Brigáda osudu

Anotace: Příběh z velké části založen na pravdě...

„Takže co? Půjdeme zítra?“ zeptala jsem se své kamarádky, která ještě stále váhala nad svou účastí na párty v místním klubu.
„A ty tam chceš proč? Kvůli němu?“ kývla hlavou směrem k prosklenému oknu, k němuž jsem se otočila a střetla se pohledem s čokoládovýma očima. Ten den již po několikáté.
„A i kdyby. A ty tam z podobného důvodu ale taky nechceš, že?“ pokrčila jsem rameny a dál skládala hamburgery do krabice.
„Máš tam o jeden víc,“ ukázala Monča na mých devět koleček zmrzlého masa.
„Všímej si svého a nevyhýbej se odpovědi, jo?“ ohradila jsem se a jeden hamburger jsem hodila zpět do vany.
„Fajn. Je to ono. Nechci tam kvůli němu!“
„Mně se tam taky nechce. Nerada bych, aby si myslel, že za nim dolezám, když to není pravda! Včera se ti tam chtělo, mně ne. Teď se nechce ani jedný z nás. Kromě Sabči,“ povzdychla jsem si. A pak nastalo ticho, které přerušil až mistr, který nám sdělil, že ten den se na špízy dostaneme určitě, protože dávku na týž den už jsme udělali.
„Mám nápad,“ prolomila jsem naše mlčení. Podívala se na mě a vyčkávala.
„Půjdeme tam pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“ zeptala se.
„Ani jedna se nebudeme ohlížet na tamty,“ pokynula jsem nenápadně k těm dvěma stojícím ve vedlejší místnosti.
„Prostě si tam půjdeme jen tak vyrazit. Zatancovat, něco možná vypít, ale ne moc. Příští týden máme ranní. Sabču přece nesmíme zklamat, kdo ví, kdy se zase sejdeme všechny tři o prázdninách,“ usmála se kamarádka a bylo domluveno.
****************************
Právě jsem jela autobusem na zastávku, kde mě měla čekat jak Sabča, tak Monča, když nastoupil člověk, kterého bych tam nikdy nečekala.
Byl to on. Ten černovlasý, hnědooký brigádník, jenž pracoval ve stejném podniku jako my. To kvůli němu se mi každé ráno lépe vstávalo. To on byl příčinou mé dobré nálady, když jsem ho jen koutkem oka zahlédla. A také právě on mohl za to, v jakém stavu jsem těch dvacet dní přicházela domů. Nikdy jsem si neřekla nic sebevědomého ve stylu: Jo, sbalim ho! nebo Ten bude jen můj!, ale spíš - To je přesně ten typ kluka, na kterého nemám… Nerada se k tomu přiznávám, ale je to tak.
Seděla jsem tam u okna, dívala se na něj dokud se neotočil a nerozhlédnul se kolem. Rozum mi říkal, abych pohledem uhnula, ale cožpak se to dalo?!
Dívali jsme si do očí a ani jeden nevěděl, jestli má toho druhého pozdravit. Stejně jako já věděla, že není z ČR, on věděl, že já Češka jsem.
Najednou mi zazvonil telefon. Zvedla jsem příchozí hovor a z druhé strany se ozvala Monča.
„Kde jsem? Sedím v autobuse a marně se snažím necivět tak debilně. Nějak mi to zřejmě nejde. Za pár minut tam jsem, právě jedeme kolem elektra,“ odpověděla jsem a ukončila telefonát.
Vystoupila jsem aniž bych se na něj podívala a tak jsem si nevšimla, že na mě celu dobu koukal.
****************************
„Tak na zdraví, na dnešní noc a zítřejší ráno,“ prohlásila Sabča při přípitku. Začaly jsme se smát, ale souhlasily jsme.
Jak plynul večer, naše cesty se začaly rozcházet. Monču zaujal jeden hnědovlasý kluk a mojí druhou kamarádku odvedl na parket její kamarád, do kterého byla dlouhou dobu zamilovaná, ale netroufla něco podniknout, protože měl přítelkyni. Vyklopila jsem do sebe dalšího panáka, ten den již čtvrtého, a odešla směrem ven.
