V SLZAVÉM ÚDOLÍ aneb KLETBA A SLIB

Anotace: 4.–5.11.2009 Inspirací mi byli tvůrčí človíčci. Slib je propůjčený.

Za burácejícího větru jednoho zimního večera. V děsivém mrazu za svitu měsíce. Se, lesem proplétala mezi stromy a vyvrácenými pařezy uplakaná dívka.
Venku bylo velmi chladno, snad protože byl jeden z nejstudenějších dnů v roce. Toho večera byli všichni doma, schouleni pod dekou nebo vysedávajíc u krbu. Až na to uplakané děvče v tamním lese.
Ta dívka se jmenovala Sharon. Zimou se třásla po celém těle. Slzy, které se jí draly z očí, samým chladem tuhly na její smutné tváři. Chtěla se zastavit a na malou chvíli si odpočinout, ale chlad byl neúprosný, hnal jí dál a dál. Toužila po kousku tepla, ale kde nic tu nic. Hořce se nad tím rozplakala. Už, už se chtěla vzdát i poslední naděje. Když v tom, jí ozářilo světýlko z nedalekého místa.
Z posledních sil a s novou nadějí se vydala na cestu. Ušla sotva pár metrů a před jejím zrakem se rozprostřela nádherně stavěná kamenná věž. Sharon byla tak okouzlena, že si připadala jako v pohádce. Poněvadž netušila, jaký skvost zdobí tento les. V němž si od dětství hrála a nikdy ho nenalezla, až teď.
Nabažena krásou věže se, po chvíli odhodlala zaklepat na mohutné, dřevěné, kovem zdobené dveře. Slyšela, jak někdo kráčí ze schodů, chrastí klíčem v zámku a tichým přesto vlídným hlasem k ní promlouvá.
Byl to mladý muž, který již stál před ní a tázavě si ji prohlížel. Dobrý večer. Dovolte, abych se Vám představil. Mé jméno jest Cedrik z Valois. Jsem pánem tohoto lesa. A mou domovinou je tato věž. Odpuste mi mou zvědavost, ale nemám tušení, odkud jste se tu vzala. Kdo jste a čeho si žádáte?!
Sharon stačila jen vykoktat své křestní jméno a vzápětí se zhroutila k zemi. Byla tak vyděšená a šokovaná zároveň, že omdlela. Protože si myslela, že umrzla v lese a Cedrik je duch jejího předka, který ji chce převést na druhý břeh.
Teprve se rozednívalo, když se Sharon probouzela z hlubokého spánku. Sotva pootevřela oči, už ji celým tělem koloval divný pocit. Pak ji došlo, že už není v lese. Ležela zachumlaná v několika přikrývkách v úplně cizí posteli. Ze strachu, že neví kde je, z ní vyskočila jako namydlený blesk. Začala se rozhlížet po pokoji, v němž strávila včerejší noc. Připadala si jako by byla v jiné době. Místo lampiček, svícny a gauč nahradila dobová pohovka. Veškerý nábytek, který pokojík obsahoval, byl úplně jiný, než jaký znala z domu.
Sharon ovládl tak velký pocit strachu, že sotva dýchala a stála na nohou. Ve chvíli kdy se rozhodla vztáhnout ruku po klice, vstoupil dovnitř tentýž muž, kterého již spatřila včera. Chtělo se jí mocně ječet, ale nebyla schopná vydat ani hlásku, natož křičet. Jen stála s otevřenou pusou, jako zkamenělá.
Cedrik se na ni pousmál a vřelými slovy k ní promluvil. Krásné ráno, přeji. Omluvte prosím mou troufalost, vejít do dveří bez vyzvání, ale domníval jsem se, že se Vám něco vážného stalo. Tak jsem Vám přispěchal na pomoc. Ale jak zde vidím, nepotřebujete ji. Nezlobte se prosím Vás. Podle výrazu vaší tváře, usuzuji, že jsem Vás nejspíš vyděsil. To mne převelice mrzí. A také se musím přiznat, že jsem velmi neomalený, poněvadž jsem vás ještě nepustil ke slovu. Pořád hovořím.
