Přitažlivost ...

Anotace: Opět je jednodílná povídka na styl ANIME. Psala jsem jí spolu s kamarádkou jako spoluautorské dílo.Nu ... jukněte se, jak to dopadá, když se dvě baby dají dohromady a mozek jim zapracuje spolu s fantazií !

Tmavovlasý mladík nastavil špičku katany k dívčině krku. Špička hrotu jí projela jemně kůží.
„Řekni mi jediný důvod, proč bych tě teď neměl na místě zabít," ušklíbl se na ni.
„Protože ti právě teď koluje tělem vlastně vyrobený jed z mojí speciální jehly,“ sjela pohledem ke kotníku mladíka. Byla tam nenápadně zapíchnutá uzoulinká, ne moc dlouhá jehla, kterou by člověk skoro necítil... „a pokud ti nedodám ihned protilátku, kterou mám jen já, tak zemřeš.“
Blýsklo se jí hravě v očích. Nechtěla si to přiznat, ale ten mladík jí silně přitahoval. Mladíkův pohled sjel na stejné místo jako dívčin. Zvedl nohu a krátkým škubnutím jehlu vytáhl. Katanu přitom neustále držel napřímenou u jejího krku. Nechal jehlu dopadnout na zem.
„Hezké," poznamenal ironicky, načež si katanu obratně protočil v ruce a rukojetí dívku udeřil silně do hlavy. Jakmile omdlela, zastrčil katanu do pochvy a dívku si přehodil přes rameno. Zamířil s ní do malé chajdy, kde bylo momentálně jeho dočasné útočiště. Uvnitř s ní nevybíravě praštil na pelech z několika přikrývek.
Jelikož jí praštil celkem silně, neprobouzela se jen tak. Teprve až když se začalo stmívat, ztěžklá víčka pomalu odevírala. Okamžitě se jednou rukou chytla za hlavu a bolestně zakvílela. Už pod ní nebyla chladná zem ani mokrá tráva. Ležela v měkkým a příjemným materiálu. Posadila se do sedu a všimla si, že je v nějaké místnosti.
Kde to zase sem? A proč mě tak děsně bolí hlava? Snažila si vzpomenout, co se vlastně stalo.
„Trochu ses praštila do hlavy," odpověděl jí mladík trochu pobaveným, trochu sarkastickým způsobem. Přitom k ní seděl zády u ohniště, do kterého znuděně strkal klacky, které z venčí nanosil. Oheň plál už nějaký čas, takže se po místnosti rozlévalo příjemné teplo, když venku začalo sychravé počasí nabírat obrátky. Snažil se ignorovat nepříjemný pocit, který se jako brnění v konečcích prstů pomalu rozpínalo do celého těla. Nejspíše začínal ten jed účinkovat.
„Och jistě ... vzpomínám si,“ zamračila se.
„Tvoje katana jen tak obživla a nedopatřením se mi svezla po hlavě,“ ozvala se stejným tónem jako on. Očima nenápadně bleskla ke dveřím. Hledala únikový východ, kdyby něco. Je odolný ... jed by měl už trochu působit a nezdá se, že by ho nějak příliš znehybnil. Klidně si tam přikládá polínka ... zašklebila se dívka. Mohlo jí být kolem sedmnácti a ten mladík byl maximálně o rok starší.
„Jestli chceš utéct, posluš si," ozval se znovu ON. Bylo naprosto jasné, na co ta dívka myslí. První myšlenky každého v zajetí jsou stejné. Ale on ji přeci nedržel, mohla klidně odejít. Byla to ona, kdo ho honil, ne on ji. Muselo jí však být naprosto jasné, že s protijedem ji nenechá odejít. Bez něho klidně. Prsty u pravé ruky mu začínaly dřevěnět, jed musel postupovat poměrně rychle.
Bolest hlavy ustoupila kupodivu brzy a dívka se protáhla. Poté si zpátky lehla, tentokrát na bok a podepřela si ruku hlavou, aby mohla chlapce sledovat. Evidentně se k odchodu nechystala.
Dostala jsem misi, zabít ho...jenže můžu zabít někoho o kom nic nevím??? Ani to, jestli udělal něco špatného??? Navíc ... něčím je zajímavý...
