Dolores

Anotace: o smutném, stárnoucím muži, který ztratil vše, co měl... Prosím o komentáře :-)

Člověk udělá v rámci vlastní sebeobrany téměř cokoliv. Chová se pošetile, a to i přesto, že prožívá příkoří. Doufá, leč nemá téměř v co. Stejné pocity jsem zažíval i já. Byl jsem bezostyšný, ztracený v sobě samém. Racionalita mi najednou byla tolik cizí, až jsem měl pocit, že snad nežiji ve vlastním těle. Byl jsem někým jiným, byl jsem poznamenaný. Slova, kterými jsem se snažil obhajovat, byla bezcenná a laciná. Pohlíželi na mne s nejistotou a falší. Pouze její pohled byl jiný. Nebyl ukřivděný ani zatracující. Právě naopak. Upírala na mě pohled plný smutné nostalgie, přesto jsem v něm však nacházel naději v nové a lepší zítřky. Okouzlila mne svou lehkostí a rozvážností. Nikdy nebyla na pochybách. Byla křehká, přesto ale silná a nesmírně vyrovnaná osobnost. Můj obdiv vůči její lidské dokonalosti byl bezmezný. O podobných dívkách se totiž dočítáme pouze v přihlouplých románech, které se snaží pomocí podivných zvráceností nadefinovat slovo láska, a to i přes fakt, že pro lásku jednotná definice neexistuje. Jsou to pouhá slova, která nevyjadřují onu sílu a moc lásky, citu, pobláznění...

Seděl jsem v pomačkaném saku na lavičce v parku. Stmívalo se a obloha byla potemnělá. Byl jsem osamělý. Snad teprve tehdy jsem si to dokázal skutečně přiznat. Dlouho jsem se snažil tento trpký pocit potlačit. Není snadné uznat, že jste na světě sám, i když tomu tak nikdy není v plné míře. V tuhle chvíli jsem však měl pocit, že v srdci nemám nic kromě chladu. Budu schopen ještě někdy milovat? Se střípky vzpomínek v mysli jsem procházel parkem, tajnými zákoutími, které byly osamělé stejně jako já. Byly ledové a prázdné. Byly neosobní a neuměly ukonejšit zlomenou duši stárnoucího muže. Šel jsem pomalým krokem, jako bych se snažil instinktivně zpomalit proud času i vědomí. S přibývajícími kroky jsem šel vstříc něčemu, co již dávno neexistovalo. Stmívání se zatím proměnilo v hlubokou, temnou noc. Ztratil jsem povědomí o čase, vždyť ani ten pro mě už nic neznamenal. Stal se pouze mým nepřítelem. Dlouhá léta jsem v něm hledal něco mnohem hlubšího, než jen relativitu, která mi ubírá na životě, než jen svědka mého nádechu či výdechu. Chtěl jsem, aby se stal tím, kdo ukrátí mé soužení na tomto světě. Ano, i přes svůj pokročilejší věk jsem stále jaksi nedospěl. Vždy jsem měl slabost pro nevysvětlitelná bláznovství. Bránil jsem se logice, stejně tak jsem se bránil i marným pokusům o dodržovaní psaných pravidel. Už z principu jsem vždy revoltoval proti všem a všemu, co se snažilo jakkoli omezit mou individualitu. Své svobody jsem si cenil a dělal jsem vše pro to, abych dokázal uchránit hrdost, která ve mně odjakživa byla. Této chladné noci mám avšak pocit, že hrdost je to poslední, co bych nyní snad pociťoval. Jediné, co jsem byl schopen vnímat v plném rozměru, bylo to, že nežiju. Dýchám, pohybuji se, myslím – přesto nežiji, pouze se o to pokouším. Vše okolo mne i ve mně je pouhou substitucí toho, co jsem zažíval s ní...