Usměje se a mlčí. Sharon mu úsměv opětuje, jelikož cítí, že jí nic nehrozí. Začne ze sebe chrlit jedno slovo za druhým. Já…já…ehm…nezlobte se za ten včerejšek. Jsem poslední dobou nějak mimo, to víte starosti a tak. Hi…hi. Načeš, mu, neohrabaně třese pravicí, div že mu ji málem neurve. Jsem Sharon Cooprová. Velice mě těší. No, sice mi do toho nic není, ale bydlíte tu už dlouho?! Víte, vůbec Vás neznám. A navíc vypadáte dost, no řekla bych zvláštně a taky mluvíte dost divně. Hi.
V úplné tichosti se dívají jeden na druhého. To ticho přehlučí, až Cedrik. Nezlobte se, ale nerozuměl jsem Vám. Byla byste tak laskavá a zopakovala svou otázku?! Jo, jasně. Ptala jsem se, jak dlouho zde žijete?! Velice dlouho. Velice dlouho??? Tím myslíte dvacet let a víc?! Řekl bych tak pár tisíc let. Pokud jsou mé výpočty správné. Cože?! Jak je to možné, dyť člověk se dožívá maximálně sta let. Ach ano, máte pravdu. No vidíte, tak proč mi tvrdíte, že už je to pár tisíc let?! Nuže, ať se propadnu, zdali Vám lžu, nýbrž jsem… Nýbrž co?! Nýbrž jsem zakletý. Eee…cože jste?! Cedrik začne pozvolna hláskovat. Z-A-K-L-E-T-Ý. Nedělejte ze mě vola, myslíte, že jsem nikdy nečetla pohádky, že nevím, co znamená slovo „ZAKLETÝ“?! Náhodou to moc dobře vím. Ctěná dívko, to není pohádka, ale holá skutečnost. A prosím Vás o laskavost, nezvyšujte na mne hlas. Tak za prvé, nechte si tu ctěnou dívku a za druhé, přestaňte vtipkovat. Těm vašim blábolům nevěřím ani slovo. Prosím?! Sharon se plácne rukou přes čelo. U všech Valů, on to asi fakt nehraje. Já to prostě nechápu. Ale pochopíš, Sharry.
Se Sharon to málem sekne. Jelikož takhle ji říkávala, jen její prababička. Vy, vy jste mi řekl Sharry? Ano, zlobíte se snad?! Ne. Nezlobím se. Já jen… Oči se jí zalijí slzami. Cedrik ji pohladí po vlasech. Neplačte, všechno zlé je k něčemu dobré. Sharon ho v slzách obejme. Cedrik ji objetí oplatí a tiše ji utěšuje.
Mezitím co jsou v objetí, vypráví Cedrik celý svůj příběh o zakletí. Přizná se jí ke všemu. Ke kletbě, kterou vyřkla jeho macecha. Přičemž zarecituje formuli kletby: „POKAVAĎ NEDARUJEŠ SVÍČKU A MANŽELSKÝ SLIB, BUDEŠ PO TISÍCE LET V SLZAVÉM ÚDOLÍ ŽÍT.“ Také k tomu, že s určitostí ví, že ho vysvobodí. Jelikož není náhoda, že se dostala až sem. Přizná se i k tomu, že pomocí mysli, dokáže nemožné. A aby mu věřila, zapálí v krbu oheň, aniž by škrtl dvěma kamínky o sebe. Dokonce ji předvede i levitaci. S povzdechem se na něj uznale dívá. A pak dodá: Je to nenormální, ale až příliš skutečné, aby to nebyla pravda. Proto Vám věřím milý Cedriku. Věru, jsem rád, že mi věříte, ne jako jiné dívky, které pokaždé vyděšené k smrti utekly. To je mi moc líto. Cedrik jen smutně povzdechne. „ACH“
Smím se zeptat? Jistě. Jak víte o mně??? Jednoduše. Jako dítě sis hrála v tomto lese. Již dávno jsem si četl ve tvé mysli. Znám všechny tvé sny, tvá tajná přání, tvé touhy, skutky a bohužel i bolesti, které jsi prožívala. Znám celý tvůj život. Ale to není správné. Jste zlý! Ublížil jsem ti snad? Tak jako ti doposud ubližovali jiní?! Ne. Nuže, nač ten strach? Strach?! Jak víte, že… Umím přeci číst myšlenky, vnímám veškeré tvé pocity. To není fér, vy víte všechno. Já nevím nic. Ale víš, vše jsem ti pověděl. A co když lžete?! Já Vám do hlavy nevidím. Vše co jsem ti pověděl, je pravda. A pokud mi nevěříš, pak mne to hluboce zraňuje. Sharry, nemám, co bych před tebou tajil. Mám jen svou bolest. Jen bolest?! A co je čtení myšlenek a podobné kousky co svedete?! Ale za jakou cenu. Tisíce let v Slzavém údolí. Už mne vážně nebaví být neustále sám. Sharry, nedokážeš si představit, ty muka. Raději bych volil smrt, než dalších tisíc let na tomto místě. Ale proč já, proč zrovna já?! Protože jsi vnitřně velmi silná osobnost. Sledoval jsem každý tvůj krůček, každé zaškobrtnutí, vnímal každou tvou starost i bolest. Jsi silná, velmi silná Sharry.