Chlapec natočil mírně hlavu, když nezaznamenal ze strany dívky žádný pohyb.
„Žádný útěk?" povytáhl obočí, „...takže další ze cvičených opic, přezdívajících se shinobi," odfrkl bez zaujetí. Už dávno zahodil sny být správným shinobim, jak mu do hlavy cpali celé roky. To, čemu oni říkali shinobi, on říkal jen prachsprosté loutky v rukou Kageho. Po něčem takovém netoužil.
Ruka mu už zdřevěněla po loket, za chvíli ji nebude moci použít vůbec. Vzduch v místnosti se zvířil ... ozvala se rána a mladík ležel na zemi. Na něm seděla dívka s rozzuřeným výrazem v očích. Rukama ho tvrdě tiskla za ramena k chlupatému koberci.
„Nejsem žádná cvičená opice!!! Kdybych jí byla, tak už dávno nejsi mezi živými!“
Mladík se pobaveně ušklíb.
„Doopravdy? Tak proč jsi tedy tady? Těžko ta snaha zabít mne bude z tvé vlastní iniciativy," chytil jí levou rukou za kotník a strhl prudce k zemi. Hbitě se na ní překulil, levou rukou jí sevřel obě ruce nad hlavou, aby se nemohla bránit a rozkročmo se na ní zlehka posadil. Neměl v plánu jí ublížit, alespoň ne zatím. Velice dobře ale věděl, že brzy začne jed postupovat i v druhé ruce a příliš dlouho ji s ní neudrží.
„Na to se neptej mě, ale sebe ... to ty si ten, kdo mě sem přivedl a ten, kdo potřebuje protilátku...“ cítila, jak jí stisk na rukou povoluje. Cítila se nesvá ... jeho blízkost jí rozptylovala. Lehce sebou trhla v pokusu se vymanit.
Mladíkovo sevření minutu od minuty polevovalo, ale stále ji svíral dost pevně na to, aby nemohla jen tak upláchnout.
„Ale ty jsi ta, kdo mě už přes týden sledovala na každém kroku, který jsem udělal. Nějaký důvod jsi k tomu přeci mít musela ..." sklonil se k ní a uhlově černé oči zabodl do jejích červených zorniček.
„Nebo se ti snad tolik líbím?" ušklíbl se pobaveně.
„Pche ani trochu!!! Vůbec mě nepřitahuješ!!!!“ zaprskala mu vztekle do obličeje. Přitom celou tu dobu, co se jí dotýkal, se lehce chvěla.
„Nejsem povinna ti vysvětlovat svůj postup mise!!!“
Mladík se pobaveně rozesmál, přitom pustil dívčiny ruce a napřímil se.
„Samozřejmě. Potom mi však netvrď, že jsi jen obyčejná cvičená opice. Vsadím se, že ani neznáš jméno osoby, kterou se tu snažíš eliminovat," probodl ji ostrým pohledem. Nenáviděl tyhle do detailu předepsané postupy, kterými se řídili shinobi. Něco na té dívce ale bylo. Měla potenciál a nemusela být ani beznadějný případ, kdyby si včas uvědomila, jak je ve skutečnosti svět shinobiů pokritecký.
Dívka mlčela. Věděla, že má pravdu a nemohla na to najít protiobranu.
„Za chvilku se ti necitlivost rozleze do dalších částí těla. Je to otázka pár minut...“ vydechla potichu s pohledem upřeným do krbu. Mladík přimhouřil oči.
„Já vím," přikývl slabě hlavou a zvedl se z ní. Obě paže mu už zdřevěněly, kromě mravenčení v nich nic necítil a pohnout s nimi dokázal jedině, když se pekelně soustředil. Ani tak však nesvedl víc, než sotva znatelný pohyb.
„Za chvíli mě budeš moci pohodlně zabít a splnit tak svoji misi," pronesl sarkasticky.
Dívka se pomalu zvedla a prohrábla si své blonďaté kudrnaté zářící vlasy.
