Titanic

Anotace: Loď snů... Jsem tolik šťastná, že jsme se tam s maminkou a sestrou dostali...Je tak nádherná a bezpečná jak všichni říkají.... Opět váš prosím o vaše názory....Kritiku i chválu:-)

„ Mami, mami, mami!“ křičela jsem a běžela chodbou. Přitom jsem vrazila do několika lidí, kteří si mumlali něco a praštěné malé holce. Nejsem malá! Chtěla jsem na ně zakřičet, vždyť už je mi deset. Ale na to nebyl čas. Spěchala jsem. „ Mami!“ zahulákala jsem znova a vpadla do naší kajuty.
Maminka sedící na posteli, spráskla ruce. „ Teď jsem ji uspala.“ Řekla s povzdechem a zadívala se na mou malou sestru, které otevřela své andělsky modré oči. „ Am!“ zvolala a hrabala se z pokrývek. „ Já ti musím něco říct!“ vyhrkla jsem. „ Potkala jsme dva muže, takové ty…Jak obsluhují v první třídě….“ „ A kvůli tomu děláš takový poplach?“ „ Ne! Oni byli moc vyděšení….“ „ No jestli jsi křičela jako když jsi sem vtrhla vůbec se jim nevidím. To by se polekal každý. Amber,ty někdy…“ „ Nerozumíš mi!“ zakřičela jsem zase a maminka i Kaley sebou trhly. „ Oni říkali, že loď se potopí!“ „ Žbluňk.“ Zažvatlala Kaley..Mou matku to rozesmálo. „ Titanic? To je nemožné zlatíčko. Udělali si z tebe legraci.“ „ Ale to bylo odpovídalo, všechno! To cuknutí, asi jsme se s něčím srazili a pak jsme zastavili….“ „ A už dost! Přestaň s tím.“ „ Mami, vážně….“ „ Dost.“ Řekla Kaley a zatahala mě za rukáv jak chtěla,abych ji vzala do náruče. „ Vezmi si svetr.“ „ Mami!“ Maminka si povzdechla. „ Pohlídej sou sestru a já se podívám a o co jde.“ „ Díky mami.“ Odešla a já si vlezla ke Kaley do postele. Někdo stále běhal po chodbě, někteří i křičeli,ale nebylo rozumět,ani slovo.
Po půl hodině se matka vrátila. Kaley už pospávala, přitulená k mému boku. „ Oblékni se. Hodně teple se oblékni.“ Poručila mi stroze a do vaku začala cpát fotku našeho dávno zesnulého otce a lístky na loď snů. „ Co se stalo? On jde vážně ke d….“ „ Na nic se mě neptej!“ zakřičela a popadla Kaley, stále zachumlanou dece.
Šly jsme liduprázdnou chodbičkou. „ Už se dostali nahoru.“ Zamumlala matka. Ozvaly se podivné zvuky. „ Co to je?“ zašeptala ustrašeně Kaley. „ Nic zvláštní….“ Chtěla ji klidnit maminka,ale já se otočila za sebe. Valila se na nás spousta vody. „ Utíkejte!“ Ale to bylo naprosto zbytečné. Sestru i s maminkou smetla vlna a mě hned po nich. Dost jsem se potloukla,ale zjistila, že mohu vstát, voda mi sahala po prsa. „ Mami? Mami, maminko?“ ječela jsem,ale nikdo se mi neozýval. Zaslechla jsem pláč a rychle se k tomu místo rozběhla. Tedy spíš jsem plavala. Na zpola zatopených schodech seděla maminka, plačící Kaley stále náruči. Voda kolem ní byla zabarvená do červena. „ Mami!“ zakřičela jsem a vrhla se k ní. Pozvedla hlavu a to mě vyděsilo. Měla tam hlubokou ránu, ze které tekla krev. „ Postarej se…O Kaley.“ Zašeptala s námahou a začala kašlat krev. Vzala jsem sestru a postavila ji na schody. „ Titanic se potopí. Zachraňte se!“ znovu zakašlala. „ Miluju vás…Moc.“ Vydechla, přišel nový nápor kašle a ona se skácela obličejem do vody. „ Mamí!“ zavřeštěla Kaley a chtěla se vrhnout za ní. „ Ne! Počkej!“ zastavila jsem ji a matčino tělo si přitáhla. Byla tak těžká. Otočila jsem ji tváří k sobě. Oči měla pootevřené, jako kdyby usínala. Byla pryč.