Co jste ještě ochotný říct nebo udělat, pro svou vysněnou vizi?! Nerozumím ti?! Proč to divadlo?! Ty hloupé řeči o Cedriku z Valois?! A podobně!!! Ale já jsem opravdu Cedrik z Valois. Jo, jasně. Ale co když jsou ty kouzla, co ovládáte, jen hloupé triky. A každý dobře ví, že se jiným jazykům dá naučit. Existují přeci knihy. A navíc, jsem si moc dobře všimla, že perfektně ovládáte i můj rodný jazyk. Až budeš žít, tak dlouho, jako jsem žil doposud já, také by ses naučila řeči daného století. Aha, a tomu mám jako věřit jo?! Sharry, řekni, co bys dělala ty po celý ten čas?! Já měl snahu se alespoň učit. Každé tisíciletí pro mne znamenalo jeden věk kletby a zároveň něco nového v mém už tak dost nudném životě. Nebýt toho, dávno bych zešílel. To mě mrzí, ale je to váš osud. Já chci…chci se vrátit domů. Domů?! A co tě tam čeká nebo spíš kdo tam na tebe čeká?! Snad rodiče anebo přátele?! Nemáš proč se vracet. Ale mám. Neřekl bych. Vždyť ti ubližovali. Hezkého slova na tebe nepromluvili. Ještě se chceš vrátit? Třeba už mě hledají, já se musím vrátit. Nemusíš nic. A dokážu ti proč. Prosím, podej mi svou levou ruku a zavři oči. Něco ti ukážu.
Jemně jí stiskl ruku, a také zavřel oči. Sharon se najednou ocitla v domě, ve kterém žila. Rodiče zrovna debatovali u stolu. Kde zase vězí ta malá mrcha!!! Hořekovala její matka. Zase se někde fláká po lese. Dyť jí znáš, místo aby si hledala pořádného chlapa a práci, lítá si klidně po venku. Už jí mám plné zuby, já ji do smrti živit nebudu. Nadával její otec. Matka mi dobře radila, abych si nedělala další parchanty, ale já ji neposlechla a teď to mám. Jeden syn je v kriminále a druhý nám proto roste. A naše milá dcerunka je tak akorát příživnice. Křičela matka. Jak sis je vychovala, takové je máš. Snad jak jsme si je vychovali ne?! Víš co, dej mi svátek jo! Já se jen věčně dřel a vydělával na vás prachy, abyste měli co žrát!!! Takže vina je na tvojí straně. Ano, ty ses tak dřel prosím tě! Vydělával sis tak akorát na chlast, to je celý. Však jo, dělej ze mě dál notorika. Chudáčku, doma si v životě nesáhl na práci, nikdy tě nenapadlo, třeba jen umýt nádobí. Na co, žena to přeci udělá!!! Víš co, jdu do hospody. Tam aspoň nejsou hysterky, jako jsi ty. Však si jdi, i k čertu.
Sharon prudce otevře oči plné slz. Cedrik se na ni soucitně dívá. To mě nemají ani trošku rádi? Jsou tak plní zášti, že už neví ani co je láska, natož rodičovská. Sharon se rozpláče a vrhne se Cedrikovi do náruče. On jí pohladí po vlasech a políbí ji na čelo se slovy: neplakej andílku, uvidíš, zase bude dobře. Vzájemně se podívají do očí a nečekaně se políbí.