„Vlastně, když o tom tak přemýšlím ... udělám to radši hned,“ měla nutkání se pousmát. Proč? Protože celou tu dobu si hrála. Ta jehla nikdy nebyla jedovatá ... byl to jen paralizující jed bez žádných vážných účinků. Měl znehybnit tělo a poté uvést dotyčného do spánku.
Mladík jí úsměv oplatil.
„Řekl jsem za chvíli. Myslíš, že se teď ještě nechám tak lehko zabít nějakou malou holkou?" ušklíbl se.
„ Malou holkou ???“ pozdvihla obočí a opět zavál vítr. Byla neuvěřitelně rychlá nebo to bylo nějaké teleportovací jutsu, ale stála v tu ránu za jeho zády.
„Si sotva o rok starší než já ...“ zašeptala mu zpěvně do ucha.
„Jsi si tím tak jistá? Neříkej mi, že věk sis zjistila, ale jméno ne," natočil k ní hlavu, poté i celé tělo. Jeho pohyb byl vláčný, nechtěl na ni zaútočit, takže ani nechtěl, aby ten dojem získala.
Postavil se před ní čelem a znovu navázal oční kontakt. Oči byly oknem do lidských duší ... Co asi vypovídaly o ní?
Zase ten oční kontakt !!!! Proč má tak ... uchvacující oči??? Je opravdu ten zlý ??? Vypadají tak tajemně ... a přesto neškodně. Aniž by dívka myslela, vyklouzlo jí to z pusy samo :
„Neznám tvé jméno ani nevím nic o tobě. Celý ten týden jsem se snažila o tobě něco zjistit. Nezabíjím nikoho, pokud o něm něco nevím ... radši neuposlechnu misi než abych zabila nevinného člověka...“
V tu ránu by si nejradši přikryla pusu a nafackovala si. Její oči se změnily v překvapení nad tím, jak se rozpovídala. Ty jeho oči jí naprosto zhypnotizovaly.
„Hmm ..." zamručel tiše mladík a o krok se k dívce přiblížil. Zatnul všechny svaly a stěží zvedl ruku, kterou se opřel vedle její hlavy. Nahnul se obličejem o něco blíž, očima stále hleděl do jejích.
„Takže slečinka se snaží být dobrým shinobim ... Dobrá, usnadním ti mě zabít. Odteď se nebudu bránit, ať už uděláš cokoliv. Nic víc, než mé jméno ale ode mne neuslyšíš," pronesl tiše. Vlastně se ani nijak zvlášť už ani nemohl bránit, ruce ho neposlouchaly a nohy přestávaly taky.
„Mé jméno je Hikari."
Dívka byla jako zkoprnělá při jeho doteku. Nedokážu ho zabít ... srdce mi to nedovolí ... ne on není ten špatný ... nemůže být. A i kdyby .... nezvládnu to ....
„Hikari ??? Tak se jmenoval můj nejlepší přítel...“ řekla s úsměvem na tváři.
Mladík povytáhl obočí.
„A ty se mi nepředstavíš? Docela rád bych věděl, jak říkat svému katovi," nahnul obličej o něco blíž. Začínalo mu dělat problémy udržet se na nohách. Kdyby do něj jenom trochu šťouchla, nejspíše by upadl. Na to se pouze dívka upřímně rozesmála. Lehce přitom strčila do mladíka.
Hikari sebou zakýval, s konsternovanými rucemi i nohami však nemohl příliš dělat. S hlasitým buchnutím spadl na židli, se kterou se převrátil. Zůstal bezvládně ležet na zemi, tváří napůl k zemi.
'Skvěle,' pomyslel si ironicky. Teď už neměl šanci dostat se zpátky na nohy a začít se plížit po zemi jako nějaká larva, bylo příliš ponižující, než aby se k něčemu takovému uchýlil.
Dívka poodešla ke krbu a sedla si do tureckého sedu před něj zády k mladíkovi. Zatímco ležel na zemi, rozepnula na svých podpatkových šněrovacích kozačkách skrytou kapsu. Z ní vytáhla tři tenoučké zkumavky. Každá měla určitý barevný pruh na sobě. Žlutou zkumavku nalila do fialové. Poté se naklonila blíž k ohni a lehce jí zahřála. Poté do ní nalila studenou zkumavku s černým pruhem a začala to vše míchat krouživými pohyby zápěstí.
