pokoj P 15 aneb historky z dvanáctky...5

Anotace: povídky

Kapitola pátá

Vzkazy pro pana Roneckiho

Zarachotil klíč v zámku ke vchodovým dveřím do baráku ve kterém bydlel. Bydlel tu spolu se svojí milou a několika desítkami sousedů. Se sousedy nemá žádné problémy, ba naopak. S milou mu život také krásně plyne a doufá, že se za pár měsíců stane jeho ženou. Pak, až budou čekat rodinu, budou se muset přestěhovat někam do většího. Jedna plus jedna v centru města je fajn, ale stačí jen pro jednoho, nebo pro dva hodně, hodně zamilované. Vešel do baráku a jen letmým pohledem přejel tři řady kaslíků, na něž dopadaly rudé paprsky zapadajícího slunce. Tento týden jsou večery moc hezké. Jelikož vybírat kaslík má v oblibě jeho beruška a jelikož předpokládal, že už je doma, tak ho dost překvapilo, když spatřil proužek nějakého papíru trčícího z jejich schránky. Nejprve to měl zase za nějakou reklamu. Nebo snad nějaké dodatečné vyučtování? Přišel ke kaslíku. Pomalu a opatrně vytáhl ten proužek papíru. Jakmile přečetl ten krátký vzkaz, překvapeně svraštil obočí a rozhlédl se kolem sebe, zda li ho někdo nepozoruje a přitom se báječně baví. Na jeho účet. Nikoho však neviděl. Po chodbě bylo také úplné ticho. Nevěděl co si má myslet. Ještě několikrát si musel přečíst ten vzkaz: „vsázíš! Tak vsaď tyto čísla 2,7,11,17,21,29,30.“
Měl to za nějaký vtip. Ač nerad, začal mít pocit, že v tom má své krásné prstíky jeho milá. Byl celkem zvědavý, co mu na to řekne. Hlavně aby nezapírala. A tak během nedlouhé chůze do schodů našel viníka. Byl spokojený. Když vešel do bytu, ucítil vůni čerstvého chleba. Dostal velkou chuť na chleba s máslem. Než přišel do kuchyně, odložil si a papír se vzkazem strčil do kapsy.
Ona seděla za stolem, zády k němu. Její dlouhé, hnědé vlasy jí stékaly po jejím modrém svetříku jako mohutný horský vodopád. Vedle ní, po pravé straně, ležely tři dopisy.
Slyšela jak přichází. Hned ho vítala: „Ahoojjjj,chceš slanou pusinku?“
Zůstal stát za ní. Sklonil se k ní a nechal se políbit. Pak jí polibek oplatil, načež si jazykem objel svůj, teď již, slaný ret. Pak ho však přemohl hlad. Zasedl proti ní. Namazal si měkoučký chleba máslem a dal se do něj. Ona ho jen se zalíbením sledovala. Nebyla nutná žádná slova.
Když dojedl, tak si ještě chvíli povídali o tom, co zajímavého dnes zažili a viděli. Když s ní mluvil, zdála se mu být nějaká nevrlá, což ho vůbec nepřekvapilo.
„Á miláčku, neumíš to moc hrát. Měla by jsi být klidnější. Takle se mi nakonec sama přiznáš“ to se mu honilo hlavou, když viděl jak začíná být víc a víc nesvá. Líbilo se mu jak seká pohledem z jedné strany na druhou jak bystrá laň. Jak se do jejího vážného obličeje mísí úsměv a jak je tajemná, ačkoliv on sám nejlépe věděl, že uvnitř je líbezná a milá princezna. Nechtěl jí déle trápit.
„Tak se mi už přiznej“ pravil k ní tiše a vlídně.
„Cože? Co jsi říkal?“
Lehce se usmál. „No abys mi to už pověděla. Vidím jak jsi celá nesvá. Asi mi chceš něco řict, ne?“
Smutně sklopila zrak a souhlasně kývla hlavou.
Začalo se mu zdát, že to zbytečně moc hraje. Ale i tak jí chtěl nějak podpořit.
„Ale vždyť se vůbec nic nestalo. Bylo to takové tajemné. Až jsem se bál“
Pozvedla na něj svoje krásné, modré oči. V jejím pohledu cítil nechápavost i trochu zklamání.
„Čeho jsi se bál? Ty jsi se bál, abych tam opravdu nejela? Ale já tam asi pojedu. Chtěla bych.“
Došlo mu k jakému tu dochází nedorozumění.
„Jo Ty jsi myslela to školení?! Já myslel něco jiného!“
Ona pokračuje: „Nebo Ty se bojíš, aby se Ti po mně náhodou nestýskalo?“ pomalu se zvedá a pomalým, ladným, krokem přechází k němu. Sedá si mu na klín.
„Stýskat se mi bude, ale určitě to vydržím“ šeptá jí do ouška. Její dlouhé vlasy mu zakrývají tvář. Šimrají ho a má jich plnou pusu, ale vydrží to. A rád. Proběhne několi sladkých polibků. Pak si z blízka hledí do očí. Ona ho svojí jemnou ručkou hladí po tváři.
„Víš, já už budu muset odjet zítra večer. Promiň“.její hlas zní smutně.
„Nebo nemám to odřeknout?“
Nic jí na to neodpoví. Je mu jasné, že říci jí aby to odřekla v podstatě nemůže. Dříve, nebo později by se mu to určitě vrátilo. Ve zlém. Těch pár dní vydrží. A tak jen zakroutí hlavou.
„A jakpak dlouho mě tu necháš samotného?“ zašeptá jí tiše do ouška.
Ona ho něžně pohladí po tváři. Hluboce se mu zadívá do očí.
„Bude to asi deset dní. Neboj. To vydržíme“
Překvapeně se od ní jemně odtáhne, aby jí lépe viděl do očí. Doufá, že se začne usmívat.
Žádný, ani lehký úsměv však na jejích tvářích není. Myslí to vážně.
„Tak dlouho? Já myslel že to budou tak dva, tři dny“
Mlčky na něj hledí. Její pohled je smutný. On ale nechce aby byla smutná.
„To nic. Klidně jeď. Vím, že kdybys nejela, tak by Ti to bylo líto. A to nechci. Jsem už velkej kluk“ Na taková slova čekala. Věděla, nebo spíš doufala, že něco podobného řekne. Jeho podpora k ní je jen jedna část z pestrobarevné mozaiky jejich lásky. Ten večer si již na nějaká čísla v kaslíku ani nevzpoměl. Zbytek dne strávili tak, aby měli po dobu svého odloučení na co vzpomínat.
Když se druhý den ráno vzbudil, místo vedle něj bylo prázdné. Ona byla již oblečená a tiše, jako myška, jezdila po bytě, pakujíc si věci. Po probuzení zůstal ještě chvíli ležet ve vyhřáté posteli. Vůbec se mu nechtělo do zimy. Přemýtal, co ho dnes čeká. Jak o tom tak přemýšlel, uvědomyl si, že by to mohl být pěkný a pohodový den. V práci ho žádný nepříjemný úkol nečeká, rozdělaná práce jde dobře a šéf má dovolenou. Né že by s ním měl nějaké problémy, ale ono je vždy lépe když je šéf pryč. Avšak jeden velký stín tento den má.
„Moje sluníčko vlastně odjíždí“ pomyslil si nešťastně. Přitom zrovna potichu vplula do ložnice a opatrně, aby neudělala žádný hluk, začala vybírat nějaké věci ze skříně.
„Ahoj. Já už nespím“ promluvil k ní polohlasně.
Trochu vylekaně sebou trhla, ale už s úsměvem na rtech se na něj otočila.
„Ahoj. Už musím pakovat. Včera to bylo moc hezké, ale teď sebou musím trochu hodit“ sladkokysele se usmála a ponořila svůj zrak opět do útrob skříně. On ještě chvíli zůstal v posteli. Pak vstal a udělal pravidelné, každodenní kolečko, které končilo u hrnku s kávou. Seděl u stolu a pohodlně, v klidu, popíjel svou ranní kávu. A jak to tak bývá, v hlavě mu přitom probíhaly různé myšlenky a nápady. Najednou si vzpoměl na ten včerejší vzkaz, jenž našel v kaslíku. Ona mezitím stále pobíhala po bytě, ale když na ní kouknul, zdálo se mu, že už asi zachvíli půjde. Sáhnul si do levé kapsy. Tam žádný papírek nebyl. Pak do pravé. Tam byl. Vyndal zmuchlanou kuličku. Usrkl kávu. Odsunul hrnek na stranu a začal ten papírek před sebou na stole opatrně narovnávat. Znova koukal na ta čísla, ale ani nyní z toho nebyl vůbec moudrý. Jelikož měl podezření, že v tom má prsty jeho sluníčko, začal, jen tak z dlouhé chvíle, hledat mezi těmi čísly nějakou souvislost. Věk, nějaké jejich významné datum, či něco takového. Na nic ovšem nepřišel.
„Tak já už budu muset jít“ zavolala na něj z chodby. Okamžitě se zvedl a zamířil k ní. Stála u dveří, vedle sebe jeden nevelký kufr a v obličeji smutný, až lítostivý úsměv. Na sobě tmavý kabát, krémovou sukni a vysoké kozačky. Vypadala báječně. Když jí spatřil, na momentík se zarazil. Na obličeji měl lehký úsměv. Pak proběhlo několi sladkých slov i polibků a za chvilku byla pryč. Najednou si i v jejich malém bytečku připadal hrozně malinkatý a úplně opuštěný. Ale že to vydrží v klidu a v pohodě, tak o tom vůbec nezapochyboval. Byl z něj slamněný vdovec. Znova zasedl ke stolu kde mu hrozně rychle chladlo kafíčko. Když dopil kávu, zkontroloval pohledem na jejich nástěnné hodiny, jaký je vůbec čas. Byl nejvyšší! Měl by se začít vypravovat do práce, pakliže nechce za pár minut pospíchat. Papírek vyhodil do koše. K němu přihodil ještě obal od sušenek. Uběhlo pár minut a už byl připravený k odchodu. Deset minut po osmé odchází z bytu.
V práci vše probíhalo jak doufal. Žádný nepředvídaný problém se nevyskytl, šéf se nevrátil neočekávanně, prostě klidný a pohodový pracovní den. Během dne, každou chvilku, vzpomínal na svoje poupátko. Kdyby mohl, volal by ji snad každou hodinu. Kdyby tak existovaly nějaké miniaturní osobní telefony. Nebo dokonce malinkaté kamery. Takhle se musí spoléhat na klasické telefony a doufat, v její zastižení. Ale určitě se zastihnou. Však kdy?
„Sakra, měli jsme si domluvit nějaký čas, v kolik si budeme telefonovat.“ napadne ho během své několikáté pracovní přestávky. Sedí si ve svém křesle, nohy na stole a nepřítomným pohledem civí ven, okusujíc konec tužky číslo tři. Najednou ho napadne, jestli již náhodou není čas k odchodu domů. Jukne na své hodinky. Čas nadešel. Rychle vstane, poklidí na stole a za několik minut je kancelář prázdná. Vyjde z budovy. Poklidným krokem se vydává po osfaltové cestě vedoucí středem parku se stromy, květinami i několika tůňkami, směrem k domovu. Během chůze kouká na pestrobarevné záhony krásných květin o kterých ani neví jak se jmenují, na dlouhé a tenké převyslé větve starých vrb, mezi nimiž se prohání slabý vánek. Neunikne mu ani divoké volání jednoho kačera na nedaleké tůňce. Asi volá na svoji kachnu, která dělá jako by nic a jen si čechrá svoje peří. Líbí se mu na krátko posekaná, sytě zelená tráva, která vypadá jak sametový koberec. Pomalu přichází ke konci parku. Teď projde několika ulicemi, zajde si něco koupit a tak do půl hodinky bude doma. Vstupuje do vchodu. Koukne na kaslík. Už z dálky je vidět, že v něm něco je. Dvě bagety, co měl v ruce, dá opatrně pod rameno. Z kapsy vyhrabe klíče. V jedné ruce drží kufřík a pod paždí dvě bagety, druhou rukou odemyká kaslík. Otevře ho, však přeložený papír co v něm byl, snese se jak pírko k zemi. Ani nezanadává. Opatrně jde do dřepu a šmátrá po papíru. Zvedne ho a okamžitě ho přečte. „Udělal jsi velkou chybu! Proč jsi nevsadil ty čísla? Mohl jsi být milionář!“
Těžce polkne. Chvilku zařezaně zůstane v podřepu. Bagety mu spadnou na zem. Když se vzpamatuje, sebere bagety, energicky vstane až se mu zatmí před očima a pak pomalou chůzí stoupá po schodech. „Třeba ty čísla nic nevyhrávají. To by někomu ten blbý fór pěkně nevyšel“ napadne ho a zrychlí svoji línou chůzi. Rychle odemkne dveře, odkopne boty, vyndá z kufru dnešní noviny a hodí je na stůl. Pak rychle běží do koše, z kterého vyndá zmuchlaný papírek. Ještě v bundě zasedne ke stolu. Začne hledat výsledky losování. Když je najde, přiloží k nim ten papírek. Cítí jak mu srdce buší až někde v krku, jak mu na čele vyráží pot i jak jeho dech těžkne. Ani by se teď nedivil, kdyby ho najednou prudce píchlo na prsou a on se celý mrtvý sesunul k zemi. Ty čísla seděly. Naprosto, všechny, do jednoho. Odsunul noviny i s papírkem od sebe. Dal hlavu do dlaní a snažil se tuhle těžkou chvilku nějak překonat. Nechtěl na nic myslet, ale nešlo to. Jak je to možné? Jak se to mohlo stát? Kdo poslal ten vzkaz? Proč právě mně? Proč jsem ty čísla nevsadil? Mám se opít? Tyto myšlenky mu budou lítat hlavou už celý večer a nejen ten. Krom toho začal mít takový pocit, jako by tu neměl být. Jako by byl v nesprávné realitě. Jako by ho osud chtěl mít šťastného a bohatého někde jinde, ale on se vlastní vinou z toho vyřadil. Připadal si že na vyhybce života zvolil špatnou kolej a teď jede plnou rychlostí kamsi do tajemného neznáma. Kdo ví jestli se ještě potom vrátí na tu správnou trať. Každopádně teď bude muset na té trati překonat mnoho nepříjemností. Zůstal tam sedět asi hodinu. Ještě třikrát znova překontroloval ta čísla. Pokaždé to dopadlo tak, že ty noviny od sebe vstekle odsunul. Pomalu to začínal vstřebávat. Jenže s tím jak to vstřebával, cítil jak začíná mít vstek. Nebavilo ho už řešit kdo mu ta čísla poslal, na to by asi teď určitě nepřišel, však zlost na sebe sama stoupala a stoupala. „Proč jsem je vlastně nevsadil, když vždycky pravidelně vsázím?“ mumlal si potichu, když otvíral jejich bar. „Sem na to nějak zapoměl, ale určitě bych si vzpoměl“ pokračoval v mumlání dál, mezitím co si naléval třetího panáka. „Nojo! Kdyby mě nezdržovala, tak bych tam ještě určitě doběhl“. Pokračuje dál, odhazujíc bundu a usedajíc do křesla. „Kdybych se s ní nemiloval a šel radši vsadit, mohl jsem být milionář“. Takto to zcela doslova neřekl, však nechci být sprostý. Pak si dal ještě několik panáků a ve stavu neslučitelném se střízlivostí usnul.
Mohlo být kolem devatenácté když v křesle usnul. Spal tvrdě. Nevzbudil ho telefon kolem jedenadvacáté, nevzbudilo ho ani jeho opětovné drnčení těsně po třiadvacáté. Probudil se sám od sebe kolem třetí ráno. Bylo mu hrozně. Vypitá půlka flašky whiski je vypitá půlka flašky whisky. Ještě k tomu si vzpoměl, že chtěl volat svoji drahou. To ho teď už mrzelo hodně. Odpoledne na ní měl řeči, však teď by jí chtěl mít u sebe. Překonal tyto všechny nepříjemné pocity a nějak se dopotácel do postele. Na myšlenky na promarněnou šanci teď neměl ani pomyšlení. Ráno, když otevřel oči, byl příjemně překvapený. Myslel, že mu bude špatně, ale cítil se dobře. Měl by i dobrou náladu, kdyby mu ji ale nekalila ta příhoda s těmi čísly. Ačkoliv nikdo nic nepoznal, ačkoli se v práci choval normálně, ikdyž měl dobrý den, ikdyž si kolem desáté dopolední příjemně po telefonu popovídal se svým poupátkem, během čehož se mu omluvil za včerejšek a dohodl se s ním na čase dalšího telefonu a ona se na něj vůbec nezlobila a po telefonu mu poslala milion pusinek, v hlavě měl tmavý mrak. Kolem šestnácté hodiny, malou chvíli před jeho odchodem domů, byl po celodenním přemítání rozhodnut. Všechno raději co nejrychleji zapomenout. Nebudu pátrat kdo mi ten vzkaz poslal. Zanechám mučivých myšlenek na to, kde jsem mohl být. Nechám to všechno tiše odeznít, jako tmavý smogový mrak nad údolím. Domů šel tak nějak s dobrým pocitem. Cítil, jak se mu vrací dobrá nálada. Teď by mu nezkazila náladu ani zpráva o nečekaném konci světa, nebo výpověď. Cestou domu si chtěl koupit něco dobrého na zub, však vzpoměl na ty dvě bagety. Jsou to ty jeho oblíbené. Čekají na něj chudinky od včerejška v lednici. Včera se na ně nějak nedostalo. Dostal na ně strašnou chuť. Vešel do domu. Automaticky zamířil ke kaslíku. V kaslíku zase něco bylo. Růžek papíru koukal ze schránky. S opovrhujícím usměvem z opakujícího se vtipu, což je trapné, opatně otevřel schránku. Nechtěl aby mu to zase spadlo na zem. Vyndal papír, otočil ho na sebe, obrátil ho tak aby písmenka stály jak mají a začal číst těch pár tiskace napsaných slov. „Vem si ten druhý z prava“. Tato věta mu samozřejmě nedávala žádný smysl. Zmuchlal papír do malé koule. Vyšel znova před barák, kde otevřel popelnici a malou kouli do ní zahodil. Zbytek dne proběhl bez nějakých zádrhelů. Pěkně se najedl, dal si šlofíka a kouknul na videu na nějakou komedii. V dohodnutý čas mu zavolala jeho Petra. Příjemně popovídali. Je to tam pěkné, daří se jí dobře ,však už by chtěla být zase doma, zase s ním. To moc rád slyšel. On jí řekl, že prý nic nového nikde není, vylíčil jí jak pěkně hospodaří a s nadsázkou jí popsal jak moc mu chybí.
„Za šest dní budu zase u tebe. Moc se na tebe těším“ po těchto slovech mu poslala zase několik pusinek. Ještě chvíli se vzájemně ujišťovali o svojí obrovské lásce než mu řekla, že již musí jít a kvapně zavěsila. Seděl v křesle. Pomalu pokládal sluchátko. Pak odsunul telefon od hrany stolku kousek dál. Pohodlně se usadil v křesle. Byt byl tichý, s nadcházejícím večerem tmavý a ponurý. Mlčky přejížděl pohledem po pokoji. Na jeho mysl doléhala zase ponurá nálada. Začal přemýšlet co asi má vzít druhé z prava. Nějaké jablko? A právě to druhé z prava bude kouzelné? Nebo si snad budu někde něco vybírat? A kde bych o té ceny jako měl hrát? Nojo, ale kdo mi to jen může posílat? Tyto myšlenky ho do konce dne již neopustily. Chvíli koukal v televizi na nějakou estrádu. Ty myšlenky ho však neopouštěly. Již ho nebavily, tak šel raději spát.
Druhý den ráno ho vzbudí sluneční paprsky, jenž díky nezataženým závěsům prosvěcují celý pokoj. Hned z postele vidí krásné, jasné, modré nebe. Slyší zpívat ptáčky a slabounký vánek pohupuje lehounkými záclonami přes pootevřené okno. On, jak již má ve zvyku, chvilku leží a přemítá. Cítí se krásně odpočatý, plný sil i elánu. Asi po deseti minutách vstane. Udělá pravidelné kolečko, které končí, kde jinde než u kávy se sušenkami. V obvyklý čas vychází obvyklou cestou do práce. Jde klidně. Letmo koukne na oblohu. Ta je stále azurově modrá. Větřík sice trochu zesílil, však je příjemně teplý. Napadne ho, aby si nezapoměl koupit noviny. Během chůze rozmýšlí kde je koupí. Jestli v trafice, či v kantýně u nich ve firmě. V jejich firemní kantýně mají snad všechno. Přichází na konec ulice, kde bude zahybat do leva. Náhle zpoza rohu nečekaně vyjede nějaký člověk s kárkou. Oba se vzájemně leknou. Ten člověk je celý ve žlutém úboru, na prsou má nápis denníku který prodává. Čepici téže barvy se stejným nápisem má naraženou do čela. Před sebou tlačí jakousi kárku. I ta je žlutá a plně naložená čerstvě vytištěnými novinami.
„Jé pardón pane, nezlobte se. Já vás málem přejel“ začne se hlasitě a upřímně omlouvat kamelot.
„To nic to je v pohodě. To já bych měl asi víc koukat na cestu“
„Á pane, to by jste měl. To by jste měl. Kdybych byl víc rozjetej, no tak je po vás“ odpovídá až moc rozverně, rovnajíc si přitom noviny na kárce. Ta jeho rozvernost mu byla hodně nepříjemná.
„Á pane, když jsme se takto pěkně setkali, nevezmete si odemně noviny?“
Jelikož ho chtěl mít co nejrychleji z krku, souhlasil.
„Á pane, prosím, prosím, a dáte mi sedm korunek“
Dal mu desetikorunu, popadl noviny a chtěl být co nejdříve pryč od něj.
„Á pane, počkejte ještě chvilku! Nechcete pokusit svoje štěstí?“
Jeho otázka letící za ním ho přimrazila k zemi. Zastavil. Chvilku zůstal na místě. Pak se k němu, s překvapeným výrazem v obličeji, znova vrátil.
„Co jste říkal?“
Kamelot ani v nejmenším neztrácí svůj přehnaný elán.
„Á pane, mám tu mimořádné vydání losů. Náše noviny mají výročí, ták se chtějí o radost z vlastního trvání podělit i s našimi předrahými čtenáří. Víté? Vybírejté! Prosím!“
Na kárce měl položenou nevelkou desku. Na té desce byla napnuta z leva do prava jakási guma. Pod ní bylo zastrčeno, pěkně poskládáno vedle sebe, asi patnáct stíracích losů.
Kamelot, když viděl jeho zájem, energicky zvedl tu desku a rázem jí držel před ním.
„Ták pané. Vybírejte v klidů á uvážlivě!“
Jeho hlasitý hlas s prodlouženýma hláskama ho štval. Asi byl dlouhou dobu u kolotočářů. Před tou deskou stál jen chviku. Když ty losy spatřil poprvně, hned věděl jaký si vybere.
„Já si vezmu tento. Ten druhý z prava“
Kamelot opatrně pokládá desku s losy na kárku. Pomalu začne vytahovat vybraný los. S přáním výhry a s přáním krásného celého dne, mu ho podává „Ták prosím á hodně štěstí“. On mu jen polohlasně poděkuje. Oba se rozejdou jiným směrem. Los si zastrčí do kapsičky u košile. Kvapným krokem míří do práce. Začíná být víc a víc nedočkavý. Nejraději by si někam v klidu sednul a ten los setřel okamžitě. Jentak během chůze ho stírat mu přijde blbé. V práci chce být v čas, co kdyby tam náhodou byl někdo z vedení? Za pár minut již sedí za svým stolem. Předtím se, jako každý den, přivítal se svými kolegi. Pak od nich vyzvěděl co je nového. Byl rád, když slyšel že nic nového nikde není, vše je v pořádku a šéf přijede až za pět dní. Když tedy takto zachytil všechen cvrkot na pracovišti, sedíc za stolem, pomalu vyndavá z kapsičky ten svůj los. Položí ho před sebe. Los si nijak moc neprohlíží. Vnímá jen jeho pestrobarevné barvy a jakési smějící se sluníčko. Jeho smích mu připadá takový divný, až by ho z něho málem zamrazilo. „Ještě že tě setřu“ pomyslí si, hledajíc na svém stole něco vhodného ke škrabání. V rohu, pod lampičkou, uvidí pohozenou korunu. Rychle po ní sáhne. Začne stírat. Jde mu to dobře. Stírá klidně, vůbec ne nějak nedočkavě, či dokonce křečovitě. Stírá stejným tempem a bez přestávky. Snaží se nevšímat si těch čísílek. Chce na ně kouknout až je bude mít všechny setřené. Na všechny najednou. Za chvíli je hotov. Odloží korunu, rukou smete setřené kousky ze stolu. Významně se napne a až jako by obřadně pomalu zvedá ten setřený los ke svým očím. Pohlédne bystře na čísla. Na jeho tváři je vidět úsměv. Na lose vidí pod setřenou vrstvou tři padesátky. Ten jeho úsměv není veselý, je to spíše úsměv ironický či přezíravý. V jeho momentální situaci by byl raději, kdyby nic nevyhrál. A když už vyhrál, tak výhra padesáti korun ho tedy určitě vytrhne. Tak se s výhrou padesáti korun jeho nálada o dost zhoršila. Začal se sám sebe ptát, proč vůbec ten los bral? Na to ostatní, myslím tím na ty vzkazy, raději nemyslel. Chvíli seděl za svým stolem naprosto nehnutě. Jen civěl někam do daleka s hlavou plnou ne zrovna moc příjemných myšlenek. Los ležel před ním. Náhle zničeho nic sebral ten los a vstekle ho roztrhal. Jeho kousíčky mrštil do koše, který měl u stolu. Pak prudce odjel se svojí židlí od stolu a odběhl si dát na záchod cigaretu. Hrozně jí potřeboval. Dvě cigarety mu pohohly aby byl zase klidný. Byl rád, že ho při té teatrální scénce nikdo neviděl. Znova zasedl za svůj pracovní stůl. Dělal jako by nic. Snažil se to vše zahnat prací. Začal studovat nějaké dokumenty, které má za úkol analizovat a připravit k nim hodnotící referát, jako podklad pro výroční hodnotící zprávu za uplynulé kalendářní pololetí tohoto kvartálu. Nebo něco takového.
Studování těch dokumentů ho celého pohltilo. Když se ho kolegové ptali, jestli s nimi půjde na oběd, tak jen polohlasně odvětil, že toho má moc. Když mu kolegině kolem patnácté hodiny nabízela hrníček dobré kávy, odvětil že ještě musí něco pročíst. Kolem sedmnácté hodiny, se ho kolegové, kteří již odcházeli domů, ptali, zda li i on půjde domů.
„Jo, jo! Už jdu také, jen tu musím ještě něco dočíst“ odpověděl strojově, aniž by odvrátil oči od rozložených dokumentů, které mu zabíraly téměř celý stůl. U nich v práci je celkem normální, že se někdo musí zdržet déle. V tiché a opuštěné jedné velké kanceláři, kde má každý zaměstnanec svoji kój ve které má stoleček, židličku, telefon a horu dokumentů, zůstal úplně sám. Pilně studoval. Čas vůbec nevnímal. Telefon na jeho stole začal zvonit. To ho vylekalo a brutálně vytáhlo z jeho práce.
Pár vteřin mu zabere, než se zmátoří. Připadá si, jako by byl v nějakém pracovním tranzu.
Koukne kolem sebe. Nikdo tu není. To ho trochu překvapí. Kam asi všichni šli? A že mu ani nic neřekli? Ještě víc ho však překvapí kolik je hodin. Víc o tom nepřemýšlí, neb telefon stále neodbytně drnčí.Doufá i tuší, že mu volá jen a jen jeho Petra. Zvedá ho.
„Ahoj, moc rád Tě zase slyším“
„No jsem ještě v práci, musel jsem tu ještě něco dodělat, víš?“
„Ne, neboj se nepřetrhnu se. Jen mě už moc nebaví být doma sám. Bez tebe“.
„Až na to, že se mi po tobě stýská se mám dobře, neboj. A jak se máš ty? Nezlobí Tě tam?“
Pohupuje se na židli, sluchátko přitisklé k uchu aby mu žádné její slovíčko nemělo šanci uniknout a na obličeji má lehký, ale velmi srdečný úsměv.
Z rohu jejich velké kanceláře uslyší hluk. Koukne co se tam děje. U dveří stojí, stará, tlustá, nesympatická, v zástěře oditá, s koštětem a kbelíkem v ruce, jejich uklízečka. Překvapeně na něj čučí. On ještě rychle zašeptá do telefonu něco sladkého a hovor rychle ukončí.
„Ježiš marjá pané. Co tu ještě děláte? Běžte už taky domů...“ na rozdíl od její podoby, její hlas je milý a sympatický, až jako by babičkovský. Pakujíc se, ještě s ní prohodí několi formálních frází o práci i o počasí. Za několik minut vychází z budovy. Ten večer bylo nějak pod mrakem. Pofukoval sice mírný, však poměrně chladný, větřík. Ráno byl o hodně teplejší. Během chůze několikrát pozvedl oči k obloze. Vypadalo to na brzký déšť. Přidal do kroku. Jak se blížil k domovu, začal doufat v prázdnou schránku. Bál se dalšího vzkazu. Z jeho myšlenek ho rozptýlil počínající déšť. Nejprve padlo několik velkých kápanců. Ještě víc zrychlil krok. Chvilku na to začaly zem bičovat provazy vody. Dům měl na dohled. Začal mohutně sprintovat. Konečně otevřel dveře do baráku. Byl turch mokrý. Kapalo z něj jak z vodníka. Na zemi po něm zůstávaly loužičky vody a mokré ťápoty. Jen se lehce oklepal, z obličeje si setřel pramínky vody a nedočkavě kouknul na kaslík.
Z něho kouká asi pěticentimetrový proužek papíru. To ho na chvíli až zmrazí. Slabě řečeno. Nemilé překvapení, pomalu střídá vstek. Udělá pár rázných kroků ke schránce. Rázně vytrhne ten papír ze schránky a hned ho polohlasně přečte. „Málo, ale aspoň něco, že?“. Hned mu je jasné, na co ten vzkaz naráží. To ho ještě víc naštve. Zmuchlá ho a vstekle hodí směrem ke dveřím. Jde domů. Naštvaně stoupá po schodech, odemyká a jakmile odkopne boty, zamíří k baru. Tam vezme flašku a jde si sednou do kuchyně ke stolu. Dosedne a ihned ji naklopí do sebe. Už v ní moc nebylo, několika mohutnými loky jí dopil. Prázdnou flašku rázně postavil zpět na stůl. Začal přemýšlet, za chvilku nadávat. „Do prdele co to má znamenat? Vo co komu de? Ať už de do prdele!“.
Těchto pár nadávek bylo asi vše, co mohl dělat. Kdyby alespoň tušil kdo by v tom mohl mít prsty, tak by tak nasířený nebyl. Nad tím, jak to že mu to tak vychází, momentálně neuvažoval. Chtěl najít viníka, nebo viníky. Jeho vstek pomalu odcházel. Převlékl se, vzal si pivo a zalehl k televizi. Však program moc nevnímal. Přemýšlel o tom, kdo by v tom mohl mít prsty.
„Že by to dělal nějaký náš soused? To se mi nezdá. Nejsou už nejmladší a hlavně nevypadají na to, že by měli smysl pro takovéto přiblblé žertíky, ne! Sousedi to určitě nebudou. Tím si můžu být jistej. Ale optám se, jestli tu náhodou neviděli někoho podezřelého.“
Uvažoval dál: „Nebo že by to udělali ti zmetci z práce? To bych byl první, kdo by se stal obětí takového to velkého fóru. A to se mi taky nezdá“. Na mysl mu přichází další možnost.
„No a nebo mě sleduje nějakej magor“. To si vyvrátit nedovedl. Jenže pak mu přišla na mysl další věc. Jak těžké by to bylo všechno naaranžovat. A jakto že mu vyšly ta čísla? Jak to udělal?
Hodiny v obýváku začaly odbijet dvaadvacátou. Najednou ho přestalo bavit už o tom dál bádat, rázně vstal a šel raději spát. Když už usínal, začal zvonit telefon. Ikdyž si byl na devadesát pět procent jistý že volá Petra, tak ho nechal vyzvánět. Drnčil dlouho, moc dlouho. Možná mu chtěla něco důležitého. Jenže jemu to bylo naprosto jedno. Obrátil se na druhý bok a usnul.
Druhý den ráno vše probíhá jako nespočet rán před tím. Až na malý rozdíl. Už dlouho, možná ještě nikdy, se po ránu necítil tak rozmrzelý. Když si vduch promítl co ho dnes čeká, viděl před sebou samé nudné, otravné i nepříjemné záležitosti. Ve svém denním plánu chtěl najít něco na co by se mohl těšit, ale nic ho nenapadlo. Mohl by se těšit na to, až mu bude volat Petra. Ale ten den viděl na všem něco nepříjemného. Petře bude muset vysvětlovat proč to včera nebral. S myšlenkou, už abych byl zase tu, zabouchl dveře, otočil dvakrát klíčem a vyrazil do práce. Když míjel kaslíky, uviděl ve svém kaslíku zastrčený úzký pruh papíru.
„Zase? Už ráno?“ pomyslil si a víc překvapený než naštvaný, vytáhl ten vzkaz ze schránky.
„Až si budeš zavazovat botu, koukni se do prava“.
Nechápavě odvrátil pohled. Tento vzkaz mu připadal trochu srandovní. Teď momentálně začínal mít pocit, že jde opravdu jen o nějaký dětinský žertíček. Možná však, že jen tuto variantu byl ochoten si připustit. S myšlenkou, že už musí „jen“ najít původce těch žertů vyšel svižným krokem z baráku. Měl plán. Dnes bude pozorovat, nenápadně, své drahé a milé kolegi. Bude sledovat jak se tváří, jestli si nějak mezi sebou nešuškají, jestli někdo někam neodbíhá a tak podobně. A hlavně, až si budu zouvat boty, tak je nerozvážu. Tak a maj to! A dám si je raději pod stůl, aby mi je někdo „náhodou“ nerozvázal. Já jim dám. Tento plán považoval za moc dobrý a byl si jist v jeho úspěch. . S lehkým, lišáckým, úsměvem vstupoval do kanceláře. U dveří na chvíli zůstal stát. Pohledem pomalu přejížděl po ostatních. Zdálo se, že si každý dělá svoje. Někdo byl zalezlý ve své kóji, někdo se bavil s druhým, někdo telefonoval, ale že by někdo na něj nějak divně pohlédl, to říci nemohl. Schválně zakašlal. Ale nic. Nikdo ani hlavu nepozvedl. Blížil se k němu kolega. V ruce měl nějaké papíry. Pozdravili se a kolega bez mrknutí oka pokračoval dál.
„No nic, ještě se uvidí. Mám na vás celý den holoubkové“ pomyslil si pro sebe a chystal si zout boty. Vedle něj stál firemní botník. Včas si vzpoměl na svůj plán. Boty si oparně vyzul. Ještě zkontroloval zda jso tkaničky pěkně zavázané a pak s botama v ruce šel ke svému místu. Cestou potkal jednu ze svých kolegiň. Také měla na kvap, ale i přesto ho pozdravila. Její pozdrav se mu zdál nějak moc milý. To mu bylo podezřelé. Pohledem sjel na boty v jeho rukou. Na očích jí viděl překvapení a na jejích rtech cítil neodvratnou otázku. Rychle jí předběhl.
„Víš, moc smrděj. Tak se jich radši vůbec nedotýkejte. Nikdo! Jó?“. Posmutněla a vypadala hodně překvapeně. Vůbec něvěděla o co mu jde. Nic na to neřekla a pokračovala dál. Málem mu jí bylo i líto. Jeho den pak probíhal vcelku normálně. Bylo něco málo po třinácté. Pozorování kolegů mu šlo dobře, avšak nic podezřelého zatím nezahlédl. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Kolem čtrnácté hodiny začal na jeho stole drnčet telefon. To mu volala Petra. Její chování mu začínalo být víc a víc podezřelejší. Nedal na sobě nic znát. Pěkně si popovídali. On dělal jako že nic. Omluvil se za včerejšek. Ona říkala že se má také dobře a že se jí po něm moc, moc stýstá. Její řeči byly sladké, milé, dojemné. Přišli mu sladké a milé až moc. Chtěl věřit v její upřímnost, avšak nějak mu to nešlo. Najednou ho ty její sladké řeči přestaly bavit. Vymluvil se na nějakou strašně důležitou a neodkladnou práci a rychle zavěsil. Začal dělat že něco píše. Přitom dál nenápadně pozoroval kolegi. Byl konec pracovní doby. Zatím nic podezřelého neviděl. Kolegové se mezi sebou vzájemně loučili, i s ním a postupně odcházeli domů. Nic nenormálního, jako každý den. Něco ho napadlo. Šel k oknu a sledoval, zda se jeho drazí kolegové nějak neshrocují před budovou, to aby si vymysleli další plán. Neshrocovali se. Viděl jak po jednom, nebo po dvou, někdy i po třech vycházejí a pak si jdou každý svou cestou.
„Ale to by byli pěkně hloupí, aby se takto lehce nechali prozradit. Jestli se budou chtít sejít, tak se sejdou někde, abych je nemohl vidět. Přeci nejsou blbí“ s touto myšlenkou po pár minutách odchází od okna. Vezme boty a zamíří k východu z jejich velké, společné, kanceláře. Na botníku leží obouvací lžíce. S tou si celkem snadno nazuje ty své, zavázané boty. Odchází s pocitem, že na kolegách a koleginích nic podezřelého neviděl. Jejich chování bylo naprosto normální. Nejpodezřelejší z celého dne byl ten úsměv kolegině. Ale tomu žádnou váhu nedával. Měl pravdu.
„Možná jsem je podezříval neprávem, možná v tom nikdo z nich prsty nemá“ myslí si pro sebe a jde klidným krokem po asfaltové cestě vedoucí středem parku.
„Však vyhráno nemají holoubkové, zítra je budu sledovat zase.“ plánuje si další taktiku na své kolegi, sledujíc jak na blízkém jezírku dovádí kačer se svojí kačenou. Rázem má myšlenky úplně jiné :„Jó hochu, co ta tvoje kačena, taky s tebe ta tvoje kačena chtěla udělat někdy blbce? Ze mě ta moje asi jo. A asi v tom nebude špatná.“ pomyslí si a začíná mu být s toho smutno. Jde raději dál. Snaží se myslet na něco jiného. Třeba na to co si dá k večeři. Že by zašel do uzenářství? Přichází na konec parku. Na pravé botě má rozvázanou tkaničku. Udělá to, co by udělal asi každý. Sehne se aby si jí zavázal. Když jí v jakém si pokleku zavazuje, najednou si na to vzpomene. Svůj pohled drží před sebou. Neví co má dělat. Má se rychle zvednou a utíkat pryč? Ale co je asi na pravé straně? Pomalu stáčí pohled na pravou stranu. Asi dvacet centimetrů od jeho boty leží na zemi čtyřlístek. To bude ono. Dělá jako by nic. Ani se ho nedotkne. Nechá ho tam ležet, rychle se zvedne a s rozvázanou botou rychle odchází. Do řeznictví nešel, šel rovnou domů. Zase byl někomu za blbce.
Udýchaný z rychlé chůze otevírá domovní dveře. Okamžitě koukne na kaslík. V kaslíku je zastrčený na tenkém proužku papírku další vzkaz. Rychle ho vyškubne a čte.
„Čtyřlístek znamená štěstí, většinou“
Několikrát si to přečte. Pak papírek rychle zmuchlá, pohodí na chodbě a kvapně jde domů. Zabouchne za sebou dveře. Je unavený. Opře se o vchodové dveře a hluboce si oddechne. Po čele mu stékají dva čůrky potu. V hlavě mu běhají zase ty samé myšlenky, na něž nezná odpověď. Kdo? Proč? A jak? Jedna větší otázka než druhá. Začíná si uvědomovat, že pokud se dotyčný nepřizná, nebo jestli neudělá nějakou chybu, tak on sám na to asi nepřijde. Během večera na to samozřejmě dál myslí. Přemýšlí v tichém bytě a s jasnou hlavou, ležící na pohodlném gauči.
„Tak co mám dělat? Jít na policii je nesmysl. To je blbost. Jestli si ze mně dělá někdo srandu, tak mu to nebudu přeci sám ještě vylepšovat. Začnu s ním hrát taky. Budu dělat jako že nic. Mám se nervovat a být jak uzlíček nervů? To bych byl pěknej blbec. Budu dělat jako že nic a ono ho to přejde. To je dobrej plán. No jo, ale fakt by mě zajímalo jak to dělá. Jak to že mu to tak vychází? To mi pak bude muset prozradit sám. Asi do toho bude zapleteno víc lidí. No uvidíme“ dokončil své plánování. Měl celkem dobrou náladu a celkem se i těšil na další den. Začal zvonit telefon.
„Á, tak hra patrně začíná zrovna teď“ napadlo ho a energicky zvedl sluchátko.
„Ahoj miláčku, rád Tě zase slyším. Kdepak jsi?“
„No jistě, na služební cestě! Kde jinde, že? Mě to hned nenapadlo“
„Co by se mělo dít? Nic se neděje! Je hezký den a začíná mě to bavit“
„Co mě jako začíná bavit? Ale miláčku, jestli jí chceš ukončit, tak přiď dnes večer domů“
„Co ukončit?“, ironicky se zasmál „tu hru!“.
„Jakou hru? Tak přijď a já Ti to tedy, když nevíš, vysvětlím“
„Jasně, nemůžeš. Tak budem hrát dál. Pa. Už musím jít“
Zavěsil. Měl dobrý pocit. Cítil že zabodoval. Když chtějí hrát, tak budem hrát. Začal mít hlad.
Druhý den ráno vše probíhá jako vždy. Nic zvláštního se nestalo. Nad ničim moc neuvažuje, neb má svůj plán. Všechny pozorovat a hrát svoji hru. Vyjde z bytu. Schází po schodišti. Již z dálky kouká na svůj kaslík. Zase z něj kouká tenký proužek papíru. Dneska ho to nerozhází. Klidně přistoupí ke schránce a ten papírek opatrně vytáhne. Začne číst.
„Do té plechovky se podívej“
Vzkaz nechápe. Vůbec ho to nepřekvapuje a postupuje dle svého plánu. Snaží se chovat klidně, však v duchu je zvědavý co to asi zase bude. Papírek začne pravou rukou pomalu muchlat a druhou hledá v kapse klíče od dveří. Vyjde z baráku. Klidně přistoupí k popelnici a ten vzkázek tam zahodí. V práci pak vše probíhá bez nejmenšího zádrhelu. Pozoruje nenápadně své kolegi, však ani dnes nic podezřelého neviděl. Napadlo ho, jestli by se neměl zkusit optat nějakého kolegi, zda o něčem neví, ale nevěděl komu má věřit. Bylo kolem třinácté hodiny, když začal zvonit jeho telefon. Hned tušil kdo to je. Byl přesvědčený že mu volá Petra. Měl naprostou pravdu.
„Ahoj ahoj, tak jak se máš?“
Hlas má plný ironie: „To víš že jo, mně se také stýská“
„To víš že ne, nemusíš jezdit. Já to včera nějak přehnal. Byl jsem podrážděný z práce. Promiň“
„Jó, mám se dobře. Proč se ptáš?“
„Máš o mě strach? Proč? Mělo by se mi snad stát něco nepříjemného?“ ironie z jeho hlasu nemizí.
„Očem že to mluvím? Jo já zapoměl, Ty vlastně o ničem nic nevíš“
„Nech toho prosim Tě, nech toho! Hele já už zase musím jít. Pa miláčku“
Ani jí nenechal dopovědět poslední větu a rázně zavěsil. Petra se pomalu dostávala na první místo v žebříčku podezřelých. Včera, ani dnes na kolegách vůbec nic divného nezpozoroval. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Začínalo mu být spíše divné, proč že mu tak často volá jeho milá. Ano, mají se rádi, ale opravdu bez jeho hlasu ani den nevydrží? Opět nastal konec pracovní doby. Uklidil nějaká lejstra do svého šuplíku. Protáhl si záda ztuhlá od hodinového sezení a znova usedl do svého křesílka. Najednou měl v hlavě několik otázek.
„Proč mě volá každý den? To beze mě opravdu nemůže být? A nebo něco kontroluje? Že by kontrolovala jak na tom jsem? Pročpak to asi dělá?“
Z těchto otázek mu začalo být smutno a u srdce těžko. Začalo mu být líto, že si z něj osůbka které vždy věřil, kterou miluje a nechtěl by bez ní žít, dělá takovou srandu. Chtěl najít něco, aby si mohl říci, že to ona nedělá a ani v tom nemá prsty, avšak nic takového nenašel. V opuštěné kanceláři seděl asi půl hodiny. Pak vstal a šel domů. Kráčí si poklidnou chůzí po asfaltové cestě vedoucí středem parku. Kouká na levo, kouká na pravo i před sebe a právě před sebou na zemi vidí plechovku od limonády. Zastaví se asi tři metry od ní. Začne se rozhlížet kolem sebe. Velmi pozorně. Nikoho podezřelého, ani nic neobvyklého nevidí. Jen nad ním na neby letí velké hejno nějakých ptáků. To je neobvyklé, ale jinak vůbec, vůbec nic. Pomalu přistoupí k té plechovce. Zvedne jí. Její horní část je vyříznutá. Koukne do ní a vidí tam štůsek bankovek. Je tak dva centimetri široký, svázaný gumičkou a vně té plechoky dělá úhlednou spirálku. Typuje to na tisícovky. Samozřejmě ho napadne ty peníze sebrat a dělat jako by nic, však na druhou stranu hraje tu svoji hru. Na jeho tváři je vidět lišácký úsměv. Přistoupí k jednomu z několika košů, ktré tu lemují cestu a tu plechovku tam zahodí. Plnou. Pak s pocitem triumfálního vítězství jde domů.
Přichází k baráku. Je rozhodnut se dnes na kaslík ani nepodívat. Odemkne dveře a se sklopeným pohledem projde kolem schránek. Klidně stoupá po schodech do svého, druhého, patra. Kouká na svoje dveře. Nad klikou, mezi dveřmi a futry, je zastrčený kus papíru. Tenký, úzký proužek velikosti papíku do šatny, nebo lístku do divada. Snaží se nevypadat překvapeně. Papírek ihned vytrhne. Něco je na něm napsáno. Velice malinkými písmenky. Musí zaostřit.
„Tak ty se vyhybáš schránce? No dobrá! A proč jsi zase zahodil své štěstí?“
Jeho překvapení nabere vesmírné rozměry. Srdce přestane bít a krev mu steče až do nohou.
„To není možný! Jak to dělají?“ pomyslí si, muchlajíc i tento papírek. Chvíl trvá než to překvapení rozdýchá. Když se převlékne do domácího, tak si dá něco k snědku a dvě píva. Je unavený. Lehne na gauč a opět začíná přemýšlet. Jenže teď již pomalu neví, nad čím má přemýšlet víc.
Má přemýšlet nad tím kdo a proč to dělá?
Má přemýšlet nad tím jak to dělá, že mu to tak všechno vychází?
Nebo snad má přemýšlet nad tím, jak hrát tu svoji hru dál?
Také by mohl přemýšlet jak se má dál chovat k Petře, když z něj dělá takového jantara. Jak tak leží na tom gauči a doufá v nějaké vysvětlení, tak mu začínají těžknout víčka. Za několik minut spí.
Probudí se až druhý den ráno kolem páté. Z toho gauče je celý rozlámaný a cítí v těle snad každou kost. Převlékne se do pižama a ještě asi na hodinku skočí do postele. Když pak musí již doopravdy vstávat, tak si připadá jak po flámu. Snad ho kafe postaví na nohy. Když odchází, může si říci, že ho kafe na ty nohy opravdu postavilo. Otevře dveře a před ním se na zem snese, jako lístek ze stromu, opět malý kousek papíru. Stojí, nehýbá se a bystře poslouchá, zda li na chodbě neuslyší nějaké hlasy, či šum. Je však naprosté ticho. Sebere ten papírek a zase začíná luštit ta malinkatá písmenka. Jde mu to docela dobře.
„Prosím! Prosím! Dnes mě rozhodně poslechni! V tu pravou chvíli sáhni za sebe!“
Když ho dočte, pomalu ho zmuchlá a zastrčí ho do kapsy u kalhot. Pak zamkne a vyráží vstříc novému pracovnímu dni. Snaží se na tento nový vzkaz nemyslet, stejně jako moc nepřemýšlel nad ostatními, ale dnešní vzkaz mu připadl dosti tajemný. Pročpak ho někdo tak usilovně prosí? Jaká asi bude ta pravá chvilka? Pozná ji vůbec? A copak tam asi najde? To jsou otázky které mu probíhaly hlavou při cestě do práce. Dnes je rozhodnut poslechnout. Jestli to bude nějaká sázka, tak jí rozhodně vsadí. Jestli to bude nějaká hotovost, sebere jí. Prostě dnes si stěstí proběhnout nenechá. Už toho má dost. Nerad by toho tajemného pisatele zase zklamal. V práci jde všechno zcela normálně. Kolegi již vůbec nesleduje, neb teď má jiného podezřelého. Kolem čtrnácté hodiny ten, vlastně ta, podezřelá volá. Zase. Už je na ní připravený.
„Ta se bude divit, jak to s ní rychle vyřídím“ pomyslí si, když rázně zvedá telefonní sluchátko.
„Ahoj miláčku! Mám se dobře, žiju, nic se mi nestalo a dneska poslechnu. Neboj! Tak pa pa!“
Nepustí ji ani k jedinému slůvku a rychle zavěsí.
„Tak a má to“ pomyslí si a spokojeně se pohupuje na židli.
Jeho telefon začne opět zvonit. To celkem očekával. Zvedne sluchátko. Nic neříká. Ze sluchátka slyší její slova. Její hlas vypadá naprosto překvapěně, ulekaně i smutně. On stále nic neříká. Nechá ji povědět pár slov a pomalu zavěsí. Pár vteřin poté přístroj zvoní zase. Natáhne k němu ruku, nadzdvihne sluchátko a zase ho položí. Telefon začne zvonit zase. Udělá to sámé. Potom se to ještě třikrát opakuje. Pak je ticho a on může v klidu pracovat. Najednou ho něco napadne.
Ve svém poznámkovém bločku hledá telefonní číslo k ní do práce. Když ho najde, ještě chvilku přemýšlí jaké si zvolí jméno. Tak třeba Frajbrt. Zvedne sluchátko a vytáčí číslo.
„Dobrý den, Frajbrt. Mohl bych mluvit s Petrou Salinovou?“
„Není v práci? A prosím vás, kdypak se vrátí?“
„Aha aha, asi za týden. Je na služební cestě“
„Tak vám moc děkuji a nashledanou“
„Co prosím? Ne, ne, to není potřeba. Já zavolám později“
Pomalu pokládal sluchátko. Byl trochu překvapený. Myslel, že jí teď odhalí. Neodhalil. Jeho podezření zůstávalo stejné. Naopak, ještě trochu vzrostlo.
„Však ona je dost šikovná, ona si to nějak zařídila. A vůbec, ani nevím s kým jsem to mluvil. Určitě to byla nějaká její kamarádka, která ji ráda a ochotně zapře“. Takové byly jeho myšlenky.
Pracovní den se chýlil ke svému konci. Z toho normálního již také moc nezbývalo.
Všichni začali uklízet své stoly, aby mohli co nejdříve odejít domů. On také. Za celý den se nic, čeho by se mohl ten dnešní vzkaz týkat, nestalo. Vyšel z budovy a obvyklou cestou si to zamířil k domovu. Byl nějaký otrávený. Nějak ho to všechno začínalo štvát a mrzet víc a víc. Pomalu kráčí po cestě s hlavou plnou nepříjemných myšlenek.
„Tak já jsem někomu za blbce a ani nevím komu. Podezřívám lidi ve svém okolí a nejvíc člověka, kterého miluji. Ale proč ji vlastně podezřívám? Mám na ní nějaké důkazy? Nemám. No jo, ale mě nikdo jiný, kdo by v tom mohl mít prsty, nenapadá. V práci se chovají naprosto normálně.
Že by v tom měli prsty rodiče, kteří bydlí hodně kilometrů odsud, je nesmysl.
A že by v tom měli prsty moji dva nejlepší kamarádi, které jsem navíc už stejně dluho neviděl, neb bydlí ve vedlejším městě, tak to mi přijde také nepravděpodobné. Ale já nechci aby v tom měla prsty Petra. Nechci. To bych byl radši, aby po mě šel nějaký nebezpečný psychopat se sklonem k doručování tajemných zásilek“.
Tato jeho nová myšlenka ho zastavila.
„No jo, psychopat! To mě vůbec nenapadlo“. Sám se divil, že ho to napadlo až nyní. Sice byl najednou trochu vystrašený, ale na druhou stranu byl i rád, neb nebezpečný psychopat byl náhle na prvním místě v žebříčku podezřelých. Stál kousek od lavičky, tak si na ní sedl. Musel si to teď v hlavě trochu urovnat. Teď, když má nového podezřelého.
Pohodlně se usadí, kufříček odloží vedle sebe. Sklopí pohled k zemi, to aby ho ve svém přemýšlení nerozptylovalo okolní dění, okolní krása. Pravou ruku má volně položenou na klíně, levou si hladí svoji hladce a precizně oholenou bradu. To má Petra ráda.
Z jeho přemýšlení ho vytrhne zběsilé křičení kachen, které se až dosud v klidu pohupovaly na klidné hladině nedalekého jezírka. Pozvedne zrak. Vidí jak vyplašeně odlétají pryč. Od někud slyší vystrašený křik nějaké ženy, která téměř až hystericky, volá na své dítě. To s pláčem utíká k ní. Když je u ní, tak ho vezme do náruče a kvapně s ním odbíhá. Vůbec nechápe co se děje. Koukne do leva. Tam stojí nějací tři klucí. Nějací školáci, co se po škole někde toulali. Vypadali, že jejich známka z chování nikdy nebyla lepší než dvojka. Ale i oni stojí a i oni vypadají ustrašeně. Koukají směrem k jezírku. Pak se otáčí a dost rychle odcházejí pryč. Dokonce utíkají. Pohlédne před sebe. Na pár vteřin mu přestane tlouci srdce. Vidí, jak se k němu od jezírka řítí tryskem rozzuřený pes.