Jakmile jsem se dostala na čerstvý vzduch, cítila jsem se lépe. Bojovala jsem sama se sebou. Nevěděla jsem, jestli zůstat a dělat, že mi nic není, nebo jestli mám napsat Monče, že dnes přespím na bytě a ráno si k ní přijedu pro věci, které jsem si u ní nechala, že u ní budu spát.
Zhluboka jsem se nadechla a na chvíli zavřela oči. Vybavila se mi scéna z toho dne, jak jsem jela autobusem a ‚potkala‘ jsem se tam s tím nádherným brigádníkem. Přepadl mě smutek. Za těch nemálo dní jako každý jiný den.
Podívala jsem se na právě projíždějící prázdný autobus a po zádech mi přejel mráz. Zakroutila jsem hlavou a už jsem se chtěla otočit a jít dovnitř, když jsem na sobě ucítila něčí pohled. Než jsem ale stačila cokoli udělat, někdo mi přes záda přehodil tmavou –evidentně pánskou- mikinu a opřel se o zábradlí vedle mě. Podívala jsem se na něj a skoro mi vypadly oči z důlků.
„Ahoj,“ pozdravil, ale na mě se nepodíval. Jeho oči mířily do dáli a já vůbec nevěděla, co bych měla říct.
„Tebe bych tu nečekal,“ promluvil znovu.
„Ty…ty umíš česky?“ zeptala jsem se a stále jsem se na něj dívala.
„Máma je Češka. Jako malýho mě učila česky stejně jako táta ukrajinsky,“ usmál se.
„Aha,“ vypadlo ze mě akorát.
„Není ti zima?“ optal se.
„Už ne, děkuju moc.“
„Já jsem Adéla. Ale pro přátele Áďa,“ podala jsem mu ruku a on jí přijal.
„Igor. Těší mě,“ usmál se, natáhl se ke mně a dal mi na tvář pusu.
„To se tam u vás obyčejně dělá?“ znejistěla jsem.
„Obvykle ne, jen když se někomu snažíš něco říct,“ řekl a na rtech mu pohrával lehký úšklebek.
„Například?“
„Například když se snažíš někomu říct, jak moc se ti líbí.“
„A jak moc?“ přijala jsem jeho hru.
„Hodně,“ usmál se.
„Tak to potom jo,“ pokrčila jsem rameny, stoupla jsem si na špičky a pusu na tvář mu oplatila. Což zřejmě nečekal.
„Tebe už to tam nebaví?“ zeptala jsem se.
„Mám rád muziku, společnost, lidi všeobecně, ale co je moc, to je moc. Co ty? Alkoholové dýchánky nepatří mezi tvé oblíbené hobby?“
„No, to teda nepatří. Ty tu ale nejsi sám, ne?“
„S kámoši. Ale ti právě nabalují nějaký holky. A daří se jim to,“ pokrčil rameny.
„Však ty jsi přišla taky s někým, ne?“ položil otázku.
„S mými dvěmi skvělými spolužačkami. Od vidění je znáš, chodí taky na brigádu do JD,“ usmála jsem se.
„Jo, už vím. Takže jsi měla sraz s přítelem tady?“
„S jakým přítelem? Já žádného nemám,“ odvětila jsem, „už dlouho ne.“
„Nechceš se jít projít?“ usmál se opět. Chvíli jsem váhala, ale těm jeho čokoládovým očím se nedalo odolat. Ostatně jako vždy. Natáhl ke mně ruku a já, absolutně v háji, jsem ho za ní chytla a následovala ho.
****************************
Když jsme se vraceli zpět, od doby, kdy jsem vyšla ven na vzduch, uplynuly dvě a půl hodiny. Nedělala jsem si starosti, že by mne holky sháněly a i kdyby, slyšela bych telefon.
Měla jsem pocit, jako kdybychom se znali pár let a ne pár hodin. Měli jsme podobné názory, podobné koníčky, podobné oblíbené hudební skupiny, prostě jsme si rozuměli. Byla jsem jako v jiném světě. Někoho takového jsem dlouho nepotkala. I bych řekla, že jsem někoho jemu podobného dlouho hledala.