„To jméno se zřejmě nedozvím ..." zabručel Hikari jejím směrem. Mravenčení se začínalo přesouvat i na jeho krk, takže po chvíli se mu špatně hýbalo i s ním. Ale na té zemi to nebylo nejhorší. Ležel už na mnohem horších místech.
Tak to bychom měli ... vstala dívka a zamířila k Hikarimu. Klekla si k němu a otočila ho na záda. Přehodila si zkumavku do druhé ruky a hlavu mu položila na své nohy.
„Že by smrt z milosti?" ušklíbl se na ni Hikari, černé oči však upíral do jejích rudých oček s naprosto odlišným výrazem. Věděl, že se ho nesnaží otrávit. Cítil to z ní. Tahle dívka ještě nebyla úplně zkažený shinobi a on ... za to byl docela rád. Beze slova mu do úst nalila obsah lahvičky. Sice ho nechtěla zabít, ale dala si záležet aby tekutina chutnala odporně.
„Spolkni to ...“
Hikari na okamžik tekutinu podržel v ústech, nakonec ji však polkl.
„Ueh ..." ušklíbl se. Chutnalo to příšerně, ale během několika vteřin se mu začal vracet cit do všech končetin.
„Tedy vařit zrovna neumíš," pousmál se, když se mu cit vrátil úplně.
„Dala jsem si záležet ...“ zašklebila se.
„Hm," přikývl mladík a zadíval se jí vzhůru nohama do tváře.
„A teď se bude dít co? Znovu se mě pokusíš zabít?" zeptal se věcně. Rád věděl, na co se má v budoucnu připravit.
„Ne ... půjdu zpět,“ začala se zvedat už s neutrálním výrazem na tváři.
Hikari ji hbitým pohybem ruky chytil za zápěstí.
„A ty myslíš, že tě jen tak pustím?" posadil se.
„Budeš muset ...“ nahnula se k němu a hleděla na něj vyzývavě bojovně.
„Pleteš se. To ty jsi tady ta, co něco musí," poukázal znovu na její povinnosti ninji.
„Já si zvolil svojí vlastní cestu bez příkazů ostatních."
„Ne ne ... ty si byl přece těžce zraněn, ale i přes to si mi upláchl. Naprosto jsem ztratila tvojí stopu ...“ v očích se jí zablýsklo.
„Takže budeš lhát?" povytáhl Hikari obočí a přitáhl si ji za zápěstí o něco blíž.
„Řekni mi ... proč jsi kunoichi, když kvůli naprosto cizímu klukovi porušíš svoje přísahy?" probodl ji uhlově černými oči.
Co mu mám na to říct??? To že ... je silně přitahující ??? To že při každém jeho pohledu se ztrácím v těch jeho krásných temných očích??? Že jeho blízkost, každý dotek mě rozechvěje a rozhodí ??? Ne ... tohle mu říct nemůžu.
„Protože tohle není správné z jejich strany ...“ zavrčela lehce nepříjemně a vyšubla se mu. Rychle vstala a zamířila ke dveřím.
Hikari se ladně vyšvihl na nohy a přiskočil ke dveřím. Zády se o ně opřel a zatarasil tak cestu ven.
„Tak už to řekni," sklonil hlavu k zemi a se zavřenými oči si překřížil ruce přes hrudník.
„Nemám co říct! Uhni !“ prostrčila ruku ke klice a čapla jí. Jenže ... byl opřený takže se dveře nehnuly, ať se s nimi pokusila lomcovat jakkoliv tak ani pořádně nemohla.
Mladík se krátce, tlumeně zasmál.
„Nejsem zase tolik špatný společník, aby jsi šla tak brzy," chytil jí znovu za zápěstí a mírně s ní trhl do strany. Než však stačila vrazit do zdi hned vedle nich, chytil jí druhou rukou do náručí.
„A nemám rád nezdvořilé lidi," usykl k ní. Ještě šokovaně na něj hleděla a až po chvíli se vzpamatovala.
„Myslím to vážně. Pusť mě !!!“ zavrtěla sebou čímž zavinila pád obou dvou do peřin, kde se probudila.
