Kapitola druhá: TEN NOVÝ PRŮVODCE

Anotace: ...

Sbírka: PÁR KAPITOL ZE ŽIVOTA POSMRTNÉHO

„No“, protáhne knihovník. „Prý zase praskla okenní tabulka v informacích a před chvílí tu běhaly uklízečky jako pominutý, že se rozletěla ta váza nahoře před hraběnčiným pokojem.“
„To jsou geomagnetické síly“, říká důležitě průvodce a já nemůžu věřit vlastním uším. „Na to už vědci přišli“.
„Ale nepovídejte,“ kouká na něj knihovník celý natěšený. Dědek jeden, doufá, že si bude povídat.
Je zvláštní, že řekne-li se nepovídejte, každý se rozkecá jako na povel… A taky že jo.
„No to máte tak“, spustí ten mladej.
Založím si ruce a čekám, co z něj vypadne. Rozkládá přitom rukama a tváří se, že tomu fakticky věří.
„Totiž ono, abych tak řekl“, tak už se vymáčkni. „Je to tak, že nějaká událost, co se kde stane, se jako by nahraje do stěn a prostoru, v němž se odehrála. Podle intenzity prožitku té situace, je to potom silná nahrávka. Chápete?“
Knihovník nadšeně přikývne a jdou si sednout do výklenku u okna.
„To je zajímavé, mladý muži, takže žádná strašidla?“ ten mizera ho úplně zblbnul. Sedají si. Stojím u nich a opírám se o zeď. Copak bude ještě následovat?
„Žádná“, říká rezolutně průvodce. „Jen takové zvukové či energetické vlny a nic víc za tím není. No věřte, je to už prokázané.“ Aaaghrrr! Zatínám prsty a musím pevně semknout víčka. Jinak by to tu vylítlo do povětří! Ten blázen!
Už ty jeho divný řeči nemůžu poslouchat. Otočím se a vypadnu z knihovny. Cestou odtud mám oči zabořené do země, protože vím, že kdybych je zvedla, lítalo by brnění kolem stěn pěkně vysoko. Rázuju si do sklepení a rozhodně nedávám pozor, co nebo kdo kolem mě stojí či chodí. Prásk! Vrazlila jsem do něj, až jsem zavrávorala.
„Tak tady jsi“, on na mě nadšeně. „Už jsem tě chctěl jít sbírat po větvích do lesa“, utahuje si ze mě. To je mu podobný. Je vždycky vysmátej, kde se to v něm bere? Byl přece popraven! Má zuřit. Byl popraven kvůli mně. A já chvíli po něm. No a stali jsme se tak inventářem tohohle hradu, protože tehdy byl nějaký kněz až příliš horlivý a proklel nás. Já ho tak dostat do rukou…
Podívám se na něj, podívám se mu do těch rozesmátých očí a rozhodím rukama.
„Ach jo“, vypravím ze sebe. „Právě jsem se dozvěděla, že dle nejnovějších výzkumů neexistujeme“, oznámila jsem mu. Teď čekám, co on na to.
Chvíli nic a pak se rozesměje. Jak se tomu může smát…
„Pojď, pojď“, beru ho za ruku a táhnu zpět. „Jen se nezdráhej, dost možná si tam o tom ještě povídají“ a jdem. To, že ho za sebou táhnu mi aspoň zabrání tady z toho udělat kůlničku na dříví. Dojdeme za chvilku ke knihovně. Vstoupíme dovnitř. Být tím, čím jsme, někdy dost ulehčuje situaci, nemusíte klepat.
„…o nich vyprávím, se sice hodí, ale je to jen pro pobavení, sám tomu nevěřím“, dokončuje zrovna průvodce. Můj drahoušek zvážněl, když jsem se na něj podívala. Pohladil mě nepřítomně po vlasech a přešel k těm dvěma blíž. Zaujalo ho to. Posadil se na knihovní schůdky…
„Takže se tu něco stalo, to se stále projevuje, ale nemůžeme říct, že jsou to strašidla, nebo duchové, rozumím tomu“, upřesňuje si své informace knihovník.
„Ano, ano, přesně tak“.
„A já už si je dokázal i představit…“, říká knihovník s pokrčením ramen a smutným úsměvem. To by mě zajímalo, jak si nás představuje, přemýšlím. Když se podívám na toho svýho, zdá se mi, že by to taky rád věděl.
„Tak jsou určité prameny“, opatrně pokračuje průvodce, „které uvádějí, jak vypadali. Ale stejně, zřejmě by se po smrti museli nějak změnit“, pokračuje. „Tedy za předpokladu, že by strašidla mohla existovat…“. Dodává.
„Ale jistě, jistě že se změnili“, povídá nadšeně s rozzářenýma očima knihovník. Jdu k němu blíž, třeba mě uvidí a popíše. To by bylo něco…
„Úplně jí vidím“, začne a mně by se zatajil dech, mít ho. Teď, teď to schytáš, chlapečku. Teď to uvidíš!
„Je jako záře“, povídá. Co? Co to žvaníš, jaká záře? „Je průsvitně krásná a vznáší se několik decimetrů nad zemí“, vykládá svou vizi dál. Za sebou slyším, jak se miláček uchcecht, zřejmě si vzpomněl, jak jsem do něj před chvílí zcela nevznešeně vrazila. Za odměnu ho sjedu pohledem a poslouchám dál, co o mě starý pán nabásní.
„Ale její oči žhnou a nikdo nevydrží její pohled“, sníš s otevřenýma očima, dědo… To je marný. „A nevydrží jej“, pokračuje ještě, „ani její milenec, co s ní byl popraven pro cizoložství. Trpí kvůli ní i po smrti a nemůže se kvůli tomu už kolik století ani usmát“. Jako pravé a nefalšované popření těchto slov, uslyším náhlý výbuch smíchu a můj zmiňovaný milenec se vypotácí ze dveří ven, kde se chechtá a chechtá na celé kolo. Vyjdu za ním.
„Juchůůů“, slzí smíchy a snaží se udržet na nohou. „Johó, to snad…to…“, v záchvatu smíchu není schopen mluvit. Už se pomalu uklidňuje. Jeho ruka dopadá na mé zdravé ramno a přitáhne si mě k sobě. Stále se směje, ale už to není ten strašný záchvat.
„Ten to má dobře vymyšleno!“ Mávne rukou, políbí mě na čelo, pustí a smějíc se, odchází. „Že prý neexistujeme, já se zbláznííííím!“ Zařve v dalším návalu smíchu do stropu s hlavou zakloněnou. Otočí se na mě, rozjařeně mi zamává a jde pryč.
Hm, pobavil se. Ale co teď?