Vrůstání

Anotace: O tom, že je nejvyšší čas zapustit kořeny...

Sbírka: Hmatání krajiny

Vrůstání
----------

Vycházím polní cestou za ves. Chýlí se k večeru, ale unavené slunce ještě nízko nad rozpitým obzorem projasňuje krajinu měkkými šikmými paprsky. Vše je v jejich světle ostřeji vyrýsováno. Čím je slunce níž, tím delší stíny se rozlévají po vrásčité dlani krajiny. Každý šípkový keř, každý bodlák u cesty, každé stéblo trávy na mezích, každá hrouda na čerstvě zoraném strništi prostírá zachmuřenost svého stínu, většího než je skutečnost sama.

Jdu pomalu. Vnímám pozorně každý krok po kamenité, prašné cestě. Je plná výmolů od traktorových kol. Voda, stékající tu po prudkých deštích a v době jarního tání, v ní vymnula svéhlavé meandry. Po pravé straně míjím hřbitovní zídku se sadem rozpřažených křížů. Tisíce jmen a letopočtů. V hlínu a prach obrácený čas. Rub krajky života, vyšité něčí pečlivou rukou. Vypárané stehy dechu. Osleplý tep zvonů srdce. Hlazený kámen. Povadlé afrikány. Matné ovály fotografií.

Za zády se mi ztrácí poslední dům. Cesta mírně stoupá. Povadlá tráva, přezrálé plody šípků, šlahouny rudnoucích listů ostružin. Je konec listopadu. Pozdní podzim. Nejvyšší čas jít a zapustit kořeny. Brzy začnou první mrazy. Půda se stane chladně nepřívětivou. Sevře se zimomřivě sama do sebe. Co bude její, to si podrží. Co nebude její, to už nepřijme. Dnes ráno byla na mezích jinovatka. Je nejvyšší čas...

Stoupám zvolna polní cestou nad ves. Krajina za mnou se měkce otevírá a vlní. Mezi holými větvemi stromů, měsíce pročesávaných železným hřebenem větru, prosvítá kypící tělo vesnice. Různobarevné hroty střech s letopočty na štítech. Bachraté boky stodol. Štíhlé siluety topolů na návsi. Okrová zeď kostela s gotickými kružbami oken. Podsaditá věž s cibulovitou bání na temeni. Podzimem zubožené haluze věkovitých lip ji svírají v kymácivém objetí. Poslední paprsky slunce pableskují v zelenkavé mědi na kupoli kostelní věže.

Čím více stoupám polní cestou k temnému ostrůvku lesa na hranici dvou polí, tím důvěrněji se domovní štíty tisknou jeden k druhému. Vytvářejí živoucí štít proti hrozivé rozlehlosti krajiny za humny. Latě plotů výstražně naježené. Štíty střech zručně hrocené. Oštěpy návesních topolů pečlivě větrem klučené. Sonorní štěkot zpoza každých vrat. Ale krajina obrůstá schoulenou ves mírně a mlčenlivě. Neznatelně ji kolébá a halí do šednoucího plédu soumraku. Vítr víská očesané sady po vysílených větvích, obtěžkaných už jen několika nahnilými kousky nesklizeného ovoce.

Míjím trnité keře s karmínovými kužely šípků. Pokroucené kmínky hlohů s temně nachovými korálky mezi žlutavými trsy drobných vykrajovaných lístků. Zavadlou lebedu na zaprášené stráňce vroubící pěšinu. Šustivé stvoly kukuřice s uťatými hlavami po okrajích nedooraného pole. Blýskavá uhelnatá křídla vran paběrkují v čerstvě zvláčené půdě semena ozimého ječmene. Ke vsi se stahují vrány. Zima je na dosah. Už je nejvyšší čas...

Za roztřepeným cípem lesa cesta dosahuje horizontu. Za ním přichází opět mírné klesání a ves ze začne dům po domu ztrácet pohledu odcházejícího. Dlouze se ohlížím. Očima se dotýkám vzdáleného hroznu statků ovinutých pavučinou kouře z létem vybělených komínů. Mlha a dým se ospale převalují v úvozech. Naposledy pohledem zavadím o kostelní hřbet – starce bdícího nad klimbající dědinou. Odlepuji nohy od země a odhodlávám se k dalšímu kroku vpřed. Poslední vlákna pout ke vsi jako by v tento okamžik byla neslyšně zpřetrhána. Začínáme žít každá svým vlastním životem, já i ona. Sveřepě rozhodnuté po svém čelit vkrádající se nepřízni zimy. Tím jediným krokem z nás obou naráz padá dosud hmatatelná tíha.

Sleduji neúhybně nitku polní cesty přede mnou. Míří k severozápadu. Ztěžklý okraj nebe už zatlačil žhavý terč slunce za nejvzdálenější vrstevnice brázd a na obzoru zvolna chladne a dodýchává ve rzi oblaků dnešní den.

Náhle se po levé straně nečekaně vyloupne z oraniště zlatavý zikkurat slámového stohu. Za ním už je vidět siluety útlých bříz v místě, kde se polní cesta ztrácí jejich bělostném stromořadí. Krajina se tu jen měkce vlní v bocích napříč otevřenou větrnou plání. Lány polí, členěné sem tam úzkými remízky a obroubené temným pásem lesa. Setmělá obloha s cáry valících se nízkých mraků. Syrový chladný vítr klopýtá o odrané větve štíhlých bříz. Stromy tu stojí v pravidelných rozestupech na dva kroky od sebe, poskytujíc si vzájemně oporu při prudších nárazech řezavého větru. V jediném místě je stejnoměrnost odstupu mezi březovými kmeny o dva kroky větší. Vítr nabírá na síle. Tenké haluze se zažloutlými listy se bezmocně poddávají jeho dechu a neochotně pouští lodičky svých listů po jeho divoce se valícím svéhlavém proudu.

Přistupuji blíž. Zouvám si boty a odkládám zbytečně tížící vlněný svetr. Vítr mi rozpouští prameny vlasů, dosud obemknuté sponou. Naboso udělám několik posledních kroků větrem polehlou travou a postavím se zpříma na volné místo do mezery mezi stromy. Cítím, jak mě země chladivě obemyká v kotnících. Zklidňující se vítr konejšivě pohupuje mým tělem ve stejném rytmu s okolními stromy. Zavírám oči. Všemi smysly do sebe vpíjím osvobozující rozlehlost širé krajiny. Naslouchám klidnému tepu země pod mými chodidly. Jemné hřejivé vlnění z jejích hlubin mi od nohou zvolna stoupá do celého těla. Země mne přijala. Ještě naposledy mými myšlenkami letmo probleskne slůvko "já" - a v tom náhle zcela ztrácí svůj význam.

Na okraji zoraného pole stojí stromořadí štíhlých bříz. Stromy tu stojí v pravidelných rozestupech na dva kroky od sebe, poskytujíc si vzájemně oporu při prudších nárazech řezavého větru. Po setmělé obloze se valí cáry nízkých mraků. Začíná drobně sněžit a nad krajinou se rozlévá černá tuš přicházející noci. K ránu přijde první mráz. Země se zimomřivě sevře sama do sebe. Co bude její, to si podrží. Co nebude její, to už nepřijme.