Odborník by řekl “americký pitbull terrier“ já řeknu nevelký, obtloustlý, býly pes kterému mezi ostrými zuby, jenž zurivě cení, tečou proudy slizkých slin. Několika mohutnými skoky přeběhl trávník. Byl pár metrů od něj. Koukal na toho psa a děsem se nemohl ani hnou. Srdce mu bylo snad pěcetkrát za vteřinu. Ano, tak rychle. Najednou si vzpoměl na ten vzkaz. Ta myšlenka přišla jako blesk z nebe. Jako jeho poslední záchrana. Pes v trysku nepolevoval. On rychle obrátil hlavu za lavičku. Tam uviděl ležet mohutný, asi metrový klacek. Okamžitě se pro něj sehnul. Chytil ho oběma rukama. Pes k němu akorát přibíhal. Jeho zuřivost nepolevovala. Naopak. Když byl od něj asi metr, skočil a chystal se mu zahryznou své mohutné tesáky do jeho odhaleného krku. Pes se těšil jak bude trhat, drásat a krev bude kolem stříkat. Šlo o setiny. Jakmile na něj ten pes skočil, tak tím mohutným klackem, který svíral v obouch rukách, silně švihnul. Jako o život. Vlastně né jako. Do toho úderu dal všechno. Byla to jeho poslední šance. Trefil se. A to naprosto přesně. Rána dopadla na pravou stranu tlamy té bestie. Udér byl tak silný, že se klacek přelomil a jeho zbytek odlétl kamsi do daleka. V ruce mu zůstal půlmetrový pahýl, který mohl použít teď jako bodák. Pes strašlivě zakňučel a padnul k zemi. To už on stál a koukal na ochromenné psí tělo, které jen pomalu přicházelo k sobě. Na nic nečekal. Sebral kufřík a rychlým krokem odcházel. V ruce stále držel pro jistotu zbytek toho klacku. Ani se nevšímal, zda to někdo viděl. Bylo mu to jedno. Chtěl být co nejdříve pryč. Když byl na konci parku, ohlédl se. Viděl jak ten pes vláčí své bolavé tělo kamsi do křoví. Svižným krokem pokračoval k domovu. Na nic nemyslel, jen chtěl být co nejrychleji doma. Byl vyděšený. Jen pomalu si začal uvědomovat, co se mu vlastně stalo a že jen o vlásek unikl jisté smrti. Unikl jen díky tomu klacku a to ho zneklidňovalo ještě víc. Ano, útoky psů nejsou nijak neobvyklé, však v jeho případě ten útok asi někdo připravil. Ten klacek tam také asi nepřišel sám. Někdo ho tam musel dát. Ale kdo? Kdo to dělá? A proč zrovna mě? Proč?
S těmito myšlenkami odemyká dveře do baráku. Je vystrašený a špatně se mu dýchá. Zbytek toho klacku odhodil před barákem do trávy. Kouknul na svůj kaslík. Byl prázdný. Pomalu stoupal do schodů. V půli cesty se zastavil. Poslouchal, zda li za ním někdo nejde. Bylo ticho. Pomalu pokračoval dál. Když vycházel poslední část schodů, hned koukal na svoje dveře. Zase tam bylo něco zastrčené. Dnes to byl o něco větší papír než jindy. Rychle odemkl a co nejrychleji vešel do bytu. Zamknul na dva západy. Zasunul řetízek. Pár minut pozoroval kukátkem chodbu. Na chodbě však nikoho neviděl. Na chodbě bylo mrtvo, nikdo za ním nešel. Hluboce si oddechl. Opřel se zádama o dveře a pomalu se po nich sesunul. Byl na bobku, opřený o dveře a začínal číst ten dnešní vzkaz. Dnes, oproti předešlým, byl psán většími písmenky a byl i o dost delší.
„Mě se bát nemusíš. Kdybych Tě chtěl zabít, tak jsi již dávno mrtvý. Mohl bych Tě zastřelit z dálky. Pěkně bych byl někde ukrytý a ty by jsi nestačil říci ani popel. Mohl bych Tě otrávit tak snadno, až mě samotnému to nahání husí kůži. Když jsi seděl na té lavičce, tak jsem Tě mohl ze zadu podříznou jako překrmenné prase. A zase by jsi nic nevěděl. Tak se neboj a poslouchej Ty mé vzkazy. Potom, kdo Ti ty vzkazy píše, pátráš naprosto zbytečně. Nikdo z tvého okolí v tom nemá prsty. Pokud se Ti já sám nepřihlásím, tak mě nikdy neodhalíš“.
Dočetl. Opatrně složil ten papír a začal vstávat. Teď už vůbec nevěděl co má dělat.
Ještě nepřevlečený usedl ke stolu v kuchyni. S končícím dnem v ní bylo již dosti šero. Seděl a přemýšlel co má dělat. Napadlo ho jít na policii. No ale pak si řekl, že vlastně ani neví co by jim tam měl říkat. Že dostává tajemné vzkazy? Vždyť je ani nemá, všechny je zahazoval. Že ho pronásleduje někdo tajemný a dává mu vzkazy do kaslíku? A oni by se ho optali“ a kde máte ty vzkazy?“. No a ty vzkazy právě nemá. Nebo by se ho možná optali, zda li je mu těmi vzkazy vyhrožováno. No a on by musel říci pravdu. Není. Naopak. Díky vzkazu mohl být milionář. Ne, na policii nepůjde. Ačkoliv byl celý ustrašený a vyděšený, jedna věc ho těšila. Prý že v tom nikdo z jeho okolí nemá prsty. Ani jeho Petra! Na jeho ustrašené tváři byl vidět slabý úsměv. Hned ho napadlo, že až bude dnes volat, tak se jí musí omluvit. Sice ještě nevěděl co jí řekne, ale už teď se těšil až zavolá. Jenomže pak si vzpoměl co jí provedl. Jak jí setřel a několikrát položil telefon. Začal mít obavy, že dnes nezavolá. V kuchyni byla již téměř tma. Jen stěží viděl na ručičky hodin visících na zdi. Bylo kolem osmé. Starosti z venku pro tuto chvíli úspěšně hodil za hlavu. Teď měl strach o jejich vztah. Je po osmé a ona ještě nevolala. „To není dobré“ pomyslil si a z kufříku vyndal notýsek s telefoními čísly. Měl v úmyslu jí volat, přitom doufal, že se k němu nezachová jako on k ní.Čekal. Blížila se půl desátá. Bezcílně chodil po bytě, pak zase chvíli ležel, nebo seděl a nebo upijel z načatého piva. Byl nervozní jak starý pes. Ona však nevolala. Rozhodl se jí tedy zavolat. V notýsku měl od ní telefoní číslo do hotelu, kde budou bydlet. S notýskem na klíně, sedící v křesle v obýváku, začal vytáčet čísílka. Ve sluchátku slyšel několik dlouhých zatůtání.
Na druhé straně se mu ozvala recepční z toho hotelu.
„Dobrý večer, Ronecki. Mohl bych prosím vás mluvit s Petrou Salinovou?“
Bylo mu řečeno, že teď momentálně není na pokoji. Prý mají firemní večírek.
„Prosím Vás, a mohla by jste jí něco vyřídit?“
„Děkuji, jste laskavá. Tak jí prosím Vás vyřiďtě, že se jí za minulý telefonát strašně moc omlouvám a že jí prosím aby se na mě nezlobila a že jí prosím ať mi zítra zavolá.“
Žena na druhé straně mu vzkaz, který si zapsala, ještě jednou zopakovala.
„Ano v pořádku. Moc děkuji a nashledanou“
Pomalu zavěsil a odsunul telefon dál od kraje stolu. Na této věci byl velice opatrný. Začal být dosti ospalý. Nejveseleji mu také rozhodně nebylo a tak šel raději spát. Usnul dobře a spal až do rána.
Budík ho probudil kolem sedmé. Fyzicky byl na tom dobře, leč psychicky nic moc. V hlavě ho tížily dvě myšlenky. Za prvé mu bylo moc líto jak se zachoval ke své milé. Doufal, že během dne zavolá. No a za druhé ho tížil jeho neznámý dobrodinec a opatrovatel. Dnes nějak neměl náladu na to myslet. Prvořadé pro něj bylo, aby mu zavolala Petra. Když nezavolá ona, tak ji on zavolá večer a bude doufat že to nějak dopadne. Ironicky si pomyslil, že by v tom mohl zapracovat jeho nový, neznámý opatrovatel. Otevřel dveře. Na zem před ním dopadl opět kus papíru. Už ho to ani nepřekvapilo. Sebral ten vzkaz a stojíc mezi dveřmi, začal číst.
„Neboj se, nepříjdeš o ní. Vše bude v pořádku. Bude volat v deset, sedmnáct.“ Byl rád. Po té řadě vzkazů si byl jist, že to přesně tak bude. To, kdo ten vzkaz přinesl ho vůbec nezajímalo. Ani neměl v úmyslu to nijak zjišťovat. Jenomže po schodech z patra nad ním pomalu a opatrně sestupovala jeho stará nadsousedka. Byla již dost stará a velice chromá na nohy. Její zdolávání schodů bylo velice smutné. Jeden jí trval snad dvě minuty, možná i déle. Nějak dostal chuť udělat dobrý skutek. Proto neváhal. Vyběhl k ní s úmyslem jí pomoci. Velice vlídně jí oslovil.
„Dobrý den. Já vám pomohu. Chcete?“ Opatrně jí začal chytat za ruku.
„Á, to jste vy. Jste moc hodný, ale to musím já sama“ pronesla sice potěšeně, ale i přesto se mu razantě vytrhla z jeho ruky. Sestoupil od ní o několik schodů níže a pozoroval jí jak to zvládne.
„Opravdu jste moc hodný, cením si vaší pomoci, však ty schody musím zvládnout sama. To je takové moje předsevzetí. Až je nezvládnu, tak se odtud budu muset odstěhovat“ takovou věc říkala tak lehce a bez emocí, až ho to překvapilo. Ačkoliv to neměl v ůmyslu, na něco se jí zeptal.
„Neviděla jste dnes ráno, nebo někdy jindy, chodit po domě někoho neznámého?“
Ani na něj nekoukla. Stále pohledem kontroluje své oteklé nohy a schody pod sebou.
„Ne, ne, vůbec nikoho jsem milý pane neviděla. Akorát včera večer, to jsem akorát zatahovala závěsy, tak jsem se všimla že u nás před vchodem stojí pohřební auto. Takové to dlouhé, nízké auto. Takové co jsou v amerických filmech. Tak jsem si pomyslela, že už pro mě asi jedou. Možná ho sem poslala moje milovaná vnoučátka. Ty jedni parchanti mizerný. Hamižný bestie. Ale oni nad mou závětí pěkně zapláčou. Nevděčníci“ její dlouhá odpověď ho zamrazila. Celou tu dobu na něj vůbec ani jednou nepohlédla. Soustředila se jen a pouze na ty schody. Znova jí nabídl svoji pomoc. Ona ho znova se slovy díků odmítla. Řekl „tak nashledanou“ a šel do práce.
Během cesty do práce chvilku přemýšlel nad tím údajným pohřebákem. Nějak tomu nechtěl věřit. Kdo ví co viděla. Je stará, chromá, určitě špatně vidí a navíc to bylo ve tmě. Kdo ví co to bylo. Třeba to byl kamión. Tím to měl za vyřízené. Už se jí ptát nebude. S těmito myšlenkami vešel do budovy kde pracoval. Když dosedl za svůj stůl, tak hned napsal na papírek: deset, sedmnáct. Pak ho zasunul pod telefon. Den v práci ubíhal rychle. Za chvíli bylo devět. Chvíli něco studoval v lejstrech. Když kouknul na hodinky, bylo deset a pět minut. Pohlédl na čas napsaný na papírku a odběhl si do automatu pro kafe. V deset, jedenáct byl zpět. Zasedl za stůl a začal si vychutnávat kafíčko. No vychutnávat, bylo z automatu. Spíš ho jen převaloval v puse, než ho polkl. Bylo čtvrt na jedenáct. Srdce mu začalo tlouci o něco rychleji. Teď by ho od telefonu nikdo nedostal. Deset šestnáct. Minuta byla pro něj nekonečná. Upřeně sledoval telefon. Přišlo mu, jako by na něj civěl alespoň hodinu. Kouknul na hodinky, když v tom začal telefon zvonit.
Okamžitě ho zvedl a doufal, že na jeho konci uslyší její hlas. Byla tam.
„Ahoj ahoj! Moc rád Tě slyším. Promiň mi ten včerejšek. Promiň!“
Na jeho tváři byl vidět úsměv.
„No jo, nějak mě tu zlobili“.
„Né, nic pracovního. Jenom takové kanadské žertíky. Kolegové volali z kanceláří do kanceláří a vydávali se za různé lidi. No a mně před Tebou volali už asi třikrát. Jednou to byl ředitel, pak se dokonce vydávali za Tebe a nakonec mi volal náš slavný Karel. Potom jsem zvonící telefon zvedal a hned zase pokládal. No a do toho jsi volala Ty“ chtěl jí to vylíčit co nejvěrněji. Jako by k něčemu takovému opravdu došlo. Snažil se aby tomu uvěřila, ale jemu samotnému to přišlo celkem trapné. Jenomže v daný moment na nic lepšího nepřišel.
Když dopověděl, tak na druhé straně bylo pár vteřin ticho. Nervózně si začal kousat ret.
„Jó, tak vy si tam takhle dovádíte? Jó?“ její tón hlasu se mu líbil.
„To já né, to oni! Já vždy pracuji jako ten nejpilnější mraveneček“.Na tváři měl úsměv.
„Tak je tam tedy pěkně srovnej ty darebáky, Ty můj pilný mravenečku“
Tento tón hlasu znal a moc ho na ní miloval. Začínal si být jist, že to dobře dopadne.
Ještě se jí optal kdy asi přijede. Prý za tři dny. Poté padla ještě slova, jimiž se oba dva vzájemně ujišťovali o vzájemné, nehynoucí a největší lásce. Pak zavěsili. Po tomto hovoru zůstali na jednom i druhém konci sluchátka dva šťastní, spokojení a milující lidé. Tak to alespoň cítil on.
Zbytek pracovního dne mu příjemně utekl. Cítil se skvěle. Sice ho dál vně duše zajímalo kdo mu píše ty vzkazy, ale o hodně víc ho těšilo, že to mezi ním a Petrou je naprosto v pořádku. Dnes mu bylo zcela jedno jestli bude mít zase nějaký vzkaz. Cestou domů zašel ještě do uzenářství. Dostal chuť na nějakou klobásku. Klidnou chůzí přicházel k domu kde bydlel. Odemkne dveře a vstoupí. Pohlédl na kaslík. Vidí v něm zastrčený úzký proužek papíru. S povzdechem, jako když vás něco otravuje, ho vytáhl. Položil kufřík v němž si nesl dvě klobásky a začal číst.
„Nejsem žádný tvůj přítel. Jen plním co je danné. Kdo má být oběšen, ten se neutopí.“ dnešnímu vzkazu opět nerozuměl. Ačkoliv byl dnešní vzkaz dosti chmurný, vůbec ho nerozházel. Doma si v klidu udělal večeři. Večer mu ještě zavolala Petra. Moc pěkně si popovídali. Kolem třiadvácáté hodiny na něj přišlo spaní, tak se chystal jít spát. Vypnul televizi. Vstal z gauče a chystal se odejít z obýváku. V pokoji i v celém bytě bylo naprosté ticho. V tom tichu slyší pod okny zvuk nastrtovaného auta. Né že by nějak moc věřil své nadsousedce, to spíše kvůli své zvědavosti, ale přiskočil k oknu. Už ho však nestihl. Slyšel jak auto několikrát protůrovalo motor a poté s pískotem prokluzujících zadních kol mizí do tmy. Rychle otevřel okno a vyhnul se z něj co mohl. Viděl jak na konci ulice prudce zahybá do vedlejší, malé uličky, nějaké černé, dlouhé, nízké auto. Ať chtěl, nebo nechtěl, pohřebáka v něm musel poznat. A poznal. Chvilku ještě koukal z okna. Nic zajímavého však již neviděl. Všude bylo ticho, klidno a mrtvo.
Zavřel okno. Zatáhl závěsy. Chvíli stál uprostřed pokoje. Přemýšlel nad tím co právě viděl. Napadla ho taková myšlenka, která se mu však vůbec nelíbila. Ten pohřebák si začal spojovat se svými vzkazy. No a když tu byl teď, tak mu asi, možná, nějaký vzkaz přivezl. Byl zvědavý. S jeho zvědavostí rostl i jeho strach. Což je celkem neobvyklé. Chvíli ještě bloumal po bytě. Jeho zvědavost dál rostla. Strach už ne. Přistoupil ke vchodovým dveřím. Kukátkem kouknul na chodbu. Nic však neviděl. Jen tmu. Pomalu a opatrně začal odemykat dveře. Ještě před tím zkontroloval řetízek na dveřích. Odemkl, pomalu je otevírá. Vidí jak se na zem snáší malý lístek papíru. Dopadl kousek od jeho prahu. Nechce otvírat dokořán. Nechává řetízek zastrčený. Protahuje ruku skrz malou mezeru. Jen tak tak dosahuje na papírek. Bere ho. Rychle zavírá dveře a zamyká na dva západy. Na papírku je napsáno malinkými písmenky:“ podívej se ven! Tak končí moji přátelé“.
Dříve než si stačí něco pomyslet, slyší z venku hlasité a srdce drásající kňučení. Odhrne záclonu a koukne ven. Přímo pod jeho okny leží uprostřed silnice, mezi bílými čarami cosi přejetého. Bylo to už roztrhané na kusy. Kolem byl velký flek, asi krev. Co jiného? Kus od toho leželo něco malého a tenkého. Patrně nožička. Ale přední? Nebo zadní? Kdo ví. Podle předešlého kňučení to asi byl nějaký menší pejsek. Naštěstí to kňučení již ustalo. Ikdyž to bylo v místech, kam světlo z lamp až tak moc dobře nedoléhá, bylo vidět, jak se ten uzlíček srsti, masa a přelámaných kostí ještě občas prudce zaškube. Bylo mu z toho zle. Akorát zavíral okno, když se z nějaké uličky prudce vyřítilo nějaké auto. Bylo to běžné, normální, osobní. Pádilo středem silnice přímo na to nebohé, polomrtvé, stvořeníčko. Bylo mu jasné že ho dodělá. To nechtěl vidět. Rychle zavřel okno. Za pár vteřin slyšel jak to auto prosvištělo pod jeho oknem. Nic jiného než motor neslyšel. Začal být zvědavý, jak to vypadá s tím, asi pejskem. Otevřel okno. Kouknul tím směrem. Na tu dálku a v té tmě toho moc neviděl, což bylo asi lepší. Uprostřed silnice rozeznával jen široký pruh, plný nejrůznějších malích částeček psího tělíčka. Zavíral okno, když tu na druhém konci ulice viděl blikající, oranžové světlo. Chvilku čekal copak asi vyjede. Za pár vteřin vyjel zpoza rohu kropící vůz. Jel jeho směrem. Pár vteřin po něm vyjel i zametací vůz. Tichou ulicí a za blikání oranžového světla se šinuly oba dva směrem k tomu fleku. Zavřel okno a znova zatáhl závěsy. I přesto co před chvílí viděl se mu chtělo strašně, strašně spát. Jako by jeho velká touha po spánku přemohla všechen strach i pocit lítosti. Zhasnul v obýváku, odešel do ložnice. Brzy usnul a klidným spánkem spal až do rána.
Ráno bylo krásně. Na modrém nebi svítilo sluníčko, vítr jen lehce pohupoval listy na stromech, ptáčci vesele štěbetali a poletovali. Rozhrnul záclonu. Do očí ho praštly ostré, sluneční, paprsky. Otevřel okno a pohlédl ven. Bylo opravdu moc krásně. Kouknul na místo, kde včera viděl to malé, nebohé stvořeníčko. Kropící a zametací vůz odvedly opravdu dokonalou práci. Po ničem nebylo ani památky. Bylo mu toho psíka líto, avšak víc na něj myslet nechtěl. Akorát by si tím zkazil den. A to nechtěl. Otevřel dveře a chystal se odejít do práce. Žádný vzkaz dnes ráno nečekal. Vůbec si totiž neuvědomoval jednu věc. Kdyby si ten vzkaz přečetl až těď, co by asi každý předpokládal, tak by se poprvé stalo že by vzkaz nevyšel. Otevřel rázně dveře. V tu chvíli začal ve vzdušném víru od rychle se otevírajících dveří po chodbě poletovat cár papíru. Pár vteřin na něj udiveně koukal. S tím vůbec nepočítal. Byl přesvědčen že vzkaz který si měl přečíst ráno přečetl ještě večer. Rázem měl zkažený celý den. Krásný den už nic nezachrání. Snad jen Petra. Otráveně přistoupil k papíru, sebral ho, vrátil se do bytu a zavřel za sebou dveře. Začal číst.
„V patnáct hodin volej číslo 723-252855“
Dočetl a vzkaz s telefonním číslem pečlivě složil a dal si ho do zadní kapsy u kalhot. Na poličce pod háčkami na klíče ležel ten minulý vzkaz. Zvedl ho a ještě jednou si ho přečetl.“podívej se ven! Tak končí moji přátelé“. Jen nechápavě, zlehka, zakroutil hlavou. Zmuchlal ten vzkaz a strčil ho do přední kapsy u kalhot. Když pak vyšel ven, okamžitě ho vyhodil do nejbližší popelnice. V práci vše klapalo bez problémů. Zase. Kolem jedenácté mu volala Petra. Opět. Jejich dnešní hovor byl plný sladkých slov a polibků na dálku. Měli se prostě stále, moc rádi. Chvíli i opravdu pracoval, to když dohledával dokumentaci k nějakému projektu. Nebyl moc velký bordelář a tak ji asi po hodině našel. Nějací jeho kolegové jsou mnohem, mnohem větší bordeláři. Hledají papíry, které vlastní vinou ztratili, mohdy i několik dní a ještě za to berou peníze. No nic. Do konce jeho pracovní doby scházela necelá hodina. Bylo dvacet tři minut po čtrnácté. Už moc práce nemě, vlastně jen čekal až padne patnáctá, on někam zavolá a půjde domů. Jak si tak sedí za svým stolečkem a od nohou ho začíná kousat nuda, začal přemýšlet kam asi bude volat.
Doktor vchází do své ordinace. Byl zkontrolovat své pacienty. S hlavou plnou poznámek zasedl za svůj psací stůl. Jen tak, pro kontrolu času, pohlédl na hodinky.
„Á, už je půl třetí. To to dneska pěkně utíká“ pomyslel si a začal ze svého stolku vytahovat svůj tajný, poznámkový deníček. Již psal první slova, když tu náhle pozvedl oči. Předtím se jí nějak nevšiml, až teď mu to došlo. Podiveně kouká na úzkou, bílou, porcelánovou vázičku s modrými, žlutými, červenými a oranžovými pruhy, která stojí na rohu jeho stolu. Váza se mu sice vůbec nelíbila, jenže to co bylo v ní mu přišlo přímo odporné, nechutné a smrdnuté. Z vázy trčely rozkládající se zbytky nějakých květin. Z jejich pestrobarevných květů zbývaly jen ohyzdné, schlýplé a zcvrklé zapáchající koule. Jejich smrad byl odporný. Tak odporný až mu to začalo kroutit prsty u nohou a slékat ponožky. Rychle vstal a tu vázu postavil na malý stoleček, stojící v opačném rohu místnosti. Zasedl zase za svůj stůl. Ještě několikrát nechápavě zakroutil hlavou, neb vůbec nechápal, proč to sem sestra vůbec přinesla a už vůbec netušil, proč mu takovou odpornou a smradlavou věc postavila přímo na stůl. Udělala to snad schválně? Začal raději psát.
Píše se mu vesele, neb dnes může psát samé dobré věci. Začal poznámkou o tom lekavém klukovi. Jmenoval se Pavlík. K jeho jménu si dnes připsal větu“ dnes po třinácté hodině byl propuštěn. Přijeli si pro něj oba rodiče. Kluk byl naprosto úžasný. Po tom hrozném šoku, kdy nemohl ani mluvit, se zotavil velice rychle. Prášky jsme mu vysadili již třetí den. Několi dní zůstával jen pod dohledem. Dnes při odchodu působyl suveréně, vesele a čile. Hodně štěstí!“ Když dopsal tuto větu, odložil propisku. Bylo mu velice přijemně. Měl pocit skvěle odvedené práce a znova ho to ujistilo, že tuto práci nedělá nadarmo. Takové ujištění potřebaval, neb poslední dobou o tom začal dosti pochybovat. Na mysl mu přišlo další jméno. Pan Swojka. Začal listovat v notesu a hledat jména pod písmenem S. Konečně ho našel. I k jeho jménu mohl psát jen dobré věci.
„Působí uvolněně a svěže. Noční můry již žádné nemá. Spí celou noc a klidně. V noci sebou netrhá a nepotí se. Prášky i placeba jsme mu již vysadili. Bude tu ještě tak dva, tři dny.“ Když dopsal poznámky o panu Swojkovi, bylo tři čtvrtě na tři. Zase odložil propisku a začal myslet na pana Signera. Levou rukou si podepřel bradu, pravou rukou si pohrával s propiskou. Oči měl zabodlé do plochy stolu. Pana Signera ještě tak moc podchyceného neměl. Rozhovor s ním mu zněl v uších ještě teď. Chtěl si zjistit nějaké bližší skutečnosti ohledně jeho nalezení, avšak nějak na to zatím neměl čas. Je přeci doktor a ne policie. On má pana Signera přivést k normálnímu a klidnému životu. Nahnul se znova nad denníček a úhledným psacím písmem začal psát.
„Poté, co jsem s ním mluvil a on mě zahrnul svými argumenty kterými se snažil dokázat že opravdu letěl a které jsem mu nedokázal vyvrátit, snažím se na něj působit jako bych mu to věřil. Nemluvím s ním o tom a připadá mi, že je za to i rád. Povídám s ním o fotbale, o počasí a o nových trendech při dobývání vesmíru. Je přesvědčen v existenci mimozemského života. Ale to já taky. Léky omezujeme a nahrazujeme je placebem. Za týden mohu uvažovat o jeho propuštění“ Ještě si k tomu připíše poznámku, aby volal na policii. Třeba mu opravdu něco řeknou.
Dopsal, zavřel denníček a uklidil ho zpět do stolku. Pohlédl na hodiny. Bylo za sedm minut patnáct hodin. Vešla sestra, která někde vykonávala svoje pracovní povinnosti. Šla mu akorát do rány. Chvilku jí pozoroval jak pečlivě ukládá skleničky s léky zpět na své místo, do skříně.
„Sestři, můžeš, tedy můžete na moment?“
Koukla na něj. Přikývla. Ihned odložila ty skleničky a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Co si přeješ? Tedy, co si přejete pane doktore?“ její přeřeknutí nebylo omylem, což mu potvdil její lišácký a tak moc milý úsměv. Také se na ní usmál, však hned obrátil.
„Proč jste mi tu vázu s těmi starými kytkami pokládala přímo sem na stůl? Víte jak to smrdělo?“
Na její tváři byl vidět údiv a hned koukla na místo, kam tu vázu v dobré víře postavila.
„Vy jste ty kytky vyhodil?“ vypadala opravdu překvapeně.
„Ne, nevyhodil. To uděláte vy. Támhle jsou, na tom stolku.“ a ukázal tím směrem prstem.
Pohlédla na stolek kde stála vázička s opravdu moc zapáchajícími zbytky květin.
Nesměle se usmála, neb neměla tušení co tím doktor zamýšlí. Jako fór ji to přišlo nechutné.
„Tak pane doktore, toho hnoje se ani nedotknu“
Tato její ostrá reakce ho vážně překvapila.
„Jak nedotknet? Tak proč mi to stavíte na stůl? Proč jste je rovnou nevyhodila?“ Trochu na ní zvýšil hlas. Sestřička stála a neměla slov. Nějak nebyla ve formě. Jindy by asi došlo k hádce, dnes ne.
„Ale já jsem žádné takové kytky nepřinesla. Já přinesla kytky, co měl ten kluk u postele. Pánové tam mají hromadu jiných, tak jsem vám s nima chtěla udělat radost“ Začínala mít skleněné oči.
„Ty jsi, tedy, vy jste přinesla normální, pěkné kytky? A to jsou jako ony?“
Pomalu šla k té váze a již z dálky jí zkoumala pohledem.
„Podle té vázy to vypadá, že to byly ony. Ale já přinesla kytky krásné a voňavé. Opravdu“ Stála nad tou vázou s uschlými květy jako nad hromádkou neštěstí. Nejprve si o ní myslel, že je výborná herečka, jenže pak mu jí začalo být nějak líto. Mohl spustit pátrání po krásných květech, ale chtěl to raději co nejdříve ukončit. A tak jí jen vlídně poprosil, aby ty páchnoucí zbytky šla vyhodit ven do popelnice. Bál se, aby ten smrad nezamořil celou nemocnici. Když odcházela tak jí do tváře sice neviděl, ale i přesto měl pocit, jako by plakala. Nemýlil se.
Přesně v patnáct hodin se zamyslel nad tím, kam asi přišly ty krásné, svěží, květy. Také dumal nad tím, jestli je vůbec přinesla. Třeba si jen dělá srandu. Také mu bylo jasné, že stejně tak, jako je ona podezřelá v jeho očích, tak v těch jejích krásných očích je podezřelý i on. A to ho mrzelo. Z jeho myšlenek ho vytrhlo zvonění telefonu. Neotálel, rychle ho zvedl, neb to mohlo být něco životně důležitého. Představil se a čekal na slova od volajícího. Nějak nepřicházela.
„Haló, je tam někdo?“ hlas doktora zněl trochu podrážděně, že by nějaký fór?
„Ano, ano! Dobrý den. Tady Ronecki“ hlas volajícího zněl velice,velice rozpačitě.
„Copak si přejete pane Roneckí?“hlas doktora přecházel ve vlídný.
„Já jsem se dovolal do nemocnice?“
„Ano do nemocnice. Na psychiatrické oddělení. Máte nějaký problém?“
„Ne, nemám“
„Tak copak potřebujete?“
„No vlastně nic!“
Doktor to začínal pokládat za vtip. Jeho hlas opět znevlídněl.
„Tak proč sem voláte? Děláte si srandu? Tak s Bohem“
„Né né, počkejte prosím. Já si nedělám stradu. To né. Opravdu“
Doktor zpozorněl. Jeho hlas opět zvlídněl, neb na pacienty se musí vlídně.
„Tak jak vám mohu pomoci? Copak vás trápí?“
„No...mě mě netrápí nic. Já jsem dostal vzkaz abych vám volal, tak vám volám.“
„Dobrá, dobrá. A kdopak vám dal ten vzkaz?“
„To nevím. Já ty vzkazy dostávám už asi týden a stále nevím od koho jsou“
„Aha aha, nevíte od koho jsou.“
Muži sedícímu za stolem najednou došlo, jak to z něj doktor na druhé straně přístroje všechno lehce, během pár vět dostal. Na pár vteřin si připadal dost hloupě, avšak pak začal pociťovat velkou úlevu. Komu jinému se má svěřit s jeho podivnou starostí?
„Ne, opravdu nevím kdo mi je posílá. Už mě to dost deptá. Opravdu“
„Klid, jen klid. To bude v pořádku. Co kdyby jste mě navštívil? Popovídáme si, trochu si odpočinete a uvidíte, všechno bude zase v pořádku“
Na jeho slova nevěděl co říci. Chvilku bylo ticho, váhal. Doktor mu nechával čas.
„Tak dobrá, já příjdu.“
Potom si ještě domluvili přesný čas návštěvy a pan Ronecki se optal na adresu. Aby nebloudil. Pak jejich hovor skončil. Ronecki pomalu položil sluchátko. Jako by ani nevěřil tomu, co se právě odehrálo. Zítra si jde popovídat s psychiatrem. Při této myšlence se musel hořce pousmát. Jenomže když o tom přemýšlel dál, zas takovou tragédii v tom neviděl.
„Půjdu tam po práci. Nikdo se nic nedoví. Je pravda, že mi ty vzkazy už pěkně síří, no a ským jiným si o tom můžu pokecat? S ním a bez problémů. To bude v pohodě. Jo a na pozítří si vezmu dovolenou, tak!“ pěkně si to sám před sebou zdůvodnil a z dobrým pocitem se chystal jít domů. Když odcházel, tak ještě potkal jednoho ze svých nadřízených. Napadlo ho, říci mu hned o dovolenou. Doufal, že s jedním dnem dovolené nebudou žádné problémy. Nebyly. Vůbec žádné.
Šel domů klidný. Byl rád, že si hned zařídil dovolenou. Jestli dnes bude mít vzkaz, tak to ho ani moc netrápilo.Počítal, že i dnes bude něco v kaslíku, nebo za dveřmi. Vešel do baráku. Kouknul na kaslík i do kaslíku. Tam nic nebylo. Pomalu kráčí po schodech ke svému, tedy k jejich bytu. „Á, tak za dveřmi je vzkázek“ pomyslil si a opatrně ho vytahuje. Rozloží přeložený papír a čte. „Doktor Ti pomůže! Už Ti vzkaz nepřijde! Jenom nezapomínej na to, že jsi můj přítel. Nejlepší. Bohužel jak víš, moji přátelé nikdy moc dlouho nevydrží. Přeji Ti hezké dny. Možná i týdny“
Tento vzkaz ho zase srazil na kolena. Zamrazilo ho v zádech a jeho dech zrychlil. Dobrá nálada byla pryč. Chvilku stál na chodbě a bezradně civěl do papíru. Začal rachotit zámek u dveří jeho souseda. Vyšel postarší pán v teplákách a ve žlutém tryčku. Obtloustlý, s kulatým, buclatým obličejem. Na hlavě už jen pár vlasů, které byly pečlivě ulízané do zadu. Jeho malinkatá očíčka si ho hned začala pečlivě přejíždět. V puse si spokojeně přehazoval z jednoho koutku do druhého, nově zapálené cigárko. Opřel se loktem o futra dveří. Působyl dojmem nějakého dozorce, jemuž se vrací zatoulaná ovečka. Hlas, jakým začal mluvit k Roneckimu, zněl mile a vlídně.
„Dobré odpoledne, sousede“
Ronecki na něj stočil svůj pohled a když viděl toho „švédského“důchodce málem se začal smát.
„Zdavíčko. Pěknej den“
„Pěknej, pěknej. Ten papír za ty dveře vám dal nějaký chlapík asi před deseti minutama.“
Roneckimu to zvedlo tlak.
„Cože? Vy jste ho viděl?“
„No jó. Náhodou jsem ho zahlídl, když vám to tam strkal. Tak jsem otevřel a říkam mu, že vám ten papír předám, nebo ať na vás počká, že určitě brzy přijdete.“
„A jak vypadal? Co říkal?“
Postarší pán takovou otázku asi nečekal.
„No jak vypadal. No normálně. Mladej asi jako vy, hubenej, měl na sobě nějakou tmavou mikinu a džíny. A když jsem ho oslovil, ani se na mě nepodíval“
„A co obličej? Jak vypadal v obličeji?“
Postarší pán byl Roneckiho zájmem o tu osobu očividně zaskočen.
„Jé tak to nevím, normálně. Měl krátké hnědé vlasy...jinak nevím, říkal jsem že se na mě ani nepodíval. Rychle tam zasunul ten vzkaz a utíkal pryč. Nebojte, nečetl jsem to“.
„A už jste ho tu někdy viděl?“
„Jo, to jo. Myslím před včírem, nebo předpředevčírem“ .Bylo vidět, jak souseda toto téma už nebaví. Na něco se vymluvil, rozloučili se, zavřel dveře a byl pryč. Na chodbě bylo zase ticho. Ronecki byl za tyto slova moc, moc rád. Konečně věděl, že to není žádný duch. Dokonce ho napadlo, jestli nemá jít místo k psychiatrovi na policii. „Ale ne. Když už jsem tam objednaný, tak půjdu tam.Ono mi to neuškodí“ Pomyslil si a začal si chystat večeři.
Ráno vše probíhalo jako obvykle, až na to, že již od probuzení myslel na svoji dnešní návštěvu. Dokonce ani nepomyslel na to, zda li bude mít i dnes ráno nějaký vzkaz. To ho napadlo až když odemykal dveře. Otvíral je pomalu. Čekal i dnes snášející se papír na studenou, dlážděnou podlahu jejich chodby. Však nic. Sestupoval pomalu po schodech. Již z dálky koukal na jejich kaslík. Zdál se být prázdný. Přistoupil k němu, odemkl ho, ale byl opravdu prázdný. Byl samozřejmě překvapen. Ze začátku mile, avšak když o tam dál přemýšlel, začal se obávat, aby v tom zase něco nevězelo. Kdo ví co má ten dotyčný v úmyslu. Sice dnes žádný vzkaz nedostal, avšak cestou do práce byl ostražitější více než jindy. Že nedostal žádný vzkaz ho začalo víc a víc znervozňovat. Zvláště, když pomyslel na to, jak ten poslední vzkaz zněl. Šel klidnou chůzí. Když uslyšel jaký koliv neobvyklý zvuk, ihned sledoval co to je. Zastavil se čtyřikrát. Jednou prudce brzdilo auto na semaforech, po druhé z nějakého krámku vyběhlo dítě a křičelo. Rozjařeně. Po třetí ho vylekalo řinčení beden, které spadly nějakému chlápkovi z vozíku, když zavážel zboží do svého malého obchůdku. Po čtvré ho vylekal řev sekačky chlápka, který sekal trávník v parku. Jeho polekané reakce se jemu samotnému zdály přehnané. Však ubránit se jim nemohl. Víc a víc si připadal nějak divně. Svůj pocit si ani sám pro sebe nedovedl popsat. Už to nebylo hezké ráno. Začínal být víc a víc rád, za tu dnešní dojednanou návštěvu. Přišel do jejich velké, společné kanceláře. Začal mít pocit, jako by ho všichni kolegové pozorovali. Co nejrychleji zaplul za svůj stůl. Kolegové kolem něj pobíhali, občas se ho někdo na něco optal, chovali se normálně. Však jemu stále něco nesedělo. Ale co, to nevěděl. Jako obvykle, kolem jedenácté, začal zvonit telefon.
Okamžitě ho zvedl. Nechtěl, aby jeho dlouhé vyzvánění vzbudilo pozornost jeho kolegů. Volala mu jeho Petra. Její hlas slyšel moc rád, ale nedal to vůbec znát.
„To jsi Ty? Jak se máš?“ šeptal do sluchátka, to aby náhodou nevzbudil pozornost kolegů.
„Dobře? Tak to je dobře.“
„Co by mně mělo být? Nic mi není.“
„Ne, dnes tu žádné fórky nedělají. Ale nějaká hra se tu asi hraje“
„To se takle po telefonu těžko vysvětluje. Já ti to vysvětlím až se vrátíš. Neboj o nic nejde“
Řekl jí že o nic nejde, hned si uvědomil jak jí lže. Hovor pokračoval dál.
„Prosím Tě, zítra mi do práce vůbec nevolej. Mám nějaké běhání a asi by jsi mně nezastihla. Já Ti zavolám večer z domova. Kolem jedenácté, ano?“
Jeho tvář se rozzářila.Tak upřímně, jako malému dítěti.
„Už zítra večer? No to je dobře. Strašně mě scházíš. Už bez tebe málem blbnu“
Pak mu ještě řekla, proč přijede o několik dní dříve. On se jí zeptal, zda li jí nemá jít někam vyzvednou. Byl ujištěn, že nemusí. Prý jí přiveze až k baráku jejich firemní auto. Zavěsil a byl velice, velice spokojený. Však spokojenost mu moc dlouho nevydržela, neb mu na mysl zase přicházely nepříjemné myšlenky a strach. Ještě k tomu na něj dopadla nějaká dřímota.
Hodiny ukazují několik minut po patnácté. Je hrozně ospalý, nejraději by se natáhl přímo tady, přímo na svém stole. Pro všechny, i pro něj, končí pracovní čas. Jenže to nejdůležitější ho teprve čeká. Začíná být trochu nervózní. Vyjde z budovy. Je objednán na šestnáctou, takže má dost času. Půjde pěšky. Doufá, že se tím zbaví té své únavy. Není to odtud daleko. Klidnou chůzí míří k nemocnici. V hlavě si představuje jak to asi bude probíhat. Párkrát viděl něco podobného v televizi. On sám s tím neměl žádné zkušenosti. Několi minut před šestnáctou došel k podlouhlé budově. Měla tři patra. Stála nalepena přímo do ulice. Pod okny byl chodník, po němž procházelo mnoho lidí a po silnici projíždělo auto za autem. Nemocnice a má pod okny takovou rušnou ulici. To byla jeho první myšlenka co ho napadla. Nesmělým krokem vešel dovnitř. Byl mile překvapen. Budova z venku sice nevypadala nic moc, však uvnitř to bylo naopak. Vše vypadalo nově a moderně. Informace o tom, kde co je, byly jasné a přehledné. Sestřičky a doktoři, které za tu chvilku zahlédl na něj působili mile a ochotně. Oddělení které hledal našel bez problémů. Bylo v přízemí. Ze vstupní široké chodby jen zahnul do prava. Otevřel prosklené dveře s nápisem, který mu potvrzoval, správnost jeho cesty. Stál na začátku dlouhé chodby. Na jejím konci bylo okno. Nedostatek venkovního světla nahrazovalo nespočet zářivek. Na světle žlutých stěnách byly zavěšené malé rámečky s fotografiemi. Všechny rámečky byly naprosto stejně velké a visely v rovině. Byly v nich fotky z přírody. Hory, mraky, moře, květiny, zvířata a z blízka foceni nějací broučci na listech květin. Na chodbě ještě bylo několik laviček s koženkovým potahem a automat na vodu. Šel pomalu vpřed. Sledoval nápisy na dveřích, které prozrazovaly kdo za nimi ordinuje a od kdy do kdy. Nemohl si nevšimnout ještě jedné věci. Na každých dveřích bylo v jejich horní části, téměř až u kraje, malé, stříbrné čísílko. Hned mu došlo co to je a dál těm maličkým čísílkám nevěnoval pozornost. Procházel kolem dveří s čísílkem jedna, dva, tři, čtyři, pět...až došel ke dveřím s čísílkem dvanáct. To byly ty, které hledal. Nechtěl hned klepat. Chtěl si nejprve trošku odpočinout. Usedl proto na lavičku u protější stěny a čekal. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo. Proti němu visel obrázek delfína v modré hlubině moře. Také by jel k moři. Moc rád.
Chvíli na ten obrázek zasněně koukal. Pomyslil si, jaké to asi musí být krásné někde u moře. Teplý, svěží vítr s jedinečnou příchutí sole, nekončící šum moře, vlny a ta teplá, tak strašně, strašně přesolená voda. Zasněně přivřel oči. Tak strašně rád by byl u moře. Z jeho snění ho vytrhlo zívnutí. Zívnul znova. Po třetí, po čtvrté. Zívat nepřestával. Ještě k tomu se mu začaly zavírat oči. Napadlo ho, že by se tu mohl na chvíli natáhnout. Alespoň na tu chvilku, než pro něj přijde sestra.
Otevřeli se dveře. Vyšla sestra. Hned ho spatřila a zamířila k němu. Ihned vstal.
„Pan Ronecki?“ optala se ho mile sestřička. Jen kývnul hlavou a hned si zakryl rukou pusu, neb musel zase zívat. Vypadal opravdu dost unaveně, jako by akorát vstával.
„Tak pojďte prosím dál. Vy jste nám tu málem usnul,co?“ říká mu sestra s úsměvem na tváři, když za ním zavírá dveře do jejich ordinace s čísílkem dvanáct. Na vlídné vyzvání si pan Ronecki odložil a usedl do pohodlného křesla, které bylo naproti mohutnému, psacímu stolu, za nímž seděl doktor. Již od jeho prvních kroků v jejich ordinaci ho doktor pozoroval. Dá totiž hrozně moc na první dojem. Doktor se tvářil mile. „Takový suveréně a sympaticky vypadající mladý chlápek a jde ke mně? Tak to bych opravdu nečekal. No ale stává se to. Ale není nějaký ospalý? Tak začneme“ To byly myšlenky, jenž prolétly doktorovi hlavou. Roneckimu připadal doktor sympatický. Pár vteřin seděl v křesle a musel zase zívat. Doktor ho mile přivítal. Pak se ho s úsměvem optal jestli měl těžký den. Ronecki pochopil jeho narážku. Řekl že ani moc ne a že ho ta dřímota přepadla až cestou sem. Doktor mu nabídl kávu. S radostí jí přijal. Za pár minut stál šálek kávy před ním. Mezi tím mu dal doktor několik běžných otázek. Třeba jestli je ženátý, jestli má děti, jestli bydlí tady ve městě, čím se živí a podobně. Ronecki mu ochotně odpovídal, sedíc spokojeně v křesla a usrkávajíc lahodnou kávičku. Jako by si ho chtěl doktor těmito otázkami „oťukat“. Když měl pocit že si ho již „připravil“ položil mu první otázku, která naznačovala opravdový důvod jeho návštěvy.
„A kdopak vám poradil aby jste mi zavoal?“ Tuto oázku položil opatrně a čekal na jeho reakci. Ronecki, který držel v ruce již prázdný šálek se zarazil. Zvedl se, aby položil hrníček doktorovi na stůl. Pak znova usedl do křesla. Ale už ne tak uvolněně. Seděl lehce nahrben, lokty opřen o boční opěrky a dlaně měl sevřené pevně u sebe. Jako při modlení. Pohledem, jako by se cítil trapně, koukal na doktora.
„No, to je právě to. Já nevím kdo mi ty vzkazy píše“
Doktor sedí pohodlně ve svém křesle a dává mu další a další otázky. Přitom ho stále sleduje.
„ Vy jste těch vzkazů dostal víc?“
„Ano, ano. Víc. Asi sedm.“
„Aha, aha. A mohl by jste mi o nich říci něco víc? Máte je? Nebojte, klidně povídejte“
Ronecki ochotně začne povídat o tom jak to všechno bylo. Povídá klidně, přehledně a spisovně. Občas sice zívne, avšak tak ospalý jako byl před chvílí již není. Kafe pomohlo.
Doktor naslouchá, občas přikývne hlavou. Asi na znamení, že se v tom ději ještě neztratil. V halvě mu nabíhají otázky, ale nechce ho jimi vyrušovat.
„A tak jsem tedy šel k vám“ .Ronecki dokončil své povídání a s úlevou se svalil do křesla. Doktorovi připadal najednou hrozně uvoněný, jako by se zbavil těžkého kamene který mu tížil jeho srdíčko. Ronecki kouknul na hodiny.
„To už je tolik hodin? To jsem to pěkně natáhl.“
Doktor na hodiny kouknul také. Bylo několik minut před osmnáctou. Pak pohled stočil na Roneckiho. Ten zrovna opět zíval a bylo vidět jak na něj leze zase spaní.
„Můžu ještě na vás mít několik otázek?“
Ronecki zpozorněl, ale zůstal dál pohodlně rozvalen v křesle.
„ Mohl by jste mi ještě jednou říci, jak prý vypadal ten pán, co ho viděl ten soused?“
To mu Ronecki ochotně zopakoval.
„Máte ty papírky s těmi vzkazy u sebe? Mohl by jste mi je ukázat?“ na to Ronecki jen smutně zakroutil hlavou. Už delší dobu mu bylo jasné, že je neměl vyhazovat. Doktor pokračuje dál.
„A prosím vás, nevíte náhodou co to bylo za rasu, ten přejetý pes?“
Roneckiho tato otázka překvapila. Chvilku přemýšlel.
„Tak to už se nedalo dost dobře poznat. Ale byl to určitě nějakej malý pes. Asi nějaký oříšek“.
Doktor mírně kýval hlavou, jako by si potvrzoval nějakou svoji teorii. To Renockimu neuniklo.
„Máte na někoho nějaké podezření?“ zeptal se Ronecki nejistě.
„Né, to né. Jen jsem si nějak spojil slova o přátelství a o tom přejetém psovi. Neříká se, že pes je nejlepší přítel člověka? A neříká se, že oříšci jsou nejvěrnější?“
Ronecki mu s vážnou tváří přitakával.
„Myslíte si, že po mě jde opravdu nějaký psychopat? A co když mě chce zabít?“ Ronecki teď nevypadal jen strašně, až možná smrtelně, ospale, ale také dost ustrašeně. Doktor ho chtěl uklidnit.
„Kdyby vás chtěl zabít, tak tady dnes spolu nesedíme. Už by to dávno udělal. Vždyť vám to sám psal, ne?“ Jen co toto vyslovil, chtěl si nafackovat.
Ronecki na něj udiveně vykulil oči. Takovou přímost od něj nečekal. Doktor to chtěl napravit.
„Promiňte. Já to tak namyslel. Chtěl jsem tím říci, že takovéto typy lidí, jen vyhrožují a zastrašují, ale lidem většinou nikdy neublíží. Když na to kouknete z druhé strany, kolik vrahů psalo svým budoucím obětem nejprve dopisy, než je odpravili? Mě teď žádný nenapadá.“ tyto slova zabraly.
„To máte asi pravdu.“ Ronecki vypadal spokojeně, ale hrozně ospale.
„Neměl jste před cestou sem nějaké prášky?“
Ronecki zakroutil hlavou a znova začal zívat. Doktor na něj chvíli mlčky koukal, jak bojuje se spaním. Napadlo ho, že by mu nabídl aby tu zůstal přes noc. To jak byl ospalý mu přišlo divné. Moc divné. Navíc, kdyby ho v tomto stavu pustil a na ulici ho cestou domů třeba přejelo auto, tak by si to dlouho, dlouho vyčítal. A asi by mu to vyčítali i jiní, třeba policajti.
„Pane Ronecki, nechcete u nás zůstat přes noc?“
„Cože? Přes noc? U vás? Proč?“ zahuhlal a mžoural na něj.
„Nejste asi ve své kůži, je už hodně hodin, pěkně se u nás prospíte a ráno půjdete domů“.
„No ale já musím ráno do, vlastně nemusím. Já mám vlastně dovolenou. Já si jí vzal, víte proč? Protože jsem si myslel, že se budu muset z té vaší, vlastně z té mé, návštěvy u vás pořádně vzpamatovat“ Ronecki domumlal svoji složitou větu. Oči měl již téměř zavřené.
Doktor vstal a začal s ním lehce lomcovat, aby ho vzbudil. Ale neúspěšně. Sestra vyběhla na chodbu aby sehnala nějakou pomoc. Ronecki byl na ní a na doktora těžký pacient. Za chviličku spolu s ní přiběhl nějaký doktor. To už Ronecki vůbec nevědě o světě. Spal jak zabitý. Během pár minut byl uložený na pohodlnou postel v pokoji číslo patnáct.
Když přišel doktor druhý den do ordinace, tak vše probíhalo jako jindy. Převékl se, dal si snídani a kafíčko. Pak vyřídil nezbytné papírování. Mezi tím mu sestra přinesla poštu. Doktor si sedí za svým stolem, pomalu usrkává kávu, ukusuje koblihu a přebírá si nejrůznější obálky. Mezi několika dopisy najde jeden, který ho hned zaujme. Nemá žádnou známku, nemá ani vyplněné údaje pro doručení. Na obálce je jen napsáno „doktorovi“. To ho samozřejmě velice překvapí. Vzpomene na pana Roneckiho. Hned začne rozlepovat tuto obálku. Vytáhne z ní papír přeložený na dvě půlky. Rozloží ho a s neblahým pocitem začne číst. V ten okamžik vchází sestra. Pozdraví ho. Doktor jí jen pokyne a dál upírá svůj zrak k dopisu. Dopis je psaný tiskacím písmem.
„Vážený a milý pane doktore. Panu Roneckimu již psát nebudu, slibuji. Za tu krátkou dobu co jsem mu dával rady se mým přítelem nestal, ikdyž jsem mu to napsal a jelikož mu již moc času nezbývá, vím, že se mým přítelem již nikdy nestane. Leží teď přeci na patnáctce, že? No tak vidíte. Všichni moji přátelé mě opouštějí. Naposledy odešel můj Kasík. Přejel jsem ho. Muselo to tak být. Však začínám tušit, že se s ním i s jinými mými přáteli již brzy potkám. Ještě jsem sice pořádně neviděl kdy a jak, ale určitě to bude brzy. Za nedlouho se zase potkáme a strávíme spolu dost času, ale mým přítelem se vy nikdy nestanete. Nikdy! Brzy naviděnou“.
Dočetl. Chvilku zůstal skoprněle sedět, v rukou svírajíc ten list. Sestra sice viděla jak ho to vzalo, ale nechtěla ho otravovat nějakým vyptáváním. Pomalu ho ten šok opouštěl. Aby mu přišel nějaký takový dopis, tak to se stává asi jednou za rok. Odložil papír. Odsunul od sebe kávu i koblihu. Sáhnul do šuplete a vyndal svůj zápisník s poznámkami. Položil ho před sebe. Než ho otevřel, dlouho přemýšlel. Sestra si vykonávala svoje povinnosti a dělala jako by nic. Však zvědavá byla velice. Na druhou stranu si byla jista, že se to vše brzy dozví.
Doktor najednou začal rychle listovat v zápisníku. Když našel co chtěl, chvíli pozorně četl. Na jeho tváři byl vidět hořký úsměv a lehce sám sobě přitakával. Jako by si právě pro sebe ujasnil něco nepříjemného. Zavřel zápisník. Pohodlně se opřel do křesla. Sestra vytušila, že jí chce něco říci. Položila věci jenž měla právě v ruce a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Copak je? Děje se něco?“
„Vzpomináš si na Robaka? Na toho jak sem chodil pořád s tím psem.“
Chvíli vzpomínala, pak přikývla.
„Tak to mi píše určitě on. Prý se zase brzy uvidíme“
Sestra si jen rozmrzele oddechla. Takové opravdové blázny nemá ráda.
Doktor ještě přidal svoji doměnku, kterou nosí v hlavě již pár hodin.
„Ty vzkazy pro pana Roneckiho jsou určitě od něj“.




