Věřit někdy není tím správným řešením

Anotace: Život není pohádka...

Zrovna jel do jednoho londýnského hotelu, když se kolem jeho Mercedesu mihla stříbrná Audi A6. V té rychlosti dokázal poznat jen to, že za volantem seděla žena s ohnivě rudými vlasy.
To jí ani nenapadne, jak její rychlá jízda může skončit?, ptal se sám sebe. Ale odpovědi se mu nedostalo. Pustil si poslední CD své nejoblíbenější kapely a u řízení si začal prozpěvovat.
Nebylo to tak dávno, co mu kamarád Charlie říkal, že se mu v autě zabila vzdálená příbuzná. Za celý svůj život jí neviděl, ale stejně ho to trochu poznamenalo - začal jezdit opatrněji a všem bezohledným lidem na silnicích nadával.
Nedivil se mu. Sice se mu nic podobného nestalo, ale bylo mu až moc dobře jasné, že ztratit někoho není zrovna nic příjemného.
Zaposlouchal se do jedné z písniček, ale stále dával pozor na cestu. Podíval se dopředu, protože ho upoutalo to, jak se větší kamion snažil předjet právě tu Audi A6, která ho před chvílí předjela.
Zrovna mu v handsfree zazvonil telefon, tak se rychle sehnul, aby podíval, kdo volal, když se najednou ozvala ohlušující rána. Rychle kouknul před auto a uviděl něco, co nikdy vidět nechtěl.
Zastavil u krajnice a vyběhl z auta tak rychle, jak neběhal ani na základní škole. Pár metrů za auto dal výstražný trojúhelník a vystartoval ke stříbrnému autu. Ta žena byla při vědomí, vypadala v pořádku. A tak pomohl dostat se ven z kamionu tomu řidiči. Posadil ho k sobě do auta, zavolal sanitu, která mu sdělila, že nejblíže mají tým, který je od nich vzdálený hodinu. Nezbylo mu nic jiného než poděkovat a zavěsit. Žena na telefonu měla evidentně hodně špatnou náladu. Div mu to nepoložila sama…
Dostal se znovu k mladé řidičce. To, co zjistil, ho dostalo do kolen. Byla zaklíněná ve svém vlastním voze tak, že jí mohli pomoct jen hasiči. Tu by nevyndal ven ani kdyby se sebevíc snažil. Celé auto bylo sešrotované na polovinu jeho délky. Palubní desku měla natisknutou těsně na prsou, z hlavy jí tekla krev a pořád dokola něco opakovala. Po kolenou se doplazil k ní a pokoušel se upoutat její pozornost. Nešlo to…
Až po chvíli se na něj ztěžka podívala a natáhla k němu ruku, kterou neměla zraněnou. Při hodinách zdravovědy nikdy nedával pozor a tenkrát si to hodně vyčítal. Nadával si do blbců, ale nic jiného v té chvíli dělat nemohl.
„Slečno, jak se jmenujete?“ zeptal se jí naléhavě. Nenapadlo ho nic jiného, než se pokoušet upoutávat její pozornost, aby neomdlela.
„Já..já…já jsem… já jsem Cathrine,“ dostala ze sebe nakonec.
„Já jsem James. Cathrine, co se stalo? Najel do vás?“ položil jí otázku. Chytla ho za ruku a podívala se na něj uslzenýma očima. Krev jí stékala po tváři, oči se jí pomalu zavíraly a on se cítil tak malý, tak bezmocný.
„Jamesi, řekni, prosím, že je to jen sen a že se každou chvílí probudím,“ stiskla mu ruku a začala vykašlávat krev. Nevěděl, co by jí měl říct.
„Cathrine, když budeš věřit, že se probudíš a vše bude v pořádku, stane se to. A my se potkáme na jiném místě, v jinou dobu. A věř, že bych za to byl strašně rád, protože jsi vážně nádherná,“ pokusil se na ní usmát a ona mu úsměv slabě opětovala.
„Je škoda, že tohle není sen. Ale jsem ráda, že jsi to právě ty, koho uvidím jako posledního.“
„Slyšela jsi, co jsem říkal? Víra tvá tě uzdraví. To mi říkal odmalička můj dědeček, než zemřel. Byla to pro mě hluboká rána. A ty mi teď musíš slíbit, že mě neopustíš. Nedovol, aby se mi stalo něco podobného jako tenkrát, prosím.“
„Jamesi…“ zalapala po dechu a stisk zesílil. Díval se na ní a cítil neobyčejně velkou bezmoc. A přitom by tak rád něco udělal. Vlastně jí vůbec neznal a už tehdy nechtěl dopustit, aby opustila tenhle svět.
„Řekni mi, prosím, že je to jen sen. A že se z toho dostanu.“
„Stačí v to věřit,“ řekl jí a v tu chvíli už mu bylo jasné, co se stane. Záchranka tu měla být nejdřív za půl hodiny a Cathrine tam vykašlávala krev, zmítala se v neskutečných bolestech a on nevěděl, co má dělat.
„Bolí to! Hrozně moc to bolí,“ poznamenala a jemu se do očí dostávaly slzy. Bylo na ní vidět, jak jí křeče ovládají úplně celou a jak se s nimi snaží alespoň trochu bojovat.
„Jamesi, ráda jsem tě pozna…“ vydechla, naposledy se na něj podívala a on cítil, jak její stisk pomalu ale jistě povoluje…………