A tak plyne den po dni. Temná noc se mění ve světlý den. Střídají se roční období. Svítí slunce nebo měsíc. Prší anebo padá sníh. Tohle všechno je jen pouhá vzduchová bublina, ve srovnání s tím, jak velké pouto vzniklo za ta léta mezi Cedrikem a Sharon. Nebyli si jen milenci, ale i vzájemnými přáteli. Až do jisté chvíle, než Cedrik přišel s návrhem požádat Sharon o její ruku.
Brzy po snídani, za rozbřesku slunce si poklekl Cedrik před Sharon, která právě dopíjela šálek čaje. „ZA RUKU VEZMU TĚ JÁ, V ÚDOLÍ SLZAVÉM. TVOU ČÍŠI NAPLNÍM, NEBOŤ VÍNEM BUDU V POHÁRU TVÉM. PAMATUJ, ŽE MÁ SVÍČKA, OSVĚTLÍ TI CESTU TMOU. TÍMTO PRSTENEM TĚ ŽÁDÁM, ABYS BYLA MOU.“ Pak rozevře dlaň, na níž se třpytí překrásný prsten. Já…chci říct…nevím co na to říct, snad jen, abych byla upřímná, vůbec jsem to nečekala. Nač slova. Postačí, když přijmeš prsten, jejž nabízím. A staneš se mou ženou. Dobrá tedy, dej mi prosím čas na rozmyšlenou. O nic víc tě nežádám, jen o trochu času. Dám ti tolik času, kolik budeš jen chtít. Děkuji, jsi laskavý. Za málo. Oba přistoupí k sobě a vymění si vášnivý polibek.
Tu noc nemohla Sharon vůbec zamhouřit oka. Neustále ji přepadala myšlenka za myšlenkou. Dumala nad tím, zdali si má Cedrika vzít nebo ne. Dokonce si vzpomněla na rodiče, co by na to asi tak řekli. Ze všeho byla tak zmatená, že si ani nevšimla ranního svítání.
O něco později došlo ke konverzaci, u vydatné snídaně. Jsi nějaká pobledlá, lásko. Není ti dobře?! Je mi dobře, jen jsem celou noc nespala. Jak to??? Přemýšlela jsem, víš?! Aha, o mé nabídce k sňatku?! Ano, z velké části ano. To mne mrzí, je to pro tebe určitě těžké rozhodnutí, chápu. To je. Abych byla upřímná, chtěla bych se podívat domů. Domů?! Tvůj domov je přeci tady. To ano, ale… Ale?! Moc dobře víš, že tam na tebe nikdo nečeká. Všichni na tebe už jistě zapomněli. Nikomu se určitě nestýská. Jsi jim ukradená. Tak se s tím konečně smiř! Smířit se s tím, jak bych mohla. Prožila jsem tam celé své dětství. Zůstaly tam mé vzpomínky, vše co jsem měla tak ráda. Myslíš?! A co tvá bolest, strach a slzy?! Na zlé věci se těžko zapomíná, ale odmítám být po zbytek života v zášti. Odpustíš jim a vrátíš se domů?! Ne, to ne. Tak co tedy zamýšlíš?! Jen bych je chtěla vidět a říct jim, že o mě nemusí mít strach, že jsem v pořádku a šťastná s tebou. Jak myslíš. Ale věř tomu, že tě s otevřenou náručí vítat nebudou. Třeba se mýlíš. Neřekl bych. Sharry, viděl jsem tě mnohokrát plakat, cítil jsem tvou bolest. To je minulost. Co myslíš, kolik ran je ještě schopno tvé srdce pojmout, abys pochopila? O co ti jde?! Chceš mě mít jen pro sebe?! Jen se ti snažím pomoci, otevřít oči, abys viděla pravdu, která je ti doposud skryta. To určitě, nevěřím ti. Jde ti jen o tu tvou kletbu!!! To už dávno ne. Jen se ti snažím vysvětlit, že tě tam nic nečeká. Nic, zhola nic. Lžeš! V hrdlo lžeš!!! Pamatuj si: „MŮŽEŠ POCHYBOVAT O MÉ PRAVDĚ, JEN NIKDY NEPOCHYBUJ, ŽE TĚ MÁM RÁD!“ Tak proč se utápíš v husté mlze, lidské lhostejnosti?! Proč Cedriku??? Tisíce let sám a ty mi vyčítáš lhostejnost?! Ne, ty se neutápíš v lhostejnosti, tebe požírá zloba. Tebe zajímá jen tvá bolest v prokletí. Ty nemůžeš mít někoho rád, protože máš rád, jen sám sebe. Prosím tě mlč! A omluv mne, na další povídání už nemám náladu. Tak pán nemá náladu, musí se jít vyplakat do koutku, protože je tak sám a nikdo mu nevěří. Kolik ran jsi mi ochotná ještě uštědřit?! Nekonečno! Proč? Držíš mě tu jako ptáčka ve zlaté kleci, dusím se. Ach tak, jsi volná, jdi si, kam tě srdce táhne. A co ty?! Půjdeš také? Ne. Mé místo je tady. To je mi líto. Hm… Od začátku šlo jen o kletbu. Láska byla jen maska slibu. Pak tedy sbohem. Sharon odchází v slzách.
