Okno

Anotace: Co když najednou všechno zapomenete...

Třísk. Břink. Plesk.
Podivná směsice zvuků přerušila můj spánek.
„No tak...“ zamumlala jsem a chtěla si přetáhnout peřinu přes hlavu, ale žádnou jsem nenahmatala. „Někdo by ještě rád spal!“
Vzdálený rachot pokračoval a nezdálo se, že by jeho původce bral ohledy na spící bytosti ve svém okolí. Podrážděně jsem zabručela a vší silou si přitiskla ruce na uši. Samozřejmě to ničemu nepomohlo...
Randál znenadání ustal, hned nato se však rozječel vysoký ženský hlas. „Oběěééd!“
Rázem jsem byla vzhůru. Posadila jsem se tak prudce, až se mi zamotala hlava, a nechala jsem svoje tělo klesnout zpátky na postel. Zamrkala jsem a na pár okamžiků civěla vzhůru na obří lustr. Jeho křiklavá pomerančová barva i zeleně vymalované stěny mi byly důvěrně známé, něco tu ale přece jenom nehrálo – oslňovalo mě neobyčejně silné světlo.
Nadzvedla jsem se na loktech a vrhla zamračený pohled směrem k oknu, když jsem zjistila, že mé oblíbené závěsy jsou pryč. Kdo je sundal? A kdy? Zamračila jsem se znovu, když jsem přemýšlela, co mě unavilo natolik, že jsem se nedokázala probudit dřív než v poledne. A zamračila jsem se potřetí, když jsem si prohlédla můj spací úbor. Ležela jsem na ustlané posteli v džínách a mikině, dokonce s teniskami na nohou. Musela jsem přijít domů asi dost pozdě, když jsem se ani neobtěžovala s převlékáním. Že by nějaký mejdan? Těžko říct, na nic jsem si nevzpomínala...
„Jídlo je na stole!“ ozval se znovu mámin hlas z kuchyně.
„To je spěchu po ránu,“ postěžovala jsem si pro sebe a s námahou se vyhrabala z postele.
Cestou ke dveřím jsem div nezakopla o koš s prádlem, krabici od bot, hromadu knížek, jejichž tituly mi nic neříkaly, kolečkové brusle, žehlicí prkno a nakonec i o svoji školní tašku, kterou jsem naprosto jistě neotevřela od chvíle, kdy jsem přišla ze školy a pohodila ji v pokoji...
Ztuhla jsem v půli kroku. Ne. Já jsem věci jen tak nepohazovala. Nebyla jsem zrovna dvakrát posedlá pořádkem, ale tašku jsem vždycky pokládala vedle psacího stolu, na podlaze jsem nikdy nic válet nenechávala... A tady bylo až příliš věcí na podlaze. Všechny ty knihy, krabice a vůbec změť všelijakých evidentně nepotřebných krámů... Vždyť většinu z nich jsem snad v životě neviděla!
Bezmocně jsem se rozhlížela po celém tom nepořádku a nebyla si tak docela jistá, jestli si ho v důsledku spánkového deficitu jenom nevymýšlím. I ten největší bordelář pod sluncem by snad v takovém chaosu nedokázal žít... Kde se to tu všechno vzalo?? Odkdy je z mého pokoje skladiště? Že by to byla předzvěst nějakého generálního úklidu?
„Jííídlo! Kolikrát to mám ještě opakovat?“
Povzdychla jsem si, překročila jsem kupu květináčů a namířila si to do kuchyně. Vešla jsem téměř ve stejnou chvíli, kdy se můj otec objevil na prahu druhých kuchyňských dveří.
„No to je dost!“ hartusila máma a odložila naběračku.
„Promiň, miláčku, zdržel jsem se v dílně. Pokoušel jsem se dát zase dohromady tu Terezinu poličku, ale asi nemám dostatek hřebíků...“
Při zvuku svého jména jsem zpozorněla. Copak já mám nějakou rozbitou poličku?
Využila jsem toho, že jsou oba rodiče zabráni do hovoru a co nejtišeji se přiblížila ke stolu. Nedokázala jsem odhadnout, jestli jsou na mě naštvaní nebo ne, takže nejjistější bylo být úplně zticha. Sice jsem si nebyla vědomá toho, že bych něco provedla, ale už jenom to obrovské okno v mojí hlavě nevěstilo nic dobrého... Co však bylo zcela zřejmé – atmosféra u stolu byla... divná. Ne snad napjatá, ale...
V tu chvíli můj pohled padl na prázdný ubrus přede mnou. Nikdo mi nepřipravil talíř. O-ou, tak to bude asi pěkně velký průšvih. Šla jsem si vzít prázdný talíř z police a beze slova si nalila polévku. Začala jsem jíst a oči přitom neodlepovala z talíře.
„...vytřídím a koncem týdne půjdu navštívit červený kříž. Některé ty věci... by se jim mohly hodit,“ říkala právě máma. „My už je nebudeme potřebovat...“
Zrovna jsem ponořila lžíci do polévky tak neohrabaně, že s rachotem třískla o dno talíře. Máma hlasitě polkla. Neochotně jsem zvedla hlavu, abych viděla, jak moc se na mě mračí, ale zjistila jsem, že ona se na mě vůbec nedívá. Lžíci držela na půli cesty k ústům a hleděla kamsi za tátovo rameno.
Tvářila se ustaraně. Překvapilo mě, jak moc ustaraně. A nejen to. Vypadala poněkud... staře. Ne snad že by přes noc zešedivěla, ale jako by se jí vytvořilo spoustu vrásek v obličeji a to ji dělalo starší. Přitom to byla pořád moje mladá energická maminka, jenom snad trochu nevyspalá... O tom ostatně svědčily i velké fialové kruhy pod očima. Někde uvnitř jsem pocítila malý osten viny – co když jsem vrátila domů až pozdě v noci? Co když to bylo tak pozdě, že si o mě dělala starosti a skoro nespala?
Nenápadně jsem se podívala i po otci a užasla jsem, když jsem v jeho tváři spatřila téměř dokonalou kopii matčina výrazu. Nepřítomně míchal polévku a bylo na něm vidět, že se něčím trápí.
Umírala jsem touhou zeptat se jich, co se děje. Bylo to ubíjející. Skoro jako sedět ve vězení a nevzpomenout si za jaký zločin.
Ale mlčet bylo fajn. Nikdo mi nic nevyčítal, nikdo nekřičel, nikdo mi nekladl příšerné dotazy...
„Ne, my už je nebudeme potřebovat...“ zamumlal táta do ticha matčina slova. „Ani Tereza je nebude potřebovat...“
„Co nebudu potřebovat??“ uklouzlo mi.
Nikdo mi neodpověděl. Přála jsem si, abych si všechno pamatovala, abych věděla, proč se mám cítit provinile, jenže moje paměť byla... vygumovaná. To nebylo jenom obrovské okno. To bylo přímo gigantické okno. Zadívala jsem se zpátky do talíře.
„Mami, já chápu, že... Mami?!“ vyjekla jsem, když jsem zvedla hlavu. Po vrásčité tváři jí tiše stékaly dva proudy slz. Teprve teď jsem na jejím výrazu viděla to, co jsem předtím přehlédla. Kromě starosti se jí ve tváři zračil také žal... Hluboký a opravdový žal.
„Mami! Proč brečíš? Proboha, mami! Promiň! Já... Co jsem udělala??“
Ignorovala mě.
Gigantické okno. Gigantický průšvih.
„Možná kdybychom ještě chvíli počkali...“ vzlykala. „Vždyť-vždyť ona byla vždycky tak silná!“
„Víš dobře, že to nejde. Doktoři jí nedávají žádnou naději. Už od začátku říkají, že... to nemá cenu. Prodlužovali to kvůli nám už dost dlouho. Vždyť je v komatu už deset měsíců!“
Hlas se mu zlomil. Poděšeně jsem zalapala po dechu. Kdo je v komatu deset měsíců?? Ono gigantické okno uvnitř mojí hlavy se začínalo ještě víc nafukovat...
„Ale... vždyť... Naše jediná dcera! Já to... nedokážu!“ Matčin vzlykot byl čím dál víc nezvladatelnější.
O čem to mluví? „Mami?? Zešílelas? Já jsem přímo tady! Tak mluv se mnou!“
Žádná reakce.
„Mami!“ zaječela jsem, až jsem sama nadskočila. Nikdo jiný se nepohnul. „Tak slyšíte mě?!“
Zamávala jsem jim oběma přímo před očima, ale bylo to jako bych byla neviditelná...
A pak... zničehonic... jsem viděla, jak velké je to moje okno. Nebylo ani obrovské, ani gigantické, ani megagigantické.
Poslední věc, na kterou jsem si ještě byla schopná vzpomenout, byl křik, rána, záblesk a potom ticho. Dlouhé ticho. Ticho trvající přesně deset měsíců.
Desetiměsíční okno.