Minulost

Anotace: Vzpomínky často bolí, ale kde bychom bez nich byli...

Sbírka: Loutky

„Že mě nechytíš?“ volala malá holčička na starého muže.
„Počkej, až tě doženu, Sofie!“ vyhrožoval mi můj kmotr Gil, ale já jsem věděla, že žádnou ze svých výhružek nemyslí vážně. „Dáš si zmrzlinu?“ zeptal se mě po chvilce honění.
Rozesmála jsem se. „Ano! Ano!“ křičela jsem. „Čokoládovou, strýčku Gile.“
Najednou se tam objevili ti tři muži. Dva z nich vypadali jako gangsteři z mých oblíbených komiksů a třetí stál mezi nimi. Tvářil se jako hromádka neštěstí.
„Pane Marsi,“ promluvil ten první.
Gil ke mně vztáhl ruku. „Sofie, běž dovnitř za Teou a ona ti už dá, co budeš chtít, ano?“ přikývla jsem a odběhla jsem do domu. Nešla jsem však za Teou, jak mi řekl kmotr, ne. Zůstala jsem stát za skleněnou stěnou a skrytá za obrovskou palmou jsem sledovala, co se bude dít.
Gil mluvil se všemi třemi muži. Hádali se, většinou. Ten třetí nemluvil. Potom jeden z nich vytáhl zbraň a na Gilův rozkaz toho třetího zabil. Sledovala jsem to. Bylo mi deset.
Neplakala jsem. Připadalo mi to normální. Koloběh života.
Gil si mou přítomnost uvědomil až příliš pozdě. Neomlouval se mi, nezlobil se na mě. Že jsem jeho rozkaz jen neuposlechla.

***

Pozoroval mě už dlouho. Seděl na baru, upíjel víno a po očku mně sledoval. Na jeho pohledy mě upozornila až Kate, jedna z mých kamarádek, se kterými jsem v baru slavila mé narozeniny.
Jen tak z legrace jsme mu objednali to samé, co jsme pili i my. Nevěřícně zavrtěl hlavou, vstal z barové židle a se sklenicí přišel blíž k nám.
„Jsem Logan,“ představil se nám a my se začali chechtat. Okamžitě jsme si jeho jméno spojili s jedním naším známým.
„Kate,“ představila se Kate a potřásla si s ním rukou. Celou dobu afektovaně pomrkávala, jako by jí spadlo něco do oka. Koketa jedna.
„Ennie.“
„Bonny.“
A teď byla řada na mě. Mrkla jsem jednou, podruhé. Moc se mi nechtělo. Nerada jsem se seznamovala s někým novým.
„Sofie,“ řekla jsem tiše, skoro neslyšně.
„Sofie,“ zamyslela se. „Krásné jméno.“ A usmál se na mě.
Holky diskrétně zmizely. Sakra.

***

„Logane!“ křičela jsem na mého milovaného manžela. „Logane, miluji tě,“ vyslovila jsem ta dvě slovíčka a políbila jsem ho. Tvářil se divně. Tvrdý pohled v jeho očích mi napovídal, že něco není v pořádku. Díval se na mě.
„Ty jsi vážně tak hloupá, Sofie,“ zašeptal. Nevěřícně zakroutil hlavou. Nechápala jsem ho. Proč bych měla být hloupá? Proč mi najednou říká Sofie, když až donedávna jsem pro něj byla jen Sof?
Podruhé jsem se na něho podívala. Jeho výrazu se nezměnil. Upustil na podlahu skleničku, co držel v ruce a přiskočil ke mně.
„Teď budeš zticha,“ zasyčel a spoutal mě provazem, co vytáhl z kapsy. Políbil mě. Cize, odtažitě mě líbal a já najednou pochopila, že je vážně něco špatně.
„Logane?“
Neodpovídal mi. Z kabelky mi vytáhl peněženku a všechny doklady, co jsem tam měla, jedním škubnutím vyhodil na jednu hromádku na podlaze. Potom z košile vytáhl zapalovač, škrtl a podpálil všechno, co svědčilo o tom, kdo jsem.
„Sbohem, Sofie,“ zašeptal bezcitně a mě obklopila tma.

***

Obklopovala mě spousta bílé. Bíle povlečená postel, bílý záchod, bíle vypolstrované zdi mé cely, bíle oblečení zřízenci. Nesnášela jsem tu barvu.
Myšlenky se mi v hlavě honily jako splašené. Chvilku jsem myslela na to, podruhé na tamto. Nedokázala jsem se soustředit na jednu věc.
Do místnosti vešel Tom. Pamatovala jsem si jeho jméno, protože za mnou chodil každou noc a povídal si se mnou. Nemyslel si, že jsem blázen. Poslouchal mé roztěkané myšlenky.
„Dobrý večer, Jeleno,“ pozdravil mě. Nechápala jsem to, jmenovala jsem se Sofie, ne Jelena, ale skoro jsem věřila i v to. Každý mi tu tak říkal. Jeleno. Obzvlášť můj manžel, jehož přičiněním jsem se sem dostala.
„Tome,“ hlesla jsem vyčerpaně. Dneska vypadal jinak. Na hlavě mu místo obvyklé baseballové čepice stály dvě králičí uši. Protřela jsem si oči, jestli vidím dobře, ale bylo to tak. Podívala jsem se na něj podruhé. Místo nosu měl takový ten legrační králičí ňufáček. I s vousky. Zamrkala jsem. Zírala jsem do rudých očí. Albín? Nikdy jsem si nevšimla, že by byl albín. Vždyť měl černé vlasy.
„Cítíš se dobře?“ zeptal se a podal mi krabičku se všemi léky, co jsem brala na nějakou záhadnou nemoc.
Zavrtěla jsem hlavou. „Všiml sis někdy, že vypadáš jako králík?“
Nakrabatil čelo. „Cože?“ vycouval rychle z mého vězení. Slyšela jsem ho, jak si pro sebe cosi mumlá. Za chvíli mě pohltila tma. Asi po těch práškách.