Nic není samozřejmé 2.díl

Anotace: Pokračování příběhu jedné malé holky, která se narodila do nešťastného světa.A musela z něj utéci

Moje maminka šla druhý den do práce s oteklým obličejem. Ve škole jsem protpěla celý den a domů jsem přišla s pláčem. Naštěstí doma nikdo nebyl, tak jsem se mohla v klidu vyplakat
Bohužel, klid netrval dlouho,vrátil se můj otec, byl zase opilý,vtrhnul ke mě do pokoje a začal na mě ječet, že jsem děvka, kopal do mě mlátil mně ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Když už jsem myslela, že se uklidnil, povalil mě na postel a začal ze mě trhat oblečení, které mi maminka tak pracně po nocích sešívala.Ječel na mně přitom, že jsem stejná kurva jako moje matka a osahával mě. Potom si sundal kalhoty a hrubě do mě proniknul. KLřičela jsem ale on mi uhodil a já pak bolestí omdlela.
Když jsem se probrala, bolelo mi celé tělo, mezi nohama mi to pálilo, cítila jsem jak mi po stehnech teče studená krev. Bylo mi zle ale při představě , že bi mě takhle našla moje maminka, jsem se zvedla, oblékla a sanžila se uklidnit.
-----------------------------
Bohužel se ale znova otevřeli dveře a v nich stála moje sestřička. Řekla jsem jí, co se mi stalo a ona mě začala uklidňovat.
Po hodině k nám do pokoje vtrhl otec se svýmy kumpány a jen řekl:,,Tak tady je chlapi máte,dělejte si s nima co chcete!" To, co se dělo potom, bylo jako zlý sen,strhali z nás oblečení a jeden po druhém do nás hrubě pronikli.
,,Proboha, nechte moje holčičky být!"Poznala jsem maminčin hals, byla vyděšená a vrhla se před nás aby nás svým tělem chránila.
------------------------------
,,Chlapi,tak tady máte tu starou, je vaše!"
Pak nás od maminky, která nás objímala odtrhli a začali jí být, křičely jsme a plakaly ale nybylo to nic platné. Jako kdyby je náš pláč a maminčin křik ještě více rozzuřil, byli ještě agresivnější.
,,Ty vole, vona je snad tuhá," zařval jeden kumpán a ostatní strnuli. Moje sestřička jim začala nadávat ale otec se an ní vrhnul a začal jí mlátit. Nakonec jí ukopal tak, že moje sestřička vydechla naposledy.
Pak všichni utekli a já tam s mrtvou maminkou a sestřičkou zůstala sama.
----------------------------
Zazvonila jsem u sousedky, která zavolala policii a lékaře.Bohužel, už ani mamince ani sestřičce pomoc nedokázali.
Mě z psychiatrie odvezli do děckého domova,kde žiji dodnes. Pozítří mi bude 18 let a já nevím, kam půjdu až mě odsud pustí. Mého otce srazilo krátce po této události auto. Nemám tedy nikoho a nic, jen nenávist lidí, kteří si myslí, že jsem jen špína.
------------------------------------
A asi mají pravdu, nikdy jsem se neměla narodit.
Zaklapnu deník a se slzami v očích beru do ruky střep ze skleničky, řežu se do zápěstí,začne ze mě stříkat krev a mě se s velkou únavou, zmocňuje i úleva a radost. Konečně budu s těmi, které mám ráda a od kterých mě zlý osud odtrhnul - s mojí maminkou a sestřičkou.
JSEM ŠŤASTNÁ!