Doma na ni čekalo nemilé překvapení. Vše, o čem mluvil Cedrik, byla krutá pravda. S pláčem se rozběhla směrem k lesu, jako před mnoha lety. Tehdy byla ještě hodně mladá a uplakaná dívka, nyní tu byla zhrzená mladá žena.
Celé hodiny bloudila po lese a volala Cedrikovo jméno. Ale odpovědí jí byl pokaždé jen vlastní hlas. Na bolest byla už zvyklá, ale v životě ji necítila, tak intenzivně, jako v tento okamžik. Přála si naposledy spatřit Cedrika. Toužila po jeho úsměvu, polibku a objetí. Za jeden jediný pohled by zaprodala duši.
Cedriku?! Prosím tě, odpusť mi. Mrzí mě, že jsem ti nevěřila. Slyšíš?! Odpusť mi, prosím. Je mi to strašně líto. Prosím, zjev se mi a věnuj mi alespoň jediné slůvko. Prosím. Odpusť mi. O nic víc už tě nežádám. Jen mi prosím odpusť. Vzpomeň si, žádal jsi mě o slib. Přísahám na tento den, tuto noc a svit měsíce, pokud budeš ještě chtít, ráda se stanu tvou ženou. Tento les budiž mi svědkem. Tak tedy slibuji. Miluji tě. Celá nesvá padne na kolena a dá se do usedavého pláče. Naříká celou věčnost.
A pak z poslední vůle šeptem praví: „ZA RUKU VEZMU TĚ JÁ, V ÚDOLÍ SLZAVÉM. TVOU ČÍŠI NAPLNÍM, NEBOŤ VÍNEM BUDU V POHÁRU TVÉM. PAMATUJ, ŽE MÁ SVÍČKA, OSVĚTLÍ TI CESTU TMOU.“ Zase se rozpláče. Když v tom čísi praví hlas: „TÍMTO PRSTENEM TĚ ŽÁDÁM, ABYS BYLA MOU.“ Sharon se divoce rozbuší srdce, ten hlas by poznala i za milión let, protože to nebyl ledajaký hlas, byl Cedrikův.
Tys mě vyslyšel, ach… Tak tedy dávám ti svůj slib, své ano. Načeš, Cedrik nasadí Sharon prsten a promění se v prach. Mnohokrát ti děkuji. Vysvobodila jsi mne z ukrutného prokletí. Vždy tě budu milovat. A pamatuj, že má svíčka, osvětlí ti cestu tmou. Najednou Sharon svírá v dlani nějaký předmět. Byla to svíčka, o níž mluvil Cedrik.
Je možné pociťovat štěstí a smutek zároveň? Pokud ano, Sharon ten pocit měla. Když došla domů, nestačila se divit. Rodiče byli jako vyměnění. Maminka dokonce samým štěstím, že je Sharon v pořádku plakala. Tatínek ji sevřel v náručí a políbil na tvář. I její starší bratři ji přivítali s otevřenou náručí. Časem získala i nové přátele. Žila spokojeným životem. Často a ráda navštěvovala svůj milovaný les, zvláště pak určitá místa v něm.
Jako obvykle se Sharon procházela lesem. Když tu pojednou se otočí a praví: To já děkuji Cedriku. Tvá vzpomínka zůstane navždy v mém srdci, tak jako nikdy nezhasne plamen na tvé svíci. A pokaždé, když půjdu sama tmou, stanu se pokaždé ženou tvou…