Hikari zmírnil jejich pád svými lokty. Přeci jen nechtěl svého hosta rozmačkat na kousky.
„Tedy ... ty nezahálíš," ušklíbl se při pohledu do dívčiny tváře.
„Ale stále nevím, jak tě mám oslovit. Pokud ti však nevyhovuje oslovení "holčičko"," popíchl ji.
„To byla nehoda !!!!“ hájila se. Zase ta blízkost ... celá se zachvěla pod ním „...Miya...“ vydechla naprosto omámená jeho pohledem.
„Nehoda ... jistě ..." přikývl pomalým pohybem hlavy Hiroky, aniž by odtrhl pohled od červených zorniček Miyi.
„Zřejmě proto se tak chvěješ," sjel jí dlaní z boku po hladké kůži na bříšku. Neopomněl přidat svůj všudy přítomný úšklebek. Miya byla ztracená ... totálně jí ovládl. Zachvěla se ještě víc.
„...to je ...to je .....“ snažila se ještě odolávat, ale pozdě, „ ... ze strachu...“ řekla totálně nepřesvědčivě.
Hikari významně povytáhl obočí.
„Takže ty se mne bojíš?" sklonil se k ní a dlaní jí přejel od bříška na stehno. Horkým dechem jí jemně foukl do ucha v laškovném gestu. Ona se jen dlouze rozechvěně nadechla. Miya byla naprosto mimo ...Hikarimu se po obličeji rozlil nepatrný úsměv. Sklonil obličej k Miye a sotva znatelně se dotkl svými rty jejích. Špičkou jazyka obkroužil jejich tvar, než ji skutečně políbil. Ještě trochu se do té doby Miya bránila, ale už to nevydržela. Rukou mu zajela za krk a vpila se hltavě do jeho rtů. Naprosto okouzlena druhou rukou bloudila po jeho úžasně vypracovaném těle.
Mírně se jí zuby zakousl do spodního rtu, volnou rukou jí sevřel kolem pasu a společně s Miyou se posadil. Takhle to pro něho bylo mnohem pohodlnější.
Prsty začal sunout vzhůru po její kůži na zádech, čímž rovnou shrnoval její svršky. Ani ona neotálela a zajela mu zepředu na bříško. Postupnými pohyby výš a výš .... triko odletělo někam po místnosti tak jako její. Odpojila se od jeho rtů a polibky zamířila na krk.
Hikari mírně zaklonil hlavu, ale jeho povaha byla dominantní, nevydržel dlouho v pasivní roli.
Prsty jedné ruky zajel do blonďatých vlasů dívky a slabě jí za ně zatáhl, čímž ji přinutil zaklonit hlavu. Jazykem jí přejel přes krk, bradu až ke rtům, které znovu políbil.
Polena v krbu vesele praskaly pod plameny, které po nich hravě tančily. Milovala dominantní kluky ... to jí strašně přitahovalo. On celý byl přesně její typ ...

Osamocený pocit z dlouhé samoty se během těch několika málo okamžiků naplnil pocity novými. Když se Hikari časně z rána probudil v náručí Miyi, věděl jistě, že tohle nebude mít dlouhé trvání.
Nevěřil, že Miya opustí svůj zkažený svět shinobi, aby se dostala na stejné rozhraní mezi dobrem a zlem jako on. Nebyla dívka, která by dokázala zabít někoho ze svých známých jenom kvůli přežití. I ona to moc dobře věděla a nemuseli si to říkat. Uvažovala ... celé ráno. V jeho náručí plna nejrůznějších myšlenek... po dlouhé chvíli se nadechla a promluvila:
„Oba víme, že nemůžeme být spolu ...“ pípla potichu. Pak se nadechla, ale nakonec promluvila znova a naposledy:
„ ... jenže víš, musím ti něco říct ... rozhodla jsem se, že budu bojovat. Díky tobě jsem pochopila pár věcí a jednou z nich je, že shinobi už nejsou to, co bývali. A já nechci být jedním z těch nových ... chci patřit mezi ty o kterých se vypráví příběhy. Chci, aby si jednou vyprávěli i o mě.“