Můj svět....

Anotace: Někdy máte vztek na celý svět. A to potom většinou utíkáte do svého vlastního světa....Který je podle vašich představ....

„ Tak a vopradu toho mám dost! Po krk!“ zařvala jsem a práskla z dečka tak, že se skleněná výplň povážlivě zatřásla. Ani jsem si toho nevšimla jak jsem byla navztekaná. Skočila jsem přímo do posteli a pěstí praštila do polštáře e snaze ulevit svému vzteku. Moc to nepomohlo. „ Hergot! Proč jen já musím mít přátele na nic! Něco potřebují? Jó, to jsem jim dobrá! Něco potřebuju já? Nemají čas!“ ječela jsem na prázdný pokoj. „ Něco řeknu,odkývnou mi to,ale potom je to děsný problém! Oni nevěděli!“ vřískla jsem a odhodila polštář přes celou místnost. „ Vážně toho mám plný zuby!“ běsnila jsem a kdybych mohla dštít oheň,celý pokoj by byl v plamenech.
Vztek pomalinku odezníval a přeměnil se v lítost. Po tvářích mně začaly téct slzy, máčet mí triko a nakonec i peřinu do které jsem se zavrtala. Nemám nárok na přátelé….Nemám…. Běželo mi hlavou. Z mého litování mě vyrušil zvuk, tiše cinkajících zvonků. Pozvedla jsem hlavu. Skříň se pootevřela a vycházela z ní nazelenalá záře. Otřela jsem slzy. „ Mám právo na přátelé…“ zašeptala jsem stále chraplavým hlasem. Ale ne tomto světě….V trochu odlišném světě. Tam mám právo na přátele. Už s úsměvem jsem se zvedla a naplno otevřela skříň. Jemná vůně květin mě zvala dovnitř, Udělala jsem poslední krok a vkročila do svého vlastního světa….