Odložené případy - Nevlastní dcera

Odložené případy - Nevlastní dcera

Anotace: Konečně se tu objevila rubrika fanfiction! Výborný nápad - už to sem házím (jak je poznat z názvu, jedná se o povídku na motivy seriálu Cold case).

Následující příběh je smyšlený a nepopisuje žádnou skutečnou osobu nebo událost.

Únor 1983

Sálem se pohybovaly desítky lidí, páni v oblecích a dámy v nažehlených večerních šatech a róbách, s účesy vyčesanými do drdolů nebo rozpuštěnými na ramenech. Kolem všech procházeli číšníci se stříbrnými podnosy a nabízeli hostům nápoje ve vysokých skleničkách.
Mladá sedmnáctiletá dívka stála po boku svého otce, vysokého muže, svalnatého na pažích a obtloustlého na břichu, s kulatými brýlemi, hranatým obličejem, nakrátko ostříhanými prošedivělými vlasy a hnědýma úzkýma očima, které se usmívaly na lidi okolo něj. Jeho blonďatá dcera v dlouhých červených šatech pokukovala po číšnících, jestli mezi nimi nespatří jednoho ze svých známých, ale Joshe nikde neviděla.
„Koho pořád vyhlížíš?“ zpřísnil se mužův pohled a nenápadně stiskl Linsday za loket.
„Nikoho, jen si prohlížím ten sál,“ promluvila tiše dívka a raději se věnovala stolu s bílým ubrusem před sebou, na kterém se nacházely tácy plné jídla a ohřívací vaničky na teplé pokrmy.

„Kde je tvůj…kde je?“ Ptal se Josh Linsday. Nakonec se našli a oba teď postávali mimo hlavní sál a upíjeli ze skleniček s bílým vínem.
„Šel kouřit ven. Nemůžeš mu ani přijít na jméno?“ zeptala se.
Pohlédl na ní a odrhnul si ofinu hnědých zpocených vlasů na stranu. „Nemůžu. Nenávidím ho.“
„Já vím,“ přikývla. „Ale nechej to prosím být. Za chvilku bude konec, odstěhuju se z domu a zbavím se jak jeho, tak i mámy.“
„To je dobře,“ přikývl Josh a dopil svojí sklenku. „Musím zase pracovat.“
Pokynula mu rukou, ať jde a ať se zbytečně nezdržuje.

O pět minut později někdo zakřičel, ten jekot se ozýval z balkónu. Ti, kteří křik slyšeli se ihned rozeběhli dlouhou vyzdobenou chodbou a dorazili až na konec, kde se otevíraly a zase zavíraly díky větru křídla prosklených dveří a první lidé už mohli vidět blonďatou dívku v červených šatech, jak stojí u ležícího muže, jehož hlava se nachází v kaluži krve, u níž ležela zkrvavená ocelová tyč.

Policie ještě ten večer zavřela prvního podezřelého, kterým se stal Josh, protože v onu dobu ho nikdo nikde neviděl. I přes jeho protesty ho posadili do policejního auta a odvezli pryč. Linsday stála na chodníku, sníh se jí rozpouštěl ve vlasech a s pláčem pozorovala jedoucí auto, které odváželo vraha jejího otce. A jejího kamaráda.

Tehdejší vyšetřovatel případ uznal za uzavřený, poskládal veškeré informace o incidentu do papírové krabice, kterou zavřel a lihovým fixem na její bok napsal: 21.2.83 – G. Sort – Uzavřeno

