Spravedlivému trestu nakonec stejně neušel...

Anotace: Po delší tvůrčí pauze jedna povídka na hranici dvou žánrů, detektivního a smutného...

Noční ulicí se rozlehl zvuk motoru auta, když na ni z křižovatky odbočil starý černý Ford. Míjel rozsypané popelnice i pouliční lampy, které vždy na okamžik osvětlily celé auto i jeho řidiče. Mé jméno je kapitán Robin Case a jsem velitelem tohoto okrsku. Dneska v noci mi zavolali, že mám rychle přijet, protože prý nějaký muž přepadl malou restauraci ve středu mého rajónu. Pouličním lampám pomáhal prostor osvětlit i měsíc, který byl dnes v úplňku. Moje volno je zase pryč kvůli nějakému psychopatovi, který nemá v sobotu na práci nic jiného než přepadávat malé restaurace. Namísto abych teď seděl na střeše s termoskou a sendvičem v ruce a pozoroval mým hvězdářským dalekohledem tenhle krásný měsíc tak musím jít chytat nějakého blázna. S autem jsem pomalu přijel až ke skupince zvědavců, kteří se mačkali u policejní pásky asi padesát metrů od restaurace na rohu. Okna i dveře měly spuštěné rolety. Tuhle restauraci si pamatuji. Celkem pěkná, neoslní, ale ani neurazí. U pásky stál nějaký policista a snažil se udržet skupinu za páskou.
„Běžte domů, dneska se střílet nebude“ prohodil jsem, když jsem se protlačil do čela až k policistovi. „Robin Case, kapitán pátého okrsku.“ Řekl jsem a ukázal mu můj průkaz.
„Pokračujte za pásku, velitelem operace je poručík Frank Garlanda, který se nachází někde v té budově hned naproti restaurace. Běžte tady do uličky a tam jsme udělali takovou provizorní spojovací chodbu aby nebyl na ulici vidět žádný ruch.“ Řekl a ukazoval na roh budovy asi deset metrů od nás. Ulice skutečně vypadala liduprázdná až na skupinky, které se tlačily u pásek na každé straně ulice a taky až na dva policejní vozy, které byly zaparkované před vchodem do restaurace a u kterých se krčili tři nebo čtyři policisté s pistolemi. Přešel jsem až k rohu a zabočil do temné uličky. Byla to neosvětlená ulička plná odpadků a špíny s přecpaným kontejnerem na konci. Před ním stál další policista a držel otevřené dveře do vedlejšího domu. Vnitřek domu byl úplně jiný než ta ulička venku. Krásný, vydrhnutý a čistý. Až se mi skoro nechtělo z něj zase druhou stranou vyjít a přes uličku podobnou té první pokračovat do domu naproti restauraci. U dveří stál další strážník, který, když jsem mu ukázal průkaz, podržel dveře a nechal mně vejít. Tenhle dům vypadal jako nějaká rodinná firma. U stěny stály stroje velké jako almary o kterých jsem neměl ani páru k čemu můžou sloužit. Po stolech bylo rozházeno plno plánů kolem kterých postával hlouček v jehož čele stál Frank a horečně se o něčem přel s velitelem zásahové jednotky.
„Ahoj Franku“ pozdravil jsem.
Frank zvedl hlavu od papírů a spolu se všemi ostatními na mě pohlédl. V jeho obličeji se objevil výraz ze kterého bylo jasně znát, že bych tu vlastně nemusel ani být.
„Ahoj Casi“ opáčil a přišel ke mně.
„Tak co o něm víme?“ začal jsem rozhovor.
„Víš Casi, je to složité.“ Začal s rozpaky v hlase. „Znáš ho.“
„Fakt? Kdo to je?“ začal jsem mít obavy, že snad nějaký můj známý.
„Před chvílí nám přišlo, že je to David Robson.“ Řekl a podíval se na mě ustaraně.
Okamžitě se mi nahrnula krev do hlavy a srdce se mi rozbušilo.
David Robson byl můj první případ.
Muž, který zabil svou ženu a já jsem ho za to dostal před soud. Ale to se stalo strašně dávno.
„Nemá sedět?“
„Seděl, až do minulého týdne kdy ho propustili kvůli novým důkazům. Zatím neměl opouštět město a být rád, že je rád.“
S tím, ale musím něco udělat. Nemůžu toho psychopata nechat běhat po ulici. Už jednou sem ho dostal a dostanu ho taky podruhé.
