Slabost

Anotace: na každého někdy dolehne, ne?

Padaly na něj mdloby a jak mu pomalu sláblo celé tělo, duch se mu navracel jako přílivové vlny. Seděl a pozoroval ty tváře, v odraze skla následně hleděl na tu svou a něco mu nedávalo smysl, to ony, byly všechny jiné, než ta jeho, nemyslím v podobnosti, ale vyzařovaly život a jistou dokonalost, jejich jasné rysy bohatě zastiňovaly jeho vlastní tvář. V horečce uvažoval nad tím, co on je vlastně zač, je to taky člověk? Pokud ano, co za život to má a je to vůbec život? Kolotoč pocitů a myšlenek s ním nelítostně točil, až se mu motala hlava ze strany na stranu. Upínal se k minulosti, vzpomínal na všechno hezké, co prožil. Samozřejmě se mu do myšlenek vkrádala ona a to se ještě odpoledne bál, že ji potká, když procházel místy, kde by se mohla objevit, měl strach, že uvidí její tvář a že se nedokáže smířit s tím, že k ní pořád něco cítí, že ji miluje. Nedokázal si už víc nic nalhávat, dobře věděl, že neuplyne den, kdy by na ni nepomyslel, že největší štěstí i bolest v životě poznal s ní a jeho srdce ho nenechalo v klidu. Očima hledal cestu ven, tak jako tolikrát předtím, když si představoval, jak krev proudí pomalu z jeho těla nebo jak ho smete světlo v tunelu. Byl zesláblý, kdyby neměl horečku, tak by ty pocity jistě potlačil, moc dobře věděl, jak je den ze dne prázdnější, jak jinak by dokázal snášet plytkost svého života, jak jinak by mohl vstát v další prázdný den, kdyby to všechno neustále vnímal. Pořád to ví, třeba uplynou roky, nebo celý jeho život a na jeho sklonku si nevzpomene na nic, co by za něco stálo, jen nekonečná řada stejných bolavých dní. Vzpomněl si na svého přítele, měl o něj strach, někam zmizel, už se dlouho neozval, žije ještě? Kde jsou ty noci, kdy se s ním dokázal hodiny bavit, kdy mu byl tak blízko, přesto, že od sebe byli na kilometry vzdáleni? Už dávno jsou nenávratně pryč, ale pořád mu na něm záleželo, určitě by si vyčítal, kdyby se mu něco stalo a on mu nedokázal pomoct, protože z přátel to býval jeho nejlepší.
Venku byla zima a on věděl, že musí dojít domů, ta cesta se táhla snad celou věčnost, v mrákotách ho přepadaly další a další pocity, proč není nikdo, kdo by s ním byl, to je tak špatný člověk nebo proč ho nezahřeje něčí dlaň, už ani nevěděl jaké to je někoho obejmout, nebyl pro něj nikdo, kdo by mu do očí řekl, že ho má rád.
Konečně byl doma, v horečce si lehl do postele a usínal s vědomím, že až se probudí, nebude to tak vnímat, že bude opět jen tím prázdným osamělým člověkem.