Duben 2003

„Ahoj Scotty,“ pozdravila Lilly svého kolegu a zamířila ke svému stolu. Napila se kávy, kterou si uvařila před pěti minutami a pročísla si dlouhé blonďaté vlasy dozadu. Zívla, protože poslední noc mnoho nespala a raději se pustila do čtení několika složek. Asi za třicet minut přišel do místnosti nějaký vysoký muž, hnědovlasý, s kruhy pod očima, v džínové bundě vyšlé z módy, v ošoupaných černých botách a v na několika místech děravých kalhotách.
„Vy jste vyšetřovatelka Lilly Rushová ?“ zeptal se.
Přikývla. Bylo jí jedno, jak je muž oblečen, podstatné pro ní bylo, co jí může chtít.
„Jmenuji se Josh Nat a před dvěma dny mě pustili z vězení. Byl jsem tam za vraždu, kterou jsem nespáchal.“
Lilly přikývla. „A co chcete po mně?“
„Znovu otevřít případ…Gregory Sort a zjistit, kdo ho doopravdy zabil.“
Rushová na muže pohlédla. „To takhle nejde, nemůžu znovu otevřít případ jen tak. Musel byste mít důkaz, který by popíral, že jste daný čin nespáchal.“
„Já ho mám,“ řekl Josh a posadil se na křeslo před ní. „Říkal jsem jim to celých dvacet let, ale oni mě neposlouchali.“
„Tak mi řekněte, co je to za důkaz.“ Lilly sledovala mužovy modré oči a ze zkušeností nasbíraných v jejím oboru odhadla, že muž jí patrně nelže. Po dvaceti letech ve vězení za ní přišel a doufá, že mu pomůže.
„Ten večer, tu noc, co ho zabili, já…přesně v té době jsem dělal něco…něco se jedním mužem, mým šéfem, který se v žádném případě nepřizná k tomu, že jsme společně v kuchyni ředili víno pro ty bohaté naboby. V tu dobu se stala ta vražda a on mi nedosvědčil, že jsme byli společně v kuchyni, protože…protože se bál, že by ho vyrazili.“
Lilly pozvedla obočí. „Jen kvůli tomu vás odsoudil k dvaceti letům ve vězení?“
„Ano.“
Přišlo jí to zvláštní, ale Josh nevypadal, že by měl zlost. Neměl zlost na muže, který ho poslal do vězení, ale jakmile se zmiňoval o zavražděném, v očích se mu zalesklo a muž nevědomky sevřel pěsti. Ale i přes to, rozhodla se, že se na případ podívá.
„Dobrá, některý z mých kolegů si vás vyslechne, kompletní váš příběh z té noci a já se zajedu podívat za tím vaším šéfem. Řekněte nám jeho jméno, a Scotty?“ mávla na snědého černovlasého pohledného kolegu před sebou. „Pojedeš se mnou?“
Pousmál se a samozřejmě přikývl.


Odložené případy – Nevlastní dcera


Zaťukali na dveře rodinného domku na předměstí Philadelphie, po chvíli jim otevřel středně vysoký muž v bílém nátělníku, s výrazným ochlupením pod krkem a s nezastřihlými kotletami. Chomáče šedých vlasů mu na plešatící lebce ledabyle seděly, v ústech žvýkal konec fajfky, ze které se linula vůně tabáku.
„Michael Gordon?“ zeptala se Lilly a ona i Scotty ukázali muži své odznaky.
„Co si přejete?“ zeptal se Michael.
„Vyšetřujeme vraždu, která se stala před dvaceti lety. Odsoudili tenkrát Joshe Nata a my máme nové podezření, že ten chlapec v tom byl tenkrát nevině.“
Tlustý muž se podrbal na podbradku a poté otevřel dveře dokořán. „Pojďte dál.“

Seděli v malé místnosti, dost luxusně zařízené, u okna stolek s lihovinami, klavír, gauč uprostřed pokoje, veliká televize na stěně naproti, huňatý koberec.
„Posaďte se, dáte si něco k pití?“
„Ne, děkujeme. Prý jste Joshovi zapřel jeho alibi, když vyšetřovali tu vraždu. Podle něj jste společně v kuchyni pančovali víno hostům. Je to pravda?“ začala se ptát Lilly.
Michael Gordon se posadil do křesla a pohlédl na dvojici vyšetřovatelů na jeho gauči. „Taky jsem chodil takhle voháknutej, jako vy,“ pousmál se. „Ale to už je sakra dávno.“