„Víš, Casi, on drží rukojmí a zatím se neozval.“ Dodal ještě Frank abych si udělal lepší přehled o situaci, protože mu došlo co bude následovat.
„Dobře, beru na vědomí.“ Odvětil jsem a zmáčkl tlačítko vysílání na vysílačce která se válela na stole.
„Tady kapitán Robin Case, odteď přebírám velení celé operace. Ten muž uvnitř je David Robson, recidivista, deviant a vrah vlastní ženy v jedné osobě. Proto povoluji všem jednotkám zásah v případě, že nebude ohrožen žádný z rukojmích.“ Domluvil jsem a vypnul vysílačku.
„Co se tam přesně stalo?“ otočil jsem se na Franka.
„Policejní hlídka byla na objížďce a tady se zastavila, že si zajde na svačinu, vešli tam a on už tam byl, sedli si kousek vedle něho a objednali si jídlo. A v tom mu vypadla z tašky pistole. No hlídka zareagovala, ale když ho chtěla zadržet tak prý na ně použil nějaký chvat, omráčil jednoho a jeho pistolí střelil druhého. No a hned nato propustil jednoho hosta, který nám to takhle popsal. Divné co?“
„To teda jo“ řekl jsem a představil jsem si jak padesátiletý chlap zničený kriminálem děla salto přes barový pult.
V tom se ozval z venku výstřel. Celá místnost byla na nohou. Z venku byl slyšet křik. Mezi ostatním jsem postřehl slova:“Dostali jsme ho!“
Já v závěsu s Frankem a poté s ostatními jsem vyběhl ven k zaparkovaným autům. Policisté, kteří tu hlídali vchod teď vběhli dovnitř vyváděli rukojmí. Jeden z nich posouval tělo mrtvého Robsona někam pryč ze dveří za kterými byl když dostal svoji poslední kulku. Musel se jít podívat k dveřním žaluziím co se venku děje a hlídka venku si ho všimla a vystřelila. Krásná rána. Spravedlivému trestu nakonec stejně neušel.


Pokojem se rozléhal zvuk budíku. Ještě v polospánku jsem po něm vztáhl ruku a lehkým úderem ho vypnul. Slunce venku už skoro zašlo za obzor, ale ještě pořád osvětlovalo větší část mého jednopokojového bytu. Vstávání z matrace nebylo nejjednodušší, protože ještě nebyl čas ani peníze nato jí najít nějaké lepší místo než ji nechat válet volně na zemi. Pohled mi uvíznul na kalendáři, který byl nad matrací připevněný ve výšce očí. Sobota, už je to týden. Týden svobody. Bezděčně jsem se usmál i když člověk, který toho zažil tolik co já neměl moc důvodů se smát. Před týdnem mi začal nový život. V mém případu za který jsem si odseděl třináct let se objevily nové důkazy a tak mě propustili. Dostal jsem práci a tenhle byt. Stal se ze mě zase normální člověk. Zanedlouho mě sprostí obžaloby v plném rozsahu a nejspíš se i omluví. I když mi to léta zpět nevrátí. Slunce se neúprosně sunulo za obzor. Budu muset jít do práce. Mojí prací bylo po nocích uklízet kanceláře jednoho nedalekého mrakodrapu. Před třinácti lety bych se takové práce ani nedotknul, ale po kriminále mě nikdo do justičních služeb zpátky nepřijme. Hodil jsem na sebe kabát a starší boty, ze kterých jsem vytřepal klíč od dveří a vyšel jsem na ulici. Byl krásný večer. Lidé si ani neuvědomují krásu prostředí ve kterém žijí dokud je o ně nějaký nadšený mladý detektiv nepřipraví. Vůbec nic si neuvědomí dokud jim někdo nepřipraví o jejich jedinou lásku, jedinou životní jistotu, a poté jim ještě někdo jiný nevezme veškerý majetek, zničí veškerou prestiž a neudělá z nich divé zvíře, které si zaslouží jedině zemřít. Moje práce byla vzdálená ještě dva bloky, když v tom jsem v postranní uličce něco zaslechl. Zastavil jsem se a odbočil do ní. Na konci uličky si nějaký párek chuligánů podával muže ve středních letech. Nebylo to nic neobvyklého, ale ani moje podmínka nezmohla nic s tím, že jsem mu musel pomoct za každou cenu. Byl jsem už takový.
