíli na ně vykoukne zpoza nábytku a popadne je do náruče.
"Viděl jsi ho?" ozvala se z kuchyně ženský hlas a vzápětí vyšla vyšší blondýnka s temně modrýma očima, které kolem sebe rozdávaly po tunách pochopení a laskavost.
"Ne, Emo, Max se šel podívat nahoru na půdu!" křikl za ní. Přátelé z jednotky přijeli navštívit Johna. Mělo to být překvapení. Artur oběhl několikrát dům, ale bez úspěchu.
"Doma každopádně není, počkáme tu!" rozhodl po chvíli. Max sešel dolů a posadil se ke stolu, kde se na děti usmívala Ema.
"Měli jsme zavolat, říkal jsem vám to," rozhodil rukama Max.
"Ale to by nebylo překvapení, desát-" osopila se na něho Ema a ihned se zarazila. "Promiň, Maxi."
Max se usmál. "To je v pořádku. Už mi to chybělo, pane."
Ema mu oplatila úsměv a zpozorovala Arturovo nervózní chování. "Klid, on se objeví."
"Ale za jak dlouho?"
"Já osobně tu budu čekat tak dlouho, dokud našeho Johna neuvidím," prohlásil Max a vážnost svých slov zdůraznil tím, že si hodil nohy na stůl a zkřížil ruce na prsou. "Nejel jsem takovou dálku z L.A. jen tak."
"Vezmu děti do lesa." nabídla se Ema, když děti začaly prosit svého otce, aby s nimi šel na procházku.

Zrovna procházela kolem starého posedu, když se děti rozeběhli s křikem a smíchem zpátky.
"Ale no tak! Já už s vámi na honěnou nehraji!" zakřičela na ně pobaveně.
Zafoukal vítr. Ne ten obyčejný, tenhle věštil něco podivného. Otočila se. Uviděla útes a vskutku nádherný výhled na široký Atlantik.
Přišla blíže ke kraji a její pozornost upoutala bílá obálka. Zvedla kámen a vzala ji do rukou. Spolu s kamenem shodila i vojenské známky. Prohlédla si jméno.
Zbledla, když uviděla jméno John G. Trust. Překotně rozlepila obálku a doufala, že ten špatný, přešpatný pocit zmizí jako pára nad hrncem, stejně jako když se v moři ztratí jedno zrnko zlatavého písku.

Milý nálezče tohoto dopisu,
byl jsem ve válce, v Íráku. V dlouhé životaberoucí válce. Pod mýma chirurgickýma rukama prošlo mnoho mužů a ještě více nevinných muslimských dětí. Některé se uzdravily a vrátily se k rodičům nebo přišly rovnou do sirotčince. Osobně jsem si přál, aby ztratily paměť a nevěděly, co se stalo, proč jsou v nemocnici a proč je kolem tolik zraněných mužů. Nevěděly, kde mají matku a otce, sourozence, či jiné příbuzné. Nenávidím válku, nenávidím smrt. Každým dnem nade mnou vítězila.
Čekal jsem, že po příjezdu zpět domů se mi ozvou mí přátelé z jednotky. Čekal jsem každým dnem a naděje, že se ozvou, mi pomalu umírala.
Vzpomínám na ně dnem a nocí.
Dnes již nemohu dál. Otec zemřel a zemřela i má část. Odešla s ním. Nic mě na tomto světě nedrží.

Ema přerušila čtení a nadechla se. Z celého srdce doufala, že se to nedobere tam, kam si myslela. Doufala, že se jen odstěhoval. Se slzami v očích se dala opět do louskání Johnova pravděpodobně posledního listu života.

V tuhle dobu, kdy budeš tento dopis číst, již nebudu mezi vámi.
Vyřešil jsem můj osud. Nezapomeň na mé poslední přání.
S díky a sbohem
John G. Trust

"Arture! Maxi!“ Emin křik byl slyšet až do statku. Oba muži vyskočili zpoza stolu a běželi za křikem. Uviděli ji klečet na zemi a v ruce svírala zmačkaný list papíru a známky.
"Emo?! Co je ti?!" zaklepal s ní prudce Max. Mlčky mu podala popsaný list papíru.
Max pomalu četl. Nahlas. S každým slovem byl sinalý víc a víc a hlas mu vypověděl službu.
"NE!" vykřikl Artur. "JOHNE!" prudce se otočil k lesu, bláhově si myslel, že ho John uslyší.
"Není tu, už tu není." zašeptala Ema.
"Musí tu někde být! MUSÍ!" křičel na ni.
"Není tu..." zašeptala ta zlomená žena znovu.
Arturovi vytryskly slzy. Setřel je. "ON ŽIJE!" vykřikl, ale bylo vidět, že již tomu nevěří ani on. Vyběhl směrem do lesa. Musí být naživu, ještě žije!, přesvědčoval se.
Nevnímal, jak ti dva volají jeho jméno.
John je můj přítel, nenechal by mě tu, šeptal dokola Artur. Zřítil se na zem. Zakopl o kořen stromu.
"Johne!"
Uviděl ho, na stromě. "Johne!" vykřikl. Přiběhl pozdě. Dívaly se na něho pouze prázdné oči. Vyprchal z něho život.
Sundal ho ze stromu, neschopen promluvit. Johnovo tělo spadlo bezvládně na zem. Sundal překotně smyšku provazu z jeho krku.
Rozplakal se. Pevně tělo objal a plakal. Dlouho. Máčel kabát, vojenský kabát, který toho tolik zažil.
Plakal a svět plakal s ním.

John je mrtvý už páté jaro a Artur se z toho pořád nemůže vzpamatovat. Stojí nad jeho hrobem. Dává si za vinu, že se mu neozval. Zemřel mu přítel. A s přítelem zemřely i vzpomínky na jednotku.