Únor 1983

Michael Gordon oblečen do bílého obleku, modré lesklé košile a s uvázanou červenou kravatou se v zádní části kuchyně snažil otevřít jednu z lahví bílého vína. Korek se zlomil, muž zanadával a otřel si hřbetem ruky pot z čela, pročísl blonďaté vlasy a odsunul poškozenou lahev stranou.
Uslyšel za sebou kroky, tak se rychle otočil, ale byl to Josh.
„No konečně mladej!“ zajásal otráveně a šoupl příchozímu do ruky lahev. „Rychle, otevřít, namíchat. Tamhle jsou ty krabicový, nemíchej to moc, aby to nějakej fajnšmekr nepoznal, ale dost nato, abychom ušetřili.“
Josh přikývl a pustil se do práce.
„Já tyhle zmetky bohatý nesnášim. Myslej si, jak rozumí úplně všemu a přitom ani nepoznaj, že jim místo francouzskýho vína nalejváme krabicák. Hele, kdo je ta holka? V těch červenejch šatech. S tou chodíš?“
Josh zavrtěl hlavou. „Je to kamarádka.“
„Jo tak,“ zasmál se chápavě Michael. „Kamarádka. Viděl jsem, jak se po ní koukáš. Mě neoblafneš, kamaráde, já se v těhlech zamilovanejch pohledech vyznám.“
„Ale prosimtě,“ zabrblal Josh a s mlasknutím otevřel druhou lahev. „Je to dobrá kamarádka, mám jí rád, to je všechno.“
„Dobře. A ona chodí s tím starochem, co stojí furt u ní?“
Josh zavrtěl hlavou a při tom zatlačil trochu víc na otvírák a urazil hrdlo lahve. „Sakra,“ zaklel, ale střepy se nemohly dostat přes korek, takže jen pootočil vývrtku a pokračoval v otvírání. „Je to její…její…fotr,“ řekl.
Michael se téměř lekl nenávisti, jakou v Joshově hlase slyšel, ale to už se ozval něčí výkřik.


Duben 2003

„Takže v době vraždy byl skutečně s vámi? Proč jste to neřekl tenkrát, zkazil jste tomu chlapci život,“ řekl Scotty.
„Já vím,“ přikývl Michael. „Ale tenkrát jsem potřeboval ten flek a…ono ani tak nešlo o pančování vína, ale já jednoduše nemohl říct, že jsem byl s Joshem sám v kuchyni.“
„Proč ne?“ zeptala se Lilly.
Muž se na oba vyšetřovatele podíval, zpříma do očí a Lilly problesklo hlavou, jak asi mohl vypadat před dvaceti lety. „Jsem homosexuál. Tenkrát to nikdo nevěděl jistě, ale šuškalo se to. To by mě zničilo, kdyby věděli, že jsem byl sám s mladým klukem nikdo by mi už nedal práci.“
„Tak jste v zájmu ochrany sama sebe poslal osmnáctiletého kluka do vězení, je to tak?“ vyštěkla Lilly.
„Je mi to líto, opravdu. Věřte, vyčítal jsem si to snad deset let. A teď zase, když vím…prostě je mi to líto.“

Will Jeffries a Nick Vera se posadili naproti Joshe Nata ve vyslýchací místnosti. Začal mluvit detektiv Jeffries: „Volala nám agentka Rushová a potvrdila, že jste jí říkal pravdu. Takže nyní víme, že jste tu vraždu nespáchal. Nevíte o někom, kdo by si přál smrt pana…“ černošský policista nakoukl do papíru před sebou „…Gregoryho Sorta.“
Josh se narovnal na židli a podíval se někam za vyšetřovatele. „Neznal jsem ho tak, abych věděl o jeho nepřátelích. Ale asi jich mohlo být dost, měl nějakou stavební firmu a byl dost bohatý.“
„Takže vy jste oběť znal?“ zeptal se Nick.
„Ano. Byl to…otec jedné mojí známé. Linsday Sortové. Ale byl bych nerad, abyste jí obtěžovali.“
Will pozvedl obočí. „A pročpak ne? Klidně by mohla být podezřelá.“
„To nemohla, ona by ho nezabila. To ne.“ Josh vrtěl hlavou.
„Dobrá, ale musím vás upozornit, že pokud půjde vyšetřování jejím směrem, a to pravděpodobně půjde, když zavražděný byl její otec, musíme jí obtěžovat. Pokud stále chcete vypátrat toho, kvůli kterému jste strávil pětinu života ve vězení.“

Lilly a Scotty jeli ihned z domu Michaela Gordona k domku Linsday Sortové, nyní Blackové. Scotty řídil a zvýšil hlasitost na rádiu. Rozehrály se jazzové písničky z poválečného období a on si potichu pobrukoval.
„Máš dobrou náladu,“ poznamenala Lilly a usmála se.
„Asi ano. Nevím proč.“
„Ne?“ pozvedla významně obočí Lilly. Podíval se na ní a usmál se svýma oříškově hnědýma očima.
„Vstal jsem prostě jen správnou nohou.“
Zabočili za roh a zastavili u jednoho z rodinných domků v další bohatší čtvrti Philadelphie.
„Dneska chodíme k samým nóbl lidem,“ zasmál se Scotty když vystupoval z auta, urovnal si kravatu a zapnul sako. „Jdeme na to.“