Kapitola pátá

Vzkazy pro pana Roneckiho

Zarachotil klíč v zámku ke vchodovým dveřím do baráku ve kterém bydlel. Bydlel tu spolu se svojí milou a několika desítkami sousedů. Se sousedy nemá žádné problémy, ba naopak. S milou mu život také krásně plyne a doufá, že se za pár měsíců stane jeho ženou. Pak, až budou čekat rodinu, budou se muset přestěhovat někam do většího. Jedna plus jedna v centru města je fajn, ale stačí jen pro jednoho, nebo pro dva hodně, hodně zamilované. Vešel do baráku a jen letmým pohledem přejel tři řady kaslíků, na něž dopadaly rudé paprsky zapadajícího slunce. Tento týden jsou večery moc hezké. Jelikož vybírat kaslík má v oblibě jeho beruška a jelikož předpokládal, že už je doma, tak ho dost překvapilo, když spatřil proužek nějakého papíru trčícího z jejich schránky. Nejprve to měl zase za nějakou reklamu. Nebo snad nějaké dodatečné vyučtování? Přišel ke kaslíku. Pomalu a opatrně vytáhl ten proužek papíru. Jakmile přečetl ten krátký vzkaz, překvapeně svraštil obočí a rozhlédl se kolem sebe, zda li ho někdo nepozoruje a přitom se báječně baví. Na jeho účet. Nikoho však neviděl. Po chodbě bylo také úplné ticho. Nevěděl co si má myslet. Ještě několikrát si musel přečíst ten vzkaz: „vsázíš! Tak vsaď tyto čísla 2,7,11,17,21,29,30.“
Měl to za nějaký vtip. Ač nerad, začal mít pocit, že v tom má své krásné prstíky jeho milá. Byl celkem zvědavý, co mu na to řekne. Hlavně aby nezapírala. A tak během nedlouhé chůze do schodů našel viníka. Byl spokojený. Když vešel do bytu, ucítil vůni čerstvého chleba. Dostal velkou chuť na chleba s máslem. Než přišel do kuchyně, odložil si a papír se vzkazem strčil do kapsy.
Ona seděla za stolem, zády k němu. Její dlouhé, hnědé vlasy jí stékaly po jejím modrém svetříku jako mohutný horský vodopád. Vedle ní, po pravé straně, ležely tři dopisy.
Slyšela jak přichází. Hned ho vítala: „Ahoojjjj,chceš slanou pusinku?“
Zůstal stát za ní. Sklonil se k ní a nechal se políbit. Pak jí polibek oplatil, načež si jazykem objel svůj, teď již, slaný ret. Pak ho však přemohl hlad. Zasedl proti ní. Namazal si měkoučký chleba máslem a dal se do něj. Ona ho jen se zalíbením sledovala. Nebyla nutná žádná slova.
Když dojedl, tak si ještě chvíli povídali o tom, co zajímavého dnes zažili a viděli. Když s ní mluvil, zdála se mu být nějaká nevrlá, což ho vůbec nepřekvapilo.
„Á miláčku, neumíš to moc hrát. Měla by jsi být klidnější. Takle se mi nakonec sama přiznáš“ to se mu honilo hlavou, když viděl jak začíná být víc a víc nesvá. Líbilo se mu jak seká pohledem z jedné strany na druhou jak bystrá laň. Jak se do jejího vážného obličeje mísí úsměv a jak je tajemná, ačkoliv on sám nejlépe věděl, že uvnitř je líbezná a milá princezna. Nechtěl jí déle trápit.
„Tak se mi už přiznej“ pravil k ní tiše a vlídně.
„Cože? Co jsi říkal?“
Lehce se usmál. „No abys mi to už pověděla. Vidím jak jsi celá nesvá. Asi mi chceš něco řict, ne?“
Smutně sklopila zrak a souhlasně kývla hlavou.
Začalo se mu zdát, že to zbytečně moc hraje. Ale i tak jí chtěl nějak podpořit.
„Ale vždyť se vůbec nic nestalo. Bylo to takové tajemné. Až jsem se bál“
Pozvedla na něj svoje krásné, modré oči. V jejím pohledu cítil nechápavost i trochu zklamání.
„Čeho jsi se bál? Ty jsi se bál, abych tam opravdu nejela? Ale já tam asi pojedu. Chtěla bych.“
Došlo mu k jakému tu dochází nedorozumění.
„Jo Ty jsi myslela to školení?! Já myslel něco jiného!“
Ona pokračuje: „Nebo Ty se bojíš, aby se Ti po mně náhodou nestýskalo?“ pomalu se zvedá a pomalým, ladným, krokem přechází k němu. Sedá si mu na klín.
„Stýskat se mi bude, ale určitě to vydržím“ šeptá jí do ouška. Její dlouhé vlasy mu zakrývají tvář. Šimrají ho a má jich plnou pusu, ale vydrží to. A rád. Proběhne několi sladkých polibků. Pak si z blízka hledí do očí. Ona ho svojí jemnou ručkou hladí po tváři.
„Víš, já už budu muset odjet zítra večer. Promiň“.její hlas zní smutně.
„Nebo nemám to odřeknout?“
Nic jí na to neodpoví. Je mu jasné, že říci jí aby to odřekla v podstatě nemůže. Dříve, nebo později by se mu to určitě vrátilo. Ve zlém. Těch pár dní vydrží. A tak jen zakroutí hlavou.
„A jakpak dlouho mě tu necháš samotného?“ zašeptá jí tiše do ouška.
Ona ho něžně pohladí po tváři. Hluboce se mu zadívá do očí.
„Bude to asi deset dní. Neboj. To vydržíme“
Překvapeně se od ní jemně odtáhne, aby jí lépe viděl do očí. Doufá, že se začne usmívat.
Žádný, ani lehký úsměv však na jejích tvářích není. Myslí to vážně.
„Tak dlouho? Já myslel že to budou tak dva, tři dny“
Mlčky na něj hledí. Její pohled je smutný. On ale nechce aby byla smutná.
„To nic. Klidně jeď. Vím, že kdybys nejela, tak by Ti to bylo líto. A to nechci. Jsem už velkej kluk“ Na taková slova čekala. Věděla, nebo spíš doufala, že něco podobného řekne. Jeho podpora k ní je jen jedna část z pestrobarevné mozaiky jejich lásky. Ten večer si již na nějaká čísla v kaslíku ani nevzpoměl. Zbytek dne strávili tak, aby měli po dobu svého odloučení na co vzpomínat.
Když se druhý den ráno vzbudil, místo vedle něj bylo prázdné. Ona byla již oblečená a tiše, jako myška, jezdila po bytě, pakujíc si věci. Po probuzení zůstal ještě chvíli ležet ve vyhřáté posteli. Vůbec se mu nechtělo do zimy. Přemýtal, co ho dnes čeká. Jak o tom tak přemýšlel, uvědomyl si, že by to mohl být pěkný a pohodový den. V práci ho žádný nepříjemný úkol nečeká, rozdělaná práce jde dobře a šéf má dovolenou. Né že by s ním měl nějaké problémy, ale ono je vždy lépe když je šéf pryč. Avšak jeden velký stín tento den má.
„Moje sluníčko vlastně odjíždí“ pomyslil si nešťastně. Přitom zrovna potichu vplula do ložnice a opatrně, aby neudělala žádný hluk, začala vybírat nějaké věci ze skříně.
„Ahoj. Já už nespím“ promluvil k ní polohlasně.
Trochu vylekaně sebou trhla, ale už s úsměvem na rtech se na něj otočila.
„Ahoj. Už musím pakovat. Včera to bylo moc hezké, ale teď sebou musím trochu hodit“ sladkokysele se usmála a ponořila svůj zrak opět do útrob skříně. On ještě chvíli zůstal v posteli. Pak vstal a udělal pravidelné, každodenní kolečko, které končilo u hrnku s kávou. Seděl u stolu a pohodlně, v klidu, popíjel svou ranní kávu. A jak to tak bývá, v hlavě mu přitom probíhaly různé myšlenky a nápady. Najednou si vzpoměl na ten včerejší vzkaz, jenž našel v kaslíku. Ona mezitím stále pobíhala po bytě, ale když na ní kouknul, zdálo se mu, že už asi zachvíli půjde. Sáhnul si do levé kapsy. Tam žádný papírek nebyl. Pak do pravé. Tam byl. Vyndal zmuchlanou kuličku. Usrkl kávu. Odsunul hrnek na stranu a začal ten papírek před sebou na stole opatrně narovnávat. Znova koukal na ta čísla, ale ani nyní z toho nebyl vůbec moudrý. Jelikož měl podezření, že v tom má prsty jeho sluníčko, začal, jen tak z dlouhé chvíle, hledat mezi těmi čísly nějakou souvislost. Věk, nějaké jejich významné datum, či něco takového. Na nic ovšem nepřišel.
„Tak já už budu muset jít“ zavolala na něj z chodby. Okamžitě se zvedl a zamířil k ní. Stála u dveří, vedle sebe jeden nevelký kufr a v obličeji smutný, až lítostivý úsměv. Na sobě tmavý kabát, krémovou sukni a vysoké kozačky. Vypadala báječně. Když jí spatřil, na momentík se zarazil. Na obličeji měl lehký úsměv. Pak proběhlo několi sladkých slov i polibků a za chvilku byla pryč. Najednou si i v jejich malém bytečku připadal hrozně malinkatý a úplně opuštěný. Ale že to vydrží v klidu a v pohodě, tak o tom vůbec nezapochyboval. Byl z něj slamněný vdovec. Znova zasedl ke stolu kde mu hrozně rychle chladlo kafíčko. Když dopil kávu, zkontroloval pohledem na jejich nástěnné hodiny, jaký je vůbec čas. Byl nejvyšší! Měl by se začít vypravovat do práce, pakliže nechce za pár minut pospíchat. Papírek vyhodil do koše. K němu přihodil ještě obal od sušenek. Uběhlo pár minut a už byl připravený k odchodu. Deset minut po osmé odchází z bytu.
V práci vše probíhalo jak doufal. Žádný nepředvídaný problém se nevyskytl, šéf se nevrátil neočekávanně, prostě klidný a pohodový pracovní den. Během dne, každou chvilku, vzpomínal na svoje poupátko. Kdyby mohl, volal by ji snad každou hodinu. Kdyby tak existovaly nějaké miniaturní osobní telefony. Nebo dokonce malinkaté kamery. Takhle se musí spoléhat na klasické telefony a doufat, v její zastižení. Ale určitě se zastihnou. Však kdy?
„Sakra, měli jsme si domluvit nějaký čas, v kolik si budeme telefonovat.“ napadne ho během své několikáté pracovní přestávky. Sedí si ve svém křesle, nohy na stole a nepřítomným pohledem civí ven, okusujíc konec tužky číslo tři. Najednou ho napadne, jestli již náhodou není čas k odchodu domů. Jukne na své hodinky. Čas nadešel. Rychle vstane, poklidí na stole a za několik minut je kancelář prázdná. Vyjde z budovy. Poklidným krokem se vydává po osfaltové cestě vedoucí středem parku se stromy, květinami i několika tůňkami, směrem k domovu. Během chůze kouká na pestrobarevné záhony krásných květin o kterých ani neví jak se jmenují, na dlouhé a tenké převyslé větve starých vrb, mezi nimiž se prohání slabý vánek. Neunikne mu ani divoké volání jednoho kačera na nedaleké tůňce. Asi volá na svoji kachnu, která dělá jako by nic a jen si čechrá svoje peří. Líbí se mu na krátko posekaná, sytě zelená tráva, která vypadá jak sametový koberec. Pomalu přichází ke konci parku. Teď projde několika ulicemi, zajde si něco koupit a tak do půl hodinky bude doma. Vstupuje do vchodu. Koukne na kaslík. Už z dálky je vidět, že v něm něco je. Dvě bagety, co měl v ruce, dá opatrně pod rameno. Z kapsy vyhrabe klíče. V jedné ruce drží kufřík a pod paždí dvě bagety, druhou rukou odemyká kaslík. Otevře ho, však přeložený papír co v něm byl, snese se jak pírko k zemi. Ani nezanadává. Opatrně jde do dřepu a šmátrá po papíru. Zvedne ho a okamžitě ho přečte. „Udělal jsi velkou chybu! Proč jsi nevsadil ty čísla? Mohl jsi být milionář!“
Těžce polkne. Chvilku zařezaně zůstane v podřepu. Bagety mu spadnou na zem. Když se vzpamatuje, sebere bagety, energicky vstane až se mu zatmí před očima a pak pomalou chůzí stoupá po schodech. „Třeba ty čísla nic nevyhrávají. To by někomu ten blbý fór pěkně nevyšel“ napadne ho a zrychlí svoji línou chůzi. Rychle odemkne dveře, odkopne boty, vyndá z kufru dnešní noviny a hodí je na stůl. Pak rychle běží do koše, z kterého vyndá zmuchlaný papírek. Ještě v bundě zasedne ke stolu. Začne hledat výsledky losování. Když je najde, přiloží k nim ten papírek. Cítí jak mu srdce buší až někde v krku, jak mu na čele vyráží pot i jak jeho dech těžkne. Ani by se teď nedivil, kdyby ho najednou prudce píchlo na prsou a on se celý mrtvý sesunul k zemi. Ty čísla seděly. Naprosto, všechny, do jednoho. Odsunul noviny i s papírkem od sebe. Dal hlavu do dlaní a snažil se tuhle těžkou chvilku nějak překonat. Nechtěl na nic myslet, ale nešlo to. Jak je to možné? Jak se to mohlo stát? Kdo poslal ten vzkaz? Proč právě mně? Proč jsem ty čísla nevsadil? Mám se opít? Tyto myšlenky mu budou lítat hlavou už celý večer a nejen ten. Krom toho začal mít takový pocit, jako by tu neměl být. Jako by byl v nesprávné realitě. Jako by ho osud chtěl mít šťastného a bohatého někde jinde, ale on se vlastní vinou z toho vyřadil. Připadal si že na vyhybce života zvolil špatnou kolej a teď jede plnou rychlostí kamsi do tajemného neznáma. Kdo ví jestli se ještě potom vrátí na tu správnou trať. Každopádně teď bude muset na té trati překonat mnoho nepříjemností. Zůstal tam sedět asi hodinu. Ještě třikrát znova překontroloval ta čísla. Pokaždé to dopadlo tak, že ty noviny od sebe vstekle odsunul. Pomalu to začínal vstřebávat. Jenže s tím jak to vstřebával, cítil jak začíná mít vstek. Nebavilo ho už řešit kdo mu ta čísla poslal, na to by asi teď určitě nepřišel, však zlost na sebe sama stoupala a stoupala. „Proč jsem je vlastně nevsadil, když vždycky pravidelně vsázím?“ mumlal si potichu, když otvíral jejich bar. „Sem na to nějak zapoměl, ale určitě bych si vzpoměl“ pokračoval v mumlání dál, mezitím co si naléval třetího panáka. „Nojo! Kdyby mě nezdržovala, tak bych tam ještě určitě doběhl“. Pokračuje dál, odhazujíc bundu a usedajíc do křesla. „Kdybych se s ní nemiloval a šel radši vsadit, mohl jsem být milionář“. Takto to zcela doslova neřekl, však nechci být sprostý. Pak si dal ještě několik panáků a ve stavu neslučitelném se střízlivostí usnul.
Mohlo být kolem devatenácté když v křesle usnul. Spal tvrdě. Nevzbudil ho telefon kolem jedenadvacáté, nevzbudilo ho ani jeho opětovné drnčení těsně po třiadvacáté. Probudil se sám od sebe kolem třetí ráno. Bylo mu hrozně. Vypitá půlka flašky whiski je vypitá půlka flašky whisky. Ještě k tomu si vzpoměl, že chtěl volat svoji drahou. To ho teď už mrzelo hodně. Odpoledne na ní měl řeči, však teď by jí chtěl mít u sebe. Překonal tyto všechny nepříjemné pocity a nějak se dopotácel do postele. Na myšlenky na promarněnou šanci teď neměl ani pomyšlení. Ráno, když otevřel oči, byl příjemně překvapený. Myslel, že mu bude špatně, ale cítil se dobře. Měl by i dobrou náladu, kdyby mu ji ale nekalila ta příhoda s těmi čísly. Ačkoliv nikdo nic nepoznal, ačkoli se v práci choval normálně, ikdyž měl dobrý den, ikdyž si kolem desáté dopolední příjemně po telefonu popovídal se svým poupátkem, během čehož se mu omluvil za včerejšek a dohodl se s ním na čase dalšího telefonu a ona se na něj vůbec nezlobila a po telefonu mu poslala milion pusinek, v hlavě měl tmavý mrak. Kolem šestnácté hodiny, malou chvíli před jeho odchodem domů, byl po celodenním přemítání rozhodnut. Všechno raději co nejrychleji zapomenout. Nebudu pátrat kdo mi ten vzkaz poslal. Zanechám mučivých myšlenek na to, kde jsem mohl být. Nechám to všechno tiše odeznít, jako tmavý smogový mrak nad údolím. Domů šel tak nějak s dobrým pocitem. Cítil, jak se mu vrací dobrá nálada. Teď by mu nezkazila náladu ani zpráva o nečekaném konci světa, nebo výpověď. Cestou domu si chtěl koupit něco dobrého na zub, však vzpoměl na ty dvě bagety. Jsou to ty jeho oblíbené. Čekají na něj chudinky od včerejška v lednici. Včera se na ně nějak nedostalo. Dostal na ně strašnou chuť. Vešel do domu. Automaticky zamířil ke kaslíku. V kaslíku zase něco bylo. Růžek papíru koukal ze schránky. S opovrhujícím usměvem z opakujícího se vtipu, což je trapné, opatně otevřel schránku. Nechtěl aby mu to zase spadlo na zem. Vyndal papír, otočil ho na sebe, obrátil ho tak aby písmenka stály jak mají a začal číst těch pár tiskace napsaných slov. „Vem si ten druhý z prava“. Tato věta mu samozřejmě nedávala žádný smysl. Zmuchlal papír do malé koule. Vyšel znova před barák, kde otevřel popelnici a malou kouli do ní zahodil. Zbytek dne proběhl bez nějakých zádrhelů. Pěkně se najedl, dal si šlofíka a kouknul na videu na nějakou komedii. V dohodnutý čas mu zavolala jeho Petra. Příjemně popovídali. Je to tam pěkné, daří se jí dobře ,však už by chtěla být zase doma, zase s ním. To moc rád slyšel. On jí řekl, že prý nic nového nikde není, vylíčil jí jak pěkně hospodaří a s nadsázkou jí popsal jak moc mu chybí.
„Za šest dní budu zase u tebe. Moc se na tebe těším“ po těchto slovech mu poslala zase několik pusinek. Ještě chvíli se vzájemně ujišťovali o svojí obrovské lásce než mu řekla, že již musí jít a kvapně zavěsila. Seděl v křesle. Pomalu pokládal sluchátko. Pak odsunul telefon od hrany stolku kousek dál. Pohodlně se usadil v křesle. Byt byl tichý, s nadcházejícím večerem tmavý a ponurý. Mlčky přejížděl pohledem po pokoji. Na jeho mysl doléhala zase ponurá nálada. Začal přemýšlet co asi má vzít druhé z prava. Nějaké jablko? A právě to druhé z prava bude kouzelné? Nebo si snad budu někde něco vybírat? A kde bych o té ceny jako měl hrát? Nojo, ale kdo mi to jen může posílat? Tyto myšlenky ho do konce dne již neopustily. Chvíli koukal v televizi na nějakou estrádu. Ty myšlenky ho však neopouštěly. Již ho nebavily, tak šel raději spát.
Druhý den ráno ho vzbudí sluneční paprsky, jenž díky nezataženým závěsům prosvěcují celý pokoj. Hned z postele vidí krásné, jasné, modré nebe. Slyší zpívat ptáčky a slabounký vánek pohupuje lehounkými záclonami přes pootevřené okno. On, jak již má ve zvyku, chvilku leží a přemítá. Cítí se krásně odpočatý, plný sil i elánu. Asi po deseti minutách vstane. Udělá pravidelné kolečko, které končí, kde jinde než u kávy se sušenkami. V obvyklý čas vychází obvyklou cestou do práce. Jde klidně. Letmo koukne na oblohu. Ta je stále azurově modrá. Větřík sice trochu zesílil, však je příjemně teplý. Napadne ho, aby si nezapoměl koupit noviny. Během chůze rozmýšlí kde je koupí. Jestli v trafice, či v kantýně u nich ve firmě. V jejich firemní kantýně mají snad všechno. Přichází na konec ulice, kde bude zahybat do leva. Náhle zpoza rohu nečekaně vyjede nějaký člověk s kárkou. Oba se vzájemně leknou. Ten člověk je celý ve žlutém úboru, na prsou má nápis denníku který prodává. Čepici téže barvy se stejným nápisem má naraženou do čela. Před sebou tlačí jakousi kárku. I ta je žlutá a plně naložená čerstvě vytištěnými novinami.
„Jé pardón pane, nezlobte se. Já vás málem přejel“ začne se hlasitě a upřímně omlouvat kamelot.
„To nic to je v pohodě. To já bych měl asi víc koukat na cestu“
„Á pane, to by jste měl. To by jste měl. Kdybych byl víc rozjetej, no tak je po vás“ odpovídá až moc rozverně, rovnajíc si přitom noviny na kárce. Ta jeho rozvernost mu byla hodně nepříjemná.
„Á pane, když jsme se takto pěkně setkali, nevezmete si odemně noviny?“
Jelikož ho chtěl mít co nejrychleji z krku, souhlasil.
„Á pane, prosím, prosím, a dáte mi sedm korunek“
Dal mu desetikorunu, popadl noviny a chtěl být co nejdříve pryč od něj.
„Á pane, počkejte ještě chvilku! Nechcete pokusit svoje štěstí?“
Jeho otázka letící za ním ho přimrazila k zemi. Zastavil. Chvilku zůstal na místě. Pak se k němu, s překvapeným výrazem v obličeji, znova vrátil.
„Co jste říkal?“
Kamelot ani v nejmenším neztrácí svůj přehnaný elán.
„Á pane, mám tu mimořádné vydání losů. Náše noviny mají výročí, ták se chtějí o radost z vlastního trvání podělit i s našimi předrahými čtenáří. Víté? Vybírejté! Prosím!“
Na kárce měl položenou nevelkou desku. Na té desce byla napnuta z leva do prava jakási guma. Pod ní bylo zastrčeno, pěkně poskládáno vedle sebe, asi patnáct stíracích losů.
Kamelot, když viděl jeho zájem, energicky zvedl tu desku a rázem jí držel před ním.
„Ták pané. Vybírejte v klidů á uvážlivě!“
Jeho hlasitý hlas s prodlouženýma hláskama ho štval. Asi byl dlouhou dobu u kolotočářů. Před tou deskou stál jen chviku. Když ty losy spatřil poprvně, hned věděl jaký si vybere.
„Já si vezmu tento. Ten druhý z prava“
Kamelot opatrně pokládá desku s losy na kárku. Pomalu začne vytahovat vybraný los. S přáním výhry a s přáním krásného celého dne, mu ho podává „Ták prosím á hodně štěstí“. On mu jen polohlasně poděkuje. Oba se rozejdou jiným směrem. Los si zastrčí do kapsičky u košile. Kvapným krokem míří do práce. Začíná být víc a víc nedočkavý. Nejraději by si někam v klidu sednul a ten los setřel okamžitě. Jentak během chůze ho stírat mu přijde blbé. V práci chce být v čas, co kdyby tam náhodou byl někdo z vedení? Za pár minut již sedí za svým stolem. Předtím se, jako každý den, přivítal se svými kolegi. Pak od nich vyzvěděl co je nového. Byl rád, když slyšel že nic nového nikde není, vše je v pořádku a šéf přijede až za pět dní. Když tedy takto zachytil všechen cvrkot na pracovišti, sedíc za stolem, pomalu vyndavá z kapsičky ten svůj los. Položí ho před sebe. Los si nijak moc neprohlíží. Vnímá jen jeho pestrobarevné barvy a jakési smějící se sluníčko. Jeho smích mu připadá takový divný, až by ho z něho málem zamrazilo. „Ještě že tě setřu“ pomyslí si, hledajíc na svém stole něco vhodného ke škrabání. V rohu, pod lampičkou, uvidí pohozenou korunu. Rychle po ní sáhne. Začne stírat. Jde mu to dobře. Stírá klidně, vůbec ne nějak nedočkavě, či dokonce křečovitě. Stírá stejným tempem a bez přestávky. Snaží se nevšímat si těch čísílek. Chce na ně kouknout až je bude mít všechny setřené. Na všechny najednou. Za chvíli je hotov. Odloží korunu, rukou smete setřené kousky ze stolu. Významně se napne a až jako by obřadně pomalu zvedá ten setřený los ke svým očím. Pohlédne bystře na čísla. Na jeho tváři je vidět úsměv. Na lose vidí pod setřenou vrstvou tři padesátky. Ten jeho úsměv není veselý, je to spíše úsměv ironický či přezíravý. V jeho momentální situaci by byl raději, kdyby nic nevyhrál. A když už vyhrál, tak výhra padesáti korun ho tedy určitě vytrhne. Tak se s výhrou padesáti korun jeho nálada o dost zhoršila. Začal se sám sebe ptát, proč vůbec ten los bral? Na to ostatní, myslím tím na ty vzkazy, raději nemyslel. Chvíli seděl za svým stolem naprosto nehnutě. Jen civěl někam do daleka s hlavou plnou ne zrovna moc příjemných myšlenek. Los ležel před ním. Náhle zničeho nic sebral ten los a vstekle ho roztrhal. Jeho kousíčky mrštil do koše, který měl u stolu. Pak prudce odjel se svojí židlí od stolu a odběhl si dát na záchod cigaretu. Hrozně jí potřeboval. Dvě cigarety mu pohohly aby byl zase klidný. Byl rád, že ho při té teatrální scénce nikdo neviděl. Znova zasedl za svůj pracovní stůl. Dělal jako by nic. Snažil se to vše zahnat prací. Začal studovat nějaké dokumenty, které má za úkol analizovat a připravit k nim hodnotící referát, jako podklad pro výroční hodnotící zprávu za uplynulé kalendářní pololetí tohoto kvartálu. Nebo něco takového.
Studování těch dokumentů ho celého pohltilo. Když se ho kolegové ptali, jestli s nimi půjde na oběd, tak jen polohlasně odvětil, že toho má moc. Když mu kolegině kolem patnácté hodiny nabízela hrníček dobré kávy, odvětil že ještě musí něco pročíst. Kolem sedmnácté hodiny, se ho kolegové, kteří již odcházeli domů, ptali, zda li i on půjde domů.
„Jo, jo! Už jdu také, jen tu musím ještě něco dočíst“ odpověděl strojově, aniž by odvrátil oči od rozložených dokumentů, které mu zabíraly téměř celý stůl. U nich v práci je celkem normální, že se někdo musí zdržet déle. V tiché a opuštěné jedné velké kanceláři, kde má každý zaměstnanec svoji kój ve které má stoleček, židličku, telefon a horu dokumentů, zůstal úplně sám. Pilně studoval. Čas vůbec nevnímal. Telefon na jeho stole začal zvonit. To ho vylekalo a brutálně vytáhlo z jeho práce.
Pár vteřin mu zabere, než se zmátoří. Připadá si, jako by byl v nějakém pracovním tranzu.
Koukne kolem sebe. Nikdo tu není. To ho trochu překvapí. Kam asi všichni šli? A že mu ani nic neřekli? Ještě víc ho však překvapí kolik je hodin. Víc o tom nepřemýšlí, neb telefon stále neodbytně drnčí.Doufá i tuší, že mu volá jen a jen jeho Petra. Zvedá ho.
„Ahoj, moc rád Tě zase slyším“
„No jsem ještě v práci, musel jsem tu ještě něco dodělat, víš?“
„Ne, neboj se nepřetrhnu se. Jen mě už moc nebaví být doma sám. Bez tebe“.
„Až na to, že se mi po tobě stýská se mám dobře, neboj. A jak se máš ty? Nezlobí Tě tam?“
Pohupuje se na židli, sluchátko přitisklé k uchu aby mu žádné její slovíčko nemělo šanci uniknout a na obličeji má lehký, ale velmi srdečný úsměv.
Z rohu jejich velké kanceláře uslyší hluk. Koukne co se tam děje. U dveří stojí, stará, tlustá, nesympatická, v zástěře oditá, s koštětem a kbelíkem v ruce, jejich uklízečka. Překvapeně na něj čučí. On ještě rychle zašeptá do telefonu něco sladkého a hovor rychle ukončí.
„Ježiš marjá pané. Co tu ještě děláte? Běžte už taky domů...“ na rozdíl od její podoby, její hlas je milý a sympatický, až jako by babičkovský. Pakujíc se, ještě s ní prohodí několi formálních frází o práci i o počasí. Za několik minut vychází z budovy. Ten večer bylo nějak pod mrakem. Pofukoval sice mírný, však poměrně chladný, větřík. Ráno byl o hodně teplejší. Během chůze několikrát pozvedl oči k obloze. Vypadalo to na brzký déšť. Přidal do kroku. Jak se blížil k domovu, začal doufat v prázdnou schránku. Bál se dalšího vzkazu. Z jeho myšlenek ho rozptýlil počínající déšť. Nejprve padlo několik velkých kápanců. Ještě víc zrychlil krok. Chvilku na to začaly zem bičovat provazy vody. Dům měl na dohled. Začal mohutně sprintovat. Konečně otevřel dveře do baráku. Byl turch mokrý. Kapalo z něj jak z vodníka. Na zemi po něm zůstávaly loužičky vody a mokré ťápoty. Jen se lehce oklepal, z obličeje si setřel pramínky vody a nedočkavě kouknul na kaslík.
Z něho kouká asi pěticentimetrový proužek papíru. To ho na chvíli až zmrazí. Slabě řečeno. Nemilé překvapení, pomalu střídá vstek. Udělá pár rázných kroků ke schránce. Rázně vytrhne ten papír ze schránky a hned ho polohlasně přečte. „Málo, ale aspoň něco, že?“. Hned mu je jasné, na co ten vzkaz naráží. To ho ještě víc naštve. Zmuchlá ho a vstekle hodí směrem ke dveřím. Jde domů. Naštvaně stoupá po schodech, odemyká a jakmile odkopne boty, zamíří k baru. Tam vezme flašku a jde si sednou do kuchyně ke stolu. Dosedne a ihned ji naklopí do sebe. Už v ní moc nebylo, několika mohutnými loky jí dopil. Prázdnou flašku rázně postavil zpět na stůl. Začal přemýšlet, za chvilku nadávat. „Do prdele co to má znamenat? Vo co komu de? Ať už de do prdele!“.
Těchto pár nadávek bylo asi vše, co mohl dělat. Kdyby alespoň tušil kdo by v tom mohl mít prsty, tak by tak nasířený nebyl. Nad tím, jak to že mu to tak vychází, momentálně neuvažoval. Chtěl najít viníka, nebo viníky. Jeho vstek pomalu odcházel. Převlékl se, vzal si pivo a zalehl k televizi. Však program moc nevnímal. Přemýšlel o tom, kdo by v tom mohl mít prsty.
„Že by to dělal nějaký náš soused? To se mi nezdá. Nejsou už nejmladší a hlavně nevypadají na to, že by měli smysl pro takovéto přiblblé žertíky, ne! Sousedi to určitě nebudou. Tím si můžu být jistej. Ale optám se, jestli tu náhodou neviděli někoho podezřelého.“
Uvažoval dál: „Nebo že by to udělali ti zmetci z práce? To bych byl první, kdo by se stal obětí takového to velkého fóru. A to se mi taky nezdá“. Na mysl mu přichází další možnost.
„No a nebo mě sleduje nějakej magor“. To si vyvrátit nedovedl. Jenže pak mu přišla na mysl další věc. Jak těžké by to bylo všechno naaranžovat. A jakto že mu vyšly ta čísla? Jak to udělal?
Hodiny v obýváku začaly odbijet dvaadvacátou. Najednou ho přestalo bavit už o tom dál bádat, rázně vstal a šel raději spát. Když už usínal, začal zvonit telefon. Ikdyž si byl na devadesát pět procent jistý že volá Petra, tak ho nechal vyzvánět. Drnčil dlouho, moc dlouho. Možná mu chtěla něco důležitého. Jenže jemu to bylo naprosto jedno. Obrátil se na druhý bok a usnul.
Druhý den ráno vše probíhá jako nespočet rán před tím. Až na malý rozdíl. Už dlouho, možná ještě nikdy, se po ránu necítil tak rozmrzelý. Když si vduch promítl co ho dnes čeká, viděl před sebou samé nudné, otravné i nepříjemné záležitosti. Ve svém denním plánu chtěl najít něco na co by se mohl těšit, ale nic ho nenapadlo. Mohl by se těšit na to, až mu bude volat Petra. Ale ten den viděl na všem něco nepříjemného. Petře bude muset vysvětlovat proč to včera nebral. S myšlenkou, už abych byl zase tu, zabouchl dveře, otočil dvakrát klíčem a vyrazil do práce. Když míjel kaslíky, uviděl ve svém kaslíku zastrčený úzký pruh papíru.
„Zase? Už ráno?“ pomyslil si a víc překvapený než naštvaný, vytáhl ten vzkaz ze schránky.
„Až si budeš zavazovat botu, koukni se do prava“.
Nechápavě odvrátil pohled. Tento vzkaz mu připadal trochu srandovní. Teď momentálně začínal mít pocit, že jde opravdu jen o nějaký dětinský žertíček. Možná však, že jen tuto variantu byl ochoten si připustit. S myšlenkou, že už musí „jen“ najít původce těch žertů vyšel svižným krokem z baráku. Měl plán. Dnes bude pozorovat, nenápadně, své drahé a milé kolegi. Bude sledovat jak se tváří, jestli si nějak mezi sebou nešuškají, jestli někdo někam neodbíhá a tak podobně. A hlavně, až si budu zouvat boty, tak je nerozvážu. Tak a maj to! A dám si je raději pod stůl, aby mi je někdo „náhodou“ nerozvázal. Já jim dám. Tento plán považoval za moc dobrý a byl si jist v jeho úspěch. . S lehkým, lišáckým, úsměvem vstupoval do kanceláře. U dveří na chvíli zůstal stát. Pohledem pomalu přejížděl po ostatních. Zdálo se, že si každý dělá svoje. Někdo byl zalezlý ve své kóji, někdo se bavil s druhým, někdo telefonoval, ale že by někdo na něj nějak divně pohlédl, to říci nemohl. Schválně zakašlal. Ale nic. Nikdo ani hlavu nepozvedl. Blížil se k němu kolega. V ruce měl nějaké papíry. Pozdravili se a kolega bez mrknutí oka pokračoval dál.
„No nic, ještě se uvidí. Mám na vás celý den holoubkové“ pomyslil si pro sebe a chystal si zout boty. Vedle něj stál firemní botník. Včas si vzpoměl na svůj plán. Boty si oparně vyzul. Ještě zkontroloval zda jso tkaničky pěkně zavázané a pak s botama v ruce šel ke svému místu. Cestou potkal jednu ze svých kolegiň. Také měla na kvap, ale i přesto ho pozdravila. Její pozdrav se mu zdál nějak moc milý. To mu bylo podezřelé. Pohledem sjel na boty v jeho rukou. Na očích jí viděl překvapení a na jejích rtech cítil neodvratnou otázku. Rychle jí předběhl.
„Víš, moc smrděj. Tak se jich radši vůbec nedotýkejte. Nikdo! Jó?“. Posmutněla a vypadala hodně překvapeně. Vůbec něvěděla o co mu jde. Nic na to neřekla a pokračovala dál. Málem mu jí bylo i líto. Jeho den pak probíhal vcelku normálně. Bylo něco málo po třinácté. Pozorování kolegů mu šlo dobře, avšak nic podezřelého zatím nezahlédl. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Kolem čtrnácté hodiny začal na jeho stole drnčet telefon. To mu volala Petra. Její chování mu začínalo být víc a víc podezřelejší. Nedal na sobě nic znát. Pěkně si popovídali. On dělal jako že nic. Omluvil se za včerejšek. Ona říkala že se má také dobře a že se jí po něm moc, moc stýstá. Její řeči byly sladké, milé, dojemné. Přišli mu sladké a milé až moc. Chtěl věřit v její upřímnost, avšak nějak mu to nešlo. Najednou ho ty její sladké řeči přestaly bavit. Vymluvil se na nějakou strašně důležitou a neodkladnou práci a rychle zavěsil. Začal dělat že něco píše. Přitom dál nenápadně pozoroval kolegi. Byl konec pracovní doby. Zatím nic podezřelého neviděl. Kolegové se mezi sebou vzájemně loučili, i s ním a postupně odcházeli domů. Nic nenormálního, jako každý den. Něco ho napadlo. Šel k oknu a sledoval, zda se jeho drazí kolegové nějak neshrocují před budovou, to aby si vymysleli další plán. Neshrocovali se. Viděl jak po jednom, nebo po dvou, někdy i po třech vycházejí a pak si jdou každý svou cestou.
„Ale to by byli pěkně hloupí, aby se takto lehce nechali prozradit. Jestli se budou chtít sejít, tak se sejdou někde, abych je nemohl vidět. Přeci nejsou blbí“ s touto myšlenkou po pár minutách odchází od okna. Vezme boty a zamíří k východu z jejich velké, společné, kanceláře. Na botníku leží obouvací lžíce. S tou si celkem snadno nazuje ty své, zavázané boty. Odchází s pocitem, že na kolegách a koleginích nic podezřelého neviděl. Jejich chování bylo naprosto normální. Nejpodezřelejší z celého dne byl ten úsměv kolegině. Ale tomu žádnou váhu nedával. Měl pravdu.
„Možná jsem je podezříval neprávem, možná v tom nikdo z nich prsty nemá“ myslí si pro sebe a jde klidným krokem po asfaltové cestě vedoucí středem parku.
„Však vyhráno nemají holoubkové, zítra je budu sledovat zase.“ plánuje si další taktiku na své kolegi, sledujíc jak na blízkém jezírku dovádí kačer se svojí kačenou. Rázem má myšlenky úplně jiné :„Jó hochu, co ta tvoje kačena, taky s tebe ta tvoje kačena chtěla udělat někdy blbce? Ze mě ta moje asi jo. A asi v tom nebude špatná.“ pomyslí si a začíná mu být s toho smutno. Jde raději dál. Snaží se myslet na něco jiného. Třeba na to co si dá k večeři. Že by zašel do uzenářství? Přichází na konec parku. Na pravé botě má rozvázanou tkaničku. Udělá to, co by udělal asi každý. Sehne se aby si jí zavázal. Když jí v jakém si pokleku zavazuje, najednou si na to vzpomene. Svůj pohled drží před sebou. Neví co má dělat. Má se rychle zvednou a utíkat pryč? Ale co je asi na pravé straně? Pomalu stáčí pohled na pravou stranu. Asi dvacet centimetrů od jeho boty leží na zemi čtyřlístek. To bude ono. Dělá jako by nic. Ani se ho nedotkne. Nechá ho tam ležet, rychle se zvedne a s rozvázanou botou rychle odchází. Do řeznictví nešel, šel rovnou domů. Zase byl někomu za blbce.
Udýchaný z rychlé chůze otevírá domovní dveře. Okamžitě koukne na kaslík. V kaslíku je zastrčený na tenkém proužku papírku další vzkaz. Rychle ho vyškubne a čte.
„Čtyřlístek znamená štěstí, většinou“
Několikrát si to přečte. Pak papírek rychle zmuchlá, pohodí na chodbě a kvapně jde domů. Zabouchne za sebou dveře. Je unavený. Opře se o vchodové dveře a hluboce si oddechne. Po čele mu stékají dva čůrky potu. V hlavě mu běhají zase ty samé myšlenky, na něž nezná odpověď. Kdo? Proč? A jak? Jedna větší otázka než druhá. Začíná si uvědomovat, že pokud se dotyčný nepřizná, nebo jestli neudělá nějakou chybu, tak on sám na to asi nepřijde. Během večera na to samozřejmě dál myslí. Přemýšlí v tichém bytě a s jasnou hlavou, ležící na pohodlném gauči.
„Tak co mám dělat? Jít na policii je nesmysl. To je blbost. Jestli si ze mně dělá někdo srandu, tak mu to nebudu přeci sám ještě vylepšovat. Začnu s ním hrát taky. Budu dělat jako že nic. Mám se nervovat a být jak uzlíček nervů? To bych byl pěknej blbec. Budu dělat jako že nic a ono ho to přejde. To je dobrej plán. No jo, ale fakt by mě zajímalo jak to dělá. Jak to že mu to tak vychází? To mi pak bude muset prozradit sám. Asi do toho bude zapleteno víc lidí. No uvidíme“ dokončil své plánování. Měl celkem dobrou náladu a celkem se i těšil na další den. Začal zvonit telefon.
„Á, tak hra patrně začíná zrovna teď“ napadlo ho a energicky zvedl sluchátko.
„Ahoj miláčku, rád Tě zase slyším. Kdepak jsi?“
„No jistě, na služební cestě! Kde jinde, že? Mě to hned nenapadlo“
„Co by se mělo dít? Nic se neděje! Je hezký den a začíná mě to bavit“
„Co mě jako začíná bavit? Ale miláčku, jestli jí chceš ukončit, tak přiď dnes večer domů“
„Co ukončit?“, ironicky se zasmál „tu hru!“.
„Jakou hru? Tak přijď a já Ti to tedy, když nevíš, vysvětlím“
„Jasně, nemůžeš. Tak budem hrát dál. Pa. Už musím jít“
Zavěsil. Měl dobrý pocit. Cítil že zabodoval. Když chtějí hrát, tak budem hrát. Začal mít hlad.
Druhý den ráno vše probíhá jako vždy. Nic zvláštního se nestalo. Nad ničim moc neuvažuje, neb má svůj plán. Všechny pozorovat a hrát svoji hru. Vyjde z bytu. Schází po schodišti. Již z dálky kouká na svůj kaslík. Zase z něj kouká tenký proužek papíru. Dneska ho to nerozhází. Klidně přistoupí ke schránce a ten papírek opatrně vytáhne. Začne číst.
„Do té plechovky se podívej“
Vzkaz nechápe. Vůbec ho to nepřekvapuje a postupuje dle svého plánu. Snaží se chovat klidně, však v duchu je zvědavý co to asi zase bude. Papírek začne pravou rukou pomalu muchlat a druhou hledá v kapse klíče od dveří. Vyjde z baráku. Klidně přistoupí k popelnici a ten vzkázek tam zahodí. V práci pak vše probíhá bez nejmenšího zádrhelu. Pozoruje nenápadně své kolegi, však ani dnes nic podezřelého neviděl. Napadlo ho, jestli by se neměl zkusit optat nějakého kolegi, zda o něčem neví, ale nevěděl komu má věřit. Bylo kolem třinácté hodiny, když začal zvonit jeho telefon. Hned tušil kdo to je. Byl přesvědčený že mu volá Petra. Měl naprostou pravdu.
„Ahoj ahoj, tak jak se máš?“
Hlas má plný ironie: „To víš že jo, mně se také stýská“
„To víš že ne, nemusíš jezdit. Já to včera nějak přehnal. Byl jsem podrážděný z práce. Promiň“
„Jó, mám se dobře. Proč se ptáš?“
„Máš o mě strach? Proč? Mělo by se mi snad stát něco nepříjemného?“ ironie z jeho hlasu nemizí.
„Očem že to mluvím? Jo já zapoměl, Ty vlastně o ničem nic nevíš“
„Nech toho prosim Tě, nech toho! Hele já už zase musím jít. Pa miláčku“
Ani jí nenechal dopovědět poslední větu a rázně zavěsil. Petra se pomalu dostávala na první místo v žebříčku podezřelých. Včera, ani dnes na kolegách vůbec nic divného nezpozoroval. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Začínalo mu být spíše divné, proč že mu tak často volá jeho milá. Ano, mají se rádi, ale opravdu bez jeho hlasu ani den nevydrží? Opět nastal konec pracovní doby. Uklidil nějaká lejstra do svého šuplíku. Protáhl si záda ztuhlá od hodinového sezení a znova usedl do svého křesílka. Najednou měl v hlavě několik otázek.
„Proč mě volá každý den? To beze mě opravdu nemůže být? A nebo něco kontroluje? Že by kontrolovala jak na tom jsem? Pročpak to asi dělá?“
Z těchto otázek mu začalo být smutno a u srdce těžko. Začalo mu být líto, že si z něj osůbka které vždy věřil, kterou miluje a nechtěl by bez ní žít, dělá takovou srandu. Chtěl najít něco, aby si mohl říci, že to ona nedělá a ani v tom nemá prsty, avšak nic takového nenašel. V opuštěné kanceláři seděl asi půl hodiny. Pak vstal a šel domů. Kráčí si poklidnou chůzí po asfaltové cestě vedoucí středem parku. Kouká na levo, kouká na pravo i před sebe a právě před sebou na zemi vidí plechovku od limonády. Zastaví se asi tři metry od ní. Začne se rozhlížet kolem sebe. Velmi pozorně. Nikoho podezřelého, ani nic neobvyklého nevidí. Jen nad ním na neby letí velké hejno nějakých ptáků. To je neobvyklé, ale jinak vůbec, vůbec nic. Pomalu přistoupí k té plechovce. Zvedne jí. Její horní část je vyříznutá. Koukne do ní a vidí tam štůsek bankovek. Je tak dva centimetri široký, svázaný gumičkou a vně té plechoky dělá úhlednou spirálku. Typuje to na tisícovky. Samozřejmě ho napadne ty peníze sebrat a dělat jako by nic, však na druhou stranu hraje tu svoji hru. Na jeho tváři je vidět lišácký úsměv. Přistoupí k jednomu z několika košů, ktré tu lemují cestu a tu plechovku tam zahodí. Plnou. Pak s pocitem triumfálního vítězství jde domů.
Přichází k baráku. Je rozhodnut se dnes na kaslík ani nepodívat. Odemkne dveře a se sklopeným pohledem projde kolem schránek. Klidně stoupá po schodech do svého, druhého, patra. Kouká na svoje dveře. Nad klikou, mezi dveřmi a futry, je zastrčený kus papíru. Tenký, úzký proužek velikosti papíku do šatny, nebo lístku do divada. Snaží se nevypadat překvapeně. Papírek ihned vytrhne. Něco je na něm napsáno. Velice malinkými písmenky. Musí zaostřit.
„Tak ty se vyhybáš schránce? No dobrá! A proč jsi zase zahodil své štěstí?“
Jeho překvapení nabere vesmírné rozměry. Srdce přestane bít a krev mu steče až do nohou.
„To není možný! Jak to dělají?“ pomyslí si, muchlajíc i tento papírek. Chvíl trvá než to překvapení rozdýchá. Když se převlékne do domácího, tak si dá něco k snědku a dvě píva. Je unavený. Lehne na gauč a opět začíná přemýšlet. Jenže teď již pomalu neví, nad čím má přemýšlet víc.
Má přemýšlet nad tím kdo a proč to dělá?
Má přemýšlet nad tím jak to dělá, že mu to tak všechno vychází?
Nebo snad má přemýšlet nad tím, jak hrát tu svoji hru dál?
Také by mohl přemýšlet jak se má dál chovat k Petře, když z něj dělá takového jantara. Jak tak leží na tom gauči a doufá v nějaké vysvětlení, tak mu začínají těžknout víčka. Za několik minut spí.
Probudí se až druhý den ráno kolem páté. Z toho gauče je celý rozlámaný a cítí v těle snad každou kost. Převlékne se do pižama a ještě asi na hodinku skočí do postele. Když pak musí již doopravdy vstávat, tak si připadá jak po flámu. Snad ho kafe postaví na nohy. Když odchází, může si říci, že ho kafe na ty nohy opravdu postavilo. Otevře dveře a před ním se na zem snese, jako lístek ze stromu, opět malý kousek papíru. Stojí, nehýbá se a bystře poslouchá, zda li na chodbě neuslyší nějaké hlasy, či šum. Je však naprosté ticho. Sebere ten papírek a zase začíná luštit ta malinkatá písmenka. Jde mu to docela dobře.
„Prosím! Prosím! Dnes mě rozhodně poslechni! V tu pravou chvíli sáhni za sebe!“
Když ho dočte, pomalu ho zmuchlá a zastrčí ho do kapsy u kalhot. Pak zamkne a vyráží vstříc novému pracovnímu dni. Snaží se na tento nový vzkaz nemyslet, stejně jako moc nepřemýšlel nad ostatními, ale dnešní vzkaz mu připadl dosti tajemný. Pročpak ho někdo tak usilovně prosí? Jaká asi bude ta pravá chvilka? Pozná ji vůbec? A copak tam asi najde? To jsou otázky které mu probíhaly hlavou při cestě do práce. Dnes je rozhodnut poslechnout. Jestli to bude nějaká sázka, tak jí rozhodně vsadí. Jestli to bude nějaká hotovost, sebere jí. Prostě dnes si stěstí proběhnout nenechá. Už toho má dost. Nerad by toho tajemného pisatele zase zklamal. V práci jde všechno zcela normálně. Kolegi již vůbec nesleduje, neb teď má jiného podezřelého. Kolem čtrnácté hodiny ten, vlastně ta, podezřelá volá. Zase. Už je na ní připravený.
„Ta se bude divit, jak to s ní rychle vyřídím“ pomyslí si, když rázně zvedá telefonní sluchátko.
„Ahoj miláčku! Mám se dobře, žiju, nic se mi nestalo a dneska poslechnu. Neboj! Tak pa pa!“
Nepustí ji ani k jedinému slůvku a rychle zavěsí.
„Tak a má to“ pomyslí si a spokojeně se pohupuje na židli.
Jeho telefon začne opět zvonit. To celkem očekával. Zvedne sluchátko. Nic neříká. Ze sluchátka slyší její slova. Její hlas vypadá naprosto překvapěně, ulekaně i smutně. On stále nic neříká. Nechá ji povědět pár slov a pomalu zavěsí. Pár vteřin poté přístroj zvoní zase. Natáhne k němu ruku, nadzdvihne sluchátko a zase ho položí. Telefon začne zvonit zase. Udělá to sámé. Potom se to ještě třikrát opakuje. Pak je ticho a on může v klidu pracovat. Najednou ho něco napadne.
Ve svém poznámkovém bločku hledá telefonní číslo k ní do práce. Když ho najde, ještě chvilku přemýšlí jaké si zvolí jméno. Tak třeba Frajbrt. Zvedne sluchátko a vytáčí číslo.
„Dobrý den, Frajbrt. Mohl bych mluvit s Petrou Salinovou?“
„Není v práci? A prosím vás, kdypak se vrátí?“
„Aha aha, asi za týden. Je na služební cestě“
„Tak vám moc děkuji a nashledanou“
„Co prosím? Ne, ne, to není potřeba. Já zavolám později“
Pomalu pokládal sluchátko. Byl trochu překvapený. Myslel, že jí teď odhalí. Neodhalil. Jeho podezření zůstávalo stejné. Naopak, ještě trochu vzrostlo.
„Však ona je dost šikovná, ona si to nějak zařídila. A vůbec, ani nevím s kým jsem to mluvil. Určitě to byla nějaká její kamarádka, která ji ráda a ochotně zapře“. Takové byly jeho myšlenky.
Pracovní den se chýlil ke svému konci. Z toho normálního již také moc nezbývalo.
Všichni začali uklízet své stoly, aby mohli co nejdříve odejít domů. On také. Za celý den se nic, čeho by se mohl ten dnešní vzkaz týkat, nestalo. Vyšel z budovy a obvyklou cestou si to zamířil k domovu. Byl nějaký otrávený. Nějak ho to všechno začínalo štvát a mrzet víc a víc. Pomalu kráčí po cestě s hlavou plnou nepříjemných myšlenek.
„Tak já jsem někomu za blbce a ani nevím komu. Podezřívám lidi ve svém okolí a nejvíc člověka, kterého miluji. Ale proč ji vlastně podezřívám? Mám na ní nějaké důkazy? Nemám. No jo, ale mě nikdo jiný, kdo by v tom mohl mít prsty, nenapadá. V práci se chovají naprosto normálně.
Že by v tom měli prsty rodiče, kteří bydlí hodně kilometrů odsud, je nesmysl.
A že by v tom měli prsty moji dva nejlepší kamarádi, které jsem navíc už stejně dluho neviděl, neb bydlí ve vedlejším městě, tak to mi přijde také nepravděpodobné. Ale já nechci aby v tom měla prsty Petra. Nechci. To bych byl radši, aby po mě šel nějaký nebezpečný psychopat se sklonem k doručování tajemných zásilek“.
Tato jeho nová myšlenka ho zastavila.
„No jo, psychopat! To mě vůbec nenapadlo“. Sám se divil, že ho to napadlo až nyní. Sice byl najednou trochu vystrašený, ale na druhou stranu byl i rád, neb nebezpečný psychopat byl náhle na prvním místě v žebříčku podezřelých. Stál kousek od lavičky, tak si na ní sedl. Musel si to teď v hlavě trochu urovnat. Teď, když má nového podezřelého.
Pohodlně se usadí, kufříček odloží vedle sebe. Sklopí pohled k zemi, to aby ho ve svém přemýšlení nerozptylovalo okolní dění, okolní krása. Pravou ruku má volně položenou na klíně, levou si hladí svoji hladce a precizně oholenou bradu. To má Petra ráda.
Z jeho přemýšlení ho vytrhne zběsilé křičení kachen, které se až dosud v klidu pohupovaly na klidné hladině nedalekého jezírka. Pozvedne zrak. Vidí jak vyplašeně odlétají pryč. Od někud slyší vystrašený křik nějaké ženy, která téměř až hystericky, volá na své dítě. To s pláčem utíká k ní. Když je u ní, tak ho vezme do náruče a kvapně s ním odbíhá. Vůbec nechápe co se děje. Koukne do leva. Tam stojí nějací tři klucí. Nějací školáci, co se po škole někde toulali. Vypadali, že jejich známka z chování nikdy nebyla lepší než dvojka. Ale i oni stojí a i oni vypadají ustrašeně. Koukají směrem k jezírku. Pak se otáčí a dost rychle odcházejí pryč. Dokonce utíkají. Pohlédne před sebe. Na pár vteřin mu přestane tlouci srdce. Vidí, jak se k němu od jezírka řítí tryskem rozzuřený pes.
Odborník by řekl “americký pitbull terrier“ já řeknu nevelký, obtloustlý, býly pes kterému mezi ostrými zuby, jenž zurivě cení, tečou proudy slizkých slin. Několika mohutnými skoky přeběhl trávník. Byl pár metrů od něj. Koukal na toho psa a děsem se nemohl ani hnou. Srdce mu bylo snad pěcetkrát za vteřinu. Ano, tak rychle. Najednou si vzpoměl na ten vzkaz. Ta myšlenka přišla jako blesk z nebe. Jako jeho poslední záchrana. Pes v trysku nepolevoval. On rychle obrátil hlavu za lavičku. Tam uviděl ležet mohutný, asi metrový klacek. Okamžitě se pro něj sehnul. Chytil ho oběma rukama. Pes k němu akorát přibíhal. Jeho zuřivost nepolevovala. Naopak. Když byl od něj asi metr, skočil a chystal se mu zahryznou své mohutné tesáky do jeho odhaleného krku. Pes se těšil jak bude trhat, drásat a krev bude kolem stříkat. Šlo o setiny. Jakmile na něj ten pes skočil, tak tím mohutným klackem, který svíral v obouch rukách, silně švihnul. Jako o život. Vlastně né jako. Do toho úderu dal všechno. Byla to jeho poslední šance. Trefil se. A to naprosto přesně. Rána dopadla na pravou stranu tlamy té bestie. Udér byl tak silný, že se klacek přelomil a jeho zbytek odlétl kamsi do daleka. V ruce mu zůstal půlmetrový pahýl, který mohl použít teď jako bodák. Pes strašlivě zakňučel a padnul k zemi. To už on stál a koukal na ochromenné psí tělo, které jen pomalu přicházelo k sobě. Na nic nečekal. Sebral kufřík a rychlým krokem odcházel. V ruce stále držel pro jistotu zbytek toho klacku. Ani se nevšímal, zda to někdo viděl. Bylo mu to jedno. Chtěl být co nejdříve pryč. Když byl na konci parku, ohlédl se. Viděl jak ten pes vláčí své bolavé tělo kamsi do křoví. Svižným krokem pokračoval k domovu. Na nic nemyslel, jen chtěl být co nejrychleji doma. Byl vyděšený. Jen pomalu si začal uvědomovat, co se mu vlastně stalo a že jen o vlásek unikl jisté smrti. Unikl jen díky tomu klacku a to ho zneklidňovalo ještě víc. Ano, útoky psů nejsou nijak neobvyklé, však v jeho případě ten útok asi někdo připravil. Ten klacek tam také asi nepřišel sám. Někdo ho tam musel dát. Ale kdo? Kdo to dělá? A proč zrovna mě? Proč?
S těmito myšlenkami odemyká dveře do baráku. Je vystrašený a špatně se mu dýchá. Zbytek toho klacku odhodil před barákem do trávy. Kouknul na svůj kaslík. Byl prázdný. Pomalu stoupal do schodů. V půli cesty se zastavil. Poslouchal, zda li za ním někdo nejde. Bylo ticho. Pomalu pokračoval dál. Když vycházel poslední část schodů, hned koukal na svoje dveře. Zase tam bylo něco zastrčené. Dnes to byl o něco větší papír než jindy. Rychle odemkl a co nejrychleji vešel do bytu. Zamknul na dva západy. Zasunul řetízek. Pár minut pozoroval kukátkem chodbu. Na chodbě však nikoho neviděl. Na chodbě bylo mrtvo, nikdo za ním nešel. Hluboce si oddechl. Opřel se zádama o dveře a pomalu se po nich sesunul. Byl na bobku, opřený o dveře a začínal číst ten dnešní vzkaz. Dnes, oproti předešlým, byl psán většími písmenky a byl i o dost delší.
„Mě se bát nemusíš. Kdybych Tě chtěl zabít, tak jsi již dávno mrtvý. Mohl bych Tě zastřelit z dálky. Pěkně bych byl někde ukrytý a ty by jsi nestačil říci ani popel. Mohl bych Tě otrávit tak snadno, až mě samotnému to nahání husí kůži. Když jsi seděl na té lavičce, tak jsem Tě mohl ze zadu podříznou jako překrmenné prase. A zase by jsi nic nevěděl. Tak se neboj a poslouchej Ty mé vzkazy. Potom, kdo Ti ty vzkazy píše, pátráš naprosto zbytečně. Nikdo z tvého okolí v tom nemá prsty. Pokud se Ti já sám nepřihlásím, tak mě nikdy neodhalíš“.
Dočetl. Opatrně složil ten papír a začal vstávat. Teď už vůbec nevěděl co má dělat.
Ještě nepřevlečený usedl ke stolu v kuchyni. S končícím dnem v ní bylo již dosti šero. Seděl a přemýšlel co má dělat. Napadlo ho jít na policii. No ale pak si řekl, že vlastně ani neví co by jim tam měl říkat. Že dostává tajemné vzkazy? Vždyť je ani nemá, všechny je zahazoval. Že ho pronásleduje někdo tajemný a dává mu vzkazy do kaslíku? A oni by se ho optali“ a kde máte ty vzkazy?“. No a ty vzkazy právě nemá. Nebo by se ho možná optali, zda li je mu těmi vzkazy vyhrožováno. No a on by musel říci pravdu. Není. Naopak. Díky vzkazu mohl být milionář. Ne, na policii nepůjde. Ačkoliv byl celý ustrašený a vyděšený, jedna věc ho těšila. Prý že v tom nikdo z jeho okolí nemá prsty. Ani jeho Petra! Na jeho ustrašené tváři byl vidět slabý úsměv. Hned ho napadlo, že až bude dnes volat, tak se jí musí omluvit. Sice ještě nevěděl co jí řekne, ale už teď se těšil až zavolá. Jenomže pak si vzpoměl co jí provedl. Jak jí setřel a několikrát položil telefon. Začal mít obavy, že dnes nezavolá. V kuchyni byla již téměř tma. Jen stěží viděl na ručičky hodin visících na zdi. Bylo kolem osmé. Starosti z venku pro tuto chvíli úspěšně hodil za hlavu. Teď měl strach o jejich vztah. Je po osmé a ona ještě nevolala. „To není dobré“ pomyslil si a z kufříku vyndal notýsek s telefoními čísly. Měl v úmyslu jí volat, přitom doufal, že se k němu nezachová jako on k ní.Čekal. Blížila se půl desátá. Bezcílně chodil po bytě, pak zase chvíli ležel, nebo seděl a nebo upijel z načatého piva. Byl nervozní jak starý pes. Ona však nevolala. Rozhodl se jí tedy zavolat. V notýsku měl od ní telefoní číslo do hotelu, kde budou bydlet. S notýskem na klíně, sedící v křesle v obýváku, začal vytáčet čísílka. Ve sluchátku slyšel několik dlouhých zatůtání.
Na druhé straně se mu ozvala recepční z toho hotelu.
„Dobrý večer, Ronecki. Mohl bych prosím vás mluvit s Petrou Salinovou?“
Bylo mu řečeno, že teď momentálně není na pokoji. Prý mají firemní večírek.
„Prosím Vás, a mohla by jste jí něco vyřídit?“
„Děkuji, jste laskavá. Tak jí prosím Vás vyřiďtě, že se jí za minulý telefonát strašně moc omlouvám a že jí prosím aby se na mě nezlobila a že jí prosím ať mi zítra zavolá.“
Žena na druhé straně mu vzkaz, který si zapsala, ještě jednou zopakovala.
„Ano v pořádku. Moc děkuji a nashledanou“
Pomalu zavěsil a odsunul telefon dál od kraje stolu. Na této věci byl velice opatrný. Začal být dosti ospalý. Nejveseleji mu také rozhodně nebylo a tak šel raději spát. Usnul dobře a spal až do rána.
Budík ho probudil kolem sedmé. Fyzicky byl na tom dobře, leč psychicky nic moc. V hlavě ho tížily dvě myšlenky. Za prvé mu bylo moc líto jak se zachoval ke své milé. Doufal, že během dne zavolá. No a za druhé ho tížil jeho neznámý dobrodinec a opatrovatel. Dnes nějak neměl náladu na to myslet. Prvořadé pro něj bylo, aby mu zavolala Petra. Když nezavolá ona, tak ji on zavolá večer a bude doufat že to nějak dopadne. Ironicky si pomyslil, že by v tom mohl zapracovat jeho nový, neznámý opatrovatel. Otevřel dveře. Na zem před ním dopadl opět kus papíru. Už ho to ani nepřekvapilo. Sebral ten vzkaz a stojíc mezi dveřmi, začal číst.
„Neboj se, nepříjdeš o ní. Vše bude v pořádku. Bude volat v deset, sedmnáct.“ Byl rád. Po té řadě vzkazů si byl jist, že to přesně tak bude. To, kdo ten vzkaz přinesl ho vůbec nezajímalo. Ani neměl v úmyslu to nijak zjišťovat. Jenomže po schodech z patra nad ním pomalu a opatrně sestupovala jeho stará nadsousedka. Byla již dost stará a velice chromá na nohy. Její zdolávání schodů bylo velice smutné. Jeden jí trval snad dvě minuty, možná i déle. Nějak dostal chuť udělat dobrý skutek. Proto neváhal. Vyběhl k ní s úmyslem jí pomoci. Velice vlídně jí oslovil.
„Dobrý den. Já vám pomohu. Chcete?“ Opatrně jí začal chytat za ruku.
„Á, to jste vy. Jste moc hodný, ale to musím já sama“ pronesla sice potěšeně, ale i přesto se mu razantě vytrhla z jeho ruky. Sestoupil od ní o několik schodů níže a pozoroval jí jak to zvládne.
„Opravdu jste moc hodný, cením si vaší pomoci, však ty schody musím zvládnout sama. To je takové moje předsevzetí. Až je nezvládnu, tak se odtud budu muset odstěhovat“ takovou věc říkala tak lehce a bez emocí, až ho to překvapilo. Ačkoliv to neměl v ůmyslu, na něco se jí zeptal.
„Neviděla jste dnes ráno, nebo někdy jindy, chodit po domě někoho neznámého?“
Ani na něj nekoukla. Stále pohledem kontroluje své oteklé nohy a schody pod sebou.
„Ne, ne, vůbec nikoho jsem milý pane neviděla. Akorát včera večer, to jsem akorát zatahovala závěsy, tak jsem se všimla že u nás před vchodem stojí pohřební auto. Takové to dlouhé, nízké auto. Takové co jsou v amerických filmech. Tak jsem si pomyslela, že už pro mě asi jedou. Možná ho sem poslala moje milovaná vnoučátka. Ty jedni parchanti mizerný. Hamižný bestie. Ale oni nad mou závětí pěkně zapláčou. Nevděčníci“ její dlouhá odpověď ho zamrazila. Celou tu dobu na něj vůbec ani jednou nepohlédla. Soustředila se jen a pouze na ty schody. Znova jí nabídl svoji pomoc. Ona ho znova se slovy díků odmítla. Řekl „tak nashledanou“ a šel do práce.
Během cesty do práce chvilku přemýšlel nad tím údajným pohřebákem. Nějak tomu nechtěl věřit. Kdo ví co viděla. Je stará, chromá, určitě špatně vidí a navíc to bylo ve tmě. Kdo ví co to bylo. Třeba to byl kamión. Tím to měl za vyřízené. Už se jí ptát nebude. S těmito myšlenkami vešel do budovy kde pracoval. Když dosedl za svůj stůl, tak hned napsal na papírek: deset, sedmnáct. Pak ho zasunul pod telefon. Den v práci ubíhal rychle. Za chvíli bylo devět. Chvíli něco studoval v lejstrech. Když kouknul na hodinky, bylo deset a pět minut. Pohlédl na čas napsaný na papírku a odběhl si do automatu pro kafe. V deset, jedenáct byl zpět. Zasedl za stůl a začal si vychutnávat kafíčko. No vychutnávat, bylo z automatu. Spíš ho jen převaloval v puse, než ho polkl. Bylo čtvrt na jedenáct. Srdce mu začalo tlouci o něco rychleji. Teď by ho od telefonu nikdo nedostal. Deset šestnáct. Minuta byla pro něj nekonečná. Upřeně sledoval telefon. Přišlo mu, jako by na něj civěl alespoň hodinu. Kouknul na hodinky, když v tom začal telefon zvonit.
Okamžitě ho zvedl a doufal, že na jeho konci uslyší její hlas. Byla tam.
„Ahoj ahoj! Moc rád Tě slyším. Promiň mi ten včerejšek. Promiň!“
Na jeho tváři byl vidět úsměv.
„No jo, nějak mě tu zlobili“.
„Né, nic pracovního. Jenom takové kanadské žertíky. Kolegové volali z kanceláří do kanceláří a vydávali se za různé lidi. No a mně před Tebou volali už asi třikrát. Jednou to byl ředitel, pak se dokonce vydávali za Tebe a nakonec mi volal náš slavný Karel. Potom jsem zvonící telefon zvedal a hned zase pokládal. No a do toho jsi volala Ty“ chtěl jí to vylíčit co nejvěrněji. Jako by k něčemu takovému opravdu došlo. Snažil se aby tomu uvěřila, ale jemu samotnému to přišlo celkem trapné. Jenomže v daný moment na nic lepšího nepřišel.
Když dopověděl, tak na druhé straně bylo pár vteřin ticho. Nervózně si začal kousat ret.
„Jó, tak vy si tam takhle dovádíte? Jó?“ její tón hlasu se mu líbil.
„To já né, to oni! Já vždy pracuji jako ten nejpilnější mraveneček“.Na tváři měl úsměv.
„Tak je tam tedy pěkně srovnej ty darebáky, Ty můj pilný mravenečku“
Tento tón hlasu znal a moc ho na ní miloval. Začínal si být jist, že to dobře dopadne.
Ještě se jí optal kdy asi přijede. Prý za tři dny. Poté padla ještě slova, jimiž se oba dva vzájemně ujišťovali o vzájemné, nehynoucí a největší lásce. Pak zavěsili. Po tomto hovoru zůstali na jednom i druhém konci sluchátka dva šťastní, spokojení a milující lidé. Tak to alespoň cítil on.
Zbytek pracovního dne mu příjemně utekl. Cítil se skvěle. Sice ho dál vně duše zajímalo kdo mu píše ty vzkazy, ale o hodně víc ho těšilo, že to mezi ním a Petrou je naprosto v pořádku. Dnes mu bylo zcela jedno jestli bude mít zase nějaký vzkaz. Cestou domů zašel ještě do uzenářství. Dostal chuť na nějakou klobásku. Klidnou chůzí přicházel k domu kde bydlel. Odemkne dveře a vstoupí. Pohlédl na kaslík. Vidí v něm zastrčený úzký proužek papíru. S povzdechem, jako když vás něco otravuje, ho vytáhl. Položil kufřík v němž si nesl dvě klobásky a začal číst.
„Nejsem žádný tvůj přítel. Jen plním co je danné. Kdo má být oběšen, ten se neutopí.“ dnešnímu vzkazu opět nerozuměl. Ačkoliv byl dnešní vzkaz dosti chmurný, vůbec ho nerozházel. Doma si v klidu udělal večeři. Večer mu ještě zavolala Petra. Moc pěkně si popovídali. Kolem třiadvácáté hodiny na něj přišlo spaní, tak se chystal jít spát. Vypnul televizi. Vstal z gauče a chystal se odejít z obýváku. V pokoji i v celém bytě bylo naprosté ticho. V tom tichu slyší pod okny zvuk nastrtovaného auta. Né že by nějak moc věřil své nadsousedce, to spíše kvůli své zvědavosti, ale přiskočil k oknu. Už ho však nestihl. Slyšel jak auto několikrát protůrovalo motor a poté s pískotem prokluzujících zadních kol mizí do tmy. Rychle otevřel okno a vyhnul se z něj co mohl. Viděl jak na konci ulice prudce zahybá do vedlejší, malé uličky, nějaké černé, dlouhé, nízké auto. Ať chtěl, nebo nechtěl, pohřebáka v něm musel poznat. A poznal. Chvilku ještě koukal z okna. Nic zajímavého však již neviděl. Všude bylo ticho, klidno a mrtvo.
Zavřel okno. Zatáhl závěsy. Chvíli stál uprostřed pokoje. Přemýšlel nad tím co právě viděl. Napadla ho taková myšlenka, která se mu však vůbec nelíbila. Ten pohřebák si začal spojovat se svými vzkazy. No a když tu byl teď, tak mu asi, možná, nějaký vzkaz přivezl. Byl zvědavý. S jeho zvědavostí rostl i jeho strach. Což je celkem neobvyklé. Chvíli ještě bloumal po bytě. Jeho zvědavost dál rostla. Strach už ne. Přistoupil ke vchodovým dveřím. Kukátkem kouknul na chodbu. Nic však neviděl. Jen tmu. Pomalu a opatrně začal odemykat dveře. Ještě před tím zkontroloval řetízek na dveřích. Odemkl, pomalu je otevírá. Vidí jak se na zem snáší malý lístek papíru. Dopadl kousek od jeho prahu. Nechce otvírat dokořán. Nechává řetízek zastrčený. Protahuje ruku skrz malou mezeru. Jen tak tak dosahuje na papírek. Bere ho. Rychle zavírá dveře a zamyká na dva západy. Na papírku je napsáno malinkými písmenky:“ podívej se ven! Tak končí moji přátelé“.
Dříve než si stačí něco pomyslet, slyší z venku hlasité a srdce drásající kňučení. Odhrne záclonu a koukne ven. Přímo pod jeho okny leží uprostřed silnice, mezi bílými čarami cosi přejetého. Bylo to už roztrhané na kusy. Kolem byl velký flek, asi krev. Co jiného? Kus od toho leželo něco malého a tenkého. Patrně nožička. Ale přední? Nebo zadní? Kdo ví. Podle předešlého kňučení to asi byl nějaký menší pejsek. Naštěstí to kňučení již ustalo. Ikdyž to bylo v místech, kam světlo z lamp až tak moc dobře nedoléhá, bylo vidět, jak se ten uzlíček srsti, masa a přelámaných kostí ještě občas prudce zaškube. Bylo mu z toho zle. Akorát zavíral okno, když se z nějaké uličky prudce vyřítilo nějaké auto. Bylo to běžné, normální, osobní. Pádilo středem silnice přímo na to nebohé, polomrtvé, stvořeníčko. Bylo mu jasné že ho dodělá. To nechtěl vidět. Rychle zavřel okno. Za pár vteřin slyšel jak to auto prosvištělo pod jeho oknem. Nic jiného než motor neslyšel. Začal být zvědavý, jak to vypadá s tím, asi pejskem. Otevřel okno. Kouknul tím směrem. Na tu dálku a v té tmě toho moc neviděl, což bylo asi lepší. Uprostřed silnice rozeznával jen široký pruh, plný nejrůznějších malích částeček psího tělíčka. Zavíral okno, když tu na druhém konci ulice viděl blikající, oranžové světlo. Chvilku čekal copak asi vyjede. Za pár vteřin vyjel zpoza rohu kropící vůz. Jel jeho směrem. Pár vteřin po něm vyjel i zametací vůz. Tichou ulicí a za blikání oranžového světla se šinuly oba dva směrem k tomu fleku. Zavřel okno a znova zatáhl závěsy. I přesto co před chvílí viděl se mu chtělo strašně, strašně spát. Jako by jeho velká touha po spánku přemohla všechen strach i pocit lítosti. Zhasnul v obýváku, odešel do ložnice. Brzy usnul a klidným spánkem spal až do rána.
Ráno bylo krásně. Na modrém nebi svítilo sluníčko, vítr jen lehce pohupoval listy na stromech, ptáčci vesele štěbetali a poletovali. Rozhrnul záclonu. Do očí ho praštly ostré, sluneční, paprsky. Otevřel okno a pohlédl ven. Bylo opravdu moc krásně. Kouknul na místo, kde včera viděl to malé, nebohé stvořeníčko. Kropící a zametací vůz odvedly opravdu dokonalou práci. Po ničem nebylo ani památky. Bylo mu toho psíka líto, avšak víc na něj myslet nechtěl. Akorát by si tím zkazil den. A to nechtěl. Otevřel dveře a chystal se odejít do práce. Žádný vzkaz dnes ráno nečekal. Vůbec si totiž neuvědomoval jednu věc. Kdyby si ten vzkaz přečetl až těď, co by asi každý předpokládal, tak by se poprvé stalo že by vzkaz nevyšel. Otevřel rázně dveře. V tu chvíli začal ve vzdušném víru od rychle se otevírajících dveří po chodbě poletovat cár papíru. Pár vteřin na něj udiveně koukal. S tím vůbec nepočítal. Byl přesvědčen že vzkaz který si měl přečíst ráno přečetl ještě večer. Rázem měl zkažený celý den. Krásný den už nic nezachrání. Snad jen Petra. Otráveně přistoupil k papíru, sebral ho, vrátil se do bytu a zavřel za sebou dveře. Začal číst.
„V patnáct hodin volej číslo 723-252855“
Dočetl a vzkaz s telefonním číslem pečlivě složil a dal si ho do zadní kapsy u kalhot. Na poličce pod háčkami na klíče ležel ten minulý vzkaz. Zvedl ho a ještě jednou si ho přečetl.“podívej se ven! Tak končí moji přátelé“. Jen nechápavě, zlehka, zakroutil hlavou. Zmuchlal ten vzkaz a strčil ho do přední kapsy u kalhot. Když pak vyšel ven, okamžitě ho vyhodil do nejbližší popelnice. V práci vše klapalo bez problémů. Zase. Kolem jedenácté mu volala Petra. Opět. Jejich dnešní hovor byl plný sladkých slov a polibků na dálku. Měli se prostě stále, moc rádi. Chvíli i opravdu pracoval, to když dohledával dokumentaci k nějakému projektu. Nebyl moc velký bordelář a tak ji asi po hodině našel. Nějací jeho kolegové jsou mnohem, mnohem větší bordeláři. Hledají papíry, které vlastní vinou ztratili, mohdy i několik dní a ještě za to berou peníze. No nic. Do konce jeho pracovní doby scházela necelá hodina. Bylo dvacet tři minut po čtrnácté. Už moc práce nemě, vlastně jen čekal až padne patnáctá, on někam zavolá a půjde domů. Jak si tak sedí za svým stolečkem a od nohou ho začíná kousat nuda, začal přemýšlet kam asi bude volat.
Doktor vchází do své ordinace. Byl zkontrolovat své pacienty. S hlavou plnou poznámek zasedl za svůj psací stůl. Jen tak, pro kontrolu času, pohlédl na hodinky.
„Á, už je půl třetí. To to dneska pěkně utíká“ pomyslel si a začal ze svého stolku vytahovat svůj tajný, poznámkový deníček. Již psal první slova, když tu náhle pozvedl oči. Předtím se jí nějak nevšiml, až teď mu to došlo. Podiveně kouká na úzkou, bílou, porcelánovou vázičku s modrými, žlutými, červenými a oranžovými pruhy, která stojí na rohu jeho stolu. Váza se mu sice vůbec nelíbila, jenže to co bylo v ní mu přišlo přímo odporné, nechutné a smrdnuté. Z vázy trčely rozkládající se zbytky nějakých květin. Z jejich pestrobarevných květů zbývaly jen ohyzdné, schlýplé a zcvrklé zapáchající koule. Jejich smrad byl odporný. Tak odporný až mu to začalo kroutit prsty u nohou a slékat ponožky. Rychle vstal a tu vázu postavil na malý stoleček, stojící v opačném rohu místnosti. Zasedl zase za svůj stůl. Ještě několikrát nechápavě zakroutil hlavou, neb vůbec nechápal, proč to sem sestra vůbec přinesla a už vůbec netušil, proč mu takovou odpornou a smradlavou věc postavila přímo na stůl. Udělala to snad schválně? Začal raději psát.
Píše se mu vesele, neb dnes může psát samé dobré věci. Začal poznámkou o tom lekavém klukovi. Jmenoval se Pavlík. K jeho jménu si dnes připsal větu“ dnes po třinácté hodině byl propuštěn. Přijeli si pro něj oba rodiče. Kluk byl naprosto úžasný. Po tom hrozném šoku, kdy nemohl ani mluvit, se zotavil velice rychle. Prášky jsme mu vysadili již třetí den. Několi dní zůstával jen pod dohledem. Dnes při odchodu působyl suveréně, vesele a čile. Hodně štěstí!“ Když dopsal tuto větu, odložil propisku. Bylo mu velice přijemně. Měl pocit skvěle odvedené práce a znova ho to ujistilo, že tuto práci nedělá nadarmo. Takové ujištění potřebaval, neb poslední dobou o tom začal dosti pochybovat. Na mysl mu přišlo další jméno. Pan Swojka. Začal listovat v notesu a hledat jména pod písmenem S. Konečně ho našel. I k jeho jménu mohl psát jen dobré věci.
„Působí uvolněně a svěže. Noční můry již žádné nemá. Spí celou noc a klidně. V noci sebou netrhá a nepotí se. Prášky i placeba jsme mu již vysadili. Bude tu ještě tak dva, tři dny.“ Když dopsal poznámky o panu Swojkovi, bylo tři čtvrtě na tři. Zase odložil propisku a začal myslet na pana Signera. Levou rukou si podepřel bradu, pravou rukou si pohrával s propiskou. Oči měl zabodlé do plochy stolu. Pana Signera ještě tak moc podchyceného neměl. Rozhovor s ním mu zněl v uších ještě teď. Chtěl si zjistit nějaké bližší skutečnosti ohledně jeho nalezení, avšak nějak na to zatím neměl čas. Je přeci doktor a ne policie. On má pana Signera přivést k normálnímu a klidnému životu. Nahnul se znova nad denníček a úhledným psacím písmem začal psát.
„Poté, co jsem s ním mluvil a on mě zahrnul svými argumenty kterými se snažil dokázat že opravdu letěl a které jsem mu nedokázal vyvrátit, snažím se na něj působit jako bych mu to věřil. Nemluvím s ním o tom a připadá mi, že je za to i rád. Povídám s ním o fotbale, o počasí a o nových trendech při dobývání vesmíru. Je přesvědčen v existenci mimozemského života. Ale to já taky. Léky omezujeme a nahrazujeme je placebem. Za týden mohu uvažovat o jeho propuštění“ Ještě si k tomu připíše poznámku, aby volal na policii. Třeba mu opravdu něco řeknou.
Dopsal, zavřel denníček a uklidil ho zpět do stolku. Pohlédl na hodiny. Bylo za sedm minut patnáct hodin. Vešla sestra, která někde vykonávala svoje pracovní povinnosti. Šla mu akorát do rány. Chvilku jí pozoroval jak pečlivě ukládá skleničky s léky zpět na své místo, do skříně.
„Sestři, můžeš, tedy můžete na moment?“
Koukla na něj. Přikývla. Ihned odložila ty skleničky a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Co si přeješ? Tedy, co si přejete pane doktore?“ její přeřeknutí nebylo omylem, což mu potvdil její lišácký a tak moc milý úsměv. Také se na ní usmál, však hned obrátil.
„Proč jste mi tu vázu s těmi starými kytkami pokládala přímo sem na stůl? Víte jak to smrdělo?“
Na její tváři byl vidět údiv a hned koukla na místo, kam tu vázu v dobré víře postavila.
„Vy jste ty kytky vyhodil?“ vypadala opravdu překvapeně.
„Ne, nevyhodil. To uděláte vy. Támhle jsou, na tom stolku.“ a ukázal tím směrem prstem.
Pohlédla na stolek kde stála vázička s opravdu moc zapáchajícími zbytky květin.
Nesměle se usmála, neb neměla tušení co tím doktor zamýšlí. Jako fór ji to přišlo nechutné.
„Tak pane doktore, toho hnoje se ani nedotknu“
Tato její ostrá reakce ho vážně překvapila.
„Jak nedotknet? Tak proč mi to stavíte na stůl? Proč jste je rovnou nevyhodila?“ Trochu na ní zvýšil hlas. Sestřička stála a neměla slov. Nějak nebyla ve formě. Jindy by asi došlo k hádce, dnes ne.
„Ale já jsem žádné takové kytky nepřinesla. Já přinesla kytky, co měl ten kluk u postele. Pánové tam mají hromadu jiných, tak jsem vám s nima chtěla udělat radost“ Začínala mít skleněné oči.
„Ty jsi, tedy, vy jste přinesla normální, pěkné kytky? A to jsou jako ony?“
Pomalu šla k té váze a již z dálky jí zkoumala pohledem.
„Podle té vázy to vypadá, že to byly ony. Ale já přinesla kytky krásné a voňavé. Opravdu“ Stála nad tou vázou s uschlými květy jako nad hromádkou neštěstí. Nejprve si o ní myslel, že je výborná herečka, jenže pak mu jí začalo být nějak líto. Mohl spustit pátrání po krásných květech, ale chtěl to raději co nejdříve ukončit. A tak jí jen vlídně poprosil, aby ty páchnoucí zbytky šla vyhodit ven do popelnice. Bál se, aby ten smrad nezamořil celou nemocnici. Když odcházela tak jí do tváře sice neviděl, ale i přesto měl pocit, jako by plakala. Nemýlil se.
Přesně v patnáct hodin se zamyslel nad tím, kam asi přišly ty krásné, svěží, květy. Také dumal nad tím, jestli je vůbec přinesla. Třeba si jen dělá srandu. Také mu bylo jasné, že stejně tak, jako je ona podezřelá v jeho očích, tak v těch jejích krásných očích je podezřelý i on. A to ho mrzelo. Z jeho myšlenek ho vytrhlo zvonění telefonu. Neotálel, rychle ho zvedl, neb to mohlo být něco životně důležitého. Představil se a čekal na slova od volajícího. Nějak nepřicházela.
„Haló, je tam někdo?“ hlas doktora zněl trochu podrážděně, že by nějaký fór?
„Ano, ano! Dobrý den. Tady Ronecki“ hlas volajícího zněl velice,velice rozpačitě.
„Copak si přejete pane Roneckí?“hlas doktora přecházel ve vlídný.
„Já jsem se dovolal do nemocnice?“
„Ano do nemocnice. Na psychiatrické oddělení. Máte nějaký problém?“
„Ne, nemám“
„Tak copak potřebujete?“
„No vlastně nic!“
Doktor to začínal pokládat za vtip. Jeho hlas opět znevlídněl.
„Tak proč sem voláte? Děláte si srandu? Tak s Bohem“
„Né né, počkejte prosím. Já si nedělám stradu. To né. Opravdu“
Doktor zpozorněl. Jeho hlas opět zvlídněl, neb na pacienty se musí vlídně.
„Tak jak vám mohu pomoci? Copak vás trápí?“
„No...mě mě netrápí nic. Já jsem dostal vzkaz abych vám volal, tak vám volám.“
„Dobrá, dobrá. A kdopak vám dal ten vzkaz?“
„To nevím. Já ty vzkazy dostávám už asi týden a stále nevím od koho jsou“
„Aha aha, nevíte od koho jsou.“
Muži sedícímu za stolem najednou došlo, jak to z něj doktor na druhé straně přístroje všechno lehce, během pár vět dostal. Na pár vteřin si připadal dost hloupě, avšak pak začal pociťovat velkou úlevu. Komu jinému se má svěřit s jeho podivnou starostí?
„Ne, opravdu nevím kdo mi je posílá. Už mě to dost deptá. Opravdu“
„Klid, jen klid. To bude v pořádku. Co kdyby jste mě navštívil? Popovídáme si, trochu si odpočinete a uvidíte, všechno bude zase v pořádku“
Na jeho slova nevěděl co říci. Chvilku bylo ticho, váhal. Doktor mu nechával čas.
„Tak dobrá, já příjdu.“
Potom si ještě domluvili přesný čas návštěvy a pan Ronecki se optal na adresu. Aby nebloudil. Pak jejich hovor skončil. Ronecki pomalu položil sluchátko. Jako by ani nevěřil tomu, co se právě odehrálo. Zítra si jde popovídat s psychiatrem. Při této myšlence se musel hořce pousmát. Jenomže když o tom přemýšlel dál, zas takovou tragédii v tom neviděl.
„Půjdu tam po práci. Nikdo se nic nedoví. Je pravda, že mi ty vzkazy už pěkně síří, no a ským jiným si o tom můžu pokecat? S ním a bez problémů. To bude v pohodě. Jo a na pozítří si vezmu dovolenou, tak!“ pěkně si to sám před sebou zdůvodnil a z dobrým pocitem se chystal jít domů. Když odcházel, tak ještě potkal jednoho ze svých nadřízených. Napadlo ho, říci mu hned o dovolenou. Doufal, že s jedním dnem dovolené nebudou žádné problémy. Nebyly. Vůbec žádné.
Šel domů klidný. Byl rád, že si hned zařídil dovolenou. Jestli dnes bude mít vzkaz, tak to ho ani moc netrápilo.Počítal, že i dnes bude něco v kaslíku, nebo za dveřmi. Vešel do baráku. Kouknul na kaslík i do kaslíku. Tam nic nebylo. Pomalu kráčí po schodech ke svému, tedy k jejich bytu. „Á, tak za dveřmi je vzkázek“ pomyslil si a opatrně ho vytahuje. Rozloží přeložený papír a čte. „Doktor Ti pomůže! Už Ti vzkaz nepřijde! Jenom nezapomínej na to, že jsi můj přítel. Nejlepší. Bohužel jak víš, moji přátelé nikdy moc dlouho nevydrží. Přeji Ti hezké dny. Možná i týdny“
Tento vzkaz ho zase srazil na kolena. Zamrazilo ho v zádech a jeho dech zrychlil. Dobrá nálada byla pryč. Chvilku stál na chodbě a bezradně civěl do papíru. Začal rachotit zámek u dveří jeho souseda. Vyšel postarší pán v teplákách a ve žlutém tryčku. Obtloustlý, s kulatým, buclatým obličejem. Na hlavě už jen pár vlasů, které byly pečlivě ulízané do zadu. Jeho malinkatá očíčka si ho hned začala pečlivě přejíždět. V puse si spokojeně přehazoval z jednoho koutku do druhého, nově zapálené cigárko. Opřel se loktem o futra dveří. Působyl dojmem nějakého dozorce, jemuž se vrací zatoulaná ovečka. Hlas, jakým začal mluvit k Roneckimu, zněl mile a vlídně.
„Dobré odpoledne, sousede“
Ronecki na něj stočil svůj pohled a když viděl toho „švédského“důchodce málem se začal smát.
„Zdavíčko. Pěknej den“
„Pěknej, pěknej. Ten papír za ty dveře vám dal nějaký chlapík asi před deseti minutama.“
Roneckimu to zvedlo tlak.
„Cože? Vy jste ho viděl?“
„No jó. Náhodou jsem ho zahlídl, když vám to tam strkal. Tak jsem otevřel a říkam mu, že vám ten papír předám, nebo ať na vás počká, že určitě brzy přijdete.“
„A jak vypadal? Co říkal?“
Postarší pán takovou otázku asi nečekal.
„No jak vypadal. No normálně. Mladej asi jako vy, hubenej, měl na sobě nějakou tmavou mikinu a džíny. A když jsem ho oslovil, ani se na mě nepodíval“
„A co obličej? Jak vypadal v obličeji?“
Postarší pán byl Roneckiho zájmem o tu osobu očividně zaskočen.
„Jé tak to nevím, normálně. Měl krátké hnědé vlasy...jinak nevím, říkal jsem že se na mě ani nepodíval. Rychle tam zasunul ten vzkaz a utíkal pryč. Nebojte, nečetl jsem to“.
„A už jste ho tu někdy viděl?“
„Jo, to jo. Myslím před včírem, nebo předpředevčírem“ .Bylo vidět, jak souseda toto téma už nebaví. Na něco se vymluvil, rozloučili se, zavřel dveře a byl pryč. Na chodbě bylo zase ticho. Ronecki byl za tyto slova moc, moc rád. Konečně věděl, že to není žádný duch. Dokonce ho napadlo, jestli nemá jít místo k psychiatrovi na policii. „Ale ne. Když už jsem tam objednaný, tak půjdu tam.Ono mi to neuškodí“ Pomyslil si a začal si chystat večeři.
Ráno vše probíhalo jako obvykle, až na to, že již od probuzení myslel na svoji dnešní návštěvu. Dokonce ani nepomyslel na to, zda li bude mít i dnes ráno nějaký vzkaz. To ho napadlo až když odemykal dveře. Otvíral je pomalu. Čekal i dnes snášející se papír na studenou, dlážděnou podlahu jejich chodby. Však nic. Sestupoval pomalu po schodech. Již z dálky koukal na jejich kaslík. Zdál se být prázdný. Přistoupil k němu, odemkl ho, ale byl opravdu prázdný. Byl samozřejmě překvapen. Ze začátku mile, avšak když o tam dál přemýšlel, začal se obávat, aby v tom zase něco nevězelo. Kdo ví co má ten dotyčný v úmyslu. Sice dnes žádný vzkaz nedostal, avšak cestou do práce byl ostražitější více než jindy. Že nedostal žádný vzkaz ho začalo víc a víc znervozňovat. Zvláště, když pomyslel na to, jak ten poslední vzkaz zněl. Šel klidnou chůzí. Když uslyšel jaký koliv neobvyklý zvuk, ihned sledoval co to je. Zastavil se čtyřikrát. Jednou prudce brzdilo auto na semaforech, po druhé z nějakého krámku vyběhlo dítě a křičelo. Rozjařeně. Po třetí ho vylekalo řinčení beden, které spadly nějakému chlápkovi z vozíku, když zavážel zboží do svého malého obchůdku. Po čtvré ho vylekal řev sekačky chlápka, který sekal trávník v parku. Jeho polekané reakce se jemu samotnému zdály přehnané. Však ubránit se jim nemohl. Víc a víc si připadal nějak divně. Svůj pocit si ani sám pro sebe nedovedl popsat. Už to nebylo hezké ráno. Začínal být víc a víc rád, za tu dnešní dojednanou návštěvu. Přišel do jejich velké, společné kanceláře. Začal mít pocit, jako by ho všichni kolegové pozorovali. Co nejrychleji zaplul za svůj stůl. Kolegové kolem něj pobíhali, občas se ho někdo na něco optal, chovali se normálně. Však jemu stále něco nesedělo. Ale co, to nevěděl. Jako obvykle, kolem jedenácté, začal zvonit telefon.
Okamžitě ho zvedl. Nechtěl, aby jeho dlouhé vyzvánění vzbudilo pozornost jeho kolegů. Volala mu jeho Petra. Její hlas slyšel moc rád, ale nedal to vůbec znát.
„To jsi Ty? Jak se máš?“ šeptal do sluchátka, to aby náhodou nevzbudil pozornost kolegů.
„Dobře? Tak to je dobře.“
„Co by mně mělo být? Nic mi není.“
„Ne, dnes tu žádné fórky nedělají. Ale nějaká hra se tu asi hraje“
„To se takle po telefonu těžko vysvětluje. Já ti to vysvětlím až se vrátíš. Neboj o nic nejde“
Řekl jí že o nic nejde, hned si uvědomil jak jí lže. Hovor pokračoval dál.
„Prosím Tě, zítra mi do práce vůbec nevolej. Mám nějaké běhání a asi by jsi mně nezastihla. Já Ti zavolám večer z domova. Kolem jedenácté, ano?“
Jeho tvář se rozzářila.Tak upřímně, jako malému dítěti.
„Už zítra večer? No to je dobře. Strašně mě scházíš. Už bez tebe málem blbnu“
Pak mu ještě řekla, proč přijede o několik dní dříve. On se jí zeptal, zda li jí nemá jít někam vyzvednou. Byl ujištěn, že nemusí. Prý jí přiveze až k baráku jejich firemní auto. Zavěsil a byl velice, velice spokojený. Však spokojenost mu moc dlouho nevydržela, neb mu na mysl zase přicházely nepříjemné myšlenky a strach. Ještě k tomu na něj dopadla nějaká dřímota.
Hodiny ukazují několik minut po patnácté. Je hrozně ospalý, nejraději by se natáhl přímo tady, přímo na svém stole. Pro všechny, i pro něj, končí pracovní čas. Jenže to nejdůležitější ho teprve čeká. Začíná být trochu nervózní. Vyjde z budovy. Je objednán na šestnáctou, takže má dost času. Půjde pěšky. Doufá, že se tím zbaví té své únavy. Není to odtud daleko. Klidnou chůzí míří k nemocnici. V hlavě si představuje jak to asi bude probíhat. Párkrát viděl něco podobného v televizi. On sám s tím neměl žádné zkušenosti. Několi minut před šestnáctou došel k podlouhlé budově. Měla tři patra. Stála nalepena přímo do ulice. Pod okny byl chodník, po němž procházelo mnoho lidí a po silnici projíždělo auto za autem. Nemocnice a má pod okny takovou rušnou ulici. To byla jeho první myšlenka co ho napadla. Nesmělým krokem vešel dovnitř. Byl mile překvapen. Budova z venku sice nevypadala nic moc, však uvnitř to bylo naopak. Vše vypadalo nově a moderně. Informace o tom, kde co je, byly jasné a přehledné. Sestřičky a doktoři, které za tu chvilku zahlédl na něj působili mile a ochotně. Oddělení které hledal našel bez problémů. Bylo v přízemí. Ze vstupní široké chodby jen zahnul do prava. Otevřel prosklené dveře s nápisem, který mu potvrzoval, správnost jeho cesty. Stál na začátku dlouhé chodby. Na jejím konci bylo okno. Nedostatek venkovního světla nahrazovalo nespočet zářivek. Na světle žlutých stěnách byly zavěšené malé rámečky s fotografiemi. Všechny rámečky byly naprosto stejně velké a visely v rovině. Byly v nich fotky z přírody. Hory, mraky, moře, květiny, zvířata a z blízka foceni nějací broučci na listech květin. Na chodbě ještě bylo několik laviček s koženkovým potahem a automat na vodu. Šel pomalu vpřed. Sledoval nápisy na dveřích, které prozrazovaly kdo za nimi ordinuje a od kdy do kdy. Nemohl si nevšimnout ještě jedné věci. Na každých dveřích bylo v jejich horní části, téměř až u kraje, malé, stříbrné čísílko. Hned mu došlo co to je a dál těm maličkým čísílkám nevěnoval pozornost. Procházel kolem dveří s čísílkem jedna, dva, tři, čtyři, pět...až došel ke dveřím s čísílkem dvanáct. To byly ty, které hledal. Nechtěl hned klepat. Chtěl si nejprve trošku odpočinout. Usedl proto na lavičku u protější stěny a čekal. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo. Proti němu visel obrázek delfína v modré hlubině moře. Také by jel k moři. Moc rád.
Chvíli na ten obrázek zasněně koukal. Pomyslil si, jaké to asi musí být krásné někde u moře. Teplý, svěží vítr s jedinečnou příchutí sole, nekončící šum moře, vlny a ta teplá, tak strašně, strašně přesolená voda. Zasněně přivřel oči. Tak strašně rád by byl u moře. Z jeho snění ho vytrhlo zívnutí. Zívnul znova. Po třetí, po čtvrté. Zívat nepřestával. Ještě k tomu se mu začaly zavírat oči. Napadlo ho, že by se tu mohl na chvíli natáhnout. Alespoň na tu chvilku, než pro něj přijde sestra.
Otevřeli se dveře. Vyšla sestra. Hned ho spatřila a zamířila k němu. Ihned vstal.
„Pan Ronecki?“ optala se ho mile sestřička. Jen kývnul hlavou a hned si zakryl rukou pusu, neb musel zase zívat. Vypadal opravdu dost unaveně, jako by akorát vstával.
„Tak pojďte prosím dál. Vy jste nám tu málem usnul,co?“ říká mu sestra s úsměvem na tváři, když za ním zavírá dveře do jejich ordinace s čísílkem dvanáct. Na vlídné vyzvání si pan Ronecki odložil a usedl do pohodlného křesla, které bylo naproti mohutnému, psacímu stolu, za nímž seděl doktor. Již od jeho prvních kroků v jejich ordinaci ho doktor pozoroval. Dá totiž hrozně moc na první dojem. Doktor se tvářil mile. „Takový suveréně a sympaticky vypadající mladý chlápek a jde ke mně? Tak to bych opravdu nečekal. No ale stává se to. Ale není nějaký ospalý? Tak začneme“ To byly myšlenky, jenž prolétly doktorovi hlavou. Roneckimu připadal doktor sympatický. Pár vteřin seděl v křesle a musel zase zívat. Doktor ho mile přivítal. Pak se ho s úsměvem optal jestli měl těžký den. Ronecki pochopil jeho narážku. Řekl že ani moc ne a že ho ta dřímota přepadla až cestou sem. Doktor mu nabídl kávu. S radostí jí přijal. Za pár minut stál šálek kávy před ním. Mezi tím mu dal doktor několik běžných otázek. Třeba jestli je ženátý, jestli má děti, jestli bydlí tady ve městě, čím se živí a podobně. Ronecki mu ochotně odpovídal, sedíc spokojeně v křesla a usrkávajíc lahodnou kávičku. Jako by si ho chtěl doktor těmito otázkami „oťukat“. Když měl pocit že si ho již „připravil“ položil mu první otázku, která naznačovala opravdový důvod jeho návštěvy.
„A kdopak vám poradil aby jste mi zavoal?“ Tuto oázku položil opatrně a čekal na jeho reakci. Ronecki, který držel v ruce již prázdný šálek se zarazil. Zvedl se, aby položil hrníček doktorovi na stůl. Pak znova usedl do křesla. Ale už ne tak uvolněně. Seděl lehce nahrben, lokty opřen o boční opěrky a dlaně měl sevřené pevně u sebe. Jako při modlení. Pohledem, jako by se cítil trapně, koukal na doktora.
„No, to je právě to. Já nevím kdo mi ty vzkazy píše“
Doktor sedí pohodlně ve svém křesle a dává mu další a další otázky. Přitom ho stále sleduje.
„ Vy jste těch vzkazů dostal víc?“
„Ano, ano. Víc. Asi sedm.“
„Aha, aha. A mohl by jste mi o nich říci něco víc? Máte je? Nebojte, klidně povídejte“
Ronecki ochotně začne povídat o tom jak to všechno bylo. Povídá klidně, přehledně a spisovně. Občas sice zívne, avšak tak ospalý jako byl před chvílí již není. Kafe pomohlo.
Doktor naslouchá, občas přikývne hlavou. Asi na znamení, že se v tom ději ještě neztratil. V halvě mu nabíhají otázky, ale nechce ho jimi vyrušovat.
„A tak jsem tedy šel k vám“ .Ronecki dokončil své povídání a s úlevou se svalil do křesla. Doktorovi připadal najednou hrozně uvoněný, jako by se zbavil těžkého kamene který mu tížil jeho srdíčko. Ronecki kouknul na hodiny.
„To už je tolik hodin? To jsem to pěkně natáhl.“
Doktor na hodiny kouknul také. Bylo několik minut před osmnáctou. Pak pohled stočil na Roneckiho. Ten zrovna opět zíval a bylo vidět jak na něj leze zase spaní.
„Můžu ještě na vás mít několik otázek?“
Ronecki zpozorněl, ale zůstal dál pohodlně rozvalen v křesle.
„ Mohl by jste mi ještě jednou říci, jak prý vypadal ten pán, co ho viděl ten soused?“
To mu Ronecki ochotně zopakoval.
„Máte ty papírky s těmi vzkazy u sebe? Mohl by jste mi je ukázat?“ na to Ronecki jen smutně zakroutil hlavou. Už delší dobu mu bylo jasné, že je neměl vyhazovat. Doktor pokračuje dál.
„A prosím vás, nevíte náhodou co to bylo za rasu, ten přejetý pes?“
Roneckiho tato otázka překvapila. Chvilku přemýšlel.
„Tak to už se nedalo dost dobře poznat. Ale byl to určitě nějakej malý pes. Asi nějaký oříšek“.
Doktor mírně kýval hlavou, jako by si potvrzoval nějakou svoji teorii. To Renockimu neuniklo.
„Máte na někoho nějaké podezření?“ zeptal se Ronecki nejistě.
„Né, to né. Jen jsem si nějak spojil slova o přátelství a o tom přejetém psovi. Neříká se, že pes je nejlepší přítel člověka? A neříká se, že oříšci jsou nejvěrnější?“
Ronecki mu s vážnou tváří přitakával.
„Myslíte si, že po mě jde opravdu nějaký psychopat? A co když mě chce zabít?“ Ronecki teď nevypadal jen strašně, až možná smrtelně, ospale, ale také dost ustrašeně. Doktor ho chtěl uklidnit.
„Kdyby vás chtěl zabít, tak tady dnes spolu nesedíme. Už by to dávno udělal. Vždyť vám to sám psal, ne?“ Jen co toto vyslovil, chtěl si nafackovat.
Ronecki na něj udiveně vykulil oči. Takovou přímost od něj nečekal. Doktor to chtěl napravit.
„Promiňte. Já to tak namyslel. Chtěl jsem tím říci, že takovéto typy lidí, jen vyhrožují a zastrašují, ale lidem většinou nikdy neublíží. Když na to kouknete z druhé strany, kolik vrahů psalo svým budoucím obětem nejprve dopisy, než je odpravili? Mě teď žádný nenapadá.“ tyto slova zabraly.
„To máte asi pravdu.“ Ronecki vypadal spokojeně, ale hrozně ospale.
„Neměl jste před cestou sem nějaké prášky?“
Ronecki zakroutil hlavou a znova začal zívat. Doktor na něj chvíli mlčky koukal, jak bojuje se spaním. Napadlo ho, že by mu nabídl aby tu zůstal přes noc. To jak byl ospalý mu přišlo divné. Moc divné. Navíc, kdyby ho v tomto stavu pustil a na ulici ho cestou domů třeba přejelo auto, tak by si to dlouho, dlouho vyčítal. A asi by mu to vyčítali i jiní, třeba policajti.
„Pane Ronecki, nechcete u nás zůstat přes noc?“
„Cože? Přes noc? U vás? Proč?“ zahuhlal a mžoural na něj.
„Nejste asi ve své kůži, je už hodně hodin, pěkně se u nás prospíte a ráno půjdete domů“.
„No ale já musím ráno do, vlastně nemusím. Já mám vlastně dovolenou. Já si jí vzal, víte proč? Protože jsem si myslel, že se budu muset z té vaší, vlastně z té mé, návštěvy u vás pořádně vzpamatovat“ Ronecki domumlal svoji složitou větu. Oči měl již téměř zavřené.
Doktor vstal a začal s ním lehce lomcovat, aby ho vzbudil. Ale neúspěšně. Sestra vyběhla na chodbu aby sehnala nějakou pomoc. Ronecki byl na ní a na doktora těžký pacient. Za chviličku spolu s ní přiběhl nějaký doktor. To už Ronecki vůbec nevědě o světě. Spal jak zabitý. Během pár minut byl uložený na pohodlnou postel v pokoji číslo patnáct.
Když přišel doktor druhý den do ordinace, tak vše probíhalo jako jindy. Převékl se, dal si snídani a kafíčko. Pak vyřídil nezbytné papírování. Mezi tím mu sestra přinesla poštu. Doktor si sedí za svým stolem, pomalu usrkává kávu, ukusuje koblihu a přebírá si nejrůznější obálky. Mezi několika dopisy najde jeden, který ho hned zaujme. Nemá žádnou známku, nemá ani vyplněné údaje pro doručení. Na obálce je jen napsáno „doktorovi“. To ho samozřejmě velice překvapí. Vzpomene na pana Roneckiho. Hned začne rozlepovat tuto obálku. Vytáhne z ní papír přeložený na dvě půlky. Rozloží ho a s neblahým pocitem začne číst. V ten okamžik vchází sestra. Pozdraví ho. Doktor jí jen pokyne a dál upírá svůj zrak k dopisu. Dopis je psaný tiskacím písmem.
„Vážený a milý pane doktore. Panu Roneckimu již psát nebudu, slibuji. Za tu krátkou dobu co jsem mu dával rady se mým přítelem nestal, ikdyž jsem mu to napsal a jelikož mu již moc času nezbývá, vím, že se mým přítelem již nikdy nestane. Leží teď přeci na patnáctce, že? No tak vidíte. Všichni moji přátelé mě opouštějí. Naposledy odešel můj Kasík. Přejel jsem ho. Muselo to tak být. Však začínám tušit, že se s ním i s jinými mými přáteli již brzy potkám. Ještě jsem sice pořádně neviděl kdy a jak, ale určitě to bude brzy. Za nedlouho se zase potkáme a strávíme spolu dost času, ale mým přítelem se vy nikdy nestanete. Nikdy! Brzy naviděnou“.
Dočetl. Chvilku zůstal skoprněle sedět, v rukou svírajíc ten list. Sestra sice viděla jak ho to vzalo, ale nechtěla ho otravovat nějakým vyptáváním. Pomalu ho ten šok opouštěl. Aby mu přišel nějaký takový dopis, tak to se stává asi jednou za rok. Odložil papír. Odsunul od sebe kávu i koblihu. Sáhnul do šuplete a vyndal svůj zápisník s poznámkami. Položil ho před sebe. Než ho otevřel, dlouho přemýšlel. Sestra si vykonávala svoje povinnosti a dělala jako by nic. Však zvědavá byla velice. Na druhou stranu si byla jista, že se to vše brzy dozví.
Doktor najednou začal rychle listovat v zápisníku. Když našel co chtěl, chvíli pozorně četl. Na jeho tváři byl vidět hořký úsměv a lehce sám sobě přitakával. Jako by si právě pro sebe ujasnil něco nepříjemného. Zavřel zápisník. Pohodlně se opřel do křesla. Sestra vytušila, že jí chce něco říci. Položila věci jenž měla právě v ruce a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Copak je? Děje se něco?“
„Vzpomináš si na Robaka? Na toho jak sem chodil pořád s tím psem.“
Chvíli vzpomínala, pak přikývla.
„Tak to mi píše určitě on. Prý se zase brzy uvidíme“
Sestra si jen rozmrzele oddechla. Takové opravdové blázny nemá ráda.
Doktor ještě přidal svoji doměnku, kterou nosí v hlavě již pár hodin.
„Ty vzkazy pro pana Roneckiho jsou určitě od něj“.




