Ledová náruč

Anotace: Tak jak to vypadá, snažím se zasáhnout do každého směru. Tohle je jedna z mých prvních povídek (pokud nepočítám školu:)). Taky se vám líbí tichá zasněžená noční krajina?

Pohled na zasněženou krajinu mě uklidňoval. V paprscích měsíce se krystalky ledu a vločky jemně rozprášené po okolí leskly jako diamanty. Stála jsem na úpatí pozvolna se zdvihajícího kopce, na jehož vrchu rostla osamocená třešeň. Její větve byly zatíženy sněhem a v okolí podle stop pobíhaly srnky a zajíci.
Vše okolo dřímalo v klidu zimy a noci. Až na příjemné a uklidňující křupání zimní nadílky pod mýma noha nic nerušilo to ticho, které tu vládlo. Nebylo strašidelné, ne to ne, bylo jemné a lehké. Dovolovalo mým myšlenkám volně plout. Vyšla jsem až nahoru, tam kde stál ten strom lásky a posadila se pod jeho mohutnou korunu, tak, jak jsem to dělávala často létě.
Daleko v pustině bylo možné zahlédnout světýlka města a osvícené silnice. Avšak ani jedna nevedla mým směrem. Opravdu tu bylo ticho. Nerušilo ho tentokrát nic. Ani kroky, ani dech, ani hukot velkoměsta.
Pozorovala jsem cestu, kterou jsem si razila sněhovou pokrývkou až sem, sem na toto místo. Stopy se pomalu stávaly jednou souvislou linkou, až nakonec dálce zanikly. Nadechla jsem se ledového vzduchu a do okolí vypustila oblak páry, který za chvíli zanikl. Zmrzl jako jeho okolí. Cítila jsem jehličky mrazu na tváři. Bodal ze všech sil, ale do mého srdce proniknout nemohl. Ne tam ne, to bylo plné lásky, plné pochopení a plné radosti.
Pochopila jsem dnes spoustu věcí. Pochopila jsem proč je sníh studený. Pochopila jsem, proč mráz bodá do tváře a pochopila jsem, jak to tu na světě chodí. Moje duše na tomto místě začínala chápat i více věcí. Snad i věci co jsem se neměla v mém věku ještě dozvědět. Nevadí.
Přes měsíc proběhnul mrak. Krajina se ponořila do tmy. Diamanty zhasly svou zář, která stejně přetrvávala. Bílý poprašek se nemohl ztratit v temnotě noci. Neustále zářil, i když ne už jak diamanty. Teď už to byla peřinka, která přikryla celé okolí a uspala ho na dlouhé a mrazivé zimní měsíce.
Z mraků začaly padat další sněhobílá peříčka, které dodávaly peřině na velikosti. Po pár minutách jsem byla přikrytá stejně jako příroda. Stala jsem se její součástí a znovu vypustila obláček páry. Žádný však nevyšel.
Dívala jsem se na stále tmavnoucí okolní krajinu. Byla jsem jí vděčná, že mě přijala pod svá ochranná křídla. Mráz přestal štípat po tváři a sníh mi najednou připadal vlahý a krásně hřejivý. Něco však chtěla na výměnu. Něco co jsem jí mile ráda odevzdala.
Život...