Oba dobře znali spis G.Sorta, takže viděli desítky fotografií z toho plesu i z jiných akcí, na kterých byl zesnulý muž, ale Linsday Sortová v červených třpytících se šatech jim utkvěla v paměti natolik, že se jim zdálo, jakoby jim otevřela právě ona sedmnáctiletá dívka s načesanými blond loknami a ne starší dáma, s vráskami po celém obličeji a unaveným pohledem.
„Vyšetřovatelé Rushová a Valence. Můžeme dál?“

Usadili se v obývacím pokoji, oba dostali sklenici vody. Přišel k nim i manžel paní domu, Corky.
„Copak se děje?“ zeptal se své choti a položil jí ruku na rameno.
„Tady vyšetřovatelé si myslí, že mého otce nezabil Josh, ale někdo jiný,“ oznámila Linsday krátce.
Corky se ihned na policisty obořil. „Myslím že není nutné, abyste mojí ženu dále tímto tématem mořili. Je to už dávno a ona se přenesla přes tu bolest. Proč to řešíte, vždyť se to uzavřelo už dávno.“
„Jenomže nyní se objevily důkazy o tom, že Josh Nat nebyl v době vraždy na balkóně, dokonce víme, kde přesně v tu dobu byl.“
„Kde?“ zeptala se Linsday.
„To vám neřekneme,“ zahlásil Scotty. „Ale je to tak. My potřebujeme vědět, kde jste byla vy v době vraždy.“
Linsday se nadechla. „Byli jsme tady s Corkym…v šatnách, v takových nepoužívaných šatnách. Líbali jsme se a poté jsem se začala bát, že by mě mohl otec hledat, tak jsem šla za ním a on…tam ležel…“ Žena si přikryla ústa, aby utlumila vzlyk, který se jí dral z úst.
„Dobrá. Nevíte, kdo by chtěl vašeho otce zabít?“
Ozval se Corky. „Josh. Nikdo jiný to být nemohl.“
„A jaký by měl motiv,“ zeptal se Valence a postavil se. „Prostě jen tak přišel k vašemu otci a praštil ho do hlavy tyčí? Povězte mi o motivu.“
„To se musíte zeptat jeho,“ řekla pevně Linsday a oběma policistům bylo v té chvíli jasné, že starší dámu nedonutí k obsáhlejší výpovědi.
Když odcházeli, otočila se Lilly na ženu. „Mám vám od Joshe vyřídit pozdrav.“
Paní domu neřekla ani slovo a vyprovodila agenty Rushovou a Valence ven.

Scotty se právě napojoval na hlavní silnici, když se Lilly zamyslela nad aktuálním případem. „Takže – motiv Josh žádný asi neměl. Nikdo motiv neměl. Alespoň nikdo z těch, koho jsme vyslýchali. Co zkusit manželku zavražděného, ehm…“ Lilly rychle nakoukla do spisu na svém klíně „…Margaret Sortovou?“
Scotty se zběžně podíval na hodinky. „Až zítra, ano? Musím si ještě něco zařídit a myslím, že pro dnešek vyslýchání bylo dost.“
Lilly se pousmála. „Máš rande?“ zeptala se.
„Cože? Já? Ani náhodou, neblázni.“
„No tak…“ pobídla jej a zastrčila papíry o případu do černých desek. „Řekni mi, z čeho jsi tak nadšený.“
„Dobrá, paní vyšetřovatelko Rushová. Mám rande.“ Scotty s úsměvem zavrtěl hlavou. „Jsi pěkně neodbytná.“
„A s kým pak, kdo je ta šťastná?“
„Potkal jsem jí v mexické restauraci. Je velmi zajímavá a…já nevím, je to zvláštní. Pamatuješ na tebe a toho terapeuta? Ehm jak se…Joseph?“
„Ano,“ přikývla Lilly.
„Taky, když jsi ho potkala, jsi z něj byla celá zmatená. A něco podobného se teď děje mně. Je to zvláštní.“
„To bezesporu je,“ přitakala Lilly a zívla. „Máš pravdu, pro dnešek toho bylo dost.“

