Astralonie: Lidé, lampy a hvězdy

Anotace: Malinké, tiché, noční zamyšlení.

Sbírka: Astralonie

S vykouknutím měsíce se přede mnou zjevilo překrásné jezero, v němž se jeho stříbrné světlo třpytivě odráželo. Spolu s tisíci blýskavých hvězd se do nočního tance přidávaly také víly s lucerničkami, světlušky a jednorožci se svou bělostnou září. Nikdo nespal, nikdo nebyl unavený - všichni radostně vítali noc a poddávali se svému nadšení.
„Pojď přece mezi nás!“ volaly na mě víly, k nimž se postupně přidávaly vodní vážky.
Zírala jsem na tu oslavnou parádu neschopna slova.
„Tak pojď!“ pobídl mě Alex.
Na nic jsem nečekala. Vběhla jsem mezi ně, tancovala s nimi, a můj šat se vlnil pod nočním větříkem.
Co jsem v té chvíli pocítila, se těžko popisovalo. Byl to jeden neuvěřitelný velký úžas, dokonalé uvolnění všech řetězů, které svazovaly mou duši, byl to proud energie, který jsme si všichni navzájem předávali skrze smích a tanec, bylo to skutečné...
...štěstí.

„Řekni, co si přeješ, a skoč do jezera!“ zvolal na mě zničehonic Franco, který se tu nějakým záhadným způsobem objevil.
„Co?“
Alex mě uklidnil.
„Neboj, nic se ti nestane – je to jen takové malé kouzlo.“ usmál se.
Koukala jsem na jezírko, kolem něhož jsme tančili, zatímco se mi hlavou honily nápady o tom, co bych si mohla přát.
„Chtěla bych...“
„Ano? Jen do toho!“ pobízel Franco.
„Chtěla bych se s vámi podělit o svou radost! :D“
Všichni se rozesmáli a já přistoupila k jezírku. Voda přímo lákala k ponoření, což bylo ovšem pro mě obvykle neuskutečnitelné kvůli strachu z potápění.
„Musíš s rozběhem a po hlavě.“ radil Alex.
A protože všechno, co mi kdy pověděl, byla jasná pravda, poslechla jsem ho, odstoupila několik metrů dál, a pak jsem hnala své nohy k co největší rychlosti.
Jakmile jsem ucítila dotek vody na svém obličeji, nepohltila mě panická hrůza, jako tomu bylo vždycky na Zemi. Ne. Byla jsem extaticky šťastná... Můj dech byl naprosto volný, ničím neomezený. Voda nadnášela mé tělo a já byla zbavena sebemenší tíhy v duši. To bylo otevření bran pro opravdový hluboký pocit štěstí a naplnění. Otevření srdce skrze radost, smích a prolomení strachu. A to bylo to kouzlo...
To kouzlo, o němž Alex mluvil... Po zničení strachu a otevření srdce se můj život proměnil v jeden úžasný zázrak.

Když jsem se vynořila, všichni byli mokří a mohli se potrhat smíchy. Dokonce i vážky, jimž na křidélkách přistálo několik kapek vody, vesele bzučely. Franco si ze mě dělal legraci, že bych byla perfektní vodník, a dokonce i to, že bych Erbenovi mohla přepsat baladu na komedii :D Při pohledu na své šaty jsem mu musela dát za pravdu.
Ale kouzlo fungovalo. Se všemi přítomnými jsem sdílela svou radost, neboť se smáli a celá noc byla naplněna spoustou zázračné energie.

