Kouzelné dopoledne

Anotace: váhal jsem jestli je to smutne, nebo "ze zivota" nebo neco jineho... kazdopadne komentare jako vzdy vitam... diky

Martin se rozeběhl po louce. Neběžel ze všech sil. Běžel jen tak, pro radost, aby vychutnal kouzlo té chvilky. Přesto se po pár stech metrech zadýchal a když už dál nemohl, svalil se se smíchem do trávy. Měl skoro dětskou radost, radost z toho, že je. Rozhlédl se po bezmračné obloze. Tak úžasně modré, až z toho oči přecházely. A po té nádherné obloze putovalo sluníčko, tak hřejivé a jasné.
Martin se posasdil. Teta Jana neměla ráda, když dlouho ležel na zemi, a tak raději vstal, aby se nezlobila. Rozhlédl se po louce. Stále se smál.
Náhle Martin zpozorněl. A kraj paloučku přišla sněhově bílá laň a jen pár kroků za ní mohutný dvanácterák. Martin je znal, a proto se jich vůbec nebál. Naopak. Pomalým krokem se k nim přiblížil. Věděl, že neutečou. Nikdy neutíkali. Měl je rád a oni jeho. Podíval se do očí bílého jelena. Rozuměl mu i beze slov. S úsměvem ho pohladil po hlavě.
Jelen neuhl, jen se díval. Najednou laň do Martina svým nosem zlehka strčila. Také se dožadovala pozornosti. Martin poslušně vztáhl svou ruku a pohladil i ji. Byl to krásný pocit. Tak hebká srst, jako samet. Martin se opět rozesmál.
Jelen pohodil hlavou, podíval se na svou laň a pomalu se oba otočili. Asi vycítili, že přichází někdo další. Vždy utekli, když se někdo přiblížil.
Martin se otočil směrem k zámku. Blížila se teta Jana, na sobě měla ty krásné bílé šaty s vysokým límečkem. Moc jí to slušelo.
„Pojď už domů Martine.“, promluvila Jana „Dnes máme špagety s Boloňskou omáčkou, ty máš přece rád.“. Jana se usmála tím svyým hřejivým úsměvem, kterému Martin prostě nedokázal říct ne.
Společně se ruku v ruce vydali k zámku, kde společně žili.

Je to takový milý chlapec, pomyslela si Jana, když pohlédla na svého věčně usměvavého svěřence. Pomalu ho odváděla ze zahrady, zpět do jídelny, kde ostatní už dávno obědvali.
Náhlý poryv větru jí zacloumal bílým pláštěm až hrozilo, že jí ho vytrhne. Vůbec se jí to počasí dnes nelíbilo. Silný vítr, zima, občas déšť. Ale Martinovi to nikdy nevadilo. Vždy byl rád v zahradě a kolikrát už ho přistihla, jak si lehá do kaluže vody. Ale copak to jde, se na něj zlobit? Pomyslela si Jana, když se podívala na jeho rozesmátou tvář.

V tu chvíli jí vítr strhl z vlasů bílý čepeček, Jana se za ním podívala, ale nechtěla tu nechávat Martina bez dozoru, sám by do jídelny určitě nedošel. Pak se pro něj vrátí.

Bílý čepeček chvíli poletoval vzduchem, až se zachytil na brance do areálu, přímo pod celudlí: „Psychiatrická léčebna, Nový Bor“.