Druhý den se sešli s paní Sortovou. Scotty se omluvil, že přijde do práce později, tak s sebou Lilly vzala Kat Millerovou. Opět se nacházeli v bohatší čtvrti města a otevřela jim tak šedesátiletá žena, u které ale bylo dobře vidět, že se o sebe dokáže postarat, alespoň co se vzhledu týče. Tvář měla vyhlazenou, oči namalované a rtěnku jemně nanesenou. Oblečena byla v dlouhých šatech s květovaným vzorem.
„Přejete si?“
„Agentky Rushová a Millerová. Potřebujeme s vámi mluvit.“

„Ach tak,“ divila se paní Sortová. „Takže on to neudělal Josh? A já si myslela, že ano.“
„A jaký byl měl podle vás motiv?“ zeptala se Lilly.
Žena si povzdechla. „Už roky jsem o tom nemluvila a ani jsem neměla s kým o tom mluvit. On, můj manžel…on Linsday mlátil. A mě také.“
Lilly si s Kat vyměnily překvapené pohledy. „A Josh o tom věděl?“
„Linsday mu hodně věřila. Znali se několik let a já si vždycky myslela, že o tom musí s někým mluvit, byla hodně nešťastná a já s tím nemohla nic dělat. Josh si ale myslel, že s tím něco dělat může.“

Únor 1983

Margaret zaslechla z verandy nějaké hlasy. Už se smrákalo a její dcera se ještě nevrátila domů, proto netrpělivě seděla v kuchyni a čekala na ní doufajíc, že se domů vrátí dříve než její muž.
„To je takovej zmetek!“ zaslechla chlapecký hlas, poodhrnula záclonku a uviděla Joshe, kamaráda své dcery, jak stojí naproti ní a se vztekem v očích mluví o jejím nevlastním otci.
„Prosím tě nekřič,“ zašeptala Linsday, Josh se s omluvným pohledem uklidnil.
„Tohle si nezasloužíš, bydlet tady. Ani s jedním z nich, ani s ním, ani s tvojí matkou. Je to svině, která tě vyměnila za peníze!“
Linsday ho chytla za ruce a přišla až k němu. „Nic nedělej, ano? Prosím tě vrať se domů, nesmí tě tady potkat…schytala bych to já,“ řekla pevným hlasem.
„Zabiju ho!“ řekl Josh.
„Tohle neříkej. Ani by to ničemu nepomohlo. Vyhodili by nás na ulici, neměli bychom na činži a matka ho potřebuje, nevím proč.“
„Ale vždyť je to hajzl!“
„Já to vím. A ona to ví taky. Do roka se odstěhuju pryč a nechám to tady všechno za mnou. Vydržela jsem to sedmnáct let, vydržím to ještě pár měsíců.“
„Chci ti nějak pomoct…ale nevím jak,“ dodal Josh bezmocně a Linsday objal.
„Já vím, ale to nejde.“
Magaret poodešla od okna a posadila se opět ke stolu. Zapálila si roztřesenýma rukama cigaretu a netrpělivě čekala, až uslyší zašramocení klíče v zámku.

Duben 2003

„Jak to myslel, když říkal, že jste svojí dceru vyměnila za peníze?“ zeptala se Millerová..
„Patrně tak, že jsem si našla jiného chlapa poté, co nás pravý Linsdayin otec opustil. A Gregory měl peníze a Josh si nejspíš myslel, že jsem si ho vzala kvůli tomu.“
„Gregory Sort nebyl pravým otcem Linsday?“ podivila se Lilly.
Margaret zavrtěla hlavou. „Nebyl. Tolikrát jsem si dávala za vinu, že jsem si ho vzala, ale tenkrát jsem byla na mizině, čekala jsem další dítě a on měl prostě peníze…“
„Další dítě? Takže Linsday má nevlastního sourozence? Kde je?“
„Janice odjela před deseti lety do Evropy. Osm let jsem o ní nic neslyšela.“
Vyšetřovatelky si povzdechly, každá téměř ve stejnou dobu. Když vycházely z domu Margaret Sortové, Lilly se zamyslela. „Takže nyní má motiv Josh, Linsday…a vlastně i její manžel Corky.“
„A samotná Margaret také měla pádný důvod ho zabít. Peníze, peníze, peníze,“ zanotovala známou písničku od skupiny Queen.
„Na tom plese jí nikdo neviděl, zatím bych vyloučila, že se tam potají připlížila a umlátila svého muže tyčí. Mám takový pocit, že se musíme Joshe poptat na pár věcí.“