Sedla jsem si na schody vedoucí do klubu a dívala se, jak se blíží. Přisedl si vedle mě a podíval se na hodinky.
„Páni, strašně rychle to letí,“ zhrozil se. V jeho hlase bylo cítit rozhořčení, lítost… A smutek?
„Stejně jako všechno krásný,“ povzdechla jsem si a položila si hlavu na kolena.
„Ty jsi věčný pesimista, viď?“ poznamenal.
„A ty zase věčný optimista,“ podívala jsem se na něj. Sledoval mě. Celou dobu ze mě nespustil oči. Trochu mě to znervózňovalo, ale jeho pohled se mi líbil. Zračilo se v něm jakési tajemství.
„Dokonale se doplňujeme,“ řekl, ale bylo na něm znát, že zrovna tohle v úmyslu neměl. Podíval se před sebe a pak znovu na mě. Najednou se zvedl vítr, ale jak rychle přišel, tak i odešel. Nenamáhala jsem si upravit vlasy, bylo to zbytečné. Jen jsem se kochala pohledem na něj. Zvedl ruku, zastrčil mi pramínek vlasů za ucho a prsty přejel po mé tváři. Pod jeho dotykem jsem na chvíli zavřela oči. Nechtěla jsem, aby přestal. Chtěla jsem, abych uměla zastavit čas kolem nás. Tak moc jsem si to přála…
„Mám pocit, jako kdybych tě znal celou věčnost,“ pošeptal mi do vlasů a já otevřela oči.
„Ty kromě toho všeho umíš ještě číst myšlenky?“ usmála jsem se. Přikývl.
„Jsem jasnovidec.“
„Víš, čeho se bojím?“ posmutněla jsem a podívala se jinam.
„Čeho?“ zeptal se a já si položila hlavu na jeho rameno.
„Že tohle jednou skončí,“ odpověděla jsem. Na tohle odpověď neměl. Otočil se ke mně a nějakou chvíli jsme si jen tak koukali do očí. A najednou, jako kdybychom oba věděli, co ten druhý chce právě udělat. Mezera mezi námi se začínala zmenšovat a ke mně poprvé zavanula jeho vůně. Jako kdyby mi otupila všechny smysly.
Mohli jsme tam takhle sedět sotva pár minut, když se za námi ozvalo zakašlání. Odtáhli jsme se od sebe a otočili se, abychom věděli, kdo nás spolu nerad viděl.
Pár kroků od nás stáli oba Igorovi kamarádi a měli celkem zvláštní výraz. Hlavně ten tmavovlasý. Igor se zvedl jako první, pomohl mi na nohy a představil nás.
„…a tohle je Áďa,“ dořekl a já podala tmavovlasému Romanovi ruku. Než jsem stačila říct prosté Těší mě, slova se ujal právě ten, komu zřejmě moc nevyhovovalo, že jsme tam byli zrovna MY dva. Ne, že by byla ukrajinština nějak hodně podobná ruštině, ale něco z ruštiny jsem si ještě pamatovala, takže z jejich nepříjemného rozhovoru jsem leccos pochytila. Pět let učení je přece jen pět let učení.
„Já vim, kdo to je!“ začal Roman.
„Co se děje? Seš opilej?“ zeptal se klidně Igor. Třetí muž, Dimitrij, se do rozhovoru vůbec nezapojoval. Zřejmě mu to bylo jedno. Stál opodál a ty dva jen sledoval.
„Já ne, podívej se na sebe!“ odpověděl.
„No promiň?! Vadí ti snad něco?“
„Jo! Ona mi vadí!“
„Ona?! Tobě ale na ní nic vadit nemusí, není tu s tebou!“ vyjel trochu naštvaně Igor.
„Ale s tebou taky ne! Pamatuješ si ještě, co jsme si řekli, když jsme sem jeli?!“
„To sem nezatahuj. Moc dobře víš, jak to bylo!“
„Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi tak slepej. Jsi tady s námi, ne s ní!“ pěnil Roman a ukázal na mě. Udělala jsem o krok zpátky a měla jsem štěstí víc než rozumu. Kdybych udělala o krok víc, skončila bych dole se zlomenou páteří.
