Řeči. Řeči. Řeči.

Anotace: hrdinka (i povídka samotná) je trochu moc nudná, trochu moc přemýšlivá, ale zkuste se do ní, prosím, vcítit, byla by za to ráda...

„Seš náká zapšklá ne? Nalej si! A rozjedem to.“ V tu chvíli už v ruce držím pohárek s čistou whiskey. Fuj, hnus. Piju sice vždycky tvrdej, protože nemůžu vystát hořký pivo, ale tohle je na mě moc. „Co je? Si dej ne! Náká bez života poslední dobou. Děvče, se musíš naučit chlastat ani nevíš o co přicházíš.“ „Hele, kde je Berenika s Ondrou?“ začnu je hledat. "Cože? Kdo?" "Ti dva! Ted tady seděli!" "Kam se zdejchli?" Spolužáci se překřikují jeden přes druhého. "Dámy a pánové, máme tu první přefiknutí večera, na to se napijeme," volá Matěj a plechovku piva zvedá vysoko nad hlavu. Houf spolužáků vybuchne v pobavený povyk. Je mi z těch keců mizerně. Copak se musí chlastat na všecko? A proč sakra Ondra. Já si myslela, že je to docela správnej kluk a do poslední chvilky byl mou jistotou v týto netečný a zároven vzrušený společnosti. Zklamal mě. Už nikdy se k němu nebudu chovat jako dřív. Spolužák mi zas dolejvá. „Hej Edo! To už stačí! Neblázni. Já nechci.“ Opovržlivej pohled. „Ty jako nechlastáš?“
„Ne. Není mi nějak dobře.“
„Co se děje?“
„Já nevím.“
„Pořád čekáš na prince?“
„Cože??“
„No na prince? Čekáš na něho?“
„Hej, taková já nejsem!“
„Nejsi? Ale jsi! Jsi taková!“
„Nejsem!“
„Nekecej, podívej se kolem.“
Rozhlídnu se.
„Řekni mi, která holka se drží nejvíc stranou.“
"Nerozumím ti."
Eda povzdechne.
„Katko, kdy už konečně pochopíš že ho nenajdeš, “ napije se.
„Tady rozhodně ne,“ zklidní hlas a podívá se mi do očí.
„Spadni z toho obláčku dolů a bav se!“
Eda rozhazuje ruce kolem sebe a pivo z plechovky mu stříká až na ramena.
„Stojíš a seš nervozní jak kráva před porodem.“
Výrazem obličeje mu dávám najevo, že je nemožnej.
„Já ti to řek. Jak chceš,“ Eda se chystá odejít. „Počkej!“ vyhrknu.
„Co?“ zastaví se jěště.
„No počkej.. potřebuju... Edo,“ nálehám „proč jste všichni takový?“
„A jací?“ diví se.
„Jenom chlastáte a chová te se jak.. jak... prostě jste jak vyměnění.“
„Katko..“ přerušujeme mě a já se nenechám.
„Prostě mi naháníte strach, já vás všechny znám a najednou jste jiní.“ řeknu to co mám na srdci docela rychle.
„To tak není.“ Eda si sedá na hromadu cihel, co je vedle nás a vypadá to, že tu se mnou hodlá nějakou dobu pobýt.
„Je,“ stojím si za svým.
„Ty moc přemýšlíš.“
„Ne.“
"Jo. Nepřemýšlej tolik.“
„Mě to jenom štve.“
„A proč? Tak se chovej jako ostatní. O nic nepřijdeš.“
„Já nechci bejt jako ostatní.“
„A co chceš?“
„Já nevím.“
„Ty nikdy nic nevíš.“
„Ale ne.“
„Jo. Vždyt mi všechno popřeš. Nechceš si to přiznat.“
„Já to vím moc dobře.“
„A co?“
„Jaká jsem.“
„A jaká?“
„Jsem to já.“
„Aha. Tak já jdu.“
„Edo.. já nejsem taková jaká se zdám.“
„A jaká?“
„No taková jaká se zdám.Ty víš.“
„Nevím.“
„Víš, ted si mi to říkal.“
„Co?“
„Jaká jsem.“
„Katko... odpust si to jo? Já jdu.“
„Edo.“
„Nemám na to nervy!“
„Edo...“
„no co?“
„Mě vadí že jste všichno tak povrchní!!“
„povrchní? My?“
„Jo!“
„Kdes na to přišla““
„Žádnýmu klukovi nejde o duši.“
„Duši? Hej, já nevím o dušinic, ale o tom jaký holký jsou vím docela dost, “ pobaveně se směje sám sobě.
„Edo. Proč to děláš?“
„A co zas?“
„No to..tvoje chování...“
„co?“
„To jak se chováš!“
„A jak?“
„Tak.“
„Katko!“
povzdechnu
„přestan hledat a najdeš, přestan přemýšlet a přijdeš na to, to jsou jediný rady, který ti můžu dát“
Povzdechnu jěště víc zhluboka.
Eda se zvedne a políbí mě.
Jsem zmatená.
„ a takhle to funguje,„ řekne.
„Takhle?“ vyděšeně se mu kouknu do očí. „ty mě ale nemiluješ!“ odstupuju od něj.
„Jenom ti říkám, že takhle to funguje,“ zdůrazní Eda svá slova.
„Ted je to jen na tobě,“ pohladí mě po tváři a po vlasech.
Čeká odpoved a v mojí hlavě se žene zas jedna bouře přes druhou.