V autobuse

Anotace: ...

Autobus se dal do pohybu, sotva dosedl na své sedadlo. Oddechl si. Byl rád, že jej stihl, neboť mnoho času nezbývalo a zůstal by napospas tmavé, deštivé noci. Podíval se z okna, viděl sklo, po němž pomalu stékaly dešťové kapky, které se rozhodly dělat Mu při jeho cestě společnost. Měsíc schoval svou tvář za černé mraky, nechal město pro dnešní noc bez svého dozoru. Lunu a její lucernu se marně snažila nahradit okénka mihotajících domů, jež zabavily jen na malou chvíli Jeho oči. Zavřel víčka a zaposlouchal se do zvuku motoru a slabého klepání dešťových kapek. V tuto chvíli se dokázal odpoutat od všedního života a ponořil se do vlastních myšlenek. Miloval, když prší. Nejraději se v dešti procházel, kapky dopadaly na jeho hlavu a odrážely tak myšlenky, které se naopak snažily z hlavy utéci skrz temeno ven. Nyní se však musel spokojit pouze se svými sluchovými vjemy. Znovu otevřel oči a rozhlédl se po sedadlech autobusu. Teprve teď zjistil, že je zde sám, opuštěný jako ono město, jehož obraz si dnes měsíc rozhodl odepřít.
Řidič zastavil a otevřel přední dveře. Nastoupila. On ihned zpozorněl. Ne nepřiměřeně nápadně, toto vymanění z nezúčastněného nevnímání poznal jen On sám. Jen Ji očima sledoval. Letmým pohledem o Něj zavadila, jejich oči se na zlomek chvíle protnuly. Dosedla o několik sedadel před Něj. Kapky deště ho přestaly zajímat. Byla to Ona. Ta, s níž se cesta autobusem promění v něco zcela jiného, zázračného. Neznal Její jméno. Jen z ní nemohl spustit oči. Nebyl to ten typ mladého chlapce, který takto hleděl na dokonalou dívku, symbol krásy pro jeho vrstevníky. Dokonce by možná nejeden z jeho spolužáků o Ni pohledem nezavadil. On však cítil, že z ní vyzařuje cosi zvláštního. Něco, co je stvořené jen pro něj, neboť on je teď ten, kdo tyto vlny přijímá.
Znal ji takto již víc než rok. Přesto za ní nikdy neuměl přijít a seznámit se. Prostě to nedokázal, možná ani nechtěl a takto mu to stačilo. Možná sám nevěděl, jestli mu tohle stačí, možná jen neměl odvahu. Zahleděl se Jí do vlasů. Zřejmě si, stejně jako On, zapomněla doma deštník, byla celá promočená. Viděl kapku, která si ladným klouzáním tvořila cestu mezi prameny vlasů, jako dokonalá krasobruslařka, která si užívá své večerní vystoupení před zaplněnou halou. Její vlasy plápolaly v Jeho očích a On věděl, že i půl dne po tom, co Mu zase zmizí, stále budou.
Venku se však před vozidlem zablýsklo a vzápětí přišla ohlušující rána. Nic víc neviděl a neslyšel. Probudil se až za několik chvil a s ohromnou bolestí hlavy. Všiml si, že nesedí na svém sedadle, nýbrž leží na popraskaném skleněném okně. Postavil se na nohy. Autobus byl převrácený, nejspíš došlo k nehodě. Rozhodl se tedy opustit vozidlo oknem, které uviděl nad svou hlavou. Pomocí sedadel k němu vyšplhal a s pomocí smetáku, který byl při nárazu odmrštěn do Jeho míst, rozbil okno. Nedával si však příliš pozor a při průchodu ven si rozřízl kůži na pravé ruce. Nevěnoval však svému zranění pozornost, neboť viděl, co se děje venku. Autobus byl převrácený a na něm povalený hořící strom. Chtěl utéct, avšak uvědomil si, že v autobuse jsou ještě dva lidé. Rozhodl se tedy vrátit. Nejdříve našel řidiče. Ohmatal jeho tepnu, zjistil však již předem z rozříznutého břicha a vytékajících vnitřností smísených s krví, že se jedná o mrtvého člověka. Uslyšel sténání. Otočil hlavu, viděl Ji, jak se pomalu sune s krvácející nohou směrech k zadní části autobusu. Nebylo času na dlouhé přemýšlení, připlazil se k ní a dostal ji z tohoto pekelného místa, jež začaly olizovat plameny ohně. Byli venku z nejhoršího, seděl na silnici, Ona ležela.
„Děkuju,“ šeptala slabým hlasem.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
Místo odpovědi se však dočkal jen prudkého škubnutí. Pocítil déja vu. Znovu jako by procitl. Rozhlédl se, Ona tu nebyla. Seděl v autobuse. Zřejmě usnul. Ona už vystoupila. Takže jí nezachránil život. Neseznámil se s ní. Ne, pouze vystoupila na své zastávce, tak, jako to nyní musel udělat i on.
Se svěšenou hlavou mizel mezi popelnicemi v temné uličce a mířil někam do tmy. Pršet však již přestalo.