„Hele, vy jste se vytratili jako první, tak mi tady nevykládej něco o tom, s kým tu jsem. Někoho takového jako ona jsem dlouho nepotkal a tebou si to nenechám zkazit!“ otočil se Igor ke svému kamarádovi zády a přešel ke mně.
Sledovala jsem Romana a čekala jsem, co se bude dít dál. Z jeho výrazu bylo jasně čitelné, že takhle to nehodlá nechat. Igor mě vzal za ruku a podíval se na mě.
„Nepůjdeme někam, kde je větší klid?“ zeptal se. To už jeho kamarád nevydržel a začal ze sebe chrlit jednu nadávku za druhou. A všechny byly směrovány pro mě.
„Hele, frajere! Nechceš to říct do očí mě? Tohle si ona nezaslouží, na to jí znám až moc dobře. A někdo jako ty, jí tady nebude nedávat!“ zaslechla jsem najednou a otočila jsem se na nově příchozí. Tam stála Monča a kousek za ní její nový objev.
Má přítelkyně si hodně rychle vzpomněla na ruštinu a začala na něj mluvit tak rychle, že jsem jí nerozuměla ani já. A protože se Roman pořád neměl k rezignaci, jednu mu ubalila přímo mezi oči.
„Moni!“ vykřikla jsem a vyběhla jsem na pomoc člověku, který mi ještě před pár minutami nadával. Igor mě ale držel pevně za ruku a k němu mě nepustil.
„Je to můj kámoš, ale tohle přehnal,“ poznamenal a pohladil mě po vlasech.
„Počkej chvíli tady, prosím,“ usmála jsem se a odběhla jsem k Monče. Stála tam, evidentně potěšena svou prací a na tváři jí hrál pobavený úšklebek.
„Tohle jsem dlouho chtěla udělat. Od té doby, co se na mě tak debilně podíval,“ pokrčila rameny, když jsem k ní došla.
„Děkuju mockrát,“ poděkovala jsem jí.
„To nestálo za řeč. Tobě jsem pomohla, a mně se ulevilo,“ začala se smát.
„Moni, myslíš, že by vadilo, kdybych dneska přespala na bytě a k tobě bych si zítra třeba kolem dvanáctý dojela pro věci?“ zeptala jsem se. Podívala se za mě a ihned jí to došlo.
„Zlatí, takhle šťastnou jsem tě ještě neviděla. Běž! Ale jestli ti ublíží, tak za ním dojdu a pěkně mu dám tečku. Jako tady tomu. A už to budou dva Vasilovci!“ odpověděla, rozloučila se se mnou a odešla s tím ‚jejím‘ hnědovlasým klukem dovnitř.
Vrátila jsem se k Igorovi a chytila jsem ho za ruku.
„Tak půjdeme jinam, co ty na to?“
****************************
„Věříš mi?“ položila jsem mu otázku a co mě udivilo nejvíc bylo to, že vůbec neváhal a odpověděl.
„Naprosto.“
„Tak jo. Zavážu ti oči a povedu tě za ruku, jo?“ Na odpověď této otázky jsem musela chvíli počkat, ale po pravdě, co bych neudělala. Zavázala jsem mu oči a chytla ho za ruku. Šli jsme tak deset minut. Vytáhla jsem klíče, odemkla vchodové dveře, dovedla ho opatrně až k našim dveřím, odemkla je a za námi zamkla.
„Jsme tady,“ pošeptala jsem mu a rozvázala šátek, který měl daný přes oči.
„Páni. Tohle patří tobě?“ rozhlížel se kolem.
„No, rodiče tenhle byt drží od doby, co jsme se přestěhovali. Občas tu spím, když nemám možnost se jinak dostat domů. Není to tu moc vybavený, ale na čem spát tu je, takže si nestěžuju,“ vysvětlila jsem.
„Takže to nejsem první, kdo se stal tvou obětí, jo?“
„Cože?!“ zašklebila jsem se a naoko uraženě jsem si sedla na židli, která byla přetočená k oknu. Viděla jsem přímo na liduprázdnou, chabě osvětlenou ulici.
Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem ucítila, jak se jeho horký dech přibližuje k mému krku.
„Tohle mi nedělej,“ vydralo se mi z úst.
„Proč ne?“ zeptal se a dělal, že nic neslyšel.
„Protože…“ začala jsem.
„Protože proč?“ položil mi otázku místo toho, aby na chvíli přestal.
„Protože…já…nemusela bych se…tohle…to není fér!“ dostala jsem ze sebe.
„Copak, ty jsi nám začala koktat?“
„Kdybys toho nechal…mluvila bych…normálně,“ řekla jsem potichu. A on přestal. Zaklonila jsem hlavu tak, abych na něj viděla a on neváhal, sklonil se těsně nade mě a já opět ucítila jeho rty na těch svých.
Donutil mě si stoupnout a po pár sekundách už mě opatrně pokládal na rozloženou pohovku.
****************************
Probudila jsem se, když hodinky na mé pravé ruce ukazovaly půl čtvrté a pět minut. Opatrně jsem se zvedla, abych nevzbudila Igora a podívala jsem se na něj. Jednou rukou mě objímal a druhou měl položenou vedle sebe. Vypadal tak nádherně nevinně…
„Ty nespíš?“ zeptal se náhle a já sebou cukla. Nečekala jsem, že by mohl být vzhůru.
„Teď jsem se vzbudila,“ odpověděla jsem a položila jsem hlavu zpět na jeho hruď. Až tehdy jsem si všimla stříbrného pravoslavného křížku, který měl na řetízku kolem krku. Přejela jsem přes něj prstem a nějak jsem z něj nemohla spustit oči. Ale nechtěla jsem se na nic ptát. Můj názor na něj by nezměnilo ani to, kdyby byl věřící…
„Dědí se u nás v rodině už pěknou řádku let. Dala mi ho máma, která mi řekla, že ho mám darovat jedině té osobě, na které mi bude záležet ze všech nejvíc. Té osobě, kterou budu milovat jako ještě nikdy nikoho. Upřímně a z celého srdce. Prý bude jeho nositele chránit před vším zlým. Věnoval jí ho můj táta den po svatbě. Vždycky ho mám u sebe,“ objasnil tiše a přejel mi prsty po zádech.
„Já jsem tenhle dostala od své kamarádky, která mi ho poslala s tím, že jí už štěstí přinesl, tak ať ho přinese taky mě. A já myslím, že už mi ho taky přinesl. Protože jinak bych tu s tebou nebyla. Ještě nikdy jsem ho neměla sundaný na více jak den,“ usmála jsem se a podívala jsem se mu do očí. Ještě nikdy jsem je neviděla tak rozzářené, napadlo mě v ten moment.
„Chtěla bych, abys ho nosil ty,“ zvedla jsem se a odepnula si řetízek s miniaturním čtyřlístkem z krku. Posadila jsem se a zapnula mu ho kolem krku.
„Teď je jen tvůj,“ řekla jsem. Nic nenamítal. Podíval se na přívěsek a pak na mě. Lehla jsem si znovu vedle něj a zavřela oči.
„Měl bych ti něco říct,“ promluvil do ticha přehlušovaného jen našimi přerývavými dechy.
„Teď ne, až jindy, ano? Prosím,“ odpověděla jsem. Lehce jsem mu stiskla ruku a koukla na něj.
„Ale…“ zkoušel to znovu.
„Pšššššt,“ dala jsem mu ukazováček na rty, „ráno moudřejší večera.“
****************************
Probralo mě nutkání si pšiknout. Sluníčko mi svítilo přímo do obličeje a tak jsem se otočila na druhou stranu. Natáhla jsem ruku na druhou půlku pohovky, kde jsem čekala Igora. Místo toho jsem ale našla jen papírek, na kterém bylo něco napsaného. Vzala jsem ho do ruky a to jediné slovo mi způsobilo hluboký zářez do srdce. Některé jizvy se nezhojí za nic na světě, napadl mě jeden citát. Pravdivé. Až bolestně…
Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí. Z očí mi tekly slzy proudem a asi bych tam seděla dodnes, kdyby mi nezazvonil telefon. Poprvé jsem ho nechala dohrát písničku a hovor propadl do hlasové schránky. Po pár minutách ale začal mobil zvonit znovu. Sebrala jsem ze země svoje džíny, vytáhla z nich svůj Sony Ericsson a příchozí hovor zvedla.