„Padejte parchanti!“ vykřikl jsem na ně. Přestali ho mlátit a podívali se na mě. Myslel jsem, že budou starší. Tihle se určitě dají na útěk. Stalo se jak jsem očekával. Malí sráči, hned jak mě viděli dali se na útěk. Co z té mládeže vyroste, pomyslel jsem si.
„Jste v pořádku?“ otočil jsem se na muže. Ten k mému překvapení už byl na nohou a také utíkal pryč opačným směrem. Zůstala po něm na zemi jenom igelitka.
„Haló pane! Nechal jste tady igelitku!“ zavolal jsem na něho, ale nereagoval. Divné. No nic, co se dá dělat. Vzal jsem igelitku a vydal se zase do práce. Tenhle svět už dlouho nevydrží, pomyslel jsem si když jsem se zase vrátil na chodník. Lidé se sami zničí navzájem, už to nezabere moc času a tohle všechno skončí. Podíval jsem se na hodinky. Ještě mi zbývalo dvacet minut do nástupu do práce a já začínal mít žízeň. Přešel jsem proto ulici a na rohu vešel do jednoho bistra nebo to spíš byla malá restaurace. Uvnitř nebylo moc lidí. Malá černovlasá barmanka právě nesla míchaná vajíčka nějakému muži v bílé košili a černých kalhotách. Sedl jsem si k stolu u zdi na židli v uličce s výhledem z okna. Jenom co jsem si sedl vešli dovnitř nějací dva strážnici. Instinktivně jsem vytáhl ruce z kapes a rozevřel pěsti aby mi bylo vidět do dlaní. Vteřinu nato jsem se, ale uklidnil a sám si zopakoval, že v kriminále už přece nejsem. Sedli si jenom kousek od mně a začali probírat dnešní směnu. Mluvil hlavně ten co seděl zády ke mně, ale ten druhý mě pořád pozoroval. Přistoupila ke mně barmanka a zeptala se co si dám. Poprosil jsem ji o trochu jablečného džusu. Nejlepší džus dělala moje žena, ale to už bude třináct let co jsem ho naposled pil. Bál jsem se, že už mi nebude chutnat jestli ho tady zkazí. Tohle napínání jsem si chtěl zkrátit tím, že jsem se podíval do igelitky. Když jsem ji ale chtěl otevřít, roztrhla se mi a její obsah se vysypal na podlahu. Barmanka tomu nevěnovala sebemenší pozornost, ale policajt zpozorněl a na čele mu vyrazila krůpěj potu. Rozhlédl jsem se po podlaze a uviděl co ho tak znervóznilo. Mezi starými novinami a různými kancelářskými potřebami se válela, jako pěst na oko, kovově černá poloautomatická pistole. Tak proto ten chlap tak utíkal napadlo mně. Na další spojitosti jsem už neměl čas, protože policajt, který už stihl upozornit svého kolegu už ke mě mířil s vytaženou pistolí.