„ Mami! Mamííí!“ ječela Kaley na celou chodbičku. „ Ne! Zůstaň na těch schodech!“ poručila jsem a s velkým nářkem jsem maminčino tělo pustila. Proud ji začal odnášet. „ Mamííí! Zlá Amber, zlá! Mamiiiii!“ „ Kaley! Maminka…Ona na nás počká nahoře. My se musíme dostat nahoru.“ Nedůvěřivě si mě změřila. „ Doopravdy.“ Zašeptala jsem a otřela si slzy, které ubíraly mé lži na důvěryhodnosti. „ Tak za chvilku mami!“ zvolala Kaley vesele a vzala mě za ruku. Bože, jak je jen bezelstná.
Na palubu jsme se skutečně dostaly. Byl tam zmatek. Lidé pobíhali tam a zpět, křičeli, plakali a strkali se. „ Kam teď, kam teď?“ šeptala jsem a si. „ Tam, tam!“pískla sestra a ukázala baculatým prstíkem na tlačenici. Spouštěli čluny! „ Musíme se dostat dál.“ Uznala jsem a svitla mi naděje. Zachráníme se.
Přelézaly jsme žebříky a už skoro byly na palubě první třídy. Z jednoho žebříku,mě ale shodil muž, který křičel a beze smyslu běhal dokola. Dopadla jsem na tvrdou podlahu a měla vyražený dech. „ Amber! Amber! Amber!“ křičela Kaley a lomcovala mi ramene. Nikdo si ji nevšímal i když naříkala jako o závod. „ Vstávej, prosím! Máma na nás čeká,Amber! Amber, Amber!“ její slzičky mi smáčely tvář. Zvedla jsem se a ani nevím jak. Něco jsem slíbila.
Na palubě první třídy byl totální chaos. To co panovalo dole byl lehounký odvar. Stovky lidí toužících po záchraně. Každý si chtěl zachránit život. Každý. Přehodnotila jsem svou naději. Nejdřív zachráním Kaley. Vzala jsem ji do náruče a tlačila se dopředu.
„ Pane, prosím! Jedno místo pro mou sestru, prosím vás! Ještě ji není ani pět let, prosím vás, jedno místo, pane prosím!“ dostala jsem k důstojníkovi, který stál u člunu. Kaley nechápající mé počínání se mě pevně držela a vystrašeně se dívala na člun. „ Prosím vás, když si ji někdo vezme na klín, prosím,prosím!“ „ Dobře!“ štěkl a luskl prsty na postarší dámu. „ Vy! Vemte si to děcko.“ „ Amber? Kam jdeš? Já nechci!“ zakřičela sestra a zaryla mi nehtíky do krku. „ Nemusíš mít strach.“ „ Neee!“ zanaříkala a držela se mě jako klíště. Byl čas na další lež. „ Kaley? Já jdu pro maminku a my si nasedneme na jiný člun.Potom se shledáme.“ Slova mi vázla krku. Nebyla jsem dobrá lhářka,ale ona mi věřila. Vždycky.
Usadila se té paní na klíně,ale stále mě držela za ruku. „ Přijdete brzy?“ ujistila se. „ Jak nejdřív to půjde.“ Přes slzičky se pousmála a políbila mě na tvář. „ Jmenuje se Kaley Jonesová.“ Zašeptala jsem. Paní se leskly oči. „ Postarám se o ni jako o vlastní.“ Slíbila mi šeptem. „ Spusťte ten člun!“ Kaley mi zamávala. Byla zachráněná.
Rozběhala jsem se po palubě. Třeba se najde jedno, jediné místečko tak jako pro Kaley. Jenom jedno, jediné,docela malinké místečko.
Nenašlo.
Věci dostaly rychlý spád. Loď se nakláněla, víc a víc až se rozlomila. A spadla jsem doté příšerně studené vody. Bylo to hrozné. Bodala jako tisíce jehel. To bylo horší než když jsem spadla do horské stružky. Kaley je bezpečí…..Opakovala jsem si duchu a to bylo hlavní. Navíc pro nás se někdo vrátí a dozajista nás zachrání. Někdo se vrátí. Voda přestávala bodat a celé tělo mi obstoupil hrozný chlad. To bylo mnohem horší než když jsme s tatínkem navštívili jeskyni celou z ledu Začala jsem si broukat ukolébavku, jenž nám zpívala maminka. Uklidňovalo mě to. Ale chtělo se mi tolik spát….Víčka byla těžší a těžší,až se zavřela úplně….
Probudila jsem se. Všude bylo příjemné nazlátlé světlo a co víc, bylo tam teplo a já ležela v krásné posteli s teplými duchnami. Naproti posteli…Ano,byla to ona! Oblečená do krásných šatů, překrásně učesaná a namalovaná. „ Mami?“ zašeptala jsem nevěřícně. Pousmála se. „ Ahoj Amber.“