„Takže vy jste nám lhal!“ udeřil na Joshe Nick Vera, v kvádru alespoň částečně zahalující jeho obézní postavu.
„A v čem?“ pozvedl tázavě obočí muž, opět sedící na židli v šedé místnosti s jedním zrcadlem a jedním světlem.
„Zamlčel jste nám, že jste měl motiv. On svojí dceru bil a…“
„Nebyla to jeho dcera…“ procedil skrze zuby muž. „Nenáviděl jsem ho, ano. Ale jednou mi Linsday řekla, že jeho smrt by nic nevyřešila.“
„Ano, to víme.“ Lilly stála za Joshem s rukama založenými na prsou. „Ale nechápu, proč jste nám o tom neřekl.“
„Nemohl jsem. Nechtěla, abych to někomu vyprávěla, věřila jen pár lidem a já jí nechtěl zklamat.“ Jsoh si mnul ruce na lesklé a studené desce stolu a k nim poutal i svůj pohled.
„Je to už dlouho, dvacet let, Joshi. On je mrtvý a ona má svůj vlastní život.“
„Byli jste tedy za ní? A jak se má?“
„Dobře. Má manžela a vypadá spokojeně.“
Josh přikývl. „To je dobře.“
Do místnosti náhle vešel poručík Stillman, v rukou držel nějaký spis a s pozdravem se posadil na židli naproti Joshovi, jednou rukou se podrbal na plešatící hlavě a druhou si na nose narovnal hranaté brýle.
„Mám tady zápis ze soudní síně, když se projednávalo vaše stání. A vy jste se ke všemu přiznal, bez mrknutí oka jste přiznal něco, co jste neudělal. Proč?“ Zvedl tázavý pohled a úzkými štěrbinkami očí si muže prohlížel. Vybavil si, jak vypadal na dobových fotografiích a shledal, že Josh vypadá téměř stejně jako před dvaceti lety, jen je unavenější a sešlejší.
„Kvůli ní,“ zašeptal Josh. „Myslel jsem si, že ho zabila ona. Proto jsem to vzal na sebe.“
Nick, poručík a Lilly si vyměnili pohledy. „Vy jste jí miloval.“ Lilly se na nic neptala, jen konstatovala.
„Ne. Ale obdivoval jsem jí. Byla tak silná, když to doma ty dlouhé roky vydržela a nikdy si nestěžovala, pokud jsem jí k tomu nevybídl. Nikdy o svém… o něm neřekla nic sprostého a špatného, o své matce taky ne. Nechápal jsem to a bylo mi jí líto, ale věděl jsem, že milovat jí by nemělo smysl. Byli jsme přátelé.“
„Láska a rozum…každý ví, že tahle kombinace nejde dohromady,“ usoudil hlubokým hlasem poručík. Josh si povzdechl.
„Já to dokázal, dokázal jsem v ní vidět kamarádku. Jen…jen jednou jsem chtěl něco víc. Poté řekla tu větu, po které jsem usoudil, že ho možná zabila ona.“

Leden 1983

Během dne napadalo několik čísel sněhu, který teď večer křoupal pod nohami mladého páru jdoucího zasněženou ulicí. Blížili se k jejímu domu, ale Josh se náhle zastavil a chytil Linsday za ruku.
„Odjeď se mnou.“ Nijak jí na to nepřipravil. Bavili se o škole a on najednou vyhrkl svojí nabídku.
Rychle zamrkala. „Cože?“
„Odjeď se mnou. Sbal si věci a utečeme spolu. Už tě nebude moc ovládat, nikdy. Udáme ho a zavřeme ho a tvoje matka ať klidně shnije sama a bez peněz.“
„To nemůžu,“ pronesla tiše.
„Sakra no tak! Nemysli pořád na ní, mysli na sebe! Copak jsi toho nezažila dost? Musíš od toho zmetka pryč!“
„Nemůžu, ty víš proč. Zmlátil by mámu a ségru možná taky, i když jí teď má za mazánka. Musím to vydržet.“
„Víš, ze všech koho znám přeju právě tobě, abys měla co nejšťastnější život. Zasloužíš si to nejvíc ze všech, opravdu. Jsi skvělá holka,“ řekl. Stáli proti sobě a on měl v hlavě nápad, že se nakloní a dívku před sebou políbí, ale věděl, že to udělat nemůže.
„Děkuju. Já…musím domů,“ řekla.
„Slib mi, že když to bude špatný, tak mi dáš nějak vědět a já se ti pokusím…ne, já ti pomůžu.“
Usmála se. „Když to bude třeba, budu si muset pomoct sama.“

