Návštěvnost
Snění - část 1/3
Snění - část 1/3
Dny se táhnou pořád stejně. Již skoro dvě stě let je déja vu téměř denním chlebem…
A rozhodně si nikdo na začátku 21. století nemyslel, že lidstvo bude za dvě stě let trpět nedostatkem větráků.
Neúnavné sluneční paprsky se neustále draly Miscel do očí. Ani černé zrcadlovky nebyly před nimi dostatečnou ochranou. Vzdychla a prohrábla si potem slepené, černé vlasy. I přesto, že byla všechna okna otevřená dokořán, měla pocit, že se jí snad to staré porsche snaží usmažit zaživa.
Seděla v rozehřátém autě, kdesi uprostřed pustiny v Mexiku, před ošuntělou benzínkou, a záviděla kaktusu, který se tvářil jako by mu horko nevadilo.
Dveře benzínky s cedulkou ‚OPEN‘ se otevřely. Erik nesl dvě igelitky za červená ucha. Prohodil je oknem na zadní sedadlo a usadil se vedle Miscel – za volant.
„Jak to šlo?“ zeptala se a natáhla se dozadu pro minerálku.
„Nikdo tu o nás ještě neslyšel.“ Nastartoval auto.
„Fajn, tak to je dobré. Ale je to jen otázka času.“ řekla a Erik přikývl.
Vjeli na sotva viditelnou cestu a vydali se dál na jih.
Miscel držela flašku minerálky jako malá holčička svou panenku, dívala se z okna - očima podebranýma slzami a říkala si, zda to někdy skončí.
„Byla to sebeobrana.“ řekl k ní najednou Erik, blonďaté vlasy mu spadaly do očí.
„Byla by.“ opravila ho a otočila se k němu.
„Jasně, asi jsem neměl…“ nepouštěl oči z míjející cesty před nimi.
„Ne, neměl. Hledají nás pro vraždu jednoho z nich… jak tě to mohlo jen napadnout?“
„Miscel, sama víš jak to je.“ připomněl ji, „A víš, že tě miluji.“ Na okamžik se na ni otočil.
„Vím,“ přikývla a setřela si z tváří pár zbloudilých slz, „proto jsem tu s tebou.“
„Vážím si toho.“ Naklonil se z okna. „Už pomalu zapadá slunce, měla by ses prospat. Když pojedeme pořád stejně, měli by jsme být zítra odpoledne u mé chaty.“
Miscel se otočila k zadnímu sedadlu a po chvíli hledání vytáhla z igelitky termosku s kávou. Zasadila ji vedle Erikova sedadla a vzhlédla. „Díky,“ ozval se Erik.
„Opravdu si myslíš, že nás tam nenajdou?“ zeptala se Miscel s jakousi nadějí v hlase.
Nejistě pokrčil rameny. „Nakonec nás najdou kdekoliv. Ale na chvíli to bude stačit. Jen málo lidí ví, že tu chatu vlastním.“ Pousmál se. „Teď spi. Jestli máš zítra řídit, musíš se vyspat.“ Miscel přikývla a s hlavou na měkké bundě zavřela oči.
A rozhodně si nikdo na začátku 21. století nemyslel, že lidstvo bude za dvě stě let trpět nedostatkem větráků.
Neúnavné sluneční paprsky se neustále draly Miscel do očí. Ani černé zrcadlovky nebyly před nimi dostatečnou ochranou. Vzdychla a prohrábla si potem slepené, černé vlasy. I přesto, že byla všechna okna otevřená dokořán, měla pocit, že se jí snad to staré porsche snaží usmažit zaživa.
Seděla v rozehřátém autě, kdesi uprostřed pustiny v Mexiku, před ošuntělou benzínkou, a záviděla kaktusu, který se tvářil jako by mu horko nevadilo.
Dveře benzínky s cedulkou ‚OPEN‘ se otevřely. Erik nesl dvě igelitky za červená ucha. Prohodil je oknem na zadní sedadlo a usadil se vedle Miscel – za volant.
„Jak to šlo?“ zeptala se a natáhla se dozadu pro minerálku.
„Nikdo tu o nás ještě neslyšel.“ Nastartoval auto.
„Fajn, tak to je dobré. Ale je to jen otázka času.“ řekla a Erik přikývl.
Vjeli na sotva viditelnou cestu a vydali se dál na jih.
Miscel držela flašku minerálky jako malá holčička svou panenku, dívala se z okna - očima podebranýma slzami a říkala si, zda to někdy skončí.
„Byla to sebeobrana.“ řekl k ní najednou Erik, blonďaté vlasy mu spadaly do očí.
„Byla by.“ opravila ho a otočila se k němu.
„Jasně, asi jsem neměl…“ nepouštěl oči z míjející cesty před nimi.
„Ne, neměl. Hledají nás pro vraždu jednoho z nich… jak tě to mohlo jen napadnout?“
„Miscel, sama víš jak to je.“ připomněl ji, „A víš, že tě miluji.“ Na okamžik se na ni otočil.
„Vím,“ přikývla a setřela si z tváří pár zbloudilých slz, „proto jsem tu s tebou.“
„Vážím si toho.“ Naklonil se z okna. „Už pomalu zapadá slunce, měla by ses prospat. Když pojedeme pořád stejně, měli by jsme být zítra odpoledne u mé chaty.“
Miscel se otočila k zadnímu sedadlu a po chvíli hledání vytáhla z igelitky termosku s kávou. Zasadila ji vedle Erikova sedadla a vzhlédla. „Díky,“ ozval se Erik.
„Opravdu si myslíš, že nás tam nenajdou?“ zeptala se Miscel s jakousi nadějí v hlase.
Nejistě pokrčil rameny. „Nakonec nás najdou kdekoliv. Ale na chvíli to bude stačit. Jen málo lidí ví, že tu chatu vlastním.“ Pousmál se. „Teď spi. Jestli máš zítra řídit, musíš se vyspat.“ Miscel přikývla a s hlavou na měkké bundě zavřela oči.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk