Nerozhodnutý anděl

Anotace: Díl třetí...

„A ještě pět rohlíků prosím.“ Zahuhlala jsem směrem k prodavačce a začala z kapsy lovit drobný. Zatímco jsem se snažila oddělit peníze, co jsem měla po kapsách, od papírků, knoflíků a různých obalů, fronta za mnou se nebezpečně zvětšovala.
„Hele kočko,“ oslovil mě nějaký obtloustlý chlápek s dost úchylným výrazem „ nechtěla bys trochu mrsknout tím hezkým zadkem?“ dodal, a aby si přidal na odpornosti, „svůdně“ zamrkal. Udělalo se mi špatně. Přemohla jsem dávicí reflex a sladce se usmála.
„To máš vlastně pravdu…“ zavrněla jsem a lehce se o něj otřela „Nechtěla.“ Odsekla jsem a dupla mu podpatkem na nohu. Vysloužila jsem si pár obdivných pohledů z fronty, tiché zatleskání a polosrozumitelné nadávky od zasaženého. Nebrala jsem na vědomí ani jedno, zaplatila a s plnýma rukama vypadla z krámu.
Jakmile se za mnou s tichým zazvoněním zavřely dveře, ozval se pěkně hlasitý hrom a já jenom sledovala ohořelé zbytky stromu, který si vybral za cíl blesk, který hromu předcházel. Docela čistá práce… Zbylo jen pár větví okolo a dost solidně spálený kmen, co vypadal, že se brzo zhroutí. Sebrala jsem se a snažila se zmizet dřív, než se seběhne banda čumilů. Ale jestli jsem se ještě nezmínila, tak šikovnost nepatří mezi moje silné stránky. Popravdě mi dělá problém projít skrz rovný úsek bez překážek a nezakopnout. Občas se nemotornost tak krásně smíchá se smůlou, že z toho vznikne situace podobná této. No abych neoddalovala další vyprávění, podařilo se mi zakopnout tak pitomě, že jsem skončila na zemi s nohou zaseknutou pod větví a přímo pod ohořelým stromem, který se začal nebezpečně naklánět mým směrem. Začala jsem zběsile vyprošťovat nohu z pod klády, ale nemohla jsem s ní pohnout. Tohle je v háji, jestli na mě ten strom spadne a po chvíli mě vytáhnou od krve ale úplně nezraněnou, asi si domyslí, že se mnou není něco v pořádku. Přestala jsem rumplovat větví a zakryla si obličej před stromem, který už opravdu padal. Hlavou mi bleskla jediná myšlenka: „No a skončila jsi, holčičko.“. Potichu jsem nadávala, zatímco větev na mé noze najednou odletěla, mě vzal někdo do náručí a rychle se mnou vyběhl z dosahu stromu. Ještě jsem slyšela, jak za zády mého zachránce dopadl ten odporný kus dřeva a instinktivně se k jeho širokým ramenům přitiskla blíž. Cítila jsem, jak mě pokládá na lavičku a pomalu se odvážila otevřít oči. Dívala jsem se do obličeje mladíka s hlubokýma šedýma očima.
„Jsi v pohodě?“ ozval se hlas odnikud a já si uvědomila, že jsem zase zavřela oči.
„No… Řekla bych, že dokud neuvidím ten strom, budu.“ Zašeptala jsem, asi dvakrát se mi zlomil hlas a prohlédla si svého zachránce. Vysoký, statný, hezký… To bylo první, co mi blesklo hlavou. Prohrábl si hnědé delší vlasy a já se znovu zadívala do jeho očí a okamžitě jsem se v nich ztratila, byly jiné než oči ostatních lidí. Dívala jsem se na něj, vypadal tak nějak v klidu, asi si neuvědomoval, že komukoli jinému by teď zachránil život. Mohlo mu být tak dvacet maximálně. Džíny, košile, palestina a tenisky, to bylo krom černé tašky na knížky přes rameno, celé jeho oblečení. Dost zvláštní na to, že byl listopad…
„No tak to vyřeším hned. Zavři oči ano?“ řekl pevným hlasem a zasmál se. Poslechla jsem a ucítila, jak mě zase bere do náručí. Sice jsem trochu protestovala – akorát jsem toužila hlavně po pevné zemi – ale nechala jsem ho. Přitiskla jsem se k němu znova a lehce vdechovala jeho příjemnou vůni. Nevnímala jsem, že se rozešel, ani že se zastavil, byla jsem pořád mimo. Znovu jsem otevřela oči, až když mě posadil na terasu cukrárny asi pět set metrů od toho pitomého stromu. Hodila jsem po něm trochu zmatený pohled, ale on už zmizel vevnitř. Jen na mě gestem ukázal, abych počkala. Tak proč ne no… Zabořila jsem se do pohodlné sedačky a přemýšlela, proč to se mnou vůbec tolik zamávalo. Tak by na mě spadl no, nějak bych se z toho vymluvila. Extrémně odolné kosti nebo prostě jenom klika – něco by se určitě našlo. Tak proč jsem sakra tak vyváděla… Najednou jsem se cítila hrozně hloupě. Chtěla jsem se sebrat a zmizet, prostě vypadnout. Čekala jsem, že přijde a začne se mi posmívat, jaká jsem měkota. Akorát jsem vstávala, když se zevnitř vynořil můj neznámý s talířkem a sklenicí.
„Copak? To už mi chceš utéct?“ zeptal se vesele a dosed na sedačku vedle mě.
„Možná…“ zašeptala jsem a cítila se ještě pitoměji. Nenechal se rozhodit, usmál se, položil na stůl medovník a sklenici koly a rozvalil se do křesla.
„Dělej, co uznáš za vhodný, ale měla bys do sebe dostat trochu cukru.“ Řekl jen tak mimochodem, přestal si mě všímat a začal dost okatě flirtovat se servírkou, která se tu jako zázrakem objevila. Naštvaně jsem přimhouřila oči a prudce jsem se zvedla k odchodu. Tak tady mu křena dělat nehodlám, blbec jeden. Ještě jsem se otočila a sladce se usmála.
„Děkuju za záchranu života.“ Zašvitořila jsem s úsměvem. Potom mi obličej zmrznul a já nasadila pohrdavý pohled. „Nemusel ses obtěžovat.“ Dodala jsem a hrdě odkráčela za roh ulice, kde moje hrdost zmizela, já se sesunula na parapet nějakého ošuntěného domu a snažila se uklidnit hlavu, co se pořád dost solidně motala. Rychle jsem se rozhlédla a po zjištění, že ulice jsou liduprázdné, jsem se proměnila a během pár vteřin jsem byla pryč….