„Dobře hlavně klid, ruce vzhůru, čelem ke zdi a rozkročit se!“ vyslovil důrazně a pomalu ke mně kráčel a mířil mi na prsa. Než jsem se stihl otočit viděl jsem jeho kolegu jak si připravuje pistoli také. To se mi snad zdá. Tohle se nemělo stát, jsem jenom týden na svobodě. Zaplavila mě vlna zármutku, že tohle mi nikdo neuvěří, a odteď už se na svobodu zaživa nepodívám. Policajt už stál krok zamnou. Rozhlídl jsem se. Po mojí pravé ruce stála na poličce velká sklenice kečupu. Hmátl jsem po ní a otočil se. První policajt se před první ranou jenom zakryl rukou, ale sklenice se o ni nerozbila. Druhou rukou jsem ho chytl za tu jeho s pistolí. Snažil se mi vyškubnout, ale já držel jako by mi šlo o život. Chvíli jsme se přetahovali a pak zazněl výstřel. Hlasitost výstřelu byla tak obrovská, že jsme se přestali i přetahovat. Vtom se zamnou ozvala dutá rána. Otočil jsem se a viděl jak druhý policajt padl k zemi s kulkou v hrudi. Jeho kolega, který držel zbraň na něj nevěřícně zíral a nemohl uvěřit tomu co se stalo. Jako první jsem se vzpamatoval já a přetáhl ho sklenicí kečupu po hlavě. Teď už se na svobodu stoprocentně nepodívám. Rozhlédl jsem se po restauraci. Kromě dvou policajtů, kteří se mi váleli u nohou, tu byli ještě barmanka, která se krčila za barem a zákazník v košili, kterému soustu zůstalo stát kousek od otevřené pusy. Tohle se musí nějak vyřešit. Uteču. Rozběhl jsem se k východu, ale v tom mi došlo, že když už jsem byl trestaný najdou mě podle popisu. Pohled mi znovu zavítal na barmanku. Vrátil jsem se k policajtovi a sebral ze země jeho zbraň. Otočil jsem se a zamířil na barmanku. Srovnal jsem si mířidla přesně na její obličej. Stál jsem od ní asi tři metry. Nebyla možnost netrefit. Vypadala úplně jako moje žena. Co blázníš?! Zakřičel jsem ve své mysli sám na sebe. Ještě se nestalo nic hrozného. Sklonil jsem zbraň. Vzdám se. Ne to nemůžu udělat. Nikdo mi neuvěří jako minule. Zatknou mě a než si uvědomím co se děje budu sedět na dvacet pět let v cele. Musím začít přemýšlet. Za poslední týden jsem se díval občas v restauracích na filmy. Co se v takové situaci dělá? Zatáhnou žaluzie. Vrhl jsem se k oknu a začal co nejrychleji zatahovat okna. Na ulici nebylo ani živáčka. Někdo musel slyšet střelbu a už zavolat další policajty. Dostal jsem se do půlky oken a uslyšel jsem sirénu. Zrychlil jsem tempo a přes poslední okno jsem viděl policejní vůz, který zaparkoval rovnoběžně se vchodem a začali z něj vyskakovat dva strážníci.
„Ty!“ ukázal jsem pistolí na muže v bílé košili. „Běž ven a řekni co se tu stalo. Jdi!“ zakřičel jsem na něj. Tryskem se rozběhl ke vchodu a vyrazil ven. Otočil jsem se k barmance a řekl jí ať jde ve stěně a zůstane tam. Byla tak vyděšená, že neudělala nic jiného než že okamžitě poslechla. Pak mě napadla další věc z filmů.
„Kde je tady telefon?“ zeptal jsem se jí tiše.
Podívala se na mě svým bledým obličejem, který měl barvu skoro identickou se stěnou která byla za ní.
„Telefon! Kde je?!“ zopakoval jsem důrazněji.
„Telefon je za barem na zdi, ale nefunguje.“ Řekla skoro neslyšným hlasem.
To se mi zdá. Tohle se mi opravdu musí zdát.
Zhroutil jsem se. Nevím jak dlouho jsem tam seděl na barové židli a díval se na servítku, která se klepala u zdi. Žádný telefon, žádná možnost to napravit. Možná že opravdu patřím do vězení a nikam jinam. Ten policajt, ten Case, měl asi pravdu, když mně v tisku nazval *Bestií skrývající se za maskou uznávaného advokáta. Divou šelmu, která musí být uvězněna a utracena aby nepůsobila další úmrtí*
Postavil jsem se. Musím se vzdát. Vím co bude následovat. Chytí mně, budou vyslýchat a v procesu, kde mně označí jako nezvladatelného recidivistu odsoudí na doživotí nebo dostanu výjimečný trest, smrtící injekci. Měli mi ji dát už předtím, poznal jsem to, když jsem se díval do očí té servírky. Byla tak krásná, tak podobná mé ženě. Bez ní pro mě život nemá smysl. Tušil jsem, že když mně pustí, tak mně ten pocit dožene. Už tu není a už se nikdy nevrátí. A už je jedno kdo ji zabil. Proklínám jenom jednu věc, že nezabil taky mně. Přinejmenším by ten policajt v rohu mohl ještě žít, kdybych už tady třináct let nebyl.
Udělal jsem krok. Podíval jsem se přitom na servírku. Sbohem má svobodo. Došel jsem ke dveřím a vzal za kliku.