Kapitola pátá

Vzkazy pro pana Roneckiho

Zarachotil klíč v zámku ke vchodovým dveřím do baráku ve kterém bydlel. Bydlel tu spolu se svojí milou a několika desítkami sousedů. Se sousedy nemá žádné problémy, ba naopak. S milou mu život také krásně plyne a doufá, že se za pár měsíců stane jeho ženou. Pak, až budou čekat rodinu, budou se muset přestěhovat někam do většího. Jedna plus jedna v centru města je fajn, ale stačí jen pro jednoho, nebo pro dva hodně, hodně zamilované. Vešel do baráku a jen letmým pohledem přejel tři řady kaslíků, na něž dopadaly rudé paprsky zapadajícího slunce. Tento týden jsou večery moc hezké. Jelikož vybírat kaslík má v oblibě jeho beruška a jelikož předpokládal, že už je doma, tak ho dost překvapilo, když spatřil proužek nějakého papíru trčícího z jejich schránky. Nejprve to měl zase za nějakou reklamu. Nebo snad nějaké dodatečné vyučtování? Přišel ke kaslíku. Pomalu a opatrně vytáhl ten proužek papíru. Jakmile přečetl ten krátký vzkaz, překvapeně svraštil obočí a rozhlédl se kolem sebe, zda li ho někdo nepozoruje a přitom se báječně baví. Na jeho účet. Nikoho však neviděl. Po chodbě bylo také úplné ticho. Nevěděl co si má myslet. Ještě několikrát si musel přečíst ten vzkaz: „vsázíš! Tak vsaď tyto čísla 2,7,11,17,21,29,30.“
Měl to za nějaký vtip. Ač nerad, začal mít pocit, že v tom má své krásné prstíky jeho milá. Byl celkem zvědavý, co mu na to řekne. Hlavně aby nezapírala. A tak během nedlouhé chůze do schodů našel viníka. Byl spokojený. Když vešel do bytu, ucítil vůni čerstvého chleba. Dostal velkou chuť na chleba s máslem. Než přišel do kuchyně, odložil si a papír se vzkazem strčil do kapsy.
Ona seděla za stolem, zády k němu. Její dlouhé, hnědé vlasy jí stékaly po jejím modrém svetříku jako mohutný horský vodopád. Vedle ní, po pravé straně, ležely tři dopisy.
Slyšela jak přichází. Hned ho vítala: „Ahoojjjj,chceš slanou pusinku?“
Zůstal stát za ní. Sklonil se k ní a nechal se políbit. Pak jí polibek oplatil, načež si jazykem objel svůj, teď již, slaný ret. Pak ho však přemohl hlad. Zasedl proti ní. Namazal si měkoučký chleba máslem a dal se do něj. Ona ho jen se zalíbením sledovala. Nebyla nutná žádná slova.
Když dojedl, tak si ještě chvíli povídali o tom, co zajímavého dnes zažili a viděli. Když s ní mluvil, zdála se mu být nějaká nevrlá, což ho vůbec nepřekvapilo.
„Á miláčku, neumíš to moc hrát. Měla by jsi být klidnější. Takle se mi nakonec sama přiznáš“ to se mu honilo hlavou, když viděl jak začíná být víc a víc nesvá. Líbilo se mu jak seká pohledem z jedné strany na druhou jak bystrá laň. Jak se do jejího vážného obličeje mísí úsměv a jak je tajemná, ačkoliv on sám nejlépe věděl, že uvnitř je líbezná a milá princezna. Nechtěl jí déle trápit.
„Tak se mi už přiznej“ pravil k ní tiše a vlídně.
„Cože? Co jsi říkal?“
Lehce se usmál. „No abys mi to už pověděla. Vidím jak jsi celá nesvá. Asi mi chceš něco řict, ne?“
Smutně sklopila zrak a souhlasně kývla hlavou.
Začalo se mu zdát, že to zbytečně moc hraje. Ale i tak jí chtěl nějak podpořit.
„Ale vždyť se vůbec nic nestalo. Bylo to takové tajemné. Až jsem se bál“
Pozvedla na něj svoje krásné, modré oči. V jejím pohledu cítil nechápavost i trochu zklamání.
„Čeho jsi se bál? Ty jsi se bál, abych tam opravdu nejela? Ale já tam asi pojedu. Chtěla bych.“
Došlo mu k jakému tu dochází nedorozumění.
„Jo Ty jsi myslela to školení?! Já myslel něco jiného!“
Ona pokračuje: „Nebo Ty se bojíš, aby se Ti po mně náhodou nestýskalo?“ pomalu se zvedá a pomalým, ladným, krokem přechází k němu. Sedá si mu na klín.
„Stýskat se mi bude, ale určitě to vydržím“ šeptá jí do ouška. Její dlouhé vlasy mu zakrývají tvář. Šimrají ho a má jich plnou pusu, ale vydrží to. A rád. Proběhne několi sladkých polibků. Pak si z blízka hledí do očí. Ona ho svojí jemnou ručkou hladí po tváři.
„Víš, já už budu muset odjet zítra večer. Promiň“.její hlas zní smutně.
„Nebo nemám to odřeknout?“
Nic jí na to neodpoví. Je mu jasné, že říci jí aby to odřekla v podstatě nemůže. Dříve, nebo později by se mu to určitě vrátilo. Ve zlém. Těch pár dní vydrží. A tak jen zakroutí hlavou.
„A jakpak dlouho mě tu necháš samotného?“ zašeptá jí tiše do ouška.
Ona ho něžně pohladí po tváři. Hluboce se mu zadívá do očí.
„Bude to asi deset dní. Neboj. To vydržíme“
Překvapeně se od ní jemně odtáhne, aby jí lépe viděl do očí. Doufá, že se začne usmívat.
Žádný, ani lehký úsměv však na jejích tvářích není. Myslí to vážně.
„Tak dlouho? Já myslel že to budou tak dva, tři dny“
Mlčky na něj hledí. Její pohled je smutný. On ale nechce aby byla smutná.
„To nic. Klidně jeď. Vím, že kdybys nejela, tak by Ti to bylo líto. A to nechci. Jsem už velkej kluk“ Na taková slova čekala. Věděla, nebo spíš doufala, že něco podobného řekne. Jeho podpora k ní je jen jedna část z pestrobarevné mozaiky jejich lásky. Ten večer si již na nějaká čísla v kaslíku ani nevzpoměl. Zbytek dne strávili tak, aby měli po dobu svého odloučení na co vzpomínat.
Když se druhý den ráno vzbudil, místo vedle něj bylo prázdné. Ona byla již oblečená a tiše, jako myška, jezdila po bytě, pakujíc si věci. Po probuzení zůstal ještě chvíli ležet ve vyhřáté posteli. Vůbec se mu nechtělo do zimy. Přemýtal, co ho dnes čeká. Jak o tom tak přemýšlel, uvědomyl si, že by to mohl být pěkný a pohodový den. V práci ho žádný nepříjemný úkol nečeká, rozdělaná práce jde dobře a šéf má dovolenou. Né že by s ním měl nějaké problémy, ale ono je vždy lépe když je šéf pryč. Avšak jeden velký stín tento den má.
„Moje sluníčko vlastně odjíždí“ pomyslil si nešťastně. Přitom zrovna potichu vplula do ložnice a opatrně, aby neudělala žádný hluk, začala vybírat nějaké věci ze skříně.
„Ahoj. Já už nespím“ promluvil k ní polohlasně.
Trochu vylekaně sebou trhla, ale už s úsměvem na rtech se na něj otočila.
„Ahoj. Už musím pakovat. Včera to bylo moc hezké, ale teď sebou musím trochu hodit“ sladkokysele se usmála a ponořila svůj zrak opět do útrob skříně. On ještě chvíli zůstal v posteli. Pak vstal a udělal pravidelné, každodenní kolečko, které končilo u hrnku s kávou. Seděl u stolu a pohodlně, v klidu, popíjel svou ranní kávu. A jak to tak bývá, v hlavě mu přitom probíhaly různé myšlenky a nápady. Najednou si vzpoměl na ten včerejší vzkaz, jenž našel v kaslíku. Ona mezitím stále pobíhala po bytě, ale když na ní kouknul, zdálo se mu, že už asi zachvíli půjde. Sáhnul si do levé kapsy. Tam žádný papírek nebyl. Pak do pravé. Tam byl. Vyndal zmuchlanou kuličku. Usrkl kávu. Odsunul hrnek na stranu a začal ten papírek před sebou na stole opatrně narovnávat. Znova koukal na ta čísla, ale ani nyní z toho nebyl vůbec moudrý. Jelikož měl podezření, že v tom má prsty jeho sluníčko, začal, jen tak z dlouhé chvíle, hledat mezi těmi čísly nějakou souvislost. Věk, nějaké jejich významné datum, či něco takového. Na nic ovšem nepřišel.
„Tak já už budu muset jít“ zavolala na něj z chodby. Okamžitě se zvedl a zamířil k ní. Stála u dveří, vedle sebe jeden nevelký kufr a v obličeji smutný, až lítostivý úsměv. Na sobě tmavý kabát, krémovou sukni a vysoké kozačky. Vypadala báječně. Když jí spatřil, na momentík se zarazil. Na obličeji měl lehký úsměv. Pak proběhlo několi sladkých slov i polibků a za chvilku byla pryč. Najednou si i v jejich malém bytečku připadal hrozně malinkatý a úplně opuštěný. Ale že to vydrží v klidu a v pohodě, tak o tom vůbec nezapochyboval. Byl z něj slamněný vdovec. Znova zasedl ke stolu kde mu hrozně rychle chladlo kafíčko. Když dopil kávu, zkontroloval pohledem na jejich nástěnné hodiny, jaký je vůbec čas. Byl nejvyšší! Měl by se začít vypravovat do práce, pakliže nechce za pár minut pospíchat. Papírek vyhodil do koše. K němu přihodil ještě obal od sušenek. Uběhlo pár minut a už byl připravený k odchodu. Deset minut po osmé odchází z bytu.
V práci vše probíhalo jak doufal. Žádný nepředvídaný problém se nevyskytl, šéf se nevrátil neočekávanně, prostě klidný a pohodový pracovní den. Během dne, každou chvilku, vzpomínal na svoje poupátko. Kdyby mohl, volal by ji snad každou hodinu. Kdyby tak existovaly nějaké miniaturní osobní telefony. Nebo dokonce malinkaté kamery. Takhle se musí spoléhat na klasické telefony a doufat, v její zastižení. Ale určitě se zastihnou. Však kdy?
„Sakra, měli jsme si domluvit nějaký čas, v kolik si budeme telefonovat.“ napadne ho během své několikáté pracovní přestávky. Sedí si ve svém křesle, nohy na stole a nepřítomným pohledem civí ven, okusujíc konec tužky číslo tři. Najednou ho napadne, jestli již náhodou není čas k odchodu domů. Jukne na své hodinky. Čas nadešel. Rychle vstane, poklidí na stole a za několik minut je kancelář prázdná. Vyjde z budovy. Poklidným krokem se vydává po osfaltové cestě vedoucí středem parku se stromy, květinami i několika tůňkami, směrem k domovu. Během chůze kouká na pestrobarevné záhony krásných květin o kterých ani neví jak se jmenují, na dlouhé a tenké převyslé větve starých vrb, mezi nimiž se prohání slabý vánek. Neunikne mu ani divoké volání jednoho kačera na nedaleké tůňce. Asi volá na svoji kachnu, která dělá jako by nic a jen si čechrá svoje peří. Líbí se mu na krátko posekaná, sytě zelená tráva, která vypadá jak sametový koberec. Pomalu přichází ke konci parku. Teď projde několika ulicemi, zajde si něco koupit a tak do půl hodinky bude doma. Vstupuje do vchodu. Koukne na kaslík. Už z dálky je vidět, že v něm něco je. Dvě bagety, co měl v ruce, dá opatrně pod rameno. Z kapsy vyhrabe klíče. V jedné ruce drží kufřík a pod paždí dvě bagety, druhou rukou odemyká kaslík. Otevře ho, však přeložený papír co v něm byl, snese se jak pírko k zemi. Ani nezanadává. Opatrně jde do dřepu a šmátrá po papíru. Zvedne ho a okamžitě ho přečte. „Udělal jsi velkou chybu! Proč jsi nevsadil ty čísla? Mohl jsi být milionář!“
Těžce polkne. Chvilku zařezaně zůstane v podřepu. Bagety mu spadnou na zem. Když se vzpamatuje, sebere bagety, energicky vstane až se mu zatmí před očima a pak pomalou chůzí stoupá po schodech. „Třeba ty čísla nic nevyhrávají. To by někomu ten blbý fór pěkně nevyšel“ napadne ho a zrychlí svoji línou chůzi. Rychle odemkne dveře, odkopne boty, vyndá z kufru dnešní noviny a hodí je na stůl. Pak rychle běží do koše, z kterého vyndá zmuchlaný papírek. Ještě v bundě zasedne ke stolu. Začne hledat výsledky losování. Když je najde, přiloží k nim ten papírek. Cítí jak mu srdce buší až někde v krku, jak mu na čele vyráží pot i jak jeho dech těžkne. Ani by se teď nedivil, kdyby ho najednou prudce píchlo na prsou a on se celý mrtvý sesunul k zemi. Ty čísla seděly. Naprosto, všechny, do jednoho. Odsunul noviny i s papírkem od sebe. Dal hlavu do dlaní a snažil se tuhle těžkou chvilku nějak překonat. Nechtěl na nic myslet, ale nešlo to. Jak je to možné? Jak se to mohlo stát? Kdo poslal ten vzkaz? Proč právě mně? Proč jsem ty čísla nevsadil? Mám se opít? Tyto myšlenky mu budou lítat hlavou už celý večer a nejen ten. Krom toho začal mít takový pocit, jako by tu neměl být. Jako by byl v nesprávné realitě. Jako by ho osud chtěl mít šťastného a bohatého někde jinde, ale on se vlastní vinou z toho vyřadil. Připadal si že na vyhybce života zvolil špatnou kolej a teď jede plnou rychlostí kamsi do tajemného neznáma. Kdo ví jestli se ještě potom vrátí na tu správnou trať. Každopádně teď bude muset na té trati překonat mnoho nepříjemností. Zůstal tam sedět asi hodinu. Ještě třikrát znova překontroloval ta čísla. Pokaždé to dopadlo tak, že ty noviny od sebe vstekle odsunul. Pomalu to začínal vstřebávat. Jenže s tím jak to vstřebával, cítil jak začíná mít vstek. Nebavilo ho už řešit kdo mu ta čísla poslal, na to by asi teď určitě nepřišel, však zlost na sebe sama stoupala a stoupala. „Proč jsem je vlastně nevsadil, když vždycky pravidelně vsázím?“ mumlal si potichu, když otvíral jejich bar. „Sem na to nějak zapoměl, ale určitě bych si vzpoměl“ pokračoval v mumlání dál, mezitím co si naléval třetího panáka. „Nojo! Kdyby mě nezdržovala, tak bych tam ještě určitě doběhl“. Pokračuje dál, odhazujíc bundu a usedajíc do křesla. „Kdybych se s ní nemiloval a šel radši vsadit, mohl jsem být milionář“. Takto to zcela doslova neřekl, však nechci být sprostý. Pak si dal ještě několik panáků a ve stavu neslučitelném se střízlivostí usnul.
Mohlo být kolem devatenácté když v křesle usnul. Spal tvrdě. Nevzbudil ho telefon kolem jedenadvacáté, nevzbudilo ho ani jeho opětovné drnčení těsně po třiadvacáté. Probudil se sám od sebe kolem třetí ráno. Bylo mu hrozně. Vypitá půlka flašky whiski je vypitá půlka flašky whisky. Ještě k tomu si vzpoměl, že chtěl volat svoji drahou. To ho teď už mrzelo hodně. Odpoledne na ní měl řeči, však teď by jí chtěl mít u sebe. Překonal tyto všechny nepříjemné pocity a nějak se dopotácel do postele. Na myšlenky na promarněnou šanci teď neměl ani pomyšlení. Ráno, když otevřel oči, byl příjemně překvapený. Myslel, že mu bude špatně, ale cítil se dobře. Měl by i dobrou náladu, kdyby mu ji ale nekalila ta příhoda s těmi čísly. Ačkoliv nikdo nic nepoznal, ačkoli se v práci choval normálně, ikdyž měl dobrý den, ikdyž si kolem desáté dopolední příjemně po telefonu popovídal se svým poupátkem, během čehož se mu omluvil za včerejšek a dohodl se s ním na čase dalšího telefonu a ona se na něj vůbec nezlobila a po telefonu mu poslala milion pusinek, v hlavě měl tmavý mrak. Kolem šestnácté hodiny, malou chvíli před jeho odchodem domů, byl po celodenním přemítání rozhodnut. Všechno raději co nejrychleji zapomenout. Nebudu pátrat kdo mi ten vzkaz poslal. Zanechám mučivých myšlenek na to, kde jsem mohl být. Nechám to všechno tiše odeznít, jako tmavý smogový mrak nad údolím. Domů šel tak nějak s dobrým pocitem. Cítil, jak se mu vrací dobrá nálada. Teď by mu nezkazila náladu ani zpráva o nečekaném konci světa, nebo výpověď. Cestou domu si chtěl koupit něco dobrého na zub, však vzpoměl na ty dvě bagety. Jsou to ty jeho oblíbené. Čekají na něj chudinky od včerejška v lednici. Včera se na ně nějak nedostalo. Dostal na ně strašnou chuť. Vešel do domu. Automaticky zamířil ke kaslíku. V kaslíku zase něco bylo. Růžek papíru koukal ze schránky. S opovrhujícím usměvem z opakujícího se vtipu, což je trapné, opatně otevřel schránku. Nechtěl aby mu to zase spadlo na zem. Vyndal papír, otočil ho na sebe, obrátil ho tak aby písmenka stály jak mají a začal číst těch pár tiskace napsaných slov. „Vem si ten druhý z prava“. Tato věta mu samozřejmě nedávala žádný smysl. Zmuchlal papír do malé koule. Vyšel znova před barák, kde otevřel popelnici a malou kouli do ní zahodil. Zbytek dne proběhl bez nějakých zádrhelů. Pěkně se najedl, dal si šlofíka a kouknul na videu na nějakou komedii. V dohodnutý čas mu zavolala jeho Petra. Příjemně popovídali. Je to tam pěkné, daří se jí dobře ,však už by chtěla být zase doma, zase s ním. To moc rád slyšel. On jí řekl, že prý nic nového nikde není, vylíčil jí jak pěkně hospodaří a s nadsázkou jí popsal jak moc mu chybí.
„Za šest dní budu zase u tebe. Moc se na tebe těším“ po těchto slovech mu poslala zase několik pusinek. Ještě chvíli se vzájemně ujišťovali o svojí obrovské lásce než mu řekla, že již musí jít a kvapně zavěsila. Seděl v křesle. Pomalu pokládal sluchátko. Pak odsunul telefon od hrany stolku kousek dál. Pohodlně se usadil v křesle. Byt byl tichý, s nadcházejícím večerem tmavý a ponurý. Mlčky přejížděl pohledem po pokoji. Na jeho mysl doléhala zase ponurá nálada. Začal přemýšlet co asi má vzít druhé z prava. Nějaké jablko? A právě to druhé z prava bude kouzelné? Nebo si snad budu někde něco vybírat? A kde bych o té ceny jako měl hrát? Nojo, ale kdo mi to jen může posílat? Tyto myšlenky ho do konce dne již neopustily. Chvíli koukal v televizi na nějakou estrádu. Ty myšlenky ho však neopouštěly. Již ho nebavily, tak šel raději spát.
Druhý den ráno ho vzbudí sluneční paprsky, jenž díky nezataženým závěsům prosvěcují celý pokoj. Hned z postele vidí krásné, jasné, modré nebe. Slyší zpívat ptáčky a slabounký vánek pohupuje lehounkými záclonami přes pootevřené okno. On, jak již má ve zvyku, chvilku leží a přemítá. Cítí se krásně odpočatý, plný sil i elánu. Asi po deseti minutách vstane. Udělá pravidelné kolečko, které končí, kde jinde než u kávy se sušenkami. V obvyklý čas vychází obvyklou cestou do práce. Jde klidně. Letmo koukne na oblohu. Ta je stále azurově modrá. Větřík sice trochu zesílil, však je příjemně teplý. Napadne ho, aby si nezapoměl koupit noviny. Během chůze rozmýšlí kde je koupí. Jestli v trafice, či v kantýně u nich ve firmě. V jejich firemní kantýně mají snad všechno. Přichází na konec ulice, kde bude zahybat do leva. Náhle zpoza rohu nečekaně vyjede nějaký člověk s kárkou. Oba se vzájemně leknou. Ten člověk je celý ve žlutém úboru, na prsou má nápis denníku který prodává. Čepici téže barvy se stejným nápisem má naraženou do čela. Před sebou tlačí jakousi kárku. I ta je žlutá a plně naložená čerstvě vytištěnými novinami.
„Jé pardón pane, nezlobte se. Já vás málem přejel“ začne se hlasitě a upřímně omlouvat kamelot.
„To nic to je v pohodě. To já bych měl asi víc koukat na cestu“
„Á pane, to by jste měl. To by jste měl. Kdybych byl víc rozjetej, no tak je po vás“ odpovídá až moc rozverně, rovnajíc si přitom noviny na kárce. Ta jeho rozvernost mu byla hodně nepříjemná.
„Á pane, když jsme se takto pěkně setkali, nevezmete si odemně noviny?“
Jelikož ho chtěl mít co nejrychleji z krku, souhlasil.
„Á pane, prosím, prosím, a dáte mi sedm korunek“
Dal mu desetikorunu, popadl noviny a chtěl být co nejdříve pryč od něj.
„Á pane, počkejte ještě chvilku! Nechcete pokusit svoje štěstí?“
Jeho otázka letící za ním ho přimrazila k zemi. Zastavil. Chvilku zůstal na místě. Pak se k němu, s překvapeným výrazem v obličeji, znova vrátil.
„Co jste říkal?“
Kamelot ani v nejmenším neztrácí svůj přehnaný elán.
„Á pane, mám tu mimořádné vydání losů. Náše noviny mají výročí, ták se chtějí o radost z vlastního trvání podělit i s našimi předrahými čtenáří. Víté? Vybírejté! Prosím!“
Na kárce měl položenou nevelkou desku. Na té desce byla napnuta z leva do prava jakási guma. Pod ní bylo zastrčeno, pěkně poskládáno vedle sebe, asi patnáct stíracích losů.
Kamelot, když viděl jeho zájem, energicky zvedl tu desku a rázem jí držel před ním.
„Ták pané. Vybírejte v klidů á uvážlivě!“
Jeho hlasitý hlas s prodlouženýma hláskama ho štval. Asi byl dlouhou dobu u kolotočářů. Před tou deskou stál jen chviku. Když ty losy spatřil poprvně, hned věděl jaký si vybere.
„Já si vezmu tento. Ten druhý z prava“
Kamelot opatrně pokládá desku s losy na kárku. Pomalu začne vytahovat vybraný los. S přáním výhry a s přáním krásného celého dne, mu ho podává „Ták prosím á hodně štěstí“. On mu jen polohlasně poděkuje. Oba se rozejdou jiným směrem. Los si zastrčí do kapsičky u košile. Kvapným krokem míří do práce. Začíná být víc a víc nedočkavý. Nejraději by si někam v klidu sednul a ten los setřel okamžitě. Jentak během chůze ho stírat mu přijde blbé. V práci chce být v čas, co kdyby tam náhodou byl někdo z vedení? Za pár minut již sedí za svým stolem. Předtím se, jako každý den, přivítal se svými kolegi. Pak od nich vyzvěděl co je nového. Byl rád, když slyšel že nic nového nikde není, vše je v pořádku a šéf přijede až za pět dní. Když tedy takto zachytil všechen cvrkot na pracovišti, sedíc za stolem, pomalu vyndavá z kapsičky ten svůj los. Položí ho před sebe. Los si nijak moc neprohlíží. Vnímá jen jeho pestrobarevné barvy a jakési smějící se sluníčko. Jeho smích mu připadá takový divný, až by ho z něho málem zamrazilo. „Ještě že tě setřu“ pomyslí si, hledajíc na svém stole něco vhodného ke škrabání. V rohu, pod lampičkou, uvidí pohozenou korunu. Rychle po ní sáhne. Začne stírat. Jde mu to dobře. Stírá klidně, vůbec ne nějak nedočkavě, či dokonce křečovitě. Stírá stejným tempem a bez přestávky. Snaží se nevšímat si těch čísílek. Chce na ně kouknout až je bude mít všechny setřené. Na všechny najednou. Za chvíli je hotov. Odloží korunu, rukou smete setřené kousky ze stolu. Významně se napne a až jako by obřadně pomalu zvedá ten setřený los ke svým očím. Pohlédne bystře na čísla. Na jeho tváři je vidět úsměv. Na lose vidí pod setřenou vrstvou tři padesátky. Ten jeho úsměv není veselý, je to spíše úsměv ironický či přezíravý. V jeho momentální situaci by byl raději, kdyby nic nevyhrál. A když už vyhrál, tak výhra padesáti korun ho tedy určitě vytrhne. Tak se s výhrou padesáti korun jeho nálada o dost zhoršila. Začal se sám sebe ptát, proč vůbec ten los bral? Na to ostatní, myslím tím na ty vzkazy, raději nemyslel. Chvíli seděl za svým stolem naprosto nehnutě. Jen civěl někam do daleka s hlavou plnou ne zrovna moc příjemných myšlenek. Los ležel před ním. Náhle zničeho nic sebral ten los a vstekle ho roztrhal. Jeho kousíčky mrštil do koše, který měl u stolu. Pak prudce odjel se svojí židlí od stolu a odběhl si dát na záchod cigaretu. Hrozně jí potřeboval. Dvě cigarety mu pohohly aby byl zase klidný. Byl rád, že ho při té teatrální scénce nikdo neviděl. Znova zasedl za svůj pracovní stůl. Dělal jako by nic. Snažil se to vše zahnat prací. Začal studovat nějaké dokumenty, které má za úkol analizovat a připravit k nim hodnotící referát, jako podklad pro výroční hodnotící zprávu za uplynulé kalendářní pololetí tohoto kvartálu. Nebo něco takového.
Studování těch dokumentů ho celého pohltilo. Když se ho kolegové ptali, jestli s nimi půjde na oběd, tak jen polohlasně odvětil, že toho má moc. Když mu kolegině kolem patnácté hodiny nabízela hrníček dobré kávy, odvětil že ještě musí něco pročíst. Kolem sedmnácté hodiny, se ho kolegové, kteří již odcházeli domů, ptali, zda li i on půjde domů.
„Jo, jo! Už jdu také, jen tu musím ještě něco dočíst“ odpověděl strojově, aniž by odvrátil oči od rozložených dokumentů, které mu zabíraly téměř celý stůl. U nich v práci je celkem normální, že se někdo musí zdržet déle. V tiché a opuštěné jedné velké kanceláři, kde má každý zaměstnanec svoji kój ve které má stoleček, židličku, telefon a horu dokumentů, zůstal úplně sám. Pilně studoval. Čas vůbec nevnímal. Telefon na jeho stole začal zvonit. To ho vylekalo a brutálně vytáhlo z jeho práce.
Pár vteřin mu zabere, než se zmátoří. Připadá si, jako by byl v nějakém pracovním tranzu.
Koukne kolem sebe. Nikdo tu není. To ho trochu překvapí. Kam asi všichni šli? A že mu ani nic neřekli? Ještě víc ho však překvapí kolik je hodin. Víc o tom nepřemýšlí, neb telefon stále neodbytně drnčí.Doufá i tuší, že mu volá jen a jen jeho Petra. Zvedá ho.
„Ahoj, moc rád Tě zase slyším“
„No jsem ještě v práci, musel jsem tu ještě něco dodělat, víš?“
„Ne, neboj se nepřetrhnu se. Jen mě už moc nebaví být doma sám. Bez tebe“.
„Až na to, že se mi po tobě stýská se mám dobře, neboj. A jak se máš ty? Nezlobí Tě tam?“
Pohupuje se na židli, sluchátko přitisklé k uchu aby mu žádné její slovíčko nemělo šanci uniknout a na obličeji má lehký, ale velmi srdečný úsměv.
Z rohu jejich velké kanceláře uslyší hluk. Koukne co se tam děje. U dveří stojí, stará, tlustá, nesympatická, v zástěře oditá, s koštětem a kbelíkem v ruce, jejich uklízečka. Překvapeně na něj čučí. On ještě rychle zašeptá do telefonu něco sladkého a hovor rychle ukončí.
„Ježiš marjá pané. Co tu ještě děláte? Běžte už taky domů...“ na rozdíl od její podoby, její hlas je milý a sympatický, až jako by babičkovský. Pakujíc se, ještě s ní prohodí několi formálních frází o práci i o počasí. Za několik minut vychází z budovy. Ten večer bylo nějak pod mrakem. Pofukoval sice mírný, však poměrně chladný, větřík. Ráno byl o hodně teplejší. Během chůze několikrát pozvedl oči k obloze. Vypadalo to na brzký déšť. Přidal do kroku. Jak se blížil k domovu, začal doufat v prázdnou schránku. Bál se dalšího vzkazu. Z jeho myšlenek ho rozptýlil počínající déšť. Nejprve padlo několik velkých kápanců. Ještě víc zrychlil krok. Chvilku na to začaly zem bičovat provazy vody. Dům měl na dohled. Začal mohutně sprintovat. Konečně otevřel dveře do baráku. Byl turch mokrý. Kapalo z něj jak z vodníka. Na zemi po něm zůstávaly loužičky vody a mokré ťápoty. Jen se lehce oklepal, z obličeje si setřel pramínky vody a nedočkavě kouknul na kaslík.
Z něho kouká asi pěticentimetrový proužek papíru. To ho na chvíli až zmrazí. Slabě řečeno. Nemilé překvapení, pomalu střídá vstek. Udělá pár rázných kroků ke schránce. Rázně vytrhne ten papír ze schránky a hned ho polohlasně přečte. „Málo, ale aspoň něco, že?“. Hned mu je jasné, na co ten vzkaz naráží. To ho ještě víc naštve. Zmuchlá ho a vstekle hodí směrem ke dveřím. Jde domů. Naštvaně stoupá po schodech, odemyká a jakmile odkopne boty, zamíří k baru. Tam vezme flašku a jde si sednou do kuchyně ke stolu. Dosedne a ihned ji naklopí do sebe. Už v ní moc nebylo, několika mohutnými loky jí dopil. Prázdnou flašku rázně postavil zpět na stůl. Začal přemýšlet, za chvilku nadávat. „Do prdele co to má znamenat? Vo co komu de? Ať už de do prdele!“.
Těchto pár nadávek bylo asi vše, co mohl dělat. Kdyby alespoň tušil kdo by v tom mohl mít prsty, tak by tak nasířený nebyl. Nad tím, jak to že mu to tak vychází, momentálně neuvažoval. Chtěl najít viníka, nebo viníky. Jeho vstek pomalu odcházel. Převlékl se, vzal si pivo a zalehl k televizi. Však program moc nevnímal. Přemýšlel o tom, kdo by v tom mohl mít prsty.
„Že by to dělal nějaký náš soused? To se mi nezdá. Nejsou už nejmladší a hlavně nevypadají na to, že by měli smysl pro takovéto přiblblé žertíky, ne! Sousedi to určitě nebudou. Tím si můžu být jistej. Ale optám se, jestli tu náhodou neviděli někoho podezřelého.“
Uvažoval dál: „Nebo že by to udělali ti zmetci z práce? To bych byl první, kdo by se stal obětí takového to velkého fóru. A to se mi taky nezdá“. Na mysl mu přichází další možnost.
„No a nebo mě sleduje nějakej magor“. To si vyvrátit nedovedl. Jenže pak mu přišla na mysl další věc. Jak těžké by to bylo všechno naaranžovat. A jakto že mu vyšly ta čísla? Jak to udělal?
Hodiny v obýváku začaly odbijet dvaadvacátou. Najednou ho přestalo bavit už o tom dál bádat, rázně vstal a šel raději spát. Když už usínal, začal zvonit telefon. Ikdyž si byl na devadesát pět procent jistý že volá Petra, tak ho nechal vyzvánět. Drnčil dlouho, moc dlouho. Možná mu chtěla něco důležitého. Jenže jemu to bylo naprosto jedno. Obrátil se na druhý bok a usnul.
Druhý den ráno vše probíhá jako nespočet rán před tím. Až na malý rozdíl. Už dlouho, možná ještě nikdy, se po ránu necítil tak rozmrzelý. Když si vduch promítl co ho dnes čeká, viděl před sebou samé nudné, otravné i nepříjemné záležitosti. Ve svém denním plánu chtěl najít něco na co by se mohl těšit, ale nic ho nenapadlo. Mohl by se těšit na to, až mu bude volat Petra. Ale ten den viděl na všem něco nepříjemného. Petře bude muset vysvětlovat proč to včera nebral. S myšlenkou, už abych byl zase tu, zabouchl dveře, otočil dvakrát klíčem a vyrazil do práce. Když míjel kaslíky, uviděl ve svém kaslíku zastrčený úzký pruh papíru.
„Zase? Už ráno?“ pomyslil si a víc překvapený než naštvaný, vytáhl ten vzkaz ze schránky.
„Až si budeš zavazovat botu, koukni se do prava“.
Nechápavě odvrátil pohled. Tento vzkaz mu připadal trochu srandovní. Teď momentálně začínal mít pocit, že jde opravdu jen o nějaký dětinský žertíček. Možná však, že jen tuto variantu byl ochoten si připustit. S myšlenkou, že už musí „jen“ najít původce těch žertů vyšel svižným krokem z baráku. Měl plán. Dnes bude pozorovat, nenápadně, své drahé a milé kolegi. Bude sledovat jak se tváří, jestli si nějak mezi sebou nešuškají, jestli někdo někam neodbíhá a tak podobně. A hlavně, až si budu zouvat boty, tak je nerozvážu. Tak a maj to! A dám si je raději pod stůl, aby mi je někdo „náhodou“ nerozvázal. Já jim dám. Tento plán považoval za moc dobrý a byl si jist v jeho úspěch. . S lehkým, lišáckým, úsměvem vstupoval do kanceláře. U dveří na chvíli zůstal stát. Pohledem pomalu přejížděl po ostatních. Zdálo se, že si každý dělá svoje. Někdo byl zalezlý ve své kóji, někdo se bavil s druhým, někdo telefonoval, ale že by někdo na něj nějak divně pohlédl, to říci nemohl. Schválně zakašlal. Ale nic. Nikdo ani hlavu nepozvedl. Blížil se k němu kolega. V ruce měl nějaké papíry. Pozdravili se a kolega bez mrknutí oka pokračoval dál.
„No nic, ještě se uvidí. Mám na vás celý den holoubkové“ pomyslil si pro sebe a chystal si zout boty. Vedle něj stál firemní botník. Včas si vzpoměl na svůj plán. Boty si oparně vyzul. Ještě zkontroloval zda jso tkaničky pěkně zavázané a pak s botama v ruce šel ke svému místu. Cestou potkal jednu ze svých kolegiň. Také měla na kvap, ale i přesto ho pozdravila. Její pozdrav se mu zdál nějak moc milý. To mu bylo podezřelé. Pohledem sjel na boty v jeho rukou. Na očích jí viděl překvapení a na jejích rtech cítil neodvratnou otázku. Rychle jí předběhl.
„Víš, moc smrděj. Tak se jich radši vůbec nedotýkejte. Nikdo! Jó?“. Posmutněla a vypadala hodně překvapeně. Vůbec něvěděla o co mu jde. Nic na to neřekla a pokračovala dál. Málem mu jí bylo i líto. Jeho den pak probíhal vcelku normálně. Bylo něco málo po třinácté. Pozorování kolegů mu šlo dobře, avšak nic podezřelého zatím nezahlédl. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Kolem čtrnácté hodiny začal na jeho stole drnčet telefon. To mu volala Petra. Její chování mu začínalo být víc a víc podezřelejší. Nedal na sobě nic znát. Pěkně si popovídali. On dělal jako že nic. Omluvil se za včerejšek. Ona říkala že se má také dobře a že se jí po něm moc, moc stýstá. Její řeči byly sladké, milé, dojemné. Přišli mu sladké a milé až moc. Chtěl věřit v její upřímnost, avšak nějak mu to nešlo. Najednou ho ty její sladké řeči přestaly bavit. Vymluvil se na nějakou strašně důležitou a neodkladnou práci a rychle zavěsil. Začal dělat že něco píše. Přitom dál nenápadně pozoroval kolegi. Byl konec pracovní doby. Zatím nic podezřelého neviděl. Kolegové se mezi sebou vzájemně loučili, i s ním a postupně odcházeli domů. Nic nenormálního, jako každý den. Něco ho napadlo. Šel k oknu a sledoval, zda se jeho drazí kolegové nějak neshrocují před budovou, to aby si vymysleli další plán. Neshrocovali se. Viděl jak po jednom, nebo po dvou, někdy i po třech vycházejí a pak si jdou každý svou cestou.
„Ale to by byli pěkně hloupí, aby se takto lehce nechali prozradit. Jestli se budou chtít sejít, tak se sejdou někde, abych je nemohl vidět. Přeci nejsou blbí“ s touto myšlenkou po pár minutách odchází od okna. Vezme boty a zamíří k východu z jejich velké, společné, kanceláře. Na botníku leží obouvací lžíce. S tou si celkem snadno nazuje ty své, zavázané boty. Odchází s pocitem, že na kolegách a koleginích nic podezřelého neviděl. Jejich chování bylo naprosto normální. Nejpodezřelejší z celého dne byl ten úsměv kolegině. Ale tomu žádnou váhu nedával. Měl pravdu.
„Možná jsem je podezříval neprávem, možná v tom nikdo z nich prsty nemá“ myslí si pro sebe a jde klidným krokem po asfaltové cestě vedoucí středem parku.
„Však vyhráno nemají holoubkové, zítra je budu sledovat zase.“ plánuje si další taktiku na své kolegi, sledujíc jak na blízkém jezírku dovádí kačer se svojí kačenou. Rázem má myšlenky úplně jiné :„Jó hochu, co ta tvoje kačena, taky s tebe ta tvoje kačena chtěla udělat někdy blbce? Ze mě ta moje asi jo. A asi v tom nebude špatná.“ pomyslí si a začíná mu být s toho smutno. Jde raději dál. Snaží se myslet na něco jiného. Třeba na to co si dá k večeři. Že by zašel do uzenářství? Přichází na konec parku. Na pravé botě má rozvázanou tkaničku. Udělá to, co by udělal asi každý. Sehne se aby si jí zavázal. Když jí v jakém si pokleku zavazuje, najednou si na to vzpomene. Svůj pohled drží před sebou. Neví co má dělat. Má se rychle zvednou a utíkat pryč? Ale co je asi na pravé straně? Pomalu stáčí pohled na pravou stranu. Asi dvacet centimetrů od jeho boty leží na zemi čtyřlístek. To bude ono. Dělá jako by nic. Ani se ho nedotkne. Nechá ho tam ležet, rychle se zvedne a s rozvázanou botou rychle odchází. Do řeznictví nešel, šel rovnou domů. Zase byl někomu za blbce.
Udýchaný z rychlé chůze otevírá domovní dveře. Okamžitě koukne na kaslík. V kaslíku je zastrčený na tenkém proužku papírku další vzkaz. Rychle ho vyškubne a čte.
„Čtyřlístek znamená štěstí, většinou“
Několikrát si to přečte. Pak papírek rychle zmuchlá, pohodí na chodbě a kvapně jde domů. Zabouchne za sebou dveře. Je unavený. Opře se o vchodové dveře a hluboce si oddechne. Po čele mu stékají dva čůrky potu. V hlavě mu běhají zase ty samé myšlenky, na něž nezná odpověď. Kdo? Proč? A jak? Jedna větší otázka než druhá. Začíná si uvědomovat, že pokud se dotyčný nepřizná, nebo jestli neudělá nějakou chybu, tak on sám na to asi nepřijde. Během večera na to samozřejmě dál myslí. Přemýšlí v tichém bytě a s jasnou hlavou, ležící na pohodlném gauči.
„Tak co mám dělat? Jít na policii je nesmysl. To je blbost. Jestli si ze mně dělá někdo srandu, tak mu to nebudu přeci sám ještě vylepšovat. Začnu s ním hrát taky. Budu dělat jako že nic. Mám se nervovat a být jak uzlíček nervů? To bych byl pěknej blbec. Budu dělat jako že nic a ono ho to přejde. To je dobrej plán. No jo, ale fakt by mě zajímalo jak to dělá. Jak to že mu to tak vychází? To mi pak bude muset prozradit sám. Asi do toho bude zapleteno víc lidí. No uvidíme“ dokončil své plánování. Měl celkem dobrou náladu a celkem se i těšil na další den. Začal zvonit telefon.
„Á, tak hra patrně začíná zrovna teď“ napadlo ho a energicky zvedl sluchátko.
„Ahoj miláčku, rád Tě zase slyším. Kdepak jsi?“
„No jistě, na služební cestě! Kde jinde, že? Mě to hned nenapadlo“
„Co by se mělo dít? Nic se neděje! Je hezký den a začíná mě to bavit“
„Co mě jako začíná bavit? Ale miláčku, jestli jí chceš ukončit, tak přiď dnes večer domů“
„Co ukončit?“, ironicky se zasmál „tu hru!“.
„Jakou hru? Tak přijď a já Ti to tedy, když nevíš, vysvětlím“
„Jasně, nemůžeš. Tak budem hrát dál. Pa. Už musím jít“
Zavěsil. Měl dobrý pocit. Cítil že zabodoval. Když chtějí hrát, tak budem hrát. Začal mít hlad.
Druhý den ráno vše probíhá jako vždy. Nic zvláštního se nestalo. Nad ničim moc neuvažuje, neb má svůj plán. Všechny pozorovat a hrát svoji hru. Vyjde z bytu. Schází po schodišti. Již z dálky kouká na svůj kaslík. Zase z něj kouká tenký proužek papíru. Dneska ho to nerozhází. Klidně přistoupí ke schránce a ten papírek opatrně vytáhne. Začne číst.
„Do té plechovky se podívej“
Vzkaz nechápe. Vůbec ho to nepřekvapuje a postupuje dle svého plánu. Snaží se chovat klidně, však v duchu je zvědavý co to asi zase bude. Papírek začne pravou rukou pomalu muchlat a druhou hledá v kapse klíče od dveří. Vyjde z baráku. Klidně přistoupí k popelnici a ten vzkázek tam zahodí. V práci pak vše probíhá bez nejmenšího zádrhelu. Pozoruje nenápadně své kolegi, však ani dnes nic podezřelého neviděl. Napadlo ho, jestli by se neměl zkusit optat nějakého kolegi, zda o něčem neví, ale nevěděl komu má věřit. Bylo kolem třinácté hodiny, když začal zvonit jeho telefon. Hned tušil kdo to je. Byl přesvědčený že mu volá Petra. Měl naprostou pravdu.
„Ahoj ahoj, tak jak se máš?“
Hlas má plný ironie: „To víš že jo, mně se také stýská“
„To víš že ne, nemusíš jezdit. Já to včera nějak přehnal. Byl jsem podrážděný z práce. Promiň“
„Jó, mám se dobře. Proč se ptáš?“
„Máš o mě strach? Proč? Mělo by se mi snad stát něco nepříjemného?“ ironie z jeho hlasu nemizí.
„Očem že to mluvím? Jo já zapoměl, Ty vlastně o ničem nic nevíš“
„Nech toho prosim Tě, nech toho! Hele já už zase musím jít. Pa miláčku“
Ani jí nenechal dopovědět poslední větu a rázně zavěsil. Petra se pomalu dostávala na první místo v žebříčku podezřelých. Včera, ani dnes na kolegách vůbec nic divného nezpozoroval. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Začínalo mu být spíše divné, proč že mu tak často volá jeho milá. Ano, mají se rádi, ale opravdu bez jeho hlasu ani den nevydrží? Opět nastal konec pracovní doby. Uklidil nějaká lejstra do svého šuplíku. Protáhl si záda ztuhlá od hodinového sezení a znova usedl do svého křesílka. Najednou měl v hlavě několik otázek.
„Proč mě volá každý den? To beze mě opravdu nemůže být? A nebo něco kontroluje? Že by kontrolovala jak na tom jsem? Pročpak to asi dělá?“
Z těchto otázek mu začalo být smutno a u srdce těžko. Začalo mu být líto, že si z něj osůbka které vždy věřil, kterou miluje a nechtěl by bez ní žít, dělá takovou srandu. Chtěl najít něco, aby si mohl říci, že to ona nedělá a ani v tom nemá prsty, avšak nic takového nenašel. V opuštěné kanceláři seděl asi půl hodiny. Pak vstal a šel domů. Kráčí si poklidnou chůzí po asfaltové cestě vedoucí středem parku. Kouká na levo, kouká na pravo i před sebe a právě před sebou na zemi vidí plechovku od limonády. Zastaví se asi tři metry od ní. Začne se rozhlížet kolem sebe. Velmi pozorně. Nikoho podezřelého, ani nic neobvyklého nevidí. Jen nad ním na neby letí velké hejno nějakých ptáků. To je neobvyklé, ale jinak vůbec, vůbec nic. Pomalu přistoupí k té plechovce. Zvedne jí. Její horní část je vyříznutá. Koukne do ní a vidí tam štůsek bankovek. Je tak dva centimetri široký, svázaný gumičkou a vně té plechoky dělá úhlednou spirálku. Typuje to na tisícovky. Samozřejmě ho napadne ty peníze sebrat a dělat jako by nic, však na druhou stranu hraje tu svoji hru. Na jeho tváři je vidět lišácký úsměv. Přistoupí k jednomu z několika košů, ktré tu lemují cestu a tu plechovku tam zahodí. Plnou. Pak s pocitem triumfálního vítězství jde domů.
Přichází k baráku. Je rozhodnut se dnes na kaslík ani nepodívat. Odemkne dveře a se sklopeným pohledem projde kolem schránek. Klidně stoupá po schodech do svého, druhého, patra. Kouká na svoje dveře. Nad klikou, mezi dveřmi a futry, je zastrčený kus papíru. Tenký, úzký proužek velikosti papíku do šatny, nebo lístku do divada. Snaží se nevypadat překvapeně. Papírek ihned vytrhne. Něco je na něm napsáno. Velice malinkými písmenky. Musí zaostřit.
„Tak ty se vyhybáš schránce? No dobrá! A proč jsi zase zahodil své štěstí?“
Jeho překvapení nabere vesmírné rozměry. Srdce přestane bít a krev mu steče až do nohou.
„To není možný! Jak to dělají?“ pomyslí si, muchlajíc i tento papírek. Chvíl trvá než to překvapení rozdýchá. Když se převlékne do domácího, tak si dá něco k snědku a dvě píva. Je unavený. Lehne na gauč a opět začíná přemýšlet. Jenže teď již pomalu neví, nad čím má přemýšlet víc.
Má přemýšlet nad tím kdo a proč to dělá?
Má přemýšlet nad tím jak to dělá, že mu to tak všechno vychází?
Nebo snad má přemýšlet nad tím, jak hrát tu svoji hru dál?
Také by mohl přemýšlet jak se má dál chovat k Petře, když z něj dělá takového jantara. Jak tak leží na tom gauči a doufá v nějaké vysvětlení, tak mu začínají těžknout víčka. Za několik minut spí.
Probudí se až druhý den ráno kolem páté. Z toho gauče je celý rozlámaný a cítí v těle snad každou kost. Převlékne se do pižama a ještě asi na hodinku skočí do postele. Když pak musí již doopravdy vstávat, tak si připadá jak po flámu. Snad ho kafe postaví na nohy. Když odchází, může si říci, že ho kafe na ty nohy opravdu postavilo. Otevře dveře a před ním se na zem snese, jako lístek ze stromu, opět malý kousek papíru. Stojí, nehýbá se a bystře poslouchá, zda li na chodbě neuslyší nějaké hlasy, či šum. Je však naprosté ticho. Sebere ten papírek a zase začíná luštit ta malinkatá písmenka. Jde mu to docela dobře.
„Prosím! Prosím! Dnes mě rozhodně poslechni! V tu pravou chvíli sáhni za sebe!“
Když ho dočte, pomalu ho zmuchlá a zastrčí ho do kapsy u kalhot. Pak zamkne a vyráží vstříc novému pracovnímu dni. Snaží se na tento nový vzkaz nemyslet, stejně jako moc nepřemýšlel nad ostatními, ale dnešní vzkaz mu připadl dosti tajemný. Pročpak ho někdo tak usilovně prosí? Jaká asi bude ta pravá chvilka? Pozná ji vůbec? A copak tam asi najde? To jsou otázky které mu probíhaly hlavou při cestě do práce. Dnes je rozhodnut poslechnout. Jestli to bude nějaká sázka, tak jí rozhodně vsadí. Jestli to bude nějaká hotovost, sebere jí. Prostě dnes si stěstí proběhnout nenechá. Už toho má dost. Nerad by toho tajemného pisatele zase zklamal. V práci jde všechno zcela normálně. Kolegi již vůbec nesleduje, neb teď má jiného podezřelého. Kolem čtrnácté hodiny ten, vlastně ta, podezřelá volá. Zase. Už je na ní připravený.
„Ta se bude divit, jak to s ní rychle vyřídím“ pomyslí si, když rázně zvedá telefonní sluchátko.
„Ahoj miláčku! Mám se dobře, žiju, nic se mi nestalo a dneska poslechnu. Neboj! Tak pa pa!“
Nepustí ji ani k jedinému slůvku a rychle zavěsí.
„Tak a má to“ pomyslí si a spokojeně se pohupuje na židli.
Jeho telefon začne opět zvonit. To celkem očekával. Zvedne sluchátko. Nic neříká. Ze sluchátka slyší její slova. Její hlas vypadá naprosto překvapěně, ulekaně i smutně. On stále nic neříká. Nechá ji povědět pár slov a pomalu zavěsí. Pár vteřin poté přístroj zvoní zase. Natáhne k němu ruku, nadzdvihne sluchátko a zase ho položí. Telefon začne zvonit zase. Udělá to sámé. Potom se to ještě třikrát opakuje. Pak je ticho a on může v klidu pracovat. Najednou ho něco napadne.
Ve svém poznámkovém bločku hledá telefonní číslo k ní do práce. Když ho najde, ještě chvilku přemýšlí jaké si zvolí jméno. Tak třeba Frajbrt. Zvedne sluchátko a vytáčí číslo.
„Dobrý den, Frajbrt. Mohl bych mluvit s Petrou Salinovou?“
„Není v práci? A prosím vás, kdypak se vrátí?“
„Aha aha, asi za týden. Je na služební cestě“
„Tak vám moc děkuji a nashledanou“
„Co prosím? Ne, ne, to není potřeba. Já zavolám později“
Pomalu pokládal sluchátko. Byl trochu překvapený. Myslel, že jí teď odhalí. Neodhalil. Jeho podezření zůstávalo stejné. Naopak, ještě trochu vzrostlo.
„Však ona je dost šikovná, ona si to nějak zařídila. A vůbec, ani nevím s kým jsem to mluvil. Určitě to byla nějaká její kamarádka, která ji ráda a ochotně zapře“. Takové byly jeho myšlenky.
Pracovní den se chýlil ke svému konci. Z toho normálního již také moc nezbývalo.
Všichni začali uklízet své stoly, aby mohli co nejdříve odejít domů. On také. Za celý den se nic, čeho by se mohl ten dnešní vzkaz týkat, nestalo. Vyšel z budovy a obvyklou cestou si to zamířil k domovu. Byl nějaký otrávený. Nějak ho to všechno začínalo štvát a mrzet víc a víc. Pomalu kráčí po cestě s hlavou plnou nepříjemných myšlenek.
„Tak já jsem někomu za blbce a ani nevím komu. Podezřívám lidi ve svém okolí a nejvíc člověka, kterého miluji. Ale proč ji vlastně podezřívám? Mám na ní nějaké důkazy? Nemám. No jo, ale mě nikdo jiný, kdo by v tom mohl mít prsty, nenapadá. V práci se chovají naprosto normálně.
Že by v tom měli prsty rodiče, kteří bydlí hodně kilometrů odsud, je nesmysl.
A že by v tom měli prsty moji dva nejlepší kamarádi, které jsem navíc už stejně dluho neviděl, neb bydlí ve vedlejším městě, tak to mi přijde také nepravděpodobné. Ale já nechci aby v tom měla prsty Petra. Nechci. To bych byl radši, aby po mě šel nějaký nebezpečný psychopat se sklonem k doručování tajemných zásilek“.
Tato jeho nová myšlenka ho zastavila.
„No jo, psychopat! To mě vůbec nenapadlo“. Sám se divil, že ho to napadlo až nyní. Sice byl najednou trochu vystrašený, ale na druhou stranu byl i rád, neb nebezpečný psychopat byl náhle na prvním místě v žebříčku podezřelých. Stál kousek od lavičky, tak si na ní sedl. Musel si to teď v hlavě trochu urovnat. Teď, když má nového podezřelého.
Pohodlně se usadí, kufříček odloží vedle sebe. Sklopí pohled k zemi, to aby ho ve svém přemýšlení nerozptylovalo okolní dění, okolní krása. Pravou ruku má volně položenou na klíně, levou si hladí svoji hladce a precizně oholenou bradu. To má Petra ráda.
Z jeho přemýšlení ho vytrhne zběsilé křičení kachen, které se až dosud v klidu pohupovaly na klidné hladině nedalekého jezírka. Pozvedne zrak. Vidí jak vyplašeně odlétají pryč. Od někud slyší vystrašený křik nějaké ženy, která téměř až hystericky, volá na své dítě. To s pláčem utíká k ní. Když je u ní, tak ho vezme do náruče a kvapně s ním odbíhá. Vůbec nechápe co se děje. Koukne do leva. Tam stojí nějací tři klucí. Nějací školáci, co se po škole někde toulali. Vypadali, že jejich známka z chování nikdy nebyla lepší než dvojka. Ale i oni stojí a i oni vypadají ustrašeně. Koukají směrem k jezírku. Pak se otáčí a dost rychle odcházejí pryč. Dokonce utíkají. Pohlédne před sebe. Na pár vteřin mu přestane tlouci srdce. Vidí, jak se k němu od jezírka řítí tryskem rozzuřený pes.
Odborník by řekl “americký pitbull terrier“ já řeknu nevelký, obtloustlý, býly pes kterému mezi ostrými zuby, jenž zurivě cení, tečou proudy slizkých slin. Několika mohutnými skoky přeběhl trávník. Byl pár metrů od něj. Koukal na toho psa a děsem se nemohl ani hnou. Srdce mu bylo snad pěcetkrát za vteřinu. Ano, tak rychle. Najednou si vzpoměl na ten vzkaz. Ta myšlenka přišla jako blesk z nebe. Jako jeho poslední záchrana. Pes v trysku nepolevoval. On rychle obrátil hlavu za lavičku. Tam uviděl ležet mohutný, asi metrový klacek. Okamžitě se pro něj sehnul. Chytil ho oběma rukama. Pes k němu akorát přibíhal. Jeho zuřivost nepolevovala. Naopak. Když byl od něj asi metr, skočil a chystal se mu zahryznou své mohutné tesáky do jeho odhaleného krku. Pes se těšil jak bude trhat, drásat a krev bude kolem stříkat. Šlo o setiny. Jakmile na něj ten pes skočil, tak tím mohutným klackem, který svíral v obouch rukách, silně švihnul. Jako o život. Vlastně né jako. Do toho úderu dal všechno. Byla to jeho poslední šance. Trefil se. A to naprosto přesně. Rána dopadla na pravou stranu tlamy té bestie. Udér byl tak silný, že se klacek přelomil a jeho zbytek odlétl kamsi do daleka. V ruce mu zůstal půlmetrový pahýl, který mohl použít teď jako bodák. Pes strašlivě zakňučel a padnul k zemi. To už on stál a koukal na ochromenné psí tělo, které jen pomalu přicházelo k sobě. Na nic nečekal. Sebral kufřík a rychlým krokem odcházel. V ruce stále držel pro jistotu zbytek toho klacku. Ani se nevšímal, zda to někdo viděl. Bylo mu to jedno. Chtěl být co nejdříve pryč. Když byl na konci parku, ohlédl se. Viděl jak ten pes vláčí své bolavé tělo kamsi do křoví. Svižným krokem pokračoval k domovu. Na nic nemyslel, jen chtěl být co nejrychleji doma. Byl vyděšený. Jen pomalu si začal uvědomovat, co se mu vlastně stalo a že jen o vlásek unikl jisté smrti. Unikl jen díky tomu klacku a to ho zneklidňovalo ještě víc. Ano, útoky psů nejsou nijak neobvyklé, však v jeho případě ten útok asi někdo připravil. Ten klacek tam také asi nepřišel sám. Někdo ho tam musel dát. Ale kdo? Kdo to dělá? A proč zrovna mě? Proč?
S těmito myšlenkami odemyká dveře do baráku. Je vystrašený a špatně se mu dýchá. Zbytek toho klacku odhodil před barákem do trávy. Kouknul na svůj kaslík. Byl prázdný. Pomalu stoupal do schodů. V půli cesty se zastavil. Poslouchal, zda li za ním někdo nejde. Bylo ticho. Pomalu pokračoval dál. Když vycházel poslední část schodů, hned koukal na svoje dveře. Zase tam bylo něco zastrčené. Dnes to byl o něco větší papír než jindy. Rychle odemkl a co nejrychleji vešel do bytu. Zamknul na dva západy. Zasunul řetízek. Pár minut pozoroval kukátkem chodbu. Na chodbě však nikoho neviděl. Na chodbě bylo mrtvo, nikdo za ním nešel. Hluboce si oddechl. Opřel se zádama o dveře a pomalu se po nich sesunul. Byl na bobku, opřený o dveře a začínal číst ten dnešní vzkaz. Dnes, oproti předešlým, byl psán většími písmenky a byl i o dost delší.
„Mě se bát nemusíš. Kdybych Tě chtěl zabít, tak jsi již dávno mrtvý. Mohl bych Tě zastřelit z dálky. Pěkně bych byl někde ukrytý a ty by jsi nestačil říci ani popel. Mohl bych Tě otrávit tak snadno, až mě samotnému to nahání husí kůži. Když jsi seděl na té lavičce, tak jsem Tě mohl ze zadu podříznou jako překrmenné prase. A zase by jsi nic nevěděl. Tak se neboj a poslouchej Ty mé vzkazy. Potom, kdo Ti ty vzkazy píše, pátráš naprosto zbytečně. Nikdo z tvého okolí v tom nemá prsty. Pokud se Ti já sám nepřihlásím, tak mě nikdy neodhalíš“.
Dočetl. Opatrně složil ten papír a začal vstávat. Teď už vůbec nevěděl co má dělat.
Ještě nepřevlečený usedl ke stolu v kuchyni. S končícím dnem v ní bylo již dosti šero. Seděl a přemýšlel co má dělat. Napadlo ho jít na policii. No ale pak si řekl, že vlastně ani neví co by jim tam měl říkat. Že dostává tajemné vzkazy? Vždyť je ani nemá, všechny je zahazoval. Že ho pronásleduje někdo tajemný a dává mu vzkazy do kaslíku? A oni by se ho optali“ a kde máte ty vzkazy?“. No a ty vzkazy právě nemá. Nebo by se ho možná optali, zda li je mu těmi vzkazy vyhrožováno. No a on by musel říci pravdu. Není. Naopak. Díky vzkazu mohl být milionář. Ne, na policii nepůjde. Ačkoliv byl celý ustrašený a vyděšený, jedna věc ho těšila. Prý že v tom nikdo z jeho okolí nemá prsty. Ani jeho Petra! Na jeho ustrašené tváři byl vidět slabý úsměv. Hned ho napadlo, že až bude dnes volat, tak se jí musí omluvit. Sice ještě nevěděl co jí řekne, ale už teď se těšil až zavolá. Jenomže pak si vzpoměl co jí provedl. Jak jí setřel a několikrát položil telefon. Začal mít obavy, že dnes nezavolá. V kuchyni byla již téměř tma. Jen stěží viděl na ručičky hodin visících na zdi. Bylo kolem osmé. Starosti z venku pro tuto chvíli úspěšně hodil za hlavu. Teď měl strach o jejich vztah. Je po osmé a ona ještě nevolala. „To není dobré“ pomyslil si a z kufříku vyndal notýsek s telefoními čísly. Měl v úmyslu jí volat, přitom doufal, že se k němu nezachová jako on k ní.Čekal. Blížila se půl desátá. Bezcílně chodil po bytě, pak zase chvíli ležel, nebo seděl a nebo upijel z načatého piva. Byl nervozní jak starý pes. Ona však nevolala. Rozhodl se jí tedy zavolat. V notýsku měl od ní telefoní číslo do hotelu, kde budou bydlet. S notýskem na klíně, sedící v křesle v obýváku, začal vytáčet čísílka. Ve sluchátku slyšel několik dlouhých zatůtání.
Na druhé straně se mu ozvala recepční z toho hotelu.
„Dobrý večer, Ronecki. Mohl bych prosím vás mluvit s Petrou Salinovou?“
Bylo mu řečeno, že teď momentálně není na pokoji. Prý mají firemní večírek.
„Prosím Vás, a mohla by jste jí něco vyřídit?“
„Děkuji, jste laskavá. Tak jí prosím Vás vyřiďtě, že se jí za minulý telefonát strašně moc omlouvám a že jí prosím aby se na mě nezlobila a že jí prosím ať mi zítra zavolá.“
Žena na druhé straně mu vzkaz, který si zapsala, ještě jednou zopakovala.
„Ano v pořádku. Moc děkuji a nashledanou“
Pomalu zavěsil a odsunul telefon dál od kraje stolu. Na této věci byl velice opatrný. Začal být dosti ospalý. Nejveseleji mu také rozhodně nebylo a tak šel raději spát. Usnul dobře a spal až do rána.
Budík ho probudil kolem sedmé. Fyzicky byl na tom dobře, leč psychicky nic moc. V hlavě ho tížily dvě myšlenky. Za prvé mu bylo moc líto jak se zachoval ke své milé. Doufal, že během dne zavolá. No a za druhé ho tížil jeho neznámý dobrodinec a opatrovatel. Dnes nějak neměl náladu na to myslet. Prvořadé pro něj bylo, aby mu zavolala Petra. Když nezavolá ona, tak ji on zavolá večer a bude doufat že to nějak dopadne. Ironicky si pomyslil, že by v tom mohl zapracovat jeho nový, neznámý opatrovatel. Otevřel dveře. Na zem před ním dopadl opět kus papíru. Už ho to ani nepřekvapilo. Sebral ten vzkaz a stojíc mezi dveřmi, začal číst.
„Neboj se, nepříjdeš o ní. Vše bude v pořádku. Bude volat v deset, sedmnáct.“ Byl rád. Po té řadě vzkazů si byl jist, že to přesně tak bude. To, kdo ten vzkaz přinesl ho vůbec nezajímalo. Ani neměl v úmyslu to nijak zjišťovat. Jenomže po schodech z patra nad ním pomalu a opatrně sestupovala jeho stará nadsousedka. Byla již dost stará a velice chromá na nohy. Její zdolávání schodů bylo velice smutné. Jeden jí trval snad dvě minuty, možná i déle. Nějak dostal chuť udělat dobrý skutek. Proto neváhal. Vyběhl k ní s úmyslem jí pomoci. Velice vlídně jí oslovil.
„Dobrý den. Já vám pomohu. Chcete?“ Opatrně jí začal chytat za ruku.
„Á, to jste vy. Jste moc hodný, ale to musím já sama“ pronesla sice potěšeně, ale i přesto se mu razantě vytrhla z jeho ruky. Sestoupil od ní o několik schodů níže a pozoroval jí jak to zvládne.
„Opravdu jste moc hodný, cením si vaší pomoci, však ty schody musím zvládnout sama. To je takové moje předsevzetí. Až je nezvládnu, tak se odtud budu muset odstěhovat“ takovou věc říkala tak lehce a bez emocí, až ho to překvapilo. Ačkoliv to neměl v ůmyslu, na něco se jí zeptal.
„Neviděla jste dnes ráno, nebo někdy jindy, chodit po domě někoho neznámého?“
Ani na něj nekoukla. Stále pohledem kontroluje své oteklé nohy a schody pod sebou.
„Ne, ne, vůbec nikoho jsem milý pane neviděla. Akorát včera večer, to jsem akorát zatahovala závěsy, tak jsem se všimla že u nás před vchodem stojí pohřební auto. Takové to dlouhé, nízké auto. Takové co jsou v amerických filmech. Tak jsem si pomyslela, že už pro mě asi jedou. Možná ho sem poslala moje milovaná vnoučátka. Ty jedni parchanti mizerný. Hamižný bestie. Ale oni nad mou závětí pěkně zapláčou. Nevděčníci“ její dlouhá odpověď ho zamrazila. Celou tu dobu na něj vůbec ani jednou nepohlédla. Soustředila se jen a pouze na ty schody. Znova jí nabídl svoji pomoc. Ona ho znova se slovy díků odmítla. Řekl „tak nashledanou“ a šel do práce.
Během cesty do práce chvilku přemýšlel nad tím údajným pohřebákem. Nějak tomu nechtěl věřit. Kdo ví co viděla. Je stará, chromá, určitě špatně vidí a navíc to bylo ve tmě. Kdo ví co to bylo. Třeba to byl kamión. Tím to měl za vyřízené. Už se jí ptát nebude. S těmito myšlenkami vešel do budovy kde pracoval. Když dosedl za svůj stůl, tak hned napsal na papírek: deset, sedmnáct. Pak ho zasunul pod telefon. Den v práci ubíhal rychle. Za chvíli bylo devět. Chvíli něco studoval v lejstrech. Když kouknul na hodinky, bylo deset a pět minut. Pohlédl na čas napsaný na papírku a odběhl si do automatu pro kafe. V deset, jedenáct byl zpět. Zasedl za stůl a začal si vychutnávat kafíčko. No vychutnávat, bylo z automatu. Spíš ho jen převaloval v puse, než ho polkl. Bylo čtvrt na jedenáct. Srdce mu začalo tlouci o něco rychleji. Teď by ho od telefonu nikdo nedostal. Deset šestnáct. Minuta byla pro něj nekonečná. Upřeně sledoval telefon. Přišlo mu, jako by na něj civěl alespoň hodinu. Kouknul na hodinky, když v tom začal telefon zvonit.
Okamžitě ho zvedl a doufal, že na jeho konci uslyší její hlas. Byla tam.
„Ahoj ahoj! Moc rád Tě slyším. Promiň mi ten včerejšek. Promiň!“
Na jeho tváři byl vidět úsměv.
„No jo, nějak mě tu zlobili“.
„Né, nic pracovního. Jenom takové kanadské žertíky. Kolegové volali z kanceláří do kanceláří a vydávali se za různé lidi. No a mně před Tebou volali už asi třikrát. Jednou to byl ředitel, pak se dokonce vydávali za Tebe a nakonec mi volal náš slavný Karel. Potom jsem zvonící telefon zvedal a hned zase pokládal. No a do toho jsi volala Ty“ chtěl jí to vylíčit co nejvěrněji. Jako by k něčemu takovému opravdu došlo. Snažil se aby tomu uvěřila, ale jemu samotnému to přišlo celkem trapné. Jenomže v daný moment na nic lepšího nepřišel.
Když dopověděl, tak na druhé straně bylo pár vteřin ticho. Nervózně si začal kousat ret.
„Jó, tak vy si tam takhle dovádíte? Jó?“ její tón hlasu se mu líbil.
„To já né, to oni! Já vždy pracuji jako ten nejpilnější mraveneček“.Na tváři měl úsměv.
„Tak je tam tedy pěkně srovnej ty darebáky, Ty můj pilný mravenečku“
Tento tón hlasu znal a moc ho na ní miloval. Začínal si být jist, že to dobře dopadne.
Ještě se jí optal kdy asi přijede. Prý za tři dny. Poté padla ještě slova, jimiž se oba dva vzájemně ujišťovali o vzájemné, nehynoucí a největší lásce. Pak zavěsili. Po tomto hovoru zůstali na jednom i druhém konci sluchátka dva šťastní, spokojení a milující lidé. Tak to alespoň cítil on.
Zbytek pracovního dne mu příjemně utekl. Cítil se skvěle. Sice ho dál vně duše zajímalo kdo mu píše ty vzkazy, ale o hodně víc ho těšilo, že to mezi ním a Petrou je naprosto v pořádku. Dnes mu bylo zcela jedno jestli bude mít zase nějaký vzkaz. Cestou domů zašel ještě do uzenářství. Dostal chuť na nějakou klobásku. Klidnou chůzí přicházel k domu kde bydlel. Odemkne dveře a vstoupí. Pohlédl na kaslík. Vidí v něm zastrčený úzký proužek papíru. S povzdechem, jako když vás něco otravuje, ho vytáhl. Položil kufřík v němž si nesl dvě klobásky a začal číst.
„Nejsem žádný tvůj přítel. Jen plním co je danné. Kdo má být oběšen, ten se neutopí.“ dnešnímu vzkazu opět nerozuměl. Ačkoliv byl dnešní vzkaz dosti chmurný, vůbec ho nerozházel. Doma si v klidu udělal večeři. Večer mu ještě zavolala Petra. Moc pěkně si popovídali. Kolem třiadvácáté hodiny na něj přišlo spaní, tak se chystal jít spát. Vypnul televizi. Vstal z gauče a chystal se odejít z obýváku. V pokoji i v celém bytě bylo naprosté ticho. V tom tichu slyší pod okny zvuk nastrtovaného auta. Né že by nějak moc věřil své nadsousedce, to spíše kvůli své zvědavosti, ale přiskočil k oknu. Už ho však nestihl. Slyšel jak auto několikrát protůrovalo motor a poté s pískotem prokluzujících zadních kol mizí do tmy. Rychle otevřel okno a vyhnul se z něj co mohl. Viděl jak na konci ulice prudce zahybá do vedlejší, malé uličky, nějaké černé, dlouhé, nízké auto. Ať chtěl, nebo nechtěl, pohřebáka v něm musel poznat. A poznal. Chvilku ještě koukal z okna. Nic zajímavého však již neviděl. Všude bylo ticho, klidno a mrtvo.
Zavřel okno. Zatáhl závěsy. Chvíli stál uprostřed pokoje. Přemýšlel nad tím co právě viděl. Napadla ho taková myšlenka, která se mu však vůbec nelíbila. Ten pohřebák si začal spojovat se svými vzkazy. No a když tu byl teď, tak mu asi, možná, nějaký vzkaz přivezl. Byl zvědavý. S jeho zvědavostí rostl i jeho strach. Což je celkem neobvyklé. Chvíli ještě bloumal po bytě. Jeho zvědavost dál rostla. Strach už ne. Přistoupil ke vchodovým dveřím. Kukátkem kouknul na chodbu. Nic však neviděl. Jen tmu. Pomalu a opatrně začal odemykat dveře. Ještě před tím zkontroloval řetízek na dveřích. Odemkl, pomalu je otevírá. Vidí jak se na zem snáší malý lístek papíru. Dopadl kousek od jeho prahu. Nechce otvírat dokořán. Nechává řetízek zastrčený. Protahuje ruku skrz malou mezeru. Jen tak tak dosahuje na papírek. Bere ho. Rychle zavírá dveře a zamyká na dva západy. Na papírku je napsáno malinkými písmenky:“ podívej se ven! Tak končí moji přátelé“.
Dříve než si stačí něco pomyslet, slyší z venku hlasité a srdce drásající kňučení. Odhrne záclonu a koukne ven. Přímo pod jeho okny leží uprostřed silnice, mezi bílými čarami cosi přejetého. Bylo to už roztrhané na kusy. Kolem byl velký flek, asi krev. Co jiného? Kus od toho leželo něco malého a tenkého. Patrně nožička. Ale přední? Nebo zadní? Kdo ví. Podle předešlého kňučení to asi byl nějaký menší pejsek. Naštěstí to kňučení již ustalo. Ikdyž to bylo v místech, kam světlo z lamp až tak moc dobře nedoléhá, bylo vidět, jak se ten uzlíček srsti, masa a přelámaných kostí ještě občas prudce zaškube. Bylo mu z toho zle. Akorát zavíral okno, když se z nějaké uličky prudce vyřítilo nějaké auto. Bylo to běžné, normální, osobní. Pádilo středem silnice přímo na to nebohé, polomrtvé, stvořeníčko. Bylo mu jasné že ho dodělá. To nechtěl vidět. Rychle zavřel okno. Za pár vteřin slyšel jak to auto prosvištělo pod jeho oknem. Nic jiného než motor neslyšel. Začal být zvědavý, jak to vypadá s tím, asi pejskem. Otevřel okno. Kouknul tím směrem. Na tu dálku a v té tmě toho moc neviděl, což bylo asi lepší. Uprostřed silnice rozeznával jen široký pruh, plný nejrůznějších malích částeček psího tělíčka. Zavíral okno, když tu na druhém konci ulice viděl blikající, oranžové světlo. Chvilku čekal copak asi vyjede. Za pár vteřin vyjel zpoza rohu kropící vůz. Jel jeho směrem. Pár vteřin po něm vyjel i zametací vůz. Tichou ulicí a za blikání oranžového světla se šinuly oba dva směrem k tomu fleku. Zavřel okno a znova zatáhl závěsy. I přesto co před chvílí viděl se mu chtělo strašně, strašně spát. Jako by jeho velká touha po spánku přemohla všechen strach i pocit lítosti. Zhasnul v obýváku, odešel do ložnice. Brzy usnul a klidným spánkem spal až do rána.
Ráno bylo krásně. Na modrém nebi svítilo sluníčko, vítr jen lehce pohupoval listy na stromech, ptáčci vesele štěbetali a poletovali. Rozhrnul záclonu. Do očí ho praštly ostré, sluneční, paprsky. Otevřel okno a pohlédl ven. Bylo opravdu moc krásně. Kouknul na místo, kde včera viděl to malé, nebohé stvořeníčko. Kropící a zametací vůz odvedly opravdu dokonalou práci. Po ničem nebylo ani památky. Bylo mu toho psíka líto, avšak víc na něj myslet nechtěl. Akorát by si tím zkazil den. A to nechtěl. Otevřel dveře a chystal se odejít do práce. Žádný vzkaz dnes ráno nečekal. Vůbec si totiž neuvědomoval jednu věc. Kdyby si ten vzkaz přečetl až těď, co by asi každý předpokládal, tak by se poprvé stalo že by vzkaz nevyšel. Otevřel rázně dveře. V tu chvíli začal ve vzdušném víru od rychle se otevírajících dveří po chodbě poletovat cár papíru. Pár vteřin na něj udiveně koukal. S tím vůbec nepočítal. Byl přesvědčen že vzkaz který si měl přečíst ráno přečetl ještě večer. Rázem měl zkažený celý den. Krásný den už nic nezachrání. Snad jen Petra. Otráveně přistoupil k papíru, sebral ho, vrátil se do bytu a zavřel za sebou dveře. Začal číst.
„V patnáct hodin volej číslo 723-252855“
Dočetl a vzkaz s telefonním číslem pečlivě složil a dal si ho do zadní kapsy u kalhot. Na poličce pod háčkami na klíče ležel ten minulý vzkaz. Zvedl ho a ještě jednou si ho přečetl.“podívej se ven! Tak končí moji přátelé“. Jen nechápavě, zlehka, zakroutil hlavou. Zmuchlal ten vzkaz a strčil ho do přední kapsy u kalhot. Když pak vyšel ven, okamžitě ho vyhodil do nejbližší popelnice. V práci vše klapalo bez problémů. Zase. Kolem jedenácté mu volala Petra. Opět. Jejich dnešní hovor byl plný sladkých slov a polibků na dálku. Měli se prostě stále, moc rádi. Chvíli i opravdu pracoval, to když dohledával dokumentaci k nějakému projektu. Nebyl moc velký bordelář a tak ji asi po hodině našel. Nějací jeho kolegové jsou mnohem, mnohem větší bordeláři. Hledají papíry, které vlastní vinou ztratili, mohdy i několik dní a ještě za to berou peníze. No nic. Do konce jeho pracovní doby scházela necelá hodina. Bylo dvacet tři minut po čtrnácté. Už moc práce nemě, vlastně jen čekal až padne patnáctá, on někam zavolá a půjde domů. Jak si tak sedí za svým stolečkem a od nohou ho začíná kousat nuda, začal přemýšlet kam asi bude volat.
Doktor vchází do své ordinace. Byl zkontrolovat své pacienty. S hlavou plnou poznámek zasedl za svůj psací stůl. Jen tak, pro kontrolu času, pohlédl na hodinky.
„Á, už je půl třetí. To to dneska pěkně utíká“ pomyslel si a začal ze svého stolku vytahovat svůj tajný, poznámkový deníček. Již psal první slova, když tu náhle pozvedl oči. Předtím se jí nějak nevšiml, až teď mu to došlo. Podiveně kouká na úzkou, bílou, porcelánovou vázičku s modrými, žlutými, červenými a oranžovými pruhy, která stojí na rohu jeho stolu. Váza se mu sice vůbec nelíbila, jenže to co bylo v ní mu přišlo přímo odporné, nechutné a smrdnuté. Z vázy trčely rozkládající se zbytky nějakých květin. Z jejich pestrobarevných květů zbývaly jen ohyzdné, schlýplé a zcvrklé zapáchající koule. Jejich smrad byl odporný. Tak odporný až mu to začalo kroutit prsty u nohou a slékat ponožky. Rychle vstal a tu vázu postavil na malý stoleček, stojící v opačném rohu místnosti. Zasedl zase za svůj stůl. Ještě několikrát nechápavě zakroutil hlavou, neb vůbec nechápal, proč to sem sestra vůbec přinesla a už vůbec netušil, proč mu takovou odpornou a smradlavou věc postavila přímo na stůl. Udělala to snad schválně? Začal raději psát.
Píše se mu vesele, neb dnes může psát samé dobré věci. Začal poznámkou o tom lekavém klukovi. Jmenoval se Pavlík. K jeho jménu si dnes připsal větu“ dnes po třinácté hodině byl propuštěn. Přijeli si pro něj oba rodiče. Kluk byl naprosto úžasný. Po tom hrozném šoku, kdy nemohl ani mluvit, se zotavil velice rychle. Prášky jsme mu vysadili již třetí den. Několi dní zůstával jen pod dohledem. Dnes při odchodu působyl suveréně, vesele a čile. Hodně štěstí!“ Když dopsal tuto větu, odložil propisku. Bylo mu velice přijemně. Měl pocit skvěle odvedené práce a znova ho to ujistilo, že tuto práci nedělá nadarmo. Takové ujištění potřebaval, neb poslední dobou o tom začal dosti pochybovat. Na mysl mu přišlo další jméno. Pan Swojka. Začal listovat v notesu a hledat jména pod písmenem S. Konečně ho našel. I k jeho jménu mohl psát jen dobré věci.
„Působí uvolněně a svěže. Noční můry již žádné nemá. Spí celou noc a klidně. V noci sebou netrhá a nepotí se. Prášky i placeba jsme mu již vysadili. Bude tu ještě tak dva, tři dny.“ Když dopsal poznámky o panu Swojkovi, bylo tři čtvrtě na tři. Zase odložil propisku a začal myslet na pana Signera. Levou rukou si podepřel bradu, pravou rukou si pohrával s propiskou. Oči měl zabodlé do plochy stolu. Pana Signera ještě tak moc podchyceného neměl. Rozhovor s ním mu zněl v uších ještě teď. Chtěl si zjistit nějaké bližší skutečnosti ohledně jeho nalezení, avšak nějak na to zatím neměl čas. Je přeci doktor a ne policie. On má pana Signera přivést k normálnímu a klidnému životu. Nahnul se znova nad denníček a úhledným psacím písmem začal psát.
„Poté, co jsem s ním mluvil a on mě zahrnul svými argumenty kterými se snažil dokázat že opravdu letěl a které jsem mu nedokázal vyvrátit, snažím se na něj působit jako bych mu to věřil. Nemluvím s ním o tom a připadá mi, že je za to i rád. Povídám s ním o fotbale, o počasí a o nových trendech při dobývání vesmíru. Je přesvědčen v existenci mimozemského života. Ale to já taky. Léky omezujeme a nahrazujeme je placebem. Za týden mohu uvažovat o jeho propuštění“ Ještě si k tomu připíše poznámku, aby volal na policii. Třeba mu opravdu něco řeknou.
Dopsal, zavřel denníček a uklidil ho zpět do stolku. Pohlédl na hodiny. Bylo za sedm minut patnáct hodin. Vešla sestra, která někde vykonávala svoje pracovní povinnosti. Šla mu akorát do rány. Chvilku jí pozoroval jak pečlivě ukládá skleničky s léky zpět na své místo, do skříně.
„Sestři, můžeš, tedy můžete na moment?“
Koukla na něj. Přikývla. Ihned odložila ty skleničky a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Co si přeješ? Tedy, co si přejete pane doktore?“ její přeřeknutí nebylo omylem, což mu potvdil její lišácký a tak moc milý úsměv. Také se na ní usmál, však hned obrátil.
„Proč jste mi tu vázu s těmi starými kytkami pokládala přímo sem na stůl? Víte jak to smrdělo?“
Na její tváři byl vidět údiv a hned koukla na místo, kam tu vázu v dobré víře postavila.
„Vy jste ty kytky vyhodil?“ vypadala opravdu překvapeně.
„Ne, nevyhodil. To uděláte vy. Támhle jsou, na tom stolku.“ a ukázal tím směrem prstem.
Pohlédla na stolek kde stála vázička s opravdu moc zapáchajícími zbytky květin.
Nesměle se usmála, neb neměla tušení co tím doktor zamýšlí. Jako fór ji to přišlo nechutné.
„Tak pane doktore, toho hnoje se ani nedotknu“
Tato její ostrá reakce ho vážně překvapila.
„Jak nedotknet? Tak proč mi to stavíte na stůl? Proč jste je rovnou nevyhodila?“ Trochu na ní zvýšil hlas. Sestřička stála a neměla slov. Nějak nebyla ve formě. Jindy by asi došlo k hádce, dnes ne.
„Ale já jsem žádné takové kytky nepřinesla. Já přinesla kytky, co měl ten kluk u postele. Pánové tam mají hromadu jiných, tak jsem vám s nima chtěla udělat radost“ Začínala mít skleněné oči.
„Ty jsi, tedy, vy jste přinesla normální, pěkné kytky? A to jsou jako ony?“
Pomalu šla k té váze a již z dálky jí zkoumala pohledem.
„Podle té vázy to vypadá, že to byly ony. Ale já přinesla kytky krásné a voňavé. Opravdu“ Stála nad tou vázou s uschlými květy jako nad hromádkou neštěstí. Nejprve si o ní myslel, že je výborná herečka, jenže pak mu jí začalo být nějak líto. Mohl spustit pátrání po krásných květech, ale chtěl to raději co nejdříve ukončit. A tak jí jen vlídně poprosil, aby ty páchnoucí zbytky šla vyhodit ven do popelnice. Bál se, aby ten smrad nezamořil celou nemocnici. Když odcházela tak jí do tváře sice neviděl, ale i přesto měl pocit, jako by plakala. Nemýlil se.
Přesně v patnáct hodin se zamyslel nad tím, kam asi přišly ty krásné, svěží, květy. Také dumal nad tím, jestli je vůbec přinesla. Třeba si jen dělá srandu. Také mu bylo jasné, že stejně tak, jako je ona podezřelá v jeho očích, tak v těch jejích krásných očích je podezřelý i on. A to ho mrzelo. Z jeho myšlenek ho vytrhlo zvonění telefonu. Neotálel, rychle ho zvedl, neb to mohlo být něco životně důležitého. Představil se a čekal na slova od volajícího. Nějak nepřicházela.
„Haló, je tam někdo?“ hlas doktora zněl trochu podrážděně, že by nějaký fór?
„Ano, ano! Dobrý den. Tady Ronecki“ hlas volajícího zněl velice,velice rozpačitě.
„Copak si přejete pane Roneckí?“hlas doktora přecházel ve vlídný.
„Já jsem se dovolal do nemocnice?“
„Ano do nemocnice. Na psychiatrické oddělení. Máte nějaký problém?“
„Ne, nemám“
„Tak copak potřebujete?“
„No vlastně nic!“
Doktor to začínal pokládat za vtip. Jeho hlas opět znevlídněl.
„Tak proč sem voláte? Děláte si srandu? Tak s Bohem“
„Né né, počkejte prosím. Já si nedělám stradu. To né. Opravdu“
Doktor zpozorněl. Jeho hlas opět zvlídněl, neb na pacienty se musí vlídně.
„Tak jak vám mohu pomoci? Copak vás trápí?“
„No...mě mě netrápí nic. Já jsem dostal vzkaz abych vám volal, tak vám volám.“
„Dobrá, dobrá. A kdopak vám dal ten vzkaz?“
„To nevím. Já ty vzkazy dostávám už asi týden a stále nevím od koho jsou“
„Aha aha, nevíte od koho jsou.“
Muži sedícímu za stolem najednou došlo, jak to z něj doktor na druhé straně přístroje všechno lehce, během pár vět dostal. Na pár vteřin si připadal dost hloupě, avšak pak začal pociťovat velkou úlevu. Komu jinému se má svěřit s jeho podivnou starostí?
„Ne, opravdu nevím kdo mi je posílá. Už mě to dost deptá. Opravdu“
„Klid, jen klid. To bude v pořádku. Co kdyby jste mě navštívil? Popovídáme si, trochu si odpočinete a uvidíte, všechno bude zase v pořádku“
Na jeho slova nevěděl co říci. Chvilku bylo ticho, váhal. Doktor mu nechával čas.
„Tak dobrá, já příjdu.“
Potom si ještě domluvili přesný čas návštěvy a pan Ronecki se optal na adresu. Aby nebloudil. Pak jejich hovor skončil. Ronecki pomalu položil sluchátko. Jako by ani nevěřil tomu, co se právě odehrálo. Zítra si jde popovídat s psychiatrem. Při této myšlence se musel hořce pousmát. Jenomže když o tom přemýšlel dál, zas takovou tragédii v tom neviděl.
„Půjdu tam po práci. Nikdo se nic nedoví. Je pravda, že mi ty vzkazy už pěkně síří, no a ským jiným si o tom můžu pokecat? S ním a bez problémů. To bude v pohodě. Jo a na pozítří si vezmu dovolenou, tak!“ pěkně si to sám před sebou zdůvodnil a z dobrým pocitem se chystal jít domů. Když odcházel, tak ještě potkal jednoho ze svých nadřízených. Napadlo ho, říci mu hned o dovolenou. Doufal, že s jedním dnem dovolené nebudou žádné problémy. Nebyly. Vůbec žádné.
Šel domů klidný. Byl rád, že si hned zařídil dovolenou. Jestli dnes bude mít vzkaz, tak to ho ani moc netrápilo.Počítal, že i dnes bude něco v kaslíku, nebo za dveřmi. Vešel do baráku. Kouknul na kaslík i do kaslíku. Tam nic nebylo. Pomalu kráčí po schodech ke svému, tedy k jejich bytu. „Á, tak za dveřmi je vzkázek“ pomyslil si a opatrně ho vytahuje. Rozloží přeložený papír a čte. „Doktor Ti pomůže! Už Ti vzkaz nepřijde! Jenom nezapomínej na to, že jsi můj přítel. Nejlepší. Bohužel jak víš, moji přátelé nikdy moc dlouho nevydrží. Přeji Ti hezké dny. Možná i týdny“
Tento vzkaz ho zase srazil na kolena. Zamrazilo ho v zádech a jeho dech zrychlil. Dobrá nálada byla pryč. Chvilku stál na chodbě a bezradně civěl do papíru. Začal rachotit zámek u dveří jeho souseda. Vyšel postarší pán v teplákách a ve žlutém tryčku. Obtloustlý, s kulatým, buclatým obličejem. Na hlavě už jen pár vlasů, které byly pečlivě ulízané do zadu. Jeho malinkatá očíčka si ho hned začala pečlivě přejíždět. V puse si spokojeně přehazoval z jednoho koutku do druhého, nově zapálené cigárko. Opřel se loktem o futra dveří. Působyl dojmem nějakého dozorce, jemuž se vrací zatoulaná ovečka. Hlas, jakým začal mluvit k Roneckimu, zněl mile a vlídně.
„Dobré odpoledne, sousede“
Ronecki na něj stočil svůj pohled a když viděl toho „švédského“důchodce málem se začal smát.
„Zdavíčko. Pěknej den“
„Pěknej, pěknej. Ten papír za ty dveře vám dal nějaký chlapík asi před deseti minutama.“
Roneckimu to zvedlo tlak.
„Cože? Vy jste ho viděl?“
„No jó. Náhodou jsem ho zahlídl, když vám to tam strkal. Tak jsem otevřel a říkam mu, že vám ten papír předám, nebo ať na vás počká, že určitě brzy přijdete.“
„A jak vypadal? Co říkal?“
Postarší pán takovou otázku asi nečekal.
„No jak vypadal. No normálně. Mladej asi jako vy, hubenej, měl na sobě nějakou tmavou mikinu a džíny. A když jsem ho oslovil, ani se na mě nepodíval“
„A co obličej? Jak vypadal v obličeji?“
Postarší pán byl Roneckiho zájmem o tu osobu očividně zaskočen.
„Jé tak to nevím, normálně. Měl krátké hnědé vlasy...jinak nevím, říkal jsem že se na mě ani nepodíval. Rychle tam zasunul ten vzkaz a utíkal pryč. Nebojte, nečetl jsem to“.
„A už jste ho tu někdy viděl?“
„Jo, to jo. Myslím před včírem, nebo předpředevčírem“ .Bylo vidět, jak souseda toto téma už nebaví. Na něco se vymluvil, rozloučili se, zavřel dveře a byl pryč. Na chodbě bylo zase ticho. Ronecki byl za tyto slova moc, moc rád. Konečně věděl, že to není žádný duch. Dokonce ho napadlo, jestli nemá jít místo k psychiatrovi na policii. „Ale ne. Když už jsem tam objednaný, tak půjdu tam.Ono mi to neuškodí“ Pomyslil si a začal si chystat večeři.
Ráno vše probíhalo jako obvykle, až na to, že již od probuzení myslel na svoji dnešní návštěvu. Dokonce ani nepomyslel na to, zda li bude mít i dnes ráno nějaký vzkaz. To ho napadlo až když odemykal dveře. Otvíral je pomalu. Čekal i dnes snášející se papír na studenou, dlážděnou podlahu jejich chodby. Však nic. Sestupoval pomalu po schodech. Již z dálky koukal na jejich kaslík. Zdál se být prázdný. Přistoupil k němu, odemkl ho, ale byl opravdu prázdný. Byl samozřejmě překvapen. Ze začátku mile, avšak když o tam dál přemýšlel, začal se obávat, aby v tom zase něco nevězelo. Kdo ví co má ten dotyčný v úmyslu. Sice dnes žádný vzkaz nedostal, avšak cestou do práce byl ostražitější více než jindy. Že nedostal žádný vzkaz ho začalo víc a víc znervozňovat. Zvláště, když pomyslel na to, jak ten poslední vzkaz zněl. Šel klidnou chůzí. Když uslyšel jaký koliv neobvyklý zvuk, ihned sledoval co to je. Zastavil se čtyřikrát. Jednou prudce brzdilo auto na semaforech, po druhé z nějakého krámku vyběhlo dítě a křičelo. Rozjařeně. Po třetí ho vylekalo řinčení beden, které spadly nějakému chlápkovi z vozíku, když zavážel zboží do svého malého obchůdku. Po čtvré ho vylekal řev sekačky chlápka, který sekal trávník v parku. Jeho polekané reakce se jemu samotnému zdály přehnané. Však ubránit se jim nemohl. Víc a víc si připadal nějak divně. Svůj pocit si ani sám pro sebe nedovedl popsat. Už to nebylo hezké ráno. Začínal být víc a víc rád, za tu dnešní dojednanou návštěvu. Přišel do jejich velké, společné kanceláře. Začal mít pocit, jako by ho všichni kolegové pozorovali. Co nejrychleji zaplul za svůj stůl. Kolegové kolem něj pobíhali, občas se ho někdo na něco optal, chovali se normálně. Však jemu stále něco nesedělo. Ale co, to nevěděl. Jako obvykle, kolem jedenácté, začal zvonit telefon.
Okamžitě ho zvedl. Nechtěl, aby jeho dlouhé vyzvánění vzbudilo pozornost jeho kolegů. Volala mu jeho Petra. Její hlas slyšel moc rád, ale nedal to vůbec znát.
„To jsi Ty? Jak se máš?“ šeptal do sluchátka, to aby náhodou nevzbudil pozornost kolegů.
„Dobře? Tak to je dobře.“
„Co by mně mělo být? Nic mi není.“
„Ne, dnes tu žádné fórky nedělají. Ale nějaká hra se tu asi hraje“
„To se takle po telefonu těžko vysvětluje. Já ti to vysvětlím až se vrátíš. Neboj o nic nejde“
Řekl jí že o nic nejde, hned si uvědomil jak jí lže. Hovor pokračoval dál.
„Prosím Tě, zítra mi do práce vůbec nevolej. Mám nějaké běhání a asi by jsi mně nezastihla. Já Ti zavolám večer z domova. Kolem jedenácté, ano?“
Jeho tvář se rozzářila.Tak upřímně, jako malému dítěti.
„Už zítra večer? No to je dobře. Strašně mě scházíš. Už bez tebe málem blbnu“
Pak mu ještě řekla, proč přijede o několik dní dříve. On se jí zeptal, zda li jí nemá jít někam vyzvednou. Byl ujištěn, že nemusí. Prý jí přiveze až k baráku jejich firemní auto. Zavěsil a byl velice, velice spokojený. Však spokojenost mu moc dlouho nevydržela, neb mu na mysl zase přicházely nepříjemné myšlenky a strach. Ještě k tomu na něj dopadla nějaká dřímota.
Hodiny ukazují několik minut po patnácté. Je hrozně ospalý, nejraději by se natáhl přímo tady, přímo na svém stole. Pro všechny, i pro něj, končí pracovní čas. Jenže to nejdůležitější ho teprve čeká. Začíná být trochu nervózní. Vyjde z budovy. Je objednán na šestnáctou, takže má dost času. Půjde pěšky. Doufá, že se tím zbaví té své únavy. Není to odtud daleko. Klidnou chůzí míří k nemocnici. V hlavě si představuje jak to asi bude probíhat. Párkrát viděl něco podobného v televizi. On sám s tím neměl žádné zkušenosti. Několi minut před šestnáctou došel k podlouhlé budově. Měla tři patra. Stála nalepena přímo do ulice. Pod okny byl chodník, po němž procházelo mnoho lidí a po silnici projíždělo auto za autem. Nemocnice a má pod okny takovou rušnou ulici. To byla jeho první myšlenka co ho napadla. Nesmělým krokem vešel dovnitř. Byl mile překvapen. Budova z venku sice nevypadala nic moc, však uvnitř to bylo naopak. Vše vypadalo nově a moderně. Informace o tom, kde co je, byly jasné a přehledné. Sestřičky a doktoři, které za tu chvilku zahlédl na něj působili mile a ochotně. Oddělení které hledal našel bez problémů. Bylo v přízemí. Ze vstupní široké chodby jen zahnul do prava. Otevřel prosklené dveře s nápisem, který mu potvrzoval, správnost jeho cesty. Stál na začátku dlouhé chodby. Na jejím konci bylo okno. Nedostatek venkovního světla nahrazovalo nespočet zářivek. Na světle žlutých stěnách byly zavěšené malé rámečky s fotografiemi. Všechny rámečky byly naprosto stejně velké a visely v rovině. Byly v nich fotky z přírody. Hory, mraky, moře, květiny, zvířata a z blízka foceni nějací broučci na listech květin. Na chodbě ještě bylo několik laviček s koženkovým potahem a automat na vodu. Šel pomalu vpřed. Sledoval nápisy na dveřích, které prozrazovaly kdo za nimi ordinuje a od kdy do kdy. Nemohl si nevšimnout ještě jedné věci. Na každých dveřích bylo v jejich horní části, téměř až u kraje, malé, stříbrné čísílko. Hned mu došlo co to je a dál těm maličkým čísílkám nevěnoval pozornost. Procházel kolem dveří s čísílkem jedna, dva, tři, čtyři, pět...až došel ke dveřím s čísílkem dvanáct. To byly ty, které hledal. Nechtěl hned klepat. Chtěl si nejprve trošku odpočinout. Usedl proto na lavičku u protější stěny a čekal. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo. Proti němu visel obrázek delfína v modré hlubině moře. Také by jel k moři. Moc rád.
Chvíli na ten obrázek zasněně koukal. Pomyslil si, jaké to asi musí být krásné někde u moře. Teplý, svěží vítr s jedinečnou příchutí sole, nekončící šum moře, vlny a ta teplá, tak strašně, strašně přesolená voda. Zasněně přivřel oči. Tak strašně rád by byl u moře. Z jeho snění ho vytrhlo zívnutí. Zívnul znova. Po třetí, po čtvrté. Zívat nepřestával. Ještě k tomu se mu začaly zavírat oči. Napadlo ho, že by se tu mohl na chvíli natáhnout. Alespoň na tu chvilku, než pro něj přijde sestra.
Otevřeli se dveře. Vyšla sestra. Hned ho spatřila a zamířila k němu. Ihned vstal.
„Pan Ronecki?“ optala se ho mile sestřička. Jen kývnul hlavou a hned si zakryl rukou pusu, neb musel zase zívat. Vypadal opravdu dost unaveně, jako by akorát vstával.
„Tak pojďte prosím dál. Vy jste nám tu málem usnul,co?“ říká mu sestra s úsměvem na tváři, když za ním zavírá dveře do jejich ordinace s čísílkem dvanáct. Na vlídné vyzvání si pan Ronecki odložil a usedl do pohodlného křesla, které bylo naproti mohutnému, psacímu stolu, za nímž seděl doktor. Již od jeho prvních kroků v jejich ordinaci ho doktor pozoroval. Dá totiž hrozně moc na první dojem. Doktor se tvářil mile. „Takový suveréně a sympaticky vypadající mladý chlápek a jde ke mně? Tak to bych opravdu nečekal. No ale stává se to. Ale není nějaký ospalý? Tak začneme“ To byly myšlenky, jenž prolétly doktorovi hlavou. Roneckimu připadal doktor sympatický. Pár vteřin seděl v křesle a musel zase zívat. Doktor ho mile přivítal. Pak se ho s úsměvem optal jestli měl těžký den. Ronecki pochopil jeho narážku. Řekl že ani moc ne a že ho ta dřímota přepadla až cestou sem. Doktor mu nabídl kávu. S radostí jí přijal. Za pár minut stál šálek kávy před ním. Mezi tím mu dal doktor několik běžných otázek. Třeba jestli je ženátý, jestli má děti, jestli bydlí tady ve městě, čím se živí a podobně. Ronecki mu ochotně odpovídal, sedíc spokojeně v křesla a usrkávajíc lahodnou kávičku. Jako by si ho chtěl doktor těmito otázkami „oťukat“. Když měl pocit že si ho již „připravil“ položil mu první otázku, která naznačovala opravdový důvod jeho návštěvy.
„A kdopak vám poradil aby jste mi zavoal?“ Tuto oázku položil opatrně a čekal na jeho reakci. Ronecki, který držel v ruce již prázdný šálek se zarazil. Zvedl se, aby položil hrníček doktorovi na stůl. Pak znova usedl do křesla. Ale už ne tak uvolněně. Seděl lehce nahrben, lokty opřen o boční opěrky a dlaně měl sevřené pevně u sebe. Jako při modlení. Pohledem, jako by se cítil trapně, koukal na doktora.
„No, to je právě to. Já nevím kdo mi ty vzkazy píše“
Doktor sedí pohodlně ve svém křesle a dává mu další a další otázky. Přitom ho stále sleduje.
„ Vy jste těch vzkazů dostal víc?“
„Ano, ano. Víc. Asi sedm.“
„Aha, aha. A mohl by jste mi o nich říci něco víc? Máte je? Nebojte, klidně povídejte“
Ronecki ochotně začne povídat o tom jak to všechno bylo. Povídá klidně, přehledně a spisovně. Občas sice zívne, avšak tak ospalý jako byl před chvílí již není. Kafe pomohlo.
Doktor naslouchá, občas přikývne hlavou. Asi na znamení, že se v tom ději ještě neztratil. V halvě mu nabíhají otázky, ale nechce ho jimi vyrušovat.
„A tak jsem tedy šel k vám“ .Ronecki dokončil své povídání a s úlevou se svalil do křesla. Doktorovi připadal najednou hrozně uvoněný, jako by se zbavil těžkého kamene který mu tížil jeho srdíčko. Ronecki kouknul na hodiny.
„To už je tolik hodin? To jsem to pěkně natáhl.“
Doktor na hodiny kouknul také. Bylo několik minut před osmnáctou. Pak pohled stočil na Roneckiho. Ten zrovna opět zíval a bylo vidět jak na něj leze zase spaní.
„Můžu ještě na vás mít několik otázek?“
Ronecki zpozorněl, ale zůstal dál pohodlně rozvalen v křesle.
„ Mohl by jste mi ještě jednou říci, jak prý vypadal ten pán, co ho viděl ten soused?“
To mu Ronecki ochotně zopakoval.
„Máte ty papírky s těmi vzkazy u sebe? Mohl by jste mi je ukázat?“ na to Ronecki jen smutně zakroutil hlavou. Už delší dobu mu bylo jasné, že je neměl vyhazovat. Doktor pokračuje dál.
„A prosím vás, nevíte náhodou co to bylo za rasu, ten přejetý pes?“
Roneckiho tato otázka překvapila. Chvilku přemýšlel.
„Tak to už se nedalo dost dobře poznat. Ale byl to určitě nějakej malý pes. Asi nějaký oříšek“.
Doktor mírně kýval hlavou, jako by si potvrzoval nějakou svoji teorii. To Renockimu neuniklo.
„Máte na někoho nějaké podezření?“ zeptal se Ronecki nejistě.
„Né, to né. Jen jsem si nějak spojil slova o přátelství a o tom přejetém psovi. Neříká se, že pes je nejlepší přítel člověka? A neříká se, že oříšci jsou nejvěrnější?“
Ronecki mu s vážnou tváří přitakával.
„Myslíte si, že po mě jde opravdu nějaký psychopat? A co když mě chce zabít?“ Ronecki teď nevypadal jen strašně, až možná smrtelně, ospale, ale také dost ustrašeně. Doktor ho chtěl uklidnit.
„Kdyby vás chtěl zabít, tak tady dnes spolu nesedíme. Už by to dávno udělal. Vždyť vám to sám psal, ne?“ Jen co toto vyslovil, chtěl si nafackovat.
Ronecki na něj udiveně vykulil oči. Takovou přímost od něj nečekal. Doktor to chtěl napravit.
„Promiňte. Já to tak namyslel. Chtěl jsem tím říci, že takovéto typy lidí, jen vyhrožují a zastrašují, ale lidem většinou nikdy neublíží. Když na to kouknete z druhé strany, kolik vrahů psalo svým budoucím obětem nejprve dopisy, než je odpravili? Mě teď žádný nenapadá.“ tyto slova zabraly.
„To máte asi pravdu.“ Ronecki vypadal spokojeně, ale hrozně ospale.
„Neměl jste před cestou sem nějaké prášky?“
Ronecki zakroutil hlavou a znova začal zívat. Doktor na něj chvíli mlčky koukal, jak bojuje se spaním. Napadlo ho, že by mu nabídl aby tu zůstal přes noc. To jak byl ospalý mu přišlo divné. Moc divné. Navíc, kdyby ho v tomto stavu pustil a na ulici ho cestou domů třeba přejelo auto, tak by si to dlouho, dlouho vyčítal. A asi by mu to vyčítali i jiní, třeba policajti.
„Pane Ronecki, nechcete u nás zůstat přes noc?“
„Cože? Přes noc? U vás? Proč?“ zahuhlal a mžoural na něj.
„Nejste asi ve své kůži, je už hodně hodin, pěkně se u nás prospíte a ráno půjdete domů“.
„No ale já musím ráno do, vlastně nemusím. Já mám vlastně dovolenou. Já si jí vzal, víte proč? Protože jsem si myslel, že se budu muset z té vaší, vlastně z té mé, návštěvy u vás pořádně vzpamatovat“ Ronecki domumlal svoji složitou větu. Oči měl již téměř zavřené.
Doktor vstal a začal s ním lehce lomcovat, aby ho vzbudil. Ale neúspěšně. Sestra vyběhla na chodbu aby sehnala nějakou pomoc. Ronecki byl na ní a na doktora těžký pacient. Za chviličku spolu s ní přiběhl nějaký doktor. To už Ronecki vůbec nevědě o světě. Spal jak zabitý. Během pár minut byl uložený na pohodlnou postel v pokoji číslo patnáct.
Když přišel doktor druhý den do ordinace, tak vše probíhalo jako jindy. Převékl se, dal si snídani a kafíčko. Pak vyřídil nezbytné papírování. Mezi tím mu sestra přinesla poštu. Doktor si sedí za svým stolem, pomalu usrkává kávu, ukusuje koblihu a přebírá si nejrůznější obálky. Mezi několika dopisy najde jeden, který ho hned zaujme. Nemá žádnou známku, nemá ani vyplněné údaje pro doručení. Na obálce je jen napsáno „doktorovi“. To ho samozřejmě velice překvapí. Vzpomene na pana Roneckiho. Hned začne rozlepovat tuto obálku. Vytáhne z ní papír přeložený na dvě půlky. Rozloží ho a s neblahým pocitem začne číst. V ten okamžik vchází sestra. Pozdraví ho. Doktor jí jen pokyne a dál upírá svůj zrak k dopisu. Dopis je psaný tiskacím písmem.
„Vážený a milý pane doktore. Panu Roneckimu již psát nebudu, slibuji. Za tu krátkou dobu co jsem mu dával rady se mým přítelem nestal, ikdyž jsem mu to napsal a jelikož mu již moc času nezbývá, vím, že se mým přítelem již nikdy nestane. Leží teď přeci na patnáctce, že? No tak vidíte. Všichni moji přátelé mě opouštějí. Naposledy odešel můj Kasík. Přejel jsem ho. Muselo to tak být. Však začínám tušit, že se s ním i s jinými mými přáteli již brzy potkám. Ještě jsem sice pořádně neviděl kdy a jak, ale určitě to bude brzy. Za nedlouho se zase potkáme a strávíme spolu dost času, ale mým přítelem se vy nikdy nestanete. Nikdy! Brzy naviděnou“.
Dočetl. Chvilku zůstal skoprněle sedět, v rukou svírajíc ten list. Sestra sice viděla jak ho to vzalo, ale nechtěla ho otravovat nějakým vyptáváním. Pomalu ho ten šok opouštěl. Aby mu přišel nějaký takový dopis, tak to se stává asi jednou za rok. Odložil papír. Odsunul od sebe kávu i koblihu. Sáhnul do šuplete a vyndal svůj zápisník s poznámkami. Položil ho před sebe. Než ho otevřel, dlouho přemýšlel. Sestra si vykonávala svoje povinnosti a dělala jako by nic. Však zvědavá byla velice. Na druhou stranu si byla jista, že se to vše brzy dozví.
Doktor najednou začal rychle listovat v zápisníku. Když našel co chtěl, chvíli pozorně četl. Na jeho tváři byl vidět hořký úsměv a lehce sám sobě přitakával. Jako by si právě pro sebe ujasnil něco nepříjemného. Zavřel zápisník. Pohodlně se opřel do křesla. Sestra vytušila, že jí chce něco říci. Položila věci jenž měla právě v ruce a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Copak je? Děje se něco?“
„Vzpomináš si na Robaka? Na toho jak sem chodil pořád s tím psem.“
Chvíli vzpomínala, pak přikývla.
„Tak to mi píše určitě on. Prý se zase brzy uvidíme“
Sestra si jen rozmrzele oddechla. Takové opravdové blázny nemá ráda.
Doktor ještě přidal svoji doměnku, kterou nosí v hlavě již pár hodin.
„Ty vzkazy pro pana Roneckiho jsou určitě od něj“.




