Time Of Dying

Anotace: Měla jsem slabší chvilku v suplované matice

Stáli jsme před vchodem do mého baráku. Oba jsme se spolu smáli. Následoval dlouhý a vášnivý polibek a Luis se začal vzdalovat. Opřela jsem se o domovní dveře a čekala až zmizí za roh. Naposledy se usmál a mávnul mi. Strkala jsem klíč do zámku když se ozval odporný a bolestný výkřik a následně utíkající kroky v kalužích. Upustila jsem klíče na zem a šla jsem se podívat co se stalo. Něčí tělo tam bezvládně leželo. Přikryla jsem si ústa rukou a šla jsem blíž.
Sesunula jsem se na zem. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Praštila jsem kabelkou do kaluže a začala jsem lovit mobil. Brečela jsem a hystericky křičela. Přimáčkla jsem prsty k Luisově bodné ráně. Byl to hrozný pocit. S každou kapkou krve která mi protekla mezi prsty se ztrácel i kus jeho. A já? Já jsem s tím nemohla nic dělat. Jen sem tam klečela v kaluži vedle něj, bílé džíny mi začaly nasakovat krví a a po tvářích mi stékaly černé slzy-to dělala řasenka. Pevně jsem držela prsty na ráně a vzlykající jsem čekala.
Vše se seběhlo neuvěřitelně rychle...myslím že mi možná i někdo něco řekl. Najednou všude bylo ticho. Byl slyšet jen můj nářek, kapky deště dopadající na zem a ruch velkoměsta. Klečela jsem tam, sama, v té zapadlé ulici v závoji noci.
Musela jsem se vzpamatovat. Popadla jsem kabelku a šla jsem před vchod pro klíče. Prošla jsem chodbou na zadní dvorek a nasedla jsem do auta. Vyřítila jsem se na silnici z ulice kde se to všechno stalo a jela jsem do nemocnice svaté Anny za Luisem. Nesmí zemřít. Jela jsem jako silniční pirát-červená nečervená, přechod nepřechod-TEĎ JEDU JÁ!!!
Brzdy mého auta zaskřípaly a já jsem vyskočila ze dveří a utíkala na informace. Mé bíle oblečení bylo nasáklé červenou barvou krve a šedou barvou z kaluže.
"Luis-Luis Mackenzie!!!" zakřičela jsem udýchaně.
"Slečno uklidněte se-"
"Ne neuklidním se-kde je Luis?!!!" zarazila jsem jí.
"Je mi..."
"Smím nějak pomoci?" zeptal se přicházející doktor.
"Před chvílí přivezli mého přítele L-"
"Ano pojďte se mnou."
*
*
"COŽE?!!!" znovu mě poadl amok a vhrkly slzy do očí. To bylo zkrátka nepřípustné! On nesmí být mrtvý-prostě nesmí! Ten doktor se mě pořád snažil utěšit.
"To bude dobrý..."
Ne nebude to dobrý! Mě jsou jeho kecy někde. Kopla jsem do židle a převrátila jsem stolek s kafem. Vyběhla jsem z doktorkého pokoje směrem ke svému autu. Chovala jsem se jako řízená střela.
Nasedla jsem do auta a vyjela jsem z města. Jela jsem krajní silnicí lemovanou stromy.
*
Ticho.
*
Pamatuji si jen nějaká světla, dým a tmu. Jsem mrtvá