První

Anotace: Moje první ,,povídka´´ vznikla už dávno. Nepovedená, krátká, ale tak jsem ji napsala. Vlastně je o ničem, pro mě ale o všem. Omluvte případné pravopisné chyby, jsem amatér.

Rok 2003. Vítr foukal tak lehce. Ona, dívka křehká a krásná, seděla na lavičce a na nic nemyslela. Její mysl byla čistá a ona byla tak šťastná a klidná. Nevěděla, co přijde za rok, za dva, nevěděla nic o světě, o té velké splašené džungli. A život? Rád jí nechal, ať věří v její sen. Těšil se na chvílí jejího poznání, na to až pozná, jaký život doopravdy je. Tak krutě se osud chová k srdci dítěte, které se pomalu stává dospělým. A právě v těžké chvíli hledání naloží na tohoto malého človíčka těžké břímě života. Zrovna, když je na dlouhé cestě k sobě samému, se chová tak bezohledně. Zvedla se z lavičky a vydala se k domovu. Bydlela s rodiči a sestrou v bytě, ani malém, ani velkém. Domov pro ni byl moc důležitý, stejně jako její rodina. Nikdy se nestěhovala a asi by nedokázala opustit místo, kde žije už 15 let. Šla po ulici, kterou tak dobře znala. Dokázala by trefit domů i poslepu. Milovala když už se přibližovala k nejznámějším místům. Tady prožila dětství, každý den, tady měla kamarády ze stejného domu a z nejbližsích okolo. Teď už se ale stávalo, že jí někteří bývalí kamarádi ani nepozdraví. Netuší proč. I odpověď na tuto otázku hledá. Tolik nejasností na její hlavu. Přišla ke dveřím bytu, ve kterém bude už za rok tak nešťastná. Netušila nic. Vešla domů. A zabouchla dveře.