Břišní tance

Anotace: Nechci se dotknout básníka Neurobeata, ale tento text je nudnější než jsou ty jeho

Neurazí jistě vaši fantazii, když vám popíši obraz ze dvora orientálního despoty, což jsem já. Píši to pro lidi, kteří buďto sdílejí můj vkus, anebo se zajímají o despotismus jako takový. Zachovám všechny náležité formality. Tak tedy. Tento večer jsem se obklopoval svým harémem, který mě obklopoval. Nejmladší a nejkrásnější dívky pro mě tančily za tónů jiskřivé hudby, jejíž hudebníci se skrývali za záclonami. Pod nohama mi leželo několik rádců v černých šatech, kteří pokyvovali hlavou. Nalevo napravo jsem měl po ruce kvalitní nápoje. Uvnitř byla tma, zato venku zářily tisícovky světel všech barev, takže jsem se každou chvíli mohl kochat a kochal jsem se výhledem tam. Služebníci tam hráli divadlo mezi palmami a fontánami. Když se mi něco zachtělo, splnilo se to. Když jsem něco řekl, každý to slyšel. Když jsem měl hlad, tak svět vyhladověl, když jsem umřel, zemřelo vše, neboť jak praví orientální moudrost, svět je tvé vědomí. Řekl mi to můj oblíbený filozof Ladislav Klíma. Hned jsem mu poslal tucet hurisek a indické krávy a čínské hedvábí. Onen Klíma však odmítl a dál pil vodu z louží. To mi připomíná politické problémy mého království. Nechám to na velkovezírovi. Pokud se nepokusí převzít moc. Nejspíš však ne. Teď v pracovně je nějaké podezřelé ticho, to snad ti cvrčci přestali dole pod balkónem cvrkat. Je to nejspíš ohlas nějaké mé vlastní myšlenky. Měl bych se asi ubrat do postele. Již se tam beru. Jest vystlaná a měkká. To je mi královské pohodlí! Na tohle místo jednu nohu, na tohle zas druhou. Páteř již se natahuje, slast se počíná. Na světě existuje pouze slast, neboť co není slast, je vcelku dost zbytečné a dá se také pojmout za slast, je potřeba jen trocha cviku. A cviky jsou i tyto pohyby, nahoru dolů, nahoru dolů. Narodil jsem se, abych vládl. Jest okno otevřeno a prší z něj rudozlaté paprsky, jest moje oko nakloněno a scvrklou rukou podepřeno, jest svět uzavřen a neprosáknutelně slasten. Má loď smíchu se kolíbá, utrpení do ní naráží a pouze na tvář cáká, je to nepatrná pěna bolesti, jež můj koráb neohrozí. Naše království je moje vědomí, už jsem to říkal. Už jsem to říkal! Víno je nejlepší. Též hrozny, pevné. Také i halucinace. Orgiastické stavy jako takové vůbec. To není útěk, to je jen osvobození. To je ono pravé osvobození, to je ta revoluce! To je ta stezka, která vede mezi stromy, jež se k sobě blíží a blíží až pohltí postavu spějícího poutníka, jenž spěje k té hraně, za kterou už není návratu a učinných stížností, v níž pláčou posvátné studně rozkolísaných lišek umučených vrzajícími koleny nazdobených okonamalovaných hurisek, tanečnic děštících přívěsky a cetkami, které mi jsou drahé jako alegorie topné slasti, která jediná mi napověděla, co jsem nyní aplikoval celou bytostí. Bude mou princeznou, jež se ukazuje veřejně a cetkuje se nejbohatěji. Nezná-li někdo význam toho slova, může protestovat. Relevantní výkřiky vezmu pod vědomí.