Nerozhodnutý anděl

Anotace: Díl druhý...

„Do hajzlu! Ksakru!“ praštila jsem vzteky do zdi. Proč mi tohle ten hajzl dělá? Prej bůh, to těžko. Vzal mi JEHO a teď mi chce vnutit nějakého ubožáka, co se o sebe nedokáže sám postarat… Tak to ani náhodou! Proč mi ho nenechal, vždyť jsme byli dokonalí. Přátelé na život a na smrt, anděl a jeho chráněnec, dokonalost. Přestala jsem ho v mysli pomlouvat, stáhla si vlasy do trochu rozcuchaného drdolu a rozhlédla se.
Nesnáším, když dělá tyhle přenosy… Lidi mě sice takhle nemůžou vidět, ale stejně, objevit se někde, kde to vůbec neznám, je dost nepříjemný. Tak co tu máme? Malý pokoj, obrovské okno, prakticky žádné vybavení… To mě zaujalo. Okno s bílým rámem, který dokonale kontrastoval a černě vymalovanými zdmi, sice zabíralo skoro celou stěnu, ale výhled nestál za nic. V podstatě jste koukali sousedům do pokoje. To mi dal nějakýho šmíráka? Zavrtěla jsem hlavou nad tou nesmyslností a podívala se na další stěnu. Jen jediný obraz, abstrakce, a postel zabíraly její plochu. Jinak nic, prázdno. Na další dominovaly pouze dveře a poslední byla pokrytá těžkým černým kobercem. Přímo uprostřed pokoje stála malá hi-fi věž. A to bylo všechno, nic víc, nic míň… Zafuněla jsem a sedla si na zem, kde bylo vážně hodně místa, křídla jsem si složila pod sebe jako malý polštář a lehla si na chladivou podlahu. Věděla jsem, že mě odsud ten vypočítavec (ne, neberu to jako rouhání) nepustí, dokud neuvidím svého nového svěřence. Čekala jsem, pomalu počítala vteřiny, přemýšlela nad tím, proč mi takhle ubližuje. Akorát jsem se probírala myšlenkou, proč vůbec ještě žiju, když se rozletěly dveře a do pokoje vstoupil ten, kterého jsem měla bránit, strážit…
Ne, nepopíšu ho. Zahlédla jsem jen tmavou šmouhu, která se mi při zvednutí se z podlahy rozmazala ještě víc, a pak už nic. Naštvaně jsem mávla křídly a vyletěla otevřeným oknem pryč. Nechtěla jsem ho poznat na ulici, nechtěla jsem ho vůbec znát, nechtěla jsem být jeho anděl… Ale „viděla“ jsem ho, staroch (fakt to neberu jako rouhání) mi nemůže nic vyčítat.
Několikrát jsem ještě máchnula křídly a ocitla se mezi mraky. Neviděla jsem téměř nic. Jednak kvůli zlosti, která mě pohltila, a jednak kvůli výšce, se kterou taky souvisel nedostatek kyslíku. Zatmělo se mi před očima a s nenucenou elegancí jsem začala nevědomky sklouzávat ve spirálách na zem. Uklidnila jsem se a začala si užívat svobodu z letu a pádu. Křídlama jsem sice trochu brzdila, ale rozhodně se to nedalo považovat za klidný let. Zavřela jsem oči a nechávala vítr, aby si pohrával s prameny vlasů, které nebyly spoutány gumičkou. Na chvíli jsem zapomněla na něj, i na svou povinnost i na zlost na „šéfíka“, ale pocit absolutní svobody nemohl trvat dlouho. Zase až tak vysoko jsem nebyla…
Pád byl sice perfektní odreagování, ale dopad se mi nikdy moc nepovedl. Zasyčela jsem bolestí, když jsem si přistála přímo na levé ruce a to ještě tak pitomě, že jsem si asi přelomila zápěstí. Zanadávala jsem, chytila si levačku a se zatnutím zubů si ruku srovnala. Pomalu jsem pozorovala, jak krev okolo stéká a odhaluje neporušenou kůži. Nádherná věc na andělech, léčíte se vážně rychle… Ani umřít nejspíš nemůžete. Jak taky, copak se dá umřít dvakrát?
Ano, jsem mrtvá. Ne, nejsem duch ani zombík. Jsem v podstatě nemrtvá. Žiju úplně stejně jako vy, ale už jsem si svojí smrt prožila. Potřebuju spát, jíst, dýchat, ale dostala jsem křídla a vím, že po tomhle životě nic jinýho není (pardon jestli vám kazím iluze). Divíte se? Vždyť jsem anděl, už tu byl i „Bůh“, mám křídla jako v pohádkách, chráním lidi. Přece musí být nebe…
Kdepak, nic takového, prostě jsem měla pořádnou kliku, že mi nabídli tenhle život, život nemrtvého, život zasvěcený někomu jinému. Většina ostatních prostě umřela a konec. Nikdo se jich na nic neptal, prostě nárazovka, bez idejí. Vlastně si ani nemám na co stěžovat, fakt jsem měla kliku…
Ne, je dost malá šance, že zrovna vás někdo hlídá, že máte svého „strážného anděla“. Podle všechno nebudete tak důležití a nás není až tak moc. Tipla bych to tak na deset tisíc andělů, takže máte smůlu, i nás systém podléhá hierarchii mocnějších. Nelíbí se mi to, ale co nadělám. Jo, nejdřív jsem se vzpírala, proč taky ne, mám to v povaze. Jsem cholerický teenager, co dělá jenom problémy. A vy se mi divíte? Bylo mi sedmnáct, když mě ten hajzl zastřelil a ten parchant nahoře, místo toho, aby zastavil kulku, řekl: „Přidej se k nám.“ No ještě řekněte, že vy byste naštvaní nebyli… Celý život před sebou, ještě jste nic nedokázali, ani jste ještě neměli povolený dát si pivo (pravda, že to, že to bylo zakázaný, nikomu nevadilo, ale stejně). A najednou bum! Smrt si vás najde (mimochodem moc milá paní) a končíte. Je to fakt hnusný systém… No tak jsem se vzpírala, nechránila jsem, flákala se. A pak mi došlo, že je to zbytečný. Sama si už nepomůžu, umřít nemůžu, nestárnu, tak proč nechránit nějakýho významnějšího člověka, někoho, kdo může něco dokázat místo mě?
Ale ten novej „hejsek“ mě štve…. Chci zpátky mojí spřízněnou duši. On mě mohl dokonce i vidět s křídly, to mimochodem většina lidí nemůže. Ach jo, a ten hajzl ho nechal zemřít, stejně jako nechal zemřít mě. Že se necítí vinný za všechny ty životy…
Líně jsem otřela ruku do trávy a znovu se vznesla. Tentokrát už ale jen nízko a přesně jsem věděla, kam letím. Pár kilometrů za městem, starý kostel, opuštěný, s vysokými okny a malou věžičkou. No není to dokonalý místo pro anděla? Ne, není to tak poetický, pravý důvod je, že prostě nemám na to platit si nájem… Ale nestěžuju si, někteří andělé jsou na tom mnohem hůř. Přistála jsem „doma“ a lehla si na matraci, co jsem si asi před rokem koupila. Zírala jsem do zdi a můj mozek na ní automaticky přenesl tu tmavou skvrnu, co jsem viděla z mého svěřence. Pomalu získávala neurčité rysy, ale jediné, co jsem byla schopná vyčíst, bylo to, že je asi vysoký… Nic moc, vím. Možná příště, jestli se tam ještě objevím…