Stejná, a přitom tak jiná...

Anotace: O tom, bez koho se budu muset obejít poslední rok základky a jak mě to změní...

Stejná, a přitom tak jiná… Tato slova se mi vybaví pokaždé, když pomyslím na naši školu. Na to, jaká bude příští rok, bez deváťáků. Navenek bude úplně stejná, pro náhodné kolemjdoucí beze změny.
Ale pro nás, kteří ji známe… Bude chybět jeden důležitý článek. Jasně, říkáte si asi, že takhle to přece chodí každý rok. Pro některé z nás byli deváťáci jen starší otravnou přítěží, s kterou byly pořád nějaké problémy. Některým vůbec nevadí, že místo deváťáků, kteří jsou s námi již tak dlouho, nastoupí noví šesťáci…

Ale pro mě… Pro mě jsou deváťáci součástí života. Školní rok 08/09, který právě skončil, který jsem absolvovala ve 13 letech, byl pro mne tím nejlepším vůbec. A právě díky deváťákům. Bez nich by byl běžný a obyčejný jako ty předchozí. Celý školní rok se točil jen kolem nich. V říjnu to začalo jedním deváťákem z áčka a pokračovalo dalšími z céčka…
Je tu skupina deváťáků, po kterých se mi bude moc stýskat. A nemusím být do každého zamilovaná (to ani nejsem). Můžou to být jen kamarádi (nebo ani to ne)… Po každém z této skupiny se mi bude stýskat jednoduše proto, že je s nimi spjat nějaký důležitý zážitek, nějaká událost…
Nebo že mi na nich prostě a jednoduše záleží. Na každém z nich jinak… ale přesto tolik, abych si nedokázala svůj život bez nich představit. Zažila jsem toho ve spojitosti s nimi tolik… Tolik drobností, které jsem častokrát probírala se svou nejlepší kámoškou…
Moje vztahy k nim jsou tak složité… Jen já vím, jak je to doopravdy. Ať si ostatní říkají, co chtějí.

Ale je jeden, který z této skupiny dost vyčnívá. Ano, samozřejmě nikdo jiný, než můj idol Jakub. 4 a půl měsíce školního roku, od února… tak dlouho jsem do něj zamilovaná. On je hlavní příčina toho, proč nemůžu svůj poslední rok na základce přežít… bez deváťáků.
Protože si ho budu představovat všude. Pořád budu vzpomínat na ty drobnosti… které by mohly alespoň okrajově naznačovat, že bych se mu mohla líbit, že bych mu nemusela být úplně lhostejná… Ty vzpomínky, ty zážitky, které jsem řešila pořád.
Uvidím ho ve škole úplně všude. U bufetu, kde vedli deváťáci o přestávkách diskuzní kroužky… Na dopravním hřišti, kde si povídal a dělal blbosti s kamarády… Nahoře u jeho třídy, kde budou místo něj pobíhat šesťáci… V jídelně, kde 2krát do týdne stával ve frontě jen kousek ode mě… Cestou k mé nejlepší kamarádce, kudy jsem každé úterý chodila za ním… Všude na chodbě, kam jsem přestávku co přestávku tahala kámošku, jen abych ho pokaždé mohla potkat a občas se setkat s pohledem jeho nádherných modrých očí…

Ach, jak je svět krutý. Školní rok bez Růženky (tak jsme mu s kamarádkou přezdívaly, protože občas nosil růžová trička. Ale jemu to vždy slušelo, do školy chodíval v košilích. Tu přezdívku Růženka jsem milovala, je tak sladká a na něj se hodí. Používaly jsme ji také proto, aby ve škole nebylo poznat, o kom se bavíme.) bude mojí soukromou noční můrou…

Stejná, a přitom tak jiná… Toto by se dalo říci i o mně samotné. Navenek zůstanu pořád stejná. Budu to pořád já, stejná (brzy již čtrnáctiletá) holka. Ale uvnitř… budu jiná. Hodně jsem se změnila. Můj citový život mi dává hodně zabrat. Moje srdce zůstane rozpolcené a stažené bolestí z té ohromné ztráty.
Navenek se budu usmívat, ale uvnitř trpět. Bolest mě bude skrytě užírat zevnitř. Protože ta rána se nikdy nezacelí. Zůstane ve mně. Sice zmenšená a ztišená časem, ale nikdy se úplně nezahojí…

Nikdy na Vás nezapomenu, deváťáci drazí, bude se mi hrozně stýskat. Růženko, Durime, Šohaji… a mnoho dalších… Mám Vás ráda… Možná to tak nevypadá a Vy to nevíte, ale je to tak…

Jakube (Růženko), miluji Tě a vždycky budu… I když lásku k Tobě budu muset potlačit, zůstene v mém srdci navždy…

Ale je určitě na co vzpomínat… Zvlášť na ten poslední den, den mého odjezdu do Švédska-18.6.2009. Jak jsi šel cestou domů za mnou, společně s Durimem a Pokim. Já jsem poslouchala písničky na mobilu a radovala se, že jdeš dneska stejným směrem jako já, že si Tě opravdu poslední den užiju, jak jsem si přála. Pak na konečné, jak jsem stála asi 10 metrů od Tebe… Nejprve jsi seděl se svými kamarády na lavičce, potom sis stoupl nad ně. Povídal sis s nimi, smál se… Tak nahlas, že jsem Tě dokonale slyšela. Ale nevnímala jsem slova, pouze Tebe samého… Několikrát ses podíval mým směrem… Měla jsem radost a v duchu si říkala, že nemusíš tak křičet, že Tě slyším… :-D Hrál sis přitom s aktovkou nad hlavou…
Ani nevíš, jak jsem byla šťastná. Mohla jsem Tě nerušeně pozorovat a užívat si Tvých pohledů mým směrem…
Lásko, děkuji Ti za tuto vzpomínku… I za všechno ostatní… Za těch nádherných 4 a půl měsíce… Nikdy nezapomenu…