„Ahoj Adel. Hele, je sobota odpoledne a ty nikde. Stavíš se pro ty věci?“ ozvala se Monča.
„Nechal mi vzkaz a je tam napsáno jen ‚Promiň. I.,‘“ řekla jsem ubrečeným hlasem.
„Cože? On ti nechal jen… No počkej, já si to s ním v pondělí vyřídím!!“ zvýšila hlas má přítelkyně.
„Kde jsi teď?“ zeptala se.
„Na bytě.“
„Tak tam počkej, my za tebou se Sabčou dojedeme a doprovodíme tě na nádraží, jo?“
„Hm…“ dostalo se ze mě jen a hovor byl ukončen. Za půl hodiny přijely holky a nakonec se mnou jely i vlakem domů. Dovedly mě až před náš dům a cestou se mě snažily uklidnit. Což se jim moc nevedlo. Dostala jsem od nich příkaz, ať se z toho přes víkend vyspím a že všechno vyřešíme až v pondělí na ranní směně.
****************************
„Ahoj zlatí, tak co?“ zeptala se mě Sabinka, když jsme vysedly z autobusu před JD.
„Potřebuju s ním mluvit,“ sebrala jsem najednou odvahu a rozešla se směrem vrátnice. Holky se na sebe jen podívaly a rozběhly se za mnou. Tak rychle jsem se do práce ještě nikdy nepřevlékla. Pomalu jsem si ani nestačila zapnout plášť, když mě za zadu chytila Monča za ruku a zastavila mě.
„Hele, chceme, abys věděla, že ať už to dopadne jakkoli, budeme tě mít vždycky stejně rády a budeme tu pro tebe, ano?“
Přikývla jsem, nasadila si čepičku a vyrazila jsem po schodech dolů na provoz. Monča se Sabčou šly těsně za mnou.
Když jsem procházela kolem místnosti, kde většinou býval Igor s Romanem a Dimitrijem, a nikdo tam nebyl, skousla jsem si ret a říkala jsem si pro sebe Fajn. Takže jsem chytla zrovna den, kdy přijdou později… A rozešla jsem se do kanceláře pro návleky a rukavice.
Po hodině u pásu s Mončou mě najednou něco napadlo. Rozbití pásu přišlo jako na zavolanou. Došla jsem do kanceláře, kde seděla naše mistrová. Sebrala jsem všechnu odvahu a zeptala se.
„Dobrý den, mohla bych mít jeden dotaz?“
Otočila se ke mně a zkoumavě se mi podívala do očí. Ale přikývla.
„Mohla byste mi říct, kde je Igor?“ Vůbec mě nenapadlo, že nebude vědět, o koho se jedná.
„Igor?“ přeptala se. A já pak pochopila.
„Takový ten černovlasý hnědooký Ukrajinec, co tady pracuje.“
„Ty jsi Adéla, viď?“ položila mi otázku, která mě vykolejila. Přikývla jsem.
„Něco tu pro tebe nechal. Byli tu na tři měsíce na brigádu. Včera odjeli domů. Tohle tu nechal a poprosil mě, jestli bych ti to dala. Tak tady máš. A utíkej, už to opravili,“ dořekla to a podala mi obálku. Vyšla jsem před kancelář a rozbalila jí. Čekala jsem papír, na který by napsal vysvětlení nebo něco takového, ale ono nic. Převrátila jsem obálku vzhůru nohama a do dlaně mi spadl jeho řetízek s křížkem.
Sesunula jsem se po zdi na zem a v hlavě se mi rozezněla slova, na která nikdy nezapomenu.
„Dědí se u nás v rodině už pěknou řádku let. Dala mi ho máma, která mi řekla, že ho mám darovat jedině té osobě, na které mi bude záležet ze všech nejvíc. Té osobě, kterou budu milovat jako ještě nikdy nikoho. Upřímně a z celého srdce. Prý bude jeho nositele chránit před vším zlým…………“