Kdo by se bál vlků?

Anotace: Moje první povídka. Teprve si hraju se střídáním současnosti a minulosti. Kritika vítána.

Téměř měsíc uplynul od tragické bitvy hluboko v horách. Ve vzduchu byla stále přítomná smrt. Na hnijící těla koní sedala hejna much a všude se šířil odporný zápach. Na špičatých úlomcích skal byla nabodána znetvořená těla, často bez hlavy nebo končetin. Po hladkých kamenných svazích hor stékala rudá krev. V podivných pramíncích a stroužkách se vyhýbala rozsápaným kusům mužských těl. Každý den zasychala, aby ji mohl měsíc znovu a znovu prolévat. Nefoukal vítr, ani lísteček nezašustil, jen z dálky se ozývalo zřetelné a uši drásající praskání kostí. Muž s k nepoznání zjizvenou tváří a krvavým pahýlem místo levé ruky, kráčel rychle a jistě, skrz kupu holých, okousaných kostí. Rozzuřeně kopal do zkrvavených chuchvalců zvířecí srsti a z očí se mu valily slzy vzteku. Připadalo mu že to muselo být včera, kdy na stejném místě držel v náručí svého kamaráda s podřezaným hrdlem.
....
Kolem Iberijské říše se stahovala mračna. Chamtiví Skythové toužili po jejich zlatě. Přitáhli s obrovskými vojsky, vypalovali celé území a zabíjeli každou živou duši. Poslední pevnost na západě odolávala masivním nájezdům, díky velkému počtu bojovníků. Sousední království psalo zoufale o pomoc. Císař tedy vyslal čtyřicet nejlepších jezdců na pomoc. Starý generál nechtěl plýtvat časem, proto vedl jízdu skrz soutěsku v horách. Celý den pršelo, blesky křižovaly oblohu a vzduch byl těžký a nedýchatelný. Jezdci byli neklidní a koním se na rozblácené cestě smekala kopyta. Každou chvíli se ozývalo vyděšené zařehtání a nespokojené odfrknuti, ale muži nikoho nezahlédli.
''Povídá se,'' začal náhle vyprávět poslední jezdec, ''že každého, kdo tudy procházel sežrali vlci.''
''Vlci? Cha! Kdo by se bál vlků?'' namítl starší, zavalitý chlapík, jedoucí před ním. Pak mírně zrychlil, aby dohnal zbytek skupiny. Když ujel pár metrů, uslyšel srdceryvný řev. ''Bacha vlk!'' křikl přes rameno,zasmál se a pobídl koně ke klusu.
...
Najednou ho ze vzpomínání vyrušilo zvláštní zablesknutí v dálce. Rozběhl se k místu odkud přicházelo a objevil tam tělo svého přítele. Už nešlo moc rozeznat, ale kolem krku stále vysela šňůrka. Vzal ji do ruky a chtěl zatáhnout. Zarazil se. ''Vyčítáš mi to? Kde jsou tvé káravé oči?? Ach, už vím...Vrány ti je vyklovaly!'' vykřikl do prázdna a trhl za šňůrku, aby povolila. Ozvalo se lehké křupnutí a provázek se odtrhl i s hlavou.
...
''Neviděli jste toho mladýho? Jel pořád vzádu. Mlel něco o vlcích a pak zmizel'' nahodil jeden z jezdců, když se utábořili.
''Teď ho přivedla hlídka, asi se mu něco stalo. Chlapi řikaj že se zbláznil.'' smál se druhý.
''Hlouposti!'' křikl přícházející generál. ''Dva muži půjdou na hlídku, ostatní zůstanou do rána tady. Bezpodmínečně!''
Hlídka už skoro usínala, když zakřupaly provazy a někdo nelidsky zařval. Oba vojáci se probrali a chtěli vstát. Byli jako omráčení. Poslední co slyšeli byl démonický hlas, který pravil: ''Z hlubin moře povstanou strážci Héraklových sloupů, a bude prolita krev nezasvěcených! Budete očištěni skrz oheň a bolest, dokud nezvolíte správnou stranu.'' Načež jim skrz krk břicho projel obrovský dráp. Udělalo se jim černo před očima a klesli k zemi. Ostatní muži popadli meče a vyběhli ven ze stanů. Venku stáli desítky dvoumetrových monster, napůl mužů, napůl býků. Měli mohutná těla, rudé oči, dlouhé drápy, na hlavě rohy a místo nohou kopyta. Vojáci byli tak vyděšení a zmatení, že se ani nestihli bránit. Příšery až moc snadno trhaly jejich těla. Trvalo to jen krátký okamžik, než se zem zbarvila do ruda, ale bolest se časem neřídí. Jediný z těch tvorů přišel o levou tlapu, ostatní měli pouze vytrhanou srst. Všichni se začali rozbíhat. Uprostřed všeho toho zneuctění klečel šílený mladík a podpíral hlavu svému umírajícímu příteli. Pohasínající oči však znaly strašné tajemství. Ještě před smrtí sebral své poslední síly a stiskl mladíkovi levou paži tam, kde byla uťata.
...
Zhnuseně odhodil ulomenou hlavu a pořádně si prohlédl blýskavý předmět. Byl to klíček zvláštních rozměrů a tvarů.
''Klíč k Héraklově truhle tajemství. Toho se ti zachtělo?'' zachroptělo mu cosi za zády. Prudce se otočil. Rozsápané tkáně a holé kosti se spojovaly do obludných tvarů. Krev divoce bublala a cákala. Usekané ruce se vracely ke svým tělům a vkládaly oči zpět do důlků. Slizká těla se odtrhovala od skalisek a plazila se za světlem klíče. Odhodil ho a utíkal. Cítil stále větší tlak v levé ruce. Přítel, a nebo spíše jeho ostatky, ho pevně držel. Ožíral mu maso a leptal jeho kůži. Drobil jeho kosti, až z mladíka nic nezbylo. Vzal klíč do shnilé ruky a naposled se vřískavě rozesmál. Trestu nikdo neunikne. Pak se všechna těla začala rozpouštět a odtekla i s krví, kterou už měsíc vícekrát neprolije.