Často nevidíme to, co je pravou realitou ...

Anotace: Toto je jednodílná povídka na styl ANIME.Jedno slovo,jeden nápad.Prstíčky mi začínají brousit po klávesnici a s každým slovem nastupuje další nápad. Věta od věty plyne a mě se v hlavě rodí scéna jakoby z filmu.Sloučit se s postavami a cítit jejich bolest.

"Často nevidíme to, co je pravou realitou ..."
"Děláme unáhlené činy, anižbychom si je pořádně promysleli a pak až je pozdě a nejdou vrátit zpět, jich litujeme ..."
"Svět, život je nespravedlivý, ale je to jen na nás, co s tím uděláme ..."
_______________________________________________________

Nebe bylo ošklivě zatažené a pokrývaly ho obrovské šedé mraky. Co nevidět hrozilo, že nastane průtrž nemilosrdných kapek slané vody. Párkrát už se v dáli zahřmělo, ale blesky se stále neobjevovaly. Avšak daly se čekat, co nejdříve. Náš příběh se přesouvá zhruba někam doprostřed lesa v Ohňové Zemi.
Probíhal zde boj ... dobro proti zlu. Organizace zvaná Stíny. Proč ten název? Byla to organizace, která se z ničeho nic někde objevila a z ničeho nic zase zmizela. Za sebou nenechávala stopy, kterými by je kdokoliv vyčmuchal. Pouze jen vypálené vesnice do základů, zmasakrovaná těla, vyvražděné klany a obyčejné vesničany. Co bylo jejich cílem? Návrhy byly různé, ale vlastně pravý důvod nikdy nikdo nenašel. Hledala tato organizace snad větší moc ??? Nebo šla po nějaké starožitnosti tak vzácné, že to stálo několik tisíc nevinných i vinných životů? Proslýchalo se, že jdou po svitcích Dávných. Tyto svitky byly starší než samotné hlavní vesnice, než samotné země jako byla Ohňová nebo Suna. Tyhle pradávné svitky vznikly dávno předtím, kdy zde ještě byla jedna jediná zem. Této době se říkalo doba Dávných. Dávní byli ti nejmocnější a největší shinobi světa. Bylo jich celkem 12. Měli neuvěřitelnou moc tak silnou, že by zničila vše, co by se jim namanulo. Když si polovička z nich začala uvědomovat tu krutou pravdu, to, kolik lidí zabili kvůli moci a to kvůli čemu jejich zem trpěla, kvůli té síle uvnitř jich ... začali na to reagovat. Pokusili se otevřít mysl i těm zbylým Dávným a ukázat jim to svýma očima. Ne. Nepovedlo se. Druhá polovička byla moc zaslepená na to, aby to viděla. Nechtěli se vzdát té krásné ohromující síly, kterou vládly.
Šest, jež se dali k dobré straně, začalo jednat. Nemohli se dál dívat na pohromu, která se řítila světem jako kulový blesk. Ovšem nedopatřením se o jejich vzpouře dozvěděla strana přidaná ke zlu a chystala obranu. Poté nastal střet. Šest proti šesti. Všichni s obrovskou mocí ... a jak to dopadlo? Jejich boj trval tak dlouho, že zničili skoro vše živé. Tak dlouho se pronásledovali a pustošili zemi, že za sebou nechali hrozivé, zničující následky. Zbyli jen dva Dávní. Ze strany zla a ze strany dobra. Řekli si, že ani jeden nemůže žít ... že pokud má jeden z nich zemřít, vezme toho druhého do pekla s sebou. Proto, než nastal ten osudný den, zapečetili svou sílu pomocí těch nejsložitějších jutsu do obrovských a speciálních svitků. Ty pak uchovali na nejhůře nalezených místech. Na místech, kde by je člověk nikdy nehledal. Říkalo se, že tyto svitky střežilo mnoho dalších silných pastí a justu a že po celá ta tisíciletí, seč je všichni hledali, je nikdo nenašel. Tak jak si to přáli ... to co nikdy nemělo být, bylo ukryto k nenalezení.
Teď, po několika letech se díky těmto svitkům rozpoutalo peklo. Vznikly organizace jež se pustily do pátrání. Opět to byl boj ZLA proti DOBRU. A proč tak najednou? Objevily se náznaky, nějaké pověry či snad dokonce nějaké mapy a to všechny donutilo jednat. Zlo lačnilo po moci a dobro nemohlo tohle připustit.