Dlouhou dobu jsem žil v iluzi, že je dokonalá. Možná taková skutečně byla, možná nikoliv. Viděl jsem ji takovou, jakou jsem ji chtěl mít. Nedokázal jsem na ni pohlížet střízlivýma očima, neboť jsem tušil, že by si mne okamžitě podmanila, nezávisle na tom, zda by činila jednu chybu za druhou, nebo mě beze studu podváděla s mladším a vitálnějším mužem. Kdysi jsem býval zásadový. Postupně však má zásadovost a morálka začaly chřadnout, až jednoho dne umřely úplně. Nevím, který okamžik v mém poblázněném a zidealizovaném životě, byl ten zlomový. Vím jen, že do chvíle, než jsem ji spatřil, byl můj život uvězněn v existenční deziluzi. V ní jsem viděl vysvobození. Nalhával jsem si, že právě ona mne vyprostí z mé propasti, v které jsem se potácel posledních dvacet let. Ona – kráska, lhářka, svůdná a nevěrná. Ona – Dolores, trochu lolitka, trochu víc ženštější a vynalézavější. Na první pohled bohyně, při bližším sblížení ďábel. Už jsem konečně vystřízlivěl z představ, že právě ona je ženou mého života. Pro literárního hrdinu by znamenalo vystřízlivění smrt. Co to znamenalo pro mě? Nic, co bych již neznal – ztrátu, která mě vnitřně užírala a postupně deformovala. Začal jsem se podobat zahořklým šedesátníkům, co chodí do parku krmit holuby. Něco s nimi mám společného, a to i přesto, že jsem se této existenční fázi velmi bránil – byl jsem zahořklý. Zahořklý a zlý. Zklamaný a nemilovaný. Stárnoucí a marně hledající štěstí. Prázdný a rozervaný. Muž s miliony trefnými přívlastky. Muž zničen krásnou Dolores..
Začalo svítat. Pomalu a nenápadně. Obloha byla zahalená do sytě oranžové barvy a vzduch byl těžký a dusný. Jen s velkou námahou jsem stál na nohou. Prochodil jsem celou noc parkem. Znal jsem každé zákoutí, každou tajnou uličku, kde se potají objímali milenci. Každý k někomu patřil, jen já jsem byl nyní trosečník. Nechci být slaboch, co propadne sebelítosti. Ale bolest je někdy silnější než jakákoliv předsevzetí. Tupě jsem hleděl do oranžové nádhery plující nad mou hlavou a vzpomínal jsem, i když jsem kdesi uvnitř mě nehorázně trpěl. Dolores mi scházela. Miloval jsem ji. Ublížila mi. Nebyla svatá. Dokázala mě ale učinit šťastným. Zbožňoval jsem vůni její kůže, miloval jsem její úsměv i její prolhanou duši. Byl jsem tedy o něco lepší než ona? Nebudu soudit – sebe ani ji. Oba neseme na svých bedrech vinu...

Je čas jít domů. Pomalu jsem prošel městem, které mi bylo vždycky cizí, neboť jsem těžce snášel shon a neosobnost, kterou město disponovalo. Lidé si tu byli tak nějak cizí. Byli anonymními těly v davu. Šel jsem ulicí, vrážel do cizích těl a arogantně odrážel jejich tázavé pohledy. Nechtěl jsem nikomu nic vysvětlovat. Nechtěl jsem obhajovat své vzezření. Pochodoval jsem metropolí v pomačkaném saku s vybledlou kravatou a zablácenými botami. Obličej jsem měl vrásčitý, kruhy pod očima byly symbolem probdělé noci a mrtvý pohled v očích vyjadřoval smutek a bolest. Šel jsem tam, kde kdysi bývala i Dolores. Mířil jsem mezi čtyři bílé a neosobní zdi. Váhavě jsem se ubíral k domovu, k místu, kde mi Dolores připomíná snad jen jediné – vůně jejího parfému a noční košilka ležící na jejím polštáři na posteli. Neměl jsem sílu se od její smrti dotknout oblečení, které nosívala. Alespoň takto jsem si připomínal její existencí.
Říká se, že co život rozdělil, smrt spojí navěky. Třeba má malá Dolores počká, až naše duše navěky splynou někde v nebi...