Kapitola pátá

Vzkazy pro pana Roneckiho

Zarachotil klíč v zámku ke vchodovým dveřím do baráku ve kterém bydlel. Bydlel tu spolu se svojí milou a několika desítkami sousedů. Se sousedy nemá žádné problémy, ba naopak. S milou mu život také krásně plyne a doufá, že se za pár měsíců stane jeho ženou. Pak, až budou čekat rodinu, budou se muset přestěhovat někam do většího. Jedna plus jedna v centru města je fajn, ale stačí jen pro jednoho, nebo pro dva hodně, hodně zamilované. Vešel do baráku a jen letmým pohledem přejel tři řady kaslíků, na něž dopadaly rudé paprsky zapadajícího slunce. Tento týden jsou večery moc hezké. Jelikož vybírat kaslík má v oblibě jeho beruška a jelikož předpokládal, že už je doma, tak ho dost překvapilo, když spatřil proužek nějakého papíru trčícího z jejich schránky. Nejprve to měl zase za nějakou reklamu. Nebo snad nějaké dodatečné vyučtování? Přišel ke kaslíku. Pomalu a opatrně vytáhl ten proužek papíru. Jakmile přečetl ten krátký vzkaz, překvapeně svraštil obočí a rozhlédl se kolem sebe, zda li ho někdo nepozoruje a přitom se báječně baví. Na jeho účet. Nikoho však neviděl. Po chodbě bylo také úplné ticho. Nevěděl co si má myslet. Ještě několikrát si musel přečíst ten vzkaz: „vsázíš! Tak vsaď tyto čísla 2,7,11,17,21,29,30.“
Měl to za nějaký vtip. Ač nerad, začal mít pocit, že v tom má své krásné prstíky jeho milá. Byl celkem zvědavý, co mu na to řekne. Hlavně aby nezapírala. A tak během nedlouhé chůze do schodů našel viníka. Byl spokojený. Když vešel do bytu, ucítil vůni čerstvého chleba. Dostal velkou chuť na chleba s máslem. Než přišel do kuchyně, odložil si a papír se vzkazem strčil do kapsy.
Ona seděla za stolem, zády k němu. Její dlouhé, hnědé vlasy jí stékaly po jejím modrém svetříku jako mohutný horský vodopád. Vedle ní, po pravé straně, ležely tři dopisy.
Slyšela jak přichází. Hned ho vítala: „Ahoojjjj,chceš slanou pusinku?“
Zůstal stát za ní. Sklonil se k ní a nechal se políbit. Pak jí polibek oplatil, načež si jazykem objel svůj, teď již, slaný ret. Pak ho však přemohl hlad. Zasedl proti ní. Namazal si měkoučký chleba máslem a dal se do něj. Ona ho jen se zalíbením sledovala. Nebyla nutná žádná slova.
Když dojedl, tak si ještě chvíli povídali o tom, co zajímavého dnes zažili a viděli. Když s ní mluvil, zdála se mu být nějaká nevrlá, což ho vůbec nepřekvapilo.
„Á miláčku, neumíš to moc hrát. Měla by jsi být klidnější. Takle se mi nakonec sama přiznáš“ to se mu honilo hlavou, když viděl jak začíná být víc a víc nesvá. Líbilo se mu jak seká pohledem z jedné strany na druhou jak bystrá laň. Jak se do jejího vážného obličeje mísí úsměv a jak je tajemná, ačkoliv on sám nejlépe věděl, že uvnitř je líbezná a milá princezna. Nechtěl jí déle trápit.
„Tak se mi už přiznej“ pravil k ní tiše a vlídně.
„Cože? Co jsi říkal?“
Lehce se usmál. „No abys mi to už pověděla. Vidím jak jsi celá nesvá. Asi mi chceš něco řict, ne?“
Smutně sklopila zrak a souhlasně kývla hlavou.
Začalo se mu zdát, že to zbytečně moc hraje. Ale i tak jí chtěl nějak podpořit.
„Ale vždyť se vůbec nic nestalo. Bylo to takové tajemné. Až jsem se bál“
Pozvedla na něj svoje krásné, modré oči. V jejím pohledu cítil nechápavost i trochu zklamání.
„Čeho jsi se bál? Ty jsi se bál, abych tam opravdu nejela? Ale já tam asi pojedu. Chtěla bych.“
Došlo mu k jakému tu dochází nedorozumění.
„Jo Ty jsi myslela to školení?! Já myslel něco jiného!“
Ona pokračuje: „Nebo Ty se bojíš, aby se Ti po mně náhodou nestýskalo?“ pomalu se zvedá a pomalým, ladným, krokem přechází k němu. Sedá si mu na klín.
„Stýskat se mi bude, ale určitě to vydržím“ šeptá jí do ouška. Její dlouhé vlasy mu zakrývají tvář. Šimrají ho a má jich plnou pusu, ale vydrží to. A rád. Proběhne několi sladkých polibků. Pak si z blízka hledí do očí. Ona ho svojí jemnou ručkou hladí po tváři.
„Víš, já už budu muset odjet zítra večer. Promiň“.její hlas zní smutně.
„Nebo nemám to odřeknout?“
Nic jí na to neodpoví. Je mu jasné, že říci jí aby to odřekla v podstatě nemůže. Dříve, nebo později by se mu to určitě vrátilo. Ve zlém. Těch pár dní vydrží. A tak jen zakroutí hlavou.
„A jakpak dlouho mě tu necháš samotného?“ zašeptá jí tiše do ouška.
Ona ho něžně pohladí po tváři. Hluboce se mu zadívá do očí.
„Bude to asi deset dní. Neboj. To vydržíme“
Překvapeně se od ní jemně odtáhne, aby jí lépe viděl do očí. Doufá, že se začne usmívat.
Žádný, ani lehký úsměv však na jejích tvářích není. Myslí to vážně.
„Tak dlouho? Já myslel že to budou tak dva, tři dny“
Mlčky na něj hledí. Její pohled je smutný. On ale nechce aby byla smutná.
„To nic. Klidně jeď. Vím, že kdybys nejela, tak by Ti to bylo líto. A to nechci. Jsem už velkej kluk“ Na taková slova čekala. Věděla, nebo spíš doufala, že něco podobného řekne. Jeho podpora k ní je jen jedna část z pestrobarevné mozaiky jejich lásky. Ten večer si již na nějaká čísla v kaslíku ani nevzpoměl. Zbytek dne strávili tak, aby měli po dobu svého odloučení na co vzpomínat.
Když se druhý den ráno vzbudil, místo vedle něj bylo prázdné. Ona byla již oblečená a tiše, jako myška, jezdila po bytě, pakujíc si věci. Po probuzení zůstal ještě chvíli ležet ve vyhřáté posteli. Vůbec se mu nechtělo do zimy. Přemýtal, co ho dnes čeká. Jak o tom tak přemýšlel, uvědomyl si, že by to mohl být pěkný a pohodový den. V práci ho žádný nepříjemný úkol nečeká, rozdělaná práce jde dobře a šéf má dovolenou. Né že by s ním měl nějaké problémy, ale ono je vždy lépe když je šéf pryč. Avšak jeden velký stín tento den má.
„Moje sluníčko vlastně odjíždí“ pomyslil si nešťastně. Přitom zrovna potichu vplula do ložnice a opatrně, aby neudělala žádný hluk, začala vybírat nějaké věci ze skříně.
„Ahoj. Já už nespím“ promluvil k ní polohlasně.
Trochu vylekaně sebou trhla, ale už s úsměvem na rtech se na něj otočila.
„Ahoj. Už musím pakovat. Včera to bylo moc hezké, ale teď sebou musím trochu hodit“ sladkokysele se usmála a ponořila svůj zrak opět do útrob skříně. On ještě chvíli zůstal v posteli. Pak vstal a udělal pravidelné, každodenní kolečko, které končilo u hrnku s kávou. Seděl u stolu a pohodlně, v klidu, popíjel svou ranní kávu. A jak to tak bývá, v hlavě mu přitom probíhaly různé myšlenky a nápady. Najednou si vzpoměl na ten včerejší vzkaz, jenž našel v kaslíku. Ona mezitím stále pobíhala po bytě, ale když na ní kouknul, zdálo se mu, že už asi zachvíli půjde. Sáhnul si do levé kapsy. Tam žádný papírek nebyl. Pak do pravé. Tam byl. Vyndal zmuchlanou kuličku. Usrkl kávu. Odsunul hrnek na stranu a začal ten papírek před sebou na stole opatrně narovnávat. Znova koukal na ta čísla, ale ani nyní z toho nebyl vůbec moudrý. Jelikož měl podezření, že v tom má prsty jeho sluníčko, začal, jen tak z dlouhé chvíle, hledat mezi těmi čísly nějakou souvislost. Věk, nějaké jejich významné datum, či něco takového. Na nic ovšem nepřišel.
„Tak já už budu muset jít“ zavolala na něj z chodby. Okamžitě se zvedl a zamířil k ní. Stála u dveří, vedle sebe jeden nevelký kufr a v obličeji smutný, až lítostivý úsměv. Na sobě tmavý kabát, krémovou sukni a vysoké kozačky. Vypadala báječně. Když jí spatřil, na momentík se zarazil. Na obličeji měl lehký úsměv. Pak proběhlo několi sladkých slov i polibků a za chvilku byla pryč. Najednou si i v jejich malém bytečku připadal hrozně malinkatý a úplně opuštěný. Ale že to vydrží v klidu a v pohodě, tak o tom vůbec nezapochyboval. Byl z něj slamněný vdovec. Znova zasedl ke stolu kde mu hrozně rychle chladlo kafíčko. Když dopil kávu, zkontroloval pohledem na jejich nástěnné hodiny, jaký je vůbec čas. Byl nejvyšší! Měl by se začít vypravovat do práce, pakliže nechce za pár minut pospíchat. Papírek vyhodil do koše. K němu přihodil ještě obal od sušenek. Uběhlo pár minut a už byl připravený k odchodu. Deset minut po osmé odchází z bytu.
V práci vše probíhalo jak doufal. Žádný nepředvídaný problém se nevyskytl, šéf se nevrátil neočekávanně, prostě klidný a pohodový pracovní den. Během dne, každou chvilku, vzpomínal na svoje poupátko. Kdyby mohl, volal by ji snad každou hodinu. Kdyby tak existovaly nějaké miniaturní osobní telefony. Nebo dokonce malinkaté kamery. Takhle se musí spoléhat na klasické telefony a doufat, v její zastižení. Ale určitě se zastihnou. Však kdy?
„Sakra, měli jsme si domluvit nějaký čas, v kolik si budeme telefonovat.“ napadne ho během své několikáté pracovní přestávky. Sedí si ve svém křesle, nohy na stole a nepřítomným pohledem civí ven, okusujíc konec tužky číslo tři. Najednou ho napadne, jestli již náhodou není čas k odchodu domů. Jukne na své hodinky. Čas nadešel. Rychle vstane, poklidí na stole a za několik minut je kancelář prázdná. Vyjde z budovy. Poklidným krokem se vydává po osfaltové cestě vedoucí středem parku se stromy, květinami i několika tůňkami, směrem k domovu. Během chůze kouká na pestrobarevné záhony krásných květin o kterých ani neví jak se jmenují, na dlouhé a tenké převyslé větve starých vrb, mezi nimiž se prohání slabý vánek. Neunikne mu ani divoké volání jednoho kačera na nedaleké tůňce. Asi volá na svoji kachnu, která dělá jako by nic a jen si čechrá svoje peří. Líbí se mu na krátko posekaná, sytě zelená tráva, která vypadá jak sametový koberec. Pomalu přichází ke konci parku. Teď projde několika ulicemi, zajde si něco koupit a tak do půl hodinky bude doma. Vstupuje do vchodu. Koukne na kaslík. Už z dálky je vidět, že v něm něco je. Dvě bagety, co měl v ruce, dá opatrně pod rameno. Z kapsy vyhrabe klíče. V jedné ruce drží kufřík a pod paždí dvě bagety, druhou rukou odemyká kaslík. Otevře ho, však přeložený papír co v něm byl, snese se jak pírko k zemi. Ani nezanadává. Opatrně jde do dřepu a šmátrá po papíru. Zvedne ho a okamžitě ho přečte. „Udělal jsi velkou chybu! Proč jsi nevsadil ty čísla? Mohl jsi být milionář!“
Těžce polkne. Chvilku zařezaně zůstane v podřepu. Bagety mu spadnou na zem. Když se vzpamatuje, sebere bagety, energicky vstane až se mu zatmí před očima a pak pomalou chůzí stoupá po schodech. „Třeba ty čísla nic nevyhrávají. To by někomu ten blbý fór pěkně nevyšel“ napadne ho a zrychlí svoji línou chůzi. Rychle odemkne dveře, odkopne boty, vyndá z kufru dnešní noviny a hodí je na stůl. Pak rychle běží do koše, z kterého vyndá zmuchlaný papírek. Ještě v bundě zasedne ke stolu. Začne hledat výsledky losování. Když je najde, přiloží k nim ten papírek. Cítí jak mu srdce buší až někde v krku, jak mu na čele vyráží pot i jak jeho dech těžkne. Ani by se teď nedivil, kdyby ho najednou prudce píchlo na prsou a on se celý mrtvý sesunul k zemi. Ty čísla seděly. Naprosto, všechny, do jednoho. Odsunul noviny i s papírkem od sebe. Dal hlavu do dlaní a snažil se tuhle těžkou chvilku nějak překonat. Nechtěl na nic myslet, ale nešlo to. Jak je to možné? Jak se to mohlo stát? Kdo poslal ten vzkaz? Proč právě mně? Proč jsem ty čísla nevsadil? Mám se opít? Tyto myšlenky mu budou lítat hlavou už celý večer a nejen ten. Krom toho začal mít takový pocit, jako by tu neměl být. Jako by byl v nesprávné realitě. Jako by ho osud chtěl mít šťastného a bohatého někde jinde, ale on se vlastní vinou z toho vyřadil. Připadal si že na vyhybce života zvolil špatnou kolej a teď jede plnou rychlostí kamsi do tajemného neznáma. Kdo ví jestli se ještě potom vrátí na tu správnou trať. Každopádně teď bude muset na té trati překonat mnoho nepříjemností. Zůstal tam sedět asi hodinu. Ještě třikrát znova překontroloval ta čísla. Pokaždé to dopadlo tak, že ty noviny od sebe vstekle odsunul. Pomalu to začínal vstřebávat. Jenže s tím jak to vstřebával, cítil jak začíná mít vstek. Nebavilo ho už řešit kdo mu ta čísla poslal, na to by asi teď určitě nepřišel, však zlost na sebe sama stoupala a stoupala. „Proč jsem je vlastně nevsadil, když vždycky pravidelně vsázím?“ mumlal si potichu, když otvíral jejich bar. „Sem na to nějak zapoměl, ale určitě bych si vzpoměl“ pokračoval v mumlání dál, mezitím co si naléval třetího panáka. „Nojo! Kdyby mě nezdržovala, tak bych tam ještě určitě doběhl“. Pokračuje dál, odhazujíc bundu a usedajíc do křesla. „Kdybych se s ní nemiloval a šel radši vsadit, mohl jsem být milionář“. Takto to zcela doslova neřekl, však nechci být sprostý. Pak si dal ještě několik panáků a ve stavu neslučitelném se střízlivostí usnul.
Mohlo být kolem devatenácté když v křesle usnul. Spal tvrdě. Nevzbudil ho telefon kolem jedenadvacáté, nevzbudilo ho ani jeho opětovné drnčení těsně po třiadvacáté. Probudil se sám od sebe kolem třetí ráno. Bylo mu hrozně. Vypitá půlka flašky whiski je vypitá půlka flašky whisky. Ještě k tomu si vzpoměl, že chtěl volat svoji drahou. To ho teď už mrzelo hodně. Odpoledne na ní měl řeči, však teď by jí chtěl mít u sebe. Překonal tyto všechny nepříjemné pocity a nějak se dopotácel do postele. Na myšlenky na promarněnou šanci teď neměl ani pomyšlení. Ráno, když otevřel oči, byl příjemně překvapený. Myslel, že mu bude špatně, ale cítil se dobře. Měl by i dobrou náladu, kdyby mu ji ale nekalila ta příhoda s těmi čísly. Ačkoliv nikdo nic nepoznal, ačkoli se v práci choval normálně, ikdyž měl dobrý den, ikdyž si kolem desáté dopolední příjemně po telefonu popovídal se svým poupátkem, během čehož se mu omluvil za včerejšek a dohodl se s ním na čase dalšího telefonu a ona se na něj vůbec nezlobila a po telefonu mu poslala milion pusinek, v hlavě měl tmavý mrak. Kolem šestnácté hodiny, malou chvíli před jeho odchodem domů, byl po celodenním přemítání rozhodnut. Všechno raději co nejrychleji zapomenout. Nebudu pátrat kdo mi ten vzkaz poslal. Zanechám mučivých myšlenek na to, kde jsem mohl být. Nechám to všechno tiše odeznít, jako tmavý smogový mrak nad údolím. Domů šel tak nějak s dobrým pocitem. Cítil, jak se mu vrací dobrá nálada. Teď by mu nezkazila náladu ani zpráva o nečekaném konci světa, nebo výpověď. Cestou domu si chtěl koupit něco dobrého na zub, však vzpoměl na ty dvě bagety. Jsou to ty jeho oblíbené. Čekají na něj chudinky od včerejška v lednici. Včera se na ně nějak nedostalo. Dostal na ně strašnou chuť. Vešel do domu. Automaticky zamířil ke kaslíku. V kaslíku zase něco bylo. Růžek papíru koukal ze schránky. S opovrhujícím usměvem z opakujícího se vtipu, což je trapné, opatně otevřel schránku. Nechtěl aby mu to zase spadlo na zem. Vyndal papír, otočil ho na sebe, obrátil ho tak aby písmenka stály jak mají a začal číst těch pár tiskace napsaných slov. „Vem si ten druhý z prava“. Tato věta mu samozřejmě nedávala žádný smysl. Zmuchlal papír do malé koule. Vyšel znova před barák, kde otevřel popelnici a malou kouli do ní zahodil. Zbytek dne proběhl bez nějakých zádrhelů. Pěkně se najedl, dal si šlofíka a kouknul na videu na nějakou komedii. V dohodnutý čas mu zavolala jeho Petra. Příjemně popovídali. Je to tam pěkné, daří se jí dobře ,však už by chtěla být zase doma, zase s ním. To moc rád slyšel. On jí řekl, že prý nic nového nikde není, vylíčil jí jak pěkně hospodaří a s nadsázkou jí popsal jak moc mu chybí.
„Za šest dní budu zase u tebe. Moc se na tebe těším“ po těchto slovech mu poslala zase několik pusinek. Ještě chvíli se vzájemně ujišťovali o svojí obrovské lásce než mu řekla, že již musí jít a kvapně zavěsila. Seděl v křesle. Pomalu pokládal sluchátko. Pak odsunul telefon od hrany stolku kousek dál. Pohodlně se usadil v křesle. Byt byl tichý, s nadcházejícím večerem tmavý a ponurý. Mlčky přejížděl pohledem po pokoji. Na jeho mysl doléhala zase ponurá nálada. Začal přemýšlet co asi má vzít druhé z prava. Nějaké jablko? A právě to druhé z prava bude kouzelné? Nebo si snad budu někde něco vybírat? A kde bych o té ceny jako měl hrát? Nojo, ale kdo mi to jen může posílat? Tyto myšlenky ho do konce dne již neopustily. Chvíli koukal v televizi na nějakou estrádu. Ty myšlenky ho však neopouštěly. Již ho nebavily, tak šel raději spát.
Druhý den ráno ho vzbudí sluneční paprsky, jenž díky nezataženým závěsům prosvěcují celý pokoj. Hned z postele vidí krásné, jasné, modré nebe. Slyší zpívat ptáčky a slabounký vánek pohupuje lehounkými záclonami přes pootevřené okno. On, jak již má ve zvyku, chvilku leží a přemítá. Cítí se krásně odpočatý, plný sil i elánu. Asi po deseti minutách vstane. Udělá pravidelné kolečko, které končí, kde jinde než u kávy se sušenkami. V obvyklý čas vychází obvyklou cestou do práce. Jde klidně. Letmo koukne na oblohu. Ta je stále azurově modrá. Větřík sice trochu zesílil, však je příjemně teplý. Napadne ho, aby si nezapoměl koupit noviny. Během chůze rozmýšlí kde je koupí. Jestli v trafice, či v kantýně u nich ve firmě. V jejich firemní kantýně mají snad všechno. Přichází na konec ulice, kde bude zahybat do leva. Náhle zpoza rohu nečekaně vyjede nějaký člověk s kárkou. Oba se vzájemně leknou. Ten člověk je celý ve žlutém úboru, na prsou má nápis denníku který prodává. Čepici téže barvy se stejným nápisem má naraženou do čela. Před sebou tlačí jakousi kárku. I ta je žlutá a plně naložená čerstvě vytištěnými novinami.
„Jé pardón pane, nezlobte se. Já vás málem přejel“ začne se hlasitě a upřímně omlouvat kamelot.
„To nic to je v pohodě. To já bych měl asi víc koukat na cestu“
„Á pane, to by jste měl. To by jste měl. Kdybych byl víc rozjetej, no tak je po vás“ odpovídá až moc rozverně, rovnajíc si přitom noviny na kárce. Ta jeho rozvernost mu byla hodně nepříjemná.
„Á pane, když jsme se takto pěkně setkali, nevezmete si odemně noviny?“
Jelikož ho chtěl mít co nejrychleji z krku, souhlasil.
„Á pane, prosím, prosím, a dáte mi sedm korunek“
Dal mu desetikorunu, popadl noviny a chtěl být co nejdříve pryč od něj.
„Á pane, počkejte ještě chvilku! Nechcete pokusit svoje štěstí?“
Jeho otázka letící za ním ho přimrazila k zemi. Zastavil. Chvilku zůstal na místě. Pak se k němu, s překvapeným výrazem v obličeji, znova vrátil.
„Co jste říkal?“
Kamelot ani v nejmenším neztrácí svůj přehnaný elán.
„Á pane, mám tu mimořádné vydání losů. Náše noviny mají výročí, ták se chtějí o radost z vlastního trvání podělit i s našimi předrahými čtenáří. Víté? Vybírejté! Prosím!“
Na kárce měl položenou nevelkou desku. Na té desce byla napnuta z leva do prava jakási guma. Pod ní bylo zastrčeno, pěkně poskládáno vedle sebe, asi patnáct stíracích losů.
Kamelot, když viděl jeho zájem, energicky zvedl tu desku a rázem jí držel před ním.
„Ták pané. Vybírejte v klidů á uvážlivě!“
Jeho hlasitý hlas s prodlouženýma hláskama ho štval. Asi byl dlouhou dobu u kolotočářů. Před tou deskou stál jen chviku. Když ty losy spatřil poprvně, hned věděl jaký si vybere.
„Já si vezmu tento. Ten druhý z prava“
Kamelot opatrně pokládá desku s losy na kárku. Pomalu začne vytahovat vybraný los. S přáním výhry a s přáním krásného celého dne, mu ho podává „Ták prosím á hodně štěstí“. On mu jen polohlasně poděkuje. Oba se rozejdou jiným směrem. Los si zastrčí do kapsičky u košile. Kvapným krokem míří do práce. Začíná být víc a víc nedočkavý. Nejraději by si někam v klidu sednul a ten los setřel okamžitě. Jentak během chůze ho stírat mu přijde blbé. V práci chce být v čas, co kdyby tam náhodou byl někdo z vedení? Za pár minut již sedí za svým stolem. Předtím se, jako každý den, přivítal se svými kolegi. Pak od nich vyzvěděl co je nového. Byl rád, když slyšel že nic nového nikde není, vše je v pořádku a šéf přijede až za pět dní. Když tedy takto zachytil všechen cvrkot na pracovišti, sedíc za stolem, pomalu vyndavá z kapsičky ten svůj los. Položí ho před sebe. Los si nijak moc neprohlíží. Vnímá jen jeho pestrobarevné barvy a jakési smějící se sluníčko. Jeho smích mu připadá takový divný, až by ho z něho málem zamrazilo. „Ještě že tě setřu“ pomyslí si, hledajíc na svém stole něco vhodného ke škrabání. V rohu, pod lampičkou, uvidí pohozenou korunu. Rychle po ní sáhne. Začne stírat. Jde mu to dobře. Stírá klidně, vůbec ne nějak nedočkavě, či dokonce křečovitě. Stírá stejným tempem a bez přestávky. Snaží se nevšímat si těch čísílek. Chce na ně kouknout až je bude mít všechny setřené. Na všechny najednou. Za chvíli je hotov. Odloží korunu, rukou smete setřené kousky ze stolu. Významně se napne a až jako by obřadně pomalu zvedá ten setřený los ke svým očím. Pohlédne bystře na čísla. Na jeho tváři je vidět úsměv. Na lose vidí pod setřenou vrstvou tři padesátky. Ten jeho úsměv není veselý, je to spíše úsměv ironický či přezíravý. V jeho momentální situaci by byl raději, kdyby nic nevyhrál. A když už vyhrál, tak výhra padesáti korun ho tedy určitě vytrhne. Tak se s výhrou padesáti korun jeho nálada o dost zhoršila. Začal se sám sebe ptát, proč vůbec ten los bral? Na to ostatní, myslím tím na ty vzkazy, raději nemyslel. Chvíli seděl za svým stolem naprosto nehnutě. Jen civěl někam do daleka s hlavou plnou ne zrovna moc příjemných myšlenek. Los ležel před ním. Náhle zničeho nic sebral ten los a vstekle ho roztrhal. Jeho kousíčky mrštil do koše, který měl u stolu. Pak prudce odjel se svojí židlí od stolu a odběhl si dát na záchod cigaretu. Hrozně jí potřeboval. Dvě cigarety mu pohohly aby byl zase klidný. Byl rád, že ho při té teatrální scénce nikdo neviděl. Znova zasedl za svůj pracovní stůl. Dělal jako by nic. Snažil se to vše zahnat prací. Začal studovat nějaké dokumenty, které má za úkol analizovat a připravit k nim hodnotící referát, jako podklad pro výroční hodnotící zprávu za uplynulé kalendářní pololetí tohoto kvartálu. Nebo něco takového.
Studování těch dokumentů ho celého pohltilo. Když se ho kolegové ptali, jestli s nimi půjde na oběd, tak jen polohlasně odvětil, že toho má moc. Když mu kolegině kolem patnácté hodiny nabízela hrníček dobré kávy, odvětil že ještě musí něco pročíst. Kolem sedmnácté hodiny, se ho kolegové, kteří již odcházeli domů, ptali, zda li i on půjde domů.
„Jo, jo! Už jdu také, jen tu musím ještě něco dočíst“ odpověděl strojově, aniž by odvrátil oči od rozložených dokumentů, které mu zabíraly téměř celý stůl. U nich v práci je celkem normální, že se někdo musí zdržet déle. V tiché a opuštěné jedné velké kanceláři, kde má každý zaměstnanec svoji kój ve které má stoleček, židličku, telefon a horu dokumentů, zůstal úplně sám. Pilně studoval. Čas vůbec nevnímal. Telefon na jeho stole začal zvonit. To ho vylekalo a brutálně vytáhlo z jeho práce.
Pár vteřin mu zabere, než se zmátoří. Připadá si, jako by byl v nějakém pracovním tranzu.
Koukne kolem sebe. Nikdo tu není. To ho trochu překvapí. Kam asi všichni šli? A že mu ani nic neřekli? Ještě víc ho však překvapí kolik je hodin. Víc o tom nepřemýšlí, neb telefon stále neodbytně drnčí.Doufá i tuší, že mu volá jen a jen jeho Petra. Zvedá ho.
„Ahoj, moc rád Tě zase slyším“
„No jsem ještě v práci, musel jsem tu ještě něco dodělat, víš?“
„Ne, neboj se nepřetrhnu se. Jen mě už moc nebaví být doma sám. Bez tebe“.
„Až na to, že se mi po tobě stýská se mám dobře, neboj. A jak se máš ty? Nezlobí Tě tam?“
Pohupuje se na židli, sluchátko přitisklé k uchu aby mu žádné její slovíčko nemělo šanci uniknout a na obličeji má lehký, ale velmi srdečný úsměv.
Z rohu jejich velké kanceláře uslyší hluk. Koukne co se tam děje. U dveří stojí, stará, tlustá, nesympatická, v zástěře oditá, s koštětem a kbelíkem v ruce, jejich uklízečka. Překvapeně na něj čučí. On ještě rychle zašeptá do telefonu něco sladkého a hovor rychle ukončí.
„Ježiš marjá pané. Co tu ještě děláte? Běžte už taky domů...“ na rozdíl od její podoby, její hlas je milý a sympatický, až jako by babičkovský. Pakujíc se, ještě s ní prohodí několi formálních frází o práci i o počasí. Za několik minut vychází z budovy. Ten večer bylo nějak pod mrakem. Pofukoval sice mírný, však poměrně chladný, větřík. Ráno byl o hodně teplejší. Během chůze několikrát pozvedl oči k obloze. Vypadalo to na brzký déšť. Přidal do kroku. Jak se blížil k domovu, začal doufat v prázdnou schránku. Bál se dalšího vzkazu. Z jeho myšlenek ho rozptýlil počínající déšť. Nejprve padlo několik velkých kápanců. Ještě víc zrychlil krok. Chvilku na to začaly zem bičovat provazy vody. Dům měl na dohled. Začal mohutně sprintovat. Konečně otevřel dveře do baráku. Byl turch mokrý. Kapalo z něj jak z vodníka. Na zemi po něm zůstávaly loužičky vody a mokré ťápoty. Jen se lehce oklepal, z obličeje si setřel pramínky vody a nedočkavě kouknul na kaslík.
Z něho kouká asi pěticentimetrový proužek papíru. To ho na chvíli až zmrazí. Slabě řečeno. Nemilé překvapení, pomalu střídá vstek. Udělá pár rázných kroků ke schránce. Rázně vytrhne ten papír ze schránky a hned ho polohlasně přečte. „Málo, ale aspoň něco, že?“. Hned mu je jasné, na co ten vzkaz naráží. To ho ještě víc naštve. Zmuchlá ho a vstekle hodí směrem ke dveřím. Jde domů. Naštvaně stoupá po schodech, odemyká a jakmile odkopne boty, zamíří k baru. Tam vezme flašku a jde si sednou do kuchyně ke stolu. Dosedne a ihned ji naklopí do sebe. Už v ní moc nebylo, několika mohutnými loky jí dopil. Prázdnou flašku rázně postavil zpět na stůl. Začal přemýšlet, za chvilku nadávat. „Do prdele co to má znamenat? Vo co komu de? Ať už de do prdele!“.
Těchto pár nadávek bylo asi vše, co mohl dělat. Kdyby alespoň tušil kdo by v tom mohl mít prsty, tak by tak nasířený nebyl. Nad tím, jak to že mu to tak vychází, momentálně neuvažoval. Chtěl najít viníka, nebo viníky. Jeho vstek pomalu odcházel. Převlékl se, vzal si pivo a zalehl k televizi. Však program moc nevnímal. Přemýšlel o tom, kdo by v tom mohl mít prsty.
„Že by to dělal nějaký náš soused? To se mi nezdá. Nejsou už nejmladší a hlavně nevypadají na to, že by měli smysl pro takovéto přiblblé žertíky, ne! Sousedi to určitě nebudou. Tím si můžu být jistej. Ale optám se, jestli tu náhodou neviděli někoho podezřelého.“
Uvažoval dál: „Nebo že by to udělali ti zmetci z práce? To bych byl první, kdo by se stal obětí takového to velkého fóru. A to se mi taky nezdá“. Na mysl mu přichází další možnost.
„No a nebo mě sleduje nějakej magor“. To si vyvrátit nedovedl. Jenže pak mu přišla na mysl další věc. Jak těžké by to bylo všechno naaranžovat. A jakto že mu vyšly ta čísla? Jak to udělal?
Hodiny v obýváku začaly odbijet dvaadvacátou. Najednou ho přestalo bavit už o tom dál bádat, rázně vstal a šel raději spát. Když už usínal, začal zvonit telefon. Ikdyž si byl na devadesát pět procent jistý že volá Petra, tak ho nechal vyzvánět. Drnčil dlouho, moc dlouho. Možná mu chtěla něco důležitého. Jenže jemu to bylo naprosto jedno. Obrátil se na druhý bok a usnul.
Druhý den ráno vše probíhá jako nespočet rán před tím. Až na malý rozdíl. Už dlouho, možná ještě nikdy, se po ránu necítil tak rozmrzelý. Když si vduch promítl co ho dnes čeká, viděl před sebou samé nudné, otravné i nepříjemné záležitosti. Ve svém denním plánu chtěl najít něco na co by se mohl těšit, ale nic ho nenapadlo. Mohl by se těšit na to, až mu bude volat Petra. Ale ten den viděl na všem něco nepříjemného. Petře bude muset vysvětlovat proč to včera nebral. S myšlenkou, už abych byl zase tu, zabouchl dveře, otočil dvakrát klíčem a vyrazil do práce. Když míjel kaslíky, uviděl ve svém kaslíku zastrčený úzký pruh papíru.
„Zase? Už ráno?“ pomyslil si a víc překvapený než naštvaný, vytáhl ten vzkaz ze schránky.
„Až si budeš zavazovat botu, koukni se do prava“.
Nechápavě odvrátil pohled. Tento vzkaz mu připadal trochu srandovní. Teď momentálně začínal mít pocit, že jde opravdu jen o nějaký dětinský žertíček. Možná však, že jen tuto variantu byl ochoten si připustit. S myšlenkou, že už musí „jen“ najít původce těch žertů vyšel svižným krokem z baráku. Měl plán. Dnes bude pozorovat, nenápadně, své drahé a milé kolegi. Bude sledovat jak se tváří, jestli si nějak mezi sebou nešuškají, jestli někdo někam neodbíhá a tak podobně. A hlavně, až si budu zouvat boty, tak je nerozvážu. Tak a maj to! A dám si je raději pod stůl, aby mi je někdo „náhodou“ nerozvázal. Já jim dám. Tento plán považoval za moc dobrý a byl si jist v jeho úspěch. . S lehkým, lišáckým, úsměvem vstupoval do kanceláře. U dveří na chvíli zůstal stát. Pohledem pomalu přejížděl po ostatních. Zdálo se, že si každý dělá svoje. Někdo byl zalezlý ve své kóji, někdo se bavil s druhým, někdo telefonoval, ale že by někdo na něj nějak divně pohlédl, to říci nemohl. Schválně zakašlal. Ale nic. Nikdo ani hlavu nepozvedl. Blížil se k němu kolega. V ruce měl nějaké papíry. Pozdravili se a kolega bez mrknutí oka pokračoval dál.
„No nic, ještě se uvidí. Mám na vás celý den holoubkové“ pomyslil si pro sebe a chystal si zout boty. Vedle něj stál firemní botník. Včas si vzpoměl na svůj plán. Boty si oparně vyzul. Ještě zkontroloval zda jso tkaničky pěkně zavázané a pak s botama v ruce šel ke svému místu. Cestou potkal jednu ze svých kolegiň. Také měla na kvap, ale i přesto ho pozdravila. Její pozdrav se mu zdál nějak moc milý. To mu bylo podezřelé. Pohledem sjel na boty v jeho rukou. Na očích jí viděl překvapení a na jejích rtech cítil neodvratnou otázku. Rychle jí předběhl.
„Víš, moc smrděj. Tak se jich radši vůbec nedotýkejte. Nikdo! Jó?“. Posmutněla a vypadala hodně překvapeně. Vůbec něvěděla o co mu jde. Nic na to neřekla a pokračovala dál. Málem mu jí bylo i líto. Jeho den pak probíhal vcelku normálně. Bylo něco málo po třinácté. Pozorování kolegů mu šlo dobře, avšak nic podezřelého zatím nezahlédl. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Kolem čtrnácté hodiny začal na jeho stole drnčet telefon. To mu volala Petra. Její chování mu začínalo být víc a víc podezřelejší. Nedal na sobě nic znát. Pěkně si popovídali. On dělal jako že nic. Omluvil se za včerejšek. Ona říkala že se má také dobře a že se jí po něm moc, moc stýstá. Její řeči byly sladké, milé, dojemné. Přišli mu sladké a milé až moc. Chtěl věřit v její upřímnost, avšak nějak mu to nešlo. Najednou ho ty její sladké řeči přestaly bavit. Vymluvil se na nějakou strašně důležitou a neodkladnou práci a rychle zavěsil. Začal dělat že něco píše. Přitom dál nenápadně pozoroval kolegi. Byl konec pracovní doby. Zatím nic podezřelého neviděl. Kolegové se mezi sebou vzájemně loučili, i s ním a postupně odcházeli domů. Nic nenormálního, jako každý den. Něco ho napadlo. Šel k oknu a sledoval, zda se jeho drazí kolegové nějak neshrocují před budovou, to aby si vymysleli další plán. Neshrocovali se. Viděl jak po jednom, nebo po dvou, někdy i po třech vycházejí a pak si jdou každý svou cestou.
„Ale to by byli pěkně hloupí, aby se takto lehce nechali prozradit. Jestli se budou chtít sejít, tak se sejdou někde, abych je nemohl vidět. Přeci nejsou blbí“ s touto myšlenkou po pár minutách odchází od okna. Vezme boty a zamíří k východu z jejich velké, společné, kanceláře. Na botníku leží obouvací lžíce. S tou si celkem snadno nazuje ty své, zavázané boty. Odchází s pocitem, že na kolegách a koleginích nic podezřelého neviděl. Jejich chování bylo naprosto normální. Nejpodezřelejší z celého dne byl ten úsměv kolegině. Ale tomu žádnou váhu nedával. Měl pravdu.
„Možná jsem je podezříval neprávem, možná v tom nikdo z nich prsty nemá“ myslí si pro sebe a jde klidným krokem po asfaltové cestě vedoucí středem parku.
„Však vyhráno nemají holoubkové, zítra je budu sledovat zase.“ plánuje si další taktiku na své kolegi, sledujíc jak na blízkém jezírku dovádí kačer se svojí kačenou. Rázem má myšlenky úplně jiné :„Jó hochu, co ta tvoje kačena, taky s tebe ta tvoje kačena chtěla udělat někdy blbce? Ze mě ta moje asi jo. A asi v tom nebude špatná.“ pomyslí si a začíná mu být s toho smutno. Jde raději dál. Snaží se myslet na něco jiného. Třeba na to co si dá k večeři. Že by zašel do uzenářství? Přichází na konec parku. Na pravé botě má rozvázanou tkaničku. Udělá to, co by udělal asi každý. Sehne se aby si jí zavázal. Když jí v jakém si pokleku zavazuje, najednou si na to vzpomene. Svůj pohled drží před sebou. Neví co má dělat. Má se rychle zvednou a utíkat pryč? Ale co je asi na pravé straně? Pomalu stáčí pohled na pravou stranu. Asi dvacet centimetrů od jeho boty leží na zemi čtyřlístek. To bude ono. Dělá jako by nic. Ani se ho nedotkne. Nechá ho tam ležet, rychle se zvedne a s rozvázanou botou rychle odchází. Do řeznictví nešel, šel rovnou domů. Zase byl někomu za blbce.
Udýchaný z rychlé chůze otevírá domovní dveře. Okamžitě koukne na kaslík. V kaslíku je zastrčený na tenkém proužku papírku další vzkaz. Rychle ho vyškubne a čte.
„Čtyřlístek znamená štěstí, většinou“
Několikrát si to přečte. Pak papírek rychle zmuchlá, pohodí na chodbě a kvapně jde domů. Zabouchne za sebou dveře. Je unavený. Opře se o vchodové dveře a hluboce si oddechne. Po čele mu stékají dva čůrky potu. V hlavě mu běhají zase ty samé myšlenky, na něž nezná odpověď. Kdo? Proč? A jak? Jedna větší otázka než druhá. Začíná si uvědomovat, že pokud se dotyčný nepřizná, nebo jestli neudělá nějakou chybu, tak on sám na to asi nepřijde. Během večera na to samozřejmě dál myslí. Přemýšlí v tichém bytě a s jasnou hlavou, ležící na pohodlném gauči.
„Tak co mám dělat? Jít na policii je nesmysl. To je blbost. Jestli si ze mně dělá někdo srandu, tak mu to nebudu přeci sám ještě vylepšovat. Začnu s ním hrát taky. Budu dělat jako že nic. Mám se nervovat a být jak uzlíček nervů? To bych byl pěknej blbec. Budu dělat jako že nic a ono ho to přejde. To je dobrej plán. No jo, ale fakt by mě zajímalo jak to dělá. Jak to že mu to tak vychází? To mi pak bude muset prozradit sám. Asi do toho bude zapleteno víc lidí. No uvidíme“ dokončil své plánování. Měl celkem dobrou náladu a celkem se i těšil na další den. Začal zvonit telefon.
„Á, tak hra patrně začíná zrovna teď“ napadlo ho a energicky zvedl sluchátko.
„Ahoj miláčku, rád Tě zase slyším. Kdepak jsi?“
„No jistě, na služební cestě! Kde jinde, že? Mě to hned nenapadlo“
„Co by se mělo dít? Nic se neděje! Je hezký den a začíná mě to bavit“
„Co mě jako začíná bavit? Ale miláčku, jestli jí chceš ukončit, tak přiď dnes večer domů“
„Co ukončit?“, ironicky se zasmál „tu hru!“.
„Jakou hru? Tak přijď a já Ti to tedy, když nevíš, vysvětlím“
„Jasně, nemůžeš. Tak budem hrát dál. Pa. Už musím jít“
Zavěsil. Měl dobrý pocit. Cítil že zabodoval. Když chtějí hrát, tak budem hrát. Začal mít hlad.
Druhý den ráno vše probíhá jako vždy. Nic zvláštního se nestalo. Nad ničim moc neuvažuje, neb má svůj plán. Všechny pozorovat a hrát svoji hru. Vyjde z bytu. Schází po schodišti. Již z dálky kouká na svůj kaslík. Zase z něj kouká tenký proužek papíru. Dneska ho to nerozhází. Klidně přistoupí ke schránce a ten papírek opatrně vytáhne. Začne číst.
„Do té plechovky se podívej“
Vzkaz nechápe. Vůbec ho to nepřekvapuje a postupuje dle svého plánu. Snaží se chovat klidně, však v duchu je zvědavý co to asi zase bude. Papírek začne pravou rukou pomalu muchlat a druhou hledá v kapse klíče od dveří. Vyjde z baráku. Klidně přistoupí k popelnici a ten vzkázek tam zahodí. V práci pak vše probíhá bez nejmenšího zádrhelu. Pozoruje nenápadně své kolegi, však ani dnes nic podezřelého neviděl. Napadlo ho, jestli by se neměl zkusit optat nějakého kolegi, zda o něčem neví, ale nevěděl komu má věřit. Bylo kolem třinácté hodiny, když začal zvonit jeho telefon. Hned tušil kdo to je. Byl přesvědčený že mu volá Petra. Měl naprostou pravdu.
„Ahoj ahoj, tak jak se máš?“
Hlas má plný ironie: „To víš že jo, mně se také stýská“
„To víš že ne, nemusíš jezdit. Já to včera nějak přehnal. Byl jsem podrážděný z práce. Promiň“
„Jó, mám se dobře. Proč se ptáš?“
„Máš o mě strach? Proč? Mělo by se mi snad stát něco nepříjemného?“ ironie z jeho hlasu nemizí.
„Očem že to mluvím? Jo já zapoměl, Ty vlastně o ničem nic nevíš“
„Nech toho prosim Tě, nech toho! Hele já už zase musím jít. Pa miláčku“
Ani jí nenechal dopovědět poslední větu a rázně zavěsil. Petra se pomalu dostávala na první místo v žebříčku podezřelých. Včera, ani dnes na kolegách vůbec nic divného nezpozoroval. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Začínalo mu být spíše divné, proč že mu tak často volá jeho milá. Ano, mají se rádi, ale opravdu bez jeho hlasu ani den nevydrží? Opět nastal konec pracovní doby. Uklidil nějaká lejstra do svého šuplíku. Protáhl si záda ztuhlá od hodinového sezení a znova usedl do svého křesílka. Najednou měl v hlavě několik otázek.
„Proč mě volá každý den? To beze mě opravdu nemůže být? A nebo něco kontroluje? Že by kontrolovala jak na tom jsem? Pročpak to asi dělá?“
Z těchto otázek mu začalo být smutno a u srdce těžko. Začalo mu být líto, že si z něj osůbka které vždy věřil, kterou miluje a nechtěl by bez ní žít, dělá takovou srandu. Chtěl najít něco, aby si mohl říci, že to ona nedělá a ani v tom nemá prsty, avšak nic takového nenašel. V opuštěné kanceláři seděl asi půl hodiny. Pak vstal a šel domů. Kráčí si poklidnou chůzí po asfaltové cestě vedoucí středem parku. Kouká na levo, kouká na pravo i před sebe a právě před sebou na zemi vidí plechovku od limonády. Zastaví se asi tři metry od ní. Začne se rozhlížet kolem sebe. Velmi pozorně. Nikoho podezřelého, ani nic neobvyklého nevidí. Jen nad ním na neby letí velké hejno nějakých ptáků. To je neobvyklé, ale jinak vůbec, vůbec nic. Pomalu přistoupí k té plechovce. Zvedne jí. Její horní část je vyříznutá. Koukne do ní a vidí tam štůsek bankovek. Je tak dva centimetri široký, svázaný gumičkou a vně té plechoky dělá úhlednou spirálku. Typuje to na tisícovky. Samozřejmě ho napadne ty peníze sebrat a dělat jako by nic, však na druhou stranu hraje tu svoji hru. Na jeho tváři je vidět lišácký úsměv. Přistoupí k jednomu z několika košů, ktré tu lemují cestu a tu plechovku tam zahodí. Plnou. Pak s pocitem triumfálního vítězství jde domů.
Přichází k baráku. Je rozhodnut se dnes na kaslík ani nepodívat. Odemkne dveře a se sklopeným pohledem projde kolem schránek. Klidně stoupá po schodech do svého, druhého, patra. Kouká na svoje dveře. Nad klikou, mezi dveřmi a futry, je zastrčený kus papíru. Tenký, úzký proužek velikosti papíku do šatny, nebo lístku do divada. Snaží se nevypadat překvapeně. Papírek ihned vytrhne. Něco je na něm napsáno. Velice malinkými písmenky. Musí zaostřit.
„Tak ty se vyhybáš schránce? No dobrá! A proč jsi zase zahodil své štěstí?“
Jeho překvapení nabere vesmírné rozměry. Srdce přestane bít a krev mu steče až do nohou.
„To není možný! Jak to dělají?“ pomyslí si, muchlajíc i tento papírek. Chvíl trvá než to překvapení rozdýchá. Když se převlékne do domácího, tak si dá něco k snědku a dvě píva. Je unavený. Lehne na gauč a opět začíná přemýšlet. Jenže teď již pomalu neví, nad čím má přemýšlet víc.
Má přemýšlet nad tím kdo a proč to dělá?
Má přemýšlet nad tím jak to dělá, že mu to tak všechno vychází?
Nebo snad má přemýšlet nad tím, jak hrát tu svoji hru dál?
Také by mohl přemýšlet jak se má dál chovat k Petře, když z něj dělá takového jantara. Jak tak leží na tom gauči a doufá v nějaké vysvětlení, tak mu začínají těžknout víčka. Za několik minut spí.
Probudí se až druhý den ráno kolem páté. Z toho gauče je celý rozlámaný a cítí v těle snad každou kost. Převlékne se do pižama a ještě asi na hodinku skočí do postele. Když pak musí již doopravdy vstávat, tak si připadá jak po flámu. Snad ho kafe postaví na nohy. Když odchází, může si říci, že ho kafe na ty nohy opravdu postavilo. Otevře dveře a před ním se na zem snese, jako lístek ze stromu, opět malý kousek papíru. Stojí, nehýbá se a bystře poslouchá, zda li na chodbě neuslyší nějaké hlasy, či šum. Je však naprosté ticho. Sebere ten papírek a zase začíná luštit ta malinkatá písmenka. Jde mu to docela dobře.
„Prosím! Prosím! Dnes mě rozhodně poslechni! V tu pravou chvíli sáhni za sebe!“
Když ho dočte, pomalu ho zmuchlá a zastrčí ho do kapsy u kalhot. Pak zamkne a vyráží vstříc novému pracovnímu dni. Snaží se na tento nový vzkaz nemyslet, stejně jako moc nepřemýšlel nad ostatními, ale dnešní vzkaz mu připadl dosti tajemný. Pročpak ho někdo tak usilovně prosí? Jaká asi bude ta pravá chvilka? Pozná ji vůbec? A copak tam asi najde? To jsou otázky které mu probíhaly hlavou při cestě do práce. Dnes je rozhodnut poslechnout. Jestli to bude nějaká sázka, tak jí rozhodně vsadí. Jestli to bude nějaká hotovost, sebere jí. Prostě dnes si stěstí proběhnout nenechá. Už toho má dost. Nerad by toho tajemného pisatele zase zklamal. V práci jde všechno zcela normálně. Kolegi již vůbec nesleduje, neb teď má jiného podezřelého. Kolem čtrnácté hodiny ten, vlastně ta, podezřelá volá. Zase. Už je na ní připravený.
„Ta se bude divit, jak to s ní rychle vyřídím“ pomyslí si, když rázně zvedá telefonní sluchátko.
„Ahoj miláčku! Mám se dobře, žiju, nic se mi nestalo a dneska poslechnu. Neboj! Tak pa pa!“
Nepustí ji ani k jedinému slůvku a rychle zavěsí.
„Tak a má to“ pomyslí si a spokojeně se pohupuje na židli.
Jeho telefon začne opět zvonit. To celkem očekával. Zvedne sluchátko. Nic neříká. Ze sluchátka slyší její slova. Její hlas vypadá naprosto překvapěně, ulekaně i smutně. On stále nic neříká. Nechá ji povědět pár slov a pomalu zavěsí. Pár vteřin poté přístroj zvoní zase. Natáhne k němu ruku, nadzdvihne sluchátko a zase ho položí. Telefon začne zvonit zase. Udělá to sámé. Potom se to ještě třikrát opakuje. Pak je ticho a on může v klidu pracovat. Najednou ho něco napadne.
Ve svém poznámkovém bločku hledá telefonní číslo k ní do práce. Když ho najde, ještě chvilku přemýšlí jaké si zvolí jméno. Tak třeba Frajbrt. Zvedne sluchátko a vytáčí číslo.
„Dobrý den, Frajbrt. Mohl bych mluvit s Petrou Salinovou?“
„Není v práci? A prosím vás, kdypak se vrátí?“
„Aha aha, asi za týden. Je na služební cestě“
„Tak vám moc děkuji a nashledanou“
„Co prosím? Ne, ne, to není potřeba. Já zavolám později“
Pomalu pokládal sluchátko. Byl trochu překvapený. Myslel, že jí teď odhalí. Neodhalil. Jeho podezření zůstávalo stejné. Naopak, ještě trochu vzrostlo.
„Však ona je dost šikovná, ona si to nějak zařídila. A vůbec, ani nevím s kým jsem to mluvil. Určitě to byla nějaká její kamarádka, která ji ráda a ochotně zapře“. Takové byly jeho myšlenky.
Pracovní den se chýlil ke svému konci. Z toho normálního již také moc nezbývalo.
Všichni začali uklízet své stoly, aby mohli co nejdříve odejít domů. On také. Za celý den se nic, čeho by se mohl ten dnešní vzkaz týkat, nestalo. Vyšel z budovy a obvyklou cestou si to zamířil k domovu. Byl nějaký otrávený. Nějak ho to všechno začínalo štvát a mrzet víc a víc. Pomalu kráčí po cestě s hlavou plnou nepříjemných myšlenek.
„Tak já jsem někomu za blbce a ani nevím komu. Podezřívám lidi ve svém okolí a nejvíc člověka, kterého miluji. Ale proč ji vlastně podezřívám? Mám na ní nějaké důkazy? Nemám. No jo, ale mě nikdo jiný, kdo by v tom mohl mít prsty, nenapadá. V práci se chovají naprosto normálně.
Že by v tom měli prsty rodiče, kteří bydlí hodně kilometrů odsud, je nesmysl.
A že by v tom měli prsty moji dva nejlepší kamarádi, které jsem navíc už stejně dluho neviděl, neb bydlí ve vedlejším městě, tak to mi přijde také nepravděpodobné. Ale já nechci aby v tom měla prsty Petra. Nechci. To bych byl radši, aby po mě šel nějaký nebezpečný psychopat se sklonem k doručování tajemných zásilek“.
Tato jeho nová myšlenka ho zastavila.
„No jo, psychopat! To mě vůbec nenapadlo“. Sám se divil, že ho to napadlo až nyní. Sice byl najednou trochu vystrašený, ale na druhou stranu byl i rád, neb nebezpečný psychopat byl náhle na prvním místě v žebříčku podezřelých. Stál kousek od lavičky, tak si na ní sedl. Musel si to teď v hlavě trochu urovnat. Teď, když má nového podezřelého.
Pohodlně se usadí, kufříček odloží vedle sebe. Sklopí pohled k zemi, to aby ho ve svém přemýšlení nerozptylovalo okolní dění, okolní krása. Pravou ruku má volně položenou na klíně, levou si hladí svoji hladce a precizně oholenou bradu. To má Petra ráda.
Z jeho přemýšlení ho vytrhne zběsilé křičení kachen, které se až dosud v klidu pohupovaly na klidné hladině nedalekého jezírka. Pozvedne zrak. Vidí jak vyplašeně odlétají pryč. Od někud slyší vystrašený křik nějaké ženy, která téměř až hystericky, volá na své dítě. To s pláčem utíká k ní. Když je u ní, tak ho vezme do náruče a kvapně s ním odbíhá. Vůbec nechápe co se děje. Koukne do leva. Tam stojí nějací tři klucí. Nějací školáci, co se po škole někde toulali. Vypadali, že jejich známka z chování nikdy nebyla lepší než dvojka. Ale i oni stojí a i oni vypadají ustrašeně. Koukají směrem k jezírku. Pak se otáčí a dost rychle odcházejí pryč. Dokonce utíkají. Pohlédne před sebe. Na pár vteřin mu přestane tlouci srdce. Vidí, jak se k němu od jezírka řítí tryskem rozzuřený pes.
Odborník by řekl “americký pitbull terrier“ já řeknu nevelký, obtloustlý, býly pes kterému mezi ostrými zuby, jenž zurivě cení, tečou proudy slizkých slin. Několika mohutnými skoky přeběhl trávník. Byl pár metrů od něj. Koukal na toho psa a děsem se nemohl ani hnou. Srdce mu bylo snad pěcetkrát za vteřinu. Ano, tak rychle. Najednou si vzpoměl na ten vzkaz. Ta myšlenka přišla jako blesk z nebe. Jako jeho poslední záchrana. Pes v trysku nepolevoval. On rychle obrátil hlavu za lavičku. Tam uviděl ležet mohutný, asi metrový klacek. Okamžitě se pro něj sehnul. Chytil ho oběma rukama. Pes k němu akorát přibíhal. Jeho zuřivost nepolevovala. Naopak. Když byl od něj asi metr, skočil a chystal se mu zahryznou své mohutné tesáky do jeho odhaleného krku. Pes se těšil jak bude trhat, drásat a krev bude kolem stříkat. Šlo o setiny. Jakmile na něj ten pes skočil, tak tím mohutným klackem, který svíral v obouch rukách, silně švihnul. Jako o život. Vlastně né jako. Do toho úderu dal všechno. Byla to jeho poslední šance. Trefil se. A to naprosto přesně. Rána dopadla na pravou stranu tlamy té bestie. Udér byl tak silný, že se klacek přelomil a jeho zbytek odlétl kamsi do daleka. V ruce mu zůstal půlmetrový pahýl, který mohl použít teď jako bodák. Pes strašlivě zakňučel a padnul k zemi. To už on stál a koukal na ochromenné psí tělo, které jen pomalu přicházelo k sobě. Na nic nečekal. Sebral kufřík a rychlým krokem odcházel. V ruce stále držel pro jistotu zbytek toho klacku. Ani se nevšímal, zda to někdo viděl. Bylo mu to jedno. Chtěl být co nejdříve pryč. Když byl na konci parku, ohlédl se. Viděl jak ten pes vláčí své bolavé tělo kamsi do křoví. Svižným krokem pokračoval k domovu. Na nic nemyslel, jen chtěl být co nejrychleji doma. Byl vyděšený. Jen pomalu si začal uvědomovat, co se mu vlastně stalo a že jen o vlásek unikl jisté smrti. Unikl jen díky tomu klacku a to ho zneklidňovalo ještě víc. Ano, útoky psů nejsou nijak neobvyklé, však v jeho případě ten útok asi někdo připravil. Ten klacek tam také asi nepřišel sám. Někdo ho tam musel dát. Ale kdo? Kdo to dělá? A proč zrovna mě? Proč?
S těmito myšlenkami odemyká dveře do baráku. Je vystrašený a špatně se mu dýchá. Zbytek toho klacku odhodil před barákem do trávy. Kouknul na svůj kaslík. Byl prázdný. Pomalu stoupal do schodů. V půli cesty se zastavil. Poslouchal, zda li za ním někdo nejde. Bylo ticho. Pomalu pokračoval dál. Když vycházel poslední část schodů, hned koukal na svoje dveře. Zase tam bylo něco zastrčené. Dnes to byl o něco větší papír než jindy. Rychle odemkl a co nejrychleji vešel do bytu. Zamknul na dva západy. Zasunul řetízek. Pár minut pozoroval kukátkem chodbu. Na chodbě však nikoho neviděl. Na chodbě bylo mrtvo, nikdo za ním nešel. Hluboce si oddechl. Opřel se zádama o dveře a pomalu se po nich sesunul. Byl na bobku, opřený o dveře a začínal číst ten dnešní vzkaz. Dnes, oproti předešlým, byl psán většími písmenky a byl i o dost delší.
„Mě se bát nemusíš. Kdybych Tě chtěl zabít, tak jsi již dávno mrtvý. Mohl bych Tě zastřelit z dálky. Pěkně bych byl někde ukrytý a ty by jsi nestačil říci ani popel. Mohl bych Tě otrávit tak snadno, až mě samotnému to nahání husí kůži. Když jsi seděl na té lavičce, tak jsem Tě mohl ze zadu podříznou jako překrmenné prase. A zase by jsi nic nevěděl. Tak se neboj a poslouchej Ty mé vzkazy. Potom, kdo Ti ty vzkazy píše, pátráš naprosto zbytečně. Nikdo z tvého okolí v tom nemá prsty. Pokud se Ti já sám nepřihlásím, tak mě nikdy neodhalíš“.
Dočetl. Opatrně složil ten papír a začal vstávat. Teď už vůbec nevěděl co má dělat.
Ještě nepřevlečený usedl ke stolu v kuchyni. S končícím dnem v ní bylo již dosti šero. Seděl a přemýšlel co má dělat. Napadlo ho jít na policii. No ale pak si řekl, že vlastně ani neví co by jim tam měl říkat. Že dostává tajemné vzkazy? Vždyť je ani nemá, všechny je zahazoval. Že ho pronásleduje někdo tajemný a dává mu vzkazy do kaslíku? A oni by se ho optali“ a kde máte ty vzkazy?“. No a ty vzkazy právě nemá. Nebo by se ho možná optali, zda li je mu těmi vzkazy vyhrožováno. No a on by musel říci pravdu. Není. Naopak. Díky vzkazu mohl být milionář. Ne, na policii nepůjde. Ačkoliv byl celý ustrašený a vyděšený, jedna věc ho těšila. Prý že v tom nikdo z jeho okolí nemá prsty. Ani jeho Petra! Na jeho ustrašené tváři byl vidět slabý úsměv. Hned ho napadlo, že až bude dnes volat, tak se jí musí omluvit. Sice ještě nevěděl co jí řekne, ale už teď se těšil až zavolá. Jenomže pak si vzpoměl co jí provedl. Jak jí setřel a několikrát položil telefon. Začal mít obavy, že dnes nezavolá. V kuchyni byla již téměř tma. Jen stěží viděl na ručičky hodin visících na zdi. Bylo kolem osmé. Starosti z venku pro tuto chvíli úspěšně hodil za hlavu. Teď měl strach o jejich vztah. Je po osmé a ona ještě nevolala. „To není dobré“ pomyslil si a z kufříku vyndal notýsek s telefoními čísly. Měl v úmyslu jí volat, přitom doufal, že se k němu nezachová jako on k ní.Čekal. Blížila se půl desátá. Bezcílně chodil po bytě, pak zase chvíli ležel, nebo seděl a nebo upijel z načatého piva. Byl nervozní jak starý pes. Ona však nevolala. Rozhodl se jí tedy zavolat. V notýsku měl od ní telefoní číslo do hotelu, kde budou bydlet. S notýskem na klíně, sedící v křesle v obýváku, začal vytáčet čísílka. Ve sluchátku slyšel několik dlouhých zatůtání.
Na druhé straně se mu ozvala recepční z toho hotelu.
„Dobrý večer, Ronecki. Mohl bych prosím vás mluvit s Petrou Salinovou?“
Bylo mu řečeno, že teď momentálně není na pokoji. Prý mají firemní večírek.
„Prosím Vás, a mohla by jste jí něco vyřídit?“
„Děkuji, jste laskavá. Tak jí prosím Vás vyřiďtě, že se jí za minulý telefonát strašně moc omlouvám a že jí prosím aby se na mě nezlobila a že jí prosím ať mi zítra zavolá.“
Žena na druhé straně mu vzkaz, který si zapsala, ještě jednou zopakovala.
„Ano v pořádku. Moc děkuji a nashledanou“
Pomalu zavěsil a odsunul telefon dál od kraje stolu. Na této věci byl velice opatrný. Začal být dosti ospalý. Nejveseleji mu také rozhodně nebylo a tak šel raději spát. Usnul dobře a spal až do rána.
Budík ho probudil kolem sedmé. Fyzicky byl na tom dobře, leč psychicky nic moc. V hlavě ho tížily dvě myšlenky. Za prvé mu bylo moc líto jak se zachoval ke své milé. Doufal, že během dne zavolá. No a za druhé ho tížil jeho neznámý dobrodinec a opatrovatel. Dnes nějak neměl náladu na to myslet. Prvořadé pro něj bylo, aby mu zavolala Petra. Když nezavolá ona, tak ji on zavolá večer a bude doufat že to nějak dopadne. Ironicky si pomyslil, že by v tom mohl zapracovat jeho nový, neznámý opatrovatel. Otevřel dveře. Na zem před ním dopadl opět kus papíru. Už ho to ani nepřekvapilo. Sebral ten vzkaz a stojíc mezi dveřmi, začal číst.
„Neboj se, nepříjdeš o ní. Vše bude v pořádku. Bude volat v deset, sedmnáct.“ Byl rád. Po té řadě vzkazů si byl jist, že to přesně tak bude. To, kdo ten vzkaz přinesl ho vůbec nezajímalo. Ani neměl v úmyslu to nijak zjišťovat. Jenomže po schodech z patra nad ním pomalu a opatrně sestupovala jeho stará nadsousedka. Byla již dost stará a velice chromá na nohy. Její zdolávání schodů bylo velice smutné. Jeden jí trval snad dvě minuty, možná i déle. Nějak dostal chuť udělat dobrý skutek. Proto neváhal. Vyběhl k ní s úmyslem jí pomoci. Velice vlídně jí oslovil.
„Dobrý den. Já vám pomohu. Chcete?“ Opatrně jí začal chytat za ruku.
„Á, to jste vy. Jste moc hodný, ale to musím já sama“ pronesla sice potěšeně, ale i přesto se mu razantě vytrhla z jeho ruky. Sestoupil od ní o několik schodů níže a pozoroval jí jak to zvládne.
„Opravdu jste moc hodný, cením si vaší pomoci, však ty schody musím zvládnout sama. To je takové moje předsevzetí. Až je nezvládnu, tak se odtud budu muset odstěhovat“ takovou věc říkala tak lehce a bez emocí, až ho to překvapilo. Ačkoliv to neměl v ůmyslu, na něco se jí zeptal.
„Neviděla jste dnes ráno, nebo někdy jindy, chodit po domě někoho neznámého?“
Ani na něj nekoukla. Stále pohledem kontroluje své oteklé nohy a schody pod sebou.
„Ne, ne, vůbec nikoho jsem milý pane neviděla. Akorát včera večer, to jsem akorát zatahovala závěsy, tak jsem se všimla že u nás před vchodem stojí pohřební auto. Takové to dlouhé, nízké auto. Takové co jsou v amerických filmech. Tak jsem si pomyslela, že už pro mě asi jedou. Možná ho sem poslala moje milovaná vnoučátka. Ty jedni parchanti mizerný. Hamižný bestie. Ale oni nad mou závětí pěkně zapláčou. Nevděčníci“ její dlouhá odpověď ho zamrazila. Celou tu dobu na něj vůbec ani jednou nepohlédla. Soustředila se jen a pouze na ty schody. Znova jí nabídl svoji pomoc. Ona ho znova se slovy díků odmítla. Řekl „tak nashledanou“ a šel do práce.
Během cesty do práce chvilku přemýšlel nad tím údajným pohřebákem. Nějak tomu nechtěl věřit. Kdo ví co viděla. Je stará, chromá, určitě špatně vidí a navíc to bylo ve tmě. Kdo ví co to bylo. Třeba to byl kamión. Tím to měl za vyřízené. Už se jí ptát nebude. S těmito myšlenkami vešel do budovy kde pracoval. Když dosedl za svůj stůl, tak hned napsal na papírek: deset, sedmnáct. Pak ho zasunul pod telefon. Den v práci ubíhal rychle. Za chvíli bylo devět. Chvíli něco studoval v lejstrech. Když kouknul na hodinky, bylo deset a pět minut. Pohlédl na čas napsaný na papírku a odběhl si do automatu pro kafe. V deset, jedenáct byl zpět. Zasedl za stůl a začal si vychutnávat kafíčko. No vychutnávat, bylo z automatu. Spíš ho jen převaloval v puse, než ho polkl. Bylo čtvrt na jedenáct. Srdce mu začalo tlouci o něco rychleji. Teď by ho od telefonu nikdo nedostal. Deset šestnáct. Minuta byla pro něj nekonečná. Upřeně sledoval telefon. Přišlo mu, jako by na něj civěl alespoň hodinu. Kouknul na hodinky, když v tom začal telefon zvonit.
Okamžitě ho zvedl a doufal, že na jeho konci uslyší její hlas. Byla tam.
„Ahoj ahoj! Moc rád Tě slyším. Promiň mi ten včerejšek. Promiň!“
Na jeho tváři byl vidět úsměv.
„No jo, nějak mě tu zlobili“.
„Né, nic pracovního. Jenom takové kanadské žertíky. Kolegové volali z kanceláří do kanceláří a vydávali se za různé lidi. No a mně před Tebou volali už asi třikrát. Jednou to byl ředitel, pak se dokonce vydávali za Tebe a nakonec mi volal náš slavný Karel. Potom jsem zvonící telefon zvedal a hned zase pokládal. No a do toho jsi volala Ty“ chtěl jí to vylíčit co nejvěrněji. Jako by k něčemu takovému opravdu došlo. Snažil se aby tomu uvěřila, ale jemu samotnému to přišlo celkem trapné. Jenomže v daný moment na nic lepšího nepřišel.
Když dopověděl, tak na druhé straně bylo pár vteřin ticho. Nervózně si začal kousat ret.
„Jó, tak vy si tam takhle dovádíte? Jó?“ její tón hlasu se mu líbil.
„To já né, to oni! Já vždy pracuji jako ten nejpilnější mraveneček“.Na tváři měl úsměv.
„Tak je tam tedy pěkně srovnej ty darebáky, Ty můj pilný mravenečku“
Tento tón hlasu znal a moc ho na ní miloval. Začínal si být jist, že to dobře dopadne.
Ještě se jí optal kdy asi přijede. Prý za tři dny. Poté padla ještě slova, jimiž se oba dva vzájemně ujišťovali o vzájemné, nehynoucí a největší lásce. Pak zavěsili. Po tomto hovoru zůstali na jednom i druhém konci sluchátka dva šťastní, spokojení a milující lidé. Tak to alespoň cítil on.
Zbytek pracovního dne mu příjemně utekl. Cítil se skvěle. Sice ho dál vně duše zajímalo kdo mu píše ty vzkazy, ale o hodně víc ho těšilo, že to mezi ním a Petrou je naprosto v pořádku. Dnes mu bylo zcela jedno jestli bude mít zase nějaký vzkaz. Cestou domů zašel ještě do uzenářství. Dostal chuť na nějakou klobásku. Klidnou chůzí přicházel k domu kde bydlel. Odemkne dveře a vstoupí. Pohlédl na kaslík. Vidí v něm zastrčený úzký proužek papíru. S povzdechem, jako když vás něco otravuje, ho vytáhl. Položil kufřík v němž si nesl dvě klobásky a začal číst.
„Nejsem žádný tvůj přítel. Jen plním co je danné. Kdo má být oběšen, ten se neutopí.“ dnešnímu vzkazu opět nerozuměl. Ačkoliv byl dnešní vzkaz dosti chmurný, vůbec ho nerozházel. Doma si v klidu udělal večeři. Večer mu ještě zavolala Petra. Moc pěkně si popovídali. Kolem třiadvácáté hodiny na něj přišlo spaní, tak se chystal jít spát. Vypnul televizi. Vstal z gauče a chystal se odejít z obýváku. V pokoji i v celém bytě bylo naprosté ticho. V tom tichu slyší pod okny zvuk nastrtovaného auta. Né že by nějak moc věřil své nadsousedce, to spíše kvůli své zvědavosti, ale přiskočil k oknu. Už ho však nestihl. Slyšel jak auto několikrát protůrovalo motor a poté s pískotem prokluzujících zadních kol mizí do tmy. Rychle otevřel okno a vyhnul se z něj co mohl. Viděl jak na konci ulice prudce zahybá do vedlejší, malé uličky, nějaké černé, dlouhé, nízké auto. Ať chtěl, nebo nechtěl, pohřebáka v něm musel poznat. A poznal. Chvilku ještě koukal z okna. Nic zajímavého však již neviděl. Všude bylo ticho, klidno a mrtvo.
Zavřel okno. Zatáhl závěsy. Chvíli stál uprostřed pokoje. Přemýšlel nad tím co právě viděl. Napadla ho taková myšlenka, která se mu však vůbec nelíbila. Ten pohřebák si začal spojovat se svými vzkazy. No a když tu byl teď, tak mu asi, možná, nějaký vzkaz přivezl. Byl zvědavý. S jeho zvědavostí rostl i jeho strach. Což je celkem neobvyklé. Chvíli ještě bloumal po bytě. Jeho zvědavost dál rostla. Strach už ne. Přistoupil ke vchodovým dveřím. Kukátkem kouknul na chodbu. Nic však neviděl. Jen tmu. Pomalu a opatrně začal odemykat dveře. Ještě před tím zkontroloval řetízek na dveřích. Odemkl, pomalu je otevírá. Vidí jak se na zem snáší malý lístek papíru. Dopadl kousek od jeho prahu. Nechce otvírat dokořán. Nechává řetízek zastrčený. Protahuje ruku skrz malou mezeru. Jen tak tak dosahuje na papírek. Bere ho. Rychle zavírá dveře a zamyká na dva západy. Na papírku je napsáno malinkými písmenky:“ podívej se ven! Tak končí moji přátelé“.
Dříve než si stačí něco pomyslet, slyší z venku hlasité a srdce drásající kňučení. Odhrne záclonu a koukne ven. Přímo pod jeho okny leží uprostřed silnice, mezi bílými čarami cosi přejetého. Bylo to už roztrhané na kusy. Kolem byl velký flek, asi krev. Co jiného? Kus od toho leželo něco malého a tenkého. Patrně nožička. Ale přední? Nebo zadní? Kdo ví. Podle předešlého kňučení to asi byl nějaký menší pejsek. Naštěstí to kňučení již ustalo. Ikdyž to bylo v místech, kam světlo z lamp až tak moc dobře nedoléhá, bylo vidět, jak se ten uzlíček srsti, masa a přelámaných kostí ještě občas prudce zaškube. Bylo mu z toho zle. Akorát zavíral okno, když se z nějaké uličky prudce vyřítilo nějaké auto. Bylo to běžné, normální, osobní. Pádilo středem silnice přímo na to nebohé, polomrtvé, stvořeníčko. Bylo mu jasné že ho dodělá. To nechtěl vidět. Rychle zavřel okno. Za pár vteřin slyšel jak to auto prosvištělo pod jeho oknem. Nic jiného než motor neslyšel. Začal být zvědavý, jak to vypadá s tím, asi pejskem. Otevřel okno. Kouknul tím směrem. Na tu dálku a v té tmě toho moc neviděl, což bylo asi lepší. Uprostřed silnice rozeznával jen široký pruh, plný nejrůznějších malích částeček psího tělíčka. Zavíral okno, když tu na druhém konci ulice viděl blikající, oranžové světlo. Chvilku čekal copak asi vyjede. Za pár vteřin vyjel zpoza rohu kropící vůz. Jel jeho směrem. Pár vteřin po něm vyjel i zametací vůz. Tichou ulicí a za blikání oranžového světla se šinuly oba dva směrem k tomu fleku. Zavřel okno a znova zatáhl závěsy. I přesto co před chvílí viděl se mu chtělo strašně, strašně spát. Jako by jeho velká touha po spánku přemohla všechen strach i pocit lítosti. Zhasnul v obýváku, odešel do ložnice. Brzy usnul a klidným spánkem spal až do rána.
Ráno bylo krásně. Na modrém nebi svítilo sluníčko, vítr jen lehce pohupoval listy na stromech, ptáčci vesele štěbetali a poletovali. Rozhrnul záclonu. Do očí ho praštly ostré, sluneční, paprsky. Otevřel okno a pohlédl ven. Bylo opravdu moc krásně. Kouknul na místo, kde včera viděl to malé, nebohé stvořeníčko. Kropící a zametací vůz odvedly opravdu dokonalou práci. Po ničem nebylo ani památky. Bylo mu toho psíka líto, avšak víc na něj myslet nechtěl. Akorát by si tím zkazil den. A to nechtěl. Otevřel dveře a chystal se odejít do práce. Žádný vzkaz dnes ráno nečekal. Vůbec si totiž neuvědomoval jednu věc. Kdyby si ten vzkaz přečetl až těď, co by asi každý předpokládal, tak by se poprvé stalo že by vzkaz nevyšel. Otevřel rázně dveře. V tu chvíli začal ve vzdušném víru od rychle se otevírajících dveří po chodbě poletovat cár papíru. Pár vteřin na něj udiveně koukal. S tím vůbec nepočítal. Byl přesvědčen že vzkaz který si měl přečíst ráno přečetl ještě večer. Rázem měl zkažený celý den. Krásný den už nic nezachrání. Snad jen Petra. Otráveně přistoupil k papíru, sebral ho, vrátil se do bytu a zavřel za sebou dveře. Začal číst.
„V patnáct hodin volej číslo 723-252855“
Dočetl a vzkaz s telefonním číslem pečlivě složil a dal si ho do zadní kapsy u kalhot. Na poličce pod háčkami na klíče ležel ten minulý vzkaz. Zvedl ho a ještě jednou si ho přečetl.“podívej se ven! Tak končí moji přátelé“. Jen nechápavě, zlehka, zakroutil hlavou. Zmuchlal ten vzkaz a strčil ho do přední kapsy u kalhot. Když pak vyšel ven, okamžitě ho vyhodil do nejbližší popelnice. V práci vše klapalo bez problémů. Zase. Kolem jedenácté mu volala Petra. Opět. Jejich dnešní hovor byl plný sladkých slov a polibků na dálku. Měli se prostě stále, moc rádi. Chvíli i opravdu pracoval, to když dohledával dokumentaci k nějakému projektu. Nebyl moc velký bordelář a tak ji asi po hodině našel. Nějací jeho kolegové jsou mnohem, mnohem větší bordeláři. Hledají papíry, které vlastní vinou ztratili, mohdy i několik dní a ještě za to berou peníze. No nic. Do konce jeho pracovní doby scházela necelá hodina. Bylo dvacet tři minut po čtrnácté. Už moc práce nemě, vlastně jen čekal až padne patnáctá, on někam zavolá a půjde domů. Jak si tak sedí za svým stolečkem a od nohou ho začíná kousat nuda, začal přemýšlet kam asi bude volat.
Doktor vchází do své ordinace. Byl zkontrolovat své pacienty. S hlavou plnou poznámek zasedl za svůj psací stůl. Jen tak, pro kontrolu času, pohlédl na hodinky.
„Á, už je půl třetí. To to dneska pěkně utíká“ pomyslel si a začal ze svého stolku vytahovat svůj tajný, poznámkový deníček. Již psal první slova, když tu náhle pozvedl oči. Předtím se jí nějak nevšiml, až teď mu to došlo. Podiveně kouká na úzkou, bílou, porcelánovou vázičku s modrými, žlutými, červenými a oranžovými pruhy, která stojí na rohu jeho stolu. Váza se mu sice vůbec nelíbila, jenže to co bylo v ní mu přišlo přímo odporné, nechutné a smrdnuté. Z vázy trčely rozkládající se zbytky nějakých květin. Z jejich pestrobarevných květů zbývaly jen ohyzdné, schlýplé a zcvrklé zapáchající koule. Jejich smrad byl odporný. Tak odporný až mu to začalo kroutit prsty u nohou a slékat ponožky. Rychle vstal a tu vázu postavil na malý stoleček, stojící v opačném rohu místnosti. Zasedl zase za svůj stůl. Ještě několikrát nechápavě zakroutil hlavou, neb vůbec nechápal, proč to sem sestra vůbec přinesla a už vůbec netušil, proč mu takovou odpornou a smradlavou věc postavila přímo na stůl. Udělala to snad schválně? Začal raději psát.
Píše se mu vesele, neb dnes může psát samé dobré věci. Začal poznámkou o tom lekavém klukovi. Jmenoval se Pavlík. K jeho jménu si dnes připsal větu“ dnes po třinácté hodině byl propuštěn. Přijeli si pro něj oba rodiče. Kluk byl naprosto úžasný. Po tom hrozném šoku, kdy nemohl ani mluvit, se zotavil velice rychle. Prášky jsme mu vysadili již třetí den. Několi dní zůstával jen pod dohledem. Dnes při odchodu působyl suveréně, vesele a čile. Hodně štěstí!“ Když dopsal tuto větu, odložil propisku. Bylo mu velice přijemně. Měl pocit skvěle odvedené práce a znova ho to ujistilo, že tuto práci nedělá nadarmo. Takové ujištění potřebaval, neb poslední dobou o tom začal dosti pochybovat. Na mysl mu přišlo další jméno. Pan Swojka. Začal listovat v notesu a hledat jména pod písmenem S. Konečně ho našel. I k jeho jménu mohl psát jen dobré věci.
„Působí uvolněně a svěže. Noční můry již žádné nemá. Spí celou noc a klidně. V noci sebou netrhá a nepotí se. Prášky i placeba jsme mu již vysadili. Bude tu ještě tak dva, tři dny.“ Když dopsal poznámky o panu Swojkovi, bylo tři čtvrtě na tři. Zase odložil propisku a začal myslet na pana Signera. Levou rukou si podepřel bradu, pravou rukou si pohrával s propiskou. Oči měl zabodlé do plochy stolu. Pana Signera ještě tak moc podchyceného neměl. Rozhovor s ním mu zněl v uších ještě teď. Chtěl si zjistit nějaké bližší skutečnosti ohledně jeho nalezení, avšak nějak na to zatím neměl čas. Je přeci doktor a ne policie. On má pana Signera přivést k normálnímu a klidnému životu. Nahnul se znova nad denníček a úhledným psacím písmem začal psát.
„Poté, co jsem s ním mluvil a on mě zahrnul svými argumenty kterými se snažil dokázat že opravdu letěl a které jsem mu nedokázal vyvrátit, snažím se na něj působit jako bych mu to věřil. Nemluvím s ním o tom a připadá mi, že je za to i rád. Povídám s ním o fotbale, o počasí a o nových trendech při dobývání vesmíru. Je přesvědčen v existenci mimozemského života. Ale to já taky. Léky omezujeme a nahrazujeme je placebem. Za týden mohu uvažovat o jeho propuštění“ Ještě si k tomu připíše poznámku, aby volal na policii. Třeba mu opravdu něco řeknou.
Dopsal, zavřel denníček a uklidil ho zpět do stolku. Pohlédl na hodiny. Bylo za sedm minut patnáct hodin. Vešla sestra, která někde vykonávala svoje pracovní povinnosti. Šla mu akorát do rány. Chvilku jí pozoroval jak pečlivě ukládá skleničky s léky zpět na své místo, do skříně.
„Sestři, můžeš, tedy můžete na moment?“
Koukla na něj. Přikývla. Ihned odložila ty skleničky a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Co si přeješ? Tedy, co si přejete pane doktore?“ její přeřeknutí nebylo omylem, což mu potvdil její lišácký a tak moc milý úsměv. Také se na ní usmál, však hned obrátil.
„Proč jste mi tu vázu s těmi starými kytkami pokládala přímo sem na stůl? Víte jak to smrdělo?“
Na její tváři byl vidět údiv a hned koukla na místo, kam tu vázu v dobré víře postavila.
„Vy jste ty kytky vyhodil?“ vypadala opravdu překvapeně.
„Ne, nevyhodil. To uděláte vy. Támhle jsou, na tom stolku.“ a ukázal tím směrem prstem.
Pohlédla na stolek kde stála vázička s opravdu moc zapáchajícími zbytky květin.
Nesměle se usmála, neb neměla tušení co tím doktor zamýšlí. Jako fór ji to přišlo nechutné.
„Tak pane doktore, toho hnoje se ani nedotknu“
Tato její ostrá reakce ho vážně překvapila.
„Jak nedotknet? Tak proč mi to stavíte na stůl? Proč jste je rovnou nevyhodila?“ Trochu na ní zvýšil hlas. Sestřička stála a neměla slov. Nějak nebyla ve formě. Jindy by asi došlo k hádce, dnes ne.
„Ale já jsem žádné takové kytky nepřinesla. Já přinesla kytky, co měl ten kluk u postele. Pánové tam mají hromadu jiných, tak jsem vám s nima chtěla udělat radost“ Začínala mít skleněné oči.
„Ty jsi, tedy, vy jste přinesla normální, pěkné kytky? A to jsou jako ony?“
Pomalu šla k té váze a již z dálky jí zkoumala pohledem.
„Podle té vázy to vypadá, že to byly ony. Ale já přinesla kytky krásné a voňavé. Opravdu“ Stála nad tou vázou s uschlými květy jako nad hromádkou neštěstí. Nejprve si o ní myslel, že je výborná herečka, jenže pak mu jí začalo být nějak líto. Mohl spustit pátrání po krásných květech, ale chtěl to raději co nejdříve ukončit. A tak jí jen vlídně poprosil, aby ty páchnoucí zbytky šla vyhodit ven do popelnice. Bál se, aby ten smrad nezamořil celou nemocnici. Když odcházela tak jí do tváře sice neviděl, ale i přesto měl pocit, jako by plakala. Nemýlil se.
Přesně v patnáct hodin se zamyslel nad tím, kam asi přišly ty krásné, svěží, květy. Také dumal nad tím, jestli je vůbec přinesla. Třeba si jen dělá srandu. Také mu bylo jasné, že stejně tak, jako je ona podezřelá v jeho očích, tak v těch jejích krásných očích je podezřelý i on. A to ho mrzelo. Z jeho myšlenek ho vytrhlo zvonění telefonu. Neotálel, rychle ho zvedl, neb to mohlo být něco životně důležitého. Představil se a čekal na slova od volajícího. Nějak nepřicházela.
„Haló, je tam někdo?“ hlas doktora zněl trochu podrážděně, že by nějaký fór?
„Ano, ano! Dobrý den. Tady Ronecki“ hlas volajícího zněl velice,velice rozpačitě.
„Copak si přejete pane Roneckí?“hlas doktora přecházel ve vlídný.
„Já jsem se dovolal do nemocnice?“
„Ano do nemocnice. Na psychiatrické oddělení. Máte nějaký problém?“
„Ne, nemám“
„Tak copak potřebujete?“
„No vlastně nic!“
Doktor to začínal pokládat za vtip. Jeho hlas opět znevlídněl.
„Tak proč sem voláte? Děláte si srandu? Tak s Bohem“
„Né né, počkejte prosím. Já si nedělám stradu. To né. Opravdu“
Doktor zpozorněl. Jeho hlas opět zvlídněl, neb na pacienty se musí vlídně.
„Tak jak vám mohu pomoci? Copak vás trápí?“
„No...mě mě netrápí nic. Já jsem dostal vzkaz abych vám volal, tak vám volám.“
„Dobrá, dobrá. A kdopak vám dal ten vzkaz?“
„To nevím. Já ty vzkazy dostávám už asi týden a stále nevím od koho jsou“
„Aha aha, nevíte od koho jsou.“
Muži sedícímu za stolem najednou došlo, jak to z něj doktor na druhé straně přístroje všechno lehce, během pár vět dostal. Na pár vteřin si připadal dost hloupě, avšak pak začal pociťovat velkou úlevu. Komu jinému se má svěřit s jeho podivnou starostí?
„Ne, opravdu nevím kdo mi je posílá. Už mě to dost deptá. Opravdu“
„Klid, jen klid. To bude v pořádku. Co kdyby jste mě navštívil? Popovídáme si, trochu si odpočinete a uvidíte, všechno bude zase v pořádku“
Na jeho slova nevěděl co říci. Chvilku bylo ticho, váhal. Doktor mu nechával čas.
„Tak dobrá, já příjdu.“
Potom si ještě domluvili přesný čas návštěvy a pan Ronecki se optal na adresu. Aby nebloudil. Pak jejich hovor skončil. Ronecki pomalu položil sluchátko. Jako by ani nevěřil tomu, co se právě odehrálo. Zítra si jde popovídat s psychiatrem. Při této myšlence se musel hořce pousmát. Jenomže když o tom přemýšlel dál, zas takovou tragédii v tom neviděl.
„Půjdu tam po práci. Nikdo se nic nedoví. Je pravda, že mi ty vzkazy už pěkně síří, no a ským jiným si o tom můžu pokecat? S ním a bez problémů. To bude v pohodě. Jo a na pozítří si vezmu dovolenou, tak!“ pěkně si to sám před sebou zdůvodnil a z dobrým pocitem se chystal jít domů. Když odcházel, tak ještě potkal jednoho ze svých nadřízených. Napadlo ho, říci mu hned o dovolenou. Doufal, že s jedním dnem dovolené nebudou žádné problémy. Nebyly. Vůbec žádné.
Šel domů klidný. Byl rád, že si hned zařídil dovolenou. Jestli dnes bude mít vzkaz, tak to ho ani moc netrápilo.Počítal, že i dnes bude něco v kaslíku, nebo za dveřmi. Vešel do baráku. Kouknul na kaslík i do kaslíku. Tam nic nebylo. Pomalu kráčí po schodech ke svému, tedy k jejich bytu. „Á, tak za dveřmi je vzkázek“ pomyslil si a opatrně ho vytahuje. Rozloží přeložený papír a čte. „Doktor Ti pomůže! Už Ti vzkaz nepřijde! Jenom nezapomínej na to, že jsi můj přítel. Nejlepší. Bohužel jak víš, moji přátelé nikdy moc dlouho nevydrží. Přeji Ti hezké dny. Možná i týdny“
Tento vzkaz ho zase srazil na kolena. Zamrazilo ho v zádech a jeho dech zrychlil. Dobrá nálada byla pryč. Chvilku stál na chodbě a bezradně civěl do papíru. Začal rachotit zámek u dveří jeho souseda. Vyšel postarší pán v teplákách a ve žlutém tryčku. Obtloustlý, s kulatým, buclatým obličejem. Na hlavě už jen pár vlasů, které byly pečlivě ulízané do zadu. Jeho malinkatá očíčka si ho hned začala pečlivě přejíždět. V puse si spokojeně přehazoval z jednoho koutku do druhého, nově zapálené cigárko. Opřel se loktem o futra dveří. Působyl dojmem nějakého dozorce, jemuž se vrací zatoulaná ovečka. Hlas, jakým začal mluvit k Roneckimu, zněl mile a vlídně.
„Dobré odpoledne, sousede“
Ronecki na něj stočil svůj pohled a když viděl toho „švédského“důchodce málem se začal smát.
„Zdavíčko. Pěknej den“
„Pěknej, pěknej. Ten papír za ty dveře vám dal nějaký chlapík asi před deseti minutama.“
Roneckimu to zvedlo tlak.
„Cože? Vy jste ho viděl?“
„No jó. Náhodou jsem ho zahlídl, když vám to tam strkal. Tak jsem otevřel a říkam mu, že vám ten papír předám, nebo ať na vás počká, že určitě brzy přijdete.“
„A jak vypadal? Co říkal?“
Postarší pán takovou otázku asi nečekal.
„No jak vypadal. No normálně. Mladej asi jako vy, hubenej, měl na sobě nějakou tmavou mikinu a džíny. A když jsem ho oslovil, ani se na mě nepodíval“
„A co obličej? Jak vypadal v obličeji?“
Postarší pán byl Roneckiho zájmem o tu osobu očividně zaskočen.
„Jé tak to nevím, normálně. Měl krátké hnědé vlasy...jinak nevím, říkal jsem že se na mě ani nepodíval. Rychle tam zasunul ten vzkaz a utíkal pryč. Nebojte, nečetl jsem to“.
„A už jste ho tu někdy viděl?“
„Jo, to jo. Myslím před včírem, nebo předpředevčírem“ .Bylo vidět, jak souseda toto téma už nebaví. Na něco se vymluvil, rozloučili se, zavřel dveře a byl pryč. Na chodbě bylo zase ticho. Ronecki byl za tyto slova moc, moc rád. Konečně věděl, že to není žádný duch. Dokonce ho napadlo, jestli nemá jít místo k psychiatrovi na policii. „Ale ne. Když už jsem tam objednaný, tak půjdu tam.Ono mi to neuškodí“ Pomyslil si a začal si chystat večeři.
Ráno vše probíhalo jako obvykle, až na to, že již od probuzení myslel na svoji dnešní návštěvu. Dokonce ani nepomyslel na to, zda li bude mít i dnes ráno nějaký vzkaz. To ho napadlo až když odemykal dveře. Otvíral je pomalu. Čekal i dnes snášející se papír na studenou, dlážděnou podlahu jejich chodby. Však nic. Sestupoval pomalu po schodech. Již z dálky koukal na jejich kaslík. Zdál se být prázdný. Přistoupil k němu, odemkl ho, ale byl opravdu prázdný. Byl samozřejmě překvapen. Ze začátku mile, avšak když o tam dál přemýšlel, začal se obávat, aby v tom zase něco nevězelo. Kdo ví co má ten dotyčný v úmyslu. Sice dnes žádný vzkaz nedostal, avšak cestou do práce byl ostražitější více než jindy. Že nedostal žádný vzkaz ho začalo víc a víc znervozňovat. Zvláště, když pomyslel na to, jak ten poslední vzkaz zněl. Šel klidnou chůzí. Když uslyšel jaký koliv neobvyklý zvuk, ihned sledoval co to je. Zastavil se čtyřikrát. Jednou prudce brzdilo auto na semaforech, po druhé z nějakého krámku vyběhlo dítě a křičelo. Rozjařeně. Po třetí ho vylekalo řinčení beden, které spadly nějakému chlápkovi z vozíku, když zavážel zboží do svého malého obchůdku. Po čtvré ho vylekal řev sekačky chlápka, který sekal trávník v parku. Jeho polekané reakce se jemu samotnému zdály přehnané. Však ubránit se jim nemohl. Víc a víc si připadal nějak divně. Svůj pocit si ani sám pro sebe nedovedl popsat. Už to nebylo hezké ráno. Začínal být víc a víc rád, za tu dnešní dojednanou návštěvu. Přišel do jejich velké, společné kanceláře. Začal mít pocit, jako by ho všichni kolegové pozorovali. Co nejrychleji zaplul za svůj stůl. Kolegové kolem něj pobíhali, občas se ho někdo na něco optal, chovali se normálně. Však jemu stále něco nesedělo. Ale co, to nevěděl. Jako obvykle, kolem jedenácté, začal zvonit telefon.
Okamžitě ho zvedl. Nechtěl, aby jeho dlouhé vyzvánění vzbudilo pozornost jeho kolegů. Volala mu jeho Petra. Její hlas slyšel moc rád, ale nedal to vůbec znát.
„To jsi Ty? Jak se máš?“ šeptal do sluchátka, to aby náhodou nevzbudil pozornost kolegů.
„Dobře? Tak to je dobře.“
„Co by mně mělo být? Nic mi není.“
„Ne, dnes tu žádné fórky nedělají. Ale nějaká hra se tu asi hraje“
„To se takle po telefonu těžko vysvětluje. Já ti to vysvětlím až se vrátíš. Neboj o nic nejde“
Řekl jí že o nic nejde, hned si uvědomil jak jí lže. Hovor pokračoval dál.
„Prosím Tě, zítra mi do práce vůbec nevolej. Mám nějaké běhání a asi by jsi mně nezastihla. Já Ti zavolám večer z domova. Kolem jedenácté, ano?“
Jeho tvář se rozzářila.Tak upřímně, jako malému dítěti.
„Už zítra večer? No to je dobře. Strašně mě scházíš. Už bez tebe málem blbnu“
Pak mu ještě řekla, proč přijede o několik dní dříve. On se jí zeptal, zda li jí nemá jít někam vyzvednou. Byl ujištěn, že nemusí. Prý jí přiveze až k baráku jejich firemní auto. Zavěsil a byl velice, velice spokojený. Však spokojenost mu moc dlouho nevydržela, neb mu na mysl zase přicházely nepříjemné myšlenky a strach. Ještě k tomu na něj dopadla nějaká dřímota.
Hodiny ukazují několik minut po patnácté. Je hrozně ospalý, nejraději by se natáhl přímo tady, přímo na svém stole. Pro všechny, i pro něj, končí pracovní čas. Jenže to nejdůležitější ho teprve čeká. Začíná být trochu nervózní. Vyjde z budovy. Je objednán na šestnáctou, takže má dost času. Půjde pěšky. Doufá, že se tím zbaví té své únavy. Není to odtud daleko. Klidnou chůzí míří k nemocnici. V hlavě si představuje jak to asi bude probíhat. Párkrát viděl něco podobného v televizi. On sám s tím neměl žádné zkušenosti. Několi minut před šestnáctou došel k podlouhlé budově. Měla tři patra. Stála nalepena přímo do ulice. Pod okny byl chodník, po němž procházelo mnoho lidí a po silnici projíždělo auto za autem. Nemocnice a má pod okny takovou rušnou ulici. To byla jeho první myšlenka co ho napadla. Nesmělým krokem vešel dovnitř. Byl mile překvapen. Budova z venku sice nevypadala nic moc, však uvnitř to bylo naopak. Vše vypadalo nově a moderně. Informace o tom, kde co je, byly jasné a přehledné. Sestřičky a doktoři, které za tu chvilku zahlédl na něj působili mile a ochotně. Oddělení které hledal našel bez problémů. Bylo v přízemí. Ze vstupní široké chodby jen zahnul do prava. Otevřel prosklené dveře s nápisem, který mu potvrzoval, správnost jeho cesty. Stál na začátku dlouhé chodby. Na jejím konci bylo okno. Nedostatek venkovního světla nahrazovalo nespočet zářivek. Na světle žlutých stěnách byly zavěšené malé rámečky s fotografiemi. Všechny rámečky byly naprosto stejně velké a visely v rovině. Byly v nich fotky z přírody. Hory, mraky, moře, květiny, zvířata a z blízka foceni nějací broučci na listech květin. Na chodbě ještě bylo několik laviček s koženkovým potahem a automat na vodu. Šel pomalu vpřed. Sledoval nápisy na dveřích, které prozrazovaly kdo za nimi ordinuje a od kdy do kdy. Nemohl si nevšimnout ještě jedné věci. Na každých dveřích bylo v jejich horní části, téměř až u kraje, malé, stříbrné čísílko. Hned mu došlo co to je a dál těm maličkým čísílkám nevěnoval pozornost. Procházel kolem dveří s čísílkem jedna, dva, tři, čtyři, pět...až došel ke dveřím s čísílkem dvanáct. To byly ty, které hledal. Nechtěl hned klepat. Chtěl si nejprve trošku odpočinout. Usedl proto na lavičku u protější stěny a čekal. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo. Proti němu visel obrázek delfína v modré hlubině moře. Také by jel k moři. Moc rád.
Chvíli na ten obrázek zasněně koukal. Pomyslil si, jaké to asi musí být krásné někde u moře. Teplý, svěží vítr s jedinečnou příchutí sole, nekončící šum moře, vlny a ta teplá, tak strašně, strašně přesolená voda. Zasněně přivřel oči. Tak strašně rád by byl u moře. Z jeho snění ho vytrhlo zívnutí. Zívnul znova. Po třetí, po čtvrté. Zívat nepřestával. Ještě k tomu se mu začaly zavírat oči. Napadlo ho, že by se tu mohl na chvíli natáhnout. Alespoň na tu chvilku, než pro něj přijde sestra.
Otevřeli se dveře. Vyšla sestra. Hned ho spatřila a zamířila k němu. Ihned vstal.
„Pan Ronecki?“ optala se ho mile sestřička. Jen kývnul hlavou a hned si zakryl rukou pusu, neb musel zase zívat. Vypadal opravdu dost unaveně, jako by akorát vstával.
„Tak pojďte prosím dál. Vy jste nám tu málem usnul,co?“ říká mu sestra s úsměvem na tváři, když za ním zavírá dveře do jejich ordinace s čísílkem dvanáct. Na vlídné vyzvání si pan Ronecki odložil a usedl do pohodlného křesla, které bylo naproti mohutnému, psacímu stolu, za nímž seděl doktor. Již od jeho prvních kroků v jejich ordinaci ho doktor pozoroval. Dá totiž hrozně moc na první dojem. Doktor se tvářil mile. „Takový suveréně a sympaticky vypadající mladý chlápek a jde ke mně? Tak to bych opravdu nečekal. No ale stává se to. Ale není nějaký ospalý? Tak začneme“ To byly myšlenky, jenž prolétly doktorovi hlavou. Roneckimu připadal doktor sympatický. Pár vteřin seděl v křesle a musel zase zívat. Doktor ho mile přivítal. Pak se ho s úsměvem optal jestli měl těžký den. Ronecki pochopil jeho narážku. Řekl že ani moc ne a že ho ta dřímota přepadla až cestou sem. Doktor mu nabídl kávu. S radostí jí přijal. Za pár minut stál šálek kávy před ním. Mezi tím mu dal doktor několik běžných otázek. Třeba jestli je ženátý, jestli má děti, jestli bydlí tady ve městě, čím se živí a podobně. Ronecki mu ochotně odpovídal, sedíc spokojeně v křesla a usrkávajíc lahodnou kávičku. Jako by si ho chtěl doktor těmito otázkami „oťukat“. Když měl pocit že si ho již „připravil“ položil mu první otázku, která naznačovala opravdový důvod jeho návštěvy.
„A kdopak vám poradil aby jste mi zavoal?“ Tuto oázku položil opatrně a čekal na jeho reakci. Ronecki, který držel v ruce již prázdný šálek se zarazil. Zvedl se, aby položil hrníček doktorovi na stůl. Pak znova usedl do křesla. Ale už ne tak uvolněně. Seděl lehce nahrben, lokty opřen o boční opěrky a dlaně měl sevřené pevně u sebe. Jako při modlení. Pohledem, jako by se cítil trapně, koukal na doktora.
„No, to je právě to. Já nevím kdo mi ty vzkazy píše“
Doktor sedí pohodlně ve svém křesle a dává mu další a další otázky. Přitom ho stále sleduje.
„ Vy jste těch vzkazů dostal víc?“
„Ano, ano. Víc. Asi sedm.“
„Aha, aha. A mohl by jste mi o nich říci něco víc? Máte je? Nebojte, klidně povídejte“
Ronecki ochotně začne povídat o tom jak to všechno bylo. Povídá klidně, přehledně a spisovně. Občas sice zívne, avšak tak ospalý jako byl před chvílí již není. Kafe pomohlo.
Doktor naslouchá, občas přikývne hlavou. Asi na znamení, že se v tom ději ještě neztratil. V halvě mu nabíhají otázky, ale nechce ho jimi vyrušovat.
„A tak jsem tedy šel k vám“ .Ronecki dokončil své povídání a s úlevou se svalil do křesla. Doktorovi připadal najednou hrozně uvoněný, jako by se zbavil těžkého kamene který mu tížil jeho srdíčko. Ronecki kouknul na hodiny.
„To už je tolik hodin? To jsem to pěkně natáhl.“
Doktor na hodiny kouknul také. Bylo několik minut před osmnáctou. Pak pohled stočil na Roneckiho. Ten zrovna opět zíval a bylo vidět jak na něj leze zase spaní.
„Můžu ještě na vás mít několik otázek?“
Ronecki zpozorněl, ale zůstal dál pohodlně rozvalen v křesle.
„ Mohl by jste mi ještě jednou říci, jak prý vypadal ten pán, co ho viděl ten soused?“
To mu Ronecki ochotně zopakoval.
„Máte ty papírky s těmi vzkazy u sebe? Mohl by jste mi je ukázat?“ na to Ronecki jen smutně zakroutil hlavou. Už delší dobu mu bylo jasné, že je neměl vyhazovat. Doktor pokračuje dál.
„A prosím vás, nevíte náhodou co to bylo za rasu, ten přejetý pes?“
Roneckiho tato otázka překvapila. Chvilku přemýšlel.
„Tak to už se nedalo dost dobře poznat. Ale byl to určitě nějakej malý pes. Asi nějaký oříšek“.
Doktor mírně kýval hlavou, jako by si potvrzoval nějakou svoji teorii. To Renockimu neuniklo.
„Máte na někoho nějaké podezření?“ zeptal se Ronecki nejistě.
„Né, to né. Jen jsem si nějak spojil slova o přátelství a o tom přejetém psovi. Neříká se, že pes je nejlepší přítel člověka? A neříká se, že oříšci jsou nejvěrnější?“
Ronecki mu s vážnou tváří přitakával.
„Myslíte si, že po mě jde opravdu nějaký psychopat? A co když mě chce zabít?“ Ronecki teď nevypadal jen strašně, až možná smrtelně, ospale, ale také dost ustrašeně. Doktor ho chtěl uklidnit.
„Kdyby vás chtěl zabít, tak tady dnes spolu nesedíme. Už by to dávno udělal. Vždyť vám to sám psal, ne?“ Jen co toto vyslovil, chtěl si nafackovat.
Ronecki na něj udiveně vykulil oči. Takovou přímost od něj nečekal. Doktor to chtěl napravit.
„Promiňte. Já to tak namyslel. Chtěl jsem tím říci, že takovéto typy lidí, jen vyhrožují a zastrašují, ale lidem většinou nikdy neublíží. Když na to kouknete z druhé strany, kolik vrahů psalo svým budoucím obětem nejprve dopisy, než je odpravili? Mě teď žádný nenapadá.“ tyto slova zabraly.
„To máte asi pravdu.“ Ronecki vypadal spokojeně, ale hrozně ospale.
„Neměl jste před cestou sem nějaké prášky?“
Ronecki zakroutil hlavou a znova začal zívat. Doktor na něj chvíli mlčky koukal, jak bojuje se spaním. Napadlo ho, že by mu nabídl aby tu zůstal přes noc. To jak byl ospalý mu přišlo divné. Moc divné. Navíc, kdyby ho v tomto stavu pustil a na ulici ho cestou domů třeba přejelo auto, tak by si to dlouho, dlouho vyčítal. A asi by mu to vyčítali i jiní, třeba policajti.
„Pane Ronecki, nechcete u nás zůstat přes noc?“
„Cože? Přes noc? U vás? Proč?“ zahuhlal a mžoural na něj.
„Nejste asi ve své kůži, je už hodně hodin, pěkně se u nás prospíte a ráno půjdete domů“.
„No ale já musím ráno do, vlastně nemusím. Já mám vlastně dovolenou. Já si jí vzal, víte proč? Protože jsem si myslel, že se budu muset z té vaší, vlastně z té mé, návštěvy u vás pořádně vzpamatovat“ Ronecki domumlal svoji složitou větu. Oči měl již téměř zavřené.
Doktor vstal a začal s ním lehce lomcovat, aby ho vzbudil. Ale neúspěšně. Sestra vyběhla na chodbu aby sehnala nějakou pomoc. Ronecki byl na ní a na doktora těžký pacient. Za chviličku spolu s ní přiběhl nějaký doktor. To už Ronecki vůbec nevědě o světě. Spal jak zabitý. Během pár minut byl uložený na pohodlnou postel v pokoji číslo patnáct.
Když přišel doktor druhý den do ordinace, tak vše probíhalo jako jindy. Převékl se, dal si snídani a kafíčko. Pak vyřídil nezbytné papírování. Mezi tím mu sestra přinesla poštu. Doktor si sedí za svým stolem, pomalu usrkává kávu, ukusuje koblihu a přebírá si nejrůznější obálky. Mezi několika dopisy najde jeden, který ho hned zaujme. Nemá žádnou známku, nemá ani vyplněné údaje pro doručení. Na obálce je jen napsáno „doktorovi“. To ho samozřejmě velice překvapí. Vzpomene na pana Roneckiho. Hned začne rozlepovat tuto obálku. Vytáhne z ní papír přeložený na dvě půlky. Rozloží ho a s neblahým pocitem začne číst. V ten okamžik vchází sestra. Pozdraví ho. Doktor jí jen pokyne a dál upírá svůj zrak k dopisu. Dopis je psaný tiskacím písmem.
„Vážený a milý pane doktore. Panu Roneckimu již psát nebudu, slibuji. Za tu krátkou dobu co jsem mu dával rady se mým přítelem nestal, ikdyž jsem mu to napsal a jelikož mu již moc času nezbývá, vím, že se mým přítelem již nikdy nestane. Leží teď přeci na patnáctce, že? No tak vidíte. Všichni moji přátelé mě opouštějí. Naposledy odešel můj Kasík. Přejel jsem ho. Muselo to tak být. Však začínám tušit, že se s ním i s jinými mými přáteli již brzy potkám. Ještě jsem sice pořádně neviděl kdy a jak, ale určitě to bude brzy. Za nedlouho se zase potkáme a strávíme spolu dost času, ale mým přítelem se vy nikdy nestanete. Nikdy! Brzy naviděnou“.
Dočetl. Chvilku zůstal skoprněle sedět, v rukou svírajíc ten list. Sestra sice viděla jak ho to vzalo, ale nechtěla ho otravovat nějakým vyptáváním. Pomalu ho ten šok opouštěl. Aby mu přišel nějaký takový dopis, tak to se stává asi jednou za rok. Odložil papír. Odsunul od sebe kávu i koblihu. Sáhnul do šuplete a vyndal svůj zápisník s poznámkami. Položil ho před sebe. Než ho otevřel, dlouho přemýšlel. Sestra si vykonávala svoje povinnosti a dělala jako by nic. Však zvědavá byla velice. Na druhou stranu si byla jista, že se to vše brzy dozví.
Doktor najednou začal rychle listovat v zápisníku. Když našel co chtěl, chvíli pozorně četl. Na jeho tváři byl vidět hořký úsměv a lehce sám sobě přitakával. Jako by si právě pro sebe ujasnil něco nepříjemného. Zavřel zápisník. Pohodlně se opřel do křesla. Sestra vytušila, že jí chce něco říci. Položila věci jenž měla právě v ruce a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Copak je? Děje se něco?“
„Vzpomináš si na Robaka? Na toho jak sem chodil pořád s tím psem.“
Chvíli vzpomínala, pak přikývla.
„Tak to mi píše určitě on. Prý se zase brzy uvidíme“
Sestra si jen rozmrzele oddechla. Takové opravdové blázny nemá ráda.
Doktor ještě přidal svoji doměnku, kterou nosí v hlavě již pár hodin.
„Ty vzkazy pro pana Roneckiho jsou určitě od něj“.




