Nedělní procházka
Nedělní procházka
Nedělní procházka
Moje ezotericky založená kamarádka mi řekla, abych dala víc na intuici a znamení. Takže: Jednoho podzimního večera u nás zazvonila černá dívka a v náruči držela černé štěně.Řekla jsem si – to něco znamená! Od té doby máme kreativní fenku Tojdu, která někdy vypadá jako
čivava, ale jindy zase jako jezevčík. V zimním období chodíme s Tojdou na procházku za město, nejraději cestou na Buk. My vůbec raději chodíme po starých cestách, jelikož staré cesty mají své příběhy. Zatímco Tojda očichává kdejaký patník, já vzpomínám na vyprávění babičky Věry. Byla to právě tato silnice, po které šla. Rok 1942. Nesla dvoje nové cíchy, které chtěla vyměnit za jednu slepici na nedělní polévku. Polévku pro jediné válečné dítě – Jitulku. Handl v Buku se vydařil, potíže nastaly při zpáteční cestě. U cedule stáli dva četníci a kontrolovali každého, kdo přicházel do města. Babička byla podezřelá! Byla sice hezká, mladá a dobře oblečená, ale zpod sukně jí koukala slepičí hlava! Četníci se zachovali lidsky, přes celou situaci se přenesli humorem a nechali babičku projít.
Sedum let po válce, když bylo Jitulce patnáct let, tehdejší mocní tohoto města rozhodli,že dítě z takové buržoasní rodiny studovat nemůže. Nebylo nic platné, že Jitulka měla samé jedničky,tatínek byl ředitelem spořitelny, dědeček právníkem, který pracoval pro Emu Destinnovou.
Jitulka se stala buržoasním živlem, třídním nepřítelem a může být ráda, že se vyučí autoelektrikářem. Po roce útrap zvítězil zdravý rozum a Jitce se podařil přestup na místní zdravotnickou školu. Obor, kterému zůstala celý život věrná. Tak Tojdo, půjdeme domů, začíná foukat.
Moje ezotericky založená kamarádka mi řekla, abych dala víc na intuici a znamení. Takže: Jednoho podzimního večera u nás zazvonila černá dívka a v náruči držela černé štěně.Řekla jsem si – to něco znamená! Od té doby máme kreativní fenku Tojdu, která někdy vypadá jako
čivava, ale jindy zase jako jezevčík. V zimním období chodíme s Tojdou na procházku za město, nejraději cestou na Buk. My vůbec raději chodíme po starých cestách, jelikož staré cesty mají své příběhy. Zatímco Tojda očichává kdejaký patník, já vzpomínám na vyprávění babičky Věry. Byla to právě tato silnice, po které šla. Rok 1942. Nesla dvoje nové cíchy, které chtěla vyměnit za jednu slepici na nedělní polévku. Polévku pro jediné válečné dítě – Jitulku. Handl v Buku se vydařil, potíže nastaly při zpáteční cestě. U cedule stáli dva četníci a kontrolovali každého, kdo přicházel do města. Babička byla podezřelá! Byla sice hezká, mladá a dobře oblečená, ale zpod sukně jí koukala slepičí hlava! Četníci se zachovali lidsky, přes celou situaci se přenesli humorem a nechali babičku projít.
Sedum let po válce, když bylo Jitulce patnáct let, tehdejší mocní tohoto města rozhodli,že dítě z takové buržoasní rodiny studovat nemůže. Nebylo nic platné, že Jitulka měla samé jedničky,tatínek byl ředitelem spořitelny, dědeček právníkem, který pracoval pro Emu Destinnovou.
Jitulka se stala buržoasním živlem, třídním nepřítelem a může být ráda, že se vyučí autoelektrikářem. Po roce útrap zvítězil zdravý rozum a Jitce se podařil přestup na místní zdravotnickou školu. Obor, kterému zůstala celý život věrná. Tak Tojdo, půjdeme domů, začíná foukat.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.