Duben 2003

„Ale ve vězení mi došlo, že ona ho nemohla zabít. Kdyby to udělala, bylo by to v amoku, ale jeho zabili na balkóně, někdo musel vzít tu tyč, jít za ním na balkón a umlátit ho.“
Poručík si promnul kořen nosu. „A kde se tam ta tyč vůbec vzala? V záznamech o vražedné zbrani toho moc není.“
Josh pokrčil rameny. „Co já vím. Když jsem se převlíkal do číšnické uniformy, tak v šatně se tam několik tyčí povalovalo, ale tam mohlo jen pár lidí, zaměstnanci a Michael Gordon, jakožto náš šéf. Nikdo jiný. A kromě mě toho hajzla nikdo neznal.“
Lilly zmínka o šatně něco připomněla. „Nedával jste klíč náhodou Linsday? Nevzpomínáte si?“
Josh se na chvíli zahleděl někam kamsi a poté luskl prsty. „Vlastně ano, přišla za mnou a prosila mě, ať jí půjčím klíč od toalety, která byla jen pro personál, nechtěla chodit na ty veřejné. Na tom svazku byl i klíč od šatny.“

Vyšetřovatelé vyšli z vyslýchací místnosti a Nick vyslovil nahlas myšlenku, která napadla všechny. „Takže Linsday si půjčila od Joshe klíče, pak se šla muchlovat se svým přítelem do šatny a poté se její otec najde mrtvý umlácený tyčí právě z téhle šatny. Otázkou je, jestli ho zabila ona, on nebo oba najednou.“

Vyšetřovali každého zvlášť. Linsday Blackovou si vzala na starost Lilly, Corka Blacka vyslýchal Scotty, který přišel do práce s tří hodinovým zpožděním.
„Povězte mi, jak dlouho jste se s Linsday znali, když jste spolu byli na tom plese?“
Muž si odfoukl, bílý knír se mu zatřepetal pod nosem. „Asi měsíc.“
„Jak moc jste se za ten měsíc stihli poznat?“
„Docela dost. Ihned mezi námi přeskočila jiskra. Láska na první pohled,“ Corky se pousmál a podrbal se na rameni.
„Věřila vám?“
„Ano.“
„A věřila vám natolik, že vám řekla o svém otci? Řekla vám, že jí bil?“ Scotty záměrně trochu zvýšil hlas.
„Ano. A také mi řekla, abych to nechal být, že se to nedá nijak vyřešit.“
„Souhlasil jste s ní?“
„Ne. Ale poslechl jsem a nic nedělal.“
Scotty si promnul bradu a významně na Corkyho pohlédl. „Takže vaše dívka, kterou milujete, vám řekne, že jí její otec mlátí a vy s tím nic neuděláte? Pokud jste alespoň trochu chlap, musel jste přece cítit ohromný vztek.“
„Ale no tak, komisaři…nebyl jsem vznětlivý chlapík.“ Scotty si i přes jeho bodrý komentář všiml, že muž znervózněl.
„A nebylo to náhodou tak, že jste se to dozvěděl, popadl ocelovou tyč, doběhl na balkón a tam ho umlátil před očima vaší dívky a ona vás potom kryla a dostali jste do kriminálu nevinného?“
„Tak to nebylo!“ vykřikl Corky a vyděšeně na Scottyho pohlédl. „Ona u toho nebyla,“ přiznal sklesle a položil si hlavu do dlaní. „Ona u toho nebyla,“ opakoval.