Kapitola pátá

Vzkazy pro pana Roneckiho

Zarachotil klíč v zámku ke vchodovým dveřím do baráku ve kterém bydlel. Bydlel tu spolu se svojí milou a několika desítkami sousedů. Se sousedy nemá žádné problémy, ba naopak. S milou mu život také krásně plyne a doufá, že se za pár měsíců stane jeho ženou. Pak, až budou čekat rodinu, budou se muset přestěhovat někam do většího. Jedna plus jedna v centru města je fajn, ale stačí jen pro jednoho, nebo pro dva hodně, hodně zamilované. Vešel do baráku a jen letmým pohledem přejel tři řady kaslíků, na něž dopadaly rudé paprsky zapadajícího slunce. Tento týden jsou večery moc hezké. Jelikož vybírat kaslík má v oblibě jeho beruška a jelikož předpokládal, že už je doma, tak ho dost překvapilo, když spatřil proužek nějakého papíru trčícího z jejich schránky. Nejprve to měl zase za nějakou reklamu. Nebo snad nějaké dodatečné vyučtování? Přišel ke kaslíku. Pomalu a opatrně vytáhl ten proužek papíru. Jakmile přečetl ten krátký vzkaz, překvapeně svraštil obočí a rozhlédl se kolem sebe, zda li ho někdo nepozoruje a přitom se báječně baví. Na jeho účet. Nikoho však neviděl. Po chodbě bylo také úplné ticho. Nevěděl co si má myslet. Ještě několikrát si musel přečíst ten vzkaz: „vsázíš! Tak vsaď tyto čísla 2,7,11,17,21,29,30.“
Měl to za nějaký vtip. Ač nerad, začal mít pocit, že v tom má své krásné prstíky jeho milá. Byl celkem zvědavý, co mu na to řekne. Hlavně aby nezapírala. A tak během nedlouhé chůze do schodů našel viníka. Byl spokojený. Když vešel do bytu, ucítil vůni čerstvého chleba. Dostal velkou chuť na chleba s máslem. Než přišel do kuchyně, odložil si a papír se vzkazem strčil do kapsy.
Ona seděla za stolem, zády k němu. Její dlouhé, hnědé vlasy jí stékaly po jejím modrém svetříku jako mohutný horský vodopád. Vedle ní, po pravé straně, ležely tři dopisy.
Slyšela jak přichází. Hned ho vítala: „Ahoojjjj,chceš slanou pusinku?“
Zůstal stát za ní. Sklonil se k ní a nechal se políbit. Pak jí polibek oplatil, načež si jazykem objel svůj, teď již, slaný ret. Pak ho však přemohl hlad. Zasedl proti ní. Namazal si měkoučký chleba máslem a dal se do něj. Ona ho jen se zalíbením sledovala. Nebyla nutná žádná slova.
Když dojedl, tak si ještě chvíli povídali o tom, co zajímavého dnes zažili a viděli. Když s ní mluvil, zdála se mu být nějaká nevrlá, což ho vůbec nepřekvapilo.
„Á miláčku, neumíš to moc hrát. Měla by jsi být klidnější. Takle se mi nakonec sama přiznáš“ to se mu honilo hlavou, když viděl jak začíná být víc a víc nesvá. Líbilo se mu jak seká pohledem z jedné strany na druhou jak bystrá laň. Jak se do jejího vážného obličeje mísí úsměv a jak je tajemná, ačkoliv on sám nejlépe věděl, že uvnitř je líbezná a milá princezna. Nechtěl jí déle trápit.
„Tak se mi už přiznej“ pravil k ní tiše a vlídně.
„Cože? Co jsi říkal?“
Lehce se usmál. „No abys mi to už pověděla. Vidím jak jsi celá nesvá. Asi mi chceš něco řict, ne?“
Smutně sklopila zrak a souhlasně kývla hlavou.
Začalo se mu zdát, že to zbytečně moc hraje. Ale i tak jí chtěl nějak podpořit.
„Ale vždyť se vůbec nic nestalo. Bylo to takové tajemné. Až jsem se bál“
Pozvedla na něj svoje krásné, modré oči. V jejím pohledu cítil nechápavost i trochu zklamání.
„Čeho jsi se bál? Ty jsi se bál, abych tam opravdu nejela? Ale já tam asi pojedu. Chtěla bych.“
Došlo mu k jakému tu dochází nedorozumění.
„Jo Ty jsi myslela to školení?! Já myslel něco jiného!“
Ona pokračuje: „Nebo Ty se bojíš, aby se Ti po mně náhodou nestýskalo?“ pomalu se zvedá a pomalým, ladným, krokem přechází k němu. Sedá si mu na klín.
„Stýskat se mi bude, ale určitě to vydržím“ šeptá jí do ouška. Její dlouhé vlasy mu zakrývají tvář. Šimrají ho a má jich plnou pusu, ale vydrží to. A rád. Proběhne několi sladkých polibků. Pak si z blízka hledí do očí. Ona ho svojí jemnou ručkou hladí po tváři.
„Víš, já už budu muset odjet zítra večer. Promiň“.její hlas zní smutně.
„Nebo nemám to odřeknout?“
Nic jí na to neodpoví. Je mu jasné, že říci jí aby to odřekla v podstatě nemůže. Dříve, nebo později by se mu to určitě vrátilo. Ve zlém. Těch pár dní vydrží. A tak jen zakroutí hlavou.
„A jakpak dlouho mě tu necháš samotného?“ zašeptá jí tiše do ouška.
Ona ho něžně pohladí po tváři. Hluboce se mu zadívá do očí.
„Bude to asi deset dní. Neboj. To vydržíme“
Překvapeně se od ní jemně odtáhne, aby jí lépe viděl do očí. Doufá, že se začne usmívat.
Žádný, ani lehký úsměv však na jejích tvářích není. Myslí to vážně.
„Tak dlouho? Já myslel že to budou tak dva, tři dny“
Mlčky na něj hledí. Její pohled je smutný. On ale nechce aby byla smutná.
„To nic. Klidně jeď. Vím, že kdybys nejela, tak by Ti to bylo líto. A to nechci. Jsem už velkej kluk“ Na taková slova čekala. Věděla, nebo spíš doufala, že něco podobného řekne. Jeho podpora k ní je jen jedna část z pestrobarevné mozaiky jejich lásky. Ten večer si již na nějaká čísla v kaslíku ani nevzpoměl. Zbytek dne strávili tak, aby měli po dobu svého odloučení na co vzpomínat.
Když se druhý den ráno vzbudil, místo vedle něj bylo prázdné. Ona byla již oblečená a tiše, jako myška, jezdila po bytě, pakujíc si věci. Po probuzení zůstal ještě chvíli ležet ve vyhřáté posteli. Vůbec se mu nechtělo do zimy. Přemýtal, co ho dnes čeká. Jak o tom tak přemýšlel, uvědomyl si, že by to mohl být pěkný a pohodový den. V práci ho žádný nepříjemný úkol nečeká, rozdělaná práce jde dobře a šéf má dovolenou. Né že by s ním měl nějaké problémy, ale ono je vždy lépe když je šéf pryč. Avšak jeden velký stín tento den má.
„Moje sluníčko vlastně odjíždí“ pomyslil si nešťastně. Přitom zrovna potichu vplula do ložnice a opatrně, aby neudělala žádný hluk, začala vybírat nějaké věci ze skříně.
„Ahoj. Já už nespím“ promluvil k ní polohlasně.
Trochu vylekaně sebou trhla, ale už s úsměvem na rtech se na něj otočila.
„Ahoj. Už musím pakovat. Včera to bylo moc hezké, ale teď sebou musím trochu hodit“ sladkokysele se usmála a ponořila svůj zrak opět do útrob skříně. On ještě chvíli zůstal v posteli. Pak vstal a udělal pravidelné, každodenní kolečko, které končilo u hrnku s kávou. Seděl u stolu a pohodlně, v klidu, popíjel svou ranní kávu. A jak to tak bývá, v hlavě mu přitom probíhaly různé myšlenky a nápady. Najednou si vzpoměl na ten včerejší vzkaz, jenž našel v kaslíku. Ona mezitím stále pobíhala po bytě, ale když na ní kouknul, zdálo se mu, že už asi zachvíli půjde. Sáhnul si do levé kapsy. Tam žádný papírek nebyl. Pak do pravé. Tam byl. Vyndal zmuchlanou kuličku. Usrkl kávu. Odsunul hrnek na stranu a začal ten papírek před sebou na stole opatrně narovnávat. Znova koukal na ta čísla, ale ani nyní z toho nebyl vůbec moudrý. Jelikož měl podezření, že v tom má prsty jeho sluníčko, začal, jen tak z dlouhé chvíle, hledat mezi těmi čísly nějakou souvislost. Věk, nějaké jejich významné datum, či něco takového. Na nic ovšem nepřišel.
„Tak já už budu muset jít“ zavolala na něj z chodby. Okamžitě se zvedl a zamířil k ní. Stála u dveří, vedle sebe jeden nevelký kufr a v obličeji smutný, až lítostivý úsměv. Na sobě tmavý kabát, krémovou sukni a vysoké kozačky. Vypadala báječně. Když jí spatřil, na momentík se zarazil. Na obličeji měl lehký úsměv. Pak proběhlo několi sladkých slov i polibků a za chvilku byla pryč. Najednou si i v jejich malém bytečku připadal hrozně malinkatý a úplně opuštěný. Ale že to vydrží v klidu a v pohodě, tak o tom vůbec nezapochyboval. Byl z něj slamněný vdovec. Znova zasedl ke stolu kde mu hrozně rychle chladlo kafíčko. Když dopil kávu, zkontroloval pohledem na jejich nástěnné hodiny, jaký je vůbec čas. Byl nejvyšší! Měl by se začít vypravovat do práce, pakliže nechce za pár minut pospíchat. Papírek vyhodil do koše. K němu přihodil ještě obal od sušenek. Uběhlo pár minut a už byl připravený k odchodu. Deset minut po osmé odchází z bytu.
V práci vše probíhalo jak doufal. Žádný nepředvídaný problém se nevyskytl, šéf se nevrátil neočekávanně, prostě klidný a pohodový pracovní den. Během dne, každou chvilku, vzpomínal na svoje poupátko. Kdyby mohl, volal by ji snad každou hodinu. Kdyby tak existovaly nějaké miniaturní osobní telefony. Nebo dokonce malinkaté kamery. Takhle se musí spoléhat na klasické telefony a doufat, v její zastižení. Ale určitě se zastihnou. Však kdy?
„Sakra, měli jsme si domluvit nějaký čas, v kolik si budeme telefonovat.“ napadne ho během své několikáté pracovní přestávky. Sedí si ve svém křesle, nohy na stole a nepřítomným pohledem civí ven, okusujíc konec tužky číslo tři. Najednou ho napadne, jestli již náhodou není čas k odchodu domů. Jukne na své hodinky. Čas nadešel. Rychle vstane, poklidí na stole a za několik minut je kancelář prázdná. Vyjde z budovy. Poklidným krokem se vydává po osfaltové cestě vedoucí středem parku se stromy, květinami i několika tůňkami, směrem k domovu. Během chůze kouká na pestrobarevné záhony krásných květin o kterých ani neví jak se jmenují, na dlouhé a tenké převyslé větve starých vrb, mezi nimiž se prohání slabý vánek. Neunikne mu ani divoké volání jednoho kačera na nedaleké tůňce. Asi volá na svoji kachnu, která dělá jako by nic a jen si čechrá svoje peří. Líbí se mu na krátko posekaná, sytě zelená tráva, která vypadá jak sametový koberec. Pomalu přichází ke konci parku. Teď projde několika ulicemi, zajde si něco koupit a tak do půl hodinky bude doma. Vstupuje do vchodu. Koukne na kaslík. Už z dálky je vidět, že v něm něco je. Dvě bagety, co měl v ruce, dá opatrně pod rameno. Z kapsy vyhrabe klíče. V jedné ruce drží kufřík a pod paždí dvě bagety, druhou rukou odemyká kaslík. Otevře ho, však přeložený papír co v něm byl, snese se jak pírko k zemi. Ani nezanadává. Opatrně jde do dřepu a šmátrá po papíru. Zvedne ho a okamžitě ho přečte. „Udělal jsi velkou chybu! Proč jsi nevsadil ty čísla? Mohl jsi být milionář!“
Těžce polkne. Chvilku zařezaně zůstane v podřepu. Bagety mu spadnou na zem. Když se vzpamatuje, sebere bagety, energicky vstane až se mu zatmí před očima a pak pomalou chůzí stoupá po schodech. „Třeba ty čísla nic nevyhrávají. To by někomu ten blbý fór pěkně nevyšel“ napadne ho a zrychlí svoji línou chůzi. Rychle odemkne dveře, odkopne boty, vyndá z kufru dnešní noviny a hodí je na stůl. Pak rychle běží do koše, z kterého vyndá zmuchlaný papírek. Ještě v bundě zasedne ke stolu. Začne hledat výsledky losování. Když je najde, přiloží k nim ten papírek. Cítí jak mu srdce buší až někde v krku, jak mu na čele vyráží pot i jak jeho dech těžkne. Ani by se teď nedivil, kdyby ho najednou prudce píchlo na prsou a on se celý mrtvý sesunul k zemi. Ty čísla seděly. Naprosto, všechny, do jednoho. Odsunul noviny i s papírkem od sebe. Dal hlavu do dlaní a snažil se tuhle těžkou chvilku nějak překonat. Nechtěl na nic myslet, ale nešlo to. Jak je to možné? Jak se to mohlo stát? Kdo poslal ten vzkaz? Proč právě mně? Proč jsem ty čísla nevsadil? Mám se opít? Tyto myšlenky mu budou lítat hlavou už celý večer a nejen ten. Krom toho začal mít takový pocit, jako by tu neměl být. Jako by byl v nesprávné realitě. Jako by ho osud chtěl mít šťastného a bohatého někde jinde, ale on se vlastní vinou z toho vyřadil. Připadal si že na vyhybce života zvolil špatnou kolej a teď jede plnou rychlostí kamsi do tajemného neznáma. Kdo ví jestli se ještě potom vrátí na tu správnou trať. Každopádně teď bude muset na té trati překonat mnoho nepříjemností. Zůstal tam sedět asi hodinu. Ještě třikrát znova překontroloval ta čísla. Pokaždé to dopadlo tak, že ty noviny od sebe vstekle odsunul. Pomalu to začínal vstřebávat. Jenže s tím jak to vstřebával, cítil jak začíná mít vstek. Nebavilo ho už řešit kdo mu ta čísla poslal, na to by asi teď určitě nepřišel, však zlost na sebe sama stoupala a stoupala. „Proč jsem je vlastně nevsadil, když vždycky pravidelně vsázím?“ mumlal si potichu, když otvíral jejich bar. „Sem na to nějak zapoměl, ale určitě bych si vzpoměl“ pokračoval v mumlání dál, mezitím co si naléval třetího panáka. „Nojo! Kdyby mě nezdržovala, tak bych tam ještě určitě doběhl“. Pokračuje dál, odhazujíc bundu a usedajíc do křesla. „Kdybych se s ní nemiloval a šel radši vsadit, mohl jsem být milionář“. Takto to zcela doslova neřekl, však nechci být sprostý. Pak si dal ještě několik panáků a ve stavu neslučitelném se střízlivostí usnul.
Mohlo být kolem devatenácté když v křesle usnul. Spal tvrdě. Nevzbudil ho telefon kolem jedenadvacáté, nevzbudilo ho ani jeho opětovné drnčení těsně po třiadvacáté. Probudil se sám od sebe kolem třetí ráno. Bylo mu hrozně. Vypitá půlka flašky whiski je vypitá půlka flašky whisky. Ještě k tomu si vzpoměl, že chtěl volat svoji drahou. To ho teď už mrzelo hodně. Odpoledne na ní měl řeči, však teď by jí chtěl mít u sebe. Překonal tyto všechny nepříjemné pocity a nějak se dopotácel do postele. Na myšlenky na promarněnou šanci teď neměl ani pomyšlení. Ráno, když otevřel oči, byl příjemně překvapený. Myslel, že mu bude špatně, ale cítil se dobře. Měl by i dobrou náladu, kdyby mu ji ale nekalila ta příhoda s těmi čísly. Ačkoliv nikdo nic nepoznal, ačkoli se v práci choval normálně, ikdyž měl dobrý den, ikdyž si kolem desáté dopolední příjemně po telefonu popovídal se svým poupátkem, během čehož se mu omluvil za včerejšek a dohodl se s ním na čase dalšího telefonu a ona se na něj vůbec nezlobila a po telefonu mu poslala milion pusinek, v hlavě měl tmavý mrak. Kolem šestnácté hodiny, malou chvíli před jeho odchodem domů, byl po celodenním přemítání rozhodnut. Všechno raději co nejrychleji zapomenout. Nebudu pátrat kdo mi ten vzkaz poslal. Zanechám mučivých myšlenek na to, kde jsem mohl být. Nechám to všechno tiše odeznít, jako tmavý smogový mrak nad údolím. Domů šel tak nějak s dobrým pocitem. Cítil, jak se mu vrací dobrá nálada. Teď by mu nezkazila náladu ani zpráva o nečekaném konci světa, nebo výpověď. Cestou domu si chtěl koupit něco dobrého na zub, však vzpoměl na ty dvě bagety. Jsou to ty jeho oblíbené. Čekají na něj chudinky od včerejška v lednici. Včera se na ně nějak nedostalo. Dostal na ně strašnou chuť. Vešel do domu. Automaticky zamířil ke kaslíku. V kaslíku zase něco bylo. Růžek papíru koukal ze schránky. S opovrhujícím usměvem z opakujícího se vtipu, což je trapné, opatně otevřel schránku. Nechtěl aby mu to zase spadlo na zem. Vyndal papír, otočil ho na sebe, obrátil ho tak aby písmenka stály jak mají a začal číst těch pár tiskace napsaných slov. „Vem si ten druhý z prava“. Tato věta mu samozřejmě nedávala žádný smysl. Zmuchlal papír do malé koule. Vyšel znova před barák, kde otevřel popelnici a malou kouli do ní zahodil. Zbytek dne proběhl bez nějakých zádrhelů. Pěkně se najedl, dal si šlofíka a kouknul na videu na nějakou komedii. V dohodnutý čas mu zavolala jeho Petra. Příjemně popovídali. Je to tam pěkné, daří se jí dobře ,však už by chtěla být zase doma, zase s ním. To moc rád slyšel. On jí řekl, že prý nic nového nikde není, vylíčil jí jak pěkně hospodaří a s nadsázkou jí popsal jak moc mu chybí.
„Za šest dní budu zase u tebe. Moc se na tebe těším“ po těchto slovech mu poslala zase několik pusinek. Ještě chvíli se vzájemně ujišťovali o svojí obrovské lásce než mu řekla, že již musí jít a kvapně zavěsila. Seděl v křesle. Pomalu pokládal sluchátko. Pak odsunul telefon od hrany stolku kousek dál. Pohodlně se usadil v křesle. Byt byl tichý, s nadcházejícím večerem tmavý a ponurý. Mlčky přejížděl pohledem po pokoji. Na jeho mysl doléhala zase ponurá nálada. Začal přemýšlet co asi má vzít druhé z prava. Nějaké jablko? A právě to druhé z prava bude kouzelné? Nebo si snad budu někde něco vybírat? A kde bych o té ceny jako měl hrát? Nojo, ale kdo mi to jen může posílat? Tyto myšlenky ho do konce dne již neopustily. Chvíli koukal v televizi na nějakou estrádu. Ty myšlenky ho však neopouštěly. Již ho nebavily, tak šel raději spát.
Druhý den ráno ho vzbudí sluneční paprsky, jenž díky nezataženým závěsům prosvěcují celý pokoj. Hned z postele vidí krásné, jasné, modré nebe. Slyší zpívat ptáčky a slabounký vánek pohupuje lehounkými záclonami přes pootevřené okno. On, jak již má ve zvyku, chvilku leží a přemítá. Cítí se krásně odpočatý, plný sil i elánu. Asi po deseti minutách vstane. Udělá pravidelné kolečko, které končí, kde jinde než u kávy se sušenkami. V obvyklý čas vychází obvyklou cestou do práce. Jde klidně. Letmo koukne na oblohu. Ta je stále azurově modrá. Větřík sice trochu zesílil, však je příjemně teplý. Napadne ho, aby si nezapoměl koupit noviny. Během chůze rozmýšlí kde je koupí. Jestli v trafice, či v kantýně u nich ve firmě. V jejich firemní kantýně mají snad všechno. Přichází na konec ulice, kde bude zahybat do leva. Náhle zpoza rohu nečekaně vyjede nějaký člověk s kárkou. Oba se vzájemně leknou. Ten člověk je celý ve žlutém úboru, na prsou má nápis denníku který prodává. Čepici téže barvy se stejným nápisem má naraženou do čela. Před sebou tlačí jakousi kárku. I ta je žlutá a plně naložená čerstvě vytištěnými novinami.
„Jé pardón pane, nezlobte se. Já vás málem přejel“ začne se hlasitě a upřímně omlouvat kamelot.
„To nic to je v pohodě. To já bych měl asi víc koukat na cestu“
„Á pane, to by jste měl. To by jste měl. Kdybych byl víc rozjetej, no tak je po vás“ odpovídá až moc rozverně, rovnajíc si přitom noviny na kárce. Ta jeho rozvernost mu byla hodně nepříjemná.
„Á pane, když jsme se takto pěkně setkali, nevezmete si odemně noviny?“
Jelikož ho chtěl mít co nejrychleji z krku, souhlasil.
„Á pane, prosím, prosím, a dáte mi sedm korunek“
Dal mu desetikorunu, popadl noviny a chtěl být co nejdříve pryč od něj.
„Á pane, počkejte ještě chvilku! Nechcete pokusit svoje štěstí?“
Jeho otázka letící za ním ho přimrazila k zemi. Zastavil. Chvilku zůstal na místě. Pak se k němu, s překvapeným výrazem v obličeji, znova vrátil.
„Co jste říkal?“
Kamelot ani v nejmenším neztrácí svůj přehnaný elán.
„Á pane, mám tu mimořádné vydání losů. Náše noviny mají výročí, ták se chtějí o radost z vlastního trvání podělit i s našimi předrahými čtenáří. Víté? Vybírejté! Prosím!“
Na kárce měl položenou nevelkou desku. Na té desce byla napnuta z leva do prava jakási guma. Pod ní bylo zastrčeno, pěkně poskládáno vedle sebe, asi patnáct stíracích losů.
Kamelot, když viděl jeho zájem, energicky zvedl tu desku a rázem jí držel před ním.
„Ták pané. Vybírejte v klidů á uvážlivě!“
Jeho hlasitý hlas s prodlouženýma hláskama ho štval. Asi byl dlouhou dobu u kolotočářů. Před tou deskou stál jen chviku. Když ty losy spatřil poprvně, hned věděl jaký si vybere.
„Já si vezmu tento. Ten druhý z prava“
Kamelot opatrně pokládá desku s losy na kárku. Pomalu začne vytahovat vybraný los. S přáním výhry a s přáním krásného celého dne, mu ho podává „Ták prosím á hodně štěstí“. On mu jen polohlasně poděkuje. Oba se rozejdou jiným směrem. Los si zastrčí do kapsičky u košile. Kvapným krokem míří do práce. Začíná být víc a víc nedočkavý. Nejraději by si někam v klidu sednul a ten los setřel okamžitě. Jentak během chůze ho stírat mu přijde blbé. V práci chce být v čas, co kdyby tam náhodou byl někdo z vedení? Za pár minut již sedí za svým stolem. Předtím se, jako každý den, přivítal se svými kolegi. Pak od nich vyzvěděl co je nového. Byl rád, když slyšel že nic nového nikde není, vše je v pořádku a šéf přijede až za pět dní. Když tedy takto zachytil všechen cvrkot na pracovišti, sedíc za stolem, pomalu vyndavá z kapsičky ten svůj los. Položí ho před sebe. Los si nijak moc neprohlíží. Vnímá jen jeho pestrobarevné barvy a jakési smějící se sluníčko. Jeho smích mu připadá takový divný, až by ho z něho málem zamrazilo. „Ještě že tě setřu“ pomyslí si, hledajíc na svém stole něco vhodného ke škrabání. V rohu, pod lampičkou, uvidí pohozenou korunu. Rychle po ní sáhne. Začne stírat. Jde mu to dobře. Stírá klidně, vůbec ne nějak nedočkavě, či dokonce křečovitě. Stírá stejným tempem a bez přestávky. Snaží se nevšímat si těch čísílek. Chce na ně kouknout až je bude mít všechny setřené. Na všechny najednou. Za chvíli je hotov. Odloží korunu, rukou smete setřené kousky ze stolu. Významně se napne a až jako by obřadně pomalu zvedá ten setřený los ke svým očím. Pohlédne bystře na čísla. Na jeho tváři je vidět úsměv. Na lose vidí pod setřenou vrstvou tři padesátky. Ten jeho úsměv není veselý, je to spíše úsměv ironický či přezíravý. V jeho momentální situaci by byl raději, kdyby nic nevyhrál. A když už vyhrál, tak výhra padesáti korun ho tedy určitě vytrhne. Tak se s výhrou padesáti korun jeho nálada o dost zhoršila. Začal se sám sebe ptát, proč vůbec ten los bral? Na to ostatní, myslím tím na ty vzkazy, raději nemyslel. Chvíli seděl za svým stolem naprosto nehnutě. Jen civěl někam do daleka s hlavou plnou ne zrovna moc příjemných myšlenek. Los ležel před ním. Náhle zničeho nic sebral ten los a vstekle ho roztrhal. Jeho kousíčky mrštil do koše, který měl u stolu. Pak prudce odjel se svojí židlí od stolu a odběhl si dát na záchod cigaretu. Hrozně jí potřeboval. Dvě cigarety mu pohohly aby byl zase klidný. Byl rád, že ho při té teatrální scénce nikdo neviděl. Znova zasedl za svůj pracovní stůl. Dělal jako by nic. Snažil se to vše zahnat prací. Začal studovat nějaké dokumenty, které má za úkol analizovat a připravit k nim hodnotící referát, jako podklad pro výroční hodnotící zprávu za uplynulé kalendářní pololetí tohoto kvartálu. Nebo něco takového.
Studování těch dokumentů ho celého pohltilo. Když se ho kolegové ptali, jestli s nimi půjde na oběd, tak jen polohlasně odvětil, že toho má moc. Když mu kolegině kolem patnácté hodiny nabízela hrníček dobré kávy, odvětil že ještě musí něco pročíst. Kolem sedmnácté hodiny, se ho kolegové, kteří již odcházeli domů, ptali, zda li i on půjde domů.
„Jo, jo! Už jdu také, jen tu musím ještě něco dočíst“ odpověděl strojově, aniž by odvrátil oči od rozložených dokumentů, které mu zabíraly téměř celý stůl. U nich v práci je celkem normální, že se někdo musí zdržet déle. V tiché a opuštěné jedné velké kanceláři, kde má každý zaměstnanec svoji kój ve které má stoleček, židličku, telefon a horu dokumentů, zůstal úplně sám. Pilně studoval. Čas vůbec nevnímal. Telefon na jeho stole začal zvonit. To ho vylekalo a brutálně vytáhlo z jeho práce.
Pár vteřin mu zabere, než se zmátoří. Připadá si, jako by byl v nějakém pracovním tranzu.
Koukne kolem sebe. Nikdo tu není. To ho trochu překvapí. Kam asi všichni šli? A že mu ani nic neřekli? Ještě víc ho však překvapí kolik je hodin. Víc o tom nepřemýšlí, neb telefon stále neodbytně drnčí.Doufá i tuší, že mu volá jen a jen jeho Petra. Zvedá ho.
„Ahoj, moc rád Tě zase slyším“
„No jsem ještě v práci, musel jsem tu ještě něco dodělat, víš?“
„Ne, neboj se nepřetrhnu se. Jen mě už moc nebaví být doma sám. Bez tebe“.
„Až na to, že se mi po tobě stýská se mám dobře, neboj. A jak se máš ty? Nezlobí Tě tam?“
Pohupuje se na židli, sluchátko přitisklé k uchu aby mu žádné její slovíčko nemělo šanci uniknout a na obličeji má lehký, ale velmi srdečný úsměv.
Z rohu jejich velké kanceláře uslyší hluk. Koukne co se tam děje. U dveří stojí, stará, tlustá, nesympatická, v zástěře oditá, s koštětem a kbelíkem v ruce, jejich uklízečka. Překvapeně na něj čučí. On ještě rychle zašeptá do telefonu něco sladkého a hovor rychle ukončí.
„Ježiš marjá pané. Co tu ještě děláte? Běžte už taky domů...“ na rozdíl od její podoby, její hlas je milý a sympatický, až jako by babičkovský. Pakujíc se, ještě s ní prohodí několi formálních frází o práci i o počasí. Za několik minut vychází z budovy. Ten večer bylo nějak pod mrakem. Pofukoval sice mírný, však poměrně chladný, větřík. Ráno byl o hodně teplejší. Během chůze několikrát pozvedl oči k obloze. Vypadalo to na brzký déšť. Přidal do kroku. Jak se blížil k domovu, začal doufat v prázdnou schránku. Bál se dalšího vzkazu. Z jeho myšlenek ho rozptýlil počínající déšť. Nejprve padlo několik velkých kápanců. Ještě víc zrychlil krok. Chvilku na to začaly zem bičovat provazy vody. Dům měl na dohled. Začal mohutně sprintovat. Konečně otevřel dveře do baráku. Byl turch mokrý. Kapalo z něj jak z vodníka. Na zemi po něm zůstávaly loužičky vody a mokré ťápoty. Jen se lehce oklepal, z obličeje si setřel pramínky vody a nedočkavě kouknul na kaslík.
Z něho kouká asi pěticentimetrový proužek papíru. To ho na chvíli až zmrazí. Slabě řečeno. Nemilé překvapení, pomalu střídá vstek. Udělá pár rázných kroků ke schránce. Rázně vytrhne ten papír ze schránky a hned ho polohlasně přečte. „Málo, ale aspoň něco, že?“. Hned mu je jasné, na co ten vzkaz naráží. To ho ještě víc naštve. Zmuchlá ho a vstekle hodí směrem ke dveřím. Jde domů. Naštvaně stoupá po schodech, odemyká a jakmile odkopne boty, zamíří k baru. Tam vezme flašku a jde si sednou do kuchyně ke stolu. Dosedne a ihned ji naklopí do sebe. Už v ní moc nebylo, několika mohutnými loky jí dopil. Prázdnou flašku rázně postavil zpět na stůl. Začal přemýšlet, za chvilku nadávat. „Do prdele co to má znamenat? Vo co komu de? Ať už de do prdele!“.
Těchto pár nadávek bylo asi vše, co mohl dělat. Kdyby alespoň tušil kdo by v tom mohl mít prsty, tak by tak nasířený nebyl. Nad tím, jak to že mu to tak vychází, momentálně neuvažoval. Chtěl najít viníka, nebo viníky. Jeho vstek pomalu odcházel. Převlékl se, vzal si pivo a zalehl k televizi. Však program moc nevnímal. Přemýšlel o tom, kdo by v tom mohl mít prsty.
„Že by to dělal nějaký náš soused? To se mi nezdá. Nejsou už nejmladší a hlavně nevypadají na to, že by měli smysl pro takovéto přiblblé žertíky, ne! Sousedi to určitě nebudou. Tím si můžu být jistej. Ale optám se, jestli tu náhodou neviděli někoho podezřelého.“
Uvažoval dál: „Nebo že by to udělali ti zmetci z práce? To bych byl první, kdo by se stal obětí takového to velkého fóru. A to se mi taky nezdá“. Na mysl mu přichází další možnost.
„No a nebo mě sleduje nějakej magor“. To si vyvrátit nedovedl. Jenže pak mu přišla na mysl další věc. Jak těžké by to bylo všechno naaranžovat. A jakto že mu vyšly ta čísla? Jak to udělal?
Hodiny v obýváku začaly odbijet dvaadvacátou. Najednou ho přestalo bavit už o tom dál bádat, rázně vstal a šel raději spát. Když už usínal, začal zvonit telefon. Ikdyž si byl na devadesát pět procent jistý že volá Petra, tak ho nechal vyzvánět. Drnčil dlouho, moc dlouho. Možná mu chtěla něco důležitého. Jenže jemu to bylo naprosto jedno. Obrátil se na druhý bok a usnul.
Druhý den ráno vše probíhá jako nespočet rán před tím. Až na malý rozdíl. Už dlouho, možná ještě nikdy, se po ránu necítil tak rozmrzelý. Když si vduch promítl co ho dnes čeká, viděl před sebou samé nudné, otravné i nepříjemné záležitosti. Ve svém denním plánu chtěl najít něco na co by se mohl těšit, ale nic ho nenapadlo. Mohl by se těšit na to, až mu bude volat Petra. Ale ten den viděl na všem něco nepříjemného. Petře bude muset vysvětlovat proč to včera nebral. S myšlenkou, už abych byl zase tu, zabouchl dveře, otočil dvakrát klíčem a vyrazil do práce. Když míjel kaslíky, uviděl ve svém kaslíku zastrčený úzký pruh papíru.
„Zase? Už ráno?“ pomyslil si a víc překvapený než naštvaný, vytáhl ten vzkaz ze schránky.
„Až si budeš zavazovat botu, koukni se do prava“.
Nechápavě odvrátil pohled. Tento vzkaz mu připadal trochu srandovní. Teď momentálně začínal mít pocit, že jde opravdu jen o nějaký dětinský žertíček. Možná však, že jen tuto variantu byl ochoten si připustit. S myšlenkou, že už musí „jen“ najít původce těch žertů vyšel svižným krokem z baráku. Měl plán. Dnes bude pozorovat, nenápadně, své drahé a milé kolegi. Bude sledovat jak se tváří, jestli si nějak mezi sebou nešuškají, jestli někdo někam neodbíhá a tak podobně. A hlavně, až si budu zouvat boty, tak je nerozvážu. Tak a maj to! A dám si je raději pod stůl, aby mi je někdo „náhodou“ nerozvázal. Já jim dám. Tento plán považoval za moc dobrý a byl si jist v jeho úspěch. . S lehkým, lišáckým, úsměvem vstupoval do kanceláře. U dveří na chvíli zůstal stát. Pohledem pomalu přejížděl po ostatních. Zdálo se, že si každý dělá svoje. Někdo byl zalezlý ve své kóji, někdo se bavil s druhým, někdo telefonoval, ale že by někdo na něj nějak divně pohlédl, to říci nemohl. Schválně zakašlal. Ale nic. Nikdo ani hlavu nepozvedl. Blížil se k němu kolega. V ruce měl nějaké papíry. Pozdravili se a kolega bez mrknutí oka pokračoval dál.
„No nic, ještě se uvidí. Mám na vás celý den holoubkové“ pomyslil si pro sebe a chystal si zout boty. Vedle něj stál firemní botník. Včas si vzpoměl na svůj plán. Boty si oparně vyzul. Ještě zkontroloval zda jso tkaničky pěkně zavázané a pak s botama v ruce šel ke svému místu. Cestou potkal jednu ze svých kolegiň. Také měla na kvap, ale i přesto ho pozdravila. Její pozdrav se mu zdál nějak moc milý. To mu bylo podezřelé. Pohledem sjel na boty v jeho rukou. Na očích jí viděl překvapení a na jejích rtech cítil neodvratnou otázku. Rychle jí předběhl.
„Víš, moc smrděj. Tak se jich radši vůbec nedotýkejte. Nikdo! Jó?“. Posmutněla a vypadala hodně překvapeně. Vůbec něvěděla o co mu jde. Nic na to neřekla a pokračovala dál. Málem mu jí bylo i líto. Jeho den pak probíhal vcelku normálně. Bylo něco málo po třinácté. Pozorování kolegů mu šlo dobře, avšak nic podezřelého zatím nezahlédl. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Kolem čtrnácté hodiny začal na jeho stole drnčet telefon. To mu volala Petra. Její chování mu začínalo být víc a víc podezřelejší. Nedal na sobě nic znát. Pěkně si popovídali. On dělal jako že nic. Omluvil se za včerejšek. Ona říkala že se má také dobře a že se jí po něm moc, moc stýstá. Její řeči byly sladké, milé, dojemné. Přišli mu sladké a milé až moc. Chtěl věřit v její upřímnost, avšak nějak mu to nešlo. Najednou ho ty její sladké řeči přestaly bavit. Vymluvil se na nějakou strašně důležitou a neodkladnou práci a rychle zavěsil. Začal dělat že něco píše. Přitom dál nenápadně pozoroval kolegi. Byl konec pracovní doby. Zatím nic podezřelého neviděl. Kolegové se mezi sebou vzájemně loučili, i s ním a postupně odcházeli domů. Nic nenormálního, jako každý den. Něco ho napadlo. Šel k oknu a sledoval, zda se jeho drazí kolegové nějak neshrocují před budovou, to aby si vymysleli další plán. Neshrocovali se. Viděl jak po jednom, nebo po dvou, někdy i po třech vycházejí a pak si jdou každý svou cestou.
„Ale to by byli pěkně hloupí, aby se takto lehce nechali prozradit. Jestli se budou chtít sejít, tak se sejdou někde, abych je nemohl vidět. Přeci nejsou blbí“ s touto myšlenkou po pár minutách odchází od okna. Vezme boty a zamíří k východu z jejich velké, společné, kanceláře. Na botníku leží obouvací lžíce. S tou si celkem snadno nazuje ty své, zavázané boty. Odchází s pocitem, že na kolegách a koleginích nic podezřelého neviděl. Jejich chování bylo naprosto normální. Nejpodezřelejší z celého dne byl ten úsměv kolegině. Ale tomu žádnou váhu nedával. Měl pravdu.
„Možná jsem je podezříval neprávem, možná v tom nikdo z nich prsty nemá“ myslí si pro sebe a jde klidným krokem po asfaltové cestě vedoucí středem parku.
„Však vyhráno nemají holoubkové, zítra je budu sledovat zase.“ plánuje si další taktiku na své kolegi, sledujíc jak na blízkém jezírku dovádí kačer se svojí kačenou. Rázem má myšlenky úplně jiné :„Jó hochu, co ta tvoje kačena, taky s tebe ta tvoje kačena chtěla udělat někdy blbce? Ze mě ta moje asi jo. A asi v tom nebude špatná.“ pomyslí si a začíná mu být s toho smutno. Jde raději dál. Snaží se myslet na něco jiného. Třeba na to co si dá k večeři. Že by zašel do uzenářství? Přichází na konec parku. Na pravé botě má rozvázanou tkaničku. Udělá to, co by udělal asi každý. Sehne se aby si jí zavázal. Když jí v jakém si pokleku zavazuje, najednou si na to vzpomene. Svůj pohled drží před sebou. Neví co má dělat. Má se rychle zvednou a utíkat pryč? Ale co je asi na pravé straně? Pomalu stáčí pohled na pravou stranu. Asi dvacet centimetrů od jeho boty leží na zemi čtyřlístek. To bude ono. Dělá jako by nic. Ani se ho nedotkne. Nechá ho tam ležet, rychle se zvedne a s rozvázanou botou rychle odchází. Do řeznictví nešel, šel rovnou domů. Zase byl někomu za blbce.
Udýchaný z rychlé chůze otevírá domovní dveře. Okamžitě koukne na kaslík. V kaslíku je zastrčený na tenkém proužku papírku další vzkaz. Rychle ho vyškubne a čte.
„Čtyřlístek znamená štěstí, většinou“
Několikrát si to přečte. Pak papírek rychle zmuchlá, pohodí na chodbě a kvapně jde domů. Zabouchne za sebou dveře. Je unavený. Opře se o vchodové dveře a hluboce si oddechne. Po čele mu stékají dva čůrky potu. V hlavě mu běhají zase ty samé myšlenky, na něž nezná odpověď. Kdo? Proč? A jak? Jedna větší otázka než druhá. Začíná si uvědomovat, že pokud se dotyčný nepřizná, nebo jestli neudělá nějakou chybu, tak on sám na to asi nepřijde. Během večera na to samozřejmě dál myslí. Přemýšlí v tichém bytě a s jasnou hlavou, ležící na pohodlném gauči.
„Tak co mám dělat? Jít na policii je nesmysl. To je blbost. Jestli si ze mně dělá někdo srandu, tak mu to nebudu přeci sám ještě vylepšovat. Začnu s ním hrát taky. Budu dělat jako že nic. Mám se nervovat a být jak uzlíček nervů? To bych byl pěknej blbec. Budu dělat jako že nic a ono ho to přejde. To je dobrej plán. No jo, ale fakt by mě zajímalo jak to dělá. Jak to že mu to tak vychází? To mi pak bude muset prozradit sám. Asi do toho bude zapleteno víc lidí. No uvidíme“ dokončil své plánování. Měl celkem dobrou náladu a celkem se i těšil na další den. Začal zvonit telefon.
„Á, tak hra patrně začíná zrovna teď“ napadlo ho a energicky zvedl sluchátko.
„Ahoj miláčku, rád Tě zase slyším. Kdepak jsi?“
„No jistě, na služební cestě! Kde jinde, že? Mě to hned nenapadlo“
„Co by se mělo dít? Nic se neděje! Je hezký den a začíná mě to bavit“
„Co mě jako začíná bavit? Ale miláčku, jestli jí chceš ukončit, tak přiď dnes večer domů“
„Co ukončit?“, ironicky se zasmál „tu hru!“.
„Jakou hru? Tak přijď a já Ti to tedy, když nevíš, vysvětlím“
„Jasně, nemůžeš. Tak budem hrát dál. Pa. Už musím jít“
Zavěsil. Měl dobrý pocit. Cítil že zabodoval. Když chtějí hrát, tak budem hrát. Začal mít hlad.
Druhý den ráno vše probíhá jako vždy. Nic zvláštního se nestalo. Nad ničim moc neuvažuje, neb má svůj plán. Všechny pozorovat a hrát svoji hru. Vyjde z bytu. Schází po schodišti. Již z dálky kouká na svůj kaslík. Zase z něj kouká tenký proužek papíru. Dneska ho to nerozhází. Klidně přistoupí ke schránce a ten papírek opatrně vytáhne. Začne číst.
„Do té plechovky se podívej“
Vzkaz nechápe. Vůbec ho to nepřekvapuje a postupuje dle svého plánu. Snaží se chovat klidně, však v duchu je zvědavý co to asi zase bude. Papírek začne pravou rukou pomalu muchlat a druhou hledá v kapse klíče od dveří. Vyjde z baráku. Klidně přistoupí k popelnici a ten vzkázek tam zahodí. V práci pak vše probíhá bez nejmenšího zádrhelu. Pozoruje nenápadně své kolegi, však ani dnes nic podezřelého neviděl. Napadlo ho, jestli by se neměl zkusit optat nějakého kolegi, zda o něčem neví, ale nevěděl komu má věřit. Bylo kolem třinácté hodiny, když začal zvonit jeho telefon. Hned tušil kdo to je. Byl přesvědčený že mu volá Petra. Měl naprostou pravdu.
„Ahoj ahoj, tak jak se máš?“
Hlas má plný ironie: „To víš že jo, mně se také stýská“
„To víš že ne, nemusíš jezdit. Já to včera nějak přehnal. Byl jsem podrážděný z práce. Promiň“
„Jó, mám se dobře. Proč se ptáš?“
„Máš o mě strach? Proč? Mělo by se mi snad stát něco nepříjemného?“ ironie z jeho hlasu nemizí.
„Očem že to mluvím? Jo já zapoměl, Ty vlastně o ničem nic nevíš“
„Nech toho prosim Tě, nech toho! Hele já už zase musím jít. Pa miláčku“
Ani jí nenechal dopovědět poslední větu a rázně zavěsil. Petra se pomalu dostávala na první místo v žebříčku podezřelých. Včera, ani dnes na kolegách vůbec nic divného nezpozoroval. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Začínalo mu být spíše divné, proč že mu tak často volá jeho milá. Ano, mají se rádi, ale opravdu bez jeho hlasu ani den nevydrží? Opět nastal konec pracovní doby. Uklidil nějaká lejstra do svého šuplíku. Protáhl si záda ztuhlá od hodinového sezení a znova usedl do svého křesílka. Najednou měl v hlavě několik otázek.
„Proč mě volá každý den? To beze mě opravdu nemůže být? A nebo něco kontroluje? Že by kontrolovala jak na tom jsem? Pročpak to asi dělá?“
Z těchto otázek mu začalo být smutno a u srdce těžko. Začalo mu být líto, že si z něj osůbka které vždy věřil, kterou miluje a nechtěl by bez ní žít, dělá takovou srandu. Chtěl najít něco, aby si mohl říci, že to ona nedělá a ani v tom nemá prsty, avšak nic takového nenašel. V opuštěné kanceláři seděl asi půl hodiny. Pak vstal a šel domů. Kráčí si poklidnou chůzí po asfaltové cestě vedoucí středem parku. Kouká na levo, kouká na pravo i před sebe a právě před sebou na zemi vidí plechovku od limonády. Zastaví se asi tři metry od ní. Začne se rozhlížet kolem sebe. Velmi pozorně. Nikoho podezřelého, ani nic neobvyklého nevidí. Jen nad ním na neby letí velké hejno nějakých ptáků. To je neobvyklé, ale jinak vůbec, vůbec nic. Pomalu přistoupí k té plechovce. Zvedne jí. Její horní část je vyříznutá. Koukne do ní a vidí tam štůsek bankovek. Je tak dva centimetri široký, svázaný gumičkou a vně té plechoky dělá úhlednou spirálku. Typuje to na tisícovky. Samozřejmě ho napadne ty peníze sebrat a dělat jako by nic, však na druhou stranu hraje tu svoji hru. Na jeho tváři je vidět lišácký úsměv. Přistoupí k jednomu z několika košů, ktré tu lemují cestu a tu plechovku tam zahodí. Plnou. Pak s pocitem triumfálního vítězství jde domů.
Přichází k baráku. Je rozhodnut se dnes na kaslík ani nepodívat. Odemkne dveře a se sklopeným pohledem projde kolem schránek. Klidně stoupá po schodech do svého, druhého, patra. Kouká na svoje dveře. Nad klikou, mezi dveřmi a futry, je zastrčený kus papíru. Tenký, úzký proužek velikosti papíku do šatny, nebo lístku do divada. Snaží se nevypadat překvapeně. Papírek ihned vytrhne. Něco je na něm napsáno. Velice malinkými písmenky. Musí zaostřit.
„Tak ty se vyhybáš schránce? No dobrá! A proč jsi zase zahodil své štěstí?“
Jeho překvapení nabere vesmírné rozměry. Srdce přestane bít a krev mu steče až do nohou.
„To není možný! Jak to dělají?“ pomyslí si, muchlajíc i tento papírek. Chvíl trvá než to překvapení rozdýchá. Když se převlékne do domácího, tak si dá něco k snědku a dvě píva. Je unavený. Lehne na gauč a opět začíná přemýšlet. Jenže teď již pomalu neví, nad čím má přemýšlet víc.
Má přemýšlet nad tím kdo a proč to dělá?
Má přemýšlet nad tím jak to dělá, že mu to tak všechno vychází?
Nebo snad má přemýšlet nad tím, jak hrát tu svoji hru dál?
Také by mohl přemýšlet jak se má dál chovat k Petře, když z něj dělá takového jantara. Jak tak leží na tom gauči a doufá v nějaké vysvětlení, tak mu začínají těžknout víčka. Za několik minut spí.
Probudí se až druhý den ráno kolem páté. Z toho gauče je celý rozlámaný a cítí v těle snad každou kost. Převlékne se do pižama a ještě asi na hodinku skočí do postele. Když pak musí již doopravdy vstávat, tak si připadá jak po flámu. Snad ho kafe postaví na nohy. Když odchází, může si říci, že ho kafe na ty nohy opravdu postavilo. Otevře dveře a před ním se na zem snese, jako lístek ze stromu, opět malý kousek papíru. Stojí, nehýbá se a bystře poslouchá, zda li na chodbě neuslyší nějaké hlasy, či šum. Je však naprosté ticho. Sebere ten papírek a zase začíná luštit ta malinkatá písmenka. Jde mu to docela dobře.
„Prosím! Prosím! Dnes mě rozhodně poslechni! V tu pravou chvíli sáhni za sebe!“
Když ho dočte, pomalu ho zmuchlá a zastrčí ho do kapsy u kalhot. Pak zamkne a vyráží vstříc novému pracovnímu dni. Snaží se na tento nový vzkaz nemyslet, stejně jako moc nepřemýšlel nad ostatními, ale dnešní vzkaz mu připadl dosti tajemný. Pročpak ho někdo tak usilovně prosí? Jaká asi bude ta pravá chvilka? Pozná ji vůbec? A copak tam asi najde? To jsou otázky které mu probíhaly hlavou při cestě do práce. Dnes je rozhodnut poslechnout. Jestli to bude nějaká sázka, tak jí rozhodně vsadí. Jestli to bude nějaká hotovost, sebere jí. Prostě dnes si stěstí proběhnout nenechá. Už toho má dost. Nerad by toho tajemného pisatele zase zklamal. V práci jde všechno zcela normálně. Kolegi již vůbec nesleduje, neb teď má jiného podezřelého. Kolem čtrnácté hodiny ten, vlastně ta, podezřelá volá. Zase. Už je na ní připravený.
„Ta se bude divit, jak to s ní rychle vyřídím“ pomyslí si, když rázně zvedá telefonní sluchátko.
„Ahoj miláčku! Mám se dobře, žiju, nic se mi nestalo a dneska poslechnu. Neboj! Tak pa pa!“
Nepustí ji ani k jedinému slůvku a rychle zavěsí.
„Tak a má to“ pomyslí si a spokojeně se pohupuje na židli.
Jeho telefon začne opět zvonit. To celkem očekával. Zvedne sluchátko. Nic neříká. Ze sluchátka slyší její slova. Její hlas vypadá naprosto překvapěně, ulekaně i smutně. On stále nic neříká. Nechá ji povědět pár slov a pomalu zavěsí. Pár vteřin poté přístroj zvoní zase. Natáhne k němu ruku, nadzdvihne sluchátko a zase ho položí. Telefon začne zvonit zase. Udělá to sámé. Potom se to ještě třikrát opakuje. Pak je ticho a on může v klidu pracovat. Najednou ho něco napadne.
Ve svém poznámkovém bločku hledá telefonní číslo k ní do práce. Když ho najde, ještě chvilku přemýšlí jaké si zvolí jméno. Tak třeba Frajbrt. Zvedne sluchátko a vytáčí číslo.
„Dobrý den, Frajbrt. Mohl bych mluvit s Petrou Salinovou?“
„Není v práci? A prosím vás, kdypak se vrátí?“
„Aha aha, asi za týden. Je na služební cestě“
„Tak vám moc děkuji a nashledanou“
„Co prosím? Ne, ne, to není potřeba. Já zavolám později“
Pomalu pokládal sluchátko. Byl trochu překvapený. Myslel, že jí teď odhalí. Neodhalil. Jeho podezření zůstávalo stejné. Naopak, ještě trochu vzrostlo.
„Však ona je dost šikovná, ona si to nějak zařídila. A vůbec, ani nevím s kým jsem to mluvil. Určitě to byla nějaká její kamarádka, která ji ráda a ochotně zapře“. Takové byly jeho myšlenky.
Pracovní den se chýlil ke svému konci. Z toho normálního již také moc nezbývalo.
Všichni začali uklízet své stoly, aby mohli co nejdříve odejít domů. On také. Za celý den se nic, čeho by se mohl ten dnešní vzkaz týkat, nestalo. Vyšel z budovy a obvyklou cestou si to zamířil k domovu. Byl nějaký otrávený. Nějak ho to všechno začínalo štvát a mrzet víc a víc. Pomalu kráčí po cestě s hlavou plnou nepříjemných myšlenek.
„Tak já jsem někomu za blbce a ani nevím komu. Podezřívám lidi ve svém okolí a nejvíc člověka, kterého miluji. Ale proč ji vlastně podezřívám? Mám na ní nějaké důkazy? Nemám. No jo, ale mě nikdo jiný, kdo by v tom mohl mít prsty, nenapadá. V práci se chovají naprosto normálně.
Že by v tom měli prsty rodiče, kteří bydlí hodně kilometrů odsud, je nesmysl.
A že by v tom měli prsty moji dva nejlepší kamarádi, které jsem navíc už stejně dluho neviděl, neb bydlí ve vedlejším městě, tak to mi přijde také nepravděpodobné. Ale já nechci aby v tom měla prsty Petra. Nechci. To bych byl radši, aby po mě šel nějaký nebezpečný psychopat se sklonem k doručování tajemných zásilek“.
Tato jeho nová myšlenka ho zastavila.
„No jo, psychopat! To mě vůbec nenapadlo“. Sám se divil, že ho to napadlo až nyní. Sice byl najednou trochu vystrašený, ale na druhou stranu byl i rád, neb nebezpečný psychopat byl náhle na prvním místě v žebříčku podezřelých. Stál kousek od lavičky, tak si na ní sedl. Musel si to teď v hlavě trochu urovnat. Teď, když má nového podezřelého.
Pohodlně se usadí, kufříček odloží vedle sebe. Sklopí pohled k zemi, to aby ho ve svém přemýšlení nerozptylovalo okolní dění, okolní krása. Pravou ruku má volně položenou na klíně, levou si hladí svoji hladce a precizně oholenou bradu. To má Petra ráda.
Z jeho přemýšlení ho vytrhne zběsilé křičení kachen, které se až dosud v klidu pohupovaly na klidné hladině nedalekého jezírka. Pozvedne zrak. Vidí jak vyplašeně odlétají pryč. Od někud slyší vystrašený křik nějaké ženy, která téměř až hystericky, volá na své dítě. To s pláčem utíká k ní. Když je u ní, tak ho vezme do náruče a kvapně s ním odbíhá. Vůbec nechápe co se děje. Koukne do leva. Tam stojí nějací tři klucí. Nějací školáci, co se po škole někde toulali. Vypadali, že jejich známka z chování nikdy nebyla lepší než dvojka. Ale i oni stojí a i oni vypadají ustrašeně. Koukají směrem k jezírku. Pak se otáčí a dost rychle odcházejí pryč. Dokonce utíkají. Pohlédne před sebe. Na pár vteřin mu přestane tlouci srdce. Vidí, jak se k němu od jezírka řítí tryskem rozzuřený pes.
Odborník by řekl “americký pitbull terrier“ já řeknu nevelký, obtloustlý, býly pes kterému mezi ostrými zuby, jenž zurivě cení, tečou proudy slizkých slin. Několika mohutnými skoky přeběhl trávník. Byl pár metrů od něj. Koukal na toho psa a děsem se nemohl ani hnou. Srdce mu bylo snad pěcetkrát za vteřinu. Ano, tak rychle. Najednou si vzpoměl na ten vzkaz. Ta myšlenka přišla jako blesk z nebe. Jako jeho poslední záchrana. Pes v trysku nepolevoval. On rychle obrátil hlavu za lavičku. Tam uviděl ležet mohutný, asi metrový klacek. Okamžitě se pro něj sehnul. Chytil ho oběma rukama. Pes k němu akorát přibíhal. Jeho zuřivost nepolevovala. Naopak. Když byl od něj asi metr, skočil a chystal se mu zahryznou své mohutné tesáky do jeho odhaleného krku. Pes se těšil jak bude trhat, drásat a krev bude kolem stříkat. Šlo o setiny. Jakmile na něj ten pes skočil, tak tím mohutným klackem, který svíral v obouch rukách, silně švihnul. Jako o život. Vlastně né jako. Do toho úderu dal všechno. Byla to jeho poslední šance. Trefil se. A to naprosto přesně. Rána dopadla na pravou stranu tlamy té bestie. Udér byl tak silný, že se klacek přelomil a jeho zbytek odlétl kamsi do daleka. V ruce mu zůstal půlmetrový pahýl, který mohl použít teď jako bodák. Pes strašlivě zakňučel a padnul k zemi. To už on stál a koukal na ochromenné psí tělo, které jen pomalu přicházelo k sobě. Na nic nečekal. Sebral kufřík a rychlým krokem odcházel. V ruce stále držel pro jistotu zbytek toho klacku. Ani se nevšímal, zda to někdo viděl. Bylo mu to jedno. Chtěl být co nejdříve pryč. Když byl na konci parku, ohlédl se. Viděl jak ten pes vláčí své bolavé tělo kamsi do křoví. Svižným krokem pokračoval k domovu. Na nic nemyslel, jen chtěl být co nejrychleji doma. Byl vyděšený. Jen pomalu si začal uvědomovat, co se mu vlastně stalo a že jen o vlásek unikl jisté smrti. Unikl jen díky tomu klacku a to ho zneklidňovalo ještě víc. Ano, útoky psů nejsou nijak neobvyklé, však v jeho případě ten útok asi někdo připravil. Ten klacek tam také asi nepřišel sám. Někdo ho tam musel dát. Ale kdo? Kdo to dělá? A proč zrovna mě? Proč?
S těmito myšlenkami odemyká dveře do baráku. Je vystrašený a špatně se mu dýchá. Zbytek toho klacku odhodil před barákem do trávy. Kouknul na svůj kaslík. Byl prázdný. Pomalu stoupal do schodů. V půli cesty se zastavil. Poslouchal, zda li za ním někdo nejde. Bylo ticho. Pomalu pokračoval dál. Když vycházel poslední část schodů, hned koukal na svoje dveře. Zase tam bylo něco zastrčené. Dnes to byl o něco větší papír než jindy. Rychle odemkl a co nejrychleji vešel do bytu. Zamknul na dva západy. Zasunul řetízek. Pár minut pozoroval kukátkem chodbu. Na chodbě však nikoho neviděl. Na chodbě bylo mrtvo, nikdo za ním nešel. Hluboce si oddechl. Opřel se zádama o dveře a pomalu se po nich sesunul. Byl na bobku, opřený o dveře a začínal číst ten dnešní vzkaz. Dnes, oproti předešlým, byl psán většími písmenky a byl i o dost delší.
„Mě se bát nemusíš. Kdybych Tě chtěl zabít, tak jsi již dávno mrtvý. Mohl bych Tě zastřelit z dálky. Pěkně bych byl někde ukrytý a ty by jsi nestačil říci ani popel. Mohl bych Tě otrávit tak snadno, až mě samotnému to nahání husí kůži. Když jsi seděl na té lavičce, tak jsem Tě mohl ze zadu podříznou jako překrmenné prase. A zase by jsi nic nevěděl. Tak se neboj a poslouchej Ty mé vzkazy. Potom, kdo Ti ty vzkazy píše, pátráš naprosto zbytečně. Nikdo z tvého okolí v tom nemá prsty. Pokud se Ti já sám nepřihlásím, tak mě nikdy neodhalíš“.
Dočetl. Opatrně složil ten papír a začal vstávat. Teď už vůbec nevěděl co má dělat.
Ještě nepřevlečený usedl ke stolu v kuchyni. S končícím dnem v ní bylo již dosti šero. Seděl a přemýšlel co má dělat. Napadlo ho jít na policii. No ale pak si řekl, že vlastně ani neví co by jim tam měl říkat. Že dostává tajemné vzkazy? Vždyť je ani nemá, všechny je zahazoval. Že ho pronásleduje někdo tajemný a dává mu vzkazy do kaslíku? A oni by se ho optali“ a kde máte ty vzkazy?“. No a ty vzkazy právě nemá. Nebo by se ho možná optali, zda li je mu těmi vzkazy vyhrožováno. No a on by musel říci pravdu. Není. Naopak. Díky vzkazu mohl být milionář. Ne, na policii nepůjde. Ačkoliv byl celý ustrašený a vyděšený, jedna věc ho těšila. Prý že v tom nikdo z jeho okolí nemá prsty. Ani jeho Petra! Na jeho ustrašené tváři byl vidět slabý úsměv. Hned ho napadlo, že až bude dnes volat, tak se jí musí omluvit. Sice ještě nevěděl co jí řekne, ale už teď se těšil až zavolá. Jenomže pak si vzpoměl co jí provedl. Jak jí setřel a několikrát položil telefon. Začal mít obavy, že dnes nezavolá. V kuchyni byla již téměř tma. Jen stěží viděl na ručičky hodin visících na zdi. Bylo kolem osmé. Starosti z venku pro tuto chvíli úspěšně hodil za hlavu. Teď měl strach o jejich vztah. Je po osmé a ona ještě nevolala. „To není dobré“ pomyslil si a z kufříku vyndal notýsek s telefoními čísly. Měl v úmyslu jí volat, přitom doufal, že se k němu nezachová jako on k ní.Čekal. Blížila se půl desátá. Bezcílně chodil po bytě, pak zase chvíli ležel, nebo seděl a nebo upijel z načatého piva. Byl nervozní jak starý pes. Ona však nevolala. Rozhodl se jí tedy zavolat. V notýsku měl od ní telefoní číslo do hotelu, kde budou bydlet. S notýskem na klíně, sedící v křesle v obýváku, začal vytáčet čísílka. Ve sluchátku slyšel několik dlouhých zatůtání.
Na druhé straně se mu ozvala recepční z toho hotelu.
„Dobrý večer, Ronecki. Mohl bych prosím vás mluvit s Petrou Salinovou?“
Bylo mu řečeno, že teď momentálně není na pokoji. Prý mají firemní večírek.
„Prosím Vás, a mohla by jste jí něco vyřídit?“
„Děkuji, jste laskavá. Tak jí prosím Vás vyřiďtě, že se jí za minulý telefonát strašně moc omlouvám a že jí prosím aby se na mě nezlobila a že jí prosím ať mi zítra zavolá.“
Žena na druhé straně mu vzkaz, který si zapsala, ještě jednou zopakovala.
„Ano v pořádku. Moc děkuji a nashledanou“
Pomalu zavěsil a odsunul telefon dál od kraje stolu. Na této věci byl velice opatrný. Začal být dosti ospalý. Nejveseleji mu také rozhodně nebylo a tak šel raději spát. Usnul dobře a spal až do rána.
Budík ho probudil kolem sedmé. Fyzicky byl na tom dobře, leč psychicky nic moc. V hlavě ho tížily dvě myšlenky. Za prvé mu bylo moc líto jak se zachoval ke své milé. Doufal, že během dne zavolá. No a za druhé ho tížil jeho neznámý dobrodinec a opatrovatel. Dnes nějak neměl náladu na to myslet. Prvořadé pro něj bylo, aby mu zavolala Petra. Když nezavolá ona, tak ji on zavolá večer a bude doufat že to nějak dopadne. Ironicky si pomyslil, že by v tom mohl zapracovat jeho nový, neznámý opatrovatel. Otevřel dveře. Na zem před ním dopadl opět kus papíru. Už ho to ani nepřekvapilo. Sebral ten vzkaz a stojíc mezi dveřmi, začal číst.
„Neboj se, nepříjdeš o ní. Vše bude v pořádku. Bude volat v deset, sedmnáct.“ Byl rád. Po té řadě vzkazů si byl jist, že to přesně tak bude. To, kdo ten vzkaz přinesl ho vůbec nezajímalo. Ani neměl v úmyslu to nijak zjišťovat. Jenomže po schodech z patra nad ním pomalu a opatrně sestupovala jeho stará nadsousedka. Byla již dost stará a velice chromá na nohy. Její zdolávání schodů bylo velice smutné. Jeden jí trval snad dvě minuty, možná i déle. Nějak dostal chuť udělat dobrý skutek. Proto neváhal. Vyběhl k ní s úmyslem jí pomoci. Velice vlídně jí oslovil.
„Dobrý den. Já vám pomohu. Chcete?“ Opatrně jí začal chytat za ruku.
„Á, to jste vy. Jste moc hodný, ale to musím já sama“ pronesla sice potěšeně, ale i přesto se mu razantě vytrhla z jeho ruky. Sestoupil od ní o několik schodů níže a pozoroval jí jak to zvládne.
„Opravdu jste moc hodný, cením si vaší pomoci, však ty schody musím zvládnout sama. To je takové moje předsevzetí. Až je nezvládnu, tak se odtud budu muset odstěhovat“ takovou věc říkala tak lehce a bez emocí, až ho to překvapilo. Ačkoliv to neměl v ůmyslu, na něco se jí zeptal.
„Neviděla jste dnes ráno, nebo někdy jindy, chodit po domě někoho neznámého?“
Ani na něj nekoukla. Stále pohledem kontroluje své oteklé nohy a schody pod sebou.
„Ne, ne, vůbec nikoho jsem milý pane neviděla. Akorát včera večer, to jsem akorát zatahovala závěsy, tak jsem se všimla že u nás před vchodem stojí pohřební auto. Takové to dlouhé, nízké auto. Takové co jsou v amerických filmech. Tak jsem si pomyslela, že už pro mě asi jedou. Možná ho sem poslala moje milovaná vnoučátka. Ty jedni parchanti mizerný. Hamižný bestie. Ale oni nad mou závětí pěkně zapláčou. Nevděčníci“ její dlouhá odpověď ho zamrazila. Celou tu dobu na něj vůbec ani jednou nepohlédla. Soustředila se jen a pouze na ty schody. Znova jí nabídl svoji pomoc. Ona ho znova se slovy díků odmítla. Řekl „tak nashledanou“ a šel do práce.
Během cesty do práce chvilku přemýšlel nad tím údajným pohřebákem. Nějak tomu nechtěl věřit. Kdo ví co viděla. Je stará, chromá, určitě špatně vidí a navíc to bylo ve tmě. Kdo ví co to bylo. Třeba to byl kamión. Tím to měl za vyřízené. Už se jí ptát nebude. S těmito myšlenkami vešel do budovy kde pracoval. Když dosedl za svůj stůl, tak hned napsal na papírek: deset, sedmnáct. Pak ho zasunul pod telefon. Den v práci ubíhal rychle. Za chvíli bylo devět. Chvíli něco studoval v lejstrech. Když kouknul na hodinky, bylo deset a pět minut. Pohlédl na čas napsaný na papírku a odběhl si do automatu pro kafe. V deset, jedenáct byl zpět. Zasedl za stůl a začal si vychutnávat kafíčko. No vychutnávat, bylo z automatu. Spíš ho jen převaloval v puse, než ho polkl. Bylo čtvrt na jedenáct. Srdce mu začalo tlouci o něco rychleji. Teď by ho od telefonu nikdo nedostal. Deset šestnáct. Minuta byla pro něj nekonečná. Upřeně sledoval telefon. Přišlo mu, jako by na něj civěl alespoň hodinu. Kouknul na hodinky, když v tom začal telefon zvonit.
Okamžitě ho zvedl a doufal, že na jeho konci uslyší její hlas. Byla tam.
„Ahoj ahoj! Moc rád Tě slyším. Promiň mi ten včerejšek. Promiň!“
Na jeho tváři byl vidět úsměv.
„No jo, nějak mě tu zlobili“.
„Né, nic pracovního. Jenom takové kanadské žertíky. Kolegové volali z kanceláří do kanceláří a vydávali se za různé lidi. No a mně před Tebou volali už asi třikrát. Jednou to byl ředitel, pak se dokonce vydávali za Tebe a nakonec mi volal náš slavný Karel. Potom jsem zvonící telefon zvedal a hned zase pokládal. No a do toho jsi volala Ty“ chtěl jí to vylíčit co nejvěrněji. Jako by k něčemu takovému opravdu došlo. Snažil se aby tomu uvěřila, ale jemu samotnému to přišlo celkem trapné. Jenomže v daný moment na nic lepšího nepřišel.
Když dopověděl, tak na druhé straně bylo pár vteřin ticho. Nervózně si začal kousat ret.
„Jó, tak vy si tam takhle dovádíte? Jó?“ její tón hlasu se mu líbil.
„To já né, to oni! Já vždy pracuji jako ten nejpilnější mraveneček“.Na tváři měl úsměv.
„Tak je tam tedy pěkně srovnej ty darebáky, Ty můj pilný mravenečku“
Tento tón hlasu znal a moc ho na ní miloval. Začínal si být jist, že to dobře dopadne.
Ještě se jí optal kdy asi přijede. Prý za tři dny. Poté padla ještě slova, jimiž se oba dva vzájemně ujišťovali o vzájemné, nehynoucí a největší lásce. Pak zavěsili. Po tomto hovoru zůstali na jednom i druhém konci sluchátka dva šťastní, spokojení a milující lidé. Tak to alespoň cítil on.
Zbytek pracovního dne mu příjemně utekl. Cítil se skvěle. Sice ho dál vně duše zajímalo kdo mu píše ty vzkazy, ale o hodně víc ho těšilo, že to mezi ním a Petrou je naprosto v pořádku. Dnes mu bylo zcela jedno jestli bude mít zase nějaký vzkaz. Cestou domů zašel ještě do uzenářství. Dostal chuť na nějakou klobásku. Klidnou chůzí přicházel k domu kde bydlel. Odemkne dveře a vstoupí. Pohlédl na kaslík. Vidí v něm zastrčený úzký proužek papíru. S povzdechem, jako když vás něco otravuje, ho vytáhl. Položil kufřík v němž si nesl dvě klobásky a začal číst.
„Nejsem žádný tvůj přítel. Jen plním co je danné. Kdo má být oběšen, ten se neutopí.“ dnešnímu vzkazu opět nerozuměl. Ačkoliv byl dnešní vzkaz dosti chmurný, vůbec ho nerozházel. Doma si v klidu udělal večeři. Večer mu ještě zavolala Petra. Moc pěkně si popovídali. Kolem třiadvácáté hodiny na něj přišlo spaní, tak se chystal jít spát. Vypnul televizi. Vstal z gauče a chystal se odejít z obýváku. V pokoji i v celém bytě bylo naprosté ticho. V tom tichu slyší pod okny zvuk nastrtovaného auta. Né že by nějak moc věřil své nadsousedce, to spíše kvůli své zvědavosti, ale přiskočil k oknu. Už ho však nestihl. Slyšel jak auto několikrát protůrovalo motor a poté s pískotem prokluzujících zadních kol mizí do tmy. Rychle otevřel okno a vyhnul se z něj co mohl. Viděl jak na konci ulice prudce zahybá do vedlejší, malé uličky, nějaké černé, dlouhé, nízké auto. Ať chtěl, nebo nechtěl, pohřebáka v něm musel poznat. A poznal. Chvilku ještě koukal z okna. Nic zajímavého však již neviděl. Všude bylo ticho, klidno a mrtvo.
Zavřel okno. Zatáhl závěsy. Chvíli stál uprostřed pokoje. Přemýšlel nad tím co právě viděl. Napadla ho taková myšlenka, která se mu však vůbec nelíbila. Ten pohřebák si začal spojovat se svými vzkazy. No a když tu byl teď, tak mu asi, možná, nějaký vzkaz přivezl. Byl zvědavý. S jeho zvědavostí rostl i jeho strach. Což je celkem neobvyklé. Chvíli ještě bloumal po bytě. Jeho zvědavost dál rostla. Strach už ne. Přistoupil ke vchodovým dveřím. Kukátkem kouknul na chodbu. Nic však neviděl. Jen tmu. Pomalu a opatrně začal odemykat dveře. Ještě před tím zkontroloval řetízek na dveřích. Odemkl, pomalu je otevírá. Vidí jak se na zem snáší malý lístek papíru. Dopadl kousek od jeho prahu. Nechce otvírat dokořán. Nechává řetízek zastrčený. Protahuje ruku skrz malou mezeru. Jen tak tak dosahuje na papírek. Bere ho. Rychle zavírá dveře a zamyká na dva západy. Na papírku je napsáno malinkými písmenky:“ podívej se ven! Tak končí moji přátelé“.
Dříve než si stačí něco pomyslet, slyší z venku hlasité a srdce drásající kňučení. Odhrne záclonu a koukne ven. Přímo pod jeho okny leží uprostřed silnice, mezi bílými čarami cosi přejetého. Bylo to už roztrhané na kusy. Kolem byl velký flek, asi krev. Co jiného? Kus od toho leželo něco malého a tenkého. Patrně nožička. Ale přední? Nebo zadní? Kdo ví. Podle předešlého kňučení to asi byl nějaký menší pejsek. Naštěstí to kňučení již ustalo. Ikdyž to bylo v místech, kam světlo z lamp až tak moc dobře nedoléhá, bylo vidět, jak se ten uzlíček srsti, masa a přelámaných kostí ještě občas prudce zaškube. Bylo mu z toho zle. Akorát zavíral okno, když se z nějaké uličky prudce vyřítilo nějaké auto. Bylo to běžné, normální, osobní. Pádilo středem silnice přímo na to nebohé, polomrtvé, stvořeníčko. Bylo mu jasné že ho dodělá. To nechtěl vidět. Rychle zavřel okno. Za pár vteřin slyšel jak to auto prosvištělo pod jeho oknem. Nic jiného než motor neslyšel. Začal být zvědavý, jak to vypadá s tím, asi pejskem. Otevřel okno. Kouknul tím směrem. Na tu dálku a v té tmě toho moc neviděl, což bylo asi lepší. Uprostřed silnice rozeznával jen široký pruh, plný nejrůznějších malích částeček psího tělíčka. Zavíral okno, když tu na druhém konci ulice viděl blikající, oranžové světlo. Chvilku čekal copak asi vyjede. Za pár vteřin vyjel zpoza rohu kropící vůz. Jel jeho směrem. Pár vteřin po něm vyjel i zametací vůz. Tichou ulicí a za blikání oranžového světla se šinuly oba dva směrem k tomu fleku. Zavřel okno a znova zatáhl závěsy. I přesto co před chvílí viděl se mu chtělo strašně, strašně spát. Jako by jeho velká touha po spánku přemohla všechen strach i pocit lítosti. Zhasnul v obýváku, odešel do ložnice. Brzy usnul a klidným spánkem spal až do rána.
Ráno bylo krásně. Na modrém nebi svítilo sluníčko, vítr jen lehce pohupoval listy na stromech, ptáčci vesele štěbetali a poletovali. Rozhrnul záclonu. Do očí ho praštly ostré, sluneční, paprsky. Otevřel okno a pohlédl ven. Bylo opravdu moc krásně. Kouknul na místo, kde včera viděl to malé, nebohé stvořeníčko. Kropící a zametací vůz odvedly opravdu dokonalou práci. Po ničem nebylo ani památky. Bylo mu toho psíka líto, avšak víc na něj myslet nechtěl. Akorát by si tím zkazil den. A to nechtěl. Otevřel dveře a chystal se odejít do práce. Žádný vzkaz dnes ráno nečekal. Vůbec si totiž neuvědomoval jednu věc. Kdyby si ten vzkaz přečetl až těď, co by asi každý předpokládal, tak by se poprvé stalo že by vzkaz nevyšel. Otevřel rázně dveře. V tu chvíli začal ve vzdušném víru od rychle se otevírajících dveří po chodbě poletovat cár papíru. Pár vteřin na něj udiveně koukal. S tím vůbec nepočítal. Byl přesvědčen že vzkaz který si měl přečíst ráno přečetl ještě večer. Rázem měl zkažený celý den. Krásný den už nic nezachrání. Snad jen Petra. Otráveně přistoupil k papíru, sebral ho, vrátil se do bytu a zavřel za sebou dveře. Začal číst.
„V patnáct hodin volej číslo 723-252855“
Dočetl a vzkaz s telefonním číslem pečlivě složil a dal si ho do zadní kapsy u kalhot. Na poličce pod háčkami na klíče ležel ten minulý vzkaz. Zvedl ho a ještě jednou si ho přečetl.“podívej se ven! Tak končí moji přátelé“. Jen nechápavě, zlehka, zakroutil hlavou. Zmuchlal ten vzkaz a strčil ho do přední kapsy u kalhot. Když pak vyšel ven, okamžitě ho vyhodil do nejbližší popelnice. V práci vše klapalo bez problémů. Zase. Kolem jedenácté mu volala Petra. Opět. Jejich dnešní hovor byl plný sladkých slov a polibků na dálku. Měli se prostě stále, moc rádi. Chvíli i opravdu pracoval, to když dohledával dokumentaci k nějakému projektu. Nebyl moc velký bordelář a tak ji asi po hodině našel. Nějací jeho kolegové jsou mnohem, mnohem větší bordeláři. Hledají papíry, které vlastní vinou ztratili, mohdy i několik dní a ještě za to berou peníze. No nic. Do konce jeho pracovní doby scházela necelá hodina. Bylo dvacet tři minut po čtrnácté. Už moc práce nemě, vlastně jen čekal až padne patnáctá, on někam zavolá a půjde domů. Jak si tak sedí za svým stolečkem a od nohou ho začíná kousat nuda, začal přemýšlet kam asi bude volat.
Doktor vchází do své ordinace. Byl zkontrolovat své pacienty. S hlavou plnou poznámek zasedl za svůj psací stůl. Jen tak, pro kontrolu času, pohlédl na hodinky.
„Á, už je půl třetí. To to dneska pěkně utíká“ pomyslel si a začal ze svého stolku vytahovat svůj tajný, poznámkový deníček. Již psal první slova, když tu náhle pozvedl oči. Předtím se jí nějak nevšiml, až teď mu to došlo. Podiveně kouká na úzkou, bílou, porcelánovou vázičku s modrými, žlutými, červenými a oranžovými pruhy, která stojí na rohu jeho stolu. Váza se mu sice vůbec nelíbila, jenže to co bylo v ní mu přišlo přímo odporné, nechutné a smrdnuté. Z vázy trčely rozkládající se zbytky nějakých květin. Z jejich pestrobarevných květů zbývaly jen ohyzdné, schlýplé a zcvrklé zapáchající koule. Jejich smrad byl odporný. Tak odporný až mu to začalo kroutit prsty u nohou a slékat ponožky. Rychle vstal a tu vázu postavil na malý stoleček, stojící v opačném rohu místnosti. Zasedl zase za svůj stůl. Ještě několikrát nechápavě zakroutil hlavou, neb vůbec nechápal, proč to sem sestra vůbec přinesla a už vůbec netušil, proč mu takovou odpornou a smradlavou věc postavila přímo na stůl. Udělala to snad schválně? Začal raději psát.
Píše se mu vesele, neb dnes může psát samé dobré věci. Začal poznámkou o tom lekavém klukovi. Jmenoval se Pavlík. K jeho jménu si dnes připsal větu“ dnes po třinácté hodině byl propuštěn. Přijeli si pro něj oba rodiče. Kluk byl naprosto úžasný. Po tom hrozném šoku, kdy nemohl ani mluvit, se zotavil velice rychle. Prášky jsme mu vysadili již třetí den. Několi dní zůstával jen pod dohledem. Dnes při odchodu působyl suveréně, vesele a čile. Hodně štěstí!“ Když dopsal tuto větu, odložil propisku. Bylo mu velice přijemně. Měl pocit skvěle odvedené práce a znova ho to ujistilo, že tuto práci nedělá nadarmo. Takové ujištění potřebaval, neb poslední dobou o tom začal dosti pochybovat. Na mysl mu přišlo další jméno. Pan Swojka. Začal listovat v notesu a hledat jména pod písmenem S. Konečně ho našel. I k jeho jménu mohl psát jen dobré věci.
„Působí uvolněně a svěže. Noční můry již žádné nemá. Spí celou noc a klidně. V noci sebou netrhá a nepotí se. Prášky i placeba jsme mu již vysadili. Bude tu ještě tak dva, tři dny.“ Když dopsal poznámky o panu Swojkovi, bylo tři čtvrtě na tři. Zase odložil propisku a začal myslet na pana Signera. Levou rukou si podepřel bradu, pravou rukou si pohrával s propiskou. Oči měl zabodlé do plochy stolu. Pana Signera ještě tak moc podchyceného neměl. Rozhovor s ním mu zněl v uších ještě teď. Chtěl si zjistit nějaké bližší skutečnosti ohledně jeho nalezení, avšak nějak na to zatím neměl čas. Je přeci doktor a ne policie. On má pana Signera přivést k normálnímu a klidnému životu. Nahnul se znova nad denníček a úhledným psacím písmem začal psát.
„Poté, co jsem s ním mluvil a on mě zahrnul svými argumenty kterými se snažil dokázat že opravdu letěl a které jsem mu nedokázal vyvrátit, snažím se na něj působit jako bych mu to věřil. Nemluvím s ním o tom a připadá mi, že je za to i rád. Povídám s ním o fotbale, o počasí a o nových trendech při dobývání vesmíru. Je přesvědčen v existenci mimozemského života. Ale to já taky. Léky omezujeme a nahrazujeme je placebem. Za týden mohu uvažovat o jeho propuštění“ Ještě si k tomu připíše poznámku, aby volal na policii. Třeba mu opravdu něco řeknou.
Dopsal, zavřel denníček a uklidil ho zpět do stolku. Pohlédl na hodiny. Bylo za sedm minut patnáct hodin. Vešla sestra, která někde vykonávala svoje pracovní povinnosti. Šla mu akorát do rány. Chvilku jí pozoroval jak pečlivě ukládá skleničky s léky zpět na své místo, do skříně.
„Sestři, můžeš, tedy můžete na moment?“
Koukla na něj. Přikývla. Ihned odložila ty skleničky a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Co si přeješ? Tedy, co si přejete pane doktore?“ její přeřeknutí nebylo omylem, což mu potvdil její lišácký a tak moc milý úsměv. Také se na ní usmál, však hned obrátil.
„Proč jste mi tu vázu s těmi starými kytkami pokládala přímo sem na stůl? Víte jak to smrdělo?“
Na její tváři byl vidět údiv a hned koukla na místo, kam tu vázu v dobré víře postavila.
„Vy jste ty kytky vyhodil?“ vypadala opravdu překvapeně.
„Ne, nevyhodil. To uděláte vy. Támhle jsou, na tom stolku.“ a ukázal tím směrem prstem.
Pohlédla na stolek kde stála vázička s opravdu moc zapáchajícími zbytky květin.
Nesměle se usmála, neb neměla tušení co tím doktor zamýšlí. Jako fór ji to přišlo nechutné.
„Tak pane doktore, toho hnoje se ani nedotknu“
Tato její ostrá reakce ho vážně překvapila.
„Jak nedotknet? Tak proč mi to stavíte na stůl? Proč jste je rovnou nevyhodila?“ Trochu na ní zvýšil hlas. Sestřička stála a neměla slov. Nějak nebyla ve formě. Jindy by asi došlo k hádce, dnes ne.
„Ale já jsem žádné takové kytky nepřinesla. Já přinesla kytky, co měl ten kluk u postele. Pánové tam mají hromadu jiných, tak jsem vám s nima chtěla udělat radost“ Začínala mít skleněné oči.
„Ty jsi, tedy, vy jste přinesla normální, pěkné kytky? A to jsou jako ony?“
Pomalu šla k té váze a již z dálky jí zkoumala pohledem.
„Podle té vázy to vypadá, že to byly ony. Ale já přinesla kytky krásné a voňavé. Opravdu“ Stála nad tou vázou s uschlými květy jako nad hromádkou neštěstí. Nejprve si o ní myslel, že je výborná herečka, jenže pak mu jí začalo být nějak líto. Mohl spustit pátrání po krásných květech, ale chtěl to raději co nejdříve ukončit. A tak jí jen vlídně poprosil, aby ty páchnoucí zbytky šla vyhodit ven do popelnice. Bál se, aby ten smrad nezamořil celou nemocnici. Když odcházela tak jí do tváře sice neviděl, ale i přesto měl pocit, jako by plakala. Nemýlil se.
Přesně v patnáct hodin se zamyslel nad tím, kam asi přišly ty krásné, svěží, květy. Také dumal nad tím, jestli je vůbec přinesla. Třeba si jen dělá srandu. Také mu bylo jasné, že stejně tak, jako je ona podezřelá v jeho očích, tak v těch jejích krásných očích je podezřelý i on. A to ho mrzelo. Z jeho myšlenek ho vytrhlo zvonění telefonu. Neotálel, rychle ho zvedl, neb to mohlo být něco životně důležitého. Představil se a čekal na slova od volajícího. Nějak nepřicházela.
„Haló, je tam někdo?“ hlas doktora zněl trochu podrážděně, že by nějaký fór?
„Ano, ano! Dobrý den. Tady Ronecki“ hlas volajícího zněl velice,velice rozpačitě.
„Copak si přejete pane Roneckí?“hlas doktora přecházel ve vlídný.
„Já jsem se dovolal do nemocnice?“
„Ano do nemocnice. Na psychiatrické oddělení. Máte nějaký problém?“
„Ne, nemám“
„Tak copak potřebujete?“
„No vlastně nic!“
Doktor to začínal pokládat za vtip. Jeho hlas opět znevlídněl.
„Tak proč sem voláte? Děláte si srandu? Tak s Bohem“
„Né né, počkejte prosím. Já si nedělám stradu. To né. Opravdu“
Doktor zpozorněl. Jeho hlas opět zvlídněl, neb na pacienty se musí vlídně.
„Tak jak vám mohu pomoci? Copak vás trápí?“
„No...mě mě netrápí nic. Já jsem dostal vzkaz abych vám volal, tak vám volám.“
„Dobrá, dobrá. A kdopak vám dal ten vzkaz?“
„To nevím. Já ty vzkazy dostávám už asi týden a stále nevím od koho jsou“
„Aha aha, nevíte od koho jsou.“
Muži sedícímu za stolem najednou došlo, jak to z něj doktor na druhé straně přístroje všechno lehce, během pár vět dostal. Na pár vteřin si připadal dost hloupě, avšak pak začal pociťovat velkou úlevu. Komu jinému se má svěřit s jeho podivnou starostí?
„Ne, opravdu nevím kdo mi je posílá. Už mě to dost deptá. Opravdu“
„Klid, jen klid. To bude v pořádku. Co kdyby jste mě navštívil? Popovídáme si, trochu si odpočinete a uvidíte, všechno bude zase v pořádku“
Na jeho slova nevěděl co říci. Chvilku bylo ticho, váhal. Doktor mu nechával čas.
„Tak dobrá, já příjdu.“
Potom si ještě domluvili přesný čas návštěvy a pan Ronecki se optal na adresu. Aby nebloudil. Pak jejich hovor skončil. Ronecki pomalu položil sluchátko. Jako by ani nevěřil tomu, co se právě odehrálo. Zítra si jde popovídat s psychiatrem. Při této myšlence se musel hořce pousmát. Jenomže když o tom přemýšlel dál, zas takovou tragédii v tom neviděl.
„Půjdu tam po práci. Nikdo se nic nedoví. Je pravda, že mi ty vzkazy už pěkně síří, no a ským jiným si o tom můžu pokecat? S ním a bez problémů. To bude v pohodě. Jo a na pozítří si vezmu dovolenou, tak!“ pěkně si to sám před sebou zdůvodnil a z dobrým pocitem se chystal jít domů. Když odcházel, tak ještě potkal jednoho ze svých nadřízených. Napadlo ho, říci mu hned o dovolenou. Doufal, že s jedním dnem dovolené nebudou žádné problémy. Nebyly. Vůbec žádné.
Šel domů klidný. Byl rád, že si hned zařídil dovolenou. Jestli dnes bude mít vzkaz, tak to ho ani moc netrápilo.Počítal, že i dnes bude něco v kaslíku, nebo za dveřmi. Vešel do baráku. Kouknul na kaslík i do kaslíku. Tam nic nebylo. Pomalu kráčí po schodech ke svému, tedy k jejich bytu. „Á, tak za dveřmi je vzkázek“ pomyslil si a opatrně ho vytahuje. Rozloží přeložený papír a čte. „Doktor Ti pomůže! Už Ti vzkaz nepřijde! Jenom nezapomínej na to, že jsi můj přítel. Nejlepší. Bohužel jak víš, moji přátelé nikdy moc dlouho nevydrží. Přeji Ti hezké dny. Možná i týdny“
Tento vzkaz ho zase srazil na kolena. Zamrazilo ho v zádech a jeho dech zrychlil. Dobrá nálada byla pryč. Chvilku stál na chodbě a bezradně civěl do papíru. Začal rachotit zámek u dveří jeho souseda. Vyšel postarší pán v teplákách a ve žlutém tryčku. Obtloustlý, s kulatým, buclatým obličejem. Na hlavě už jen pár vlasů, které byly pečlivě ulízané do zadu. Jeho malinkatá očíčka si ho hned začala pečlivě přejíždět. V puse si spokojeně přehazoval z jednoho koutku do druhého, nově zapálené cigárko. Opřel se loktem o futra dveří. Působyl dojmem nějakého dozorce, jemuž se vrací zatoulaná ovečka. Hlas, jakým začal mluvit k Roneckimu, zněl mile a vlídně.
„Dobré odpoledne, sousede“
Ronecki na něj stočil svůj pohled a když viděl toho „švédského“důchodce málem se začal smát.
„Zdavíčko. Pěknej den“
„Pěknej, pěknej. Ten papír za ty dveře vám dal nějaký chlapík asi před deseti minutama.“
Roneckimu to zvedlo tlak.
„Cože? Vy jste ho viděl?“
„No jó. Náhodou jsem ho zahlídl, když vám to tam strkal. Tak jsem otevřel a říkam mu, že vám ten papír předám, nebo ať na vás počká, že určitě brzy přijdete.“
„A jak vypadal? Co říkal?“
Postarší pán takovou otázku asi nečekal.
„No jak vypadal. No normálně. Mladej asi jako vy, hubenej, měl na sobě nějakou tmavou mikinu a džíny. A když jsem ho oslovil, ani se na mě nepodíval“
„A co obličej? Jak vypadal v obličeji?“
Postarší pán byl Roneckiho zájmem o tu osobu očividně zaskočen.
„Jé tak to nevím, normálně. Měl krátké hnědé vlasy...jinak nevím, říkal jsem že se na mě ani nepodíval. Rychle tam zasunul ten vzkaz a utíkal pryč. Nebojte, nečetl jsem to“.
„A už jste ho tu někdy viděl?“
„Jo, to jo. Myslím před včírem, nebo předpředevčírem“ .Bylo vidět, jak souseda toto téma už nebaví. Na něco se vymluvil, rozloučili se, zavřel dveře a byl pryč. Na chodbě bylo zase ticho. Ronecki byl za tyto slova moc, moc rád. Konečně věděl, že to není žádný duch. Dokonce ho napadlo, jestli nemá jít místo k psychiatrovi na policii. „Ale ne. Když už jsem tam objednaný, tak půjdu tam.Ono mi to neuškodí“ Pomyslil si a začal si chystat večeři.
Ráno vše probíhalo jako obvykle, až na to, že již od probuzení myslel na svoji dnešní návštěvu. Dokonce ani nepomyslel na to, zda li bude mít i dnes ráno nějaký vzkaz. To ho napadlo až když odemykal dveře. Otvíral je pomalu. Čekal i dnes snášející se papír na studenou, dlážděnou podlahu jejich chodby. Však nic. Sestupoval pomalu po schodech. Již z dálky koukal na jejich kaslík. Zdál se být prázdný. Přistoupil k němu, odemkl ho, ale byl opravdu prázdný. Byl samozřejmě překvapen. Ze začátku mile, avšak když o tam dál přemýšlel, začal se obávat, aby v tom zase něco nevězelo. Kdo ví co má ten dotyčný v úmyslu. Sice dnes žádný vzkaz nedostal, avšak cestou do práce byl ostražitější více než jindy. Že nedostal žádný vzkaz ho začalo víc a víc znervozňovat. Zvláště, když pomyslel na to, jak ten poslední vzkaz zněl. Šel klidnou chůzí. Když uslyšel jaký koliv neobvyklý zvuk, ihned sledoval co to je. Zastavil se čtyřikrát. Jednou prudce brzdilo auto na semaforech, po druhé z nějakého krámku vyběhlo dítě a křičelo. Rozjařeně. Po třetí ho vylekalo řinčení beden, které spadly nějakému chlápkovi z vozíku, když zavážel zboží do svého malého obchůdku. Po čtvré ho vylekal řev sekačky chlápka, který sekal trávník v parku. Jeho polekané reakce se jemu samotnému zdály přehnané. Však ubránit se jim nemohl. Víc a víc si připadal nějak divně. Svůj pocit si ani sám pro sebe nedovedl popsat. Už to nebylo hezké ráno. Začínal být víc a víc rád, za tu dnešní dojednanou návštěvu. Přišel do jejich velké, společné kanceláře. Začal mít pocit, jako by ho všichni kolegové pozorovali. Co nejrychleji zaplul za svůj stůl. Kolegové kolem něj pobíhali, občas se ho někdo na něco optal, chovali se normálně. Však jemu stále něco nesedělo. Ale co, to nevěděl. Jako obvykle, kolem jedenácté, začal zvonit telefon.
Okamžitě ho zvedl. Nechtěl, aby jeho dlouhé vyzvánění vzbudilo pozornost jeho kolegů. Volala mu jeho Petra. Její hlas slyšel moc rád, ale nedal to vůbec znát.
„To jsi Ty? Jak se máš?“ šeptal do sluchátka, to aby náhodou nevzbudil pozornost kolegů.
„Dobře? Tak to je dobře.“
„Co by mně mělo být? Nic mi není.“
„Ne, dnes tu žádné fórky nedělají. Ale nějaká hra se tu asi hraje“
„To se takle po telefonu těžko vysvětluje. Já ti to vysvětlím až se vrátíš. Neboj o nic nejde“
Řekl jí že o nic nejde, hned si uvědomil jak jí lže. Hovor pokračoval dál.
„Prosím Tě, zítra mi do práce vůbec nevolej. Mám nějaké běhání a asi by jsi mně nezastihla. Já Ti zavolám večer z domova. Kolem jedenácté, ano?“
Jeho tvář se rozzářila.Tak upřímně, jako malému dítěti.
„Už zítra večer? No to je dobře. Strašně mě scházíš. Už bez tebe málem blbnu“
Pak mu ještě řekla, proč přijede o několik dní dříve. On se jí zeptal, zda li jí nemá jít někam vyzvednou. Byl ujištěn, že nemusí. Prý jí přiveze až k baráku jejich firemní auto. Zavěsil a byl velice, velice spokojený. Však spokojenost mu moc dlouho nevydržela, neb mu na mysl zase přicházely nepříjemné myšlenky a strach. Ještě k tomu na něj dopadla nějaká dřímota.
Hodiny ukazují několik minut po patnácté. Je hrozně ospalý, nejraději by se natáhl přímo tady, přímo na svém stole. Pro všechny, i pro něj, končí pracovní čas. Jenže to nejdůležitější ho teprve čeká. Začíná být trochu nervózní. Vyjde z budovy. Je objednán na šestnáctou, takže má dost času. Půjde pěšky. Doufá, že se tím zbaví té své únavy. Není to odtud daleko. Klidnou chůzí míří k nemocnici. V hlavě si představuje jak to asi bude probíhat. Párkrát viděl něco podobného v televizi. On sám s tím neměl žádné zkušenosti. Několi minut před šestnáctou došel k podlouhlé budově. Měla tři patra. Stála nalepena přímo do ulice. Pod okny byl chodník, po němž procházelo mnoho lidí a po silnici projíždělo auto za autem. Nemocnice a má pod okny takovou rušnou ulici. To byla jeho první myšlenka co ho napadla. Nesmělým krokem vešel dovnitř. Byl mile překvapen. Budova z venku sice nevypadala nic moc, však uvnitř to bylo naopak. Vše vypadalo nově a moderně. Informace o tom, kde co je, byly jasné a přehledné. Sestřičky a doktoři, které za tu chvilku zahlédl na něj působili mile a ochotně. Oddělení které hledal našel bez problémů. Bylo v přízemí. Ze vstupní široké chodby jen zahnul do prava. Otevřel prosklené dveře s nápisem, který mu potvrzoval, správnost jeho cesty. Stál na začátku dlouhé chodby. Na jejím konci bylo okno. Nedostatek venkovního světla nahrazovalo nespočet zářivek. Na světle žlutých stěnách byly zavěšené malé rámečky s fotografiemi. Všechny rámečky byly naprosto stejně velké a visely v rovině. Byly v nich fotky z přírody. Hory, mraky, moře, květiny, zvířata a z blízka foceni nějací broučci na listech květin. Na chodbě ještě bylo několik laviček s koženkovým potahem a automat na vodu. Šel pomalu vpřed. Sledoval nápisy na dveřích, které prozrazovaly kdo za nimi ordinuje a od kdy do kdy. Nemohl si nevšimnout ještě jedné věci. Na každých dveřích bylo v jejich horní části, téměř až u kraje, malé, stříbrné čísílko. Hned mu došlo co to je a dál těm maličkým čísílkám nevěnoval pozornost. Procházel kolem dveří s čísílkem jedna, dva, tři, čtyři, pět...až došel ke dveřím s čísílkem dvanáct. To byly ty, které hledal. Nechtěl hned klepat. Chtěl si nejprve trošku odpočinout. Usedl proto na lavičku u protější stěny a čekal. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo. Proti němu visel obrázek delfína v modré hlubině moře. Také by jel k moři. Moc rád.
Chvíli na ten obrázek zasněně koukal. Pomyslil si, jaké to asi musí být krásné někde u moře. Teplý, svěží vítr s jedinečnou příchutí sole, nekončící šum moře, vlny a ta teplá, tak strašně, strašně přesolená voda. Zasněně přivřel oči. Tak strašně rád by byl u moře. Z jeho snění ho vytrhlo zívnutí. Zívnul znova. Po třetí, po čtvrté. Zívat nepřestával. Ještě k tomu se mu začaly zavírat oči. Napadlo ho, že by se tu mohl na chvíli natáhnout. Alespoň na tu chvilku, než pro něj přijde sestra.
Otevřeli se dveře. Vyšla sestra. Hned ho spatřila a zamířila k němu. Ihned vstal.
„Pan Ronecki?“ optala se ho mile sestřička. Jen kývnul hlavou a hned si zakryl rukou pusu, neb musel zase zívat. Vypadal opravdu dost unaveně, jako by akorát vstával.
„Tak pojďte prosím dál. Vy jste nám tu málem usnul,co?“ říká mu sestra s úsměvem na tváři, když za ním zavírá dveře do jejich ordinace s čísílkem dvanáct. Na vlídné vyzvání si pan Ronecki odložil a usedl do pohodlného křesla, které bylo naproti mohutnému, psacímu stolu, za nímž seděl doktor. Již od jeho prvních kroků v jejich ordinaci ho doktor pozoroval. Dá totiž hrozně moc na první dojem. Doktor se tvářil mile. „Takový suveréně a sympaticky vypadající mladý chlápek a jde ke mně? Tak to bych opravdu nečekal. No ale stává se to. Ale není nějaký ospalý? Tak začneme“ To byly myšlenky, jenž prolétly doktorovi hlavou. Roneckimu připadal doktor sympatický. Pár vteřin seděl v křesle a musel zase zívat. Doktor ho mile přivítal. Pak se ho s úsměvem optal jestli měl těžký den. Ronecki pochopil jeho narážku. Řekl že ani moc ne a že ho ta dřímota přepadla až cestou sem. Doktor mu nabídl kávu. S radostí jí přijal. Za pár minut stál šálek kávy před ním. Mezi tím mu dal doktor několik běžných otázek. Třeba jestli je ženátý, jestli má děti, jestli bydlí tady ve městě, čím se živí a podobně. Ronecki mu ochotně odpovídal, sedíc spokojeně v křesla a usrkávajíc lahodnou kávičku. Jako by si ho chtěl doktor těmito otázkami „oťukat“. Když měl pocit že si ho již „připravil“ položil mu první otázku, která naznačovala opravdový důvod jeho návštěvy.
„A kdopak vám poradil aby jste mi zavoal?“ Tuto oázku položil opatrně a čekal na jeho reakci. Ronecki, který držel v ruce již prázdný šálek se zarazil. Zvedl se, aby položil hrníček doktorovi na stůl. Pak znova usedl do křesla. Ale už ne tak uvolněně. Seděl lehce nahrben, lokty opřen o boční opěrky a dlaně měl sevřené pevně u sebe. Jako při modlení. Pohledem, jako by se cítil trapně, koukal na doktora.
„No, to je právě to. Já nevím kdo mi ty vzkazy píše“
Doktor sedí pohodlně ve svém křesle a dává mu další a další otázky. Přitom ho stále sleduje.
„ Vy jste těch vzkazů dostal víc?“
„Ano, ano. Víc. Asi sedm.“
„Aha, aha. A mohl by jste mi o nich říci něco víc? Máte je? Nebojte, klidně povídejte“
Ronecki ochotně začne povídat o tom jak to všechno bylo. Povídá klidně, přehledně a spisovně. Občas sice zívne, avšak tak ospalý jako byl před chvílí již není. Kafe pomohlo.
Doktor naslouchá, občas přikývne hlavou. Asi na znamení, že se v tom ději ještě neztratil. V halvě mu nabíhají otázky, ale nechce ho jimi vyrušovat.
„A tak jsem tedy šel k vám“ .Ronecki dokončil své povídání a s úlevou se svalil do křesla. Doktorovi připadal najednou hrozně uvoněný, jako by se zbavil těžkého kamene který mu tížil jeho srdíčko. Ronecki kouknul na hodiny.
„To už je tolik hodin? To jsem to pěkně natáhl.“
Doktor na hodiny kouknul také. Bylo několik minut před osmnáctou. Pak pohled stočil na Roneckiho. Ten zrovna opět zíval a bylo vidět jak na něj leze zase spaní.
„Můžu ještě na vás mít několik otázek?“
Ronecki zpozorněl, ale zůstal dál pohodlně rozvalen v křesle.
„ Mohl by jste mi ještě jednou říci, jak prý vypadal ten pán, co ho viděl ten soused?“
To mu Ronecki ochotně zopakoval.
„Máte ty papírky s těmi vzkazy u sebe? Mohl by jste mi je ukázat?“ na to Ronecki jen smutně zakroutil hlavou. Už delší dobu mu bylo jasné, že je neměl vyhazovat. Doktor pokračuje dál.
„A prosím vás, nevíte náhodou co to bylo za rasu, ten přejetý pes?“
Roneckiho tato otázka překvapila. Chvilku přemýšlel.
„Tak to už se nedalo dost dobře poznat. Ale byl to určitě nějakej malý pes. Asi nějaký oříšek“.
Doktor mírně kýval hlavou, jako by si potvrzoval nějakou svoji teorii. To Renockimu neuniklo.
„Máte na někoho nějaké podezření?“ zeptal se Ronecki nejistě.
„Né, to né. Jen jsem si nějak spojil slova o přátelství a o tom přejetém psovi. Neříká se, že pes je nejlepší přítel člověka? A neříká se, že oříšci jsou nejvěrnější?“
Ronecki mu s vážnou tváří přitakával.
„Myslíte si, že po mě jde opravdu nějaký psychopat? A co když mě chce zabít?“ Ronecki teď nevypadal jen strašně, až možná smrtelně, ospale, ale také dost ustrašeně. Doktor ho chtěl uklidnit.
„Kdyby vás chtěl zabít, tak tady dnes spolu nesedíme. Už by to dávno udělal. Vždyť vám to sám psal, ne?“ Jen co toto vyslovil, chtěl si nafackovat.
Ronecki na něj udiveně vykulil oči. Takovou přímost od něj nečekal. Doktor to chtěl napravit.
„Promiňte. Já to tak namyslel. Chtěl jsem tím říci, že takovéto typy lidí, jen vyhrožují a zastrašují, ale lidem většinou nikdy neublíží. Když na to kouknete z druhé strany, kolik vrahů psalo svým budoucím obětem nejprve dopisy, než je odpravili? Mě teď žádný nenapadá.“ tyto slova zabraly.
„To máte asi pravdu.“ Ronecki vypadal spokojeně, ale hrozně ospale.
„Neměl jste před cestou sem nějaké prášky?“
Ronecki zakroutil hlavou a znova začal zívat. Doktor na něj chvíli mlčky koukal, jak bojuje se spaním. Napadlo ho, že by mu nabídl aby tu zůstal přes noc. To jak byl ospalý mu přišlo divné. Moc divné. Navíc, kdyby ho v tomto stavu pustil a na ulici ho cestou domů třeba přejelo auto, tak by si to dlouho, dlouho vyčítal. A asi by mu to vyčítali i jiní, třeba policajti.
„Pane Ronecki, nechcete u nás zůstat přes noc?“
„Cože? Přes noc? U vás? Proč?“ zahuhlal a mžoural na něj.
„Nejste asi ve své kůži, je už hodně hodin, pěkně se u nás prospíte a ráno půjdete domů“.
„No ale já musím ráno do, vlastně nemusím. Já mám vlastně dovolenou. Já si jí vzal, víte proč? Protože jsem si myslel, že se budu muset z té vaší, vlastně z té mé, návštěvy u vás pořádně vzpamatovat“ Ronecki domumlal svoji složitou větu. Oči měl již téměř zavřené.
Doktor vstal a začal s ním lehce lomcovat, aby ho vzbudil. Ale neúspěšně. Sestra vyběhla na chodbu aby sehnala nějakou pomoc. Ronecki byl na ní a na doktora těžký pacient. Za chviličku spolu s ní přiběhl nějaký doktor. To už Ronecki vůbec nevědě o světě. Spal jak zabitý. Během pár minut byl uložený na pohodlnou postel v pokoji číslo patnáct.
Když přišel doktor druhý den do ordinace, tak vše probíhalo jako jindy. Převékl se, dal si snídani a kafíčko. Pak vyřídil nezbytné papírování. Mezi tím mu sestra přinesla poštu. Doktor si sedí za svým stolem, pomalu usrkává kávu, ukusuje koblihu a přebírá si nejrůznější obálky. Mezi několika dopisy najde jeden, který ho hned zaujme. Nemá žádnou známku, nemá ani vyplněné údaje pro doručení. Na obálce je jen napsáno „doktorovi“. To ho samozřejmě velice překvapí. Vzpomene na pana Roneckiho. Hned začne rozlepovat tuto obálku. Vytáhne z ní papír přeložený na dvě půlky. Rozloží ho a s neblahým pocitem začne číst. V ten okamžik vchází sestra. Pozdraví ho. Doktor jí jen pokyne a dál upírá svůj zrak k dopisu. Dopis je psaný tiskacím písmem.
„Vážený a milý pane doktore. Panu Roneckimu již psát nebudu, slibuji. Za tu krátkou dobu co jsem mu dával rady se mým přítelem nestal, ikdyž jsem mu to napsal a jelikož mu již moc času nezbývá, vím, že se mým přítelem již nikdy nestane. Leží teď přeci na patnáctce, že? No tak vidíte. Všichni moji přátelé mě opouštějí. Naposledy odešel můj Kasík. Přejel jsem ho. Muselo to tak být. Však začínám tušit, že se s ním i s jinými mými přáteli již brzy potkám. Ještě jsem sice pořádně neviděl kdy a jak, ale určitě to bude brzy. Za nedlouho se zase potkáme a strávíme spolu dost času, ale mým přítelem se vy nikdy nestanete. Nikdy! Brzy naviděnou“.
Dočetl. Chvilku zůstal skoprněle sedět, v rukou svírajíc ten list. Sestra sice viděla jak ho to vzalo, ale nechtěla ho otravovat nějakým vyptáváním. Pomalu ho ten šok opouštěl. Aby mu přišel nějaký takový dopis, tak to se stává asi jednou za rok. Odložil papír. Odsunul od sebe kávu i koblihu. Sáhnul do šuplete a vyndal svůj zápisník s poznámkami. Položil ho před sebe. Než ho otevřel, dlouho přemýšlel. Sestra si vykonávala svoje povinnosti a dělala jako by nic. Však zvědavá byla velice. Na druhou stranu si byla jista, že se to vše brzy dozví.
Doktor najednou začal rychle listovat v zápisníku. Když našel co chtěl, chvíli pozorně četl. Na jeho tváři byl vidět hořký úsměv a lehce sám sobě přitakával. Jako by si právě pro sebe ujasnil něco nepříjemného. Zavřel zápisník. Pohodlně se opřel do křesla. Sestra vytušila, že jí chce něco říci. Položila věci jenž měla právě v ruce a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Copak je? Děje se něco?“
„Vzpomináš si na Robaka? Na toho jak sem chodil pořád s tím psem.“
Chvíli vzpomínala, pak přikývla.
„Tak to mi píše určitě on. Prý se zase brzy uvidíme“
Sestra si jen rozmrzele oddechla. Takové opravdové blázny nemá ráda.
Doktor ještě přidal svoji doměnku, kterou nosí v hlavě již pár hodin.
„Ty vzkazy pro pana Roneckiho jsou určitě od něj“.




