Kdo jsem

Anotace: pokračování Románu, pro Monthyho.

Ach, těžké je zaměstnání spisovatelovo. Zvlášť morálně: dnes už je totiž zvyk psát imorálně. Spisovatel jen popisuje, co sám zažívá plus to, co by si přál, a nikdy se nenamáhá psaním o něčem dalekém a moudrém – neslouží nikdy jako morální vzor, stává se prachobyčejným nicotníkem, je mu dobře. Někdy se musí ovšem přemoct, aby mohl vůbec začít psát, zahrnuje to různé věci. Chce to nejprve vytvořit nějaký (vášnivý) vztah k věcem, jež jsou mezi čtenáří populární a které čekají, že v knize budou, hned na první stránce musí být alespoň naznačeny, nejsou-li, čtenář knihu zavírá a už se k ní nevrací. Potom už jen řídit se přirozeností a adekvátností, tím, že je vytvořen vztah, už vzniká sám příběh, způsob jeho vyprávění apod. Ale to, co tu říkám, to je jedno. Já se tím nenechám omezit, neboť si budu psát, přestože vztah nemám, učiním to s chladnokrevností, popíši modrobílý květinový šat a nohy v něm se zmítající, slamák na dívčí paličaté palici, zelená stébla, abych navodil dojem jiného prostoru, čímž se čtenář ocitne v pohádce, což je žádoucí a žádané, znamená to ale nutně, že svět bez pohádek by byl zlý, nevím, neřekl bych, že ano, spíš bych řekl, že ne, rozhodně to nijak nepřekáží mému spisovatelskému záměru, ruptura je zlomenina, že, ale anglicky „rape“ je znásilnění, možná že ruptura je vlastně znásilnění se zlomeninou. Etymologie. Zajímavě vrtím pravou nohou, jsem natažený na posteli a podpírám si hlavu levou nedokrvenou rukou (dlaní), druhá ruka drží Centropen document 0,7 a nedbale píše slova do velikého sešitu, jenž je otevřen, jedna jeho strana je už skoro popsána, totiž ta levá, kdežto pravá je ještě úplně čistá a leskne se, i levá se ovšem leskne, ale ne tolik, navíc písmena – hieroglyfy – strhují trochu pozornosti. Noha se nepřestává hýbat, je mi docela teplo, břicho trochu pobublává, sral bych, ale nechce se mi chodit na ten studený záchod až dolů a sedět tam, raději bych se posral zde, jak tu ležím a hýbu rukou a píšu, ale tuším, že by mi to bylo nepříjemné a způsobilo nepříjemnosti, nejsem ani doma sám. … Teď už ale odešli, takže jsem sám a můžu se věnovat plně psaní. Noha ztratila rytmus, ruka (levá) se přemístila a bodají mi v ní jehličky – takové to chvění – mravenčení. Je mi chmurno, vím, k čemu chci dospět, ale nevím, jak bude to dospívání vypadat – a jak dlouhé bude, navíc zezdola se ozývá pes, který je tam možná uvězněn, a zmocnila se mě – zmocnilo se mě vzrušení, cítěné v břichu i v srdci, hýbal bych se, nespal bych, plakal bych a mluvil bych, toto vzrušení se mě zmocňuje i ve škole při pohledu na ni, při náhodném setkání, minutí, naražení, ano, to jsou mé pocity. Teď ale mluvit nebudu, myslím, že bych nedokázal zároveň (o něčem) mluvit a psát toto, i když o takové schizofrenii sním, bylo by to jako když někdo hraje na klavír a jednou rukou zvládá hlavní melodii, zatímco druhou vyrábí doprovod, ale nevím, co by tu bylo doprovodem, zda mluvení, či psaní, a co by bylo hlavní mou činností, svatou, krásnou, rozkošnou? Možná, že mé vědomí je syntézou všeho, co dělám, vnímám a dalších sloves, chtěl bych z toho něco vyvodit, ale nechce se mi, nevím, musím se konečně dostat k tomu, s čím jsem měl už dávno začít, ale jsem stále vzrušenější, ze břicha se linou děsné zvuky, prdím, smrad, teplo, nohy v rytmu, je jimi škubáno oběma, myslím na to, jak to budu někde číst, jak budu pln energie, kéž bych byl plný energie a psal trochu suverénněji, je jen jedna možnost, jak dosáhnout toho cíle: zastavím nohu. Nevolnost. A teď změním svou polohu – jednu ruku nechám pro psaní, ano, pravou, a druhou přesunu na úd – je to tak přirozené, proč mě to nenapadlo ihned? Mám tedy levou ruku v kalhotech, hmataje ten orgán, v měkkém zatím stavu – odrhnuji předkožku a zase zakrývám celý žalud, třu chlupy, které praskají a pronikavě páchnou žluklým potem (cítím to až sem, nebo si to představuji), a tahám se za koule, přesunuji je doleva doprava, nahoru dolů, a mezitím mi pyj tvrdne a roste, a já si ho tisknu na břicho a je to takový teplý pocit, třu žalud o břicho, své břicho, skřípe mi v rameni, divně tu ležím, naprostá beznaděj a žádné utrpení, nýbrž slast, ač se to z těchto řádků tak možná nezdá. Ohmatávat svůj pyj, onanovat, to je nesmírně slastná, radostná, zamilovaná činnost a je z ní velký požitek, asi jako z drog a alkoholu, to si opravdu myslím. Povídka: dívka zaplacena a mrdána třemi muži – standardně, análně i orálně – současně. Vidíme na videu, jak ty mohutné sloupy vjíždějí a opět vyjíždějí z dvou děr, celé to přiléhá a leskne se, slyšíme: „Oh yea! Oh god!“ Smutné. … Naprosto demoralizující výstřik, musel jsem kvůli němu načas přerušit psaní, příště k tomu snad už ale nedojde. Dechberoucí shoda pocitů blaha při vidění mé milé a při masturbaci – z toho nekouká nic dobrého, budu muset něco ukončit. Ale vždyť je to jedno, každý onanuje, nikdo z toho nedělá vědu. Trochu horší je ten vztek a netolerance, například ani nemohu číst ničí knihy – otevřu jednu, přečtu si první stranu nic nepochopiv, zase ji zavřu... je toho čím dál míň, co se dá číst i když teď si vymýšlím, abych na závěr vytvořil uluzi věčného regresu, úpadku – umělecký to prostředek, efekt, vychytávka. Ve skutečnosti čtu pořád rád a ještě radši mám muziku – a pořád se snažím psát poezii a pořád jednám s lidmi – vždycky je nějak podvedu, takže s nimi dobře vyjdu a získám výhodné postavení (nemusím skoro nic dělat, užívám si jen své blaho), aniž by prokoukli celou tu moji nekalost – blaho je asi celkově trestné, amorální, já se z toho poseru, vstanu, budu hrát na kytaru, což mi přinese další blaho, pak nevím, půjdu přiložit, to je taky blaho, usnu, probudím se zítra, zítra se budu určitě učit a budu mít ze sebe dobrý pocit, a to je taky blaho. Takže končím, vstávám – příště snad vymyslím lepší zápletku. Musím trochu posilovat svou fantazii, jinak se spisovatelsky vůbec nikam nedostanu, musím být původní, tvořivý! To se přeci neobejde bez bolesti a utrpení a sebepřemáhání – pohodlí je pro lenochy! To já nejsem! Jdu běhat po domě! Jdu se podívat do zrcadla! Jsem pilný, aktivní a zodpovědný člověk – odpovídám na všechny otázky, jež mi jsou pokládány. Na všechny záporně.