Na již dost ohořelém a zpustošeném placu stály dvě osoby. Jedna vysoká mužská a druhá menší ženská. Upřeně se pozorovaly s neutrálními výrazy na tvářích.
„Si stále stejný ...“ promluvila Ismir, žena s kaštanově hnědými rovnými vlasy a v napolo rozpuštěném culíku. Muž jí stále pozoroval beze slova. Zahřmělo přímo nad nimi. Ani jednoho to nevyvedlo z míry. Z nebe začalo lehce mrholit a droboulinké kapičky vody smáčely jejich napjatá těla k boji.
„Za to ty si se změnila ...“ konečně promluvil svým mužným hlasem Tochi. Jeho modré, krátké a střapaté vlasy rozcuchal zvedající se vítr.
„Třeba se mýlíš ... třeba jsem vlastně pořád ta samá, jen ti tví ... jak to říct... podlí přátelé nakukali lež?“
„Nemluv takhle o nic...“ zavrčel muž a prsty mu tikaly.
„Nemám??? Vždyť je to pravda !!! Jenom ty to nevidíš. Jak už jsem říkala ... si stále stejný. Ovlivnitelný a zaslepený,“ na její tváři se na okamžik mihl bolestný úšklebek.
„Už dost řečí,“ sáhl po své kataně, jenž mu visela na zádech. V tu ránu pár metrů od nich udeřil blesk. Muž se rozběhl na ženu. Ta stála naopak na svém místě klidně. Zvedla ruce a ještě než k ní mohl dorazit, provedla sadu pečetí. Nebe zčernalo a z mraků se pomalu začal tvořit vír.
Po plošině se rozběhly dvě tornáda zběsile mířící na protivníka. Jakmile ho víry zakryly, nebylo vidět, co dělá a tak využil situace. Utvořil klony s jejichž pomocí začal tvořit nejrůznější pečetě. Pravý bůh ví kam zmizel a jeden jeho klon zarazil katanu do země čímž způsobil zemětřesení a prasknutí země. Další dva klony utvořily chakrovou bublinu do které víry narazily. Začaly je pomalu vcucávat dovnitř.
Ismir byla donucena vyskočit na jeden zvýšený ostrůvek země. Ten však popraskala a začal se hroutit. Žena ladně seskočila saltem na jiný a sotva když dopadla, ozvalo se za ní zasvištění ostří vzduchem. Hbitě vytáhla svůj dlouhý zubatý meč z pochvy, kterou měla připnutou hned u pasu a zatarasila cestu jiné kataně. Ostří ošklivě zaskřípělo jak po sobě klouzalo.
„Víš to ty si ta ovlivnitelná ... zaslepila tě moc svitků a proto si opustila své nejbližší přátele a dokonce i rodinu!!!!“ zavrčel jí rozzuřeně muž do obličeje, jelikož je měli těsně u sebe. Jediné co je dělilo, byly zbraně.
„Pche ... to je tvá varianta!“
„Ne ... to není má. To je prostě TA REALITA!!! Nedokázala si se smířit s tím, že nemáš vše co chceš. Že nejsi ta nejsilnější z vesnice. Proč nedokážeš nikdy uznat porážku ?!“
„Za to ty si vždy byl ten nejlepší co?!“ vprskla mu jedovatě do očí a probodla ho nenávistivým pohledem. Jeho pohled vystřídal ... zvláštní výraz... takový, který ženu mírně rozhodil a ona povolila zbraň. Jen tak tak uhne před čepelí nepřítelovy zbraně a znova se ožene tou svojí. Opět kov zacinká, když do sebe narazí.
„Sakra tohle není fér !!!! Vždyť jsme byli přátelé !!!“ vykřikne zoufale muž.
„Celý život není fér tak se s tím smiř!!!“
Následovala sada útoků a poté se opět jejich zbraně na chvíli zaklínily.