Kapitola pátá

Vzkazy pro pana Roneckiho

Zarachotil klíč v zámku ke vchodovým dveřím do baráku ve kterém bydlel. Bydlel tu spolu se svojí milou a několika desítkami sousedů. Se sousedy nemá žádné problémy, ba naopak. S milou mu život také krásně plyne a doufá, že se za pár měsíců stane jeho ženou. Pak, až budou čekat rodinu, budou se muset přestěhovat někam do většího. Jedna plus jedna v centru města je fajn, ale stačí jen pro jednoho, nebo pro dva hodně, hodně zamilované. Vešel do baráku a jen letmým pohledem přejel tři řady kaslíků, na něž dopadaly rudé paprsky zapadajícího slunce. Tento týden jsou večery moc hezké. Jelikož vybírat kaslík má v oblibě jeho beruška a jelikož předpokládal, že už je doma, tak ho dost překvapilo, když spatřil proužek nějakého papíru trčícího z jejich schránky. Nejprve to měl zase za nějakou reklamu. Nebo snad nějaké dodatečné vyučtování? Přišel ke kaslíku. Pomalu a opatrně vytáhl ten proužek papíru. Jakmile přečetl ten krátký vzkaz, překvapeně svraštil obočí a rozhlédl se kolem sebe, zda li ho někdo nepozoruje a přitom se báječně baví. Na jeho účet. Nikoho však neviděl. Po chodbě bylo také úplné ticho. Nevěděl co si má myslet. Ještě několikrát si musel přečíst ten vzkaz: „vsázíš! Tak vsaď tyto čísla 2,7,11,17,21,29,30.“
Měl to za nějaký vtip. Ač nerad, začal mít pocit, že v tom má své krásné prstíky jeho milá. Byl celkem zvědavý, co mu na to řekne. Hlavně aby nezapírala. A tak během nedlouhé chůze do schodů našel viníka. Byl spokojený. Když vešel do bytu, ucítil vůni čerstvého chleba. Dostal velkou chuť na chleba s máslem. Než přišel do kuchyně, odložil si a papír se vzkazem strčil do kapsy.
Ona seděla za stolem, zády k němu. Její dlouhé, hnědé vlasy jí stékaly po jejím modrém svetříku jako mohutný horský vodopád. Vedle ní, po pravé straně, ležely tři dopisy.
Slyšela jak přichází. Hned ho vítala: „Ahoojjjj,chceš slanou pusinku?“
Zůstal stát za ní. Sklonil se k ní a nechal se políbit. Pak jí polibek oplatil, načež si jazykem objel svůj, teď již, slaný ret. Pak ho však přemohl hlad. Zasedl proti ní. Namazal si měkoučký chleba máslem a dal se do něj. Ona ho jen se zalíbením sledovala. Nebyla nutná žádná slova.
Když dojedl, tak si ještě chvíli povídali o tom, co zajímavého dnes zažili a viděli. Když s ní mluvil, zdála se mu být nějaká nevrlá, což ho vůbec nepřekvapilo.
„Á miláčku, neumíš to moc hrát. Měla by jsi být klidnější. Takle se mi nakonec sama přiznáš“ to se mu honilo hlavou, když viděl jak začíná být víc a víc nesvá. Líbilo se mu jak seká pohledem z jedné strany na druhou jak bystrá laň. Jak se do jejího vážného obličeje mísí úsměv a jak je tajemná, ačkoliv on sám nejlépe věděl, že uvnitř je líbezná a milá princezna. Nechtěl jí déle trápit.
„Tak se mi už přiznej“ pravil k ní tiše a vlídně.
„Cože? Co jsi říkal?“
Lehce se usmál. „No abys mi to už pověděla. Vidím jak jsi celá nesvá. Asi mi chceš něco řict, ne?“
Smutně sklopila zrak a souhlasně kývla hlavou.
Začalo se mu zdát, že to zbytečně moc hraje. Ale i tak jí chtěl nějak podpořit.
„Ale vždyť se vůbec nic nestalo. Bylo to takové tajemné. Až jsem se bál“
Pozvedla na něj svoje krásné, modré oči. V jejím pohledu cítil nechápavost i trochu zklamání.
„Čeho jsi se bál? Ty jsi se bál, abych tam opravdu nejela? Ale já tam asi pojedu. Chtěla bych.“
Došlo mu k jakému tu dochází nedorozumění.
„Jo Ty jsi myslela to školení?! Já myslel něco jiného!“
Ona pokračuje: „Nebo Ty se bojíš, aby se Ti po mně náhodou nestýskalo?“ pomalu se zvedá a pomalým, ladným, krokem přechází k němu. Sedá si mu na klín.
„Stýskat se mi bude, ale určitě to vydržím“ šeptá jí do ouška. Její dlouhé vlasy mu zakrývají tvář. Šimrají ho a má jich plnou pusu, ale vydrží to. A rád. Proběhne několi sladkých polibků. Pak si z blízka hledí do očí. Ona ho svojí jemnou ručkou hladí po tváři.
„Víš, já už budu muset odjet zítra večer. Promiň“.její hlas zní smutně.
„Nebo nemám to odřeknout?“
Nic jí na to neodpoví. Je mu jasné, že říci jí aby to odřekla v podstatě nemůže. Dříve, nebo později by se mu to určitě vrátilo. Ve zlém. Těch pár dní vydrží. A tak jen zakroutí hlavou.
„A jakpak dlouho mě tu necháš samotného?“ zašeptá jí tiše do ouška.
Ona ho něžně pohladí po tváři. Hluboce se mu zadívá do očí.
„Bude to asi deset dní. Neboj. To vydržíme“
Překvapeně se od ní jemně odtáhne, aby jí lépe viděl do očí. Doufá, že se začne usmívat.
Žádný, ani lehký úsměv však na jejích tvářích není. Myslí to vážně.
„Tak dlouho? Já myslel že to budou tak dva, tři dny“
Mlčky na něj hledí. Její pohled je smutný. On ale nechce aby byla smutná.
„To nic. Klidně jeď. Vím, že kdybys nejela, tak by Ti to bylo líto. A to nechci. Jsem už velkej kluk“ Na taková slova čekala. Věděla, nebo spíš doufala, že něco podobného řekne. Jeho podpora k ní je jen jedna část z pestrobarevné mozaiky jejich lásky. Ten večer si již na nějaká čísla v kaslíku ani nevzpoměl. Zbytek dne strávili tak, aby měli po dobu svého odloučení na co vzpomínat.
Když se druhý den ráno vzbudil, místo vedle něj bylo prázdné. Ona byla již oblečená a tiše, jako myška, jezdila po bytě, pakujíc si věci. Po probuzení zůstal ještě chvíli ležet ve vyhřáté posteli. Vůbec se mu nechtělo do zimy. Přemýtal, co ho dnes čeká. Jak o tom tak přemýšlel, uvědomyl si, že by to mohl být pěkný a pohodový den. V práci ho žádný nepříjemný úkol nečeká, rozdělaná práce jde dobře a šéf má dovolenou. Né že by s ním měl nějaké problémy, ale ono je vždy lépe když je šéf pryč. Avšak jeden velký stín tento den má.
„Moje sluníčko vlastně odjíždí“ pomyslil si nešťastně. Přitom zrovna potichu vplula do ložnice a opatrně, aby neudělala žádný hluk, začala vybírat nějaké věci ze skříně.
„Ahoj. Já už nespím“ promluvil k ní polohlasně.
Trochu vylekaně sebou trhla, ale už s úsměvem na rtech se na něj otočila.
„Ahoj. Už musím pakovat. Včera to bylo moc hezké, ale teď sebou musím trochu hodit“ sladkokysele se usmála a ponořila svůj zrak opět do útrob skříně. On ještě chvíli zůstal v posteli. Pak vstal a udělal pravidelné, každodenní kolečko, které končilo u hrnku s kávou. Seděl u stolu a pohodlně, v klidu, popíjel svou ranní kávu. A jak to tak bývá, v hlavě mu přitom probíhaly různé myšlenky a nápady. Najednou si vzpoměl na ten včerejší vzkaz, jenž našel v kaslíku. Ona mezitím stále pobíhala po bytě, ale když na ní kouknul, zdálo se mu, že už asi zachvíli půjde. Sáhnul si do levé kapsy. Tam žádný papírek nebyl. Pak do pravé. Tam byl. Vyndal zmuchlanou kuličku. Usrkl kávu. Odsunul hrnek na stranu a začal ten papírek před sebou na stole opatrně narovnávat. Znova koukal na ta čísla, ale ani nyní z toho nebyl vůbec moudrý. Jelikož měl podezření, že v tom má prsty jeho sluníčko, začal, jen tak z dlouhé chvíle, hledat mezi těmi čísly nějakou souvislost. Věk, nějaké jejich významné datum, či něco takového. Na nic ovšem nepřišel.
„Tak já už budu muset jít“ zavolala na něj z chodby. Okamžitě se zvedl a zamířil k ní. Stála u dveří, vedle sebe jeden nevelký kufr a v obličeji smutný, až lítostivý úsměv. Na sobě tmavý kabát, krémovou sukni a vysoké kozačky. Vypadala báječně. Když jí spatřil, na momentík se zarazil. Na obličeji měl lehký úsměv. Pak proběhlo několi sladkých slov i polibků a za chvilku byla pryč. Najednou si i v jejich malém bytečku připadal hrozně malinkatý a úplně opuštěný. Ale že to vydrží v klidu a v pohodě, tak o tom vůbec nezapochyboval. Byl z něj slamněný vdovec. Znova zasedl ke stolu kde mu hrozně rychle chladlo kafíčko. Když dopil kávu, zkontroloval pohledem na jejich nástěnné hodiny, jaký je vůbec čas. Byl nejvyšší! Měl by se začít vypravovat do práce, pakliže nechce za pár minut pospíchat. Papírek vyhodil do koše. K němu přihodil ještě obal od sušenek. Uběhlo pár minut a už byl připravený k odchodu. Deset minut po osmé odchází z bytu.
V práci vše probíhalo jak doufal. Žádný nepředvídaný problém se nevyskytl, šéf se nevrátil neočekávanně, prostě klidný a pohodový pracovní den. Během dne, každou chvilku, vzpomínal na svoje poupátko. Kdyby mohl, volal by ji snad každou hodinu. Kdyby tak existovaly nějaké miniaturní osobní telefony. Nebo dokonce malinkaté kamery. Takhle se musí spoléhat na klasické telefony a doufat, v její zastižení. Ale určitě se zastihnou. Však kdy?
„Sakra, měli jsme si domluvit nějaký čas, v kolik si budeme telefonovat.“ napadne ho během své několikáté pracovní přestávky. Sedí si ve svém křesle, nohy na stole a nepřítomným pohledem civí ven, okusujíc konec tužky číslo tři. Najednou ho napadne, jestli již náhodou není čas k odchodu domů. Jukne na své hodinky. Čas nadešel. Rychle vstane, poklidí na stole a za několik minut je kancelář prázdná. Vyjde z budovy. Poklidným krokem se vydává po osfaltové cestě vedoucí středem parku se stromy, květinami i několika tůňkami, směrem k domovu. Během chůze kouká na pestrobarevné záhony krásných květin o kterých ani neví jak se jmenují, na dlouhé a tenké převyslé větve starých vrb, mezi nimiž se prohání slabý vánek. Neunikne mu ani divoké volání jednoho kačera na nedaleké tůňce. Asi volá na svoji kachnu, která dělá jako by nic a jen si čechrá svoje peří. Líbí se mu na krátko posekaná, sytě zelená tráva, která vypadá jak sametový koberec. Pomalu přichází ke konci parku. Teď projde několika ulicemi, zajde si něco koupit a tak do půl hodinky bude doma. Vstupuje do vchodu. Koukne na kaslík. Už z dálky je vidět, že v něm něco je. Dvě bagety, co měl v ruce, dá opatrně pod rameno. Z kapsy vyhrabe klíče. V jedné ruce drží kufřík a pod paždí dvě bagety, druhou rukou odemyká kaslík. Otevře ho, však přeložený papír co v něm byl, snese se jak pírko k zemi. Ani nezanadává. Opatrně jde do dřepu a šmátrá po papíru. Zvedne ho a okamžitě ho přečte. „Udělal jsi velkou chybu! Proč jsi nevsadil ty čísla? Mohl jsi být milionář!“
Těžce polkne. Chvilku zařezaně zůstane v podřepu. Bagety mu spadnou na zem. Když se vzpamatuje, sebere bagety, energicky vstane až se mu zatmí před očima a pak pomalou chůzí stoupá po schodech. „Třeba ty čísla nic nevyhrávají. To by někomu ten blbý fór pěkně nevyšel“ napadne ho a zrychlí svoji línou chůzi. Rychle odemkne dveře, odkopne boty, vyndá z kufru dnešní noviny a hodí je na stůl. Pak rychle běží do koše, z kterého vyndá zmuchlaný papírek. Ještě v bundě zasedne ke stolu. Začne hledat výsledky losování. Když je najde, přiloží k nim ten papírek. Cítí jak mu srdce buší až někde v krku, jak mu na čele vyráží pot i jak jeho dech těžkne. Ani by se teď nedivil, kdyby ho najednou prudce píchlo na prsou a on se celý mrtvý sesunul k zemi. Ty čísla seděly. Naprosto, všechny, do jednoho. Odsunul noviny i s papírkem od sebe. Dal hlavu do dlaní a snažil se tuhle těžkou chvilku nějak překonat. Nechtěl na nic myslet, ale nešlo to. Jak je to možné? Jak se to mohlo stát? Kdo poslal ten vzkaz? Proč právě mně? Proč jsem ty čísla nevsadil? Mám se opít? Tyto myšlenky mu budou lítat hlavou už celý večer a nejen ten. Krom toho začal mít takový pocit, jako by tu neměl být. Jako by byl v nesprávné realitě. Jako by ho osud chtěl mít šťastného a bohatého někde jinde, ale on se vlastní vinou z toho vyřadil. Připadal si že na vyhybce života zvolil špatnou kolej a teď jede plnou rychlostí kamsi do tajemného neznáma. Kdo ví jestli se ještě potom vrátí na tu správnou trať. Každopádně teď bude muset na té trati překonat mnoho nepříjemností. Zůstal tam sedět asi hodinu. Ještě třikrát znova překontroloval ta čísla. Pokaždé to dopadlo tak, že ty noviny od sebe vstekle odsunul. Pomalu to začínal vstřebávat. Jenže s tím jak to vstřebával, cítil jak začíná mít vstek. Nebavilo ho už řešit kdo mu ta čísla poslal, na to by asi teď určitě nepřišel, však zlost na sebe sama stoupala a stoupala. „Proč jsem je vlastně nevsadil, když vždycky pravidelně vsázím?“ mumlal si potichu, když otvíral jejich bar. „Sem na to nějak zapoměl, ale určitě bych si vzpoměl“ pokračoval v mumlání dál, mezitím co si naléval třetího panáka. „Nojo! Kdyby mě nezdržovala, tak bych tam ještě určitě doběhl“. Pokračuje dál, odhazujíc bundu a usedajíc do křesla. „Kdybych se s ní nemiloval a šel radši vsadit, mohl jsem být milionář“. Takto to zcela doslova neřekl, však nechci být sprostý. Pak si dal ještě několik panáků a ve stavu neslučitelném se střízlivostí usnul.
Mohlo být kolem devatenácté když v křesle usnul. Spal tvrdě. Nevzbudil ho telefon kolem jedenadvacáté, nevzbudilo ho ani jeho opětovné drnčení těsně po třiadvacáté. Probudil se sám od sebe kolem třetí ráno. Bylo mu hrozně. Vypitá půlka flašky whiski je vypitá půlka flašky whisky. Ještě k tomu si vzpoměl, že chtěl volat svoji drahou. To ho teď už mrzelo hodně. Odpoledne na ní měl řeči, však teď by jí chtěl mít u sebe. Překonal tyto všechny nepříjemné pocity a nějak se dopotácel do postele. Na myšlenky na promarněnou šanci teď neměl ani pomyšlení. Ráno, když otevřel oči, byl příjemně překvapený. Myslel, že mu bude špatně, ale cítil se dobře. Měl by i dobrou náladu, kdyby mu ji ale nekalila ta příhoda s těmi čísly. Ačkoliv nikdo nic nepoznal, ačkoli se v práci choval normálně, ikdyž měl dobrý den, ikdyž si kolem desáté dopolední příjemně po telefonu popovídal se svým poupátkem, během čehož se mu omluvil za včerejšek a dohodl se s ním na čase dalšího telefonu a ona se na něj vůbec nezlobila a po telefonu mu poslala milion pusinek, v hlavě měl tmavý mrak. Kolem šestnácté hodiny, malou chvíli před jeho odchodem domů, byl po celodenním přemítání rozhodnut. Všechno raději co nejrychleji zapomenout. Nebudu pátrat kdo mi ten vzkaz poslal. Zanechám mučivých myšlenek na to, kde jsem mohl být. Nechám to všechno tiše odeznít, jako tmavý smogový mrak nad údolím. Domů šel tak nějak s dobrým pocitem. Cítil, jak se mu vrací dobrá nálada. Teď by mu nezkazila náladu ani zpráva o nečekaném konci světa, nebo výpověď. Cestou domu si chtěl koupit něco dobrého na zub, však vzpoměl na ty dvě bagety. Jsou to ty jeho oblíbené. Čekají na něj chudinky od včerejška v lednici. Včera se na ně nějak nedostalo. Dostal na ně strašnou chuť. Vešel do domu. Automaticky zamířil ke kaslíku. V kaslíku zase něco bylo. Růžek papíru koukal ze schránky. S opovrhujícím usměvem z opakujícího se vtipu, což je trapné, opatně otevřel schránku. Nechtěl aby mu to zase spadlo na zem. Vyndal papír, otočil ho na sebe, obrátil ho tak aby písmenka stály jak mají a začal číst těch pár tiskace napsaných slov. „Vem si ten druhý z prava“. Tato věta mu samozřejmě nedávala žádný smysl. Zmuchlal papír do malé koule. Vyšel znova před barák, kde otevřel popelnici a malou kouli do ní zahodil. Zbytek dne proběhl bez nějakých zádrhelů. Pěkně se najedl, dal si šlofíka a kouknul na videu na nějakou komedii. V dohodnutý čas mu zavolala jeho Petra. Příjemně popovídali. Je to tam pěkné, daří se jí dobře ,však už by chtěla být zase doma, zase s ním. To moc rád slyšel. On jí řekl, že prý nic nového nikde není, vylíčil jí jak pěkně hospodaří a s nadsázkou jí popsal jak moc mu chybí.
„Za šest dní budu zase u tebe. Moc se na tebe těším“ po těchto slovech mu poslala zase několik pusinek. Ještě chvíli se vzájemně ujišťovali o svojí obrovské lásce než mu řekla, že již musí jít a kvapně zavěsila. Seděl v křesle. Pomalu pokládal sluchátko. Pak odsunul telefon od hrany stolku kousek dál. Pohodlně se usadil v křesle. Byt byl tichý, s nadcházejícím večerem tmavý a ponurý. Mlčky přejížděl pohledem po pokoji. Na jeho mysl doléhala zase ponurá nálada. Začal přemýšlet co asi má vzít druhé z prava. Nějaké jablko? A právě to druhé z prava bude kouzelné? Nebo si snad budu někde něco vybírat? A kde bych o té ceny jako měl hrát? Nojo, ale kdo mi to jen může posílat? Tyto myšlenky ho do konce dne již neopustily. Chvíli koukal v televizi na nějakou estrádu. Ty myšlenky ho však neopouštěly. Již ho nebavily, tak šel raději spát.
Druhý den ráno ho vzbudí sluneční paprsky, jenž díky nezataženým závěsům prosvěcují celý pokoj. Hned z postele vidí krásné, jasné, modré nebe. Slyší zpívat ptáčky a slabounký vánek pohupuje lehounkými záclonami přes pootevřené okno. On, jak již má ve zvyku, chvilku leží a přemítá. Cítí se krásně odpočatý, plný sil i elánu. Asi po deseti minutách vstane. Udělá pravidelné kolečko, které končí, kde jinde než u kávy se sušenkami. V obvyklý čas vychází obvyklou cestou do práce. Jde klidně. Letmo koukne na oblohu. Ta je stále azurově modrá. Větřík sice trochu zesílil, však je příjemně teplý. Napadne ho, aby si nezapoměl koupit noviny. Během chůze rozmýšlí kde je koupí. Jestli v trafice, či v kantýně u nich ve firmě. V jejich firemní kantýně mají snad všechno. Přichází na konec ulice, kde bude zahybat do leva. Náhle zpoza rohu nečekaně vyjede nějaký člověk s kárkou. Oba se vzájemně leknou. Ten člověk je celý ve žlutém úboru, na prsou má nápis denníku který prodává. Čepici téže barvy se stejným nápisem má naraženou do čela. Před sebou tlačí jakousi kárku. I ta je žlutá a plně naložená čerstvě vytištěnými novinami.
„Jé pardón pane, nezlobte se. Já vás málem přejel“ začne se hlasitě a upřímně omlouvat kamelot.
„To nic to je v pohodě. To já bych měl asi víc koukat na cestu“
„Á pane, to by jste měl. To by jste měl. Kdybych byl víc rozjetej, no tak je po vás“ odpovídá až moc rozverně, rovnajíc si přitom noviny na kárce. Ta jeho rozvernost mu byla hodně nepříjemná.
„Á pane, když jsme se takto pěkně setkali, nevezmete si odemně noviny?“
Jelikož ho chtěl mít co nejrychleji z krku, souhlasil.
„Á pane, prosím, prosím, a dáte mi sedm korunek“
Dal mu desetikorunu, popadl noviny a chtěl být co nejdříve pryč od něj.
„Á pane, počkejte ještě chvilku! Nechcete pokusit svoje štěstí?“
Jeho otázka letící za ním ho přimrazila k zemi. Zastavil. Chvilku zůstal na místě. Pak se k němu, s překvapeným výrazem v obličeji, znova vrátil.
„Co jste říkal?“
Kamelot ani v nejmenším neztrácí svůj přehnaný elán.
„Á pane, mám tu mimořádné vydání losů. Náše noviny mají výročí, ták se chtějí o radost z vlastního trvání podělit i s našimi předrahými čtenáří. Víté? Vybírejté! Prosím!“
Na kárce měl položenou nevelkou desku. Na té desce byla napnuta z leva do prava jakási guma. Pod ní bylo zastrčeno, pěkně poskládáno vedle sebe, asi patnáct stíracích losů.
Kamelot, když viděl jeho zájem, energicky zvedl tu desku a rázem jí držel před ním.
„Ták pané. Vybírejte v klidů á uvážlivě!“
Jeho hlasitý hlas s prodlouženýma hláskama ho štval. Asi byl dlouhou dobu u kolotočářů. Před tou deskou stál jen chviku. Když ty losy spatřil poprvně, hned věděl jaký si vybere.
„Já si vezmu tento. Ten druhý z prava“
Kamelot opatrně pokládá desku s losy na kárku. Pomalu začne vytahovat vybraný los. S přáním výhry a s přáním krásného celého dne, mu ho podává „Ták prosím á hodně štěstí“. On mu jen polohlasně poděkuje. Oba se rozejdou jiným směrem. Los si zastrčí do kapsičky u košile. Kvapným krokem míří do práce. Začíná být víc a víc nedočkavý. Nejraději by si někam v klidu sednul a ten los setřel okamžitě. Jentak během chůze ho stírat mu přijde blbé. V práci chce být v čas, co kdyby tam náhodou byl někdo z vedení? Za pár minut již sedí za svým stolem. Předtím se, jako každý den, přivítal se svými kolegi. Pak od nich vyzvěděl co je nového. Byl rád, když slyšel že nic nového nikde není, vše je v pořádku a šéf přijede až za pět dní. Když tedy takto zachytil všechen cvrkot na pracovišti, sedíc za stolem, pomalu vyndavá z kapsičky ten svůj los. Položí ho před sebe. Los si nijak moc neprohlíží. Vnímá jen jeho pestrobarevné barvy a jakési smějící se sluníčko. Jeho smích mu připadá takový divný, až by ho z něho málem zamrazilo. „Ještě že tě setřu“ pomyslí si, hledajíc na svém stole něco vhodného ke škrabání. V rohu, pod lampičkou, uvidí pohozenou korunu. Rychle po ní sáhne. Začne stírat. Jde mu to dobře. Stírá klidně, vůbec ne nějak nedočkavě, či dokonce křečovitě. Stírá stejným tempem a bez přestávky. Snaží se nevšímat si těch čísílek. Chce na ně kouknout až je bude mít všechny setřené. Na všechny najednou. Za chvíli je hotov. Odloží korunu, rukou smete setřené kousky ze stolu. Významně se napne a až jako by obřadně pomalu zvedá ten setřený los ke svým očím. Pohlédne bystře na čísla. Na jeho tváři je vidět úsměv. Na lose vidí pod setřenou vrstvou tři padesátky. Ten jeho úsměv není veselý, je to spíše úsměv ironický či přezíravý. V jeho momentální situaci by byl raději, kdyby nic nevyhrál. A když už vyhrál, tak výhra padesáti korun ho tedy určitě vytrhne. Tak se s výhrou padesáti korun jeho nálada o dost zhoršila. Začal se sám sebe ptát, proč vůbec ten los bral? Na to ostatní, myslím tím na ty vzkazy, raději nemyslel. Chvíli seděl za svým stolem naprosto nehnutě. Jen civěl někam do daleka s hlavou plnou ne zrovna moc příjemných myšlenek. Los ležel před ním. Náhle zničeho nic sebral ten los a vstekle ho roztrhal. Jeho kousíčky mrštil do koše, který měl u stolu. Pak prudce odjel se svojí židlí od stolu a odběhl si dát na záchod cigaretu. Hrozně jí potřeboval. Dvě cigarety mu pohohly aby byl zase klidný. Byl rád, že ho při té teatrální scénce nikdo neviděl. Znova zasedl za svůj pracovní stůl. Dělal jako by nic. Snažil se to vše zahnat prací. Začal studovat nějaké dokumenty, které má za úkol analizovat a připravit k nim hodnotící referát, jako podklad pro výroční hodnotící zprávu za uplynulé kalendářní pololetí tohoto kvartálu. Nebo něco takového.
Studování těch dokumentů ho celého pohltilo. Když se ho kolegové ptali, jestli s nimi půjde na oběd, tak jen polohlasně odvětil, že toho má moc. Když mu kolegině kolem patnácté hodiny nabízela hrníček dobré kávy, odvětil že ještě musí něco pročíst. Kolem sedmnácté hodiny, se ho kolegové, kteří již odcházeli domů, ptali, zda li i on půjde domů.
„Jo, jo! Už jdu také, jen tu musím ještě něco dočíst“ odpověděl strojově, aniž by odvrátil oči od rozložených dokumentů, které mu zabíraly téměř celý stůl. U nich v práci je celkem normální, že se někdo musí zdržet déle. V tiché a opuštěné jedné velké kanceláři, kde má každý zaměstnanec svoji kój ve které má stoleček, židličku, telefon a horu dokumentů, zůstal úplně sám. Pilně studoval. Čas vůbec nevnímal. Telefon na jeho stole začal zvonit. To ho vylekalo a brutálně vytáhlo z jeho práce.
Pár vteřin mu zabere, než se zmátoří. Připadá si, jako by byl v nějakém pracovním tranzu.
Koukne kolem sebe. Nikdo tu není. To ho trochu překvapí. Kam asi všichni šli? A že mu ani nic neřekli? Ještě víc ho však překvapí kolik je hodin. Víc o tom nepřemýšlí, neb telefon stále neodbytně drnčí.Doufá i tuší, že mu volá jen a jen jeho Petra. Zvedá ho.
„Ahoj, moc rád Tě zase slyším“
„No jsem ještě v práci, musel jsem tu ještě něco dodělat, víš?“
„Ne, neboj se nepřetrhnu se. Jen mě už moc nebaví být doma sám. Bez tebe“.
„Až na to, že se mi po tobě stýská se mám dobře, neboj. A jak se máš ty? Nezlobí Tě tam?“
Pohupuje se na židli, sluchátko přitisklé k uchu aby mu žádné její slovíčko nemělo šanci uniknout a na obličeji má lehký, ale velmi srdečný úsměv.
Z rohu jejich velké kanceláře uslyší hluk. Koukne co se tam děje. U dveří stojí, stará, tlustá, nesympatická, v zástěře oditá, s koštětem a kbelíkem v ruce, jejich uklízečka. Překvapeně na něj čučí. On ještě rychle zašeptá do telefonu něco sladkého a hovor rychle ukončí.
„Ježiš marjá pané. Co tu ještě děláte? Běžte už taky domů...“ na rozdíl od její podoby, její hlas je milý a sympatický, až jako by babičkovský. Pakujíc se, ještě s ní prohodí několi formálních frází o práci i o počasí. Za několik minut vychází z budovy. Ten večer bylo nějak pod mrakem. Pofukoval sice mírný, však poměrně chladný, větřík. Ráno byl o hodně teplejší. Během chůze několikrát pozvedl oči k obloze. Vypadalo to na brzký déšť. Přidal do kroku. Jak se blížil k domovu, začal doufat v prázdnou schránku. Bál se dalšího vzkazu. Z jeho myšlenek ho rozptýlil počínající déšť. Nejprve padlo několik velkých kápanců. Ještě víc zrychlil krok. Chvilku na to začaly zem bičovat provazy vody. Dům měl na dohled. Začal mohutně sprintovat. Konečně otevřel dveře do baráku. Byl turch mokrý. Kapalo z něj jak z vodníka. Na zemi po něm zůstávaly loužičky vody a mokré ťápoty. Jen se lehce oklepal, z obličeje si setřel pramínky vody a nedočkavě kouknul na kaslík.
Z něho kouká asi pěticentimetrový proužek papíru. To ho na chvíli až zmrazí. Slabě řečeno. Nemilé překvapení, pomalu střídá vstek. Udělá pár rázných kroků ke schránce. Rázně vytrhne ten papír ze schránky a hned ho polohlasně přečte. „Málo, ale aspoň něco, že?“. Hned mu je jasné, na co ten vzkaz naráží. To ho ještě víc naštve. Zmuchlá ho a vstekle hodí směrem ke dveřím. Jde domů. Naštvaně stoupá po schodech, odemyká a jakmile odkopne boty, zamíří k baru. Tam vezme flašku a jde si sednou do kuchyně ke stolu. Dosedne a ihned ji naklopí do sebe. Už v ní moc nebylo, několika mohutnými loky jí dopil. Prázdnou flašku rázně postavil zpět na stůl. Začal přemýšlet, za chvilku nadávat. „Do prdele co to má znamenat? Vo co komu de? Ať už de do prdele!“.
Těchto pár nadávek bylo asi vše, co mohl dělat. Kdyby alespoň tušil kdo by v tom mohl mít prsty, tak by tak nasířený nebyl. Nad tím, jak to že mu to tak vychází, momentálně neuvažoval. Chtěl najít viníka, nebo viníky. Jeho vstek pomalu odcházel. Převlékl se, vzal si pivo a zalehl k televizi. Však program moc nevnímal. Přemýšlel o tom, kdo by v tom mohl mít prsty.
„Že by to dělal nějaký náš soused? To se mi nezdá. Nejsou už nejmladší a hlavně nevypadají na to, že by měli smysl pro takovéto přiblblé žertíky, ne! Sousedi to určitě nebudou. Tím si můžu být jistej. Ale optám se, jestli tu náhodou neviděli někoho podezřelého.“
Uvažoval dál: „Nebo že by to udělali ti zmetci z práce? To bych byl první, kdo by se stal obětí takového to velkého fóru. A to se mi taky nezdá“. Na mysl mu přichází další možnost.
„No a nebo mě sleduje nějakej magor“. To si vyvrátit nedovedl. Jenže pak mu přišla na mysl další věc. Jak těžké by to bylo všechno naaranžovat. A jakto že mu vyšly ta čísla? Jak to udělal?
Hodiny v obýváku začaly odbijet dvaadvacátou. Najednou ho přestalo bavit už o tom dál bádat, rázně vstal a šel raději spát. Když už usínal, začal zvonit telefon. Ikdyž si byl na devadesát pět procent jistý že volá Petra, tak ho nechal vyzvánět. Drnčil dlouho, moc dlouho. Možná mu chtěla něco důležitého. Jenže jemu to bylo naprosto jedno. Obrátil se na druhý bok a usnul.
Druhý den ráno vše probíhá jako nespočet rán před tím. Až na malý rozdíl. Už dlouho, možná ještě nikdy, se po ránu necítil tak rozmrzelý. Když si vduch promítl co ho dnes čeká, viděl před sebou samé nudné, otravné i nepříjemné záležitosti. Ve svém denním plánu chtěl najít něco na co by se mohl těšit, ale nic ho nenapadlo. Mohl by se těšit na to, až mu bude volat Petra. Ale ten den viděl na všem něco nepříjemného. Petře bude muset vysvětlovat proč to včera nebral. S myšlenkou, už abych byl zase tu, zabouchl dveře, otočil dvakrát klíčem a vyrazil do práce. Když míjel kaslíky, uviděl ve svém kaslíku zastrčený úzký pruh papíru.
„Zase? Už ráno?“ pomyslil si a víc překvapený než naštvaný, vytáhl ten vzkaz ze schránky.
„Až si budeš zavazovat botu, koukni se do prava“.
Nechápavě odvrátil pohled. Tento vzkaz mu připadal trochu srandovní. Teď momentálně začínal mít pocit, že jde opravdu jen o nějaký dětinský žertíček. Možná však, že jen tuto variantu byl ochoten si připustit. S myšlenkou, že už musí „jen“ najít původce těch žertů vyšel svižným krokem z baráku. Měl plán. Dnes bude pozorovat, nenápadně, své drahé a milé kolegi. Bude sledovat jak se tváří, jestli si nějak mezi sebou nešuškají, jestli někdo někam neodbíhá a tak podobně. A hlavně, až si budu zouvat boty, tak je nerozvážu. Tak a maj to! A dám si je raději pod stůl, aby mi je někdo „náhodou“ nerozvázal. Já jim dám. Tento plán považoval za moc dobrý a byl si jist v jeho úspěch. . S lehkým, lišáckým, úsměvem vstupoval do kanceláře. U dveří na chvíli zůstal stát. Pohledem pomalu přejížděl po ostatních. Zdálo se, že si každý dělá svoje. Někdo byl zalezlý ve své kóji, někdo se bavil s druhým, někdo telefonoval, ale že by někdo na něj nějak divně pohlédl, to říci nemohl. Schválně zakašlal. Ale nic. Nikdo ani hlavu nepozvedl. Blížil se k němu kolega. V ruce měl nějaké papíry. Pozdravili se a kolega bez mrknutí oka pokračoval dál.
„No nic, ještě se uvidí. Mám na vás celý den holoubkové“ pomyslil si pro sebe a chystal si zout boty. Vedle něj stál firemní botník. Včas si vzpoměl na svůj plán. Boty si oparně vyzul. Ještě zkontroloval zda jso tkaničky pěkně zavázané a pak s botama v ruce šel ke svému místu. Cestou potkal jednu ze svých kolegiň. Také měla na kvap, ale i přesto ho pozdravila. Její pozdrav se mu zdál nějak moc milý. To mu bylo podezřelé. Pohledem sjel na boty v jeho rukou. Na očích jí viděl překvapení a na jejích rtech cítil neodvratnou otázku. Rychle jí předběhl.
„Víš, moc smrděj. Tak se jich radši vůbec nedotýkejte. Nikdo! Jó?“. Posmutněla a vypadala hodně překvapeně. Vůbec něvěděla o co mu jde. Nic na to neřekla a pokračovala dál. Málem mu jí bylo i líto. Jeho den pak probíhal vcelku normálně. Bylo něco málo po třinácté. Pozorování kolegů mu šlo dobře, avšak nic podezřelého zatím nezahlédl. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Kolem čtrnácté hodiny začal na jeho stole drnčet telefon. To mu volala Petra. Její chování mu začínalo být víc a víc podezřelejší. Nedal na sobě nic znát. Pěkně si popovídali. On dělal jako že nic. Omluvil se za včerejšek. Ona říkala že se má také dobře a že se jí po něm moc, moc stýstá. Její řeči byly sladké, milé, dojemné. Přišli mu sladké a milé až moc. Chtěl věřit v její upřímnost, avšak nějak mu to nešlo. Najednou ho ty její sladké řeči přestaly bavit. Vymluvil se na nějakou strašně důležitou a neodkladnou práci a rychle zavěsil. Začal dělat že něco píše. Přitom dál nenápadně pozoroval kolegi. Byl konec pracovní doby. Zatím nic podezřelého neviděl. Kolegové se mezi sebou vzájemně loučili, i s ním a postupně odcházeli domů. Nic nenormálního, jako každý den. Něco ho napadlo. Šel k oknu a sledoval, zda se jeho drazí kolegové nějak neshrocují před budovou, to aby si vymysleli další plán. Neshrocovali se. Viděl jak po jednom, nebo po dvou, někdy i po třech vycházejí a pak si jdou každý svou cestou.
„Ale to by byli pěkně hloupí, aby se takto lehce nechali prozradit. Jestli se budou chtít sejít, tak se sejdou někde, abych je nemohl vidět. Přeci nejsou blbí“ s touto myšlenkou po pár minutách odchází od okna. Vezme boty a zamíří k východu z jejich velké, společné, kanceláře. Na botníku leží obouvací lžíce. S tou si celkem snadno nazuje ty své, zavázané boty. Odchází s pocitem, že na kolegách a koleginích nic podezřelého neviděl. Jejich chování bylo naprosto normální. Nejpodezřelejší z celého dne byl ten úsměv kolegině. Ale tomu žádnou váhu nedával. Měl pravdu.
„Možná jsem je podezříval neprávem, možná v tom nikdo z nich prsty nemá“ myslí si pro sebe a jde klidným krokem po asfaltové cestě vedoucí středem parku.
„Však vyhráno nemají holoubkové, zítra je budu sledovat zase.“ plánuje si další taktiku na své kolegi, sledujíc jak na blízkém jezírku dovádí kačer se svojí kačenou. Rázem má myšlenky úplně jiné :„Jó hochu, co ta tvoje kačena, taky s tebe ta tvoje kačena chtěla udělat někdy blbce? Ze mě ta moje asi jo. A asi v tom nebude špatná.“ pomyslí si a začíná mu být s toho smutno. Jde raději dál. Snaží se myslet na něco jiného. Třeba na to co si dá k večeři. Že by zašel do uzenářství? Přichází na konec parku. Na pravé botě má rozvázanou tkaničku. Udělá to, co by udělal asi každý. Sehne se aby si jí zavázal. Když jí v jakém si pokleku zavazuje, najednou si na to vzpomene. Svůj pohled drží před sebou. Neví co má dělat. Má se rychle zvednou a utíkat pryč? Ale co je asi na pravé straně? Pomalu stáčí pohled na pravou stranu. Asi dvacet centimetrů od jeho boty leží na zemi čtyřlístek. To bude ono. Dělá jako by nic. Ani se ho nedotkne. Nechá ho tam ležet, rychle se zvedne a s rozvázanou botou rychle odchází. Do řeznictví nešel, šel rovnou domů. Zase byl někomu za blbce.
Udýchaný z rychlé chůze otevírá domovní dveře. Okamžitě koukne na kaslík. V kaslíku je zastrčený na tenkém proužku papírku další vzkaz. Rychle ho vyškubne a čte.
„Čtyřlístek znamená štěstí, většinou“
Několikrát si to přečte. Pak papírek rychle zmuchlá, pohodí na chodbě a kvapně jde domů. Zabouchne za sebou dveře. Je unavený. Opře se o vchodové dveře a hluboce si oddechne. Po čele mu stékají dva čůrky potu. V hlavě mu běhají zase ty samé myšlenky, na něž nezná odpověď. Kdo? Proč? A jak? Jedna větší otázka než druhá. Začíná si uvědomovat, že pokud se dotyčný nepřizná, nebo jestli neudělá nějakou chybu, tak on sám na to asi nepřijde. Během večera na to samozřejmě dál myslí. Přemýšlí v tichém bytě a s jasnou hlavou, ležící na pohodlném gauči.
„Tak co mám dělat? Jít na policii je nesmysl. To je blbost. Jestli si ze mně dělá někdo srandu, tak mu to nebudu přeci sám ještě vylepšovat. Začnu s ním hrát taky. Budu dělat jako že nic. Mám se nervovat a být jak uzlíček nervů? To bych byl pěknej blbec. Budu dělat jako že nic a ono ho to přejde. To je dobrej plán. No jo, ale fakt by mě zajímalo jak to dělá. Jak to že mu to tak vychází? To mi pak bude muset prozradit sám. Asi do toho bude zapleteno víc lidí. No uvidíme“ dokončil své plánování. Měl celkem dobrou náladu a celkem se i těšil na další den. Začal zvonit telefon.
„Á, tak hra patrně začíná zrovna teď“ napadlo ho a energicky zvedl sluchátko.
„Ahoj miláčku, rád Tě zase slyším. Kdepak jsi?“
„No jistě, na služební cestě! Kde jinde, že? Mě to hned nenapadlo“
„Co by se mělo dít? Nic se neděje! Je hezký den a začíná mě to bavit“
„Co mě jako začíná bavit? Ale miláčku, jestli jí chceš ukončit, tak přiď dnes večer domů“
„Co ukončit?“, ironicky se zasmál „tu hru!“.
„Jakou hru? Tak přijď a já Ti to tedy, když nevíš, vysvětlím“
„Jasně, nemůžeš. Tak budem hrát dál. Pa. Už musím jít“
Zavěsil. Měl dobrý pocit. Cítil že zabodoval. Když chtějí hrát, tak budem hrát. Začal mít hlad.
Druhý den ráno vše probíhá jako vždy. Nic zvláštního se nestalo. Nad ničim moc neuvažuje, neb má svůj plán. Všechny pozorovat a hrát svoji hru. Vyjde z bytu. Schází po schodišti. Již z dálky kouká na svůj kaslík. Zase z něj kouká tenký proužek papíru. Dneska ho to nerozhází. Klidně přistoupí ke schránce a ten papírek opatrně vytáhne. Začne číst.
„Do té plechovky se podívej“
Vzkaz nechápe. Vůbec ho to nepřekvapuje a postupuje dle svého plánu. Snaží se chovat klidně, však v duchu je zvědavý co to asi zase bude. Papírek začne pravou rukou pomalu muchlat a druhou hledá v kapse klíče od dveří. Vyjde z baráku. Klidně přistoupí k popelnici a ten vzkázek tam zahodí. V práci pak vše probíhá bez nejmenšího zádrhelu. Pozoruje nenápadně své kolegi, však ani dnes nic podezřelého neviděl. Napadlo ho, jestli by se neměl zkusit optat nějakého kolegi, zda o něčem neví, ale nevěděl komu má věřit. Bylo kolem třinácté hodiny, když začal zvonit jeho telefon. Hned tušil kdo to je. Byl přesvědčený že mu volá Petra. Měl naprostou pravdu.
„Ahoj ahoj, tak jak se máš?“
Hlas má plný ironie: „To víš že jo, mně se také stýská“
„To víš že ne, nemusíš jezdit. Já to včera nějak přehnal. Byl jsem podrážděný z práce. Promiň“
„Jó, mám se dobře. Proč se ptáš?“
„Máš o mě strach? Proč? Mělo by se mi snad stát něco nepříjemného?“ ironie z jeho hlasu nemizí.
„Očem že to mluvím? Jo já zapoměl, Ty vlastně o ničem nic nevíš“
„Nech toho prosim Tě, nech toho! Hele já už zase musím jít. Pa miláčku“
Ani jí nenechal dopovědět poslední větu a rázně zavěsil. Petra se pomalu dostávala na první místo v žebříčku podezřelých. Včera, ani dnes na kolegách vůbec nic divného nezpozoroval. Jejich chování k němu bylo naprosto normální. Začínalo mu být spíše divné, proč že mu tak často volá jeho milá. Ano, mají se rádi, ale opravdu bez jeho hlasu ani den nevydrží? Opět nastal konec pracovní doby. Uklidil nějaká lejstra do svého šuplíku. Protáhl si záda ztuhlá od hodinového sezení a znova usedl do svého křesílka. Najednou měl v hlavě několik otázek.
„Proč mě volá každý den? To beze mě opravdu nemůže být? A nebo něco kontroluje? Že by kontrolovala jak na tom jsem? Pročpak to asi dělá?“
Z těchto otázek mu začalo být smutno a u srdce těžko. Začalo mu být líto, že si z něj osůbka které vždy věřil, kterou miluje a nechtěl by bez ní žít, dělá takovou srandu. Chtěl najít něco, aby si mohl říci, že to ona nedělá a ani v tom nemá prsty, avšak nic takového nenašel. V opuštěné kanceláři seděl asi půl hodiny. Pak vstal a šel domů. Kráčí si poklidnou chůzí po asfaltové cestě vedoucí středem parku. Kouká na levo, kouká na pravo i před sebe a právě před sebou na zemi vidí plechovku od limonády. Zastaví se asi tři metry od ní. Začne se rozhlížet kolem sebe. Velmi pozorně. Nikoho podezřelého, ani nic neobvyklého nevidí. Jen nad ním na neby letí velké hejno nějakých ptáků. To je neobvyklé, ale jinak vůbec, vůbec nic. Pomalu přistoupí k té plechovce. Zvedne jí. Její horní část je vyříznutá. Koukne do ní a vidí tam štůsek bankovek. Je tak dva centimetri široký, svázaný gumičkou a vně té plechoky dělá úhlednou spirálku. Typuje to na tisícovky. Samozřejmě ho napadne ty peníze sebrat a dělat jako by nic, však na druhou stranu hraje tu svoji hru. Na jeho tváři je vidět lišácký úsměv. Přistoupí k jednomu z několika košů, ktré tu lemují cestu a tu plechovku tam zahodí. Plnou. Pak s pocitem triumfálního vítězství jde domů.
Přichází k baráku. Je rozhodnut se dnes na kaslík ani nepodívat. Odemkne dveře a se sklopeným pohledem projde kolem schránek. Klidně stoupá po schodech do svého, druhého, patra. Kouká na svoje dveře. Nad klikou, mezi dveřmi a futry, je zastrčený kus papíru. Tenký, úzký proužek velikosti papíku do šatny, nebo lístku do divada. Snaží se nevypadat překvapeně. Papírek ihned vytrhne. Něco je na něm napsáno. Velice malinkými písmenky. Musí zaostřit.
„Tak ty se vyhybáš schránce? No dobrá! A proč jsi zase zahodil své štěstí?“
Jeho překvapení nabere vesmírné rozměry. Srdce přestane bít a krev mu steče až do nohou.
„To není možný! Jak to dělají?“ pomyslí si, muchlajíc i tento papírek. Chvíl trvá než to překvapení rozdýchá. Když se převlékne do domácího, tak si dá něco k snědku a dvě píva. Je unavený. Lehne na gauč a opět začíná přemýšlet. Jenže teď již pomalu neví, nad čím má přemýšlet víc.
Má přemýšlet nad tím kdo a proč to dělá?
Má přemýšlet nad tím jak to dělá, že mu to tak všechno vychází?
Nebo snad má přemýšlet nad tím, jak hrát tu svoji hru dál?
Také by mohl přemýšlet jak se má dál chovat k Petře, když z něj dělá takového jantara. Jak tak leží na tom gauči a doufá v nějaké vysvětlení, tak mu začínají těžknout víčka. Za několik minut spí.
Probudí se až druhý den ráno kolem páté. Z toho gauče je celý rozlámaný a cítí v těle snad každou kost. Převlékne se do pižama a ještě asi na hodinku skočí do postele. Když pak musí již doopravdy vstávat, tak si připadá jak po flámu. Snad ho kafe postaví na nohy. Když odchází, může si říci, že ho kafe na ty nohy opravdu postavilo. Otevře dveře a před ním se na zem snese, jako lístek ze stromu, opět malý kousek papíru. Stojí, nehýbá se a bystře poslouchá, zda li na chodbě neuslyší nějaké hlasy, či šum. Je však naprosté ticho. Sebere ten papírek a zase začíná luštit ta malinkatá písmenka. Jde mu to docela dobře.
„Prosím! Prosím! Dnes mě rozhodně poslechni! V tu pravou chvíli sáhni za sebe!“
Když ho dočte, pomalu ho zmuchlá a zastrčí ho do kapsy u kalhot. Pak zamkne a vyráží vstříc novému pracovnímu dni. Snaží se na tento nový vzkaz nemyslet, stejně jako moc nepřemýšlel nad ostatními, ale dnešní vzkaz mu připadl dosti tajemný. Pročpak ho někdo tak usilovně prosí? Jaká asi bude ta pravá chvilka? Pozná ji vůbec? A copak tam asi najde? To jsou otázky které mu probíhaly hlavou při cestě do práce. Dnes je rozhodnut poslechnout. Jestli to bude nějaká sázka, tak jí rozhodně vsadí. Jestli to bude nějaká hotovost, sebere jí. Prostě dnes si stěstí proběhnout nenechá. Už toho má dost. Nerad by toho tajemného pisatele zase zklamal. V práci jde všechno zcela normálně. Kolegi již vůbec nesleduje, neb teď má jiného podezřelého. Kolem čtrnácté hodiny ten, vlastně ta, podezřelá volá. Zase. Už je na ní připravený.
„Ta se bude divit, jak to s ní rychle vyřídím“ pomyslí si, když rázně zvedá telefonní sluchátko.
„Ahoj miláčku! Mám se dobře, žiju, nic se mi nestalo a dneska poslechnu. Neboj! Tak pa pa!“
Nepustí ji ani k jedinému slůvku a rychle zavěsí.
„Tak a má to“ pomyslí si a spokojeně se pohupuje na židli.
Jeho telefon začne opět zvonit. To celkem očekával. Zvedne sluchátko. Nic neříká. Ze sluchátka slyší její slova. Její hlas vypadá naprosto překvapěně, ulekaně i smutně. On stále nic neříká. Nechá ji povědět pár slov a pomalu zavěsí. Pár vteřin poté přístroj zvoní zase. Natáhne k němu ruku, nadzdvihne sluchátko a zase ho položí. Telefon začne zvonit zase. Udělá to sámé. Potom se to ještě třikrát opakuje. Pak je ticho a on může v klidu pracovat. Najednou ho něco napadne.
Ve svém poznámkovém bločku hledá telefonní číslo k ní do práce. Když ho najde, ještě chvilku přemýšlí jaké si zvolí jméno. Tak třeba Frajbrt. Zvedne sluchátko a vytáčí číslo.
„Dobrý den, Frajbrt. Mohl bych mluvit s Petrou Salinovou?“
„Není v práci? A prosím vás, kdypak se vrátí?“
„Aha aha, asi za týden. Je na služební cestě“
„Tak vám moc děkuji a nashledanou“
„Co prosím? Ne, ne, to není potřeba. Já zavolám později“
Pomalu pokládal sluchátko. Byl trochu překvapený. Myslel, že jí teď odhalí. Neodhalil. Jeho podezření zůstávalo stejné. Naopak, ještě trochu vzrostlo.
„Však ona je dost šikovná, ona si to nějak zařídila. A vůbec, ani nevím s kým jsem to mluvil. Určitě to byla nějaká její kamarádka, která ji ráda a ochotně zapře“. Takové byly jeho myšlenky.
Pracovní den se chýlil ke svému konci. Z toho normálního již také moc nezbývalo.
Všichni začali uklízet své stoly, aby mohli co nejdříve odejít domů. On také. Za celý den se nic, čeho by se mohl ten dnešní vzkaz týkat, nestalo. Vyšel z budovy a obvyklou cestou si to zamířil k domovu. Byl nějaký otrávený. Nějak ho to všechno začínalo štvát a mrzet víc a víc. Pomalu kráčí po cestě s hlavou plnou nepříjemných myšlenek.
„Tak já jsem někomu za blbce a ani nevím komu. Podezřívám lidi ve svém okolí a nejvíc člověka, kterého miluji. Ale proč ji vlastně podezřívám? Mám na ní nějaké důkazy? Nemám. No jo, ale mě nikdo jiný, kdo by v tom mohl mít prsty, nenapadá. V práci se chovají naprosto normálně.
Že by v tom měli prsty rodiče, kteří bydlí hodně kilometrů odsud, je nesmysl.
A že by v tom měli prsty moji dva nejlepší kamarádi, které jsem navíc už stejně dluho neviděl, neb bydlí ve vedlejším městě, tak to mi přijde také nepravděpodobné. Ale já nechci aby v tom měla prsty Petra. Nechci. To bych byl radši, aby po mě šel nějaký nebezpečný psychopat se sklonem k doručování tajemných zásilek“.
Tato jeho nová myšlenka ho zastavila.
„No jo, psychopat! To mě vůbec nenapadlo“. Sám se divil, že ho to napadlo až nyní. Sice byl najednou trochu vystrašený, ale na druhou stranu byl i rád, neb nebezpečný psychopat byl náhle na prvním místě v žebříčku podezřelých. Stál kousek od lavičky, tak si na ní sedl. Musel si to teď v hlavě trochu urovnat. Teď, když má nového podezřelého.
Pohodlně se usadí, kufříček odloží vedle sebe. Sklopí pohled k zemi, to aby ho ve svém přemýšlení nerozptylovalo okolní dění, okolní krása. Pravou ruku má volně položenou na klíně, levou si hladí svoji hladce a precizně oholenou bradu. To má Petra ráda.
Z jeho přemýšlení ho vytrhne zběsilé křičení kachen, které se až dosud v klidu pohupovaly na klidné hladině nedalekého jezírka. Pozvedne zrak. Vidí jak vyplašeně odlétají pryč. Od někud slyší vystrašený křik nějaké ženy, která téměř až hystericky, volá na své dítě. To s pláčem utíká k ní. Když je u ní, tak ho vezme do náruče a kvapně s ním odbíhá. Vůbec nechápe co se děje. Koukne do leva. Tam stojí nějací tři klucí. Nějací školáci, co se po škole někde toulali. Vypadali, že jejich známka z chování nikdy nebyla lepší než dvojka. Ale i oni stojí a i oni vypadají ustrašeně. Koukají směrem k jezírku. Pak se otáčí a dost rychle odcházejí pryč. Dokonce utíkají. Pohlédne před sebe. Na pár vteřin mu přestane tlouci srdce. Vidí, jak se k němu od jezírka řítí tryskem rozzuřený pes.
