Cejch černého motýla

Anotace: je to blábol....

Kapka potu stéká po šíji a kreslí mokrou cestičku na rozpálené kůži. Její cesta končí jako cesty těch ostatních a černém nátělníku. Kreslí si tam obrazec bez významu. Hruď se pravidelně zvedá a hluboké nádechy značí únavu. Opálené paže má položené podél těla jak by byly z olova. Cítí bolest po celé své bytosti a přeci je jakoby šťastná. Čokoládové oči zírají do stropu a nenávistný pohled by tam mohl vypálit cejch stejný jako má ona. Zvedne se a sáhne po ručníku. Kapičky které přežívaly v její tváři jsou ty tam. Dojde k zrcadlu, ale to co tam vidí jí donutí k ironickému úsměvu. Stáhne gumičku z vlasů a hnědé kadeře se jí rozeběhnou po ramenou a zádech. Pár pramínků se jí přilepí k tváři. Jedním pohybem je odstraní a dívá se na sebe. Na holku co jí život vypálil cejch. Nikdy se ho nezbaví. Ta rána v podobě nočního motýla pořád pálí. Něco v ní křičí a pláče ale na venek je úplně chladná, jen její pohled žhne nenávistí. Musí jít má přeci tolik práce. Jedním pohybem se šortky svezou přes její stehna až ke kotníkům. Nátělník zahodí někam na zem a zavře se do té skleněné klece. Pomalu otočí kohoutkem a zběsilý tanec kapek na jejím těle začíná. Její pohled je nyní zoufalý, Ona ví že ani tahle síla, která bere životy a jindy je klidnou společnicí milenců, z ní nesmyje znamení co jí vypálil sám život. Neví zda po tvářích jí stéká voda či jsou to snad slzy. Slyší jak se jí každá kapka vysmívá a nemůže to vydržet. Zarazí ten roj posměváčků a stulí se do teplé náruče bílé osušky. Chvíli tak sedí na zemi a nechá myšlenky jen tak plynout a zírá do prázdna. Vlastně ne cíleně hledí na tu lesklou kovovou věc položenou na umyvadle. Vstane a ne nechá osušku ať si leží jako dřív. Vezme ten kovový předmět a prohlíží si jej. Chladná stříbrná barva je tak lákavá. Zavadí pohled o svůj odraz v zrcadle. Co vidí? Dívku co chtěla aby jí měl někdo rád. Co tam asi vidí ostatní? Nechce už přemýšlet. Udělá to!Stačil jediný pohyb a ten známý zvuk dvou kovových nožů posunujících se po sobě rozřízl ticho. Dívá se jak pramen jejích mokrých vlasů padá na zem. Za ním další a další. Nakonec je z dlouhých kadeří jen sestřih skoro jako trávník co někdo špatně posekal. Nůžky se vrátí na své místo na umyvadle. Černá tužka obklíčí hranicí černé linky její oči a sametově rudá rtěnka přesně kopíruje tvar jejích rtů. Tričko a kalhoty v barvě noci jako by vždy nosila a nikdy to nebyla křehká víla v bílé. Ty boty co teď nosí by nikdy dřív neobula. Těžký stříbrný kříž na jejím krku jí snad přinese odpuštění. Musí pryč tyhle zdi už nechce vidět. Na ulici plné lidí jde jen jeden anděl. Křídla má složená a hledá toho kdo žádá odpuštění. Vidí ji jak jde a nevyhýbá se pohledům co jí odsuzují. Její oči dávají každému znát její bolest a nenávist. Její ironický úsměv najednou zmizí. Vidí tam sedět tu dívku jakou byla před pár měsíci ona. Víla v žlutých šatech uplakaná zlomená a rozhodnutá. Přišla k ní a chytla jí pevně za zápěstí. Dívka se lekla a podívala se nahoru. Chtěla se jí vytrhnout ale proti její síle nic nezmohla. Přinutila jí otevřít dlaň a žiletka ještě zabalená v papíru vypadla na chodník. Pustila její ruku a zašlápla tu odpornou věc jak by ji chtěla vymazat z tváře chodníku. Ta dívka na ní upírá svůj zrak a nechápe. „Proč jsi to udělala?“ Zeptá se. Neodpoví jen vytáhne ruce z kapes kabátu a ukáže jí zápěstí. Dvě zhojené jizvy mluvili za vše. Nabídla ji ruku a pomohla jí vstát. Anděl se usmíval. Viděl že ona nepotřebuje odpuštění, ona sama jej rozdává.

Stejný rytmus kroků dvou dívek rozráží ticho noční ulice. Dva černé kabáty hrají hru s větrem. Dva stříbrné kříže září do tmy. Dva páry očí hledají další bytosti s cejchem černého motýla. Nevědí že motýli a andělé k sobě mají tak blízko. Vždyť oba mají křídla.