„Já jsem se s tím smířil, ale ty evidentně ne ... nedokázala si to unést a tak ses přidala na špatnou stranu. Co si myslíš? Že najdete svitky ? Jo možná najdete ale co pak ? Že se to rozdělý SPRAVEDLIVĚ mezi vás? Že to nebude mít zničující následky??? Copak neznáš legendy?!“
Ismir na Tochiho slova pouze jen zavrčela a přidala na síle. Muž lehce povolil, ale pak přidal i on.
“No tak sakra IS!!!“
Takhle dlouho už jí nikdo neřekl ... to jak jí dříve oslovoval... ženě se vybavily vzpomínky z dětství. V jednu chvíli cítila, jak jí poskočilo srdce. Zatřepala hlavou a vrátila se zpět do reality.
„Přátelé??? Tomu si říkal přátelství ?“ řekla nezvykle tichým hlasem s podivným podtónem. Tentokrát byl překvapený Tochi. Ismiřina katana povolila a ona tentokrát neuhnula. Mužova zbraň zajela do těla Ismir jako po másle až bylo slyšet praskání kostí. Žena vykřikla bolestí a svezla se na kolena. Tochi se vyděsil. On jí vlastně nikdy nechtěl ublížit!! Byl tu pro to, aby jí přivedl zpět ... aby jí to vše i po těch letech rozmluvil. Sehnul se rychle k ní zrovna ve chvíli, kdy se kácela k zemi a chytil jí do rukou. Rychle, silně krvácela a on se proklínal uvnitř své duše, že něco takového mohl dopustit.
„Víš ... já tě neměla jen jako přítele ... jenže ty si měl oči pro jiné ... pro ty lepší a mě? Bral si mě jen jako slabou ovečku ... nikdy tě určitě nenapadlo, že bych tě mohla milovat že?“ řekla slabě Ismir. Tochi jí vyděšeně, překvapeně a zároveň nešťastně sledoval. Nemohl ze sebe vypravit slovo.
„Jak jsem si myslela ... byla jsem pro tebe jen kamarádka ... ale ... celou tu dobu. Tak nevyčíslitelně dlouhé roky ... sem tě milovala. Máš pravdu ... neunesla jsem realitu a to, že já jsem ta slabá. Myslela jsem si, že ... ehr...“ rozkašlala se a z úst jí vytekl pramínek krve. Měla jen chvíli, věděla to.
„...že když budu o něco silnější...budeš už mě vidět jinak a že dokážu ochránit i svou rodinu, kterou jsem nezvládla ....“ vzpomněla si na smrt mladšího brášky. Když ho v náručí svírala ... a on umíral. Byla mladá a tak slabá ... mohla tomu zabránit, kdyby byla silnější, ale ne ... nedokázala to.
„Co-co to povídáš Is? Kdybych to sakra věděl-!!! Měla si mi to říct ... proč tohle? Mohla si se vrátit!!!“ řekl pomalu se slzami v očích. /Takovej IDOT!!! Zaslepený a bláhový jsem byl!!!/
„Ne ... tohle by už nešlo jen tak vrátit. Na to jsem toho provedla až moc ... moc špatného ...“ cítila že přichází konec a tak položila svou dlaň na jeho teplou. Nebe propuklo ve studený prudký liják.
„Slib mi, že se postaráš o moji rodinu a ... a budeš dělat to co do teď ... zabráníš jim zkáze ... zabráníš v ...... v dalších špatných činech a neštěstí ... bojuj i za mě Tochi ... prosím ...“
„Is ...“
„Miluji tě ...“
„Is!!! Neodcházej prosím !!! Teď ne ... prosím!!!“
On si to začal uvědomovat ... to, co celé ty roky cítil ... miloval jí. Až teď mu to ukázala ...
„Is ... já tě miluju !!! Vím to!!!!Už to vím !!!“

Ta se jen krásně usmála a poté jí z očí vyprchala poslední jiskřička. /Tochi ..../