Odborník by řekl “americký pitbull terrier“ já řeknu nevelký, obtloustlý, býly pes kterému mezi ostrými zuby, jenž zurivě cení, tečou proudy slizkých slin. Několika mohutnými skoky přeběhl trávník. Byl pár metrů od něj. Koukal na toho psa a děsem se nemohl ani hnou. Srdce mu bylo snad pěcetkrát za vteřinu. Ano, tak rychle. Najednou si vzpoměl na ten vzkaz. Ta myšlenka přišla jako blesk z nebe. Jako jeho poslední záchrana. Pes v trysku nepolevoval. On rychle obrátil hlavu za lavičku. Tam uviděl ležet mohutný, asi metrový klacek. Okamžitě se pro něj sehnul. Chytil ho oběma rukama. Pes k němu akorát přibíhal. Jeho zuřivost nepolevovala. Naopak. Když byl od něj asi metr, skočil a chystal se mu zahryznou své mohutné tesáky do jeho odhaleného krku. Pes se těšil jak bude trhat, drásat a krev bude kolem stříkat. Šlo o setiny. Jakmile na něj ten pes skočil, tak tím mohutným klackem, který svíral v obouch rukách, silně švihnul. Jako o život. Vlastně né jako. Do toho úderu dal všechno. Byla to jeho poslední šance. Trefil se. A to naprosto přesně. Rána dopadla na pravou stranu tlamy té bestie. Udér byl tak silný, že se klacek přelomil a jeho zbytek odlétl kamsi do daleka. V ruce mu zůstal půlmetrový pahýl, který mohl použít teď jako bodák. Pes strašlivě zakňučel a padnul k zemi. To už on stál a koukal na ochromenné psí tělo, které jen pomalu přicházelo k sobě. Na nic nečekal. Sebral kufřík a rychlým krokem odcházel. V ruce stále držel pro jistotu zbytek toho klacku. Ani se nevšímal, zda to někdo viděl. Bylo mu to jedno. Chtěl být co nejdříve pryč. Když byl na konci parku, ohlédl se. Viděl jak ten pes vláčí své bolavé tělo kamsi do křoví. Svižným krokem pokračoval k domovu. Na nic nemyslel, jen chtěl být co nejrychleji doma. Byl vyděšený. Jen pomalu si začal uvědomovat, co se mu vlastně stalo a že jen o vlásek unikl jisté smrti. Unikl jen díky tomu klacku a to ho zneklidňovalo ještě víc. Ano, útoky psů nejsou nijak neobvyklé, však v jeho případě ten útok asi někdo připravil. Ten klacek tam také asi nepřišel sám. Někdo ho tam musel dát. Ale kdo? Kdo to dělá? A proč zrovna mě? Proč?
S těmito myšlenkami odemyká dveře do baráku. Je vystrašený a špatně se mu dýchá. Zbytek toho klacku odhodil před barákem do trávy. Kouknul na svůj kaslík. Byl prázdný. Pomalu stoupal do schodů. V půli cesty se zastavil. Poslouchal, zda li za ním někdo nejde. Bylo ticho. Pomalu pokračoval dál. Když vycházel poslední část schodů, hned koukal na svoje dveře. Zase tam bylo něco zastrčené. Dnes to byl o něco větší papír než jindy. Rychle odemkl a co nejrychleji vešel do bytu. Zamknul na dva západy. Zasunul řetízek. Pár minut pozoroval kukátkem chodbu. Na chodbě však nikoho neviděl. Na chodbě bylo mrtvo, nikdo za ním nešel. Hluboce si oddechl. Opřel se zádama o dveře a pomalu se po nich sesunul. Byl na bobku, opřený o dveře a začínal číst ten dnešní vzkaz. Dnes, oproti předešlým, byl psán většími písmenky a byl i o dost delší.
„Mě se bát nemusíš. Kdybych Tě chtěl zabít, tak jsi již dávno mrtvý. Mohl bych Tě zastřelit z dálky. Pěkně bych byl někde ukrytý a ty by jsi nestačil říci ani popel. Mohl bych Tě otrávit tak snadno, až mě samotnému to nahání husí kůži. Když jsi seděl na té lavičce, tak jsem Tě mohl ze zadu podříznou jako překrmenné prase. A zase by jsi nic nevěděl. Tak se neboj a poslouchej Ty mé vzkazy. Potom, kdo Ti ty vzkazy píše, pátráš naprosto zbytečně. Nikdo z tvého okolí v tom nemá prsty. Pokud se Ti já sám nepřihlásím, tak mě nikdy neodhalíš“.
Dočetl. Opatrně složil ten papír a začal vstávat. Teď už vůbec nevěděl co má dělat.
Ještě nepřevlečený usedl ke stolu v kuchyni. S končícím dnem v ní bylo již dosti šero. Seděl a přemýšlel co má dělat. Napadlo ho jít na policii. No ale pak si řekl, že vlastně ani neví co by jim tam měl říkat. Že dostává tajemné vzkazy? Vždyť je ani nemá, všechny je zahazoval. Že ho pronásleduje někdo tajemný a dává mu vzkazy do kaslíku? A oni by se ho optali“ a kde máte ty vzkazy?“. No a ty vzkazy právě nemá. Nebo by se ho možná optali, zda li je mu těmi vzkazy vyhrožováno. No a on by musel říci pravdu. Není. Naopak. Díky vzkazu mohl být milionář. Ne, na policii nepůjde. Ačkoliv byl celý ustrašený a vyděšený, jedna věc ho těšila. Prý že v tom nikdo z jeho okolí nemá prsty. Ani jeho Petra! Na jeho ustrašené tváři byl vidět slabý úsměv. Hned ho napadlo, že až bude dnes volat, tak se jí musí omluvit. Sice ještě nevěděl co jí řekne, ale už teď se těšil až zavolá. Jenomže pak si vzpoměl co jí provedl. Jak jí setřel a několikrát položil telefon. Začal mít obavy, že dnes nezavolá. V kuchyni byla již téměř tma. Jen stěží viděl na ručičky hodin visících na zdi. Bylo kolem osmé. Starosti z venku pro tuto chvíli úspěšně hodil za hlavu. Teď měl strach o jejich vztah. Je po osmé a ona ještě nevolala. „To není dobré“ pomyslil si a z kufříku vyndal notýsek s telefoními čísly. Měl v úmyslu jí volat, přitom doufal, že se k němu nezachová jako on k ní.Čekal. Blížila se půl desátá. Bezcílně chodil po bytě, pak zase chvíli ležel, nebo seděl a nebo upijel z načatého piva. Byl nervozní jak starý pes. Ona však nevolala. Rozhodl se jí tedy zavolat. V notýsku měl od ní telefoní číslo do hotelu, kde budou bydlet. S notýskem na klíně, sedící v křesle v obýváku, začal vytáčet čísílka. Ve sluchátku slyšel několik dlouhých zatůtání.
Na druhé straně se mu ozvala recepční z toho hotelu.
„Dobrý večer, Ronecki. Mohl bych prosím vás mluvit s Petrou Salinovou?“
Bylo mu řečeno, že teď momentálně není na pokoji. Prý mají firemní večírek.
„Prosím Vás, a mohla by jste jí něco vyřídit?“
„Děkuji, jste laskavá. Tak jí prosím Vás vyřiďtě, že se jí za minulý telefonát strašně moc omlouvám a že jí prosím aby se na mě nezlobila a že jí prosím ať mi zítra zavolá.“
Žena na druhé straně mu vzkaz, který si zapsala, ještě jednou zopakovala.
„Ano v pořádku. Moc děkuji a nashledanou“
Pomalu zavěsil a odsunul telefon dál od kraje stolu. Na této věci byl velice opatrný. Začal být dosti ospalý. Nejveseleji mu také rozhodně nebylo a tak šel raději spát. Usnul dobře a spal až do rána.
Budík ho probudil kolem sedmé. Fyzicky byl na tom dobře, leč psychicky nic moc. V hlavě ho tížily dvě myšlenky. Za prvé mu bylo moc líto jak se zachoval ke své milé. Doufal, že během dne zavolá. No a za druhé ho tížil jeho neznámý dobrodinec a opatrovatel. Dnes nějak neměl náladu na to myslet. Prvořadé pro něj bylo, aby mu zavolala Petra. Když nezavolá ona, tak ji on zavolá večer a bude doufat že to nějak dopadne. Ironicky si pomyslil, že by v tom mohl zapracovat jeho nový, neznámý opatrovatel. Otevřel dveře. Na zem před ním dopadl opět kus papíru. Už ho to ani nepřekvapilo. Sebral ten vzkaz a stojíc mezi dveřmi, začal číst.
„Neboj se, nepříjdeš o ní. Vše bude v pořádku. Bude volat v deset, sedmnáct.“ Byl rád. Po té řadě vzkazů si byl jist, že to přesně tak bude. To, kdo ten vzkaz přinesl ho vůbec nezajímalo. Ani neměl v úmyslu to nijak zjišťovat. Jenomže po schodech z patra nad ním pomalu a opatrně sestupovala jeho stará nadsousedka. Byla již dost stará a velice chromá na nohy. Její zdolávání schodů bylo velice smutné. Jeden jí trval snad dvě minuty, možná i déle. Nějak dostal chuť udělat dobrý skutek. Proto neváhal. Vyběhl k ní s úmyslem jí pomoci. Velice vlídně jí oslovil.
„Dobrý den. Já vám pomohu. Chcete?“ Opatrně jí začal chytat za ruku.
„Á, to jste vy. Jste moc hodný, ale to musím já sama“ pronesla sice potěšeně, ale i přesto se mu razantě vytrhla z jeho ruky. Sestoupil od ní o několik schodů níže a pozoroval jí jak to zvládne.
„Opravdu jste moc hodný, cením si vaší pomoci, však ty schody musím zvládnout sama. To je takové moje předsevzetí. Až je nezvládnu, tak se odtud budu muset odstěhovat“ takovou věc říkala tak lehce a bez emocí, až ho to překvapilo. Ačkoliv to neměl v ůmyslu, na něco se jí zeptal.
„Neviděla jste dnes ráno, nebo někdy jindy, chodit po domě někoho neznámého?“
Ani na něj nekoukla. Stále pohledem kontroluje své oteklé nohy a schody pod sebou.
„Ne, ne, vůbec nikoho jsem milý pane neviděla. Akorát včera večer, to jsem akorát zatahovala závěsy, tak jsem se všimla že u nás před vchodem stojí pohřební auto. Takové to dlouhé, nízké auto. Takové co jsou v amerických filmech. Tak jsem si pomyslela, že už pro mě asi jedou. Možná ho sem poslala moje milovaná vnoučátka. Ty jedni parchanti mizerný. Hamižný bestie. Ale oni nad mou závětí pěkně zapláčou. Nevděčníci“ její dlouhá odpověď ho zamrazila. Celou tu dobu na něj vůbec ani jednou nepohlédla. Soustředila se jen a pouze na ty schody. Znova jí nabídl svoji pomoc. Ona ho znova se slovy díků odmítla. Řekl „tak nashledanou“ a šel do práce.
Během cesty do práce chvilku přemýšlel nad tím údajným pohřebákem. Nějak tomu nechtěl věřit. Kdo ví co viděla. Je stará, chromá, určitě špatně vidí a navíc to bylo ve tmě. Kdo ví co to bylo. Třeba to byl kamión. Tím to měl za vyřízené. Už se jí ptát nebude. S těmito myšlenkami vešel do budovy kde pracoval. Když dosedl za svůj stůl, tak hned napsal na papírek: deset, sedmnáct. Pak ho zasunul pod telefon. Den v práci ubíhal rychle. Za chvíli bylo devět. Chvíli něco studoval v lejstrech. Když kouknul na hodinky, bylo deset a pět minut. Pohlédl na čas napsaný na papírku a odběhl si do automatu pro kafe. V deset, jedenáct byl zpět. Zasedl za stůl a začal si vychutnávat kafíčko. No vychutnávat, bylo z automatu. Spíš ho jen převaloval v puse, než ho polkl. Bylo čtvrt na jedenáct. Srdce mu začalo tlouci o něco rychleji. Teď by ho od telefonu nikdo nedostal. Deset šestnáct. Minuta byla pro něj nekonečná. Upřeně sledoval telefon. Přišlo mu, jako by na něj civěl alespoň hodinu. Kouknul na hodinky, když v tom začal telefon zvonit.
Okamžitě ho zvedl a doufal, že na jeho konci uslyší její hlas. Byla tam.
„Ahoj ahoj! Moc rád Tě slyším. Promiň mi ten včerejšek. Promiň!“
Na jeho tváři byl vidět úsměv.
„No jo, nějak mě tu zlobili“.
„Né, nic pracovního. Jenom takové kanadské žertíky. Kolegové volali z kanceláří do kanceláří a vydávali se za různé lidi. No a mně před Tebou volali už asi třikrát. Jednou to byl ředitel, pak se dokonce vydávali za Tebe a nakonec mi volal náš slavný Karel. Potom jsem zvonící telefon zvedal a hned zase pokládal. No a do toho jsi volala Ty“ chtěl jí to vylíčit co nejvěrněji. Jako by k něčemu takovému opravdu došlo. Snažil se aby tomu uvěřila, ale jemu samotnému to přišlo celkem trapné. Jenomže v daný moment na nic lepšího nepřišel.
Když dopověděl, tak na druhé straně bylo pár vteřin ticho. Nervózně si začal kousat ret.
„Jó, tak vy si tam takhle dovádíte? Jó?“ její tón hlasu se mu líbil.
„To já né, to oni! Já vždy pracuji jako ten nejpilnější mraveneček“.Na tváři měl úsměv.
„Tak je tam tedy pěkně srovnej ty darebáky, Ty můj pilný mravenečku“
Tento tón hlasu znal a moc ho na ní miloval. Začínal si být jist, že to dobře dopadne.
Ještě se jí optal kdy asi přijede. Prý za tři dny. Poté padla ještě slova, jimiž se oba dva vzájemně ujišťovali o vzájemné, nehynoucí a největší lásce. Pak zavěsili. Po tomto hovoru zůstali na jednom i druhém konci sluchátka dva šťastní, spokojení a milující lidé. Tak to alespoň cítil on.
Zbytek pracovního dne mu příjemně utekl. Cítil se skvěle. Sice ho dál vně duše zajímalo kdo mu píše ty vzkazy, ale o hodně víc ho těšilo, že to mezi ním a Petrou je naprosto v pořádku. Dnes mu bylo zcela jedno jestli bude mít zase nějaký vzkaz. Cestou domů zašel ještě do uzenářství. Dostal chuť na nějakou klobásku. Klidnou chůzí přicházel k domu kde bydlel. Odemkne dveře a vstoupí. Pohlédl na kaslík. Vidí v něm zastrčený úzký proužek papíru. S povzdechem, jako když vás něco otravuje, ho vytáhl. Položil kufřík v němž si nesl dvě klobásky a začal číst.
„Nejsem žádný tvůj přítel. Jen plním co je danné. Kdo má být oběšen, ten se neutopí.“ dnešnímu vzkazu opět nerozuměl. Ačkoliv byl dnešní vzkaz dosti chmurný, vůbec ho nerozházel. Doma si v klidu udělal večeři. Večer mu ještě zavolala Petra. Moc pěkně si popovídali. Kolem třiadvácáté hodiny na něj přišlo spaní, tak se chystal jít spát. Vypnul televizi. Vstal z gauče a chystal se odejít z obýváku. V pokoji i v celém bytě bylo naprosté ticho. V tom tichu slyší pod okny zvuk nastrtovaného auta. Né že by nějak moc věřil své nadsousedce, to spíše kvůli své zvědavosti, ale přiskočil k oknu. Už ho však nestihl. Slyšel jak auto několikrát protůrovalo motor a poté s pískotem prokluzujících zadních kol mizí do tmy. Rychle otevřel okno a vyhnul se z něj co mohl. Viděl jak na konci ulice prudce zahybá do vedlejší, malé uličky, nějaké černé, dlouhé, nízké auto. Ať chtěl, nebo nechtěl, pohřebáka v něm musel poznat. A poznal. Chvilku ještě koukal z okna. Nic zajímavého však již neviděl. Všude bylo ticho, klidno a mrtvo.
Zavřel okno. Zatáhl závěsy. Chvíli stál uprostřed pokoje. Přemýšlel nad tím co právě viděl. Napadla ho taková myšlenka, která se mu však vůbec nelíbila. Ten pohřebák si začal spojovat se svými vzkazy. No a když tu byl teď, tak mu asi, možná, nějaký vzkaz přivezl. Byl zvědavý. S jeho zvědavostí rostl i jeho strach. Což je celkem neobvyklé. Chvíli ještě bloumal po bytě. Jeho zvědavost dál rostla. Strach už ne. Přistoupil ke vchodovým dveřím. Kukátkem kouknul na chodbu. Nic však neviděl. Jen tmu. Pomalu a opatrně začal odemykat dveře. Ještě před tím zkontroloval řetízek na dveřích. Odemkl, pomalu je otevírá. Vidí jak se na zem snáší malý lístek papíru. Dopadl kousek od jeho prahu. Nechce otvírat dokořán. Nechává řetízek zastrčený. Protahuje ruku skrz malou mezeru. Jen tak tak dosahuje na papírek. Bere ho. Rychle zavírá dveře a zamyká na dva západy. Na papírku je napsáno malinkými písmenky:“ podívej se ven! Tak končí moji přátelé“.
Dříve než si stačí něco pomyslet, slyší z venku hlasité a srdce drásající kňučení. Odhrne záclonu a koukne ven. Přímo pod jeho okny leží uprostřed silnice, mezi bílými čarami cosi přejetého. Bylo to už roztrhané na kusy. Kolem byl velký flek, asi krev. Co jiného? Kus od toho leželo něco malého a tenkého. Patrně nožička. Ale přední? Nebo zadní? Kdo ví. Podle předešlého kňučení to asi byl nějaký menší pejsek. Naštěstí to kňučení již ustalo. Ikdyž to bylo v místech, kam světlo z lamp až tak moc dobře nedoléhá, bylo vidět, jak se ten uzlíček srsti, masa a přelámaných kostí ještě občas prudce zaškube. Bylo mu z toho zle. Akorát zavíral okno, když se z nějaké uličky prudce vyřítilo nějaké auto. Bylo to běžné, normální, osobní. Pádilo středem silnice přímo na to nebohé, polomrtvé, stvořeníčko. Bylo mu jasné že ho dodělá. To nechtěl vidět. Rychle zavřel okno. Za pár vteřin slyšel jak to auto prosvištělo pod jeho oknem. Nic jiného než motor neslyšel. Začal být zvědavý, jak to vypadá s tím, asi pejskem. Otevřel okno. Kouknul tím směrem. Na tu dálku a v té tmě toho moc neviděl, což bylo asi lepší. Uprostřed silnice rozeznával jen široký pruh, plný nejrůznějších malích částeček psího tělíčka. Zavíral okno, když tu na druhém konci ulice viděl blikající, oranžové světlo. Chvilku čekal copak asi vyjede. Za pár vteřin vyjel zpoza rohu kropící vůz. Jel jeho směrem. Pár vteřin po něm vyjel i zametací vůz. Tichou ulicí a za blikání oranžového světla se šinuly oba dva směrem k tomu fleku. Zavřel okno a znova zatáhl závěsy. I přesto co před chvílí viděl se mu chtělo strašně, strašně spát. Jako by jeho velká touha po spánku přemohla všechen strach i pocit lítosti. Zhasnul v obýváku, odešel do ložnice. Brzy usnul a klidným spánkem spal až do rána.
Ráno bylo krásně. Na modrém nebi svítilo sluníčko, vítr jen lehce pohupoval listy na stromech, ptáčci vesele štěbetali a poletovali. Rozhrnul záclonu. Do očí ho praštly ostré, sluneční, paprsky. Otevřel okno a pohlédl ven. Bylo opravdu moc krásně. Kouknul na místo, kde včera viděl to malé, nebohé stvořeníčko. Kropící a zametací vůz odvedly opravdu dokonalou práci. Po ničem nebylo ani památky. Bylo mu toho psíka líto, avšak víc na něj myslet nechtěl. Akorát by si tím zkazil den. A to nechtěl. Otevřel dveře a chystal se odejít do práce. Žádný vzkaz dnes ráno nečekal. Vůbec si totiž neuvědomoval jednu věc. Kdyby si ten vzkaz přečetl až těď, co by asi každý předpokládal, tak by se poprvé stalo že by vzkaz nevyšel. Otevřel rázně dveře. V tu chvíli začal ve vzdušném víru od rychle se otevírajících dveří po chodbě poletovat cár papíru. Pár vteřin na něj udiveně koukal. S tím vůbec nepočítal. Byl přesvědčen že vzkaz který si měl přečíst ráno přečetl ještě večer. Rázem měl zkažený celý den. Krásný den už nic nezachrání. Snad jen Petra. Otráveně přistoupil k papíru, sebral ho, vrátil se do bytu a zavřel za sebou dveře. Začal číst.
„V patnáct hodin volej číslo 723-252855“
Dočetl a vzkaz s telefonním číslem pečlivě složil a dal si ho do zadní kapsy u kalhot. Na poličce pod háčkami na klíče ležel ten minulý vzkaz. Zvedl ho a ještě jednou si ho přečetl.“podívej se ven! Tak končí moji přátelé“. Jen nechápavě, zlehka, zakroutil hlavou. Zmuchlal ten vzkaz a strčil ho do přední kapsy u kalhot. Když pak vyšel ven, okamžitě ho vyhodil do nejbližší popelnice. V práci vše klapalo bez problémů. Zase. Kolem jedenácté mu volala Petra. Opět. Jejich dnešní hovor byl plný sladkých slov a polibků na dálku. Měli se prostě stále, moc rádi. Chvíli i opravdu pracoval, to když dohledával dokumentaci k nějakému projektu. Nebyl moc velký bordelář a tak ji asi po hodině našel. Nějací jeho kolegové jsou mnohem, mnohem větší bordeláři. Hledají papíry, které vlastní vinou ztratili, mohdy i několik dní a ještě za to berou peníze. No nic. Do konce jeho pracovní doby scházela necelá hodina. Bylo dvacet tři minut po čtrnácté. Už moc práce nemě, vlastně jen čekal až padne patnáctá, on někam zavolá a půjde domů. Jak si tak sedí za svým stolečkem a od nohou ho začíná kousat nuda, začal přemýšlet kam asi bude volat.
Doktor vchází do své ordinace. Byl zkontrolovat své pacienty. S hlavou plnou poznámek zasedl za svůj psací stůl. Jen tak, pro kontrolu času, pohlédl na hodinky.
„Á, už je půl třetí. To to dneska pěkně utíká“ pomyslel si a začal ze svého stolku vytahovat svůj tajný, poznámkový deníček. Již psal první slova, když tu náhle pozvedl oči. Předtím se jí nějak nevšiml, až teď mu to došlo. Podiveně kouká na úzkou, bílou, porcelánovou vázičku s modrými, žlutými, červenými a oranžovými pruhy, která stojí na rohu jeho stolu. Váza se mu sice vůbec nelíbila, jenže to co bylo v ní mu přišlo přímo odporné, nechutné a smrdnuté. Z vázy trčely rozkládající se zbytky nějakých květin. Z jejich pestrobarevných květů zbývaly jen ohyzdné, schlýplé a zcvrklé zapáchající koule. Jejich smrad byl odporný. Tak odporný až mu to začalo kroutit prsty u nohou a slékat ponožky. Rychle vstal a tu vázu postavil na malý stoleček, stojící v opačném rohu místnosti. Zasedl zase za svůj stůl. Ještě několikrát nechápavě zakroutil hlavou, neb vůbec nechápal, proč to sem sestra vůbec přinesla a už vůbec netušil, proč mu takovou odpornou a smradlavou věc postavila přímo na stůl. Udělala to snad schválně? Začal raději psát.
Píše se mu vesele, neb dnes může psát samé dobré věci. Začal poznámkou o tom lekavém klukovi. Jmenoval se Pavlík. K jeho jménu si dnes připsal větu“ dnes po třinácté hodině byl propuštěn. Přijeli si pro něj oba rodiče. Kluk byl naprosto úžasný. Po tom hrozném šoku, kdy nemohl ani mluvit, se zotavil velice rychle. Prášky jsme mu vysadili již třetí den. Několi dní zůstával jen pod dohledem. Dnes při odchodu působyl suveréně, vesele a čile. Hodně štěstí!“ Když dopsal tuto větu, odložil propisku. Bylo mu velice přijemně. Měl pocit skvěle odvedené práce a znova ho to ujistilo, že tuto práci nedělá nadarmo. Takové ujištění potřebaval, neb poslední dobou o tom začal dosti pochybovat. Na mysl mu přišlo další jméno. Pan Swojka. Začal listovat v notesu a hledat jména pod písmenem S. Konečně ho našel. I k jeho jménu mohl psát jen dobré věci.
„Působí uvolněně a svěže. Noční můry již žádné nemá. Spí celou noc a klidně. V noci sebou netrhá a nepotí se. Prášky i placeba jsme mu již vysadili. Bude tu ještě tak dva, tři dny.“ Když dopsal poznámky o panu Swojkovi, bylo tři čtvrtě na tři. Zase odložil propisku a začal myslet na pana Signera. Levou rukou si podepřel bradu, pravou rukou si pohrával s propiskou. Oči měl zabodlé do plochy stolu. Pana Signera ještě tak moc podchyceného neměl. Rozhovor s ním mu zněl v uších ještě teď. Chtěl si zjistit nějaké bližší skutečnosti ohledně jeho nalezení, avšak nějak na to zatím neměl čas. Je přeci doktor a ne policie. On má pana Signera přivést k normálnímu a klidnému životu. Nahnul se znova nad denníček a úhledným psacím písmem začal psát.
„Poté, co jsem s ním mluvil a on mě zahrnul svými argumenty kterými se snažil dokázat že opravdu letěl a které jsem mu nedokázal vyvrátit, snažím se na něj působit jako bych mu to věřil. Nemluvím s ním o tom a připadá mi, že je za to i rád. Povídám s ním o fotbale, o počasí a o nových trendech při dobývání vesmíru. Je přesvědčen v existenci mimozemského života. Ale to já taky. Léky omezujeme a nahrazujeme je placebem. Za týden mohu uvažovat o jeho propuštění“ Ještě si k tomu připíše poznámku, aby volal na policii. Třeba mu opravdu něco řeknou.
Dopsal, zavřel denníček a uklidil ho zpět do stolku. Pohlédl na hodiny. Bylo za sedm minut patnáct hodin. Vešla sestra, která někde vykonávala svoje pracovní povinnosti. Šla mu akorát do rány. Chvilku jí pozoroval jak pečlivě ukládá skleničky s léky zpět na své místo, do skříně.
„Sestři, můžeš, tedy můžete na moment?“
Koukla na něj. Přikývla. Ihned odložila ty skleničky a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Co si přeješ? Tedy, co si přejete pane doktore?“ její přeřeknutí nebylo omylem, což mu potvdil její lišácký a tak moc milý úsměv. Také se na ní usmál, však hned obrátil.
„Proč jste mi tu vázu s těmi starými kytkami pokládala přímo sem na stůl? Víte jak to smrdělo?“
Na její tváři byl vidět údiv a hned koukla na místo, kam tu vázu v dobré víře postavila.
„Vy jste ty kytky vyhodil?“ vypadala opravdu překvapeně.
„Ne, nevyhodil. To uděláte vy. Támhle jsou, na tom stolku.“ a ukázal tím směrem prstem.
Pohlédla na stolek kde stála vázička s opravdu moc zapáchajícími zbytky květin.
Nesměle se usmála, neb neměla tušení co tím doktor zamýšlí. Jako fór ji to přišlo nechutné.
„Tak pane doktore, toho hnoje se ani nedotknu“
Tato její ostrá reakce ho vážně překvapila.
„Jak nedotknet? Tak proč mi to stavíte na stůl? Proč jste je rovnou nevyhodila?“ Trochu na ní zvýšil hlas. Sestřička stála a neměla slov. Nějak nebyla ve formě. Jindy by asi došlo k hádce, dnes ne.
„Ale já jsem žádné takové kytky nepřinesla. Já přinesla kytky, co měl ten kluk u postele. Pánové tam mají hromadu jiných, tak jsem vám s nima chtěla udělat radost“ Začínala mít skleněné oči.
„Ty jsi, tedy, vy jste přinesla normální, pěkné kytky? A to jsou jako ony?“
Pomalu šla k té váze a již z dálky jí zkoumala pohledem.
„Podle té vázy to vypadá, že to byly ony. Ale já přinesla kytky krásné a voňavé. Opravdu“ Stála nad tou vázou s uschlými květy jako nad hromádkou neštěstí. Nejprve si o ní myslel, že je výborná herečka, jenže pak mu jí začalo být nějak líto. Mohl spustit pátrání po krásných květech, ale chtěl to raději co nejdříve ukončit. A tak jí jen vlídně poprosil, aby ty páchnoucí zbytky šla vyhodit ven do popelnice. Bál se, aby ten smrad nezamořil celou nemocnici. Když odcházela tak jí do tváře sice neviděl, ale i přesto měl pocit, jako by plakala. Nemýlil se.
Přesně v patnáct hodin se zamyslel nad tím, kam asi přišly ty krásné, svěží, květy. Také dumal nad tím, jestli je vůbec přinesla. Třeba si jen dělá srandu. Také mu bylo jasné, že stejně tak, jako je ona podezřelá v jeho očích, tak v těch jejích krásných očích je podezřelý i on. A to ho mrzelo. Z jeho myšlenek ho vytrhlo zvonění telefonu. Neotálel, rychle ho zvedl, neb to mohlo být něco životně důležitého. Představil se a čekal na slova od volajícího. Nějak nepřicházela.
„Haló, je tam někdo?“ hlas doktora zněl trochu podrážděně, že by nějaký fór?
„Ano, ano! Dobrý den. Tady Ronecki“ hlas volajícího zněl velice,velice rozpačitě.
„Copak si přejete pane Roneckí?“hlas doktora přecházel ve vlídný.
„Já jsem se dovolal do nemocnice?“
„Ano do nemocnice. Na psychiatrické oddělení. Máte nějaký problém?“
„Ne, nemám“
„Tak copak potřebujete?“
„No vlastně nic!“
Doktor to začínal pokládat za vtip. Jeho hlas opět znevlídněl.
„Tak proč sem voláte? Děláte si srandu? Tak s Bohem“
„Né né, počkejte prosím. Já si nedělám stradu. To né. Opravdu“
Doktor zpozorněl. Jeho hlas opět zvlídněl, neb na pacienty se musí vlídně.
„Tak jak vám mohu pomoci? Copak vás trápí?“
„No...mě mě netrápí nic. Já jsem dostal vzkaz abych vám volal, tak vám volám.“
„Dobrá, dobrá. A kdopak vám dal ten vzkaz?“
„To nevím. Já ty vzkazy dostávám už asi týden a stále nevím od koho jsou“
„Aha aha, nevíte od koho jsou.“
Muži sedícímu za stolem najednou došlo, jak to z něj doktor na druhé straně přístroje všechno lehce, během pár vět dostal. Na pár vteřin si připadal dost hloupě, avšak pak začal pociťovat velkou úlevu. Komu jinému se má svěřit s jeho podivnou starostí?
„Ne, opravdu nevím kdo mi je posílá. Už mě to dost deptá. Opravdu“
„Klid, jen klid. To bude v pořádku. Co kdyby jste mě navštívil? Popovídáme si, trochu si odpočinete a uvidíte, všechno bude zase v pořádku“
Na jeho slova nevěděl co říci. Chvilku bylo ticho, váhal. Doktor mu nechával čas.
„Tak dobrá, já příjdu.“
Potom si ještě domluvili přesný čas návštěvy a pan Ronecki se optal na adresu. Aby nebloudil. Pak jejich hovor skončil. Ronecki pomalu položil sluchátko. Jako by ani nevěřil tomu, co se právě odehrálo. Zítra si jde popovídat s psychiatrem. Při této myšlence se musel hořce pousmát. Jenomže když o tom přemýšlel dál, zas takovou tragédii v tom neviděl.
„Půjdu tam po práci. Nikdo se nic nedoví. Je pravda, že mi ty vzkazy už pěkně síří, no a ským jiným si o tom můžu pokecat? S ním a bez problémů. To bude v pohodě. Jo a na pozítří si vezmu dovolenou, tak!“ pěkně si to sám před sebou zdůvodnil a z dobrým pocitem se chystal jít domů. Když odcházel, tak ještě potkal jednoho ze svých nadřízených. Napadlo ho, říci mu hned o dovolenou. Doufal, že s jedním dnem dovolené nebudou žádné problémy. Nebyly. Vůbec žádné.
Šel domů klidný. Byl rád, že si hned zařídil dovolenou. Jestli dnes bude mít vzkaz, tak to ho ani moc netrápilo.Počítal, že i dnes bude něco v kaslíku, nebo za dveřmi. Vešel do baráku. Kouknul na kaslík i do kaslíku. Tam nic nebylo. Pomalu kráčí po schodech ke svému, tedy k jejich bytu. „Á, tak za dveřmi je vzkázek“ pomyslil si a opatrně ho vytahuje. Rozloží přeložený papír a čte. „Doktor Ti pomůže! Už Ti vzkaz nepřijde! Jenom nezapomínej na to, že jsi můj přítel. Nejlepší. Bohužel jak víš, moji přátelé nikdy moc dlouho nevydrží. Přeji Ti hezké dny. Možná i týdny“
Tento vzkaz ho zase srazil na kolena. Zamrazilo ho v zádech a jeho dech zrychlil. Dobrá nálada byla pryč. Chvilku stál na chodbě a bezradně civěl do papíru. Začal rachotit zámek u dveří jeho souseda. Vyšel postarší pán v teplákách a ve žlutém tryčku. Obtloustlý, s kulatým, buclatým obličejem. Na hlavě už jen pár vlasů, které byly pečlivě ulízané do zadu. Jeho malinkatá očíčka si ho hned začala pečlivě přejíždět. V puse si spokojeně přehazoval z jednoho koutku do druhého, nově zapálené cigárko. Opřel se loktem o futra dveří. Působyl dojmem nějakého dozorce, jemuž se vrací zatoulaná ovečka. Hlas, jakým začal mluvit k Roneckimu, zněl mile a vlídně.
„Dobré odpoledne, sousede“
Ronecki na něj stočil svůj pohled a když viděl toho „švédského“důchodce málem se začal smát.
„Zdavíčko. Pěknej den“
„Pěknej, pěknej. Ten papír za ty dveře vám dal nějaký chlapík asi před deseti minutama.“
Roneckimu to zvedlo tlak.
„Cože? Vy jste ho viděl?“
„No jó. Náhodou jsem ho zahlídl, když vám to tam strkal. Tak jsem otevřel a říkam mu, že vám ten papír předám, nebo ať na vás počká, že určitě brzy přijdete.“
„A jak vypadal? Co říkal?“
Postarší pán takovou otázku asi nečekal.
„No jak vypadal. No normálně. Mladej asi jako vy, hubenej, měl na sobě nějakou tmavou mikinu a džíny. A když jsem ho oslovil, ani se na mě nepodíval“
„A co obličej? Jak vypadal v obličeji?“
Postarší pán byl Roneckiho zájmem o tu osobu očividně zaskočen.
„Jé tak to nevím, normálně. Měl krátké hnědé vlasy...jinak nevím, říkal jsem že se na mě ani nepodíval. Rychle tam zasunul ten vzkaz a utíkal pryč. Nebojte, nečetl jsem to“.
„A už jste ho tu někdy viděl?“
„Jo, to jo. Myslím před včírem, nebo předpředevčírem“ .Bylo vidět, jak souseda toto téma už nebaví. Na něco se vymluvil, rozloučili se, zavřel dveře a byl pryč. Na chodbě bylo zase ticho. Ronecki byl za tyto slova moc, moc rád. Konečně věděl, že to není žádný duch. Dokonce ho napadlo, jestli nemá jít místo k psychiatrovi na policii. „Ale ne. Když už jsem tam objednaný, tak půjdu tam.Ono mi to neuškodí“ Pomyslil si a začal si chystat večeři.
Ráno vše probíhalo jako obvykle, až na to, že již od probuzení myslel na svoji dnešní návštěvu. Dokonce ani nepomyslel na to, zda li bude mít i dnes ráno nějaký vzkaz. To ho napadlo až když odemykal dveře. Otvíral je pomalu. Čekal i dnes snášející se papír na studenou, dlážděnou podlahu jejich chodby. Však nic. Sestupoval pomalu po schodech. Již z dálky koukal na jejich kaslík. Zdál se být prázdný. Přistoupil k němu, odemkl ho, ale byl opravdu prázdný. Byl samozřejmě překvapen. Ze začátku mile, avšak když o tam dál přemýšlel, začal se obávat, aby v tom zase něco nevězelo. Kdo ví co má ten dotyčný v úmyslu. Sice dnes žádný vzkaz nedostal, avšak cestou do práce byl ostražitější více než jindy. Že nedostal žádný vzkaz ho začalo víc a víc znervozňovat. Zvláště, když pomyslel na to, jak ten poslední vzkaz zněl. Šel klidnou chůzí. Když uslyšel jaký koliv neobvyklý zvuk, ihned sledoval co to je. Zastavil se čtyřikrát. Jednou prudce brzdilo auto na semaforech, po druhé z nějakého krámku vyběhlo dítě a křičelo. Rozjařeně. Po třetí ho vylekalo řinčení beden, které spadly nějakému chlápkovi z vozíku, když zavážel zboží do svého malého obchůdku. Po čtvré ho vylekal řev sekačky chlápka, který sekal trávník v parku. Jeho polekané reakce se jemu samotnému zdály přehnané. Však ubránit se jim nemohl. Víc a víc si připadal nějak divně. Svůj pocit si ani sám pro sebe nedovedl popsat. Už to nebylo hezké ráno. Začínal být víc a víc rád, za tu dnešní dojednanou návštěvu. Přišel do jejich velké, společné kanceláře. Začal mít pocit, jako by ho všichni kolegové pozorovali. Co nejrychleji zaplul za svůj stůl. Kolegové kolem něj pobíhali, občas se ho někdo na něco optal, chovali se normálně. Však jemu stále něco nesedělo. Ale co, to nevěděl. Jako obvykle, kolem jedenácté, začal zvonit telefon.
Okamžitě ho zvedl. Nechtěl, aby jeho dlouhé vyzvánění vzbudilo pozornost jeho kolegů. Volala mu jeho Petra. Její hlas slyšel moc rád, ale nedal to vůbec znát.
„To jsi Ty? Jak se máš?“ šeptal do sluchátka, to aby náhodou nevzbudil pozornost kolegů.
„Dobře? Tak to je dobře.“
„Co by mně mělo být? Nic mi není.“
„Ne, dnes tu žádné fórky nedělají. Ale nějaká hra se tu asi hraje“
„To se takle po telefonu těžko vysvětluje. Já ti to vysvětlím až se vrátíš. Neboj o nic nejde“
Řekl jí že o nic nejde, hned si uvědomil jak jí lže. Hovor pokračoval dál.
„Prosím Tě, zítra mi do práce vůbec nevolej. Mám nějaké běhání a asi by jsi mně nezastihla. Já Ti zavolám večer z domova. Kolem jedenácté, ano?“
Jeho tvář se rozzářila.Tak upřímně, jako malému dítěti.
„Už zítra večer? No to je dobře. Strašně mě scházíš. Už bez tebe málem blbnu“
Pak mu ještě řekla, proč přijede o několik dní dříve. On se jí zeptal, zda li jí nemá jít někam vyzvednou. Byl ujištěn, že nemusí. Prý jí přiveze až k baráku jejich firemní auto. Zavěsil a byl velice, velice spokojený. Však spokojenost mu moc dlouho nevydržela, neb mu na mysl zase přicházely nepříjemné myšlenky a strach. Ještě k tomu na něj dopadla nějaká dřímota.
Hodiny ukazují několik minut po patnácté. Je hrozně ospalý, nejraději by se natáhl přímo tady, přímo na svém stole. Pro všechny, i pro něj, končí pracovní čas. Jenže to nejdůležitější ho teprve čeká. Začíná být trochu nervózní. Vyjde z budovy. Je objednán na šestnáctou, takže má dost času. Půjde pěšky. Doufá, že se tím zbaví té své únavy. Není to odtud daleko. Klidnou chůzí míří k nemocnici. V hlavě si představuje jak to asi bude probíhat. Párkrát viděl něco podobného v televizi. On sám s tím neměl žádné zkušenosti. Několi minut před šestnáctou došel k podlouhlé budově. Měla tři patra. Stála nalepena přímo do ulice. Pod okny byl chodník, po němž procházelo mnoho lidí a po silnici projíždělo auto za autem. Nemocnice a má pod okny takovou rušnou ulici. To byla jeho první myšlenka co ho napadla. Nesmělým krokem vešel dovnitř. Byl mile překvapen. Budova z venku sice nevypadala nic moc, však uvnitř to bylo naopak. Vše vypadalo nově a moderně. Informace o tom, kde co je, byly jasné a přehledné. Sestřičky a doktoři, které za tu chvilku zahlédl na něj působili mile a ochotně. Oddělení které hledal našel bez problémů. Bylo v přízemí. Ze vstupní široké chodby jen zahnul do prava. Otevřel prosklené dveře s nápisem, který mu potvrzoval, správnost jeho cesty. Stál na začátku dlouhé chodby. Na jejím konci bylo okno. Nedostatek venkovního světla nahrazovalo nespočet zářivek. Na světle žlutých stěnách byly zavěšené malé rámečky s fotografiemi. Všechny rámečky byly naprosto stejně velké a visely v rovině. Byly v nich fotky z přírody. Hory, mraky, moře, květiny, zvířata a z blízka foceni nějací broučci na listech květin. Na chodbě ještě bylo několik laviček s koženkovým potahem a automat na vodu. Šel pomalu vpřed. Sledoval nápisy na dveřích, které prozrazovaly kdo za nimi ordinuje a od kdy do kdy. Nemohl si nevšimnout ještě jedné věci. Na každých dveřích bylo v jejich horní části, téměř až u kraje, malé, stříbrné čísílko. Hned mu došlo co to je a dál těm maličkým čísílkám nevěnoval pozornost. Procházel kolem dveří s čísílkem jedna, dva, tři, čtyři, pět...až došel ke dveřím s čísílkem dvanáct. To byly ty, které hledal. Nechtěl hned klepat. Chtěl si nejprve trošku odpočinout. Usedl proto na lavičku u protější stěny a čekal. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo. Proti němu visel obrázek delfína v modré hlubině moře. Také by jel k moři. Moc rád.
Chvíli na ten obrázek zasněně koukal. Pomyslil si, jaké to asi musí být krásné někde u moře. Teplý, svěží vítr s jedinečnou příchutí sole, nekončící šum moře, vlny a ta teplá, tak strašně, strašně přesolená voda. Zasněně přivřel oči. Tak strašně rád by byl u moře. Z jeho snění ho vytrhlo zívnutí. Zívnul znova. Po třetí, po čtvrté. Zívat nepřestával. Ještě k tomu se mu začaly zavírat oči. Napadlo ho, že by se tu mohl na chvíli natáhnout. Alespoň na tu chvilku, než pro něj přijde sestra.
Otevřeli se dveře. Vyšla sestra. Hned ho spatřila a zamířila k němu. Ihned vstal.
„Pan Ronecki?“ optala se ho mile sestřička. Jen kývnul hlavou a hned si zakryl rukou pusu, neb musel zase zívat. Vypadal opravdu dost unaveně, jako by akorát vstával.
„Tak pojďte prosím dál. Vy jste nám tu málem usnul,co?“ říká mu sestra s úsměvem na tváři, když za ním zavírá dveře do jejich ordinace s čísílkem dvanáct. Na vlídné vyzvání si pan Ronecki odložil a usedl do pohodlného křesla, které bylo naproti mohutnému, psacímu stolu, za nímž seděl doktor. Již od jeho prvních kroků v jejich ordinaci ho doktor pozoroval. Dá totiž hrozně moc na první dojem. Doktor se tvářil mile. „Takový suveréně a sympaticky vypadající mladý chlápek a jde ke mně? Tak to bych opravdu nečekal. No ale stává se to. Ale není nějaký ospalý? Tak začneme“ To byly myšlenky, jenž prolétly doktorovi hlavou. Roneckimu připadal doktor sympatický. Pár vteřin seděl v křesle a musel zase zívat. Doktor ho mile přivítal. Pak se ho s úsměvem optal jestli měl těžký den. Ronecki pochopil jeho narážku. Řekl že ani moc ne a že ho ta dřímota přepadla až cestou sem. Doktor mu nabídl kávu. S radostí jí přijal. Za pár minut stál šálek kávy před ním. Mezi tím mu dal doktor několik běžných otázek. Třeba jestli je ženátý, jestli má děti, jestli bydlí tady ve městě, čím se živí a podobně. Ronecki mu ochotně odpovídal, sedíc spokojeně v křesla a usrkávajíc lahodnou kávičku. Jako by si ho chtěl doktor těmito otázkami „oťukat“. Když měl pocit že si ho již „připravil“ položil mu první otázku, která naznačovala opravdový důvod jeho návštěvy.
„A kdopak vám poradil aby jste mi zavoal?“ Tuto oázku položil opatrně a čekal na jeho reakci. Ronecki, který držel v ruce již prázdný šálek se zarazil. Zvedl se, aby položil hrníček doktorovi na stůl. Pak znova usedl do křesla. Ale už ne tak uvolněně. Seděl lehce nahrben, lokty opřen o boční opěrky a dlaně měl sevřené pevně u sebe. Jako při modlení. Pohledem, jako by se cítil trapně, koukal na doktora.
„No, to je právě to. Já nevím kdo mi ty vzkazy píše“
Doktor sedí pohodlně ve svém křesle a dává mu další a další otázky. Přitom ho stále sleduje.
„ Vy jste těch vzkazů dostal víc?“
„Ano, ano. Víc. Asi sedm.“
„Aha, aha. A mohl by jste mi o nich říci něco víc? Máte je? Nebojte, klidně povídejte“
Ronecki ochotně začne povídat o tom jak to všechno bylo. Povídá klidně, přehledně a spisovně. Občas sice zívne, avšak tak ospalý jako byl před chvílí již není. Kafe pomohlo.
Doktor naslouchá, občas přikývne hlavou. Asi na znamení, že se v tom ději ještě neztratil. V halvě mu nabíhají otázky, ale nechce ho jimi vyrušovat.
„A tak jsem tedy šel k vám“ .Ronecki dokončil své povídání a s úlevou se svalil do křesla. Doktorovi připadal najednou hrozně uvoněný, jako by se zbavil těžkého kamene který mu tížil jeho srdíčko. Ronecki kouknul na hodiny.
„To už je tolik hodin? To jsem to pěkně natáhl.“
Doktor na hodiny kouknul také. Bylo několik minut před osmnáctou. Pak pohled stočil na Roneckiho. Ten zrovna opět zíval a bylo vidět jak na něj leze zase spaní.
„Můžu ještě na vás mít několik otázek?“
Ronecki zpozorněl, ale zůstal dál pohodlně rozvalen v křesle.
„ Mohl by jste mi ještě jednou říci, jak prý vypadal ten pán, co ho viděl ten soused?“
To mu Ronecki ochotně zopakoval.
„Máte ty papírky s těmi vzkazy u sebe? Mohl by jste mi je ukázat?“ na to Ronecki jen smutně zakroutil hlavou. Už delší dobu mu bylo jasné, že je neměl vyhazovat. Doktor pokračuje dál.
„A prosím vás, nevíte náhodou co to bylo za rasu, ten přejetý pes?“
Roneckiho tato otázka překvapila. Chvilku přemýšlel.
„Tak to už se nedalo dost dobře poznat. Ale byl to určitě nějakej malý pes. Asi nějaký oříšek“.
Doktor mírně kýval hlavou, jako by si potvrzoval nějakou svoji teorii. To Renockimu neuniklo.
„Máte na někoho nějaké podezření?“ zeptal se Ronecki nejistě.
„Né, to né. Jen jsem si nějak spojil slova o přátelství a o tom přejetém psovi. Neříká se, že pes je nejlepší přítel člověka? A neříká se, že oříšci jsou nejvěrnější?“
Ronecki mu s vážnou tváří přitakával.
„Myslíte si, že po mě jde opravdu nějaký psychopat? A co když mě chce zabít?“ Ronecki teď nevypadal jen strašně, až možná smrtelně, ospale, ale také dost ustrašeně. Doktor ho chtěl uklidnit.
„Kdyby vás chtěl zabít, tak tady dnes spolu nesedíme. Už by to dávno udělal. Vždyť vám to sám psal, ne?“ Jen co toto vyslovil, chtěl si nafackovat.
Ronecki na něj udiveně vykulil oči. Takovou přímost od něj nečekal. Doktor to chtěl napravit.
„Promiňte. Já to tak namyslel. Chtěl jsem tím říci, že takovéto typy lidí, jen vyhrožují a zastrašují, ale lidem většinou nikdy neublíží. Když na to kouknete z druhé strany, kolik vrahů psalo svým budoucím obětem nejprve dopisy, než je odpravili? Mě teď žádný nenapadá.“ tyto slova zabraly.
„To máte asi pravdu.“ Ronecki vypadal spokojeně, ale hrozně ospale.
„Neměl jste před cestou sem nějaké prášky?“
Ronecki zakroutil hlavou a znova začal zívat. Doktor na něj chvíli mlčky koukal, jak bojuje se spaním. Napadlo ho, že by mu nabídl aby tu zůstal přes noc. To jak byl ospalý mu přišlo divné. Moc divné. Navíc, kdyby ho v tomto stavu pustil a na ulici ho cestou domů třeba přejelo auto, tak by si to dlouho, dlouho vyčítal. A asi by mu to vyčítali i jiní, třeba policajti.
„Pane Ronecki, nechcete u nás zůstat přes noc?“
„Cože? Přes noc? U vás? Proč?“ zahuhlal a mžoural na něj.
„Nejste asi ve své kůži, je už hodně hodin, pěkně se u nás prospíte a ráno půjdete domů“.
„No ale já musím ráno do, vlastně nemusím. Já mám vlastně dovolenou. Já si jí vzal, víte proč? Protože jsem si myslel, že se budu muset z té vaší, vlastně z té mé, návštěvy u vás pořádně vzpamatovat“ Ronecki domumlal svoji složitou větu. Oči měl již téměř zavřené.
Doktor vstal a začal s ním lehce lomcovat, aby ho vzbudil. Ale neúspěšně. Sestra vyběhla na chodbu aby sehnala nějakou pomoc. Ronecki byl na ní a na doktora těžký pacient. Za chviličku spolu s ní přiběhl nějaký doktor. To už Ronecki vůbec nevědě o světě. Spal jak zabitý. Během pár minut byl uložený na pohodlnou postel v pokoji číslo patnáct.
Když přišel doktor druhý den do ordinace, tak vše probíhalo jako jindy. Převékl se, dal si snídani a kafíčko. Pak vyřídil nezbytné papírování. Mezi tím mu sestra přinesla poštu. Doktor si sedí za svým stolem, pomalu usrkává kávu, ukusuje koblihu a přebírá si nejrůznější obálky. Mezi několika dopisy najde jeden, který ho hned zaujme. Nemá žádnou známku, nemá ani vyplněné údaje pro doručení. Na obálce je jen napsáno „doktorovi“. To ho samozřejmě velice překvapí. Vzpomene na pana Roneckiho. Hned začne rozlepovat tuto obálku. Vytáhne z ní papír přeložený na dvě půlky. Rozloží ho a s neblahým pocitem začne číst. V ten okamžik vchází sestra. Pozdraví ho. Doktor jí jen pokyne a dál upírá svůj zrak k dopisu. Dopis je psaný tiskacím písmem.
„Vážený a milý pane doktore. Panu Roneckimu již psát nebudu, slibuji. Za tu krátkou dobu co jsem mu dával rady se mým přítelem nestal, ikdyž jsem mu to napsal a jelikož mu již moc času nezbývá, vím, že se mým přítelem již nikdy nestane. Leží teď přeci na patnáctce, že? No tak vidíte. Všichni moji přátelé mě opouštějí. Naposledy odešel můj Kasík. Přejel jsem ho. Muselo to tak být. Však začínám tušit, že se s ním i s jinými mými přáteli již brzy potkám. Ještě jsem sice pořádně neviděl kdy a jak, ale určitě to bude brzy. Za nedlouho se zase potkáme a strávíme spolu dost času, ale mým přítelem se vy nikdy nestanete. Nikdy! Brzy naviděnou“.
Dočetl. Chvilku zůstal skoprněle sedět, v rukou svírajíc ten list. Sestra sice viděla jak ho to vzalo, ale nechtěla ho otravovat nějakým vyptáváním. Pomalu ho ten šok opouštěl. Aby mu přišel nějaký takový dopis, tak to se stává asi jednou za rok. Odložil papír. Odsunul od sebe kávu i koblihu. Sáhnul do šuplete a vyndal svůj zápisník s poznámkami. Položil ho před sebe. Než ho otevřel, dlouho přemýšlel. Sestra si vykonávala svoje povinnosti a dělala jako by nic. Však zvědavá byla velice. Na druhou stranu si byla jista, že se to vše brzy dozví.
Doktor najednou začal rychle listovat v zápisníku. Když našel co chtěl, chvíli pozorně četl. Na jeho tváři byl vidět hořký úsměv a lehce sám sobě přitakával. Jako by si právě pro sebe ujasnil něco nepříjemného. Zavřel zápisník. Pohodlně se opřel do křesla. Sestra vytušila, že jí chce něco říci. Položila věci jenž měla právě v ruce a během pár vteřin stála před jeho stolem.
„Copak je? Děje se něco?“
„Vzpomináš si na Robaka? Na toho jak sem chodil pořád s tím psem.“
Chvíli vzpomínala, pak přikývla.
„Tak to mi píše určitě on. Prý se zase brzy uvidíme“
Sestra si jen rozmrzele oddechla. Takové opravdové blázny nemá ráda.
Doktor ještě přidal svoji doměnku, kterou nosí v hlavě již pár hodin.
„Ty vzkazy pro pana Roneckiho jsou určitě od něj“.