Hadrová panenka

Anotace: lehce depresivní léto...

Někdo zaťukal na dveře. Byl to zvláštní snadno zaměnitelný zvuk. Člověk by si skoro myslel, že sousedům vedle něco upadlo na zem. To bychom ale museli bydlet v paneláku s tenkými zdmi, aby se o takovémto původu zvuku dalo vůbec spekulovat. ,,Dále“, řeknu polohlasně a pak už jen se zájmem sleduji, jak jde klika dolů. Vstoupí ona. Působí tak nenápadně a ve tváři má tak nepřítomný výraz, až bych si skoro myslel, že do mého pokoje právě vplul nějaký přízrak.
Stojí tu teď. Ruce odevzdaně svěšené podél těla jako hadrová panenka, jež čeká na to, až s ní kdosi začne manipulovat. Ona čeká na nějaký pokyn. Na má slova. ,,Co se děje, Alice?“, ptám se tichým hlasem své sestry a sleduji výraz jejího obličeje, jemuž dominují veliké hnědé oči. Dřív bych tvrdil, že jsou snad jedny z nejkrásnějších, jaké jsem kdy spatřil, protože tomu tak skutečně bylo. To se ale změnilo. Její oči teď nepřítomně hledí kamsi za mě. Skoro si říkám, že snad viděly něco, co vidět neměly, a teď se to snaží zamaskovat svou bezvýrazností. Stejně tak působí i celkový výraz jejího obličeje. Úplná absence emocí, prakticky žádná mimika. ,,Mám ti vzkázat od mámy, že by byla ráda, kdybys jí odpoledne pomohl přestěhovat do ložnice tu starou skříň po babičce.“, říká ona. Ne, tohle rozhodně není moje sestra. Je skoro jako vajíčko, jehož obsah byl o Velikonocích vyfouknut tak náhle a tak rychle, aniž by si toho kdokoliv postačil všimnout. Každý už ale registroval výsledek – prázdnou skořápku, která tu zbyla. Prázdná, křehká a snadno zničitelná. Vlastně by mohla být klidně i tou kraslicí, ale bohužel nejspíš došly barvy. Otáčí se k odchodu, aniž by čekala na nějaký signál z mé strany, že matčin vzkaz beru na vědomí. Za kliku bere tak lehce, až se skoro divím, že ji kus mosazi vůbec poslouchá.
Ještě dlouho po jejím odchodu sedím pořád v křesle ve své pokoji a přemítám. Očima přejíždím po obraze na protější zdi. Expresionismus, pomyslím si se sotva slyšitelným odfrknutím. Nelíbí se mi. Jen se značnou dávkou sebezapření jsem souhlasil, aby ho sem matka dala pověsit. Je celá blázen do těchto maleb deformujících realitu. V každé místnosti našeho rodinného domku naleznete nejméně jednu takovou. V myšlenkách se vracím od obrazu zpět ke své sestře. Co se to s ní jenom stalo? Když si teď zpětně vybavím tu krásnou mladou dívku, jež své okolí neustále udivovala chytrostí, důvtipem a silným osobním kouzlem…nechce se mi tomu věřit. Jak se jen mohla takhle k nepoznání změnit? Ruka mi automaticky zamíří ke stolu, kde leží těžítko, které si často prohlížím, když si potřebuji utřídit myšlenky a dojít k nějakému rozumnému závěru. Je to křišťálový jehlan. Moc se mi líbí. Dostal jsem ho od otčíma k narozeninám letos v květnu těsně předtím než od nás odešel. Chvíli si ho jen tak přehazuji v dlaních a sleduji, jak se od něj odráží světlo.
A pak to náhle a bez varování přijde. Jako kdyby něco v mé mysli stisklo spínač a intenzivní záře světla v jednom okamžiku osvítila všechny temné kouty, které jsem si svými myšlenkami předtím nedokázal pořádně prohlédnout. Nedovedu říct, jak dlouho mi potom trvá přemístit se ke dveřím, vyjít na chodbu a dlaní obejmout studenou kliku od dveří sestřina pokoje. Vpadnu do tmavé místností jako nějaký vetřelec. Zatuchlý vzduch mi prudkým úderem do nosu dá ihned najevo svůj nesouhlas s mým jednáním. Trvá jen chvilku než si mé oči zvyknou na tmu a zaměří se na siluetu sestřina těla. Je otočená zády ke mně. Nadechnu se, abych promluvil, ale najednou se zarazím, jelikož cítím naléhavou potřebu změnit obsah svých slov. Kdesi uvnitř mě začíná bujet podivná fascinace a na tváři se mi objevuje zvláštní nepatrný úsměv. Chci své sestře říct, že teď vypadá naprosto přesně jako hadrová panenka, že už mi tak jenom nepřipadá jako před několika minutami u mě v pokoji. Chci se jí zeptat, jak to udělala a jestli to plánovala již delší dobu. Nevydám ze sebe však ani hlásku. Díly této mozaiky do sebe zapadají sice pomalu, ale přeci jen zapadají. Sleduji špičky jejích chodidel. Takže hadrová panenka a vznášející se baletka v jednom. Je to skoro, jako když navštívíte špinavý laciný biograf někde na okraji města, kde se uprostřed projekce zasekne film v promítačce a následně začne hořet. Skoro. Podstatný rozdíl je v tom, že tady nic nehoří. Pořád se dívám na jeden a ten samý obraz. Chci to samozřejmě zastavit, ale bohužel dnes nejsem ten, kdo obsluhuje promítačku.