Únor 1983

Leželi na půl na jedné z laviček v potemnělé šatně, i přes obavy, že se jí zmačkají šaty, se Linsday nechtěla vzdát tohoto okamžiku se svým přítelem a líbala ho jak nejvášnivěji uměla. Vzrušeně jí hladil po celém těl, něžně ji mnul ňadra a poté rukou sjel na její bok. Sykla a trhla sebou.
Corky se vyplašeně nadzvedl a pohlédl jí do očí. „Co je, co jsem udělal?“ zeptal se.
„Nic,“ zavrtěla hlavou. „Jen…ta mám modřinu, praštila jsem se, víš?“
„Dobře,“ usmál se a chtěl se chvíli věnovat její mu dekoltu, když po odhrnutí vršku šatů zahlédl velikou podlitinu.
„Počkej, co to máš tady?“
„To nic není?“
Jenomže Corky se nenechal odbýt. „Kdo ti to udělal?“
Nemohla už dál lhát a proto řekla svému příteli pravdu. „Ale prosím, nikomu to neříkej, ano? Bylo by to tak ještě horší.“
„Dobře,“ odpověděl zdrceně Corky a snažil se usmát.
„Já si teď musím odskočit, než se vrátí z cigarety. Hned jsem zpátky.“ Políbila ho na tvář a vyběhla z šatny. Corky nečekal ani vteřinu a ihned se nechal ovládnout vztekem, způsobený pocitem bezmoci, zloby a nenávisti. Popadl jednu z tyčí, které ležely u stěny šatny a vyšel z místnosti na liduprázdnou chodbu, všichni se oddávali hostině v sále. Došel až k balkónku, kde kouřil její nevlastní otec.
Muž se otočil na příchozího chlapce a tázavě pozvedl obočí. „Co se děje?“
„Ty hajzle!“ zakřičel Corky a napřáhl se, poté švihl svojí zbraní, udeřil muže do hlavy, ten se skácel na zem, z hlavy mu tekla krev, za okamžik byla jeho hlava v kaluži krve. Corky odhodil tyč, sundal si bílé rukavice s kapkami krve a strčil si je do kapsy.

Duben 2003

Když vyváděli v poutech Corkyho Blacka z místnosti, přišel k nim Josh, který celý výslech poslouchal za zrcadlem a jasným gestem policistům naznačil, ať vraha pustí, protože trest už si odpykal on. Corkyho vděk se nedal nijak potlačit a s omluvou v očích sledoval odcházejícího Joshe z místnosti. Až poté policisté pustili z vyslýchací místnosti i Linsday, s Joshem se tedy nesetkala.

Scotty se po rozhovoru s plukovníkem stavil v mexické restauraci, kde se posadil k jedné snědé krásce, políbili se a ihned si objednali drink.

Lilly otevřela tu samou krabici, jakou před třemi dny, vrátila do ní materiály k případu Gregory Sort a uložila ji do police. Jen jedinou položku do krabice nevrátila. Fotku Gregoryho Sorta, muže, který mlátil svojí nevlastní dceru. Roztrhala jí a vyhodila do koše.
Další případ byl uzavřen.

Cold case.
Autor Walome, 26.04.2009
Přečteno 487x
Tipy 6
Poslední tipující: Lucie Klaudie, Darwin, Cassandra
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zajímavý příběh, skvěle popsané. Cold Case mám taky hodně ráda a tahle povídka byla opravdu dobrá. ST

09.06.2010 00:01:00 | Lucie Klaudie

je to mco hezké

02.05.2009 14:18:00 | Cassandra

PS: Promiň za to "popsalA", teď mi došlo, že jsi vlastně kluk :D
Bylo to napsáno s takovým citem, že mě ani nenapadlo si myslet, že jsi mužského pohlaví... :D :-)

01.05.2009 12:16:00 | Townnen

Odložené případy často sleduji a hrozně se mi líbí detektivní zápletky.
Musím říct, že tvůj FF se mi moc líbil. Přečetla jsem ho jedním dechem. Moc hezky jsi všechno popsala, bylo to čtivé a reálné. Až na pár maličkostí, jako jsou asi 2 překlepy nebo to vyjádření, že Josh ve vězení strávil pětinu života - 20 let, což by znamenalo, že život trvá průmerně 100 let, ti rozhodně nelze nic podstatného vytknout.
Jen tak dál! :)

01.05.2009 11:54:00 | Townnen

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí