Když vzpomínky bolí..

Anotace: Ty hlasy..

Ten den byl jako každý jiný.. Seděla na lavičce v parku a čekala na kamarádku, se kterou chodívala na kafe.. Tentokrát však přišla dřív.. Netušila proč, ale něco ji vyhánělo z jejího útulného bytečku na kraji města.. Poslední metry k místu setkání už běžela.. Měla ji ráda, moc ráda a těšila se na každou chvilku strávenou s ní.. Po všech těch zradách, utrpení a bolesti způsobeném falešnými přáteli jí ONA připadala jako anděl..
Usadila se na lavičku, která už byla oprýskaná, ztrouchnivělá.. A každý den hrozilo, že spadne.. Připomínala jí to jejich přátelství.. Byly mezi nimi věci, které se neodvažovala vyslovit.. Připadaly jí tajemné.. Zvláštní bylo i to, že lávka držela pořád celá.. Jako jejich kamarádství.. Tolikrát se pohádaly, tolikrát si řekly že se už nechtějí vidět.. A pokaždé se k sobě vrátily..
Asi po hodině tichého rozjímání ji začala třeštit hlava.. Bolela.. Slyšela skřípání a vrzání, ale kdykoliv se rozhlédla kolem, nikde nic nebylo.. Spokojeně si lehla do trávy a pozorovala malého broučka, který se stále neúspěšně snažil vylézt na stonek trávy.. Najednou, jako by se z ozvěny ozvalo .. "Já vím, žes to byla ty.. Vím, co jsi mu provedla.. A vím, co se chystáš udělat teď.."
Lekla se.. Ta jedna vzpomínka byla uzavřená vzadu její mysli, nepřemýšlela o ní.. Vždyť byla mladá, blbá.. Nepřemýšlela o svých činech.. NE! Ona přece nemohla.. Nebo snad mohla?
**Její dětství nebylo příliš hezké, otec ji často bil a matka neprojevovala takový zájem o děti, jako o láhev vína.. Měla sestru, která umřela, když jí bylo pět let.. Vzpomínala na její pohřeb, všichni plakali a jen ona tříletá nevěděla PROČ.. Později jí došlo, že její sestřička.. Katherine.. se už nikdy nevrátí.. Od té doby se změnila.. Z veselé, otevřené holky se stala uzavřená a melancholická dívka, která ráda sedávala u okna a četla knížky neznámých autorů.. Pak se objevil ON.. Byla do něj beznadějně zamilovaná snad půlka školy.. Ona taky.. Ale nevěřila, že by se jí něco takového mohlo přihodit, tak radši sedávala u okna a četla.. Jednoho dne k ní přišel.. a zeptal se, jestli by se s ním nešla projít.. Uslyšela zezadu smích jeho kamarádů, takže po něm vrhla vražedným pohledem a otočila se zády.. V tu chvíli mu došlo, že je jiná.. Začal ji nadbíhat, ale ona netoužila po vztahu.. Chtěla jen brzo vypadnout a nemít žádné závazky, aby jí to nepřipadalo ještě těžší.. Když jí však jednoho dne oznámil, že ji miluje.. Rozbrečela se a utekla.. Doma ve svém zatemněném pokoji ležela celé odpoledne, než konečně došla k závěru, že všechna ta léta, co si odpírala lásku, city a veškeré emoce pro ni byla prázdná.. Jako ta zastávka na náměstí, ve které nikdo nikdy neseděl a nečekal.. Vstala a rozběhla se k jejich společné skrýši, kde si dokázali hodiny povídat o té a té knížce, o tom, jak skvělý byl ten a ten autor.. Vzpomínala.. Když tam přiběhla, nemohla uvěřit svým očím.. Byl tam s jinou.. S tou, co si říkala kamarádka.. Neskutečně zaječela, odběhla.. A zase se vrátila.. Už tam byl sám.. A začal se vymlouvat, že to byl jen úlet a že miluje jen ji, že on za to nemůže.. Nikdy nepochopila, kde jako sedmnáctiletá vzala tolik odvahy a síly, aby chytla ocelovou tyč a umlátila ho k smrti.. Vyšetřovatelům a policii uvedla jen to, že se nevracela a šla se vybrečet do lesa.. Nikdo si nevšiml, jak jí za očima jiskří.. Jak provokativně jí jiskří ty azurově modré oči plné šílenství, touhy a strachu z budoucnosti.. Rodiče ji odvezli do Kanady, aby zapomněla.. Začala chodit od nové střední školy, našla si kamarádky a zapomněla na něj a to, co se toho krásného zimního dne stalo..**
Teď seděla a čekala.. V hlavě se jí ozýval jeho řev.. Jeho přemlouvání, ať si to nechá vysvětlit.. při posledním úderu.. při posledním vydechnutí jí ještě stačil říct "Miluju Tě.. Byla to moje sestřenice.. Proč jsi mě nenechala domluvit?" .. Tuhle scénu zavřela do tmavého šuplíku svojí mysli a s pomocí psychiatra přesvědčeného o její nevinnosti si namluvila, že mu to uklouzlo a ona ho později našla mrtvého.. Případ se uzavřel a nikdo už to neřešil.. Teď se jí v hlavě vyrojily všechny ty roky nalhávání.. A slyšela jeho hlas.. Hlas mrtvého, kterého zabila.. Nabíral na intenzitě, začala ječet jako šílená, běhala po parku, trny jí trhaly oblečení.. Nohy měla rozedrané do krve.. Ale hnána úzkostí, strachem a svou nově objevenou šíleností běžela a vnímala jen ten strašidelný hlas.. Když se vrátila zpět k lavičce, ONA tam už seděla.. Když ji uviděla, rozběhla se k ní, objala ji a chtěla volat policii v domnění, že ji někdo přepadl.. Upřela na ni své azurově modré oči a všechno jí řekla.. Po dovyprávění příběhu se ty hlasy objevily znova, mnohem silnější, než si dokázala připustit.. Stravovaly její duši, její mysl a ona už mohla jen bezvládně křičet.. ONA jen šokovaně přihlížela a nevěřila vlastním očím.. Když konečně upadla na zem a hlasy stále jen sílily.. V zakalených očích se zorničky pořád jen zužovaly, už skoro vymizely.. Zakřičela.. "Já nechtěla!! On mi věřil, já jemu ne! Byla jsme tak pitomá.. A tohle si zasloužím.. On mě volá k sobě.. A v záhrobí si prožiju stokrát horší muka.. Řekni to policii, detektivům.. Prostě všem.. Já už si nezasloužím tady žít.. Žít s tebou a dál si vše nalhávat, že se to nestalo.. Ono se to stalo.. Já jsem vrah.. A už navždy jím budu.." S těmito slovy se jí ty kdysi krásné oči zavřely.. Naposledy vydechla a nevnímala slzy, které dopadaly na její obličej z očí její kamarádky.. Nevnímala vůbec nic.. Jako celý život.. Byla totiž ŠÍLENÁ..