Po oné velké slávě jsem si lehla blízko jehličnatého lesíku do měkké trávy. Alex se usadil kousek ode mě a společně jsme sledovali hvězdy.
„Alexi, proč tohle lidé neudělají? Proč se neoddají radosti a smíchu? Proč si nelehnou a neobdivují krásu oblohy?“
„Protože oni se nedokážou nadnést nad onen plot, který rámuje jejich cestu. A kvůli tomu, že nevěří v jiné východisko, nevznesou se a nenajdou ho. Nenajdou tu krásnou volnou krajinu plnou nádherné energie. Nedokážou překonat své vlastní omezení. Proto tady neleží s námi a nedívají se na noční nebe.“
„Copak neexistuje víc takových, kteří se sem dostanou?“
„Ale ano, je jich víc. Jen ne každý porozumí těmto věcem tak rychle. Někdo se musí déle učit základní pravdy, jiný zase nepochopí zkoušku, a tak jí prochází znovu. Později se sem však dostanou, jen k tomu potřebují více času.“

Do noci začaly houkat sovy. Pod oblohou rejdili netopýři, kteří otevřeně tmu vítali.
„Mnoho z nich ale na tuhle cestu ani nevstoupí, že?“
„To ano, bohužel. Buď nejsou připravení, nebo se toho bojí. Jednoho dne se možná odhodlají, to je však pouze na nich. Takto vystrašených lidí je na Zemi mnoho. Každý z vás, kdo je schopný se učit a růst, chápat vlastní chyby a pokračovat dál a dál, je ovšem právě proto velmi cenný. Až se vrátíš zpět, možná nebudeš lidem rozumět. Ale budeš je umět zbavovat strachu, povzbuzovat je a dodávat jim odvahu a víru, aby se také dostali do tohoto učení a vrátili se domů plni lásky. Čím většímu počtu lidí takto pomůžeš, tím více lásky Země pozná. A čím více lásky budete dohromady šířit, tím více dalších lidí se dostane na stejnou cestu, a tím větší vliv na Zemi budete mít. Proto existuje náš svět. Abychom umožnili vám, kteří jste tolik utrápení a omezení vlastním vědomím, najít pravdu a světlo ve tmě.

. . .Když se podíváš kolem dokola, nejsou tu žádné lampy. Žádné žárovky. Světlo zde představují hvězdy... Představ si lidi jako hvězdy. Každý z nich má v sobě spoustu silného světla. Ale dokud budou spoléhat na lampy, že osvítí ulice, pak nebudou své světlo plně vyzařovat. Nakonec možná i zhasnou. Jen kvůli tomu, že nevěří, že by jejich světlo mohlo dosáhnout tak daleko. Dokud si neuvědomí, jak silné světlo dovedou vyzářit, budou stále závislí na lampách a žárovkách. A pak se ptej, proč se lidé nedívají na hvězdy...“

Bylo mi do pláče.
Alexova slova obsahovala vždy tolik pravdy, a mnohokrát i bolestné pravdy... Každá z hvězd se překrásně blýskala, mihotavá světélka se odrážela od hladiny a spolu s měsícem ozařovala celou krajinu. Nikdo tady nepotřeboval lampy. V tomto světě plného lásky bylo dost světla, aby osvítilo vše. Proč to tak na Zemi není? Proč tam dole není tolik lásky a světla jako tady?
„Země je zahlcena umělými náhražkami, které zneviditelňují světlo hvězd. Čím více se budou lidé spoléhat na falešné zdroje světla, tím méně budou jejich hvězdy svítit. Ale tady všichni víme, kolik světla hvězdy vyzařují. Vidíš to i ty. A proto zde neexistuje faleš ani lež. Protože tady vládne jen láska a pravda.“
„Lidé potlačují svoje pocity, a tím tlumí své světlo, že?“
„Přesně tak. A proto vznikají lži – jako nástroj strachu, který se snaží je od jejich srdcí a lásky odvádět. Proto všude svítí lampy – jako důsledek lidské nedůvěry v přirozené světlo. Proto vzniká bolest – jako reakce na potlačování vlastní záře... své lásky.“

Zavřela jsem oči.
Poslouchala jsem klidné houkání sov i občasné žbluňkání ryb v jezeře.
Když jsem oči otevřela, hvězdy stále nádherně svítily.
Jejich světlo bylo opravdové a silné.
A to nikdy nebude moci zhasnout.