Roman a Julča

Anotace: Tragédie na jednu slabiku

Už je to čas, kdy se stal ten děj, co vám ho můj ret chce říct. Jak že ho znám? Kde jsem ho vzal? Zda je to lež?! A dost! Řek mi ho děd. Né můj. On však ví vše a snad i víc. On a lhát? Tak to nic! Byl to lord a měl svůj styl. Ať je mu zem jak květ a ať zní dál zpěv z těch úst, co již spí.

Byl tam muž, dost mlád, tak spíš kluk, kdo jak chce. Žil tam, jak je Řím, no, kus od něj. A znal tu, pro níž se chtěl bít v hruď, pro níž chtěl hlas mu řvát a s níž chtěl snít a svou dlaň jí klást na vlas a vždy ji před vším skrýt, než by je smet čas - vrah nás všech i náš pán.
Leč ďas vzal tu věc za svou a sen těch dvou zžeh a ztrh jak pes co rve na kus a kus myš, jenž je bez sil.

Věc se má tak: kdys byl svár, co měl od něj děd s tím, co byl děd od ní. Ten řek, že ho vzal na hůl. A to prý zas, že je lež a tak vznik ten svár. Svár se táh dál a dál až v ten čas, kde náš muž, spíš kluk, no kdo jak chce, kde on stál a chtěl tu od nich za svou vzít.

Když za ní jen tak šel a s ním šel i brat, tu u vrat stál od ní brat a chtěl se rvát. Měl nůž. Strh se boj. I náš kluk byl rváč a tak na něj skok a skok a třísk a pích a střík a šplích a už je tu krev a smrt má svůj díl. Brat od ní leh na zem jak kříž a náš kluk v dál plách. Neb on prý je ten vrah.

Když sám a sám se kdes náš kluk skryl, jak pes žil, měl hlad, strach, byl sám. V tom vzkaz. Je od ní. On však moc zle čet a tak né vše z něj za své vzal.

Spěl k ní - prý že je tam, kde jest vždy mnich. Tak tam vběh. Avšak když ji zřel, zrak se jí už tměl.
„Já zval ji svou a tma ji má a ne já, i chci být tam s ní, než tu se dřít.“
Vzal jed a hned se ho jal pít. Leh a už nic víc.
„Sto slov i víc můj sluch vpil od něj ze rtu, a teď je tu a je po něm. Cos to pil? Dej mi též.“
Nic. A tak nůž na dlaň a vpích a vbod tam pod břich.

A tak on i s ní svůj sen si ve tmě sní.