Najít radost ze života

Anotace: Opět slohová práce :)

…Sina se tiše sesunula podél stěny až na podlahu. Posledním zářezem žiletky jakoby vyprchalo všechno utrpení, všechna špatnost, všechny starosti… Z pocitu naprosté euforie ji probudil až školní zvonek oznamující začátek vyučování. Omyla předloktí pod vodou, přetáhla si přes něj dlouhý rukáv tmavého roláku a pomalu a nenápadně se vydala směrem ke třídě…
…Ačkoli musela být velmi nervózní z prvního dne v nové škole, nedala na sobě Carin nic znát. Jistým krokem vstoupila do třídy a posadila se na poslední volné místo-vedle menší dívky v tmavém triku s dlouhými rukávy. Ta se na ni podívala odměřeným pohledem; očima chladnýma a plnýma smutku, zlosti a utrpení. Po několika vteřinách oči opět sklopila a bez jediného slůvka tak zůstala po celou hodinu. Carin se snažila zahájit konverzaci, ale i na prosté otázky jako například:„Půjčila bys mi, prosím tě, gumu? My jak jsme se stěhovali, mám ve věcech ještě nepořádek, nemůžu nic najít…,“ odpovídala dívka pouze prostým „Hm,“ nebo „Nevím.“ …
…Zvonek ohlašující konec vyučování byl pro Sinu vysvobození. Neustálé tlachání nové sousedky a její neustávající pokusy o konverzaci jí dost vyčerpávaly. Honem na záchody, vytáhla žiletku a čtyřikrát se řízla do svého porcelánově zbarveného předloktí. Pocit úlevy přišel téměř okamžitě…
…Rychlý a náhlý odchod spolužačky Carin zaskočil. Očekávala dlouhou, táhlou chůzi se shrbeným hřbetem. Od ostatních se dozvěděla jméno své tajemné přísedící. Sina. Pěkné jméno. Ale co ji trápí? Proč je tak uzavřená? A tak separovaná od ostatních? Nekonečné množství otázek ji zaměstnalo na téměř celé odpoledne…
***
…V kavárně bylo neobvykle plno. Obě seděly u menšího stolku vedle okna, popíjely kávu a bavily se. Bavily…Když tak o tom Sina přemýšlela, jak dlouho už nebyla v kavárně? Nebo nakupovat? Vůbec mezi lidmi? Hodně dlouho. Ale její problémy byly teď pryč. Několik dní po příchodu Carin do třídy se spolu začaly bavit. Carin ji chápala. Věděla, čím prochází. Sama zakrývala spletí náramků jizvy u zápěstí. Sina se jí hodně podobala. Ne zevnějškem. Ale uvnitř… Jakoby Carin potkala sama sebe ale posunutou v čase o několik měsíců dozadu. Deprese, sebepoškozování, sebevědomí pod bodem mrazu, samota, zlost na celý svět. A pak příchod něčeho nového, pomalé, ale jisté chápání krásy života, znovunalezení jeho smyslu…
„No tak vidíš, že to jde,“ usmála se Carin na Sinu. Ta jí úsměv oplatila. Carin pro ni teď mnoho znamenala. „A nemusíš se toho bát. Líbíš se mu.“
Sina se mírně zarděla a sklopila zrak. „Zkusím to.“
Z kavárny šly rovnou do obchodního centra. Vybírání nového oblečení je dokázalo vždy dokonale uklidnit. Sina navíc potřebovala obměnit šatník. Carin ji zakázala nosit staré tmavé svetry s vytahanými rukávy. Místo toho spolu pravidelně vybíraly oblečení veselých a živých barev s krátkými rukávy. K nim samozřejmě náramky…Alespoň než jizvy vyblednou.
***
S hlasitým prásknutím za sebou Sina zavřela dveře. Nechce na to myslet. V kuchyni si vzala nůž a zamkla se v koupelně. Zhluboka se nadechla a řízla. Bylo to jako droga, která se dostala k narkomanovi během dlouhého léčení. Nedokázala odolat. V tichu si vychutnávala bolest, která jí dávala zapomenout na neštěstí a problémy. Nesnáším ho! Už nikdy se nebudu měnit! Takhle mi to vyhovuje. Absolutně, pomyslela si…
Během několik minut usnula. Na ruce jí tekla z několika zářezů krev. Neusnula. Omdlela. Nic se jí nezdálo, ale to nevadilo. Chtěl na všechno zapomenout.
***
Sina zamžourala proti ostrému světlu odrážejícímu se od bílé stěny. Všude bylo ticho, ozývalo se jen tiché pípání různorodých přístrojů vedle postele. Jsem v nemocnici, pomyslela si. Náhle si na vše vzpomněla. Vzpomněla si na Carin, vzpomněla si na něj. Jak ho nesnášela za to, co udělal… Bolest, která jí právě lomcovala se srdcem, ještě nezažila… Fyzicky jí nic nebylo, ale uvnitř se cítila divně. Prázdně. Ano, to je ono. Ať jdou ale všichni k čertu. Ať jí dají pokoj, to je jediné, co od nich chce. Klid. Nic víc.
Ozvalo se tiché zaklepání. Vtom se otevřely do jejího pokoje dveře. To ji vytrhlo z přemýšlení.
„Můžu?“ To byla Carin. Než stačila Sina něco namítnout, seděla už Carin na židli vedle ní. „Sino. Proč jsi to udělala? Tolik ses snažila. A byla jsi dobrá. Vždyť víš, že to dokážeš. Nemusíš to dělat…“
Sina se na ni chvilku jenom dívala. Pohledem, který jakoby říkal: Nic o tom nevíš. Ale to nebyla pravda a Sina to věděla moc dobře. Věděla, čím si Carin prošla. Věděla, proč změnila školu. Věděla, proč nosí tolik náramků… Najednou jí to začalo být líto. Carin pro ni hodně udělala, a ona se jí takhle odvděčí? Cítila se hrozně.
„Promiň,“ vydala ze sebe konečně. Carin vstala a přátelsky Sinu obejmula. V Sininých očích se objevily slzy. „Prosím tě, promiň mi to.“
„To je dobrý,“ usmála se na ni Carin. „Ty to zvládneš, na to nezapomeň. Hlavně v to musíš věřit. A pak to dokážeš.“ Sina v to už věřila… Teď už ano.
***
Pomalým krokem šla směrem k bílému náhrobnímu kamenu. Položila před něj kytici gerber a tiše zavzlykala. Takže po tom všem to takhle skončilo. Vzpomínala na všechny hezké chvilky s ní. Kavárny, obchody, večírky, zahraniční cesty. Hodně toho spolu zažily. I přes její nepěknou minulost. Jedna žila pro druhou. Naposledy se podívala na náhrobek. Carina Müllerová, 1989-2009 zemřela na rakovinu.