The end: Dopis před smrtí

Anotace: Tahle povídka má upozornit na problém domácí šikany. Jako takovou ji známe všichni. Ale nikdo neřeší že po celém světě se trápí miliony dětí, které týrá rodič nebo sourozenec. Tisíce zbytečných umrti a řešení žádné...

Dopis na rozloučenou

Znali jste mě jako vysmátou. Ale to už je dávno minulost. Znali jste mě jako tu co má všechno. Ale já vlastně nemám nic. Nebo snad ano? Možná je pravda že před půl rokem jsem všechno měla. Ale nemůžu žít ze vzpomínek. Ještě před dvěma lety jsem byla normální holka, která měla život před sebou. 12tiletý prcek, který už všemu rozuměl. Malá hoperka, co vyrostla mezi klukama a ostatní hopeři na ní nedají dopustit. Ale minulý rok se toho tolik změnilo. Hlavně ty mami! Už dřív jsi po mě a bráškovi řvala, ale potom co před půl rokem odešel tak to bylo jen a jen horší. Ale pořád tu byly mí kamarádi. S těma jsem se mohla zasmát. Jenže už to bylo horší. A já nedokázala stále předstírat smích. Z hiphopem byl ámen. Najendou se ze mě stala holka, která se už pořádně nedokáže smát. Takovou mně však kamarádi nechtěli. A tak jsem ztratila i je. Ale nezazlívám jim to. Kdybych měla kamarádku, která by se najendou tak změnila asi bych se chovala stejně.
Oni mně nezničili. To si byla ty. Mami.
Mami. Jak jednoduché slovo. Dvě slabiky, čtyři písmena. Většinou když někdo řekne mami, myslí tím člověka kterého má rád, člověka co mu všechno dal.
Když to slovo vyslovím já, tak cítím jenom jednu věc. Nenávist. Zní to tak prostě. Ale pod tímhle slovem se toho ukrývá tak moc. Zničila jsi mě, zničila jsi můj život. Zničila jsi brášku. Snažila jsem se tě mít ráda a možná jsem i kdysi měla. Ale stalo se toho tolik. Teď je pro mě těžké s tebou vydržet pod jednou střechou. Doteď mi nic jiného nezbývalo.
Vím že se ti nelíbí můj účes. Ale nenaděláš s tím nic. Jediné cos mohla udělat, bylo mi zakázat nabarvit si hlavu načerno.Stejně sem si hlavu obarvila na růžovo. Aspon na nějakou dobu. Vím že se ti nelíbí to jak se maluju. Říkáš že na tak výrazné malovaní jsem ještě díte. Ale tohle prostě patří ke mně. Můžeš mi schovat tužku na oči a já si koupím jinou. Můžeš mi sebrat makeup a já použiju pudr. Sebereš mi jednu rtěnku, použiju jinou, protože jich mám sbírku.
Vím že se ti nelíbí jak se oblíkám. Schováváš mi oblečení. Nejsi ráda když nosím černou barvu. Ale já jinou nosit nechci. Jedině zase kombinaci s černou. Ale proč to vlastně tak všechno je? Dokud nebudeš mít ráda můj styl, tak nemůžeš mít ráda mě!
Trpěla jsem všechno. Tvoje urážky. Tvoje rány. Říkala jsem si dokud jsi mě zničila psychicky že by bylo lepší kdybys mě bila. Když jsi psychické urážky zkombinovala s mlácením, uvědomila sem si že je to horší. Blokla jsi mi páteř, zlomila ruku. Ale ani to tě nezastavilo. Vylívala sis na mě vztek. Když jsem jednou utekla z domu, málem jsi mě pak zabila. Když jsem ti řekla že si chci nechat piercing, tak jsi o mě týden řvala o potetovaných grázlech.
Proč? Proč jsi mě nikdy nedovedla mít ráda? Proč to došlo tak daleko že se na mě většina kamarádů vykašlala? Proč jsem neviděla jinou cestu, než pomáhat si žiletkou? Proč jsem se styděla jít s tím na policii? 1000x proč a 1000x protoč!
Na policii by mi stejně nevěřili, namlouvala jsem si. A nejspíš sem měla pravdu.
Přece jen. Budou věřit zmalované holce v černém co se tváří jako by umírala? Co ji ve čtvrté třídě našli krást? Co nějakou dobu lítala v drogách? Ve 14ti letech ? Co byla svědkem dopravní nehody? Co se opila tak že skončila v nemocnici? Kdo by věřil holce z děcáku co toho má tolik za sebou?
Nebo budou věřit ženě, která si vzala dvě děti z děcáku. Vychovala je. Všechno jim platila. A jediná odměna které se jí dostalo byla ta že jí oba nenávidí?
Komu by věřili hm? Zůstalo mi jen pár přátel. Mám pořád svoje hopery, ale nikdy to nebude jako dřív. Ti si mě pamatují jako děvku. Jako holku co si byla schopná začít cokoliv, s kterýmkoliv klukem.Ale taková už dávno nejsem. Změnila jsem se.
Nebo jinak! To ty jsi mě změnila! A proto nevidím už jinou cestu. Chci umřít.
Stejně k smrti spějeme všichni. Rodíme se a umíráme. To ostatní je jenom přežívání. Hloupé namlouvání si že nás smrt obejde. Ale umřeme všichni. Dřív nebo později.
A já chci umřít teď.
Sbohem...

Dívka se podívala na papír a odložila propisku. Tak to má být. Stejně bych to nikam nedotáhla. Poslední slzy stečou na papír a dívka se podívá do své dlaně. Tiskne tam žiletku. Tiskne ji tak silně až jí teče krev. Uchopí ji mezi prsty a několikrát za sebou jí škubne přes žíli.Sbohem. Vydechne naposledy a tiše umírá. V slzách a neskutečné bolesti. Jediné co má v hlavě je zklamání ze světa.